Začátek schůze v 1 hod. 30 min. odpol.
Přítomni:
Předseda: Tomášek.
Místopředsedové: dr. Czech, dr. inž. Botto, Buříval, dr. Hruban.
Zapisovatelé: Anděl, dr. Gažík.
194 poslanců podle presenční listiny.
Zástupci vlády: ministři inž. Bečka, dr. Dolanský, dr. Franke, Habrman, Udržal.
Z kanceláře sněmovní: sněm. tajemník dr. Říha, jeho zástupci Nebuška, dr. Mikyška.
Předseda (zvoní): Zahajuji 328. schůzi poslanecké sněmovny.
Nemocí omluvili se posl. Schuster dodatečně na 326. a 327., jakož i na dnešní schůzi, posl. dr. Holitscher na dnešní, případně zítřejší schůzi.
Ministerstvo vnitra sdělilo přípisem ze dne 4. března 1925, čís. 13.318/1925-7, že na místo zemřelého posl. Hirsche povolalo podle §u 56 řádu volení do poslanecké sněmovny jako poslance Eduarda Löwu, horníka v Horním Litvínově, a že mu vydalo ověřující list poslanecký.
Jmenovaný pan poslanec dostavil se do dnešní schůze.
Ježto před tím podle §u 6 jedn. řádu v kanceláři sněmovní podepsal slibovací formuli, přikročíme ke slibu podle §u 22 ústavní listiny a §u 6 jedn. řádu tím způsobem, že přečtena bude ústavou předepsaná formule slibu, a to v jazyku českém a německém, a pan poslanec ke mně přistoupí a slovem "Slibuji", po případě "Ich gelobe" a podáním ruky vykoná slib.
Žádám o přečtení slibovací formule, a p. poslance Löwu žádám, aby ke mně přistoupil a vykonal slib. (Poslanci povstávají.)
Sněm. tajemník dr. Říha (čte):
"Slibuji, že budu věren republice Československé a že budu zachovávati zákony a mandát svůj zastávati podle svého nejlepšího vědomí a svědomí."
"Ich gelobe der Čechoslovakischen Republik treu zu sein und die Gesetze zu beobachten sowie mein Mandat nach bestem Wissen und Gewissen auszuüben."
Posl. Löwa (podávaje předsedovi ruku): Ich gelobe. (Poslanci usedají.)
Předseda: Pan posl. Löwa spolu s předsedou klubu "Klub der Abgeordneten der deutschen sozialdemokratischen Arbeiterpartei" oznámili, že posl. Löwa stal se členem tohoto klubu.
Byly provedeny některé změny ve výborech. Žádám o jich sdělení.
Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):
Klub poslanců čsl. národní demokracie vyslal do výboru ústavně-právního posl. Špačka za posl. Votrubu.
Klub poslanců republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu vyslal do výboru imunitního posl. Karlovského za posl. Valáška.
Klub poslanců "Deutsche soz.-dem. Arbeiterpartei" vyslal do výboru imunitního posl. Jokla za posl. Pohla; do výboru soc.-politického posl. Schäfera za posl. Grünznera.
Předseda: Od vlády došlo:
Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):
Náměstek předsedy vlády sdělil přípisem ze dne 9. března 1925, č. j. 6342/25 m. r., že vláda předložila senátu k projednání a schválení návrh zákona, kterým se zvyšuje roční příspěvek státnímu melioračnímu fondu.
Předseda: Došly některé spisy.
Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):
Posl. dr. Czech a Taub podali návrh podle §u 23, odst. 3 jedn. řádu, aby sněmovna změnila zamítavé usnesení iniciativního výboru a přikázala výboru vyšetřovacímu iniciativní návrh posl. dr. Czecha, Pohla, Tauba a druhů, aby vyšetřeny byly události na Václavském náměstí ze dne 10. února 1925 (tisk 5052).
Předseda: Dále došly některé naléhavé interpelace.
Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):
Naléhavá interpelace:
posl. Warmbrunna, Bubníka a druhů ministrovi vnitra o zneužívání policejní moci k účelům stranicko-politickým, zvláště k špiclování (špehování) komunistické strany,
posl. Hillebranda, Hackenberga, Schäfera a druhů vládě, že se Vatikán vměšuje do zákonodárství státu.
Předseda: Dále došly některé dotazy.
Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):
Dotazy:
posl. Patzela ministrovi pošt a telegrafů:
že úředníci poštovního šekového úřadu svévolně počešťují německá jména ulic,
že se v německém jazykovém území propouštějí němečtí poštovní zaměstnanci a ustanovují čeští;
posl. Krause ministrovi spravedlnosti, že byl propuštěn Josef Bitterlich z Filipova, netěšící se dobré pověsti, jenž obvinil z podloudnictví úplně nevinného p. inž. Willi Webera, sváděl svědky ke křivé přísaze a byl za to odsouzen na 12 týdnů a 1 rok žaláře;
posl. dr. Lodgmana ministrovi spravedlnosti o odsouzení Marie Novotné z Litomyšle pro zločin podle §u 144 tr. z.;
posl. Rýpara a druhů náměstku min. předsedy, ministru vnitra a ministru financí v záležitosti podpory postiženým velkým požárem v obci Horní Lhota, okres Bílovec ve Slezsku;
posl. Pika ministru pošt a telegrafů ve věci poštovného v obcích Velké Plzně;
posl. Johanise ministru železnic o zlepšení železničního spojení Prahy s Pošumavím.
Naléhavý dotaz posl. Zierhuta ministrovi zemědělství o pustošení lesů na panství zdíkovském.
Předseda: Dále došly odpovědi.
Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):
Odpovědi:
ministra financí na dotaz posl. Patzela, aby vdově po vrchním dozorci finanční stráže Terezii Schmidtové z Úštěku byla udělena pense z milosti,
ministra železnic na dotaz posl. Matznera o nenáležitém chování průvodčího Noska,
ministra financí na dotaz posl. Kostky a dr. Kafky o zprávě "Tribuny" o výsledku státního hospodaření za r. 1921 až 1923.
Předseda: Počátkem schůze byly tiskem rozdány zprávy.
Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):
5069. Zpráva výboru ústavně-právního o vládním návrhu (tisk 5054) zákona o prodloužení promlčecí lhůty pro některé pohledávky.
5070. Zpráva výboru ústavně-právního o vládním návrhu (tisk 5008) zákona, jímž se s prozatímní platností upravují některá ustanovení obecního zřízení v Podkarpatské Rusi.
Předseda: Výboru imunitnímu přikazuji:
Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):
Žádosti:
kraj. soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. března 1925, č. Tk 271/25/2 za souhlas k trest. stíhání posl. dr. E. Feyerfeila, pro přestupek podle čl. 1, V zákona č. 8 z roku 1863, pro přečin podle § 14, č. 3 a pro přečin podle § 14, č. 5 zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, č. 50 Sb. z. a n., jichž se dopustil řečí na schůzi konané dne 20. ledna 1925 v Německém Benešově (č. 596 im.),
zem. soudu v Opavě ze dne 5. března 1925, č. Tl XI 8/25/5 za souhlas k trest. stíhání posl. dr. Schollicha pro přečin proti bezpečnosti cti podle §§ 488, 491, 493 a 496 tr. z. proti Jiřímu Münsterovi, rolníku v Suchdolu (č. 597 im.),
kraj. soudu v České Lípě ze dne 9. března 1925, č. Nt IX 19/25, za souhlas k trest. stíhání posl. Krause pro přečin podle § 14, č. 5 a přečin podle § 18, č. 2 zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, č. 50 Sb. z. a n., jichž se dopustil řečí na veřejné schůzi ve Cvikově dne 7. prosince 1924 (č. 598 im.).
Předseda (zvoní): Přejdeme k pořadu schůze, a to k odst. 1, jímž jest:
1. Zpráva výboru ústavně-právního o vládním návrhu (tisk 2002) zákona, jímž se provádí § 105 ústavní listiny (zákona ze dne 29. února 1920, č. 121 Sb. z. a n.) (tisk 4973).
Zpravodajem je pan posl. dr. Patejdl, jemuž dávám slovo.
Zpravodaj posl. dr. Patejdl: Slavná sněmovno! Ústavní listina republiky Československé stanovila v § 105 zásadu, že "ve všech případech, ve kterých úřad správní podle zákonů o tom vydaných rozhoduje o nárocích soukromoprávních, volno jest straně tímto rozhodnutím dotčené po vyčerpání opravných prostředků dovolávati se nápravy pořadem práva".
V odst. 2 téhož paragrafu vyhradila provedení této zásady zvláštnímu zákonu.
Zásada §u 105 ústavní listiny znamená vlastně recepci čl. 15, odst. 1 rakouského státního základního zákona o moci soudcovské ze dne 17. prosince 1867, č. 144 ř. z., jehož znění s dvěma změnami bylo převzato.
Podle důvodové zprávy k ústavní listině k § 105 byla důvodem převzetí čl. 15 rakouské ústavy obava, aby nepovstala mezera v otázce, zda a jakým způsobem lze se dovolávati soudů tehdy, rozhodují-li podle platného práva o nárocích soukromoprávních úřady správní.
Starý spor právní vědy o čl. 15, zdali ho lze použíti bez prováděcího zákona, či je-li prováděcí zákon nutný, byl odstraněn pro budoucnost zněním odst. 2 §u 105, že "podrobnosti upravuje zákon".
Vedena snahou po provedení citovaného paragrafu ústavní listiny, podala vláda 10. března 1921 vládní návrh zákona, který byl z usnesení poslanecké sněmovny ze dne 4. dubna 1922 obnoven a přikázán výboru ústavněprávnímu k podání zprávy.
Výbor ústavně-právní jednal o vládním návrhu ve schůzi dne 22. listopadu 1922 a po provedené generální debatě usnesl se přikázati předlohu zvláštnímu subkomitétu, aby ten s přibráním znalců osnovu prozkoumal a o svém jednání podal výboru zprávu.
Do subkomitétu byli zvoleni tito členové ústavně-právního výboru: pánové dr. Meissner, dr. Medvecký, dr. Matoušek, dr. Haas, dr. Kafka a já jako zpravodaj.
Jako znalci byli přibráni: president nejvyššího správního dvora soudního dr. Pantůček a profesoři university Karlovy: dr. Ott, dr. Hora a dr. Hoetzl.
Subkomitét konal 2 schůze, a to 24. dubna 1923 a 12. března 1924.
Ve schůzi první byla osnova podrobena důkladnému zkoumání se strany pánů znalců i členů subkomitétu. Z obsáhlé debaty vyšla celá řada opravných návrhů.
Sem patří zejména:
1. aby do odst. 1 §u 1 bylo převzato doslovné znění §u 105 ústavy bez jakýchkoliv úchylek;
2. návrh na novou formulaci odstavce 2 a 3;
3. aby bylo v zákoně vyjádřeno, že dovoláváním se nápravy pořadem práva ve smyslu §u 105 ústavy a odst. 1 §u 1 zákona sluší rozuměti nejen řízení sporné, zahájené žalobou u řádných soudů, ale stejně i řízení nesporné, že tedy pod pojmem "pořad práva" sluší rozuměti řízení u řádných soudů, sporné i nesporné a contrario řízení správního. Proto bylo navrženo připojení nového odst. 4 tohoto znění: "Nedotčeny zůstávají předpisy, jimiž dovolávání se nápravy za podmínek, vytčených v odst. 1, odkázáno bylo na soudy řádné v řízení nesporném";
4. k §u 2 podán návrh na prodloužení lhůty k žalobě nebo návrhu ze 60 na 90 dnů, dále projeven názor, aby straně, která proti rozhodnutí správního úřadu podala stížnost k nejv. správnímu soudu, vyhrazena byla k žalobě nebo k návrhu k řádnému soudu lhůta, byť i kratší, 30denní, běžící ode dne doručení rozhodnutí nejv. správního soudu o tom, že uplatňovaný nárok není veřejnoprávní.
Dále projeven k témuž §u 2 názor, že by se nedoporučovalo zavádění zvláštního fora příslušnosti soudní, soudu sídla správního úřadu 1. stolice, jak osnova navrhovala, nýbrž že bude výhodnějším ponechání obecného fora soudního;
5. navrženo bylo nové znění §u 3;
6. navrženo bylo, aby pojato bylo do zákona nové ustanovení toho obsahu, že "rozhodoval-li ve věci nejvyšší správní soud, jest jeho výrok, že uplatňovaný nárok není veřejnoprávní, pro soudy závazným". Ustanovení to bylo navrženo co zvláštní § 4. Důvod toho zákonného opatření shledal subkomitét v tom, aby straně, domáhající se práva, nevznikly nepřiměřené náklady a odklad meritorního vyřízení věci tím, že by soudy nepovažovaly se za vázané výrokem nejvyššího správního soudu o tom, že uplatňovaný nárok není veřejnoprávní a že by nárok poté na ně vznesený odmítaly pro nepřípustnost pořadu práva, tvrdíce, že nárok ten jest veřejnoprávní;
7. znalci shodli se v názoru, že řízení zahájené podle §u 1 tohoto zákona u řádných soudů jest řízením úplně samostatným od řízení správního, novum judicium, při kterém soud postupuje zcela samostatně, aniž by byl vázán skutkovými zjištěními úřadu správního, takže se věc projedná u soudu úplně znovu, jako by tu rozhodnutí úřadu správního vůbec nebylo.
V důsledku toho a po recepci nového znění §u 4 navrženo bylo škrtnutí znění vládního návrhu k §u 5, že zjištění veřejnoprávního poměru v předchozím správním řízení váže soud;
8. navrženo jiné znění §u 4 vládní osnovy jako § 5. Subkomitét shledal zejména, že vládní osnova nemá zákonného ustanovení pro případ, že exekuce byla zahájena již dříve, než došlo k uplatňování nároku dle §u 1, a navrhl, aby pro ten případ mohla býti k návrhu exekuce odložena;
9. kromě některých doplňků v §u 6 byla navržena změna §u 7 v ten smysl, že zákon náleží provésti všem členům vlády, ježto se jedná o provedení ustanovení ústavy, které přísluší celé vládě.
Ministerstvo spravedlnosti vyhovělo všem návrhům vyšlým ze subkomitétu a předložilo v důsledku toho změněnou osnovu, která po schválení jejím v užší komisi, složené ze zpravodaje a zástupců presidia ministerské rady, ministerstva vnitra a unifikací, byla předložena subkomitétu. Subkomitét jednal o ní 12. března 1924.
Předmětem jednání byla zejména právní otázka, nadhozená ministerstvem spravedlnosti, zda ustanovení §u 4 nederoguje ustanovení zákona z 2. listopadu 1918, č. 3 Sb. z. a n., podle kterého (§ 3) pro rozhodování sporů o příslušnost mezi řádnými soudy a nejvyšším správním soudem jest povolán zvláštní kompetenční senát.
Otázka byla zodpověděna tak, že § 4 osnovy znamená částečnou změnu § 3 zmíněného zákona, a sice pro ten případ, když rozhodl nejvyšší správní soud, že uplatňovaný nárok není veřejnoprávní; tento výrok jest pro soudy závazným a tudíž spor o příslušnost povstati již nemůže a nemůže se strana dovolávati kompetenčního senátu. Naproti tomu však, vyřkl-li nejvyšší správní soud, že nárok jest veřejnoprávní, není řádný soud tímto výrokem vázán, strana může se na soud obrátiti; v tomto případě je spor o příslušnost možným a pro ten případ zůstává také § 3 citovaného zákona o nejvyšším soudu v platnosti.
Subkomitét shledal též nutným, aby druhý odstavec §u 2 byl uveden v souvislost s §em 4 vzájemnou citací.
V ostatním schválil subkomitét změněnou osnovu tak, jak byla ministerstvem spravedlnosti předložena. V další schůzi subkomitétu 17. září 1924 podrobena byla přepracovaná vládní osnova další recensi a schválena v předloženém znění s tím, že bylo vyhověno přání, aby k osnově se vyjádřil první president nejvyššího správního soudu, zemřelý pan dr. Pantůček, který nebyl v té schůzi přítomen.
Vyjádření to vyznělo v návrh, aby k poslednímu odstavci §u 1 připojena byla věta: "Náleží-li nárok podle své povahy k řízení ve věcech nesporných, lze jej uplatniti pouhým návrhem podle obdoby předešlých ustanovení.", a další návrh, aby v §u 2, odst. 2 byl připojen dodatek: "jímž bylo vysloveno, že uplatňovaný nárok není veřejnoprávní (§ 4)".
S těmito doplňky vyslovilo ministerstvo spravedlnosti souhlas. Výbor ústavně-právní jednal o zprávě subkomitétu ve schůzi 18. listopadu 1924 a schválil osnovu v tom znění, ve kterém ji schválil subkomitét a doporučil zpravodaj, s dvěma doplňky, doporučenými předsedou nejvyššího správního soudu, jak jsem se již zmínil, se kterými zástupce ministerstva spravedlnosti vyslovil souhlas a k nimž se zpravodaj přizpůsobil.
Pokud jde o případy, kdy úřad správní rozhoduje o nárocích soukromoprávních, uznal výbor ústavně-právní shodně s názory subkomise, že přesné vypočtení všech těch případů není možné.
Mezi případy, jež sem spadají, možno dle vyjádření znalce profesora dr. Otta zejména uvésti tyto: námezdní spory u čeledínů a dělníků v zemědělství a v lesnictví zaměstnaných (min. nař. z 15. března 1860, č. 73 ř. z.), zákon o prozatímní ochraně lesů ze dne 17. prosince 1918, č. 82 Sb. z. a n., kdy o výpovědi lesního úředníka pro plnění povinností podle tohoto zákona uvažuje politický úřad I. stolice a zemská správa politická rozhodne s konečnou platností; četné případy, kde v adhesním řízení rozhodují o odškodnění politické úřady při polním (zákon zemský z 12. října 1875), vodním (§ 40 vodního zákona) a lesním pychu (§ 76 lesního zákona); případy zákona o moru dobytčím při škodě prohřešením se proti němu způsobené (§ 75 zák. ze dne 6. srpna 1909, č. 177 ř. z.). Dále sem patří četné případy, kde státní správa zasahá v zájmu veřejném v práva soukromá, jako: případ nouze při požáru lesním (§ 49 lesního zákona), při stržení břehu nebo nádržky (§ 51 českého zemského vodního zákona), mobilisace koní dle zákona z 21. prosince 1912, č. 235 ř. z.
Jiná skupina, která sem patří, jsou legální servituty a expropriace, jako: § 24 a § 42 lesního zákona při dopravování dříví po cizím pozemku a při plavení dříví; podle zákona horního § 27 a § 103 při vyměřování náhrady za použití pozemku při pokusu kutání a dolování; expropriace k lepšímu použití vodních sil podle §§ 28, 34, 37 a 87 českého zemského vodního zákona; při kolisi vodního práva s rybolovem (§ 40 vodního zákona), § 52 vodního zákona, pokud jde o příspěvek k vodním stavbám státu nebo země; případy dle zákona z 18. prosince 1878, č. 30 ř. z., o expropriaci k účelům železničním; případ zákona z 3. dubna 1875, č. 61 ř. z., § 9 o opatření k bránění se proti révokazu; případ § 33 zákona o epidemiích ze dne 14. dubna 1913, č. 67 ř. z., když k zamezení šíření se nákazy bylo nařízeno rozdělení bytu a vystěhování se; § 3 zákona o poživatinách ze dne 16. ledna 1896, č. 89 ř. z. při určení náhrady za vzorky k prozkoumání, zákon o stavebním ruchu z 25. ledna 1923, č. 25 Sb. z. a n., kde o nálezu expropriačním rozhoduje zemský politický úřad v poslední instanci; náhrada škody přípřeží podle § 23 zákona z 22. května 1905, č. 86 ř. z., a při vojenských polních cvičeních podle §u 56 zák. z 25. června 1895, č. 100 ř. z.
Z případů, kde dovolávání se nápravy za podmínek §u 1 osnovy odkázáno jest na soudy řádné v řízení nesporném, možno uvésti na příklad:
případ podle §u 15 zák. z 30. června 1864, č. 117 ř. z., o neškodném svození bystřin, dle §u 19 zákona z 22. března 1920, č. 197 ř. z., při určení výkupného při dobývání živce, a dále případy podle zákona z 22. července 1919, č. 438 Sb. z. a n., o soustavném provádění elektrisace.
K výkladu jednotlivých ustanovení osnovy třeba doložiti ještě toto:
Obrat v §u 105 ústavní listiny, převzatý do §u 1 osnovy "podle zákonů o tom vydaných" vzbudil domnění, jakoby soudní kontrola úřadů správních dle §u 105 ústavní listiny a § 1 osnovy byla obmezena pouze na zákony, vydané či platné v době vyhlášení ústavní listiny, nikoli na zákony, jež později byly nebo budou vydány. Tento názor byl vysloven zejména ve "Všehrdu" č. 6. z r. 1924. Názor ten opíral se také o to, že z čl. 15 rak. zákona o moci soudcovské nebylo převzato znění "podle stávajících nebo příště vydaných zákonů".
Názor ten jest pochybený: podle úmyslu zákonodárcova parafrasuje slovo "vydaných" vlastně slovo "platných", a sluší tedy rozuměti pod výrazem "podle zákonů o tom vy daných" podle projeveného úmyslu zákonodárcova i zákony, jež po platnosti ústavy byly nebo budou vydány.
Stejně tak nelze nic dovozovati z toho, že při recepci čl. XV nebyl převzat obrat "o sporných nárocích osob soukromých", nýbrž zaměněn obratem "o nárocích soukromoprávních", neboť samo sebou se rozumí, že strany obracejí se k úřadům a žádají od nich rozhodnutí jen tehdy, když nároky ty jsou mezi nimi sporné.
Obratem "pořadem práva" sluší rozuměti řízení u soudů řádných sporné i nesporné, jako protiklad řízení správnímu.
K §u 2, odst. 2 lhůta 30 dnů po doručení rozhodnutí nejvyššího správního soudu byla uznána za nutnou proto, že rozhodnutí o tom, že jde o soukromoprávní nárok, může se státi po případě až u nejvyššího správního soudu; kdyby nebylo té lhůty, byla by strana se svým nárokem prekludována, ježto 90denní lhůta ode dne rozhodnutí poslední instance správní do rozhodnutí nejvyššího správního soudu by dávno uplynula. Ovšem podle znění zákona platí lhůta jen pro takové rozhodnutí nejvyššího správního soudu, jímž bylo vysloveno, že uplatňovaný nárok není veřejnoprávní.
Dále sluší zdůrazniti, že řízení u řádných soudů jest řízením úplně novým, při němž soud zcela samostatně a neodvisle od výsledků řízení správního provádí skutková zjištění a důkazy, tak jako by se správní úřad nebyl věcí zabýval.
Případy podle této osnovy sluší odlišovati od těch, kde podle výslovných předpisů zákona se připouští žaloba na zrušení nálezu správního, jako je tomu na příklad podle zákona z 6. června 1887, č. 72 ř. z., o zrušitelnosti nálezů úřadů vojenských na náhradu podle §u 2. Takové specielní zákony, připouštějící přímo možnost žaloby, aby nález správní byl zrušen, zůstávají tímto zákonem nedotčeny.
Znění § 4 znamená částečnou změnu zákona č. 3. z r. 1918 o nejvyšším správním soudě a to tu, že rozhodl-li tento soud, že nárok není veřejnoprávní, nemůže řádný soud odmítnouti řízení o nároku pro nepřípustnost pořadu práva. Nemůže tedy dojíti, když soud je tímto výrokem nejvyššího správního soudu vázán, k zápornému sporu o příslušnost mezi soudy a nejvyšším správním soudem a dovolávání se zvláštního kompetenčního senátu podle §u 3 zákona č. 3 z r. 1918 tedy v tomto případě odpadá.
Výbor ústavně-právní navrhuje, aby poslanecká sněmovna přijala tento vládní návrh zákona ve znění a se změnami, usnesenými výborem ve schůzi dne 18. listopadu 1924. (Výborně!)
Předseda (zvoní): Ke slovu není nikdo přihlášen, debata odpadá.
Budeme hlasovati. Prosím paní a pány poslance, aby se posadili na svá místa. (Děje se.)
Sněmovna je způsobilá se usnášeti.
Osnova zákona tohoto má 7 paragrafů, nadpis a úvodní formuli.
Jelikož nebyly podány pozměňovací návrhy, míním dáti hlasovati o celé osnově najednou.
Námitek proti tomuto způsobu hlasování není? (Nebylo.)
Námitek není. Kdo tedy souhlasí s celou osnovou zákona, to jest s jejími 7 paragrafy, nadpisem a úvodní formulí, ve znění navrženém p. zpravodajem, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)
To jest většina. Tím poslanecká sněmovna přijala tuto osnovu zákona ve čtení prvém.
Čtení druhé navrhnu na pořad schůze příští.
Vyřízen je první odstavec pořadu dnešní schůze a přejdeme ke druhému, jímž jest:
2. Zpráva výboru ústavně-právního o vládním návrhu (tisk 4955) zákona o úpravě promlčecích lhůt pro některé pohledávky a závazky v poměru k cizině (tisk 5018).
Zpravodajem je p. posl. dr. Patejdl, jemuž dávám slovo.
Zpravodaj posl. dr. Patejdl: Slavná sněmovno! Rozpadem Rakousko-Uherska vznikla mimo jiné nutnost právní úpravy vyrovnání vzájemných pohledávek a závazků mezi příslušníky republiky Československé a příslušníky ostatních nástupnických států.
Mírovými smlouvami st. germainskou a trianonskou otázka ta upravena nebyla a při nejlepší vůli nemohla republika Československá vyřešiti otázku tu v poměru k žádnému z nástupnických států kromě k Italii.
Tento nedostatek právní úpravy nese s sebou nebezpečí, že by pohledávky a závazky takové, splatné ve starých rakouských korunách, mohly zaniknouti promlčením, zvláště když vymáhání jich v poměru k nástupnickým státům při nedostatku smluv o vzájemné právní ochraně dosud proti většině nástupnických států není možné.
Podle zákona ze dne 30. června 1922, č. 207 Sb. z. a n., zmocňuje se vláda, aby provedla soupis pohledávek a závazků toho druhu, a dále k tomu, že může naříditi přerušení sporů a exekucí pro tyto pohledávky.
Nejvyšší soud při řešení konkrétního případu vyslovil názor, že zmocnění ono obmezeno jest pouze na ty pohledávky a závazky, u kterých byl nařízen soupis podle §u 6, odst. 1 cit. zákona. Za toho stavu jeví se býti u pohledávek a závazků s kratší než 30letou promlčecí lhůtou stavení promlčecích lhůt cestou zákona nutným, aby ochráněny byly zájmy příslušníků republiky Československé. V stavení lhůt promlčecích na určitou dobu záleží tedy tendence této vládní osnovy.
Vedle toho ukázala se nutnost stavení promlčecích lhůt i u pohledávek a závazků v měně korunové i jiné, které vznikly před 28. říjnem 1918 mezi věřiteli nebo dlužníky příslušnými do republiky Československé a dlužníky nebo věřiteli, kteří přísluší jinam nebo bydlí mimo území bývalého Rakouska-Uherska.
Za světové války byla od států vedoucích válku proti Rakousko-Uhersku a Německu nařízena sekvestrace majetku příslušníků těchto států, která nyní vztahuje se i na majetek příslušníků republiky Československé.
Přes úsilí ministerstva zahraničních věcí nebylo lze docíliti u všech těch států zrušení sekvestrace pro majetek našich státních příslušníků.
Nemožnost likvidace vzájemných pohledávek a závazků ohrožuje zájmy našich příslušníků, neboť hrozí nebezpečí že by jejich pohledávky zanikly promlčením.
Proto osnova zmocňuje vládu, aby obdobně prodloužila promlčecí lhůty i pro pohledávky toho druhu.
Osnova dále zmocňuje v §u 6 vládu, aby prodloužila promlčecí lhůtu pro závazky z cenných papírů československých, které dospěly v době od 28. července 1914 do 10. května 1923. Válkou způsobeny byly překážky při výplatě závazků z těchto cenných papírů cizincům.
Navržené opatření zákonné v osnově má zameziti promlčení závazků z těchto cenných papírů, jichž výplata jest ztížena nutností výkazu, že byl papír přihlášen k soupisu a označen, nebo že byly splněny podmínky o t. zv. affidavit (vládní nařízení z 12. března 1919, č. 126 Sb. z. a n.). Zmocnění vlády nevztahuje se však na státní dluhopisy československé ani na dluhopisy státního dluhu předválečného, jehož převzetí bylo uloženo mírovými smlouvami. S cílem zákonné osnovy, aby obhájeny byly zájmy příslušníků republiky při vymáhání a vyrovnání pohledávek a závazků oproti cizině zákonným prodloužením lhůty promlčecí na dobu nezbytně potřebnou, souvisí ustanovení, že po dobu, po kterou se promlčení podle §u 1 staví, nelze ve sporech zahájených před tuzemskými soudy mezi příslušníky republiky a věřiteli neb dlužníky, kteří do 26. února 1919 měli bydliště na území bývalého mocnářství Rakousko-Uherského mimo republiku Československou, namítati, že pohledávka po 28. říjnu 1918 až do dne, kdy osnova nabude zákonné účinnosti, zanikla promlčením.
S cílem osnovy souvisí dále podmínka §u 3, že pro příslušníky cizích států platí podmínka reciprocity, dále, že vláda se zmocňuje, aby nařídila přerušení sporů a exekucí pro pohledávky a závazky v §§ 1 a 4. S posledním ustanovením logicky souvisí další ustanovení odst. 2 §u 7 osnovy, že doba, po kterou nelze pohledávky soudně neb exekucí vymáhati, se nezapočítává do lhůt promlčecích ani do lhůt, jichž zameškání znamená právní újmu.
Výrazem "přerušení exekucí" rozuměti jest dle důvodů osnovy zastavení exekucí již zahájených i vyloučení návrhů na zahájení nových exekucí.
Prodloužení promlčecí lhůty provádí osnova tak, že u pohledávek a závazků podle §u 1 se promlčení staví do dne, který bude ustanoven vládním nařízením, a promlčí se nejdříve po uplynutí 2 let po tomto dni.
Zmocnění vlády jest odůvodněno tím, že nelze předem předvídati, s kterými státy a v jaké době dojde k smlouvám, řešícím uvedené problémy, a podle uzavření těchto smluv a jejich rozsahu bude moci vláda zastavený běh promlčecích lhůt obnoviti v poměru k těm státům, se kterými došlo k dohodě, buď pro všechny pohledávky vůbec anebo při částečné dohodě pro pohledávky určitého druhu.
Výbor ústavně-právní usnesl se při projednávání osnovy přijmouti ji ve znění vládou navrženém s 2 podružnými změnami, a to: v § 2, v řádce 5 na místě obratu "věřiteli nebo dlužníky" usnesena záměna jeho obratem logicky správnějším "dlužníky a věřiteli"; v § 4, řádky předposlední a poslední, záměnou rčení "bývalé říše rakousko-uherské" obratem "bývalého mocnářství Rakousko-Uherského". Kromě toho provedeny dvě stylistické změny v §u 3, řádek 1 a v §u 6, odst. 1, řádek 5.
V ostatním přiklonil se výbor k osnově v navrženém znění, uznal, že vyhovuje potřebě a že vytknutý cíl řeší způsobem s hlediska práva a ústavy správnými, a navrhuje proto, aby slavná poslanecká sněmovna přijala osnovu ve znění vládou navrženém se změnami shora uvedenými, na nichž se výbor usnesl. (Výborně!)
Předseda (zvoní): Ke slovu není nikdo přihlášen, debata odpadá.
Budeme hlasovati. Prosím paní a pány poslance, aby se posadili na svá místa. (Děje se.)
Osnova tohoto zákona má 8 paragrafů, nadpis a úvodní formuli. Pozměňovací návrhy podány nebyly, dám tedy hlasovati o celé osnově najednou. (Námitek nebylo.)
Námitky proti tomuto způsobu hlasování není.
Kdo tedy souhlasí s celou osnovou zákona, to jest s jejími 8 paragrafy, nadpisem a úvodní formulí, ve znění navrženém p. zpravodajem, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Tím poslanecká sněmovna přijala tuto osnovu zákona ve čtení prvém.
Čtení druhé navrhnu na pořad schůze příští.
Vyřízen je odstavec druhý pořadu dnešní schůze a přejdeme k třetímu, jímž je:
3. Druhé čtení osnovy zákona o zcizení státního mlýna v Nymburce (tisk 5058).
Zpravodajem výboru rozpočtového je p. posl. inž. Černý.
Má pan zpravodaj nějakou korekturu?
Zpravodaj posl. inž. Černý: Nemám.