Čtvrtek 18. prosince 1924

Začátek schůze v 5 hod. 35 min. odpol.

Přítomni:

Předseda: Tomášek.

Místopředsedové: dr. Hruban, dr. inž. Botto, Buříval, dr. Czech.

Zapisovatelé: Bradáč, Taub.

225 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: min. předseda Švehla; ministři inž. Bečka, dr. Dolanský, dr. Franke, Habrman, dr. Hodža, dr. Kállay, Malypetr, dr. Markovič, inž. Novák, Srba, Stříbrný, Šrámek, Udržal.

Z kanceláře sněmovní: sněm. tajemník dr. Říha, jeho zástupci Nebuška, dr. Mikyška.

Místopředseda dr. Hruban (zvoní):

Zahajuji 317. schůzi posl. sněmovny.

Dovolené na dnešní schůze udělil jsem posl. Krejčímu, Mondokovi, Sedorjakovi, Šafrankovi - vesměs pro neodkladné záležitosti.

Nemocí je omluvena pro dnešní schůze pí. posl. Malá.

Lékařské vysvědčení předložil pan posl. Tausik.

Dovolené a omluvy na 316. schůzi platí také pro schůzi 317.

Budeme nyní jednat o pořadu dnešní schůze.

Budeme pokračovat ve společné rozpravě o prvních čtyřech odstavcích dnešního pořadu.

1. Zpráva výborů soc.-politického a rozpočtového k vládnímu návrhu (tisk 5009) zákona o úsporných opatřeních ve veřejné správě (tisk 5021).

2. Zpráva výborů soc.-politického a rozpočtového o vládním návrhu (tisk 5010) zákona, kterým se částečně mění některé předpisy o odpočivných a zaopatřovacích požitcích civilních státních a některých jiných veřejných zaměstnanců a pozůstalých po těchto zaměstnancích (tisk 5019).

3. Zpráva výborů soc.-politického a rozpočtového k vládnímu návrhu (tisk 5011) zákona, kterým se mění některé předpisy o zaopatřovacích požitcích vojenských osob a pozůstalých po nich (tisk 5022).

4. Zpráva výboru rozpočtového k vládnímu návrhu (tisk 5012) zákona o odměnách státním a některým jiným veřejným zaměstnancům na rok 1924 a 1925 (tisk 5020).

Dalším řečníkem "pro" je p. posl. Špaček. Dávám mu slovo.

Posl. Špaček: Slavná sněmovno! Nesplnily se, bohužel, předpoklady finančního a národohospodářského vývoje našeho státu, které před 2 lety vedly k vydání známých zákonů prosincových. Cenová hladina neklesla tak, jak bylo předpokládáno autory těchto zákonů a je tudíž samozřejmé, že Národní shromáždění - sněmovna poslanecká i senát - musí vyvoditi aspoň částečně důsledky z opačného vývoje poměrů, než jaký byl očekáván v době, kdy prosincové zákony r. 1922 byly sněmovnám podány a jimi odhlasovány, a že musí aspoň částečně napraviti onen nepředvídaný vývoj poměrů, který přirozeně nejtíže na svých bedrech pocítili lidé, odkázaní na stálý příjem, gážisté v širším slova smyslu, tudíž také gážisté státní a veřejní vůbec. Nemohu vzhledem k tomu, že osnovy tyto jsou zase jen dílem koaliční politiky, uplatňovati svoje osobní kritické poznámky a svůj osobní názor na způsob, jakým snaží se Národní shromáždění odčiniti aspoň částečně jiný vývoj poměrů hospodářských v našem státě, než jaký byl očekáván roku 1921 a 1922, ale pokládám za svou povinnost při této příležitosti jako snad jediný representant samosprávného zaměstnanectva naší republiky v této slavné sněmovně říci aspoň několik slov k §u 3 zákonné osnovy vládní návrh tisk 5020, který tvoří také jednu z materií právě námi projednávaných.

Slavná sněmovno! Ať je výpomoc, kterou poskytují tyto zákony státnímu zaměstnanectvu, jakkoli minimální, nemusím jistě ubezpečovati, že my, kteří jsme si vědomi veleobtížných finančních poměrů svého státu, dali bychom rádi mnohem více, kdyby to právě bylo možno a kdyby každý jiný způsob rychlého uspokojení nejnaléhavějších potřeb hmotných státního zaměstnanectva neobsahoval v sobě nebezpečí, že by nebylo dosaženo toho, čeho předlohami těmito dosaženo býti má, kdyby totiž nebylo nebezpečí, že větší obnos této vypomoci narazil by na nemožnost opatření prostředků úhradových, což by mohlo způsobiti nesnáze, které by mohly býti charakterisovány snad i jako nová inflace. Musíme se vyhnouti tomuto novému nebezpečí musíme třeba s těžkým srdcem býti si vědomi povinností ke státu, dáti to, co dáti skutečně můžeme a co neznamená nebezpečí, že by příspěvek, který státním zaměstnancům má býti dán, mohl býti nemožností úhrady, potřebou jakési inflace sám v sobě znehodnocen.

Jestliže však v tomtéž zákonném návrhu, který zmocňuje vládu, aby za rok 1924 vyplatila státním zaměstnancům mimořádné odměny a výpomoci v úhrnné částce až do 170 mil. Kč. a aby v roce 1925 na těchto mimořádných odměnách a výpomocích vyplatila státním zaměstnancům dalších 215 milionů, jest obsaženo ustanovení §u 3, podle kterého "zaměstnanci veřejných korporací a ústavů, na něž se vztahuje § 19 zákona č. 394/22 Sb. z. a n., nemohou z platných předpisů nebo služebních řádů neb usnesení příslušných orgánů anebo smluv, zaručujících jim požitky a výhody státních zaměstnanců, odvozovati nárok na odměny podle obdoby § u 1 a § u 2 tohoto zákona", a jestliže se dále říká v odst. 2 tohoto paragrafu, že "korporace a ústavy uvedené v předchozím odstavci mohou však uděliti obdobné odměny svým zaměstnancům a zaměstnancům fondů a ústavů jimi spravovaných, ale jen, když již provedly ustanovení cit. §u 19 zák. čís. 394/22 Sb. z. a n.", jest mojí povinností říci, že toto ustanovení této vládní osnovy není v duchu celého tohoto zákona a není v duchu oněch povinností Národního shromáždění k veřejným zaměstnancům, které právě těmito velikými osnovami mají býti dokumentovány.

Slavná poslanecká sněmovno! Zaměstnanectvo samosprávné mělo až do roku 1919 upraveny své poměry jenom normami soukromoprávními, smlouvami mezi zaměstnavatelem, jímž byly obec, okres, země, a mezi dotčenými zaměstnanci těchto autonomních a veřejných orgánů. Zaměstnanectvo, jmenovitě úřednictvo samosprávné, volalo vzhledem k trapnému často postavení svému vůči těmto veřejným orgánům po tom, aby bylo uznáno také za úřednictvo veřejné. A zákon červencový z roku 1919 vyhověl i tomuto volání úřednictva samosprávného, přiznal mu charakter úředníků veřejných a tím ovšem vtiskl stavu zaměstnanectva samosprávného, jmenovitě úřednictva samosprávného, takový charakter, který má úřednictvo státní, uložil tedy současně úřednictvu samosprávnému povinnost podříditi se tomu, aby jeho poměry hmotné i jeho právní nároky byly upravovány ne už obapolnou dohodou, smluvně, na základě soukromoprávním, nýbrž aby mohly býti také upravovány jednostranným příkazem veřejné moci, tudíž také zákony našeho Národního shromáždění.

Každá věc má ovšem své dobré i zlé stránky, tedy také ona vymoženost porevoluční, podle které úřednictvo samosprávné dostalo charakter úředníků veřejných, musila nezbytně časem přivoditi tomuto úřednictvu snad nevýhody hmotné, vyplývající mu z nynějšího jeho charakteru jako úřednictva veřejného taktéž.

Tato nevýhoda dostavila se skutečně při podání a odhlasování zákona č. 394 z roku 1922, případně zákona z roku 1921, který byl právě zákonem č. 394 z roku 1922 novelisován. Těmito zákony prosincovými z roku 1921 a 1922 byly anebo měly býti původně z velké části zrušeny některé výhody, které úřednictvu samosprávnému vyplynuly vzhledem k jeho postavení soukromo-právnímu už před mnohými a mnohými lety a které měly býti do jisté míry kompensací tomuto úřednictvu samosprávnému za nedostatek oněch výhod mravních i hmotných, které nesporně úřednictvu státnímu vůči úřednictvu samosprávnému leckdy příslušely a leckdy příslušejí.

Myslím, že nemusím zde příliš mluviti vám, kteří jste ve stálých stycích s representanty autonomie obecní, okresní a zemské, o tom, jak přece jen docela jinak vypadá poměr úřednictva autonomního k jeho tak zvaným představeným, k orgánům, jimiž jest ustanovován a v jejichž intencích nebo příkazech má svou službu vykonávati, naproti poměru úředníků státních k representaci státní. Každý z nás z vlastní zkušenosti by mohl vykládati, jak trpce bylo kolikráte úřednictvu samosprávnému snášeti velmi časté změny v zastupitelstvu autonomního sboru, jehož byl úředníkem, jmenovitě obecního, jaké nevýhody i po stránce mravní musil často snášeti úředník samosprávný za okolností, že byl nebo jest na př. jiného politického přesvědčení, nežli jest obecní nebo okresní zastupitelstvo nebo zemská representace, v jejichž službách stojí. Tyto nevýhody mravní, kterých ovšem daleko neměl a nemá dodnes úředník státní, docházely jakési kompensace v některých hmotných výhodách, kterých se dříve úřednictvu samosprávnému zvláštním usnesením služebních řádů jeho neb usnesením zaměstnavatelských autonomních korporací dostávalo. Zákony prosincové r. 1921 a 1922 dotkly se však těchto výhod nabytých práv úřednictva samosprávného velmi podstatně a těžce. Snad ani nebylo úmyslem zákonodárců, úmyslem Národního shromáždění, zavésti stav, který dnes již skutečně nastal, jestliže zákon 394 z r. 1922 v §u 19 nařizoval, že služební požitky a právní nároky zaměstnanců zemí, žup, fondů a ústavů jimi spravovaných a zaměstnanců okresů a obcí, fondů a ústavů jimi spravovaných, jakož i jiných veřejných korporací a ústavů, stanovené služebními řády nebo usneseními těchto korporací, pokud přesahují z tohoto zákona vyplývající míru jednotlivých druhů požitků, práv a nároků úředníků a zřízenců státních stejné nebo rovnocenné kategorie a stejných poměrů rodinných, musí býti těmito korporacemi od 1. ledna 1923 uvedeny na míru požitků, práv a nároků zaměstnanců státních podle tohoto zákona. Jestliže snad bylo původně úmyslem zákonodárce, resp. autorů této zákonné osnovy zrušiti veškerá nabytá práva, zrušiti určité hmotné výhody úředníků samosprávných, které jim měly býti jistou kompensací za nedostatek morálních resp. hmotných výhod, jako snížené železniční jízdné u státních zaměstnanců, tož vyřízení této osnovy v příslušných výborech poslanecké sněm. a senátu ustanovilo v důvodové zprávě pouze to, že ustanovení §u 19, který jsem právě citoval, má se týkati pouze celkového uplatnění státních norem vztahujících se na samostatné zaměstnance, pokud dotčené kategorie jsou rovnocenné. Tím však neomezuje se - praví důvodová zpráva výboru soc.-politického - podle prohlášení vládního zástupce samosprávným korporacím jejich právo individuelního ocenění zaměstnanců jmenováním a proto dlužno prý podle názoru soc.-politického výboru provésti převod z platů schematu úředníků samosprávných na systém státní na podkladě základních platů podle stavu ze dne 31. prosince 1922, a to do korespondujícího stupně platového schematu státních úředníků, případně zřízeneckých stupňů.

Ráčíte se pamatovati, velectěné dámy a pánové, že tenkráte podle textování §u 19 vzniklo podezření, že veškeré snad již před desítiletím nabyté hmotné výhody a nároky úředníků samosprávných mají býti touto zákonnou osnovou anulovány, a že vzbudil tento § 19 mezi úřednictvem samosprávným velké znepokojení. Výbor soc.-politický chtěl pojetím této právě mnou citované věty a výkladem §u 19 říci, že v tomto smyslu text zákona v §u 19 normovaný nemá býti vykládán. Co se stalo? V jedné obci slezské vznikl spor o to, jakým způsobem má býti § 19 zák. č. 394 z r. 1922 vykládán. Spor tento došel řádným vývojem instančním až k Nejvyššímu správnímu soudu. Nejvyšší správní soud rozsudkem, asi před 2 měsíci vydaným, rozhodl, že zákon č. 394 v jeho §u 19 sluší vykládati jako zákon, který vědomě a úmyslně chtěl zrušiti veškerá nabytá práva a nároky úředníků samosprávných, přiznané jim třeba před 20, 30, 40 až 50 lety. Přes to, že zákonodárce připojil jakožto autentický výklad zákona toto vysvětlení důvodové zprávy, že se má státi přeřazení úředníků samosprávných na platové schema úředníků státních podle základního platu se všemi přídavky do pense započitatelnými podle stavu z 31. prosince 1922, řekl Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí, že nesluší tak postupovati, zanedbal úplně tak zvaného autoritativního výkladu zákonodárcova, v důvodové zprávě soc.-politického výboru uvedeného, a řekl ve svém rozsudku, že pro něho rozhodným je pouze text zákona, že respektuje tenkráte výhradně tento text zákona, když logický a gramatický výklad textu zákona se mu zdá býti jasným a že se v tomto případě tak zvanými důvodovými zprávami a materiáliemi sněmovními neřídí. Nejvyšší správní soud tedy rozhodl, že mají býti ve smyslu tohoto zákona č. 394 veškerá nabytá práva pro praeterito úředníků samosprávných pokládána za zrušena, ať již byla nabyta z těch nebo oněch důvodů, ať byla nabyta pro individuální mimořádné služební výkony, ať jimi měla býti odčiněna určitá nevýhoda, které nemá úředník státní, zkrátka rozhodnutím Nejvyššího správního soudu byl tento zákon čís. 394 vlastně opraven anebo vyložen v tom smyslu, že skutečně nabytá práva úředníků samosprávných do velké a velké míry jsou od nynějška zrušena. Také mnohé obce, zastupitelské okresy přistoupily již k nové úpravě platových nároků úředníků samosprávných, která ovšem ve mnoha případech úředníky samosprávné připravuje ne o sta a tisíce, nýbrž o desetitisíce dosavadních příjmů.

Podle mého přesvědčení Nejvyšší správní soud neměl naprosto zanedbati autoritativního výkladu, uvedeného ve zprávě soc.-politického výboru, neboť se mně zdá, že potom tyto zprávy nemají žádného smyslu, když se Nejvyšší správní soud jimi neřídí, domnívaje se, že k tomu není povolán, kde se mu zdá text zákona tak jasným, že se nepotřebuje do důvodové zprávy vůbec dívati. Zdá se mi ovšem také, vzácné shromáždění, že tato okolnost musí nám býti pobídkou k tomu, abychom v budoucnosti všechno to, co chceme říci, řekli v textu zákona a jasným textováním zákona vyloučili takové neodůvodnitelné případy nerespektování nabytých nároků nebo práv celé velké skupiny obyvatelstva se dotýkajících norem, jako se to stalo v tomto případě.

Nyní však, velectěné dámy a pánové, kdy je vlastně tímto rozhodnutím Nejvyššího správního soudu zjištěno pro všecku dohlednou budoucnost - dokud snad nenastoupí novelisace tohoto §u 19 zákona čís. 394 z r. 1922 - že má býti samosprávný úředník ve svých nárocích hmotných pokládán za úplně stejný subjekt práv jako úředník státní, kdy fakticky byla a je provedena úplná parita mezi úřednictvem státním a samosprávným, dokonce i pro praeterito, tedy nejen pro budoucnost, nýbrž i pro minulost, nyní, kdy je tato parita výkladem Nejvyššího správního soudu nesporně dána, předkládá vláda osnovu zákona, ve které respektujíc jen vývoj hospodářských a finančních poměrů našich jinaký, než byl v r. 1921 a 1922, dostává zmocnění k tomu, aby mohla úřednictvu státnímu uděliti určité výpomoci nebo mimořádné odměny, tento vývoj národohospodářský do jisté míry jaksi opravující. Ale v téže osnově zákona říká se výslovně, že autonomní korporace nemají povinnosti, respektovati onen neočekávaný vývoj hospodářských a cenových poměrů, jaké nastaly pro úřednictvo státní, také pro své úřednictvo. Neboť § 3, jak jest textován, říká výslovně, že autonomní korporace, obce, okresy, země, po případě i jiné korporace, jako obchodní živnostenské komory, nejsou povinny dáti svému úřednictvu samosprávnému ony odměny a v té míře, jak to činí stát pro své zaměstnanectvo touto osnovou zákona tisk 5012. Ba dokonce původní textování §u 3 v odstavci 2 praví, že korporace a ústavy uvedené v předchozím odstavci mohou uděliti obdobné odměny svým zaměstnancům a zaměstnancům fondů a ústavů jimi spravovaných, jen když již provedly ustanovení cit. § 19 zákona č. 394, ale že i potom mohou tak učiniti jen tenkráte, když to schválí nadřízené autonomní korporace II. instance a kromě toho zemský finanční úřad čili zemské finanční ředitelství.

Já vím, z jakých důvodů vyplynulo toto ustanovení §u 3, vím, že jím má býti do jisté míry zdržováno přílišné zduření osobních rozpočtů autonomních korporací, zejména obcí, okresů atd. Ale zdá se mi, vzácné dámy a pánové, skutečně lidsky nespravedlivé, aby v té době, kdy státnímu zaměstnanectvu se dostává aspoň i toho mála, bylo v zákoně o autonomních úřednících a zaměstnancích vůbec řečeno, že tyto zaměstnavatelské autonomní korporace nejsou povinny respektovati vývoj hospodářských poměrů tak, jak to činí stát, ačkoliv výkladem nejvyššího správního soudu byla pro úředníky samosprávné ustanovena, i když jsme to hned původně nezamýšleli, parita platová nejen co do minulosti, nýbrž i do budoucnosti. Zdá se mi lidsky spravedlivé, aby se mohlo dostati těchto odměn i úřednictvu samosprávnému. A úsilí některých z nás, ze všech stran koaličních, vedlo k tomu, že aspoň ve výboru rozpočtovém bylo škrtnuto závěrečné ustanovení odst. 2 §u 3, podle něhož bylo potřebí k usnesení oněch korporací autonomních, jimiž ty odměny mohou býti dány úřednictvu autonomnímu, - ještě schválení nadřízené instance autonomní a dokonce zemského finančního ředitelství. Tedy aspoň tento složitý proces a rozhodování ve třech instancích bylo vyloučeno. Podle toho, jak se nám zpráva výboru rozpočtového předkládá, stačí k poskytnutí těchto odměn úřednictvu samosprávnému jenom usnesení zaměstnavatelské autonomní korporace samé.

S díkem kvituji ochotu všech koaličních stran k tomu, že snaží se, respektujíce mimořádné těžké finanční poměry autonomních korporací, zmírniti toto velmi těžké a už vlastně paritu úřednictva státního k úřednictvu samosprávnému porušující ustanovení tím, že koalované strany přistoupily na návrh, aby aspoň v tom případě, ve kterém zaměstnanectvu samosprávnému zvláštními kolektivními nebo individuelními smlouvami je zabezpečen stejný nárok na odměny a platy hmotné, jako mají úředníci státní, zákon zjevně nerušil tento nárok dokonce ze soukromoprávního titulu, t. j. ze zvláštní smlouvy vyplývající. V tomto smyslu jsme podali zvláštní návrh pozměňovací, kterým žádáme, aby v §u 3, odst. 1 byla škrtnuta slova "anebo smluv", neboť tím způsobem se vyvarujeme aspoň tomu, že úřednictvo samosprávné nebude aspoň postiženo, v tom směru, že by bylo tímto zákonem saháno do sféry soukromoprávní, totiž smluvní v těch případech, ve kterých hmotné nároky úřednictva samosprávného vůči jejich zaměstnavatelstvu, obcím, okresům a zemím, upraveny jsou zvláštními smlouvami, ať již kolektivními nebo individuelními.

Prosím slavnou sněmovnu poslaneckou, aby tento pozměňovací návrh, který jest ovšem minimálním oprávněním těchto těžkých ustanovení §u 3 osnovy zákona tisk 5012, ve svém hlasování přijalo.

Nemusím připomínati, že i tak zůstane v úřednictvu samosprávném přijetím ostatních ustanovení §u 3 jistá trpkost, neboť v tom případě, kde nemá úřednictvo smlouvy, ať kolektivní ať individuelní se zastupitelstvem obecním, se zastupitelstvem okresním nebo se zemskými správními výbory, musí si přijetím tohoto paragrafu této zákonné osnovy dáti líbiti, že se mu oněch odměn, které právě tímto zákonem chceme poskytnouti úřednictvu státnímu, vůbec nedostane.

Já bych neváhal vzhledem k těžkým finančním poměrům těchto autonomních korporací a vzhledem k malým finančním příspěvkům státu pro mnohé z těchto korporací, které se jeví mimořádnými příděly státními ze státních příjmů pro země nebo poskytnutím normální nebo zvýšené kvoty přídělové obcím, na př. při výnosu daně obratové, obcí vybírané, přiznati do jisté míry potřebu korektivu tohoto těžkého finančního stavu těchto autonomních korporací tímto ustanovením, ale nemohu sdíleti mínění autorů této zákonné osnovy, podle kterého toto ustanovení jest jen logickým důsledkem okolnosti, že se autonomním korporacím neukládá povinnost, restringovati počet zaměstnanectva a jmenovitě úřednictva autonomního, jak současně projednávanou osnovou vládní ukládá se správě státní. Snad by tomu bylo tak, kdyby záleželo provedení této restrikce, která se ovšem neukládá, od úřednictva autonomního, ale vzácné dámy a pánové, organisacím samosprávným, obcím, okresům a zemím se neukládají takové povinnosti, jaké se ukládají správě státní k eventuelní restrikci a v tom dosahu, jako u státních zaměstnanců. Ale úřednictvu a zaměstnanectvu těchto organisací, jimž se neukládá ta povinnost, kterou si ukládá stát tímto zákonem, možnost uplatnění těchto nároků se béře nebo aspoň nezaručuje.

Zatím co úřednictvo toto v mnohých případech dovedlo by svými návrhy tuto restrikci, kterou stát současně své státní správě ukládá, provésti, ale nemůže to učiniti, poněvadž jest jen výkonným orgánem těchto autonomních korporací a ne rozhodujícím representantem těchto korporací, tedy zatím co organisacím autonomním se neukládá žádná restrikce, úřednictvu samosprávnému, které snad není vinno v mnohých případech, že leckde zduřel stav tohoto zaměstnanectva, říká se: "Ty musíš si dáti líbiti, že ty výhody, které dostává státní zaměstnanectvo, tobě poskytnuty nebudou".

V tom spatřují podstatnou reformatio in peius, zhoršení stavu úřednictva autonomního, a zdá se mi, že tímto ustanovením zákonným přece jen místo parity mezi úřednictvem státním a úřednictvem samosprávným nastupuje disparita, ovšem v neprospěch úřednictva samosprávného. Jestliže dříve snad úřednictvo samosprávné mělo některé výhody - jako kompensaci za ty výhody, kterých nemohlo míti jako na příklad snížení jízdného na státních drahách - tímto zákonem skutečně vzhledem k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, zdá se mi, nastává disparita v neprospěch úřednictva samosprávného a na prospěch úřednictva státního.

Nejsem z těch, jichž jest, bohužel, příliš mnoho v našem úřednictvu, kteří jsou ochotni ve jménu toho, aby jejich nároky nebyly snad nižší než nároky jiných kategorií úřednických, odmítnouti zlepšení platových nároků kategorií jiných. Jestliže je něco bolestného při projednávání těchto otázek v našem veřejném úřednictvu, tož je to nepopíratelná skutečnost - já sám jako úředník to mohu dokumentovati - že opravdu nastává velmi často při každém takovém pokusu o reformu platového schematu úřednictva vůbec a státního zvláště divoký boj mezi jednotlivými kategoriemi úřednictva státního. Vidíme nechutný spor, že chce-li přidati kdo jednotlivé kategorii, přichází druhá s protesty, které neznamenají nic jiného, než "nesmíte dáti jiným, když nedáte mně". Kdyby tu bylo jakési stavovské uvědomění, mělo by býti úřednictvo aspoň na tolik taktické a reálné, aby se řeklo: "Nechte je, ať dají jedné kategorii a my budeme potom moci přijíti se žádostí, aby dali i nám". To je ona příslovečná závist, která je chronickým zjevem našeho národa, jak o ní mluvil zesnulý dr. Rašín, že chodíme, dívajíce se pořád dolů, abychom nepominuli cizí kapsu, ve které je o 10 hal. více, než v té druhé. Tato vlastnost vede ke smutnému stavu i mezi úřednictvem. Jedna kategorie sočí na druhou, když by mělo býti některé přidáno, místo aby se snažila uvnitř své organisace vyřešiti honorování své práce úřední a aby tímto způsobem hleděla dopracovati se k tomu, aby se skutečně jevila jakousi řádnou organisační složkou naší společnosti, místo onoho vlnami divoce zmítaného tábora, který vystupuje často při takových akcích, jako dnes vidíme, velmi disparatně a nevzbuzuje respektu ani vzhledem ke své inteligenci, jak bychom mohli očekávati.

Nechtěl bych poukazovati na tyto nevýhody, které zákon normuje pro úřednictvo státní proto, abych tím dokumentoval jakousi nespokojenost úřednictva samosprávného, že se úřednictvu státnímu dává to, co se úřednictvu samosprávnému omezuje. Chci jen říci, že tato ustanovení zákona mohou dokumentovati těžkou finanční situaci veřejných organisací ve státě našem vůbec, nejen tedy státu samého, nýbrž i organisací samosprávných všeho druhu a že povinností naší je, pracovati k tomu, aby dle možnosti přece jen přivedena byla veškerá nutná práva a nároky úřednictva veřejného všeho druhu, to je státního, obecního, okresního a zemského, na stejný základ tak, aby tu skutečně vznikla opravdová parita mezi různými druhy úřednictva veřejného a aby ke vzniku této parity přispívalo veškeré úřednictvo jakousi solidaritou stavovskou, zanecháním veškeré škorpivosti a závistivosti mezi sebou. Ta má pak za následek, že je opravdu velmi těžko i sborům zákonodárným oceniti příslušné výkony jednotlivých kategorií tak, jak se to zdá snad spravedlivé jim samým, poněvadž velmi často se přichází s poukazem na to, že ta kategorie má dostati více než zasluhuje a že by to zasloužila kategorie druhá.

Musíme pracovati k tomu, i když přijmeme toto ustanovení zákonné, aby reforma platového schematu úřednictva státního, která bude provedena generelně snad v příštím roce, byla provedena sou časně s paritou úřednictva samosprávného s úřednictvem státním tak, aby disparita, která přijetím §u 3, i třeba po vynechání oněch dvou slov "aneb smluv", tímto zákonem se stane, byla odčiněna, poněvadž je pravda, že bedlivého, svědomitého konání povinností úředních nepotřebujeme jen u úřednictva státního, nýbrž v demokratické republice stejně naléhavě také u úřednictva obecního, okresního a zemského. V tomto všeobecném názoru, třeba s těžkým srdcem, budeme hlasovati pro tento zákon, očekávajíce, že dostane se úřednictvu samosprávnému v dohledné budoucnosti této spravedlnosti, myslím, dostatečně mnou dokumentované. V této naději, myslím, že jako úředník samosprávný mohu ten drobek, kterým se dostává výpomoci úřednictvu státnímu, přece jen vítati a apelovati na toto úřednictvo státní, aby větší solidaritou uvnitř svých řad, rozumným uvážením všech těžkých okolností našeho finančního hospodářství a veřejného hospodářství vůbec, našeho národohospodářského vývoje, vzalo to, co mu dáváme jako splátku na větší snad nároky, které mohou býti honorovány až v budoucnosti. A zdá se mně, třebaže je to slovo jmenovitě u nižšího úřednictva a zaměstnanectva veřejného trochu nepopulární, že přece jen musíme stále míti mnoho trpělivosti, chceme-li, aby vůbec nám v dohledné budoucnosti, nebo, není-li to možno, našim dětem a vnukům v další budoucnosti, bylo lépe, než je nám.

Vzácné dámy a pánové! Podle mého přesvědčení musíme si při těchto příležitostech býti vědomi, že smyslem veškeré státní administrace a všech našich opatření zákonodárných není pouze zajištění určitého menšího nebo většího blahobytu dnes žijící generace národa, že smyslem všeho našeho jednání musí býti, udržeti podle slov Tyršových náš národ v oné tělesné jarosti a zdraví tělesném i duševním, aby ona věčně žijící a neumírající bytost národní, žijící od věků do věků, tvořící to, čemu říkáme národ československý, skutečně byla silná, rostla - třeba kolikráte za cenu obětí dočasných generací. Zdá se mi, že nemůžeme míti v prvých dobách po světové válce hned všechno tak, jak bychom si to přáli. Nemůže to býti, třebaže bychom to žádali celým srdcem a chtěli k tomu učiniti všechny nezbytné a lidsky možné práce a úkony, poněvadž vývoj světový neučinil nás ostrovem, na kterém bychom mohli žíti jako národ Fajáků. Všechny ty krise a nedostatky světového hospodářského rozvratu dotýkají se i nás. My jsme stále odkázáni na to, abychom respektovali tyto dozvuky. Zdá se mi, že musíme míti trpělivost překonati tyto těžké okamžiky ve jménu lepšího života v budoucnosti blízké, nebo lepšího života těch, kteří přijdou po nás v budoucnost vzdálené. Ve jménu tohoto názoru na blahobyt národa, ne dočasných jeho jednotlivců nebo žijící samosprávní úředník přijmouti toto zákonné ustanovení, přece jen ne tak nevýhodné pro samosprávné zaměstnanectvo, poněvadž se mi zdá, že v něm do jisté míry obráží se povinnost naše dělati jen možné a neoddávati se utopiím a snům, které snad u inteligentních, myslících lidí neměly by býti základem jejich fantasií, poněvadž zkušenost v nedalekém velkém, soběstačném, národohospodářském a státním celku, jako je sovětské Rusko, ukazuje, že tam, kde se tyto utopie počaly objevovati v praksi, nenastal ještě lepší život, nýbrž srovnání všech kulturních potřeb lidu ve všeobecném úpadku, v nivelisaci, na základě stejného nedostatečného hmotného a duševního blahobytu všech. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)

Tyto věci nemohou býti pro nás ideálem a bylo by smutným dokumentem politické nevyspělosti našeho národa a jmenovitě našeho úřednictva, kdyby se domnívalo, že mohou býti vážně brány fráse, které dnes padaly s této tribuny a které každý myslící nebo každý gramotný člověk může si přezkoumati co do jejich opravdovosti přečtením oficielních zpráv, které o blahobytu kulturním a hmotném a jmenovitě o blahobytu veřejného zaměstnanectva podává samo pravdymilovné sovětské Rusko.

Dámy a pánové! Těžké je dělati tyto zákony. Jestliže bychom dělali zákony tak, jak si mnozí pánové představují, nemajíce na zřetely možnost úhrady, dělajíce jen líbivé cifry, nepracovali bychom k nasycení, k odčinění nedostatků a křivd, nýbrž přirozeným důsledkem tohoto lehkomyslného, demagogického našeho zákonodaření, abych to tak nazval, musela by býti čím dále postupující bída a rozvrat veřejného zaměstnanectva, jako jsme to viděli ve státech sousedních, na př. v Rakousku, který se pokusili zastaviti, který však není zastaven a bude pokračovati na té nakloněné ploše, kterou stvořila politika neprozíravosti, nevzdělanosti a lehkomyslnosti vídeňských vládních hospodářů.

Ve jménu těchto názorů prohlašuji, že budeme pro předlohu hlasovati, a prosím slavnou poslaneckou sněmovnu, aby přijala jako splátku na spravedlnost parity mezi úřednictvem samosprávným a státním aspoň onen pozměňovací návrh k §u 3, který koaliční poslanci Národnímu shromáždění resp. poslanecké sněmovně jeho podávají. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. dr. Czech.

Posl. dr. Czech (německy): Slavná sněmovno! Jménem německé a maďarské sociálně-demokratické frakce a také na žádost všech německých, maďarských a slovenských oposičních stran, vyjma německou stranu národní, mám zde učiniti toto prohlášení:

Zákony, jimiž se koaliční strany domnívají, že sanují československé národní hospodářství, jež zvrácenou zahraniční a vnitřní politikou a klamnou finanční a národohospodářskou politikou ocitlo se v tísni, ukládají desetitisícům rodin o holý život. Tyto zákony rozmnoží nezaměstnanost o mnoho desetitisíců lidí, zvětší bídu pětinásobného počtu občanů, a místo aby přinesly ozdravění poměrů, zostří hospodářskou krisi a otráví také politický život v tomto státě. Opět se stanou příslušníci menšinových národů, opět se stanou příslušníci oposičních stranických směrů obětmi a již nyní mnoho desetitisíců lidí v mučivé starosti s hrůzou očekává nevyhnutelný osud, jenž jim byl přisouzen. Tyto návrhy, které krutě ničí všechna nabytá práva státních zaměstnanců, musí nejhorším způsobem podkopati právní cítění obyvatelstva. Poněvadž nejsou pracovány jako jinde v dohodě s postiženými, nýbrž přicházejí na svět ve formě diktátu, musí velmi těžce otřásti právní bezpečností. Výsledek tohoto kroku koaličních stran jest tedy hrozná tragedie, které nelze ani z nepatrné části vyrovnati naprosto nedostatečnými dávkami pro nejchudší, pro pensisty, ani nuznými remuneracemi ostatním zaměstnancům, ačkoliv způsob úhrady, zvýšení nepřímých výdajů musí způsobiti nové zdražení živobytí veškerého obyvatelstva. Ještě v poslední hodině připomenuli jsme to většinovým stranám se vší vážností a nezanechali jsme jediného pokusu, abychom je přiměli, aby ustaly v započatém díle ničení a upustily od uskutečnění strašlivého bezpráví, jež obsahují tyto návrhy. Naše úsilí byla marná. Koalice dokončí své smutné dílo. Před veškerým obyvatelstvem protestujeme proti těmto zákonům co nejdůrazněji a odmítáme jakoukoliv odpovědnost za tento čin osudného systému. Jednání o těchto zákonech, které mezi veřejnými, železničními zaměstnanci, státními dělníky a úředníky všech kategorií vzbudily paniku a jejichž osudné účinky nedají na sebe dlouho čekati, se nezúčastníme. Všechnu odpovědnost za účinky těchto zákonů svalujeme tímto jedině na koaliční strany a ponecháváme jim projednání návrhů a jakékoliv další usnášení. (Potlesk na levici.)


Souvisejici odkazy