Předseda (zvoní): Slovo má dále pan posl. Kasík. Dávám mu je.
Posl. Kasík: Slavná sněmovno! Diskuse, která se při rozpočtové debatě rozvinula, může jenom uspokojiti. Čím poctivěji, střízlivěji a upřímněji dovedeme kritisovati nedostatky svého státu, tím spíše v této zdravé kritice najdeme ozdravění celé republiky. Jen si je třeba přáti jednoho: aby těchto dobrých rad s těchto míst bylo dbáno, aby tato slova nebyla - lidově řečeno - házením hrachu na stěny této sněmovny.
Přicházím v této rozpočtové debatě k partiím, jichž se dotkla řečnice přede mnou, pí. kol. Purkyňová, ale v jiné formě. Snad bych mohl jako celá řada pánů řečníků začnouti s tím, jak málo je dotováno ministerstvo soc. péče a ministerstvo zdravotnictví. Mohl bych také vybrati celé řady cifer a říci: to nás neuspokojuje! Vím, že po dlouhá léta budeme ještě účtovati se stavem, v jakém jsme, a že zázraky nebude tu nikdo po stránce finanční moci dělati. Tato sněmovna nerozřeší všech těch bolestí, také mimo ni musí býti pracováno a musí býti hledány cestičky k účelné práci.
Ale není mi třeba kritisovati hrubě, bezúčelně, aby se v novinách třpytila pěkná slova, nýbrž jde mi o poctivou kritiku zejména po stránce zdravotnictví. A tu musím říci, že zprvu mám na mysli zákon ze 17. února 1922, jejž jsme pojmenovali zákonem Holitscherovým.
Pan generální zpravodaj rozpočtu přinesl celé řady pěkných, odborně vypracovaných zpráv o účincích zákonů, žel bohu, po této stránce, jak osvědčil se zákon o ochraně mladistvých před alkoholem, statistických čísel dosud nemáme.
Paní předřečnice věnovala velmi pěknou partii ochraně mládeže před alkoholem. Ale prosím, jen buďme upřímní. Ne jeden pro a druhý proti. Víme velmi dobře, jak to vypadalo, když jsme ten zákon dělali a kdo nejvíce tlačil na ochranu výčepníků. Nebudeme polemisovati, ale to nejde, jedněm říkati, alkohol ničí a při tom druzí se třásti strachem, aby hospodářské družstvo někde nepřišlo o dodávku bramborů pro výrobu alkoholu. Nemůžeme prostě dělati dvojakou politiku, jedni kárati a druzí se starati o alkoholový průmysl. Buďme upřímní a pak bude dobře.
Přicházím k druhému zákonu, rovněž z r. 1922. V tom r. 1922 jsme po stránce zdravotnické učinili více než snad za celá 2 léta později. Je to zákon, kterým se zrušila reglementace prostituční. Snad zákon ten nebyl takovým, jak by měl býti. Prosím, nemyslete si, že bych si jenom troufal pomysliti na to, že můžeme najíti nějaký zákon, který by definitivně prostituci reguloval, nebo snad dokonce ji zažehnal atd. Byla, jest a bude, jenom forma, ve které se plíží ta příšera, se mění. Ale my musíme při tom žalovati, že až za 18 měsíců po přijetí tohoto zákona ministerstvo mohlo vypracovati prováděcí nařízení, v nichž je samý ohled. A tak se nám stává, že dnes některé části sídelního města Prahy mění se v noci a k večeru v tábor prostitutek. Vypráví se dokonce, že mor pohlavních nemocí venerických a syfilitických 3krát se rozmnožil v Praze proti létům před zrušením zákona o reglementaci. Bude třeba, abychom měli jasno. Ale, žel bohu, ministerstvo zdravotnictví nemá dosud v této věci statistiky a tak nemáme řádného podkladu pro posouzení tohoto tvrzení. Máme sice jedinou statistiku, vojenskou, kterou dostává ministerstvo zdravotnictví z úřední povinnosti, ex offo. Podle ní, abych tak řekl, nebylo by příliš prudké stoupání těchto onemocnění. Ale kdo nám ručí za to, že právě mimo tento obor vojenský neřádí tato příšera jinde, což by se dalo zjistit zejména u lékařů specialistů, kteří ukrývají tyto nemoci nehlášením jich, daleko více? A nejenom to. Musíme si stěžovat, že přímé ustanovení zákona o povinnosti hlášení případů onemocnění vůbec v praxi neexistuje. Je zajímavo, proč? Lékaři nemohou platiti porta a ministerstvo zdravotnictví nemůže tuto otázku rozluštiti potud, pokud byrokraticky, abych tak řekl, šiml, z ministerstva pošt nerozluští otázku výměrkování a hodnoty porta oněch peněz, o které by stát přišel, kdyby lékaři posílali tato oznámení ve psaní, nevyplaceně. Prosím, to je důvod, proč nemáme statistiku o pohlavních nemocech! Nemůžeme proto v žádném případě posuzovati, co je pravdy na těch řečech o rozšíření pohlavních nemocí, zdali je to agitace jistých živlů proti onomu zákonu anebo zdali je to opravdu vážné tvrzení.
Žel bohu, že ministerstvo zdravotnictví po této stránce je příliš málo vybaveno. Kam to dospěje je-li na pověstech co pravdy? O tom budeme později mluviti, až přijdeme později k nutnosti vystavění nových blázinců, zvětšení ústavů pro slepé děti atd. Sváděti na možnost kontroly na nedostatečnost zákonů je velmi pohodlné. Je-li tento slabý, pak ať se mění a my se také nestavíme proti tomu, aby zákony, které se osvědčily jako slabé, byly měněny. (Předsednictví převzal místopředseda dr. inž. Botto.)
Přicházím ke třetí kapitole, zákonu ze dne 13. července zase z roku 1922. Prosím, podle statistiky přijali jsme do služeb 1644 lékařů mimo substituty. Prosím, kde je prováděcí nařízení k tomuto zákonu? Od července 1922 až dodnes uplynulo, nemýlím-li se, 28 měsíců. Za tu dobu není ministerstvo zdravotnictví s to, vypracovati prováděcí nařízení, poněvadž páni odborníci z ministerstva pošt a železnic se hádali o to, kdo tam má míti dohled neb podívati se na přejetou mrtvolu na trati. K čemu máme 1644 lékařů, pro které je preliminováno v rozpočtu 25 milionů korun? Snad jen proto, aby čekali na práci? Myslím, že ne, nýbrž že je máme k tomu, abychom začali ve zdravotnictví opravdu něco dělati.
Mohl bych mluviti dále o jiných bolestech zákonodárství, ale chci se pouze dotknouti jedné, také paní kolegyně předřečnice zde o ní hovořila, otázky tuberkulosní. Ne po stránce, jak vzrůstá atd., nýbrž jak bude teprve vzrůstati. V září jsme byli na Pleši a v Prosečnici. Před tím jsem se zdravotním výborem a pány z ministerstva zdravotnictví projel celou republiku a viděl mnoho dobrých ústavů. A já všem těm, kteří jakkoliv pracovali k dobru v tomto oboru, s tohoto místa jenom co nejsrdečněji vděčím. Ale, pánové promiňte, kdybyste dělali, co chtěli, nic nepořídíte v boji proti tuberkulose, když nejdete na základ, ke kterému musíte jíti, to je právě to, z čeho tuberkulosa nejvíce bují, a to je bytová mizerie. Když nechcete s bytovou reformou luštiti zároveň otázku tuberkulosní, pak tento gigantický zápas proti ní skončí jen takovým flastříčkováním. Co je nám platné, když přijde z ústavu, sanatoria na př. dívka, jejíž zdraví je valně upevněno, a vrací se opět do továrny zamořené prachem, do bytu, ze kterého přišla? Má to smysl, když 18, 20 až 30 neděl je v ústavu léčena a vrací se do bytu hygienicky závadného? Musím žalovati, že nemáme statistiku, o kterou bychom se mohli opříti a říci, jak vypadá bytově takové Kladno, Praha atd. A v Praze poměry bytové začínají znovu řáditi. Já varoval, a říkal jsem: Pánové, nedělejte prolongační zákony o stavebním ruchu, nýbrž udělejte veliký jeden zákon, který bude na celou řadu let směrnicí. Zmatek z prakse zákonů, máme je dnes z roku 1921, 1922 a 1923, a nechci říci zrovna to slovo šikanování, ale jezdění po paragrafech, a otravování pracovníků v družstvech, kteří věnovali všechen čas, aby vystavěli kolonie zdravých bytů, to všechno, abych tak řekl, umořuje. Tedy budiž, chystá se bytový zákon, ale prosím, jen ne na rok či dva nýbrž směrodatný pro delší dobu. Nechť se pamatuje, že také otázka inflace a deflace se projeví v otázkách činží, až se budou odbourávati válečné přídavky, a otázka rentability těchto domů a schopnosti placení činže nemůže se jednostranně řešiti v jednom zákoně na jeden či dva roky jen, protože právě pan X. Y. hájí ty a ty zájmy, nýbrž naopak řekněme si otevřeně, že je třeba dnes zákona velikého. Situace jest dnes taková, že se člověk chytá za hlavu, když to vidí, kam to vše spěje, a proto je potřeba, aby pro Prahu byl hned vytvořen malý zákon na rychlou odpomoc, který by nás zbavil příšerné ostudy, kterou máme, když dnes v hlavním městě naší republiky vznikají kolonie ne rodinných domků, ale vagonů. Co jest to, prosím, po stránce hygienické? To není, prosím, bytová mizerie? Co bude z těch kolonií vagonových? Tyto ubikace staví se, řekl bych, pod úředním signem, když se tomu, kdo nemůže dostat byt, prodá starý vagon, a on se tam nastěhuje. Prosím, takovéhle stavební bloky a dále přeplněné byty s podnájemníky, to je odsouzení hodné, že jsou tito vykořisťováni, ty musí pryč, a nemůžeme-li nic jiného udělati, aspoň pro Prahu vytvořme krátký výpomocný zákon, ale pro celou republiku zákon dlouhodobý, promyšlený, velký a vzorný, a jenom ne takový, ve kterém bychom nemohli do budoucna nic rádného tvořiti.
Žel bohu, vyskytlo se též při těch zprávách o podporách stavebního ruchu takové slovo, že stát vydal tolik peněz a 3 miliardami se za vystavené domy zaručil. Mlčí se však o tom, že vystavěl 62.000 bytů, a já bych prosil o jedno: když pánové z ministerstva sociální péče dovedou vypočítat, co na to dali, a když jistí pánové z protivného politického tábora dovedou nám to stále otloukat o hlavu, co se všechno dalo na tuto reformu, ať se jim také vypočte, komu ty byty byly dány, kolik lidí tam bydlí, ať se také vypočte, komu se zase dostaly ty opuštěné byty, a pak celá řada domácích pánů bude musiti říci: mea culpa, pak se uvidí, kdo ty prázdné byty okupoval, komu byly dány a pak bude snad dobře a nebude vyčítáno, jako by někdo, kdo se dostal do lepšího, zdravého bytu, byl nepěkným způsobem od státu podporován a nebude se nikomu vyčítat, jako by to bylo nějaké ohromné zatížení státního rozpočtu. Nebudeme se pak příti o to, zda někdo z těch, kdo stavěl, zužitkoval tak rozumně své uspořené peníze, a zdaž k vůli takovým egoistickým chytrákům, již ony podpory stále vyčítající, měli bychom snad 62.000 rodin nechat po 4, 5 či 6 let v tomto ohromném rozčilení a nenávisti, která u nich vzniká tím, že jsou bez přístřeší. Kdo se nevyspí, ten nemůže pracovat, ten nemůže býti spokojen a pak přirozeně se neblíží k socialismu, on se neblíží ani ke komunismu, nýbrž blíží se k zoufalství, v němž říká zoufale: "Mám-li zhynout já, ať zhyne také někdo jiný!" A tato slova slyšíme velmi často právě od těch, kteří jsou touto bytovou mizerií dotčeni.
Ještě malý dodatek a sice jednu prosbu k ministerstvu železnic, také se stanoviska zdravotnického. Když to nedělá ministerstvo zdravotnictví, tak to musíme přednášeti aspoň odsud, abychom tyto myšlenky trošičku dostali do proudu, aby se o nich diskutovalo. Předevčírem jsem četl v novinách, jak transportován byl kdosi do Pasteurova ústavu ze Slovenska a jak železniční zřízenci byli jím popliváni. Byl to nebožák, který byl pokousán vzteklým psem a protože nepřišel včas k léčení, následky se projevily v bouřlivém konci tohoto nešťastníka, což čeká na každého z nich, když nepřijde včas záchrana. Dva železniční zřízenci musili jej opatrovati při jeho dovozu a nemohli zdolati oné příšerné bolesti, ve které se svíjel a ve které také dotrpěl. Před rokem, někdy v lednu, jsme se dočetli, že vezli mladistvého básníka Wolkera ze Slovenska v nevytopeném t. zv. hytláku do Prahy. Chuděra mladý, snad si přál tady zemříti. Jeho matka doprovázela ho v takovém primitivním voze, a to je naše zdravotní služba na železnicích! Prosím, promiňte, je potřeba tolik prvních tříd? Neměly by aspoň některé serie vlaků míti takové malé sanitní oddělení, aby se tato ostuda nemusela před celým světem trpěti? Tolik, prosím, na uváženou. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej paní posl. Pechmanová.
Posl. Pechmanová: Slavná sněmovno! Rozpočtová debata projednáváním skupiny hospodářské dosahuje svého kulminačního bodu. Eminentní zájem všech složek veřejného života ve státě na této skupině stupňován jest v posledních letech heslem "šetřiti", uplatňovaném ve státní a veřejné správě. Toto heslo obráží se v zásadě i v jejich důsledcích zejména v našem rozpočtu. Vzhledem k jeho úkolům a významu, jakož i vzhledem k úkolům a významu hesla samotného mohli bychom jistě uvítati přesnější a racionelnější termín vyjádření, jenž byl šťastně uveden paní posl. Chlebounovou: "Hospodaření". Šetřiti lze různým způsobem vhodným i nevhodným, hospodaření naproti tomu znamená racionelní a účelné využití všech podmínek za účelem dosažení zdravých a trvalých úspěchů. S tohoto hlediska nutno zejména posuzovati ty skupiny správní, jejichž rozpočet se pravě projednává. Během absolvované debaty projevila se značná různost názorů i na hospodářské skupiny státní správy po různých stránkách. Budiž mi dovoleno, abych poukazem na určitý resort, ministerstvo pošt a telegrafů, upozornila na určitou jednostrannost, s níž mnohé věci byly posuzovány.
Při posuzování výsledků hospodářských poštovní správy jako všude jinde dospějeme k samočinnému rozvrstvení rozpočtových položek ve dvě základní skupiny výdajové: osobní a věcné. Bylo-li voláno zejména po úspornosti v položkách výdajů osobních a dochází se k dalekosáhlým závěrům, je zapotřebí upozorniti, že zejména ministerstvo pošt a telegrafů vykazuje ve svém rozpočtu podstatnější snížení nejen nákladů věcných, nýbrž i výdajů osobních. Tak snižuje se hned položka 1 v oddíle A "Pro poštovní provoz v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku - Osobní požitky" o 2,661.780 Kč. Důvodně možno předpokládati, že částky, o které se u jednotlivých položek potřeba snižuje, budou ještě značně vyšší, neboť u každé jednotlivé položky nutno ještě počítati s jedním a 1/2 % úhrnnou položkou snižovací, vykázanou na jiném místě jako srážka na další interkalář a jiné úspory úhrnnou částkou 12,124.080 Kč. Snížení toto vysvětluje se velmi značným zvýšením interkaláře z 5 na 8 %. Kromě toho se snižuje potřeba k pol. 2 b "Denní platy a mzdy výpomocných sil na čas" o 2,030.570 Kč. Snížení toho dosahuje se zmenšením dosud preliminovaného počtu výpomocných zřízenců na čas o 548 osob. Pozoruhodné snížení vykazuje též pol. 2 c "Denní platy a mzdy režijních dělníků", u které snižují se výdaje dokonce o 3,091.000 korun.
Celkové snížení všech osobních výdajů u poštovního provozu v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku včetně výdajů mimořádných činí 11,713.040 Kč.
Z uvedeného je zřejmo, že tendence úsporná zasahuje i náklady osobní všude tam, kde jejich předpoklad není stanoven zákonem. Tento fakt nutno postaviti před oči zejména všem těm, kdož se jednostranným voláním po úspornosti dopouštějí chyby, že přehlížejí takováto fakta, při nichž bohužel nutno konstatovati, že zásada úspornosti a šetření je prováděna do značné míry na úkor sociálně nejslabších ve státních službách, t. j. výpomocných sil na čas a redukcemi platů a mezd dělníků. Vydatnější je ovšem snížení výdajů věcných, kde výdaje řádné snižují se o 17, 246.900 Kč. Velmi pozoruhodné snížení potřeby jeví se u pol. 28 "Náhrady škod", kde místo dosavadní částky 1,700.000 Kč, preliminuje se pouze částka 1 milionu Kč, vzhledem k tomu, že ztráty zásilek poštovních klesly již pod průměr předválečný. Celkem se snižují všechny výdaje věcné oddílu A, řádné i mimořádné, téměř o 21 mil. Kč.
Srovnáme-li celkové výdaje uvedené v příloze kap. XVI pro rok 1925 s výdaji preliminovanými pro rok 1924 v tit. 2 až 4, kapitola XVI a k tit. 2, kap. XVI A, seznáme, že výdaje ty snižují se z 839,290.770 Kč na 796,147.944 Kč, t. j. o 43,142.826 Kč, čili o 5.14%. Uvážíme-li, že kap. XVI a XVI A pro r. 1924 byla již proti potřebě roku 1923 snížena o 163,472.000 Kč, činí snížení výdajů poštovní správou preliminovaných v posledních dvou letech celkem 207,468.537 Kč, t. j. o 20.45 %. Deflační proces učinil tedy v oboru poštovní správy pokrok jistě velmi značný a pozoruhodný.
Pokud se položek příjmových týká, budiž mi dovoleno poukázati zejména na některé, jejichž systematické zvyšování znamená nejen plus finanční pro státní správu, nýbrž i prospěch národohospodářský a zdravý rozvoj. Tak příjem k pol. 3 "Telefon" stoupá rok od roku pravidelně.
Uvážíme-li, že tento příjem vzrostl ze 23,000.000 Kč roku 1919 na 114,000.000 roku 1923, přesto, že právě v tomto roce poplatky meziměstské byly sníženy o 20 % a že poštovní správa očekává další zvýšení příjmů roku 1925 na 160,000.000 Kč, pak ovšem můžeme se zadostiučiněním doznati, že peníz, vložený po převratu do zařízení telefonního, byl investován nejvýš produktivně.
Bylo by dobře, abychom při tomto uspokojivém konstatování nezapomněli, že k tomuto úspěchu telefonního provozu přičinilo se v celé republice tisíce trpělivých a tak často šikanám vysazených telefonních úřednic, jež nejvýš vyčerpávající službu telefonní i za počátečních, zdánlivě nepřekonatelných obtíží z charakteru telefonní služby a technických nedostatků počátečních plynoucích poměrů vykonávaly precisně a krajně obětavě.
Také rozpočet pošt. úřadu šekového, jenž obsažen jest v oddílu C podnikového rozpočtu, vykazuje vůči vydáním, preliminovaným částkou 39,347.000 Kč, příjem ve výši 110,301.000 Kč. Resultující z toho přebytek 70,954.000 Kč převyšuje rozpočtový přebytek za rok 1924 o 4,676.000 Kč.
Tak u výdajů poštovního provozu automobilového oddíl D rozpočtu podnikového jeví se velmi pozoruhodné snížení zejména u výdajů věcných, které se snížily o 3,865.305 Kč. Tím zvyšují se příjmy automobilového provozu oproti roku 1924 o 4,685.000 Kč, čili o 15 3/10 procenta.
Na celkových skutečných výsledcích viděti je jasně hospodářskou a hospodárnou tendenci ministerstva pošt a telegrafů. Ještě roku 1921 vykazoval čsl. poštovní a telegrafní ústav celkový schodek 198,500.000 Kč. V roce běžném počítá dokonce s přebytkem ve výši 90,000.000 Kč.
Toto samo o sobě potěšitelné konstatování padá tím více na váhu, že tímto rokem postaven jest čsl. poštovní a telegrafní ústav na novou základnu podle zákona o úpravě hospodaření ve státních závodech, ústavech a zařízeních, jež převahou nemají plniti úkoly správní. Tento zákon č. 404 ze dne 18. prosince 1922, k němuž prováděcí nařízení byla vydána teprve 25. září 1924 a do jehož okruhu působnosti zařazena byla konečně také čsl. pošta, vyvolal sám o sobě mnoho diskusí. Zejména spornou byla otázka zařazení pošty, jež byla zajisté jednou z příčin, proč vydání prováděcího nařízení tak dlouho se zdrželo. Zákon podle výslovného ustanovení má se vztahovati pouze na státní závody, ústavy a zařízení, jež převahou nemají plniti úkoly správní, tedy takové, jimiž stát vykonává hospodářskou činnost převahou proto, aby docílil peněžního výnosu, nikoli hlavně proto, aby plnil úkoly veřejné správy. Nelze si dobře představiti, že by státní správa měla své výhradní právo, zřizovati a provozovati pošty a telegrafy, vykonávati takovým způsobem, že by pro ni byl v první řadě směrodatným úmysl, učiniti z pošty vydatný zdroj státních příjmů. Právě opak se vnucuje. V moderních státech od první polovice XIX. století pošta není spravována již fiskálně, nýbrž od poštovní správy se požaduje, aby co nejlépe sloužila zájmu veřejnému, zájmu, který má nejen sama státní a veřejná správa vůbec, ale veškeré obyvatelstvo na tom, aby poštovní doprava byla co nejdokonalejší. Stát, provozuje poštu, slouží tedy v první řadě zájmům rozvoje národohospodářského, kulturního a sociálního života, jednak i zájmům ostatních odvětví státní administrativy. Úmysl docilovati čistého výnosu ustupuje do pozadí, protože nesmí býti na úkor zájmům veřejným, zájmům, které má veškeré občanstvo na tom, aby poštovní doprava byla co nejrychlejší, nejpřesnější, nejspolehlivější, agy pronikla do všech i těch nejodlehlejších míst a samot a aby v neposlední řadě byla svou lácí všeobecně občanstvu přístupná. Úmysl docíliti čistého výnosu nesmí tedy dominovati v poštovní správě. Také na celém světě pošta považuje se za nezbytnou součástku státní administrativy a její vybudování a vedení nepřenechává se více rukám soukromopodnikatelským. Jestliže přes to československá pošta byla vládním nařízením č. 205 ze dne 25. září 1924 prohlášena za podnik spravovaný podle zásad obchodního hospodaření a tím postavena na základnu soukromohospodářskou, je v tom značné nebezpečí pro zájem veřejný. Tím okamžikem zvyšuje se snaha nejen po udržení, nýbrž i zvýšení přebytků, jichž bude možno dosíci pouze tehdy, jestliže dnešní značně vysoké poplatky budou ponechány na dosavadní nepřiměřené výši, do které si občanstvo plným právem neustále stěžuje. Pro r. 1925 preliminovaný přebytek byl by jistě sám o sobě dovolil, aby se již pro letošní rok snížily alespoň poplatky pošty listovní, které jsou u nás vzhledem k ostatním státům nepřiměřeně vysoké. Obchodní snaha po udržení a zvýšení přebytku jistě způsobí, že se od zamýšleného snížení poplatků upustí, poněvadž poštovní správa byla zmíněným již nařízením vládním zatížena novými povinnostmi. Napříště bude pošta sama nejen pro místní poštovní úřady stavěti budovy, ale i udržovati budovy státní, což dosud příslušelo ministerstvu veř. prací, bude se od ní požadovati, aby sama zúročila a umořila veškerý kapitál investovaný do jejich zařízení, ač tato zařízení s výjimkou let posledních byla opatřována z běžných příjmů, nikoliv z investičních půjček. Poště může dokonce býti uložen ekvivalent za výdělkovou daň, což v tomto případě vůbec nemá smyslu, protože čistý výnos nezůstává podniku, nýbrž celý se odvádí do státní pokladny. Tyto poštovní správě nově ukládané povinnosti jistě znamenají obrovské zvýšení režie, které zajisté bude na úkor zájmů veřejných. Pošta sama hraditi bude také pensijní a zaopatřovací požitky svého personálu, které až dosud zatěžovaly pensijní etát.
Tím docházíme k nové, zásadně různé kapitole, která ovšem je v těsné souvislosti nejen se zásadami, ovládajícími rozpočet, nýbrž i se zájmy celé veřejnosti i státní správy. I v rozpočtové debatě v mnohých řečech s tohoto místa pronesených dominovala. Je to kapitola o státních zaměstnancích, o jejich počtu a o jejich nárocích. Byl to právě personální stav ministerstva pošt a telegrafů, o němž se zmínil ve své řeči pan posl. Marcha. Citoval data z příručky "Personalstand der Post und Telegraphenanstalt" z r. 1917 a dovozoval, že máme jednou tolik úředníků v samostatném ministerstvu pošt a telegrafů, kolik měla bývalá III. sekce "Pošty" ministerstva obchodu ve Vídni. Je třeba uvésti tyto věci na pravou míru poukazem k tomu, že uvedená data o počtu administrativních úředníků bývalé rakouské ústřední správy pošt a telegrafů jsou kusá a že, mají-li býti spolehlivou základnou pro srovnání s našimi poměry, jest je doplniti o 8 úředníků, kteří vedle úředníků III. sekce bývalého ministerstva obchodu rovněž obstarávali agendu ústřední poštovní správy v presidiu a oddělení budget m. Srovnáme-li pak počet 47 administrativních úředníků čsl. poštovní ústřední správy se skutečným počtem 71 administrativních úředníků bývalé rakouské poštovní správy ústřední, pak musíme uznati, že máme-li v našem ústředí poštovním 2/3 bývalého vídeňského stavu, není tento počet upřílišněný a je odůvodněn jednak značnou agendou zemí slovenských, jednak rozšířením agendy o nové správní obory radiotelegrafie a radiotelefonie i překvapujícím rozvojem automobilového provozu. Abychom si však učinili úplně správný obraz, musíme srovnávati celkový stav všeho zaměstnanectva bývalé rakouské poštovní ústřední správy s celkovým stavem naší poštovní ústřední správy. A tu se jeví tvrzení pana posl. Marchy úplně nesprávným. Podle statistiky rakouské pošty za rok 1914 bylo v III. sekci bývalého ministerstva obchodu, nečítajíc úřednictvo společného presidia, budgetního referátu a pomocných úřadů, 982 úřednických sil. V naší republice však podle "Zpráv státního statistického úřadu" bylo v ministerstvu pošt a telegrafů koncem roku 1923 pouze 558 úřednických sil, tedy jen o něco málo více než polovina. Nelze při tom nepoukázati, že agenda této ústřední správy stoupla oproti Rakousku téměř o 100 %. V bývalé III. sekci ministerstva obchodu bylo ročně projednáno 43.000 až 44.000 spisů, kdežto u československého ministerstva pošt a telegrafů bylo protokolováno za rok 1919 56.088 spisů a za rok 1923 již 76.062 spisů. Tento vzestup agendy dokazuje obrovské organisační úsilí ústředního úřadu, s jakým musilo býti pracováno, aby byly nejen zahlazeny stopy dlouhé války, nýbrž aby čsl. pošta také udržela stejný krok s cizinou. (Předsednictví ujal se předseda Tomášek.)
Z uvedeného již zřejmě vysvítá, jak paušálně namnoze jsou opakována populární hesla o přebytcích a zbytečně vysokém počtu státních zaměstnanců vůbec. Jak v oboru poštovní správy, tak i vzhledem ke státní správě vůbec se zapomíná, že úkoly státní správy rozšířeny byly o celou radu nových správních oborů, jež vyrostly z demokratického zřízení státního i z dosažení naší státní samostatnosti. Veliká a důležitá agenda státního úřadu pozemkového, ministerstva soc. péče, nejvyšších úřadů správních a kontrolních vyžádala si příslušné zvýšení počtu personálu. Na vrub nových sociálních zákonů nutno připočísti příslušnou kvotu pracovní, jevící se v přírůstku počtu zaměstnanců. Zároveň nelze nijak podceňovati, že i tam, kde bylo nutno, aby státní správa postavila se bezpodmínečně v čelo úkolů znovuvybudování zničených hodnot a čelila sociálnímu rozvratu, vykonán byl přijímáním nových zaměstnanců do státních služeb záslužný a dnes neceněný čin, který zabezpečil samotné základy tolik nutné a žádané státní, sociální a hospodářské konsolidace. Chceme-li rozumnými cestami dopracovati se definitivních a bezpečných základů vývoje do daleké budoucnosti, nesmíme neprozřetelně přiváděti ad absurdum dílo obnovy a záchrany vykonané s tolikerou obětí státu a občanstva. Tak často diskutovaná nutnost restrikce státních zaměstnanců nesmí se říditi jen a jedině s hlediska fiskálního, nýbrž musí se díti i s náležitým ohledem sociálním. Zejména nelze ji akceptovati bezpodmínečně jako kapitolu samu pro sebe, nýbrž v náležité souvislosti s definitivním řešením celkových úkolů státní správy, tedy také v souvislosti s reformou státní správy.
Do této kapitoly spadá také a jest s ní v těsné souvislosti nutná úprava některých všestátně zaměstnaneckých otázek, po jejichž řešení státní zaměstnanci soustavně a plným právem volají.
Jest samozřejmo, že nelze připustiti nejen s hlediska prostředků finančních, nýbrž i s hlediska účelnosti a nutné kontinuity do budoucna jakékoliv parcielní řešení otázek a že nutno se přičiniti, aby byla co nejdříve a nejpečlivěji připravena půda pro řešení velkých a důležitých otázek, jako jest služební pragmatika, moderní, demokratická a pokroková. Jest nemyslitelno, abychom mohli přivoliti, třeba v rámci nejbližších nutných opatření k zásadám nového platového systému, který by celým založením znamenal jednostrannost a jímž by byly určité vyšší kategorie státních zaměstnanců sanovány na úkor širokých vrstev státně-zaměstnaneckých, třeba pod heslem denivelisace, aby ostatní státní zaměstnanectvo přímo i nepřímo bylo poškozeno. Nevede nás zaujatost nebo nepřátelství, či snad nepochopení pro tu či onu kategorii zaměstnanců státních, zejména vyšších, ale nemůžeme souhlasiti, aby kultura a vzdělání měly význam a smysl jen potud, pokud skytají záruku zaopatření ve státní službě a zakládají určitý nárok na tu či onu skupinu pragmatikální. Nechceme a nepřipustíme, aby tak byl znehodnocen všeobecný význam vzdělání, k němuž by musilo dojíti, kdyby na příklad naše střední školství posuzovalo se jen a jedině s hlediska, má-li či nemá-li absolvent střední školy vyhlídku na umístění ve státní službě. Posudky v tomto smyslu byly v této sněmovně pronášeny, a v zájmu věci je jistě jen dobře, bude-li upozorněno i na stanovisko odchylné. Tím vším nemění se nic na faktu, že komplex státně-zaměstnaneckých otázek, a to jak těch, jež stojí dnes již v popředí zájmu, i těch, jež ať z jakýchkoliv důvodů nebylo dosud možno podrobiti detailnímu prozkoumání, musí býti zejména pro zákonodárné sbory a státní správu příkazem i sociální i hospodářské nutnosti. Státní zaměstnanci mají právo, aby z těchto směrodatných míst slyšeli nejen podrobné důvody, znemožňující ať dočasně, ať na delší dobu vyplnění jejich tužeb, nýbrž aby také přijali ujištění, že třeba postupně, ale soustavně a důsledně budou prováděna taková opatření, která by trvale odstranila neutěšené poměry v řadách státních zaměstnanců.
V souvislosti s těmito věcmi nutno postaviti se proti těm tvrzením, která přinášejí zbytečný rozruch do řad státních zaměstnanců. V důsledku toho nutno ostře pokárati výroky i takové, jak učinil pan posl. kol. Dubický, jako by byla tu naprosto prokázaná nutnost propouštění 30.000 státních zaměstnanců v této kritické, sociálními a hospodářskými boji zatížené době. Pan zpravodaj dr. Srdínko neopomenul i jako generální zpravodaj rozpočtový rovněž ukázati na tyto věci a rovněž dopustil se této chyby. Taková tvrzení v řadách státních zaměstnanců vyvolávají zbytečné zneklidnění a znepokojení. Vyvolává se přesvědčení, že poměry se zbytečně a nebezpečným způsobem zkreslují a že potom řešení bude vypadati právě tak zkresleně a bude stavu a poměrům v řadách státních zaměstnanců právě tak nebezpečné, jako jest nebezpečná tato agitace s propouštěním státních zaměstnanců. Právě tak je nebezpečná agitace s heslem denivelisace při veškerém příštím postupu jakýchkoliv úprav státně-zaměstnaneckých. Ale současně zrovna tak jest důležito, abychom se nevyhýbali říci otevřeně svoje věcně doložené posudky a své názory jak na otázky tyto, tak i o těch otázkách, jež nabývají dnes rázu opravdu ožehavého.
Jest nutno, abychom i otázku novelisace zákona oficiantského posuzovali jako otázku, která sama rozhodně nutí se do popředí zájmu celou historií svého vývoje a abychom s pochopením pro poměry sledovali tento vývoj a sledovali konečné cíle, k nimž má býti otázka novelisace oficiantského zákona přivedena. A právě tak, jako si přejeme, aby konečně se světa zmizela i celá ta řada neutěšených otázek, v prvé radě otázka staropensistů, právě tak musíme bedlivě přihlížeti k tomu, aby i celá spousta ostatních ožehavých otázek státně-zaměstnaneckých podrobila se řádné diskusi a pečlivému prozkoumání a aby zprávy o tom nezněly tendenčně a takovým způsobem, jako by se jimi agitovalo, nýbrž aby to byla seriosní věcná pravda a seriosní věcné posouzení.