Pondělí 24. listopadu 1924

Začátek schůze ve 3 hod. 20 min. odpol.

Přítomni:

Předseda: Tomášek.

Místopředsedové: dr. inž. Botto, Buříval, dr. Hruban.

Zapisovatelé: J. Marek, dr. Spina.

103 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři inž. Bečka, dr. Hodža, inž. Novák, Srba.

Z kanceláře sněmovní: sněm. tajemník dr. Říha, jeho zástupce dr. Mikyška.

Předseda (zvoní): Zahajuji 304. schůzi poslanecké sněmovny.

Dovolené na dnešní schůzi udělil jsem posl. Svetlikovi, Čundrlíkovi, Janu Černému (soc. dem.) a J. Bečkovi; na schůze od 21. do 27. posl. dr. Jabloniczkému; dodatečně na 302. schůzi dne 20. t. m. posl. Kasíkovi - vesměs pro neodkladná zaměstnání.

Byly provedeny některé změny ve výborech. Žádám o jich sdělení.

Zástupce sněm. tajemníka dr. Mikyška (čte):

Do výboru soc.-politického vyslal klub poslanců rep. strany zeměděl. a malorol. lidu posl. Karlovského za posl. Tůmu.

Do výboru imunitního vyslal týž klub posl. Valáška za posl. Braneckého.

Předseda: Došly některé spisy. Žádám o jich sdělení.

Zástupce sněm. tajemníka dr. Mikyška (čte):

Dotaz posl. inž. Kalliny min. nár. obrany, že se žádá na paní Markétě Kressové, vdově po setníku Karlovi Kressovi z Drahovic č. 200 u Karlových Varů, který zemřel dne 30 listopadu 1920, aby vrátila částku 184·37 Kč.

Odpovědi:

min. vnitra na dotaz posl. Schuberta o zákazu užívati německých názvů obcí v politickém okresu stříbrském,

min. veř. zdravotnictví a tělesné výchovy na dotaz posl. Patzela o podporování německých tělesných cvičení,

předsedy vlády na dotaz posl. dr. Schollicha, že Marie Litwinská nedostává pense.

Předseda: Počátkem schůze byla tiskem rozdána zpráva.

Zástupce sněm. tajemníka dr. Mikyška (čte):

4940. Zpráva výborů soc.-politického a rozpočtového o vládním návrhu zákona (tisk 4928), kterým se upravují odpočivné požitky některých župních zaměstnanců, obecních a obvodních notářů a některých státních zaměstnanců na Slovensku a Podkarpatské Rusi, jakož i zaopatřovací požitky pozůstalých po těchto osobách.

Předseda: Počátkem schůze byly tiskem rozdány vládní návrhy.

Zástupce sněm. tajemníka dr. Mikyška (čte):

4943. Vládní návrh zákona o výši daně z cukru.

4944. Vládní návrh zákona, jímž se mění některá ustanovení o přímých daních a stanoví se válečné přirážky ku přímým daním na rok 1925.

Předseda: Počátkem schůze byly tiskem rozdány Těsnopisecké zprávy o 297. a 298. schůzi posl. sněmovny.

Počátkem schůze byl tiskem rozdán a současně přikázán výboru iniciativnímu tento návrh:

Zástupce sněm. tajemníka dr. Mikyška (čte):

4942. Návrh posl. Blatné, Pohla, Kirpalové, Heegera a druhů na prodloužení lhůty k uplatňování nároku podle zákona ze dne 25. ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n., kterým se mění a doplňují některá ustanovení zákona ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n., o požitcích válečných poškozenců.

Předseda (zvoní): Přejdeme k pořadu schůze, a to:

Zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu (tisk 4905) státního rozpočtu republiky Československé a finančního zákona pro rok 1925 (tisk 4930).

Budeme pokračovati v rozpravě podrobné o druhé, finanční skupině rozpočtové.

Dávám slovo dalšímu řečníku, zapsanému na straně "pro", jímž je pan posl. R. Chalupa.

Posl. R. Chalupa: Slavná sněmovno! V této debatě bylo proneseno rozhodné přání, aby náš rozpočet skýtal obraz deflační, aby se tak přizpůsoboval ve svých příjmech a vydáních hodnotnější koruně, ale hlavně, aby odpovídal našim hospodářským schopnostem a možnostem.

Můžeme konstatovati, že v tomto směru jdeme jistě vstříc lepším časům, že rozpočet náš v cifře vydání a příjmů rok od roku klesá, ale ne tím tempem, jak by bylo žádoucno a nutno. Hrubý, nicméně dosti správný odhad nás o tom poučí. Staré Rakousko mělo rozpočet něco přes 3 miliardy, ovšem zahrnuty jsou v této číslici jistě také náklady společné, takže počítáme-li s odhadem jen 3 miliard při šestinásobném znehodnocení koruny, tedy rozpočet starého Rakouska činil by 18 miliard, podle počtu obyvatel v Československu připadla by pak na náš rozpočet částka asi 9 miliard, a počítáme-li se vzrostlými úkoly státu, tedy by tento rozpočet činil asi 10 miliard. K této cifře příjmů a vydání máme zajisté za dnešních poměrů ještě velmi daleko. Výše vydání a příjmů, která se jeví dnes, jest jen relativní. Také podniky státní, jejich příjmy a vydání jsou k tíži a dobru všech poplatníků tohoto státu. Snížení našeho rozpočtu okrouhle o těch 6 miliard ve vydáních a příjmech, to jest nejnaléhavější úkol naší finanční politiky.

Chci zde ukázati na některé zjevy, které k udržování této vysoké rozpočtové cifry přispívají. Státní rozpočet je obrazem kolektivního hospodářství, ukazovatelem nezbytných potřeb fysických a duševních a také jich úhrady pro všechny státní občany. Opatření těchto potřeb nemůže se vymykat oněm zákonům národohospodářským, jimž podléhá opatření těchto potřeb za stejných podmínek pro jednotlivce, totiž nutno uvážiti, že skutečně tak, jako jednotlivec musí svoje potřeby opatřiti za určitých podmínek nabídky a poptávky, tak také stát musí s tímto zákonem počítati. Jak stát, tak jednotlivec nemůže těmto zákonům se vyhnouti. Žije-li draho jednotlivec, žije také draho stát. Otázka drahoty nemůže jíti bez účinu kolem státního hospodářství, ba často postihuje stát krutěji, poněvadž státní správa nemá té přizpůsobivosti a pružnosti jako jednotlivec. Proto státní správě musí především jíti o to, aby vlna drahoty nestoupala, nechce-li ovšem také sama z drahoty kořistiti, poněvadž zaplatí to zdražení především také sama ve zvýšené režii státní správy, státních podniků, jež musí se zase objeviti ve zvýšených položkách výdajových a také těžko opatřitelných položkách příjmových. Ty zejména ve způsobě daní a dávek zvratně působí na zvýšení drahoty. Z toho jest jednoduchý poznatek, že zde nesmí býti vrstev, které z drahoty těží. Na toto přetěžování a privilegie vrstev, těžících z drahoty, nedoplácejí jen všechny vrstvy konsumentů při hrazení svých potřeb, ale především také stát a v úhradě všichni obyvatelé v daních a dávkách. Jest možno ty věci zjistiti v rozpočtech? Závadou najisto bude, ze zde v cifře bude rozhodovati také množství potřeb, které jistě při počátcích zřizujícího se státu musily býti nad roční průměr. Než i přesto možno počítati s bezpečností jednak se zkušenostmi, danými roční spotřebou státu, správnějším odhadem, jednak také s neustálým zmenšováním nákladů počátečních nově vzniklého státu. Obraz, který se nám naskytá, je následující: Vydání z roku 1920 dostupuje přes 10 miliard. Roku 1921 stoupne na 13 a vrcholí v r. 1922 zhruba na 19 miliardách. Od r. 1922 můžeme konstatovati sestup, r. 1923 sice nepatrný, asi o půl miliardy, r. 1924 již můžeme konstatovati sestup skoro o 2 miliardy. Ale tento obraz zdaleka neodpovídá očekávání. Je nesporno, že jedním z citlivých ukazovatelů měl by tu býti kurs naší koruny, poněvadž potřeby obstarávané v cizině opatřeny byly pro stát při vzestupu naší koruny levněji a také i potřeby, které bylo nutno opatřovati doma, dostaly značný korektiv, pokud ovšem cla, povolovací řízení a jiné věci jim neposkytovaly nějaké zvláštní mimořádné výhody pro zvýšení cen.

Všimněme si především, jak velmi rychlý vzestup koruny jevil se v našem rozpočtu v kritických letech 1920/21 s největším poklesem a r. 1922 s největším vzestupem, počítaje od 6 až do 18 a více centimů.

K vyrovnání cenovému jest ovšem počítati s delší dobou a také s určitým průměrem, ustálením kursu. Pro jistotu počítám s kursem nynějším 15 centimů, což odpovídá asi 2 a půlkrát vzestupu od r. 1921 při kursu 6. Účinky měly by se najisto objeviti v rozpočtu na r. 1924. R. 1921 činila vydání 14.104·3 mil. Kč, v r. 1924 16.993·9 mil. Kč. Je pravda, že v rozpočtu na r. 1921 ještě není zvýšený drahotní přídavek státním zaměstnancům, který je možno odhadnouti na 1.400 mil. Kč, ale r. 1924 jeví se již účinky zákona prosincového z r. 1922, č. 394, jež možno odhadnouti na snížení 400 mil. Kč, takže by v rozpočtu na r. 1921 bylo vydání zvětšiti o 1.000 mil. a tím by vydání činila r. 1921 15.104·3 mil. Kč, r. 1924 16.993·9 mil. Kč.

Koruna proti r. 1921 stoupla zhruba 2 a půlkrát, rozpočet měl by úměrně klesnouti z 15.104 mil. Kč na 6.041 mil. Kč, ale on neklesl, naopak stoupl skoro o 2 miliardy oproti r. 1921 a není 2 a půl menší, nýbrž proti očekávání daleko vyšší. Pokles valuty spíše již v našem hospodářství nalézá výrazu v rozpočtových dodatcích, jež značně původní rozpočtová vydání zvyšují a jichž solidní existence je založena v 21 miliardách našeho státního dluhu. Našly by se značné doklady pro vysvětlení tohoto zvláštního zjevu jako opačné účinky vzestupu koruny na ceny v obchode, na investiční dluhy, na prodělky v starých zásobách, ale přece dobrá polovina těchto zjevu, jež činí naši republiku jedním z nejdražších států Evropy, tímto způsobem vysvětlena býti nemůže. Vždyť jsme se dostali do tak absurdního postavení, že kupní cena koruny u nás kulhá za cenou koruny naší v cizině, nebo politicky řečeno, my věříme své koruně méně, než jí věří cizina.

Finanční správa má chvályhodný program snižovati jak položky příjmové, tak výdajové, ale tak jako doposud se dělo, mechanickým škrtáním stejně drahých, ba s tendenci drahotní stoupajících nákladů může se díti jenom do jisté míry, neboť také stát musí míti svoje existenční minimum. Stát zde stojí na stejném základě se spotřebitelem, s nímž má" stejný zájem za méně peněz koupiti více a lépe. Žel, toto jasné stanovisko není doposavad devisou našeho hospodářství. Naše hospodářství je hospodářstvím protekčním. Žalobným zjevem je právě v našem rozpočtu položka přes 800 mil. Kč, jež vybírají se na clech, zatěžující na hlavu téměř 54 Kč. Tato cla ve spojení s povolovacím řízením, třeba nyní odbourávaným, jsou institucí, kterou stát a konsumenti vykupují miliardami ve svých zdražených potřebách. Žel, že tato bludná cesta není skončena. Nový útok na zavedení, zejména cel agrárních, může znamenati sice problematické stoupnutí blahobytu nepatrné menšiny, na druhé straně ožebračení velké většiny příslušníků tohoto státu. K této politice, která si neuvědomuje, že, dává-li se jedněm, musí se vzíti druhým, nemůžeme přihlížeti nečinně. Tento systém vede k hospodářskému úpadku a zkáze tohoto státu, poněvadž ukázkou blahobytu národů není nepatrný počet výborně situovaných jedinců, ale lidská úroveň všech příslušníků národa. Naší snahou nemůže býti, aby dosavadní protekční hospodářství směřovalo k tomu, aby se u nás vyrábělo méně a prodávalo dráže, poněvadž menší výroba při nepřiměřených cenách podnikateli stačí, abychom to, co vyrobíme u nás, platili dráže, než za tyto výrobky platí cizina. Naší snahou a úsilím musí býti, abychom vyrobili co nejvíce a také konsumovali co nejvíce, krátce, abychom zlevněním živobytí získali zdatné dělnictvo, jež zvýšenou produkcí přivede daleko větší rentabilitu podnikání, než zmenšená výroba předražených výrobků. V tomto směru leží vývoj tohoto státu jako přeprůmyslovělého a záchrana jeho závisí od zdravého rozvoje průmyslu, obchodu a všech výrobních sil a ne v jejich podvázání. Je otázka, jsou-li tyto cesty schůdné. Jsme přesvědčeni, že dávno nedosáhli jsme mezí produktivnosti ani tam, kde jsme i prostředky omezeni.

Naše produkce obilní není soběstačná. Roku 1924 dovezli jsme 50.160 vagonů pšeničné mouky, 12.320 vagonů pšenice, 12.348 vagonů žita. Naše výnosy po hektarech ze zemí historických nebo ze Slovenska, o Podkarpatské Rusi a i nemluvě, jsou velmi rozdílné, ač jinak podmínky výroby jsou stejně příznivé nebo někde jsou docela příznivější. Někde hospodaří se krajně intensivně a dosahuje se vrcholných výnosů, někde spokojují se s výnosy minimálními. Tento nedostatek produkce obilní, velmi bolestný, není jediný. Stejně skličujícím je nedostatek produkce živočišné. Je žalostné čísti výkazy o zásobování města Prahy masem. Více jak 3/4 jsou dováženy z ciziny. Roku 1923/1924 bylo do Československa dovezeno 155.938 kusů hovězího dobytka a 226.681 kusů vepřového dobytka, dále dovezeno 600.000 kg drůbeže, 1.107 vagonů masa po 100 q a 7.805 vagonů tuku po 100 q. Ptám se, jak je možno, že se vyplatí k nám dovážeti přes značné náklady sprotředkovací, přes drahý dovoz, přes značné clo a ještě tato produkce cizí konkuruje, vlastně ona upravuje ceny domácí, jež by jinak byly ještě vyšší. Tento dovoz pro naši obchodní bilanci, jen kdybych se držel zde uvedených artiklů, znamená u naší masné produkce 2 miliardy a druhé dvě miliardy ve chlebovinách. O to bychom méně do ciziny zaplatili a o to bychom měli doma více, kdybychom byli soběstačni. Toto minus 4 miliard blíží se k polovině celého našeho dovozu, počítáme-li s dovozem roku. 1923 okrouhle s 10.134,000.000 Kč. Důvody, ze chov dobytka je jinde větší, protože je výnosnější, poněvadž jsou k disposici laciné síly, nezakládá se na pravdě. Nejvíce a nejlepší hovězí dobytek dovážíme z Dánska. Tam se má zemědělský dělník na plat daleko lépe a také ovšem ve výrobě je daleko lépe ceněn, než u nás. Proto rolnictví dánské je na vysokém stupni vývoje. Byli bychom nespravedlivi, kdybychom nepoukázali na značný rozvoj a vývoz zemědělské produkce a zemědělského průmyslu, který je rozhodujícím činitelem v naší aktivní obchodní bilanci. Tak na př. roku 1923 vyvezeno bylo cukru za 1.860,000.000, sladu za 121,000.000, ječmene za 218 milionů, chmele za 146 milionů Kč. Také možno konstatovati značný vzestup produkce obilní. Tak pšenice roku 1920 vykazovala 7,174.000 q a stoupla již r. 1924 na 9,333.000 q, žito z 8,367.000 q na 11,485.000 q, ječmen z 8,107.000 q na 10,373.000, oves z 8,656.000 q na 12,330.000 q.

V produkci živočišné jeví se však neustále veliké minus. Toto minus jeví se právě v těch druzích, jež se k nám dovážejí. Věc je tím důležitější, že podle mého názoru můžeme k soběstačnosti v masné produkci daleko snáze dojíti než v obilí. Ve zprávě rozpočtové jsou uvedena data z r. 1920 a jistě že od té doby poměry se značně zlepšily, ale přece jen tato data jsou určitou ukázkou poměrů, v jakých dnes jsme. R. 1920 vykazovali jsme 4,376.765 kusů hovězího dobytka a v r. 1910 až 1911, tedy před válkou, 4,595.614, jeví s tedy úbytek 4·8%. Vepřů r. 1920 měli jsme na chovu 2,052.687, ale r. 1910 2,515.482, tedy jeví se zde úbytek o celých 12·5%. Zde je jasně vystupující důvod pro dovoz okrouhle 156.000 kusů hovězího dobytka a 227.000 kusů dobytka vepřového.

Stát pro zvelebení zemědělství vykonává více než pro každé jiné odvětví výrobní. Zemědělských škol vykazuje se v roce 1924 až 1925 247, s přírůstkem 83 od převratu, na zemědělské školství, vyučování, výzkumnictví atd. podle tabulky na stránce 136 zprávy k rozpočtu věnuje se roku 1924 okrouhle 165 mil. Kč, roku 1923 dokonce 195 milionů. Dá se proto očekávati, že v dohledné době tyto zdravé investiční náklady přinesou své úroky a my se přiblížíme soběstačnosti našeho státu alespoň v některých odvětvích. Ale produkce zemědělská, třebaže se stává jádrem produkce, opakující se s jistotou každého roku, není jediná. Rozvoj průmyslu, obchodu a živností jest příliš patrný ze statistických tabulek a tato odvětví nemohou býti státem zanedbávána, neboť je v nich budoucnost tohoto státu. Žel, že zde nevidíme té péče, jako o produkci zemědělskou. Měl jsem již příležitost při projednávání rozpočtu na rok 1922 ciferně ukázati na tyto rozdíly, jež se jeví jak v hospodářství státu, tak i zemí. Byli bychom velmi neradi, kdyby tato zmenšená péče měla míti jiné důvody, než později se vyvíjející a také o své potřeby později se hlásící průmysl.

Debata vedená při kap. XIII. Ministerstvo školství a nár. osvěty v rozpočtovém výboru odhalila všeobecně neutěšený stav našeho studovaného dorostu, jehož máme na 372 středních ústavech celkem přes 109.000. Jest vyloučeno umístění těchto desetitisíců, jež nám každoročně ze škol vycházejí, ve státní správě. Tito lidé musí si dobývati chléb v obchodech, v živnostech a pro to jim schází nutná výzbroj, pro to nejsou dostatečně připraveni. Ale totéž možno říci také v jistém směru o školství národním. Rádi konstatujeme všeobecné zvýšení vzdělanostní úrovně, jehož se dostává v našich školách občanských, ale ty postrádají dosud praktických dílen a zejména také učitelů, kde v základech také prakticky všichni občané této republiky učili by se ctíti a vážiti si práce rukou. Na těchto milionech nositelů produktivní práce velmi mnoho záleží a šetřiti v tomto směru, myslím, bylo by velkým nebezpečím.

O státních podnicích pan generální zpravodaj je pevného mínění, že musí nanejméně býti soběstačný, že musí si na své živobytí vydělati, a kdyby skutečně vykazovaly schodky, že jsou zralé pro to, aby byly dány do soukromého provozu. Nechci při této příležitosti o správnosti tohoto tvrzení a možnosti provedení diskutovati. Chci ukázati na to, že zde může nastati také případ zcela opačný. Soukromé podnikání je tak vyhroceno, že sáhá bez milosti do kapes všeho občanstva. Takový velmi poučný příklad máme dnes před očima. Je to boj na život a na smrt mezi Svazem československých cukrovarnických agencií, sdružujících starý cukerní průmysl 50 cukrovarů středních Čech, a Ústřední jednotou řepařů, sdružující rolníky produkující řepu. Jsem toho přesvědčení, že ani stát ani konsumenti nemohou dalšímu vývoji klidně přihlížeti, neboť ten boj neodehrává se na útraty zápasících stran, ale především na útraty konsumentů: To není boj o dobytí trhu a vyloučení slabšího konsumenta nižšími cenami, to je boj o suroviny k výrobě cukru, boj o řepu, který ve svých důsledcích právě má účinek opačný. K jakým koncům tento boj vede, možno si učiniti představu ze stoupajících cen řepy. V letech 1897/1903 byl kontrahován 1 q řepy za 1 K 50 hal., nejvýše 1·80 K a dnes platí se za řepu 20 až 30 Kč, t. j. 10krát až 15krát více, což naprosto neodpovídá nynějšímu znehodnocení koruny ani výrobním nákladům. Zato však tato ničím neodůvodněná cena objeví se nakonec v cenách cukru a zaplatí ji konsumenti. Také náklady této bitvy nenesou právě bojující, ale konsumenti. K přeplácení řepy vytvořil si Svaz agencií disposiční fond, jehož výše nám je neznáma, ale dovedeme si učiniti dosti jasný obraz z toho, že Svaz československých agencií ukládá svým členům daň 2·50 Kč za 1 q dodané řepy, takže při produkci 10 mil. q řepy přicházíme k obrovské cifře 25 mil. Kč, jež ročně pro tento fond jsou odváděny.

Jediný cukrovar v Sadské, jehož se podařilo řepařům dobýti, musil za 1 rok na tuto daň zaplatiti kol 460.000 Kč. Že vedle této přímé daně při značných ziscích cukrovarů je pamatováno štědře z jejich bohatých přebytků výrobních, jest samozřejmo. Schöllerovy cukrovary vykazují dividendu 24 % 96 Kč na 1 akcii a během tří předcházejících roků vykazují dividendy 84 Kč na 1 akcii. Při těchto příjmech tento svaz agencií cukrovarnických může přepláceti řepu na 1 q o 2 až 5 Kč, může míti takové fondy, že může zakoupiti ze svých prostředků v době největší drahoty 3000 vagonů, může věnovati 10 mil. na průmyslovou tiskárnu atd. Velmi by nás zajímalo, jakým způsobem jsou zdaněny tyto ohromné reservy naloupené z kapes konsumentů.

Máme ještě větší zájem další, zda výtěžek z práce českých rukou neuniká nám do ciziny. Naše aktivní obchodní bilance má stinnou stránku naší platební bilance a přímo zde vyzývá, jakým způsobem je nakládáno s výtěžky tohoto velkého průmyslu zemědělského, jehož produkce do ciziny kolísá kolem 2 miliard. Mám dojem, že dnešní společenstvo československých cukrovarů se sídlem v Praze je příliš blízkým dědicem bývalé společnosti rakouských cukrovarů ve Vídni a že změnou sídla nezměnily se příliš osoby, a myslím, že se také nezměnil příliš duch. Je zajímavo, že obě zápasící skupiny volají na pomoc stát. Jedni jsouce ve vzpomínkách své moci, kdy výrobce řepy byl úplně dán vplen cukrovaru, volají po zákonném opatření, jímž by se nařídilo povinné pěstování řepy, jímž by se regulovaly ceny řepy a provedl dohled nad řádným řepným osevem. Druzí majíce ještě v čerstvé paměti nedávnou hrůzovládu cukrovarů, volají po zákonu proti kartelu - navrhují změnu §u 4 čís. 43 ř. z. z 1. dubna 1870, totiž: "aby jakékoliv úmluvy, jež učinili podnikatelé téhož oboru k tomu konci, aby zvýšila se cena nějakého zboží na ujmu obyvatelstva, nebo aby se odstranila volná soutěž v nákupu nebo prodeji výrobků nebo surovin, nemají právní účinnosti".

Je nesporno, že tito druzí jsou slabší a že dovolávají se ochrany nejen své, ale že chtějí také ochrany pro konsumenty. Nechceme předbíhati vývoji událostí tak, jak dnes věci stojí. Bude-li boj veden usque ad finem mají rolnické cukrovary silný náskok, třebaže jich protivník je kapitálově a obchodně zdatnější, a to tím, že drží kořen života cukrovarnického průmyslu, řepu, a jistě stoupnutím uvědomění širokých vrstev rolnických producentů boj jen může býti zkrácen. Jaké se objeví důsledky? Vítěz ocitne se téměř v postavení monopolním - bude bez konkurence celé odvětví ocitne se v jeho rukou. Bylo by naivností domnívati se, že toto postavení nesvede snad k zneužití. Ale k této situaci může dojíti také jiným způsobem. Zápasící přeruší boj, vezmou tužku do ruky a spočítají, že pro ně bude výhodnější rozděliti si království a podíleti se na zisku, což vyloučením konkurence bude značně usnadněno. V obou případech všechny náklady bitvy zaplatí konsument.

K dnešnímu vývoji nemůžeme dále s klidem přihlížeti. Žádáme, aby výstřelkům tohoto boje státní správa věnovala pečlivou pozornost, aby učinila všechna opatření, aby zisky z jednoho z nejdokonalejších odvětví našeho zemědělského průmyslu neunikaly do ciziny, aby nesmírné disposiční fondy, jež nemohou býti ničím jiným než zatajenými zisky, zdanila, aby učinila všechny přípravy k zavedení cukerního státního monopolu, kde by zemědělec dostal, co mu náleží, ale kde by také konsument byl dostatečně chráněn. Nestojíme před nemožností, prohlásil-li pan ministr financí v rozpočtové debatě, že za určitých předpokladů je možno přijíti k zavedení státního monopolu lihového. Myslím, že i zde je vyslovena možnost, že můžeme přijíti také jednou k monopolu cukernímu.

Drahota má také dobrého podporovatele ve státním dluhu. Tvrzení, že dluhy ponesou a zaplatí generace příští, má značně omezenou platnost, jednak naše všechny dluhy nejsou dlouhodobé, jednak jsme nuceni k zúrokování a úplatě těchto dluhů stejně v době nejhorší tísně. Dosavade vykazovaný státní dluh činí asi 21 miliard a na zúrokování a umoření je potřebí obrovské částky 2.096,547.000 Kč. Na hlavu tu připadá zatížení 154 Kč a stává se již toto zatížení daleko tíživějším než náklad na ministerstvo národní obrany. Žel, že tento náklad do budoucnosti bude ještě větší. Z částky okrouhle 2 miliardy 96 milionů korun čsl., jichž vyžaduje zúrokování a umořování našeho státního dluhu, je doloženo předešlé tvrzení, že dnešní generace je zatížena daleko více. Tato částka je skoro plná desetina státního dluhu, a poněvadž naše dluhopisy jsou zúrokovány maximálně kolem 6%, připadá téměř 1 miliarda na splátky, jichž ušetřeny budou generace příští.

Tento státní dluh je i po stránce svého vzniku velmi zajímavý. Toto obrovské zatížení nevzniklo z pevně předpokládaného schodku v rozpočtu předvídaného. Vznik tohoto velkého dluhu možno sledovati jednak v málo propracovaných rozpočtech, které ovšem v počátcích, poněvadž scházela zkušenost, jsou omluvitelny, jednak v hospodaření mimo rozpočet, žel, že vždycky nad rozpočet.

Doklad pro tyto věci je velmi jednoduchý. Pan generální zpravodaj shrnul výdaje a příjmy v pěti letech naší republiky a přišel k tomuto závěru: Celkové skutečné výdaje byly menší o 8 miliard 734 miliony a skutečné příjmy byly větší o 3 miliardy 669 milionů. Z toho vyplývá rozpočtový schodek 13 miliard 686 milionů, ale skutečný schodek, jak právě dovodil pan zpravodaj, měl by býti jedna miliarda 283 miliony. Jen tuto částku jsme měli prohospodařiti. To by měl býti náš skutečný státní dluh, ale ten je ve skutečnosti 21 miliard. I když počítáme s oněmi náklady, které byly věnovány na práce investiční - kolem 6 miliard zbývá tu přece jen 15 miliard státního dluhu, jehož genese našla příznivé podmínky v potřebách nově vznikajícího státu, ale nelze se zbaviti výčitky, že jsme žili v těch počátcích nad své poměry, a zařizovali jsme se na více, než naše skutečné národní hospodářství sneslo. Východisko nemůže býti jiné než přesný rozpočet, a vědomí, že tento rozpočet je finančním zákonem, který za žádných okolností nesmí býti překročen.

Jedním z nejtvrdošíjnějších zdražovatelů je obchod. V této věci jsou solidární jednotlivci i družstva. Jsou to ještě důsledky dob válečných a poválečných, jež zejména přivodily neobyčejný vzrůst nelegitimního obchodu, a jistě také vzrůst živností obchodních, který neodpovídá počtu obyvatelstva, a jistě stojí daleko za potřebami obyvatelstva. Nikdo neupírá obchodu významu distribuce zboží a zprostředkování mezi národy a státy, ale tyto služby přece jenom by měly býti placeny jen slušně, ne nad zásluhu. Chci to ukázati jen při jednom artiklu, kávě, která čistě je předmětem obchodu, kde ovšem také stát se náležitě přiživuje svými cly. Do Československé republiky bylo v roce 1923 dovezeno 140.592 q kávy, a počítáme-li s minimem cla na 1 q 950 Kč, bylo zapraveno při tomto kvantu jen na clech 133 milionů 562.400 Kč. Za tuto kávu bylo na hranici beze cla zapraveno 159,118.000 Kč, takže cena kávy a suma cla činily úhrnem 292,680.400 Kč, tudíž při dovozu 140.592 q 1 q kávy by měl státi asi 2.081 Kč, 1 kg by přišel asi na 21 Kč, takže franco Praha se všemi zprostředkovacími náklady by stál 23 Kč. Ale, prosím, jaké jsou skutečné ceny? Vidíme, že pražená káva stojí 56 Kč, káva surová průměrně 46 Kč. Táži se, zdali toto 100% rozpětí musí býti trpěno? Říká se cosi o 10% zisku obchodním. Kdybychom těchto 10% občanského zisku obchodního drželi, dostal by obchod svých 32.936.160 Kč a konsumenti by ušetřili ročně 296,425.400 Kč, t. j. skoro 1/5 všech přímých daní.

Drahota má pevnou oporu v každém neproduktivním nákladu. Mnozí z pánů kolegů zde ukazovali především na náklad ministerstva národní obrany. Mají zajisté pravdu, pokud není zapotřebí sáhnouti k obraně nejen svobody a celistvosti tohoto státu, ale především zachování i jeho produkce, zařízení, statků. Věc jasněji vysvitne, vzpomeneme-li si, jak by věci pro nás jinak vypadaly, kdybychom r. 1919 zabránili vpádu maďarských bolševiků na Slovensko a přirozeně také zabránili zpustošení a vyloupení země. Tyto miliardové ztráty dají se při nákladu na ministerstvo nár. obrany porovnati s jakousi pojistkou proti možným škodám, jako na příkl. požáry. Skutečně ale vyplývají věci ve svých koncích docela jinak. Je dobře neustále zkoumati, zda tato pojistná premie není příliš vysoká - a ona bude tím nižší, čím národové stanou se opatrnější a budou užívati ohně jen ke svému prospěchu a naleznou také náležité hasicí prostředky proti škodlivým účinkům toho ohně. Přes to zdá se, že některé státy pojišťují se v tom směru nad míru, a zdá se, jako by spekulovaly na vyhoření. Pevně věříme, že vývoj lidského rozumu půjde tím směrem, že bude čím dále tím méně potřeba k obraně násilných prostředků. Omezujeme rozpočet na vojsko jen na nejnutnější míru. Doklad toho máme docela jasný v rozpočtových cifrách. Od r. 1923 ze 2.775 mil. Kč klesl r. 1924 na 2299 mil. a r. 1925 dokonce na 1815 mil., tedy skoro o 1/3 proti r. 1923. V tomto směru dlužno pokračovati, neboť pojistná premie 1815 mil. je přece jen nezměrně vysoká. Kdybychom počítali s největší snad pojistnou premií 1%, pojišťovali bychom se na 181 miliard státních důchodů ve státu.

Žel, že v tomto směru jíti není pouze v moci naší, závisí to v spolupráci ke sbratření národů a solidaritě lidstva, jež nejde ku předu tempem tak rychlým.

Jiným neproduktivním nákladem jest drahá státní správa. O těchto věcech bylo již mnoho mluveno a dnes je již všeobecným přesvědčením, že tento stav dále držeti nelze, že není možno nadále reformu státní správy odkládati. Dnes již také oddělená hospodářství státních podniků od administrativy ostatní a znovu opětované sliby o reformě státní správy dávají naději, že v tomto směru příštího roku najdeme skutečnou úsporu.

Devisa naše je tato: Státní správu nutno zdokonaliti, a při tom slušně státní zaměstnance platiti. Zjednodušení a zdokonalení státní správy je také cesta ke konečnému odrakouštění. Dnešní státní správa neodpovídá ani našemu duchu, ani našim potřebám. Ona mohla stačiti pro dobu přechodnou, ale nestačí býti trvalým stavem. Osvobozený národ, který si ve světové konkurenci chce uhájiti své postavení, musí také osvoboditi úředníka, aby se mohl plně uplatniti dle svých schopností, a tu především musí rozhodovati schopnost a práce. To je měřítkem samozřejmým.

Velmi vděčnou kapitolou bylo by zabývati se úhradou, aspoň její hlavní částí daněmi a dávkami. Dovolil jsem si v té věci pronésti zásadní stanovisko ve výboru rozpočtovém. Konstatoval jsem, že daněmi přímými je zatížení na hlavu 133 Kč, nepřímými 304 Kč a že daně přímé za určitých okolností, na př. vyloučením konkurence, obrannými cly stávají se rovněž daněmi nepřímými.

Učinil jsem tak prostě proto, že ti, kteří nejvíce na daně naříkají, buď jim zcela unikají anebo je vědomě přesouvají. Nám nemůže býti lhostejným tento pohodlný způsob rozvrhování veřejných břemen, zejména tak, aby hospodářsky nejslabší, dělník a úředník, který pro sebe ničeho nevyrábí a nemá možnost-i přesunu, zaplatil potom na konec celý účet.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP