Pátek 21. listopadu 1924

Začátek schůze v 10 hod. 20 min. dopol.

Přítomni:

Předseda: Tomášek.

Místopředsedové: Buříval, dr. inž. Botto, dr. Hruban.

Zapisovatelé: Anděl, dr. Gažík.

159 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři inž. Bečka, dr. Dolanský, Malypetr, dr. Markovič, inž. Novák, Srba, Stříbrný, Udržal.

Z kanceláře sněmovní: sněm. tajemník dr. Říha, jeho zástupce Nebuška.

Předseda (zvoní): Zahajuji 303. schůzi poslanecké sněmovny.

Lékařské vysvědčení předložili posl. H. Bergmann a Wenzel.

Byly provedeny některé změny ve výborech. Žádám o přečtení.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

Do výboru soc.-politického vyslal klub republ. strany zeměděl. a malorol. lidu posl. Tůmu za posl. Karlovského.

Do výboru imunitního vyslal týž klub posl. Braneckého za posl. Valáška; klub slovenských ľudových poslancov posl. Tománka za posl. dr. Kubiše.

Předseda: Došly některé spisy.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

Dotaz posl. Koudelky min. předsedovi o zneužívání komisariátu státního pozemkového úřadu v Kolíně k stranicko-politické agitaci.

Předseda: Výboru imunitnímu přikazuji tyto žádosti:

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

Žádosti:

Soudní stolice v Beregsázu ze dne 11. listopadu 1924, č. Tk 967/24-2, předloženou hlavním státním zastupitelstvím v Košicích ze dne 15. listopadu 1924, č. 15.176/24, za souhlas k trestnímu stíhání posl. Kurťaka pro přečin podle § 14, č. 3, přečin podle § 14, č. 5 a § 15, č. 2 zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, č. 50 Sb. z. a n., a pro přestupek podle § 46 z. čl. LX z r. 1879, jichž se dopustil výroky na veřejné schůzi dne 18. května 1924 v Záluží (č. 540 im.),

sedrie v Bratislavě ze dne 12. listopadu 1924, č. Tl XV 172/24-8, předloženou hlavním státním zastupitelstvím v Bratislavě ze dne 18. listopadu 1924, č. 14.098/24, za souhlas k trestnímu stíhání posl. Tománka pro přečin utrhání na cti podle § 1, §3, odst. II, č. 1 a 2, § 9, č. 6 zák. čl. XLI z r. 1914 proti okres. náčelníku Drbohlavovi (č. 541 im.).

Předseda (zvoní): Přistoupíme k pořadu schůze.

Zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu (tisk 4905) státního rozpočtu republiky Československé a finančního zákona pro rok 1925 (tisk 4930).

Budeme pokračovati v podrobné rozpravě o skupině první, politické.

Dávám slovo dalšímu řečníku, zapsanému na straně "pro", jímž je pan posl. R. Bergman.

Posl. R. Bergman: Slavná sněmovno! Příležitost, jakou je ústavní projednávání státního rozpočtu pro rok 1925, vede mne k tomu, abych zaujal kritické stanovisko jednak k rozpočtu samému, totiž k jeho hlavním tendencím, jednak k dosavadní hospodářské politice, která na podkladě starého rozpočtu byla a je provozována.

Na státní rozpočet hledím jako na vytčený hospodářský plán pro nastávající hospodářské, pokud se týče správní období. Rozpočet je ilustrací vládního programu pro příští rok a nemůže zajisté nikomu býti lhostejným, na jakou politiku jsou státní důchody věnovány. Zkušenosti pak a poznatky z nynějšího správního období nejsou takové, aby zvláště zemědělský stav nemusil upozorňovati na své bolesti a těžké sociální otázky, které ohrožují jeho produktivní schopnost a dokonce i existenci. Je to právě tíživá situace našeho zemědělství, která mi ukládá povinnost, abych v rámci dnešní debaty vytkl to, čeho je našemu zemědělství nejvýše potřebí, a jmenovitě zdůraznil nezbytnost národohospodářské politiky v oboru zemědělské výroby.

Přehlížím-li dosavadní státní rozpočty, pozoruji s uspokojením, že snaha po finanční rovnováze se čím dále tím více projevuje. V předloženém rozpočtu plně vyniká snaha o finanční konsolidaci státu, a lze-li mluviti někde o konsolidační politice, pak lze to říci upřímně jen o politice finanční. K tomuto závěru mne vede srovnání rozpočtu pro letošní rok s rozpočtem zejména loňským. Jak známo, byla v rozpočtu pro rok 1924 preliminována veškerá vydání částkou 16.993,976.905 Kč a kryty příjmy v částce 16.391,293.591 Kč, takže deficit obnášel něco přes 602 mil., jež bylo nutno krýti úvěrními operacemi.

V rozpočtu pro rok 1925 jsou státní výdaje preliminovány částkou 9.573,585.801 Kč, příjmy pak částkou 9.301,334.419 Kč, takže deficit se snížil na částku převyšující nepatrně 272 mil. Kč. Finanční rozpočet znamená tedy proti rozpočtu pro rok 1924 viditelný pokrok, třebaže nepředstavuje ještě ideálu, o jehož uskutečnění usilujeme, totiž ideálu finanční rovnováhy. Není také mým úmyslem zaměstnávati se srovnávacími studiemi detailů dosavadních rozpočtů, neboť mně jde pouze o vytčení hlavních rysů projednávaného rozpočtu, totiž úspornosti. Sama úspornost, to jest absolutní úspornost, by pro naše národní hospodářství mnoho dobrého nepřinesla, kdyby nebyla uváděna v soulad s národohospodářskými potřebami jednotlivých výrobních složek národa. Jde tedy o to, zda provedené úspory ve státním rozpočtu nejsou provedeny na úkor intensivnosti a produktivnosti výroby, a tu jsem přesvědčen, že naše finanční správa jedná dobře, že nepostupuje radikálně, že naopak snaží se zjednati reální předpoklady pro všeobecně žádoucí snížení daňového břemene poplatníků. Při posuzování rozpočtu musíme si býti vědomi, že náš stát by nemohl trvale snésti dosavadních vysokých čísel rozpočtových, jak rozpočtu řádného, tak i mimořádného.

Chci se zmíniti o tom, jakého uznání se dostalo v rozpočtu našemu zemědělství. Pozemková reforma došla v předloženém rozpočtu značné pozornosti. Na Státní pozemkový úřad je pamatováno částkou 27,179.015 Kč. Jest vítati, jak vysvětlivky k rozpočtu uvádějí, že bude režie provádění pozemkové reformy značně zlevněna. V zájmu uspíšení pozemkové reformy byly některé osobní i věcné položky Státního pozemkového úřadu zvýšeny. Bude dobře, dodrží-li se slib, že úřad bude i dále informovati veřejnost o své činnosti účastí na výstavách a vydáváním publikací. Na to však musím v této souvislosti položiti důraz, aby to byly publikace spolehlivé a hlavně objektivní.

I v rozpočtu ministerstva zemědělství projevují se některé stopy povšechné úsporné politiky, ale přesto lze znamenati, že jednotlivé položky podle povahy a potřeby věcí doznaly tu a tam zvýšení.

Při dnešním přechodu do mírového hospodářství, totiž v době uplatňování zákona nabídky a poptávky, jakož i čilého mezistátního hospodářského styku, je těžko pochopitelné udržování ministerstva pro zásobování lidu, které má státi ne nepatrný peníz - 15,264.184 Kč - a myslím, že jest opravdu čas, aby se pomýšlelo na odstranění tohoto již beztak likvidujícího úřadu.

Je potřebí, aby konsolidaci neprovádělo jen ministerstvo financí, ale i ostatní a zvláště ministerstva nazývaná hospodářskými. Při vší státní politice je na to klásti důraz, aby se nejen uskutečňoval režim úspornosti, ale i národohospodářské účelnosti. Tyto požadavky třeba klásti i na politiku finanční, zvláště v dnešní době, která žádá od nás velkých správních i hospodářských reforem. Je přece samozřejmo, že provedení těchto reforem lze usnadniti a urychliti ozdravěním veřejných financí a v neposlední řadě úspěšným provedením nápravy měny. K ozdravění pak veřejných financí nemůže vésti prostý fiskalismus, bezohledné utahování berního šroubu, nýbrž politika střední zlaté cesty, totiž ta, která umožňuje výrobě vývoj a rozvoj. Jest osvědčenou zásadou finanční vědy, že státu může prospívati jen kvetoucí národní hospodářství. Jest jistě výrazem národohospodářského rozmyslu, že naše finanční správa počíná oceňovati význam předanění výroby a činí přípravy k vybudování nového daňového systému, který by daňovým, hospodářským a sociálním poměrům vyhovoval. Na daňový a poplatkový problém naší výroby a zvláště zemědělství měl jsem příležitost poukázati při poslední rozpočtové podrobné debatě. Tehdy jsem uvedl, že dnešní daňový i poplatkový systém je pro naše zemědělství příliš těžký a že oslabuje jeho produktivní způsobilost. K tomu ovšem přispívá nezdravá soustava autonomních přirážek, která daňovou stejnoměrnost úplně vylučuje. Velikost daňového i poplatkového zatížení lze pozorovati na stoupajícím zadlužování selských usedlostí, které dnes už, bohužel, není tajemstvím. Také četné daňové exekuce nesvědčí pro to, že by poplatní síla zemědělcova byla po válce zůstala nezhoršena. Těžké situaci zemědělců i živnostníků, kteří nejsou v tom směru lépe postaveni než zemědělci, snažila se uleviti finanční správa snížením úroků z prodlení a úroků náhradních z přímých daní státních i přirážek z 10% na 7%, dále tím, že válečné přirážky k daním přímým byly pozměněny, a kromě toho pro zemědělství stanoveno, že válečná přirážka k dani pozemkové z vinic, zahrad a lesů snížena pro r. 1924 z dosavadních 400% na 200% a ze 600% a 400%. Také novelou k zákonu o dávce z majetku a z přírůstku na majetku bylo poněkud odlehčeno poplatným vrstvám, třebaže ne v očekávaném rozsahu. Mimořádnou však úlevu přináší poplatníkům zákon z 8. října 1924, č. 235 Sb. z. a n., o úlevách při placení přímých daní, podle něhož bude lze snižovati nebo promíjeti nedoplatky přímých daní, pokud to bude mimořádnými okolnostmi odůvodněno.

Z uvedených ukázek je patrno, že finanční správa došla jistě k přirozenému závěru, že trvající hospodářské krse dají se překonati umožňováním výrobní činnosti národa. Je opravdu čas, aby ve zmírňování daňového břemene bylo dále postupováno, a zvláště aby finanční reforma byla podle možnosti urychlena. Není potřebí dnes znovu široce vykládati, že finanční reforma nesmí býti pouze formální, t. j. omezovati se na ujednocení finančních předpisů, ale že musí býti zároveň věcnou, t. j. snížiti daňové břemeno tak, aby odpovídalo hospodářské nosnosti soukromého hospodářství.

V úspornosti, jakou představuje rozpočet pro r. 1925, nutno čím dále tím intensivněji pokračovati, neboť jedině finanční rovnováhou lze dospěti tam, kde je cíl naší konsolidační finanční politiky.

Mluvím-li o úspornosti, mám na mysli takovou úspornost, která nebude vaditi mechanismu státní správy a zamýšlené správní reformě. Finančně politické úvahy nemohou brániti řešení sociální otázky veřejného úřednictva, nýbrž naopak ony si toto řešení přímo vynucují. Je přece v zájmu pokrokové veřejné správy, aby měla zdatné a spolehlivé síly a toho lze dosáhnouti jen tím, že veřejní úředníci budou vzhledem k odpovědné práci, která se od nich žádá, placeni aspoň tak, aby mohli žíti jako lidé. Nebude-li spravedlivým platovým systémem veřejná správa chráněna před duševním zproletarisováním, pak problém výkonné a laciné veřejné správy nedá se s úspěchem vůbec řešiti.

Dotkl jsem se úřednické otázky proto, že ona se stává nebezpečným problémem pro celý stát. Právě hledisko státní musí nás vésti k poznání, že se sociální spravedlností se nesmí skrbliti a že se musí konati pro všechny stejně. Řeší-li se sociální otázky dělnické, pak je nutno řešiti i sociální otázky úřednické, zemědělské i živnostenské.

Tím dostal jsem se k palčivému problému sociálnímu, jenž hluboce se dotýká našeho zemědělského stavu. Čím byl problém ten vy volán? Sociální problém našeho zemědělství vystupuje ve formě krise, která je pro jednotlivé složky našeho zemědělství nestejné síly. Krise agrární byla vyvolána různými činiteli a v neposlední řadě nerozumnou a dokonce protinárodohospodářskou politikou. Řekl jsem již, že veřejná břemena příliš zatěžují agrární výrobu a tím snižují provozovací její kapitál. Výrobu agrární ztěžuje podstatně i disparita cenová mezi výrobky zemědělskými a průmyslovými, jakož i nejednotná celní politika, která zemědělství odpírá řádnou celní ochranu. Dnes je taková disparita v hospodářské politice, že výrobní i kupní síla našeho zemědělství je velmi silně oslabena.

Ve vládním prohlášení ze dne 24. října 1922 prohlásila sice vláda, že bude výrobní a odbytové podmínky zemědělství a průmyslu upravovati podle stejných zásad, umožňujících zdravou soutěž vnitrozemskou i zahraniční, která je nejsilnější vzpruhou pokroku a podnikavosti, ale dosud čekají zemědělci marně na splnění tohoto účinného slibu. Uvedené skutečnosti přispěly do jisté míry k vyvolání agrární krise, ale nikoliv samy. Při agrární krisi mluví se zhusta o krisi cenové a zapomíná se, že je tu ještě horší krise, totiž krise výrobní. Krise cenová dovede někdy přivoditi krisi výrobní; v našem případě nepřivodila ji však sama, nýbrž ve spojení s prováděnou politikou agrární, která se na střední stav zemědělský dívá velmi nevlídně. Rozsah výrobní krise našeho zemědělství uvědomila si naše veřejnost v souvislosti s nepříznivou obchodní bilancí, která v srpnu ukázala na rostoucí dovoz zemědělských produktů. Výrobní krise je plamennou obžalobou velmi často výstřední malozemědělské politiky, která střední stav zemědělský utlouká. V době, kdy náš stát potřebuje hospodářské i finanční rovnováhy, je katastrofální politikou házeti klacky pod nohy středním zemědělcům, kteří chtějí a dovedou intensivně pracovati na půdě, a to pracovati pro stát. Dnešní krise agrární ukazuje, jak nezbytnou je středostavovská politika a střední statek.

Je známo, jak střední statky došly uplatnění v pozemkové reformě. Mluviti o nich znamená vlastně soud nad systémem a prováděním pozemkové reformy. Bylo to přece před válkou z hlavních zemědělských postulátů, aby státní správa pečovala o udržení a rozmnožení středního zemědělského stavu. Snížila snad světová válka a naše revoluce význam středního stavu pro stát? Či stát nemá k svému rozvoji potřebí zemědělců, kteří vynikají kapitálovou i duševní intensitou? Nepotřebuje náš stát vůbec osvědčených zásad národohospodářských? Odpověď jest jasná, uvážíme-li, kam dospěla konsolidace státu za potlačování středního stavu zemědělského. Podívejme se, jak Francie a jiné kulturní státy zhodnocují zemědělskou půdu podporou a ochranou středního stavu zemědělského. Zvláště agrární politika Francie může nám býti vzorem pro hodnocení půdy. Dosavadní politika, která v podobě parcelace šmahem znehodnocuje vzácnou zemědělskou půdu, vyvolává hospodářské poruchy na všech stranách. Povážlivé klesání produktivnosti půdy nezůstává bez vlivu na hospodářskou a finanční konsolidaci státu, a jest důvodnou obava, že pokračování parcelace šmahem znemožní docela hospodářskou neodvislost státu. Již dnešní doby pociťujeme nedostatek středostavovské politiky, a je v zájmu státu, aby střednímu zemědělskému stavu vykázal v agrárním zřízení to místo, na které se svými schopnostmi hodí.

Ustanovení přídělového zákona o rolnických nedílech o 6 až 15 ha, nemůže přirozeně uspokojiti, neboť provádění pozemkové reformy ukazuje, jak to v praksi Státní pozemkový úřad se středním stavem zemědělským myslí. Má-li pozemková reforma míti smysl, je nutno prováděti ji odborně a zabezpečiti formaci středních selských statků.

Je zajímavo, že stoupá dovoz hovězího dobytka z Polska, Maďarska, Rumunska, Dánska a pod. S dovozem vepřového masa není to lepší a také dovoz obilí a mouky počíná nepříznivě stoupati.

Příčiny tohoto zjevu nevězí ve zvýšené snad potřebě obyvatelstva, nýbrž v ubývání domácí produkce. Počíná se vážně mluviti o t. zv. depekoraci, ubývání dobytka, a to jako následku pozemkové reformy. V tomto směru přestává se počítati se záchranou ze Slovenska, kde pozemková reforma zatím úplně zklamala.

Na pozemkovou reformu přestává naše veřejnost hleděti s bývalým optimismem a nelze se tomu pranic diviti. Při neobjektivním a neodborném jejím provádění je samozřejmostí, že jí nelze dosáhnouti ideálu, jaký si celý národ pod pojmem pozemkové reformy představoval. Veškeré kritické hlasy, jež včas žádaly uplatnění národohospodářského i národního režimu v pozemkové reformě, byly pouze hlasem volajícího na poušti a proto se celá pozemková reforma dostala do pronikavé krise. Pozemkovou reformou, jež ve skutečnosti je pouhým přesunem půdy a ničím vyšším, nebyla ani znásobena ani zlepšena zemědělská výroba a také národní a sociální otázka nedošla jí vyřešení. Naopak hospodářská soběstačnost stala se na dlouhou dobu neuskutečnitelnou a vystěhovalecký ruch spíše stoupá, než aby přišel do normálních kolejí. Mohl bych snésti mnoho materiálu proti pozemkové reformě, kterou jisté nepřátelské kruhy chtějí uvésti na přetřes na foru mezinárodním u smíšených rozhodčích soudů, ale omezím se na konstatování, že naše pozemková reforma i jako problém produktivní i sociální selhala, poněvadž nebyla řešena metodami národohospodářskými. Ještě je čas uvésti agrárně-reformní akce na cesty státu prospívající. Bude však brzy doba, kdy bude opravdu pozdě. Na tomto místě musím zdůrazniti, že pozemkovou reformu v tom národohospodářském a národním slova smyslu pokládám za státní nezbytnost. Mám na zřeteli arci tu pozemkovou reformu, která dovede hodnotiti půdu pro stát a národ. A takové pozemkové reformy právě postrádáme. Mluvilo se kdysi o znárodnění půdy. Co se v tom směru vykonalo? Myslím, že velice málo, nebo nic. Naopak došlo k reformním akcím ponejvíce v českém území a jen nepatrně v německém. To znamená divné sbírání sil národa, když český malý i střední velkostatek, který vzešel výkupem půdy z rukou německé šlechty, má býti parcelován i tam, kde zpravidla se hospodaří vysoce intensivně. Což je potřebí pořád připomínati poučení, jaké poskytuje naše historie? V době pak, kdy cizí, němečtí a maďarští velkostatkáři jdou s pozemkovými spory před rozhodčí mezinárodní soudy, má býti odstraňován malý i střední český statek a má se rdousiti náš národohospodářský život?

S opravdovým podivem pozoruji, jak příslušníci československého národa samotni vedou ze zcela malicherných nebo stranicko-politických motivů agitaci proti českým statkářům a snaží se zneužívati pozemkové reformy k politickým bojům. Takovéto znesvěcování pozemkové reformy musíme co nejdůrazněji odsouditi. Jak jsem naznačil, to, co potřebujeme, jsou malá hospodářství, střední statky a velkostatky přirozeně v rukou spolehlivých, státu věrných příslušníků československých.

Vedle důvodů hospodářských byla pozemková reforma podpírána i důvody sociálními. Pozemková reforma selhala však i v tomto ohledu. Důvody jsou na snadě, uvážíme-li, že pozemkovou reformou se neuskutečňuje zdravá souhra mezi podnikem malým, středním a větším a že v pozemkové reformě se nedostává zemědělské inteligenci toho místa, jakého zasluhuje vzhledem ke svým znalostem a zkušenostem. Hříchem jest vyřazovati zemědělskou inteligenci, ať zaměstnance, ať pachtýře z rámce pozemkové reformy. Překotné provádění pozemkové reformy zostřuje zvláště v dnešní hospodářské krisi těžkou sociální otázku desetitisíců. Postupným a racionelním prováděním pozemkové reformy dala by se těžká situace zemědělské inteligence dojista zmírniti. K tomu bylo by však ještě potřebí, aby odpovědní činitelé lépe než dosud oceňovali význam této inteligence pro stát. Právě v době poválečné výrobní desorganisace je potřebí na všech stranách a také v zemědělství tvůrčích organisačních talentů, a naprosto zaráží, že vláda nedovedla získati zemědělskou inteligenci pro přebudování státního našeho národního hospodářství a že dokonce v této inteligenci chtěla spatřovati překážku pozemkové reformy.

Mezinárodní zemědělská statistika, která náš stát co do produktivnosti klade až asi na sedmé místo, a to za Švýcarsko a Německo, nečiní jistě zemědělskou inteligenci postradatelnou. Našemu státu, jenž chce dosíci hospodářské rovnováhy, nemůže býti zemědělská inteligence lhostejnou. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)

Upozornil jsem již na to, že parcelace šmahem projevila se velmi nepříznivě v oboru výrobním. Není to však po prvé, co jsem nucen znovu a znovu poukazovati, jak nesmírně důležitým pro rozvoj našeho zemědělství je spravedlivé a nestranné řešení sociální otázky zemědělské inteligence. Nemohu býti spokojen s výsledky dosavadního systému Státního pozemkového úřadu, jak se to praktikuje, ježto musí zde býti vzbuzen dojem, jako by inteligence zemědělská měla býti vůbec odstraněna a jako by měla vymizeti. K čemu je potom potřebí plýtvati penězi na zřizování nových, vysokých a středních škol hospodářských? Zástupce ministerstva zemědělství u příležitosti otevření nové hospodářské školy v Týně n. Vlt. řekl ve svém proslovu: "Nechceme vychovávati úředníky velkostatkářům anebo jejich podřízené zřízence, nýbrž chceme vychovávati vzdělaného, samostatného, uvědomělého, zdatného rolníka, pána na své půdě." S tím by bylo lze jistě souhlasiti, nikdo by proti tomu nemohl činiti námitek, kdyby bylo skutečně tolik vlastní půdy rolníků a zemědělských podnikatelů, aby nemusili absolventi těchto škol hledati existenci v cizích službách. (Posl. Koudelka: Jak to bude s čeledí?) Budeme míti asi také vysokou školu pro čeleď.

A tu myslím, že přece jen ministerstvo zemědělství by mělo více počítati i do budoucna se zemědělskou inteligencí, poněvadž se vyskytují tu a tam případy v praxi Pozemkového úřadu, že se nechávají velké hospodářské celky a že by mělo ministerstvu zemědělství hlavně záležeti na tom, abychom došli k racionalisaci a zintensivnění výroby, k níž nestačí pouze kapacita kapitálová, ale je potřebí i kapacity duševní. Kdyby však ministerstvo zemědělství chtělo prováděti takovou pozemkovou reformu, při níž by inteligence zemědělská byla zbytečná, pak bychom se jistě zalíbili v první řadě našim zahraničním sousedům.

Od ministerstva zemědělství, kterému máme schváliti dotaci 209 mil., možno snad žádati, aby sjednávalo předpoklady pro intensivní a pokrokové hospodaření, a zvláště, aby v pozemkové reformě položilo patřičný důraz na nutnost odborné kvalifikace přídělců. Chce-li ministerstvo zemědělství vážně pracovati (obrácen k soc.-dem. poslancům) mám na mysli větší celky, nemyslím váš lid k potřebné specialisaci zemědělství, pak bude zejména pro zemědělský průmysl v budoucnu této inteligence potřebovati.

O trvalé zaměstnance na zabrané půdě může státní správa pečovati rozmanitým způsobem. Hlavní její péčí musí býti, aby co nejvíce zemědělské inteligence bylo půdě získáno. V tom směru mně ovšem neuspokojuje zadávání zbytkových statků, při němž se mnohdy favorisují družstva . . . (Posl. Koudelka: Zcela právem ovšem!) . . . mnohdy pochybné kvality i prosperity. Mně jde o to, že na úkor zaměstnanců rozhoduje také velmi často stranická legitimace nad odbornou kvalifikací. To myslím, že vám, pane kolego, také někdy nebylo zcela vhod. (Výkřiky. - Místopředseda dr. Hruban zvoní.) Třebas k tomu dojde, a potom uděláme koalici vyloučených. Vytýká-li se často zemědělské inteligenci, že nemá dosti peněz pro získání zbytkových statků, pak je to po mém soudu sice velmi důležitá výtka, ale přece jednostranná, neboť přece se musí počítati s tou větší schopností zemědělského inteligenta, který pracuje na půdě.

O podpoře zaměstnanců z kolonisačního fondu vyskytují se příliš růžové představy, že tyto představy neopomíjí čas od času vyvolávati sám Státní pozemkový úřad; je známo. Slyšeli jsme, jak pan předseda Státního pozemkového úřadu v rozpočtovém výboru vykládal, že družstvům zaměstnaneckým a domkářským bude z kolonisačního fondu poskytnut bezúročný úvěr v části 11 mil. Kč. Z toho ovšem zemědělská inteligence, která nejvíce z toho potřebuje a nejdéle na to čeká, nebude míti ničeho. Otázka poskytnutí dostatečného úvěru zemědělské inteligenci je tak eminentně důležitá, že bych chtěl, aby Státní pozemkový úřad jí věnoval zvýšenou pozornost. K tomu chtěl bych ještě poukázati, že má-li se zemědělská inteligence zúčastniti aktivně a s úspěchem při kolonisaci, může se tak státi jedině za účinné úvěrové pomoci státu.

Otázce, jak zajistiti pensijní nároky a čáky úředníků a zřízenců na vyvlastňovaných objektech, věnoval Státní pozemkový úřad méně než málo pozornosti. Daleko nestačí odbýti tuto důležitou otázku pouhým zřízením pensijního oddělení, a je nejvýše nutno opatřiti zákonné a administrativní podmínky novelisací náhradového zákona a vydáním příslušného prováděcího nařízení, administrativním vybavením pensijního oddělení, aby pensijní nároky úředníků a zřízenců na vyvlastňovaných objektech byly před rozvrhem i po rozvrhu přejímací ceny zajištěny.

Pozemková reforma není, bohužel, jediným problémem, při němž středostavovská politika nedošla přiměřeného výrazu. Od našeho převratu je totiž celá státní politika a zvláště zemědělská určována theorií i praksí známého německého socialismu, jenž přeceňováním zájmů spotřebitelů zanedbával požadavky zemědělské výroby. To i vy uznáte, pane kolego! (Posl. Koudelka: Ne, prosím, to by byla politika protisocialistická!) Dnešní agrární krise je do jisté míry výtvorem tohoto postupu. Na věci pranic nemění ta okolnost, že státní socialismus u nás byl rozmanitě křtěn, nebo že vystupoval v různých rozmanitých odrůdách. K němu nesporně patří i socialismus komunální, který provedl v obecním hospodářství to, co vlastní státní socialismus ve výdajovém hospodářství státním. Velmi hluboce zasáhl komunální socialismus naše zemědělství, zejména zákonem ze dne 17. července 1919, kterým byla téměř bez náhrady zrušena řádně nabytá práva starousedlých zemědělců. Tímto zákonem byla vyvolána palčivá sociální otázka velmi značného počtu středních a malých zemědělců, kterou nutno positivně řešiti i z důvodů výrobních.

Jako zemědělec a jako stoupenec zásady soukromého vlastnictví nemohu mlčky přejíti tuto otázku, jejíž řešení si dnešní doba přímo vynucuje. Uvedený zákon hluboce zasáhl hospodářskou způsobilost starousedlých vrstev. Při dělání zákona nepamatovali tvůrci jeho na to, co zákon po stránce sociální může způsobiti. Dnes vidíme, že v důsledku tohoto nešťastného a i jinak nezdařeného zákona ocitla se řada sirotků a starců-výměnkářů bez příjmů, které měli do nedávna z nemovitostí obecního statku. Zoufalá situace, v níž se podílníci obecního statku nalézají, volá po odčinění bezpráví, a je na vládě, aby stejně sociálně měřila starousedlým jako ostatním, kteří se stali obětí sociálních poměrů, přivoděných revoluční dobou. Situace starousedlých je ztížena tíhou veřejných břemen, takže jejich holá existence je vážně ohrožena.

V dnešní době, kdy revoluční zákony jsou zlepšovány a mírněny, je potřebí všimnouti si i zákona o obecním statku, který odňal starousedlým zemědělcům potřebnou hospodářskou základnu bez přiměřené náhrady a který tím nehodí se do platného právního řádu. Pro reformu zákona mluví momenty hospodářské i sociální. Mluví-li ministerstvo zemědělství ve vysvětlivkách k rozpočtu o tom, že se chce obírati úpravou obecních pastvin, domnívám se, že by se mělo především věnovati otázce spravedlivé a národohospodářsky zdravé úpravy poměrů obecního statku.

Není potřebí znovu podrobně dokazovati, že zákon ze dne 17. července 1919 se neosvědčil. (Posl. Pik: Osvědčil!) Neosvědčil, pomohl obcím a obyvatelům, a možná, pane kolego, vy byste mi to snad dokázal, ale já bych vám dokázal opak. Vy však nezapřete, že tito lidé jsou ubozí a že dnes sotva dýchají, že je jim hůře než vašim dělníkům. Myslím, že byste našel i mnoho sociálních demokratů, kteří měli starousedlická práva a dnes velmi těžce zápasí o své existence. Ovšem, my se v tomto nedohodneme, poněvadž já jsem stoupenec zásady soukromého vlastnictví a vy nejste. (Posl. Pik: To není soukromě vlastnictví!) To je soukromé vlastnictví. (Výkřiky soc. dem. poslanců.) Když to dědím od praděda, je to mým soukromým vlastnictvím. (Posl. Pik: Obecní vlastnictví!) Pane kolego, k tomu je potřebí míti jen srdce a každý, kdo je má, bude nad nimi plakati. Vy to znáte, je to váš kraj, podívejte se do Královic, do té obory, jak to vypadá s těmi zemědělci. (Posl. Pik: Lesy a pozemky dostala obec!) Pane kolego, já vás ubezpečuji, že byste mohli tak dobře svolati sjezd starousedlých sociálních demokratů. Ale já vím, že my dva jeden druhého nepřesvědčíme. (Posl. Pik: Poněvadž my žádáme právo veřejnosti a vy právo soukromníků!) Ano, kteří poctivě nabyli svého majetku a kterým byl vzat bez náhrady.

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Prosím o klid!

Posl. R. Bergman (pokračuje): Račte mi prominouti, jestli jsme udělali pozemkovou reformu a dáváme německým velkostatkářům náhradu za jejich půdu a jestli béřeme bez náhrady chudákům, kteří mají po 5, 6 korcích. (Posl. Pik: Dostali náhradu!) Pane kolego, ani pět gáblů byste za ni nedostal, ani večeři nebudete míti za to, co oni dostali. (Posl. Pik: Sedláci brali z lesů po 20.000 Kč!) Ale kolik těch sedláků je, kteří to dostali. Pane kolego, tak tomu není. Každý to vidí jinými brýlemi.

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Prosím o klid!

Posl. R. Bergman (pokračuje): Já tvrdím, že v dnešní době se revoluční zákony opravují. My jsme přece novelisovali tolik věcí, že je potřebí si všimnouti, že je potřebí i tohoto zákona - tím není řečeno, že vy budete pro to. Já vidím pana kolegu Koudelku, jak v zemědělské "pětce" bude se to vyřizovati, - že je potřeba tento zákon náležitě změniti. Já tvrdím, že se tento zákon neosvědčil, tam jsem vlastně přestal. K těmto koncům musilo se dojíti proto, že při stavbě zákona nebylo přihlíženo k tomu, jak obecní statek je hluboce vklouben do naší hospodářské soustavy a myslím, že o tom nebude nikdo pochybovati. R. 1919, když se tento zákon dělal, rozhodoval fiskální zájem obcí, a ne národohospodářské úvahy. Historický vývoj obecního statku byl úplně ignorován a ostatně redaktorům tohoto zákona - promiňte mi, pane kolego, že jste se k tomu nahodil (Posl. Koudelka: Prosím!) nešlo nikterak o positivní úpravu užívání obecního statku, nýbrž prostě o jeho zrušení. (Posl. Pik: Šlo o zrušení privilegií, o zneužívání obecního statku!) Operovalo se tenkrát mám už napsánu odpověď - domnělými národohospodářskými argumenty pro nutnost odstranění obecního statku, ale skutečnost, jak dnes věci vypadají, ukazuje, že to byla argumentace lichá. Hospodaření na nemovitostech obecního statku za nového režimu naprosto upadlo, důkazů je mnoho, takže . . . (Posl. Pik: Ještě nebyly obecní statky tak výtečně vedeny a nepřinesly tolik prospěchu, jako právě za nynější demokratické správy obecní!)


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP