Čtvrtek 20. listopadu 1924

 

Začátek schůze v 10 hod. 20 min. dopol.

Přítomni:

Předseda: Tomášek.

Místopředsedové: dr. inž. Botto, Buříval, dr. Hruban.

Zapisovatelé: Bradáč, Taub.

192 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři dr. Beneš, dr. Dolanský, dr. Franke, Habrman, dr. Hodža, dr. Kallay, Malypetr, dr. Markovič, Srba, Stříbrný, Šrámek, Udržal.

Z kanceláře sněmovní: sněm. tajemník dr. Říha, jeho zástupci Nebuška a dr. Mikyška.

Předseda (zvoní): Zahajuji 302. schůzi poslanecké sněmovny.

Došly některé spisy a dotazy. Žádám o sdělení.

Zástupce sněm. tajemníka dr. Mikyška (čte):

Dotazy posl. Sladkého:

min. veř. prací o zlepšení bědných životních poměrů staropensistů horních a hutních závodů,

min. financí o poměrech ve státní tabákové továrně v Novém Jičíně na Moravě.

Předseda: Dále došly odpovědi.

Zástupce sněm. tajemníka dr. Mikyška (čte):

Odpovědi:

min. s plnou mocou pre správu Slovenska na dotaz posl. dr. Lelleyho o liknavom postupe župného úradu v Nitre pri poukazovaní penzie Štefána Brezánskeho,

min. ministra na dotaz posl. dr. Körmendy-Ékesa o vdovskej penzii vdovy po Juliusovi Laboday, četníckom strážmajstrovi v Pavlovciach,

min. s plnou mocou pre správu Slovenska na dotaz posl. Szentiványiho o zapovedaní dedinských ochotníckych divadelných predstavení v okresu Tornala,

min. vnitra na dotaz posl. Hakena o nezákonném počínání četníků v obvodu litoměřické politické správy,

min. vnitra na dotaz posl. Hakena o nevypisování obecních voleb ve Dvoře Králové n. Lab.,

min. nár. obrany na dotaz posl. Fr. Návrátila a druhů, že se nevyřizují podání, učiněná ministerstvu národní obrany,

předsedy vlády na dotaz posl. H. Bergmanna o poměrech státních zaměstnanců na Hlučínsku.

Předseda: Výboru imunitnímu přikazuji tuto žádost:

Zástupce sněm. tajemníka dr. Mikyška (čte):

Žádost sedrie v Košicích ze dne 31. října 1924, č. Tk VI 2146/24/2, předloženou vrch. stát. zastupitelstvím v Košicích ze dne 14. listopadu 1924, č. 15.266, za souhlas k trestnímu stíhání posl. dr. Gátiho pro přečin podle § 15, č. 1 a 3, přečin podle § 18, č. 3 a § 15, č. 3 zákona na ochranu republiky a pro přečin urážky na cti důstojnického sboru čsl. armády podle § 2, § 4, odst. 2 a § 8, č. 3 zák. XLI. z roku 1914, jichž se dopustil výroky na schůzi dne 27. července 1924 v Košicích (č. 539 im.).

Předseda (zvoní): Přejdeme k pořadu dnešní schůze, jímž je:

1. Zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu (tisk 4905) státního rozpočtu republiky Československé a finančního zákona pro r. 1925 (tisk 4930).

Budeme pokračovati v povšechné rozpravě.

Dávám slovo dalšímu řečníku, který je zapsán na straně "pro" a jímž je p. posl. Moudrý.

Posl. Moudrý: Slavná sněmovno! Rozpočtová debata dává politickým stranám příležitost, aby formulovaly svůj poměr ke státu a jeho zařízení. To platí o stranách státotvorných stejně tak, jako o stranách revolučních, ať již revoluci si vykládají sociálně nebo jen politicky. Naše postavení ve vládě a naše činnost v době od ustavení samostatného státu velmi jasně určuje náš poměr ke státu. Po této stránce není tedy potřeba nějakého obšírného výkladu a nějakých podrobných slov. Ale je důležito, abychom si určili také náš poměr k těm stranám, které hlásají sociální revoluci.

Včera zde mluvil posl. Bubník o stanovisku revolučního komunismu, prováděl kritiku dnešní vládní soustavy a při tom ovšem kritiku stran socialistických. Vytýkal kompromisnost, které strany socialistické prý se dopouštějí tím, že jsou v koaliční vládě. Můžeme prohlásiti, že ta dnešní koalice není nějakým naším zvláštním ideálem. My docela dobře a vědomě jdeme do této koalice s tím vědomím, že budeme dělat kompromisy. My víme, že kompromis je nutný, že politické poměry, jak se vyvinuly, nás nutí k tomu kompromisu v zájmu státu a jeho řízení. My jsme si vědomi i těch stínů, které tento koaliční systém přináší. My víme dokonce, že se sdružujeme se stranami, které jdou docela opačným směrem než my i takticky i podle světového názoru, na kterém stojíme my, to všechno víme a přece jsme nuceni danými poměry, abychom v této koalici setrvali, poněvadž nemáme jiného východiska.

My tu kritiku přirozeně přijímáme, ale vyhrazujeme si právo, abychom kritisovali také my. A když dnes zde vystoupila na forum III. Internacionála komunistická, když posl. Bubník zde řekl, že zde vyrůstá světová potence ve formě III. Internacionály, a že tato nová světová potence a nová Internacionála má vytvořiti nové hospodářské zřízení, nový život, patrně tedy komunistický stát, tu myslím, že je nejenom naší povinností k sobě, ale také naší povinností k těm stranám komunistickým, které k tomuto programu se hlásí abychom také my přikročili ke kritice a podívali se na to zřízení komunistické, především v Rusku, jak se vyvíjí a abychom vytkli svůj poměr k nim a své stanovisko. Teď je to politicky nutné proto, že poslední události ve straně komunistické mají zesilovati revoluční nálady, to znamená, že mají zesilovati boj proti dnešní formě státu, a jak z národnostní resoluce vyplynulo, dokonce i boj proti našemu státu tak, jak se po světové revoluci ustanovil. Tedy k tomuto rozboru komunistické politiky nás vede zájem o stát a vede nás k němu také zájem o to hnutí, kterému se říká socialismus. Pozorujeme od vzniku ruské revoluce takový vývoj ve světě socialistickém, že na jedné straně vyvíjí se tábor socialistický, a na druhé straně tábor komunistický. A tu myslím, že je naší povinností, abychom zaujali stanovisko k tomuto světovému procesu, to znamená, teoreticky vymezili si poměr k ruské revoluci.

Naše veřejnost politická, nekomunistická, liší se v názorech na ruskou revoluci podle svého programu, podle své prakse a podle nálady těch kruhů, které zastupuje. Tábor konservativní sympatisuje a bude sympatisovati s konservativními silami ruské revoluce, s kapitalistickou a monarchistickou politikou carských vlád. My, kteří jsme potírali monarchismus a kapitalistický systém starého Rakouska, přirozeně nemůžeme souhlasiti s reakcí a monarchismem ruským. Při tom nerozhoduje pranic, jestli monarchie habsburská a specielně dynastie habsburská opírala své mocenské postavení o církev katolickou, jako u nás nerozhoduje, jestli monarchie ruská a specielně dynastie romanovská opírala svou moc o církev pravoslavnou. My odmítáme oba dva tyto systémy, poněvadž jsou to systémy teokratické. Revoluci ruskou dále posuzujeme ze stanoviska historického.

Revoluce ruská nevypukla teprve ve světové válce. Vidíme, že je to dlouhý vleklý proces, v němž se soustřeďují všecky ty síly národa, které chtějí opravy a zdokonalení ruského státu ve smyslu novodobých ideálů politických a sociálních. Ovšem, že ta oposice, která se soustředila v ruské revoluci, byla velmi složitou a různorodou, a proto také náš poměr k ruské revoluci nemůže býti vyjádřen nějakou jednoduchou primitivní formulkou. Pro politiky současné doby tvoří předmět poslední, myslím, nejživějšího zájmu období ruské revoluce, to jest revoluce sociální.

Jen mimochodem podotýkám, že k ruské revoluci sociální stavíme se zásadně jinak než náš domácí tábor konservativní. Náš soud není zatížen sílami na pravo působícími a jsme ochotni uznati každé dobré zařízení, které ruská revoluce vytvoří. (Výborně!) To je zcela objektivní stanovisko. Ale náš soud není také určován vlivy krajně levými. My nemáme dogmat, jimiž byly zatíženy světově organisované a mezinárodně organisované strany marxistické, a v tom je naše výhoda! Proto i na levo zdůrazňujeme naprostou neodvislost svého úsudku. Tedy pro nás ruská revoluce je dnes skutečností, která logicky vyplynula z daných předpokladů hospodářských a politických. Dnešní stav je výsledkem sil, jak se v národě ruském projevily. Ti, kdo Rusko kriticky pozorovali, ten vývoj do jisté míry předpokládali. A bylo štěstím, že ve světové revoluci, v té světové válce naši vůdcové zahraničního odboje a hlavně náš Masaryk od počátku světové války neorientoval se jednostranně na Rusko, že naše národní vítězství neučinil závislým na vítězství ruském. Ti, kdož naříkají dnes na vývoj v Rusku, ve skutečnosti naříkají nad ztrátou ilusí, které si byli o Rusku vytvořili. Politicky se ovšem touto metodou nedostaneme k žádnému cíli. Tomu, myslím, že nejlépe rozumějí čeští průmyslníci dnes, kteří jistě k metodám ruské revoluce mají daleko, ale počítají s daným stavem a snaží se nalézti nejbezpečnější a nejvýhodnější cesty pro vývoz našeho průmyslu do Ruska, rozumí se, že za souhlasu zástupců sovětů. Proto i uznání Ruska de jure bude vycházeti z těchto praktických potřeb a proto při této otázce, která zajisté je především řešena se stanoviska politického, musí býti přemýšleno o těchto hospodářských motivech, které zajisté mají největší význam a největší váhu.

Pro politiky dnes pak se staví otázka takto: Jaký je nynější stav Ruska a jaký možno očekávati vývoj do budoucna? My českoslovenští socialisté, kteří s komunistickým Ruskem vedeme boj teoreticky a kdyby bylo potřebí, povedeme jej i prakticky, určíme si svůj vztah k jeho teorii a praksi tímto způsobem. Položíme si otázku, co slibovala co chtěl komunismus původně? Budeme pátrati a pozorovati, co dosáhl prakticky, když program prováděl, a konečně z toho vyplyne pro nás poznání, v čem se odchýlil od toho původního programu, který si postavil. Zda je naděje, že v Rusku bude sovětskou vládou, i když se sebe déle udrží při vesle, uskutečněn konečně komunistický program. To jsou otázky zcela objektivně a řekl bych, suše postavené, bez vášně a bez rozčilení, se snahou po pravdivém, řekl bych, vědeckém vystižení jich vztahů.

Pro odpovědění těchto otázek vraťme se trochu k teorii komunistické, tedy trochu k té původní revoluční teorii komunistické. Jaký cíl si postavil komunismus? Přesného obrazu budoucího komunistického státu nikde v literatuře světové ani v literatuře komunistické nenajdeme. Nenajdeme plánů, jak zaříditi podrobně stát komunistický v nejdůležitějším oboru, to je v otázce finanční. Důsledný komunismus měl by odstraniti úplně peníze. My čteme v komunistické literatuře velmi mnoho výpadů a útoků proti penězům. Peníze, to je prý pramen všeho zla, velmi často čteme takové všeobecně otřelé fráse, ale nebylo řečeno nic určitého, konkrétního, jak se má stát zaříditi bez peněz. My naopak vidíme, že, čím déle trvá stát komunistický a čím déle jej pozorujeme, nejen peníze neodstranil, nýbrž že i měnu zavádí a že dělá po této stránce nechci říci kapitalistickou - ale kapitálovou politiku, to je snad něco podobného, a snad se ten vývoj bude tak vyvíjeti, jako u nás při deflaci, t. j., že se snaží sověty zhodnotiti pokud možno měnu ruskou.

Tedy po této stránce finanční nenajdeme v pramenech komunistické teorie, ať jsou to zákony, nebo ať je to literatura předních vůdců komunismu a komunistické teorie, poučení. Leninova brožura "Stát a revoluce" nám podávala stěžejní zásady revoluce sociální, která má vésti ke komunistickému zřízení státu. Obírá se taktikou tohoto celého boje, ale není možno, aby se vyhnula cílům; přirozeně musí ty cíle toho komunistického státu, toho komunistického boje, toho celého zápasu, té revoluční vlny také trochu podrobněji určiti. Tedy Lenin rozeznává jednotlivé fáze tohoto boje v duchu Bakuninově, jemuž podlehl částečně ve svých mladších letech i Marx, jak to vidíme na Komunistickém manifestu. Věří, že komunistická společnost vyroste na troskách státu, jenž odumírá. Z toho vyvozuje teorii, že nynější stát musí býti úplně rozvrácen, v trosky obrácen a na jeho troskách bude tedy budována ta nová společnost a vývoj další půjde směrem od kapitalismu ke komunismu přes určitou fázi přechodnou, které on říká "politická přechodná perioda". Měli bychom tedy ve vývoji společnosti tento řetěz: Prvním stadiem by byl kapitalismus, ve kterém žijeme, druhým stadiem by byla ta přechodná doba, které on říká "diktatura proletariátu" a třetí partií by byl komunismus, společnost komunistická. Ale ani za komunistická společnost se neuskuteční na ráz, nýbrž zase bude míti dvě fáze: Fázi nižší a fázi vyšší. Nižší fáze, to je příprava pro pravý komunismus. Lenin připouští, že by se té nižší fázi mohlo říkati socialismus. Ale obraz společnosti vyšší fáze nám Lenin nepodává, nýbrž vykládá jen zásadu, tedy jen jakýsi cíl komunismu, cíl, ku kterému má společnost dospěti, a to zásada je vyjádřena známým heslem komunistickým: "Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeby." Až zásada tato bude uskutečněna, pak nastane ona vyšší fáze společnosti - ale kdy to bude a jakým způsobem se k té vyšší fázi dostaneme, to říká Lenin velmi opatrně a mnoho se do těchto věcí dopodrobna nepouští. Praví doslovně ve zmíněné brožuře "Stát a revoluce": "Jakými etapami, jakou cestou, jakými praktickými opatřeními bude se lidstvo bráti k tomuto vyššímu cíli, to nevíme a věděti nemůžeme." Tedy Lenin je opatrný a nechce do budoucnosti určovati přesně tyto cesty. Snad by bylo dobře tento citát připomenouti dnes naší české komunistické straně, když jsou spory mezi levicí a pravicí a připomenouti to specielně panu kol. Kreibichovi, který jak jsem četl v jeho výkladu - dokazoval, že není možno metody ruské prostě přenášeti do poměrů českých a že revoluce ruská se nebude opakovati u nás tím způsobem, jak se vyvíjela v Rusku. Tedy tato teorie byla nutná. To jsem chtěl předeslati, abychom pod jejím zorným úhlem mohli se podívati na Rusko, jak se tam v té praxi uskutečňovala, abychom si ujasnili hlavní zjevy. To se rozumí, že dnešní výklad nemůže dovoliti, abychom se mohli obírati podrobným obrazem celého vývoje, ale stačí, když vytknu hlavní charakter zjevů, ze kterých můžeme ten celý vývoj posuzovati a z toho usuzovati na poměry naše.

Tedy především otázka půdy. To je otázka, která tvoří zvláštní kapitolu, specificky ruskou. Pro nás dnes nemůže přinésti prakse, jak to řešili v Rusku, nějakého zvláštního poučení, poněvadž my již jsme z 50% s otázkou hotovi. Náš hotový plán do budoucnosti je v zásadách vyměřen, my můžeme jenom zákon provádět, můžeme kritisovat však jen způsob, jak se provádí. Řekneme, že nepřihlíží se dosti k drobným zemědělcům, někdy se nadržuje velkým pánům, to jsou výtky, které slyšíme snad nejenom z kruhů oposičních, ale které také slyšíme i z kruhů vládních.

Ale o Rusku můžeme říci tolik, že komunistická revoluce nerozřešila otázku půdy ve smyslu komunistickém. Již Marx svého času viděl v obecním zřízení ruském jakousi, řekněme, základnu příštího komunismu a očekávali jsme, že v otázce půdy bude sespolečnění půdy pokračovati tak, že bude vyloučen individuelní majetek. Tak bychom si to představovali, ale vidíme, že v Rusku se postupuje způsobem individualistickým, to jest způsobem nekomunistickým. Jednotlivé partie půdy se ponechávají individuálně jednotlivým majitelům půdy. Tedy po té stránce nemůžeme mluviti v Rusku o komunismu. Důležitější pro nás bude komunisace průmyslu. Vidíme, že otázka půdy u nás nehraje a nebude hráti ani v komunistické straně tak velikou roli. Pro nás bude hlavní zájem poutati organisace tovární výroby a rozdělování hotových tovarů. A na tomto poli můžeme nejlépe pozorovati, co je to tak zvaná nová ekonomická politika. Tato politika ve skutečnosti, a to již dnes uznává a vidí celý svět, který má trochu objektivního názoru, znamená odklon od prvotních názorů komunistických. Tedy ten vývoj nejde tak, jak Lenin naznačoval od kapitalismu přes diktaturu proletariátu ke komunismu, nýbrž naopak; my vidíme, že nová ekonomická politika jde takovým směrem, že se opouští první fáze, že se opouští to, co bylo za prvních, řekl bych, návalů revolučního nadšení dobyto a že se postupuje krok za krokem a že se hospodářský život vrací zpět k formám před prvním revolučním vítězstvím. Tento vývoj mohli bychom pozorovati a dokazovati ze dvou pramenů. Jednak ze zákonů komunistických, jednak z literatury komunistické a z různých projevů politických. Na zákonech a dekretech vládních mnoho viděti nemůžeme, poněvadž jsou velmi opatrně a velmi diplomaticky stylisovány. Nemůžeme dosti dobře podle zákonů poznati, v čem spočívá rozdíl mezi starými zákony a novelou, která je doplňuje a koriguje. O každý nový zákon se vede v ruské komunistické společnosti zápas mezi dogmatickou věřící levicí a mezi opatrnější a skeptičtější pravicí, která vidí, že se to nedá všecko udržeti a která počítá i s tvrdou skutečností. Vidíme, že zákony nové, které dnes jsou a které označují novou politiku komunistickou, jsou dílem kompromisu. Tedy kompromis není jenom v Československé republice, nýbrž je také i v sovětské republice. V tom je však ten rozdíl mezi námi a revolučními socialisty v Rusku. My k tomu kompromisu jdeme vědomě a otevřeně, my se k němu přiznáváme a vidíme, že se musíme za dané situace k tomu kompromisu přikloniti, kdežto naši ruští zvěstovatelé revoluce sociální tento kompromis dělají ve skutečnosti, tento kompromis je výsledkem velkého vnitřního boje, ale oni se k němu nepřiznávají a přiznati nechtějí.

Literatura sovětská poskytuje tolik látky, abychom mohli posouditi, jak daleko pokročil odklon od původních zásad komunistických. Tedy mohli bychom udělati malou procházku a pozorovati, jak se to vyvíjelo v továrně, a v těch závodech, které podlehly vlivům ruské revoluce.

Tady rozeznáváme různé etapy, rozeznává je dnes i komunistická literatura sama. Přešel bych k etapě první. Po říjnové revoluci 1917 byl vydán dekret o zřízení dělnické kontroly nad výrobou. Krok dalekosáhlého významu pro uskutečnění první fáse komunismu. Dekret zavedl kontrolu nad výrobou, koupí, prodejem zboží a surovin a finanční stránkou podniků soukromých, průmyslových i obchodních. Na základě tomto dělnictvo úplně ovládlo průmyslové podniky. Skutečnost byla taková, že nepřipravený proletariát byl nucen převzíti různé podniky. Tento experiment však zaplatila velká část podniků svou zkázou, nebo byla znacionalisována.

V nacionalisaci se pokračovalo horlivě dále. Dekretem ze dne 5. prosince 1917 byla zřízena nejvyšší rada národního hospodářství, která měla organisovati průmysl, jehož nacionalisace se prováděla soustavně, a v listopadu 1920 byla dokončena. Obsáhla všechny soukromé podniky, pokud zaměstnávaly více než 5 až 10 dělníků. Hlavním účelem nacionalisace průmyslu bylo vybudování hospodářské základny k politické diktatuře proletariátu. Průmysl měl býti organisován na zásadách komunistických.

Výsledky této přestavby ruského průmyslu ilustrují následující cifry - uveřejněné ředitelem hlav. statistic. kanceláře Popovem, tedy oficielním úřadem sovětským: Úhrnná výroba průmyslu v cenách předválečných, v milionech zlatých rublů činila r. 1912 6.059·2, t. j. 100 %, r. 1920 jen 835·8, t. j. 13·8%, r. 1921 870, t. j. 14·4 %, r. 1922 969·5, t. j. 16%. Místo rozkvětu vidíme úpadek průmyslu. Měla-li vojna za následek úpadek výroby o 29 %, vliv revoluce občanské vojny a komunistické reorganisace způsobil pokles o 57%. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)

Bezprostřední příčinou je pokles dělnictva a úpadek výkonnosti. Na začátku r. 1922 počet dělnictva proti r. 1918 klesl o 54%. Čím si to vysvětlíme? To nám vysvětlují autority komunistické tím, že kvalifikované dělnictvo odešlo z továren a odebralo se na venek. Jak vůdcové komunističtí sami kritisují tento vývoj, ukáže několik dokladů, které jsou čerpány z literatury sovětské. Tomský, předseda ústředního výboru odborových rad v Odborovém Věstníku r. 1918 č. 7/8 píše: "Úpadek produktivnosti došel do takové hranice, za níž výrobě hrozí úplný rozklad a zkáza. Tento stav je charakteristický tím, že dělník tvoří méně hodnot, než sám dostává a než činí jeho nejomezenější potřeba. Dělník-výrobce stává se pensistou státu, parasitem, žijícím na cizí účet." To jest kritika velmi ostrá, to jsou slova velmi prudká, která napsal předseda ústředního výboru odborových rad.

Lozovský ve spise Dělnická kontrola r. 1918 na str. 77 až 79 vykládá o nacionalisaci průmyslu toto: "Nacionalisace měla povětšině nikoliv hospodářský, ale kárný význam, prováděla se nezávisle od otázky zásobování nebo hospodářské účelnosti, ale měla za účel přímý boj s buržoasií. Dělníci stali se pány továren, na které se dívali jako na nevyčerpatelné zřídlo hospodářských výhod a statků." Zajisté není potřeba nic bližšího dodávati.

Osinský praví v "Budování socialismu" r. 1918 na str. 36: "Nebezpečí úplného zničení průmyslu bylo postřehnuto uvědomělou částí dělnictva a všeruská konference typografického dělnictva doporučuje zastaviti tento rozkladný proces, který může jen vystupňovati zkázu, zeslabiti dělnické hnutí a zvětšiti nezaměstnanost."

A konečně další pramen; práce I. všeruského sjezdu Rady Národního hospodářství r. 1918, str. 52 až 53. Čteme toto: Železničáři, lodní dělníci, závodní rady jednotlivých továren uchopili se řízení podniků, a výsledek byl ten, že anarchie kapitalistická byla zaměněna anarchií proletářskou. Lozovský v Národohospodářství, vydání 22 píše, že desorganisovaná dělnická kontrola přivede průmysl k úpadku. Tento stav panoval nejen r. 1918 a 1919, nýbrž i r. 1920. Jak také mohla býti produktivnost dělníkova větší, když počet vynechaných pracovních dnů činil až 1/3? Při průměrném počtu 24 dní - 6 pracovních dnů za měsíc r. 1920. V první třetině roku pracovalo se průměrně 13·7 dní, tedy nevyužito bylo přes 40%. V druhé třetině téhož roku pracovalo se průměrně 16 dní, t. j. nevyužito zůstalo 33 %. Ve třetí třetině pracovalo se průměrně 20·2, t. j. nevyužito zůstalo 23·5 %. R. 1921 v první třetině roku pracovalo se 17·6, t. j. nevyužito zůstalo 25·3 % a v druhé třetině roku pracovalo se průměrně 13·2, t. j. nevyužito zůstalo 45·9 %.

Tyto výsledky ukázaly neudržitelnost zásady komunistické v praksi. Řeč skutečnosti byla velmi tvrdá. Ukázala, že nelze udržeti výrobu tam, kde se odstranila předně odvislost mezi mzdou dělníka a výsledkem jeho práce a za druhé, kde se provádí zásada rovnosti dělnické mzdy. Výsledek byl ten, že skutečně kvalifikované dělnictvo odcházelo na venek z továren. Po těchto výsledcích přikročilo se k druhé etapě. Byla to etapa, kterou bychom mohli vyznačiti zákonem o práci. Ten byl vydán r. 1918 a prohlásil, že práce jest veřejnoprávní povinností, která dává právo na určité hmotné zaopatření. Zavedení pracovní povinnosti a určitý příděl potravin. Zde viděti, jak bylo prvotní komunistické heslo změněno na zásadu sociálního zajištění. To již znamená něco docela jiného, než zásadu: Každému dle jeho potřeby.

Teoretikové komunističtí formulovali tuto novou fási jako odstranění mzdy. Tak píše Golsman ve spise "Regulování a naturalisace dělnické mzdy", vyd. 1918, str. 47 a 48 takto: "Stát pečuje o zaopatření dělníka bez ohledu na jeho dřívější výdělek, neboť se předpokládá, že v řádně zřízeném státě dělník nesmí míti újmy v potravinách a ošacení, má-li malou výkonnost."

A Bucharin ve své "Ekonomice přechodné doby", vyd. 1920, str. 135 praví: "Při systému proletářské diktatury dělník dostává společensko-pracovní příděl, ale nikoliv mzdu."

Podle Rjazanova "naším ideálem jest odstranění mzdy, jakožto formy odměny za práci, která jest vlastní kapitalistickému ústrojí". Heslem komunistů je: "Stejná odměna, odstranění těch rozdílů, které byly mezi nádenickou a kvalifikovanou odbornou prací."

Teoretikové komunističtí se domnívají, že rozluštili ohromný problém odstraněním mzdy. Ale opět zde nastává zklamání. I při této nové metodě, jež nebyla vlastně novou hospodářskou metodou, nýbrž jen formulkou, která se snažila vzbuditi zdání, že komunistický program se ve skutečnosti provádí. Již na X. sjezdu komunistické strany v březnu 1920 stěžoval si Rykov, že komisariát zásobování vypracoval všeobecnou závaznou instrukci, že nikomu nikdy za žádných okolností nesmí vydávati žádné prémie a všechny příděly musí se dávati podle jednotného plánu, pracující či nepracující, lenoch stejně jako pilný dostává stejný příděl.

Tato instrukce, prohlásil Rykov, v základech ubíjí možnost obnovení hospodářství, zvýšení produktivnosti atd." Takový poměr a názor na práci připravil dělníka o jakýkoliv zájem na vyšší mzdě a tedy zničil vůli k intensivní a hodnotné práci. Práce ztratila svůj hospodářský význam.

Následek takového stavu byl, že dělníci, pokud zůstali v továrnách, nivelisovali svou výkonnost podle nejnižší mzdy, která opravňovala k přídělu. Ale nejlepší část dělnictva, kvalifikovaná a energická, opět odcházela pryč na venkov. Rozklad dělné třídy došel tak daleko, že r. 1922 na XI. sjezdu komunistické strany Lenin prohlásil: "Což pak v nynější době společensko-hospodářské podmínky jsou takové, aby do továren mohl jíti proletariát? Všeobecně do továren jde nikoliv proletariát, ale náhodný element." To je citováno ze zpráv XI. sjezdu ruské komunistické strany, str. 23.

Tedy opět ta etapa ukázala, že se takovým způsobem pokračovati nemůže a přikročeno k třetí etapě. Podniknut byl tedy opět novy experiment, nejpodivnější z těch všech, které jsme vůbec kdy viděli v socialistickém vývoji. Nařízena pracovní mobilisace, kterou měl býti odstraněn nedostatek dělnictva kvalifikovaného. Pracovní mobilisace začala se prováděti vůči dělníkům roku 1920. Dělníci byli policejně donuceni pracovati v továrně jim určené a vykonávati určitou práci, která jim byla přidělena. Tedy to, čemu říkáme zmilitarisovaná práce. Opak toho, co socialismus žádá, když chce ústavní řízení továrny pod heslem samosprávy práce.

Pojem nucené práce definuje Trocký na III. sjezdu odborových svazů 6. a 13. dubna 1920 takto: "Nucená práce je práce, kde každý dělník zaujímá určité místo, vykázané jemu oblastným, gubernským nebo okresním hospodářským orgánem. Je to reglementovaná práce, prováděná nikoliv živelně na základě nabídky a poptávky, ale na podkladě hospodářského plánu, která objímá celý stát a celou dělnickou třídu. Každý dělník nového společenského ústrojí má býti vojákem armády práce, který vykonává rozkazy té vlády, kterou si postaví. Říká se, že nucená práce není prací produktivní, to by však znamenalo, že všechno socialistické hospodářství je odsouzeno k zániku, neboť jiných cest socialismus kromě nařízeného ústředím rozdělení pracovní síly podle potřeby celostátního plánu hospodářského míti nemůže." A dále praví Trocký: "Musíme také uznati zásady nikoliv pouze ve formě, že dělnický stát má právo posílati každého dělníka a dělnici na to místo, kde je jich třeba, aby byly vykonány hospodářské úkoly."

Tedy, jak jsem již řekl, je to militarisace práce s pravidelnou vojenskou subordinací. To je podle Trockého podstata pravého socialismu. Ovšem, my máme názor jiný. Já jen to uvádím, aby bylo viděti, kam až klesla diktatura proletariátu, která měla připraviti vyšší fási komunistické společnosti. Byla to skutečně diktatura nad proletariátem.

Jaké následky se dostavily v této fási? Objevují se houfně dělničtí desertéři a v duchu vojenských metod zřízeny dokonce kárné tábory nucených prací. Soumrak komunistického boje o novou společnost se blíží. Teorie zklamala v praksi dokonale. Nemůžeme si představiti také, že by podobný postup mohl se jen s nějakým zdáním úspěchu nebo pravděpodobnosti zaváděti do naší společnosti neb ve kterémkoli národě neb státě na západě. Nelze si představiti, že by naše dělnictvo dalo se násilím komandovati do továren, že by dokonce, kdyby neuposlechlo, dalo se posílati do kárných táborů. Práce násilím policejním vynucená nemůže nésti a také nenesla žádných výsledků a nezdar těchto militaristických metod přiměl vládu, že odvolala pracovní povinnost.

Nyní nám zbývá otázka, co teď? Jaké cesty zbyly diktatuře proletariátu?

Nastoupena byla čtvrtá etapa, poslední, kterou můžeme viděti až do dnešní doby. Sovětská vláda vrací se k systému mzdy, jejíž výše závisí od produktivnosti dělníka. Tato radikální změna byla zamaskována ve formě usnesení Rady práce a obrany 18. června 1921 o kolektivním zaopatření dělníků některých státních podniků. Bylo zrušeno osobní stejnoměrné zaopatření potravinami a potřebami a přešlo se k systému mzdy podle výkonnosti. Mzda vydávala se částečně v produktech, částečně v penězích. To je doba počátku nové ekonomické politiky. (Posl. Mikulíček: Projednáváme ruský rozpočet?) Týká se to poměru ke státu.

Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Moudrý (pokračuje): Tak jako vaši lidé kritisovali nás, stejně tak my osobujeme si právo, abychom provedli kritiku vašeho hospodářství. Řekl jsem na začátku, že je to naší povinností, povinností ke státu, k naší straně a k dělnictvu Československé republiky, aby vidělo pravou skutečnost, jak se historicky vyvinula.

Nové přiznání soukromoprávní zásady pracovní mzdy bylo formulováno v kodexu práce. O pátém výročí říjnové revoluce komisař práce Šmidt pronesl pohřební řeč nad komunistickou metodou odměny za práci. Cituji "Ekonomickou Žizň" z r. 1922, číslo 252: "Stejnoměrná odměna za práci přivedla k velké hospodářské zrůdnosti k zaměnění mzdy za sociální zajištění, při němž zmizela hmotná pohnútka k normální produktivnosti práce. V druhé polovině roku 1921 v donecké kamenouhelné pánvi i v naftových dolech v Baku přijat nový systém mzdy, zavedena akordní práce a mzda byla vydávána pouze v penězích. Od podzimku roku 1921 zavádí se nová politika, jejímž účelem je učiniti mzdu závislou na individuelní výkonnosti dělníka. Odstraňuje se sociálně-pojišťovací princip odměny za práci. "Cituji sborník "Národní hospodářství ruské" z r. 1921, str. 169. A dnes píše se každodenně v hospodářských časopisech o tom, že akordní práce se zavádí všeobecně a konstatují se příznivé výsledky tohoto pokusu.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP