Středa 19. listopadu 1924

 

Začátek schůze v 10 hod. 15 min. dopol.

Přítomni:

Předseda: Tomášek.

Místopředsedové: dr. Hruban, dr. inž. Botto, Buříval, dr. Czech.

Zapisovatelé: Špaček, Špatný.

203 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři dr. Beneš, dr. Franke, Habrman, dr. Kallay, dr. Markovič, inž. Novák, Srba, Stříbrný, Šrámek, Udržal.

Z kanceláře sněmovní: sněm. tajemník dr. Říha, jeho zástupci Nebuška, dr. Mikyška.

Předseda (zvoní): Zahajuji 301. schůzi posl. sněmovny.

Dovolenou na zítřejší schůzi udělil jsem posl. Adamovskému pro neodkladné zaměstnání.

Lékařské vysvědčení předložil posl. dr. Klimo.

Počátkem schůze byly tiskem rozdány zprávy.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

4932. Zpráva výboru ústavně-právního o vládním návrhu zákona (tisk 4907), jímž se prodlužuje platnost zákona ze dne 8. června 1923, č. 123 Sb. z. a n., kterým se mění některá ustanovení zákonů o soudní příslušnosti, o soudním řízení v občanských věcech, o exekučním řízení, o pozůstalostním řízení a o poručenských věcech.

4933. Zpráva výborů soc.-politického a rozpočtového k vládnímu návrhu zákona (tisk 4922) o hranici příjmu vylučující z nároku na důchod válečných poškozenců.

Předseda: Došlo od vlády:

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

Předseda vlády zaslal přípisem čís. jedn. 23.049/24 m. r. ze dne 10. listopadu 1924 vyjádření ministra nár. obrany k resoluci o zabezpečení zájmů státu a dělnictva v brněnské zbrojovce.

Předseda: Přikázal jsem je výborům brannému a rozpočtovému.

Přejdeme k pořadu schůze, a to nejprve k jeho odst. 1, jímž jest:

1. Zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu (tisk 4905) státního rozpočtu republiky Československé a finančního zákona pro rok 1925 (tisk 4930).

Budeme pokračovati ve všeobecné rozpravě.

Dávám slovo dalšímu řečníku na straně "kontra", jímž je p. posl. dr. Buday.

Posl. dr. Buday: Slávna snemovňa! Klub slovenských ľudových poslancov pri pojednávaní štátneho rozpočtu zaujíma nasledovné zásadné stanovisko:

Vláda predložila rozpočet na rok 1925. Rozpočet tento uvaľuje nesnesiteľné ťarchy a bremená na daňujúce obecenstvo, ktoré bremená presahujú naše hospodárske pomery. Súc si vedomí svojej odpovednosti nemôžeme prispieť, aby odhlasovanie rozpočtu znamenalo hospodárske zničenie slovenského národa z neodôvodnenej ľahkomyseľnosti vlády, ktorá v zmenených okolnostiach, ako to medzitým prevedené voľby dokázaly, už dávno prestala byť oprávnenou zastupiteľkou väčšiny.

Vláda ústami generálneho zpravodaja v rozpočtovom výbore prehlásila, že na rozpočte vládou predostretom ani rozpočtový výbor, ani plenum parlamentu nič meniť nemôžu. Už všetkým demokratickým zásadám protiviace sa toto prehlásenie stačilo, aby sme sa nezúčastnili debaty ani v samom rozpočtovom výbore. Napriek tomu zástupca našej strany cieľom nápravy predniesol tam krivdy na Slovenskom národe páchané. Nedostatočnosť odpovedí resortných ministrov a urážajúca zpupnosť predstaviteľa tejto vlády, min. predsedu, nás presvedčila, že kýženú nápravu márne očakávame. Následkom toho priepasť medzi českým a slovenským národom sa čím dalej viac prehĺbuje. Osobitnosť slovenského národa sa neuznáva, ba falošnou fikciou čechoslovakizmu sa znehodnocuje. V úradoch a školách od najnižších do najvyšších slovenčina je zúmyseľne zneuznávaná, kresťanský ráz slovenského národa vypočítave je tupený a ničený. Administráciu, súdobníctvo porušením zákonov postavila vláda do svojich služieb proti záujmom slovenského národa, na výsmech spravedlnosti a všetkého práva. Žaláre sú roduvernými Slovákmi pre svoje politické, národné presvedčenie preplnené. Slovák vo svojej slovenskej krajine doma ani ako úradník ani ako robotník ani na inom hospodárskom poli ku chlebu prijsť nemôže, následkom čoho slovenská krv celými potoky odteká do cudziny. Daňový systém na Slovensku je nespravodlivý, stranícky a práve preto neudržiteľný. Peniaze daňujúcich ľudí bez odpovednosti a primeranej kontroly dávajú sa na stranícke ciele vlády. Pozemková reforma zneužitá je k obohacovaniu jednotlivých vládnych činiteľov a neslúži k hospodárskemu povzneseniu drobného ľudu. Terajší vládny režím euvropskú verejnosť systematicky zavádza a každé volanie po náprave cynickým úsmevom odmieta.

Na základe týchto dôvodov pojednávania rozpočtu sa nezúčastníme. Činíme to v povedomí, že tým poslúžime drahému nášmu národu slovenskému a vlasti. Nech náš krok slúži za vážné memento na to povolaným, aby upustili od nemožného spôsobu vladárenia na Slovensku. Suverenný národ slovenský prežil stáročie ukrutného útisku v bývalom Uhorsku, víťazne prežije aj v našom poblúdilom Čechoslovakizme tohoto divokého výhonku vládneho režímu dnešného. (Souhlas ľudových poslanců slovenských.)

Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. dr. Matoušek.

Posl. dr. Matoušek: Vážené Národní shromáždění! Vláda, jež předkládá rozpočet na r. 1925, spočívá dále na všenárodní koalici, které po celé 2 roky, co trvá, prorokuje se pád a která přes to po celé 2 roky řídí osudy tohoto, státu. A nelze říci, že by se koalice držela při moci jen tím, že zůstává na mrtvém bodu. Všenárodní koalice prošla a prochází velmi vážnými zkouškami. V jednání o sociálním pojištění, při finančních zákonech a dnes při úpravě rozpočtu narážely jistě na sebe různé názory na stát, na národní hospodářství, na sociální reformy, různé světové názory stran v koalici zastoupených, a přes to došlo vždy ke kompromisu. V sociálním pojištění vytvořili jsme veliké dílo, jež bude ku prospěchu pracujících vrstev a v druhém díle také ku prospěchu středních vrstev výrobních a živnostenských. Finančními zákony upravili jsme poruchy dosavadního našeho hospodářství a snažili jsme se zabezpečiti se proti takovým poruchám také pro budoucnost.

Dnešní rozpočet vykazuje nejenom rovnováhu, nýbrž zavádí do jednotlivých oborů státního hospodářství podnikové hospodářství, naznačuje cestu tím k budoucímu ozdravění celého našeho národního hospodářství.

To ovšem nemohou pochopiti páni z oposice, ze ta různost názorů ve věcech hospodářských a sociálních může býti překlenuta myšlenkou národní solidarity všech složek koalice. K pochopení toho, přiznám, jest třeba procítiti celý vývoj našeho národa, který po 300letém útisku dochází k politické samostatnosti právě silou své národní solidarity a který i dále věří, že i konsolidace v tomto státě lze docíliti jen ideovou silou této národní solidarity. V tomto přesvědčení utvrzuje nás nepochybně okolnost, že národní menšiny se dosud nepřeorientovaly tak, aby pokládaly útvar našeho státu za definitivní.

Když p. prof. dr. Kafka, který představuje nejmenší z německých stran, vyzývá německé strany, aby zanechaly negace a pustily se do positivní politiky, musí slyšeti velmi rázné odmítnutí: Neodpovídá to prý povaze německé, německému duchu, aby si Němec dobýval v Československu svého postavení postupně, po etapách, proto prý nemá prof. dr. Kafka v německém národě resonance, i když tak rozumně mluví, slova jeho nevnikla k srdci národa.

Tato řeš nezkalené, nekompromisní německé duše musí však býti domyšlena až do konce. Nelze přece jedněmi ústy popírati vůbec možnost aktivní politiky v tomto státě a čekati na to "ewig Schicksalsmäßige" a týmiž ústy popírati mravní oprávněnost dnešní všenárodní koalice proto, že nemá v sobě zástupce Němců anebo že nevyhovuje všem požadavkům německé menšiny.

A jestli dnes zástupci německé menšiny dovedou obé hlásati, je viděti, že odpor německé menšiny není odporem proti koalici, nýbrž otevřeným bojem proti státu.

To ovšem není pak oposice, z jejíhož programu by mohla vyjít budoucí - jiná vládní koalice. Oposice, jež chce opravdu převzíti někdy odpovědnost ve vládě, musí míti vedle kritického stanoviska k dosavadní vládě též positivní poměr ke státu a také svůj positivní program.

Při vytyčování požadavků, jak to bylo včera při řeči p. kol. dr. Lodgmana, je nejvíce patrno, že Němci splétají myšlenku sebeurčení národů s myšlenkou občanských svobod. Sebeurčení znamená, že národ jako celek má míti možnost, aby všechny své síly uplatnil ve službách svých národních zájmů, aby ve všech směrech, tedy i v životě státním uplatňoval svou individualitu. To však neznamená, že by každý jednotlivec nebo jinonárodní menšina ve státě mohla se dovolávati práva sebeurčení. Pro menšiny a pro její členy platí právo na občanské svobody. Chce-li se menšina a její členové zúčastniti státního života svého národa, pak nezbytně se musí obrátiti do svého národního státu. U nás mohou se dovolávati jen plné rovnoprávnosti individuální, mohou žádati jen plnou občanskou svobodu. Že v tom směru nebylo Němcům ukřivděno, bylo zde s tohoto místa nesčetněkráte dokázáno.

V ústavě jsme postavili nejdemokratičtější základnu pro plnou občanskou svobodu a plnou rovnost pro všecky občany bez ohledu na národnost. Němci mají více zástupců v parlamentě, než jim podle jejich počtu patří, škol mají v mnohých oblastech víc než Češi. V Praze na př. jest středních škol německých poměrně dosud víc než českých, při čemž české studentstvo ve svých školách sotva se umístí. Němci jsou připouštěni do všech úřadů a drženi jsou dále v nich, i když neumí státní řeč. Naopak ti z Němců, kteří se česky nenaučili, posíláni jsou za diety do českých měst, aby se naučili státní řeči, co zatím naši čeští úředníci úřadují ve zněmčeném území často bez bytů za drahých poměrů beze vší výpomoci. V tom musí nastati náprava právě ve prospěch českého úřednictva.

Stěžují-li si Němci, že nemají úředníků na rozhodujících místech, pak to vyplývá zase z jejich naprosto dvojakého, neurčitého postavení k tomuto státu. Nechtějí-li Němci ani mluviti o positivní politice v tomto státě a čekají-li, až přinese rozhodnutí to "ewig Schicksalsmäßige", pak nemohou přece ani rozumně chtíti účast ve správě státní.

Řekl-li včera p. kol. dr. Lodgman, že v hodině osudové budou Němci jednati, neptajíce se státního zástupce, ani vlády tohoto státu, pak nemůže ani kol. dr. Lodgman rozumně chtíti, abychom tímto zástupcem jmenovali Němce a do vlády brali člena jeho národa. Kdybychom beze všech záruk postupovali rozhodující místa ve správě státní Němcům, to by přece svědčilo o naprosté neschopnosti a usvědčovalo by nás to z toho, že opravdu nejsme živlem státotvorným.

My jsme se konečně poučili také trochu z té tvrdé a bezohledné politiky Němců, že nestačí míti pouze mravní nárok na samostatnost, že jest třeba míti pevnou vůli organisovati stát, utvořiti pevnou administrativu a vytvořiti pevnou organisaci těch složek ve státě, jež opravdu tento národní stát chtějí, a ze složek těch vytvořiti pevnou státotvornou majoritu, jež by byla odhodlána skutečně vládnouti a stát ve smyslu jeho národního poslání spravovati.

My dobře víme, že se na nás Němci dívají ne filosofií našich buditelů, jež nás ubezpečovali, že národ náš má mravní nárok na samostatnost a proto že mu patří, nýbrž filosofií svého Fichteho, Bluntschliho, tvrdou filosofií, jež nemluví o mravním nároku, nýbrž uznává jen ty národy za hodny, aby byly samostatny, které dovedou stát nejen vytvořit, nýbrž také udržet. A Němci musí již odpustiti, že ve styku s nimi ta naše měkká českobratrská humanitní filosofie dnes trochu ztvrdla. Dnes čím dále tím více přichází k výrazu přesvědčení, že ta vnější forma národní koalice musí býti naplněna také národním duchem. Národní ráz našeho státu musí býti přes všechny protesty proveden až do posledních koleček státní administrativy. To neznamená, že bychom chtěli Němce vylučovati ze všech úřadů. Vím, že jest plno německých úředníků věrných naší republice. Na čem musíme státi, jest, aby duch celé administrativy odpovídal národnímu rázu našeho státu. Nejen administrativa - všechny naše hospodářské instituce a sociální reformy musejí býti řízeny tak, abychom v ní mohli viděti uplatňování národní individuality. I zde můžeme bráti poučení od Němců z říše. Bylo to sice částečné zneužití vědeckého kongresu, co udělal na mezinárodním sjezdu sociální politiky Brentano, ale v jednom chceme ho sledovati, v tom, že sociální reformy, hospodářské instituce, musejí býti úměrny hospodářským silám národa, kulturnímu jeho vývoji. V tom, když Brentano prohlásil, že dokud Němec se bude roditi s ohromnými dluhy, pokud bude Němec "Knechtem" čtyřdohody, nemůže prováděti všechny sociální reformy, jako jiný stát, nebyl již tím katedrovým socialistou, nýbrž německým nacionalistou, který i sociální reformy připoutává k potřebám a schopnostem národa.

V tom smyslu chceme i my býti reálními nacionalisty a doufáme, že nás pochopí velká část národa, i dělníky v to počítaje, poněvadž všem musí záležeti, abychom zůstali na dnešní hospodářské výši exportního průmyslového státu. V tom smyslu chceme tedy, aby naše koalice naplněna byla opravdu národním duchem. Proto žádáme bezodkladné vydání jazykových nařízení, jež by plně odpovídalo jazykovému našemu zákonu. Proto žádáme, aby státní autorita chráněna byla proti všem podvratným živlům. Nevidíme v hesle "Sudetendeutschland" nevinnou hříčku, nýbrž nebezpečné heslo, jež může býti nebezpečnější naší integritě státní než všechny řeči německých oposičníků, pronesené včera v generální debatě. Pokládáme za příkaz národní cti, abychom potrestali každé potupení státní vlajky i demonstrativní znesvěcení našeho národního a státního svátku. Chceme zkrátka dokázati, že národní stát náš není chimerou, jak včera dokazoval pan kol. dr. Czech, nýbrž že má docela reální základ a že má též ty, kdo tento reální základ dovedou držeti za všech okolností a proti všem. S této dráhy nedáme se svésti ani pasivní resistencí Němců, kteří demonstrativně, ovšem po všeobecných dlouhých výkladech, utíkají před projednáváním rozpočtu, ani výtkou, někdy i z našich koaličních řad vycházející, že jsme sobeckými šovinisty, kteří se nedovedou povznésti nad masovou nenávist.

Co se týče Němců, nemůžeme se ubrániti dojmu, že jejich včerejší exodus je oposicí z rozpaku, která vyvěrá z té jejich ideové neujasněnosti. Jsou proti tomuto státu a při tom naříkají, že jsou vyloučeni z jeho řízení. Dětinské je stále také poukazovati na hlasovací stroj tohoto parlamentu. To je přece podstatou demokracie, že rozhoduje většina. A síla většiny spočívá právě v jednotě a svornosti. Oposice nemá stále naříkati, že je přehlasována, má naopak hleděti, přesvědčovati, hledati veřejné mínění pro sebe a svou politiku a konkrétně dnes neutíkati před podrobným projednáváním rozpočtu, nýbrž na cifrách a konkrétních dokladech rozpočtu dokázati své tvrzení, jak Němci ve školství, v kulturních institucích, v sociální reformě jsou zkracováni. Místo této, ovšem velmi obtížné práce, utíkají se němečtí oposičníci k všeobecným výkladům a protestům, a když by měli ve specielní debatě ciframi své tvrzení dotvrditi, utíkají se k lacinější pasivní resistenci. To přece vede k jednomu přirozenému důsledku, že veřejnost poznává, že Němci nemají dosti věcných a konkrétních důvodů pro svá všeobecná tvrzení. (Souhlas.)

Co se týče výtek, které jsou vedeny proti tak zvanému všeobecnému šovinismu, přiznávám, že trváme na tom, že nacionalismus, národní myšlenka je novou revoluční myšlenkou, jež přetvořila mapu Evropy, jež nevydala ještě všechno ovoce, a proto že jí musí býti použito ke konsolidaci nově vybudovaných národních států. Nevěříme, že by tato myšlenka mohla býti nahrazena starou teorií třídních bojů, neboť nestaví se proti myšlence národní myšlenka všelidství a humanity, nýbrž myšlenka třídního boje, a tu nevím, co je mravnější nebo ideovější, zda láska k národu jako výsledek lásky k rodině, obci, či heslo sobecké příslušnosti ke třídě, živené jen nenávistí ke třídám ostatním. Přesto, že pokládáme dnešní všenárodní koalici za státní nutnost, máme dostatek odvahy, abychom kriticky také přihlíželi k jejím nedostatkům. Není pro nás pochybnosti o tom, že naše všenárodní koalice má také další věcné odůvodnění. Přehlédneme-li ideový vývoj našeho věku, pozorujeme jednu zvláštnost: Staré ideje se vyžily a nových není, a které by byly, ukazují naprostou neschopnost organisační. Vidíme, že tato neujasněnost ideová není jen v národním hospodářství, v sociální politice a v politice vůbec, nýbrž jest také v umění, hudbě, malířství, architektuře. Hledají se nové formy, ale zůstává pouze forma bez ideového posvěcení. Proto zůstávají ty nové formy pouhými formami, které jak vznikly, tak zanikají. V národním hospodářství pozorujeme, že na jedné straně krajní liberalismus manchesterský, počítající jen na zištnost lidskou jako jedinou složku hospodářského života, musí se přizpůsobiti novým formám hospodářského života, přijímati do sebe nové složky, který se jeví dnes hlavně v potřebách sociálních reforem. Na druhé straně pozorujeme, že krajní učení socialistické, jakmile dotýká se reální půdy země, ukazuje neschopnost organisační. Poučení máme nejen v Rusku, nýbrž také u nás. Vidíme, že utíkáme se od státního socialismu, ba že do podniků státních zanášíme obchodní, tedy soukromopodnikatelské principy. Tato neurčitost ideová má odraz na organisaci státní a na způsob vlády a správy ve státě. Zástupci uvedených hospodářských a politických směrů těžko se odhodlají, aby stát a národní hospodářství řídily jen podle svých principů, jednak proto, že cítí, že principy ty nemohou provésti do důsledku, jednak také proto, že právem se obávají, že by provedení toto narazilo na přesvědčení velké části národa, která se hlásí ke druhému směru a která by těžko snesla, kdyby jednostranně byla provedena ta která myšlenka prvního směru bez kompromisu. Mimo to neodpovídalo by to ani celkovým potřebám národa a státu, kdyby pouze jeden směr našel výrazu v řízení státu. Tato vzájemná krise ideová vede přirozeně k tomu, že zástupci těchto různých směrů sociálních a hospodářských spojují se v koalici, aby v kompromisu hledali nejlepší formu pro vládu a správu ve státě.

Takovou formou je koalice naše. Má-li však míti ideové oprávnění, musí koalice spravedlivě pracovati pro všechny vrstvy národa. Nechci rekriminovati, jedno však je jisté, že po převratu přece poněkud jednostranněji jsme pracovali. Zapomnělo se, že vážnou složkou národohospodářského a státního života jsou také vrstvy obchodní, výrobní a živnostenské na jedné straně, a inteligence, jmenovitě úřednická a zřízenecká, na straně druhé. Starali jsme se, aby byla zachována určitá úměrnost v tomto řešení, proto jsme v sociálním pojištění vymohli, že sociální pojištění dělníků nebude uzákoněno samo, nýbrž se sociálním pojištěním samostatně výdělečně činných. Proto vymohli jsme, aby zachováno bylo samostatné nemocenské pojištění soukromého úřednictva a zřízenectva a aby zřízeno bylo samostatné nemocenské pojištění veřejného zaměstnanectva, zkrátka, snaha naše musela a musí směřovati k tomu, abychom neměli pouze rovnováhu v rozpočtu, nýbrž abychom prováděli také rovnováhu všech sil v koalici. Musíme přiznati, že taková rovnováha nebyla vždycky dodržena. Vyslovena byla dokonce nesprávná theorie, která našla také na čas výrazu v koaliční formě, že pouze některé složky národa jsou schopny, aby nesly odpovědnost ve státní správě. Dnes, bohudíky, jsme dále. Dnes ujímá se všeobecně přesvědčení, že koalice naše ztratila by své ideové posvěcení, kdyby se zpronevěřila rovnováze všech stran a tím všech vrstev národa v koalici zúčastněných. Ne tedy z demagogie, nýbrž z podstaty dnešní koalice vychází náš požadavek, aby vyřízeny byly co nejrychleji požadavky aktivních státních zaměstnanců a pensistů. Jsou to jednak nesrovnalosti a rozpory, jež vznikly v platovém systému státních zaměstnanců různými těmi úpravami, které nejméně měly starosti o to, aby hodnocena byla skutečně vykonaná práce a předběžné vzdělání, jednak tím, že poměrnou stabilisací koruny a zastavením zlevňovacího procesu nastala taková nesrovnalost, že dnešní zaměstnanec státní nemá daleko takového platu, jako měl, když nastoupil službu ve starém Rakousku. A není to jen nutným důsledkem koaliční rovnováhy, je to i nezbytností státní, aby do řad státních zaměstnanců přivedena byla spokojenost a aspoň nejnutnější zabezpečení hmotné.

Rovněž tak je třeba, aby koalice spravedlivě přihlédla k potřebám vrstev výrobních, živnostenských a obchodních a k oprávněným stížnostem majitelů domovního majetku. Pokud se týče vrstev obchodních a živnostenských nežádají tyto vrstvy zatím změnu právního řádu. Poukazuji pouze na to, že zatížení daňové a přirážkové a způsob předpisování a vybírání daní je takový, že to prostě ničí celou jejich hospodářskou základnu. Dnes je mezi odborníky dnešního našeho systému jasno, že daně přímé dostoupily takové výše, ve které nejsou dále snesitelné, zvláště vzhledem ke změněným hospodářským poměrům. Poválečný rozvrat hospodářský projevuje se mezi jiným také vysokými číslicemi hospodářskými, které klesají podle toho, jak se hospodářský organismus státu blíží k úrovni mírové. Zvýšená kupní síla československé koruny a klesající úroveň cenové hladiny musí se jeviti v klesání nákladů na státní hospodářství. K tomu směřuje náš rozpočet, který byl ve škrtání výdajů nemilosrdný. V té míře, jak snižujeme výdaje, musíme přistoupiti jmenovitě ke snížení daní přímých, které výrobu, obchod a průmysl ve spojení s nezdravým systémem přirážkovým přirozeně nejvíce tíží. V těch směrech najdeme se jistě se zástupci dělnictva, neboť i oni mají zájem na tom, aby výroba byla zaměstnána a nebyla zastavována přespřílišnými břemeny daňovými. Pokud se týče domovního majetku, nemůžeme přejíti naráz od vázaného hospodářství do plně volné činže. Je nutno zde vytvořiti určitý přesný plán do budoucnosti, abychom aspoň postupně se zbavili posledních zbytků vázaného hospodářství, které uvalilo, jako každé vázané hospodářství, na státní naše finance miliardové dluhy. Nejde-li vyhověti majitelům domovních majetků značným uvolněním činží, pak nutno snížiti zvláště daň činžovní a tím vyrovnati rentabilitu starých a nových domů.

Není v tom odpor, jestliže žádáme zlepšení platového systému státních zaměstnanců, tedy nové výdaje a na druhé straně snížení přímých daní. Nejsou přece jen přímé daně jedině pramenem státních příjmů a mimo to finanční politika ukazuje, že snížení sazeb často nevedlo ke zmenšení příjmů státních, naopak, že zvýšenou morálkou berní příjmy státní se neztenčily.

Poukázal jsem u příležitosti generální debaty na tyto důsledky koaliční politiky. Nejde nám o hrozby. Ty by špatně pomáhaly koaliční politice, ale jedno si musíme uvědomiti všichni: že koalice nesmí se zpronevěřiti svému poslání. Největším nepřítelem koalice by byl ten, kdo by chtěl brániti, aby tato základní idea koaliční, totiž solidarita zájmů, nebyla splněna. My jsme byli a jsme přímo vášnivými zastánci dnešní koalice. To vyplývá z našeho národního a netřídního programu. Ale právě proto musíme v zájmu koalice se starati, aby se koalice nezpronevěřila svému úkolu. Žádáme-li dnes zcela loyálně a rozhodně, aby se přihlédlo okamžitě ke spravedlivému řešení otázky státních zaměstnanců, a jestliže stojíme na tom, aby tíživé otázky daňové byly co nejrychleji v zájmu výrobních, živnostenských a obchodních vrstev vyřešeny, činíme to nejen v zájmu těchto vrstev, nýbrž i v zájmu koalice, která vytrvá jen při zachování její ideové základny.

Majíce naději, že koalice naše bude vedena těmito zásadami národní solidarity, jež povede k zabezpečení národního našeho státu, k rovnoměrnému uspokojení požadavků všech tříd a vrstev ve státě zúčastněných a také v koalici, budeme hlasovati pro přechod do podrobné debaty a pak pro schválení rozpočtu, který upevňuje dále rovnováhu, přispívá také k stabilitě měny a tím k hospodářské a politické státní konsolidaci. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Slovo má dále pan posl. Bubník.

Posl. Bubník: Vážená sněmovno! Vláda předložila svůj rozpočet na příští rok a její exponenti v průběhu jednání o něm dali na jevo velmi optimistické názory o hospodářských poměrech a velmi utěšené situaci v Československu. Tyto předpoklady, které jsou vlastně výronem vládní koaliční politiky na zastření skutečné situace, doznají okamžitě změny, jestliže se podrobí kritice a provede-li se objektivní šetření poměrů hospodářských a sociálních. Nedivíme se, že zejména zbohatlá třída ve státech středoevropských po válce světové je úplně spokojena, poněvadž bezprostředně po válce visel nad ní Damoklův meč třídního vyrovnání a úplného zrušení jakýchkoliv hmotných výsad a práv. Buržoasie má přirozenou psychologii, která je určována celým jejím postavením a která pak vede k úsilí opanovati nejen znovu pole pro svoje sobecké snahy, nýbrž všechna břemena, která byla uvalena na lidstvo po čtyřletém válčení, svrhnouti na vrstvy nemajetné. Má v ruce materielní prostředky a svoje násilí transformuje v právo v podobě zákonů tam, kde má k tomu moc. A kde jí nemá, tam se opírá o různé souběžníky a pomahače ze stran reformistických, které sociálnímu převratu nevěří, třebas by programově stály na principu revolučního boje proti měšťáctvu.

Na základech statistických dat lze právě v tomto období dovozovati, že se poměry v západoevropských a středoevropských státech nekonsolidovaly, že žijeme uprostřed epochy světových rozporů, jejichž citelnými příznaky je nejen politická nejistota, nýbrž i hospodářská krise spojená s nezaměstnaností, drahotou a tím bídou milionů proletářů a jejich rodin. V posledních třech měsících lze sledovati vzestupnou tendenci při cenách obilí a zemědělských produktů jako masa, sádla a mléka atd. Jestliže chceme rozuměti této okolnosti, je třeba znáti všeobecnou situaci hospodářskou, ale také kromě toho dnešní mocenské poměry, kterými vládne majetná třída ve státech řízených podle zásady soukromo-kapitalistické. Bezprostřední příčinou stoupajících cen nezbytných potřeb životních je špatný výsledek sklizně na celé severní polokouli, ačkoliv množství obilí podle úhrnných výsledků, které máme již zjištěny, rovná se letos průměru z let 1918 až 1922. Můžeme říci, že právě v posledních dvou letech ke krisi průmyslové připojila se krise agrární, která se stává tím ostřejší, poněvadž některé velké zemědělské státy a obvody měli letos faktickou neúrodu. Tak tomu bylo kromě Německa zejména v Polsku a Rusku. Agrární spekulanti s těmito fakty počítali a proto umělým způsobem na světových bursách byla vyháněna cena obilí a následkem toho všech produktů zemědělských rapidně do výše. Počítá se také s tím, že ceny se udrží na tomto niveau, a proto jenom ve Spojených Severoamerických Státech se již dnes pomýšlí na zvýšení osevné plochy v poměru k minulému roku o 7 1/2 %, ačkoliv zde byla letos sklizeň ve skutečnosti větší než roku 1923. Zde je viděti, jak nouze a nedostatek, vyvolané přirozenými poměry, stávají se prostředkem pro mezinárodní spekulaci a jak nadbytek produktů ať jakéhokoliv druhu na jednom místě neslouží k vyrovnání deficitu na místech druhých, nýbrž ke spekulačnímu využitkování kapitalistických trhů.

K těmto momentům ještě přistupuje okolnost, že celková hospodářská situace Evropy bude nezbytně dotčena účinky Dawesova plánu, které se dosavad v plném rozsahu nedostavily. Německo půjčku dosud nedostalo a obvod porurský dosud od francouzské a belgické okupační armády vyklizen není. Kapitalisté mají všechno právo očekávati posílení svých zájmů, ale celkové poměry hospodářské pro nemajetné vrstvy Evropy doznají zhoršení, které povede k hotové krisi. Jak o tom soudí žurnalistika měšťácká, svědčí na př. článek uveřejněný v polovládním časopise "Information Financiére", ve kterém stojí toto: "Spojené státy, zlákány úspěchem Dawesova plánu, ani se nenamáhají zakrýti svůj úmysl po poturčení celé Evropy pro svoji politiku, vnucováním jí svých nadbytečných peněz za účelem ovládání úvěru a ustanovením svých finančníků prokonsuly ke kontrole bank a evropských vlád. Německo se má státi vlastně průmyslovou kolonií Spojených Států severoamerických, což ovšem míti bude svoje hospodářské důsledky také pro všechny sousední státy. Dnes při hospodářské a politické síle sovětského Ruska neodvažují se američtí velkospekulanti k nějaké agresivnosti proti SSSR a spokojují se pouze tím, že chtějí, aby Rusko dodávalo suroviny a bylo odkázáno pouze na tento export, čímž ovšem bylo by zabráněno vybudování vlastního průmyslu domácího."

Jak vypadají dnes národohospodářské poměry a zejména průmyslová situace v Rusku, o tom svědčí velmi poučný článek, který byl uveřejněn v Berlínském "Börsen-Courier", ve kterém stojí toto: "Celý hospodářský život sovětského Ruska jest podložen problémem, zavésti normální poměry mezi průmyslem a zemědělstvím včleniti jednotlivá selská hospodářství do kruhu socialistické výstavby a podříditi je zájmům sovětského systému. Místo krise odbytu, která je pozorována v Americe a v celé skoro Evropě, pociťuje se v Rusku naopak hlad po zboží, hlavně po výrobcích průmyslových. Přes neúrodu vykazují všechna hospodářská odvětví během uplynulého roku jistý pokrok a státní průmysl vzrostl dokonce o 30%. Úspěchem předcházejícího období jest, že pro tento rok byla vytvořena zajištěná materielní základna a lepší organisace, vedle toho nashromážděno mnoho zkušeností v oboru řízení a správy.

Obrat v průmyslu za minulý rok přesahuje 1.484 mil. rublů a je tedy o 30% větší, nežli roku uplynulého. Ve všech odvětvích v průmyslu zaznamenává se zlepšení, zvláště však v průmyslu těžkém a důlním, přes to, že tato odvětví vstoupila později do stadia vybudování, než ostatní odvětví, a byla více zaostalá, než různá odvětví lehkého průmyslu. Důležitým úspěchem jest, že v minulém roce byl úplně překonán nedostatek paliva. Tento byl svého času způsoben nedostatečnou výrobou paliva. Ceny průmyslových výrobků klesly za uplynulý rok průměrně o 21·5%, ceny textilního zboží dokonce o 33%. Tohoto snížení cen bylo docíleno zčásti na útraty zvýšení kapitálu průmyslového, jakož i díky tomu, že byly zisky stanoveny velmi mírným obnosem. Nižší ceny za suroviny a palivo, zvýšená spořivost ve spotřebě, dále zmenšení nákladu při výrobě umožnilo snížení cen. Avšak nutnost zvýšení dělnických mezd je zároveň příčinou, že další snižování cen je zatím ztíženo."


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP