Mám ještě mluviti o tom, co je pacifické a demokratické? Potřebujeme se podívati jen na eldorado pacifismu a demokracie - aspoň do dneška to tak bylo, jak to bude zítra, ještě nevíme - potřebujeme se jen podívati na anglickou dělnickou vládu. Tato anglická dělnická vláda a anglická vláda vůbec ještě nikdy nebyla tak válečně činna v Mezopotamii, Arabii, Egyptě, Sudanu, Indii atd., jako za vlády Macdonaldovy. Čas mi nedovoluje, avšak mohl bych zde uvésti citát z úvodníku pařížského časopisu "Temps", v němž tento kapitalistický časopis nadšeně píše, že anglická dělnická vláda, pokud jde o anglické zájmy v koloniích, o zájmy anglického kapitálu na zotročení národů v Asii a Africe, dělá touž politiku jako anglická buržoasie, jako nejkonservativnější anglické vlády. A tím domnívám se, že jest také odpraveno, posuzujeme-li hospodářské základy, vidíme-li, kdo stojí za touto politikou, která jest hospodářským podkladem, a kdo dělá politiku, tím jest také odpraveno, co má v tak zvaném ženevském protokolu přinésti dnes spásu Evropě. Odzbrojení, mír, omezení zbrojení - pan posl. dr Czech zde na to poukázal - a přece ještě nikdy nebylo zbrojení tak šílené jako nyní, ani za světové války; a německý militarismus, jak byl v roce 1914, jest jen neviňátko proti tomu, čím je dnes anglický, francouzský a americký militarismus a charakteristické pro něj jest to, že veškerý průmysl, celé národní hospodářství, všechno stojí ve službách militarismu, že válka jest v ohromném měřítku zindustrialisována. Sledujme jen, co bylo v poslední době psáno v různých časopisech o vojenských reformách, pak vidíme, že vojenská reforma záleží v omezení stálého vojska, avšak v silnějším použití veškerého národa k vojenské službě i pro službu v hospodářské válce, ve skutečnosti tedy mobilisace veškerého národa do posledního muže pro službu válečnou. Svaz národů, ženevský protokol jest jen doprovod, jest nástroj, jímž se má provésti tento nesmírný mezinárodní zotročovací plán anglicko-amerického kapitálu, jsou jen doplňkem celého Dawesova plánu, jsou jen výkonnými činiteli pana Pierponta Morgana a Dawesa a jest příznačné a řekl bych, jest v tom hanobení vlastních dějin, jestliže čeští patrioti spojují dnes tento hanebný plán, v jehož pozadí stojí americký miliardář Morgan, s myšlénkami Jiřího z Poděbrad a Amose Komenského. (Potlesk komunistických poslanců.)
Avšak uvedl jsem již: tento Dawesův plán a celá nynější politika směřuje proti Rusku, proti němuž evropské kapitalistické státy chtějí vybudovati silnou, sraženou, jednotnou frontu. Dosavadní politika uzávěry, blokáda Ruska, utrpěla úplnou porážku; Rusko vyšlo z války evropských kapitalistů, uzávěry a blokády, politické, vojenské a hospodářské války jako vítěz. Avšak evropské hospodářství nedospělo bez Ruska ke konsolidaci. Proto ten obrat v politice proti Rusku. Navázáním vztahů s Ruskem, tím, že bude uznáno, chce se nyní Rusko zatáhnouti do této hospodářské soustavy, chce se na Rusko jíti jaksi s jiné strany. Tímto způsobem chce se vésti válka proti Rusku dále. Nečiníme si žádných ilusí, pokud jde o uznání Ruska Anglií a Francií. Toto uznání jest vítězství Ruska, poněvadž se tím projevuje, že Rusko zvítězilo proti veškeré dosavadní nestoudné politice evropské buržoasie, a evropská buržoasie jest donucena chopiti se jiných metod. Evropská buržoasie bude usilovati touto metodou rovněž tak mocně bojovati proti Rusku, neboť jsme přesvědčeni, že Rusko přetrvá i tento boj, že i z tohoto boje vyjde jako vítěz. Usiluje se dokonce o to, zatáhnouti do tohoto koncernu proti Rusku i Německo a přijetí Německa do Svazu národů nemá jiného účelu, neboť koketuje se i s otázkou přijetí Ruska do Svazu národů, které ovšem se stanoviska Ruska jest nemožné, neboť Svaz národů není nic jiného, než orgán dohodových vlád ku provedení versailleského míru, a poněvadž Rusku pro vstup do Svazu národů jsou stanoveny podmínky, které by znamenaly uznání versailleského míru a podmínek v oboru národohospodářském a vydání vymožeností revoluce na pospas. To Rusko nikdy nepřipustí a Svaz národů zůstane tím, čím jest, i když němečtí kapitalisté do něho půjdou, aby dokonali svou kapitalistickou politiku: nástrojem v rukou dohodových vlád. (Souhlas komunistických poslanců.)
Bylo zde také mluveno o poměrech v Rusku, o jeho národním hospodářství. Páni nemusí míti starosti o hospodářské poměry v Rusku. Rusko přes blokádu, přes uzávěru, přes nepřátelství kapitalismu celého světa a přes strašlivé věci, které musilo prodělati, došlo k tomu, že má své národní hospodářství v pořádku a že může dnes předložiti státní rozpočet, který má plnou úhradu, aniž by se musilo bráti útočiště k výdeji bankovek.
Že toto nynější období v poměru k Rusku není nic jiného, než jiný způsob boje proti Rusku, viděli jsme na dvou příkladech, a právě tyto dvě episody ukazují, že každý pokus evropského kapitalismu, změniti něco v Rusku, musí končiti buď porážkou nebo ostudou. Porážka v Gruzínsku, kde hanebný pokus o povstání úplně ztroskotal, jest velmi dobrým poučením pro evropský kapitalismus, aby nestrkal prstů do ruských věcí. Při této příležitosti, domnívám se, že se musím také dotknouti věci, kterou pan ministr dr. Beneš přes naši interpelaci ve svém výkladě pominul a kterou tímto opakuji: Protestujeme proti nestydatému, drzému vměšování se Svazu národů do vnitřních věcí Ruska. Gruzínsko jest částí Ruska a Svazu národů do ní nic není. Nemá do toho strkati prsty. (Potlesk komunistických poslanců.) Táži se s tohoto místa pana ministra dr. Beneše, zda dal svůj souhlas k takovému kroku, který znamená drzé vměšování se do vnitřních věcí jiného státu. Druhý pokus ovšem, pokus pana Macdonalda s dopisem Zinověvovým, ukazuje, že dnes pan Macdonald jest ten Evropan, který se tímto dopisem blamoval. Ukázalo se, že jej skoupali konservativní úředníci foreign office. To jest východisko z druhého pokusu přiskřípnouti sovětské Rusko.
Panu Benešovi, české vládě se podařilo dosíci, že pokud jde o uznání Ruska, přijde poslední. Rusko nemá na tom zájem, přijde-li pan Beneš před Francií či po Francii. Sovětská vláda byla dnes uznána všemi evropskými velmocemi a prodlévání a zdrženlivost české vlády na tomto stavu nezmění naprosto nic. A musíme se dnes ptáti: Kdo má dnes zájem na uznání sovětské vlády, ona či československá vláda? A zde musíme jistě prohlásiti, že Rusko Československa nepotřebuje, avšak Československo Ruska ano, a právě nyní se ukazuje tato otázka stále palčivěji. Ovšem, bylo zde řečeno řečníkem přede mnou, že Rusku vůbec nezáleží mnoho na uznání de jure, avšak odsunuje-li česká vláda toto uznání, znamená to projev nepřívětivosti, dokonce nepřátelství proti Rusku. Věc jest posuzovati s tohoto stanoviska a jest to nepřívětivost, která jest poněkud, řekl bych, arogantní, s jakou ministr si zde vždy dovoluje mluviti o politické a hospodářské soustavě sovětového Ruska, jako kdyby on byl povolaným kritikem. Nechci na to panu ministrovi odpovídati, jest to otázka, ve které se s českou buržoasií nikdy neshodneme, o které s ní nikdy nediskutujeme, otázka, která bude rozhodnuta jen s té a oné strany barikád. Avšak prohlásil bych toto: Pan ministr jest jinak velmi zdrženlivý, pokud jde o vměšování se do vnitřních poměrů ve státě. Nemluví o vládní soustavě v Italii, nemluví o vládní soustavě ve Španělsku, která jest v křiklavém rozporu k zásadám pacifismu a demokracie, přijímá přátelsky španělské a italské řády, které jsou připínány na jeho prsa, a neztrácí ani slova o vládní soustavě v těchto státech.
Otázka uznání Ruska jest dnes otázkou obchodních styků s Ruskem. Nejen že nebyly ratifikovány obchodní smlouvy s Ruskem, nejen že zbabělost těch, kdo tyto obchodní smlouvy uzavřeli, zbabělost před českými národními demokraty, hrůza před nimi zabránila tomu, aby se tato smlouva nedostala do sněmovny. Věc jest dnes taková, že, poněvadž Rusko není uznáno, jeho obchodní misse, jeho obchodní zastoupení není právnickou osobou a nemůže tedy uzavírati ani obchodů a potřebuje stále banky jako ručitele. Následek toho jest, že si to banky dají draze zaplatiti, a další následek, že se tím zdražují útraty; československé zboží, které by Rusko koupilo, zdražuje se tím tak, že ho nikdo koupiti nemůže. Průmyslníci v Československu ukázali již velkou ochotu k Rusku, povolili dlouholeté úvěry, avšak nelze toho použíti, poněvadž zboží jest příliš drahé. Zemědělské stroje a nářadí, které zaslalo Československo na výstavu do Moskvy, došly pozornosti, avšak právě z uvedených důvodů jsou příliš drahé, poněvadž zde není právního podkladu, aby bylo možno provozovati obchod a uzavírati obchody ve velkém měřítku. Také dovoz manganových rud z Ruska, na příklad, jest proto dodnes nemožný. Proto nelze ani upraviti otázku kolonisace a právě Rusko bylo by pro ubohé sedláky ze Slovenska a Podkarpatské Rusi, kteří před osvobozením Československou republikou v tisících se museli stěhovati do Ameriky, územím, kde by se mohli usazovati jako kolonisté. Každý den, který zdržuje toto uznání, přináší našemu národnímu hospodářství nové škody a na tomto příkladu se ukazuje jen rozpor mezi politickou linií naší zahraniční politiky a hospodářskými potřebami státu. Dnes jest to již špatné a bude to ještě horší, poněvadž provádění Dawesova plánu, zostření německé konkurence, nutnost, aby Německo více vyvezlo, aby mohlo platiti reparace, bude nutiti Československo, aby hledalo svou obchodně-politickou orientaci více než dosud v jižním a východním sousedství a vůbec na východě. Politika, kterou v tomto bodu provozuje pan Beneš, jest také neupřímná, neboť nikdo nemluvil tolik o přátelství k Rusku jako pan Beneš, a nikdo proti Rusku nejednal tolik, jako týž pan Beneš. Počínaje 200.000 kerenskými rubly, které dostal pan Savinkov na teroristickou politiku od pana generála Klecandy. Jest známo, že politiku atentátu podporují pacifisté a demokraté, kteří jinak, jak známo, jsou proti individuelnímu teroru. (Potlesk komunistických poslanců.) Odtud počínaje, bylo jednání české vlády nepřetržitým řetězem neupřímnosti, nelaskavosti, dokonce nepřátelských činů proti Rusku. Ve svých interpelacích podali jsme již o tom množství důkazů. Otázka emigrace v Československu jest dnes tím, že zde bylo přijato ohromné množství členů Wrangelovy armády, opět ožehavou. Tito Wrangelovci tvoří zde většinou vesměs monarchistickou emigrantskou skupinu. Neboť v čele Oreso, tohoto velkého svazu ruských emigrantů v Československu, stojí na příklad pan Nender, monarchista od kosti, který ve schůzi ruského Národního výboru v Praze dne 22. října podle zprávy uveřejněné v sociálně-revolučním časopise "Dni" výslovně prohlásil: "Jedinou spásou pro Rusko je monarchie." Víme, jaký úkol demokratická politika Československa měla právě v této otázce. Vždyť pánovi, který se sám jmenoval carem, panu Cyrillovi, druhému samojmenovanému carovi - další oferty se přijímají zde v Praze (Veselost komunistických poslanců.) - byl zaslán pozdravný telegram. To jest také důkazem, že jest nepravda, tvrdí-li se, že emigrace v Československu není politicky činna. Nechci zde pojednávati o tom, že všechna tato sdružení jsou zde vesměs protirevolučního rázu. Nechci ani mluviti o peněžních podporách. Poskytneme ještě panu ministrovi příležitost, aby na tyto otázky odpověděl jindy. Politika k emigrantům není nic jiného, než velkolepě založená organisace, aby zde bylo zřízeno záložní vojsko, aby, až v Rusku dojde k převratu, jak páni doufají, bylo zde již vyškolené vojsko důstojníků, právníků atd., aby mohlo přispěti na pomoc ruské protirevoluci. Uvedl bych zde pro to jen jeden důkaz, že se zde nespekuluje na nic jiného, než na vítězství protirevoluce: Máme zde ruskou právnickou fakultu, která má 1500 tak zvaných studentů. Na této právnické fakultě vyučuje se výhradně carskému právu a Kerenského právu. Avšak nevykládá se nic o právu, které platí v Rusku dnes. To dokazuje jasně a zřetelně, že se spekuluje jen na vítězství protirevoluce. Jest to spekulace na tak zvané nové Rusko. Páni vědí zcela přesně, a také se domnívám, že pan ministr zahraničí jest o tom přesvědčen, že pád dnešní vládní soustavy v Rusku, na který spekuluje, jest nemožný bez násilné protirevoluce, a jestliže spekuluje na nové Rusko, spekuluje na tuto protirevoluci. Pro tuto spekulaci se odsunuje uznání Ruska; našemu národnímu hospodářství jsou působeny velké škody, toto vyčkávání musí platiti naše národní hospodářství a naši nezaměstnaní.
Bylo zde nemile poznamenáno - chci se o tom nyní na konec zmíniti - že se ruští dělníci a ruští sedláci, že se ruská vláda zajímají také o Československo, o toto Československo, které drží v záloze a vychovává tak veliké vojsko protirevolučních bojovníků proti ruské revoluci, aby mohli jen správně splniti své úkoly proti revoluci. Samozřejmě se zajímá tento ruský národ také o poměry v Československu. Ruský národ neuznává násilné soustavy versailleských mírových smluv. Ruský národ nikdy nezapomene, že pod dohledem Dohody byla Rusku uloupena Bílá Rus, východní Halič a Besarabie. Ruský národ nikdy nezapomene, že v Podkarpatské Rusi žije národ, který patří k ruské rodině národů (Potlesk komunistických poslanců.), který proti své vůli - národa samotného se nikdo nikdy netázal - byl násilím vnucen do Československa, jemuž všechny sliby, které mu byly učiněny, byly hanebně zrušeny, nad nímž jest dnes zřízeno surové násilné panství zkorumpované byrokracie, které se vyznamenává tím, že soustavně opět a opět střílí do lidu. Toho ruský národ nikdy nezapomene. Rovněž tak, jako se ruský národ tím, že si prodělal svoji sociální revoluci, stává zástupcem sociálně utlačovaných v celém světě a toto zastupitelství, přijde den, ještě zřetelněji ukáže, než je ukázal dosud - rovněž tak jako pracující národ této nesmírné říše, v níž bydlí přes padesát národů, která odstranila národní útisk a ve svých hranicích vybudovala právo sebeurčení národů, rovněž tak tento národ nikdy nezapomene, že jest zástupcem všech utlačovaných národů a národních menšin v kapitalistickém světě, že ruská revoluce jest průkopnicí také národního práva sebeurčení. Nikdo se nemusí obávati něčeho pro toto přátelství a tyto sympatie ruského národa k utlačovaným národům a menšinám, nikdo, kdo tohoto utlačování sám nevykonává. Ruský národ jest rovněž přítelem národní samostatnosti českého národa, ale jest rovněž tak nepřítelem české buržoasie, která pod záminkou práva sebeurčení českého národa nohama šlape sebeurčovací právo jiných národů. (Souhlas komunistických poslanců.) Kdyby se byl český národ dohodl a dorozuměl se Slováky a s jinými národními menšinami o úpravě jejich poměru k tomuto státu, kdyby byl český národ dovedl hledati s národními menšinami, Slováky atd., podmínky pro dorozumění, za nichž chtějí zůstati v tomto státě, nemusil by se český národ obávati boje za sebeurčovací právo národů. Avšak, co vidíme zde? Vidíme zde, že se sice dovoláváte formální občanské právní rovnoprávnosti jednotlivcovy, avšak formální občanská rovnoprávnost jednotlivce z národních menšin není řešením otázky národního práva menšin samotných. Nejde tu jen o menšiny, jde tu také o otázku slovenskou a s tohoto místa slyšeli jsme zde dnes řeč, která dokazuje, jakou porážku utrpěla politika české buržoasie na Slovensku. Otázky, zda jeden národ chce žíti s druhým v témž svazku, nelze řešiti násilím. Otázku, zda v něm zůstanou, musí si řešiti národy samy. Musí o tom rozhodnouti, jsou-li zvláštním národem či chtějí-li žíti s jinými národy v jednom svazku. Avšak na této cestě nevidíme zde ani jediného kroku, nýbrž jen zostření národního útisku, které se často projevuje jen nejmalichernějším způsobem, tak v otázce praporů, chtí-li vyvěsiti prapory či nikoliv - tedy nejhloupější politika prestiže - a v otázce jazykové. Zde v tomto státě se provozuje nejmalichernější politika. Připomínám zde jen na příklad působení pana Baxy v Praze, pana Baxy z rituální vraždy, abych jej nazval správným názvem, který jest typem lidí, kteří zde také přišli ke slovu prostřednictvím pana dra Hnídka, typus lidí, který říká: "To či ono nebude trpěno." To jest otázka nafoukaného povýšence k národním menšinám. Tímto způsobem nedojdete k řešení národní otázky v Československu. Nejen že věta v ústavě, že se národové dobrovolně rozhodli utvořiti tento stát, jest lží; vy jste se menšin netázali a mimo to dvěma národům, Podkarpatským Rusům a Slovákům, s nimiž jste ujednali smlouvy, jste tyto smlouvy zrušili. Tím jste zbavili tyto národy jakéhokoliv závazku, tito národové nemají ke státu žádného závazku, a nezbývá tedy nic jiného, než čisté násilí, které je nutí, aby zůstali v tomto státě. Proti tomuto znásilňování protestujeme a proti tomuto znásilňováni ohlašujeme boj za sebeurčovací právo národů. Sebeurčovací právo znamená, že každý národ sám a dobrovolně musí rozhodnouti o tom, aby si zvolil, ke kterému státu chce příslušeti, sebeurčovací právo, které bylo provedeno v Rusku, prohlášené Leninem, a jehož provedení sovětskou vládou nevedlo k roztržení Ruska, naopak k tomu, že Rusko jest dnes velkou jednotnou světovou říší, pevným celkem, velkým státem, který jest pevněji řízen než který jiný. A byly-li východní oblasti odervány od Ruska, stalo se to proto, že za touto protirevolucí stály vojenské mocnosti Dohody a stojí dodnes. Za toto sebeurčovací právo bojujeme. Toto sebeurčovací právo musíte i vy uskutečniti v tomto státě tím,- že svou politikou přivodíte svobodné rozhodnutí Slováků a národních menšin o tom, chtějí-li zůstati v tomto státním svazku. Avšak vy děláte jen politiku, totiž abyste přinutili tyto národy k tomu násilím. Využíváte násilí, pokud ho máte. Avšak domníváte se, že mocenské poměry - nechci mluviti o revoluci, která přivodí sebeurčovací právo - domníváte se, že mocenské poměry v Evropě budou vždy stejné? A jestliže se tyto mocenské poměry jednou změní, jestliže ochabne moc dneška a zmizí, pak jste svou politikou přivodili katastrofu samostatnosti svého státu a svého vlastního národa. Tam povede vaše politika. Pan ministr Beneš . . .
Místopředseda Buříval (zvoní): Žádám pana řečníka, aby skončil, poněvadž jeho řečnická lhůta uplynula.
Posl. Kreibich (pokračuje): Nechci pojednávati o tom, co prohlásil pan ministr o poklesu komunistického hnutí v Evropě, nechci ani rozebírati to, co prohlásil pan Stivín o krisi v naší straně v polemice s naší stranou a mám jen vroucí přání, aby naši nepřátelé v posuzování otázek našeho hnutí, nepřátelé typu pana Stivína, zůstali tak hloupí, jako jsou nyní. (Souhlas komunistických poslanců.) Máme na tom zájem, aby jim jejich hloupost i nadále v tom bránila, aby se svého stanoviska jen poněkud moudře posuzovali věci v našem táboře. Hloupost nepřátel byla pro nás vždy prospěchem, a jestliže se pan dr. Beneš domnívá, že komunistické hnutí v Evropě upadá, že se stane bezvýznamným, budu věřiti panu Benešovi, že je o tom přesvědčen, jen tehdy, jestliže z toho vyvodí důsledky. Pak se, pane ministře, přičiňte, aby také státní zástupci byli tohoto přesvědčení, aby státní zástupci ze strachu o stát a před komunismem neprováděli na 800 konfiskací v několika měsících, aby státní zástupci nepodávali již hromadně na lidi žalob a nezavírali jich, přesvědčte o tom také politické úředníky, přesvědčte o tom také ty, kdo rozhodují, má-li se stříleti na dělníky, na komunisty, či nikoliv. Pokud však z toho nevyvodíte důsledky, dokud nepřestanete pronásledovati komunistické hnutí, omezovati tiskovou svobodu atd., dotud nevěříme, že jste sám přesvědčen o poklesu komunistického hnutí. Pan Beneš prohlásil také v posledním svém výkladu na jaře - tím chci také skončiti: "Svět chce míti pokoj, svět, veřejnost jsou unaveny, stále a stále slyšeti stížnosti menšin, stále a stále slyšeti o bojích, svět toho má dost." To jest sice velmi hezké, avšak při nejmenším velmi zvláštní, posuzuje-li ministr stížnosti menšin, stížnosti utlačovaných s toho stanoviska, zda se tím evropská veřejnost cítí obtěžována či nikoliv. Že to pana ministra obtěžuje, věřím mu beze všeho, avšak jest to zvláštní stanovisko, podávati to jako směrnici. Jistě, věřím tomu: měšťácký svět Evropy, kapitalistický svět, páni úředníci, ministři a diplomati, kteří se scházejí v Ženevě, mají již dost ustavičných bojů a nepokojů. Páni potřebují velice klidu, který nemá býti rušen velkými sociálními boji. Bohužel této potřeby klidu nemůžeme dbáti a pracující třída jí dbáti nebude a může se docela státi, že pracující třída bude míti sama jednou něčeho dost, že jednou přijde doba, kdy dělnická třída bude toho míti dost, že se každoročně neustále konsoliduje a stále konsoliduje. Jak často již stál pan ministr na tomto místě a jak často již nám řekl: "Nyní jsme našli recept, nyní jsme na cestě ke konsolidaci!" Když byla zahájena deflační politika, mluvilo se o tom stále, v době Washingtonské odzbrojovací konference jsme slyšeli: Jsme na cestě ke konsolidaci a všechny oběti jsou v zájmu konsolidace." A letos v létě byly opět nalezeny nové cesty ke konsolidaci a opět se žádají oběti. Nemyslíte, že pracující lid bude toho míti jednou dost, aby se dal krmiti tímto nepřetržitým žvaněním o konsolidaci a neustále při tom býti vykořisťován? Také pracující lid bude toho míti dost a jednou řekne: "Chceme míti pokoj již s touto proklatou konsolidací, pro niž máme stále a stále přinášeti oběti." A to je chvíle, kdy pracující masy přijdou k poznání, že tato konsolidace není nic jiného než podvod, že tato konsolidace jest stále jen novou cestou, aby se ukovaly pro pracující vrstvy nové okovy. Tehdy také přijde hodina osvobození ode všech těchto hanebných nástrojů mezinárodního zotročení pracujících tříd. A komunistická internacionála, my všichni přispějeme k tomu, aby pracující třídy velmi brzy přišly k tomuto poznání, aby pracující třídy velmi brzy prohlédly tuto vaši konsolidaci, aby pracující třídy konečně jednou zvolaly: "A nyní konec s touto konsolidací!" My, jako komunisté, budeme činiti vše, abychom přiměli pracující vrstvy, aby z toho vyvodily důsledky a aby celou tuto kapitalistickou soustavu s celým svým mezinárodním konsolidačním podvodem vyhodily do vzduchu. (Souhlas a potlesk komunistických poslanců.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Podle stenografického protokolu užil pan posl. Kreibich těchto slov: "Věta v ústavě, že se národové dobrovolně rozhodli utvořiti tento stát jest lží." Volám jej pro tento výrok k pořádku.
Přerušuji rozpravu, jakož i projednávání pořadu schůze vůbec.
Mezi schůzí byla tiskem rozdána interpelace.
Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):
4910. Interpelace posl. J. Marka, Staňka, Slavíčka, dr. Noska, dr. Lukavského a druhů vládě o událostech při stávce v Trenčíně.
Místopředseda Buříval: Přistoupím k ukončení schůze.
Podle usnesení předsednictva navrhuji, aby se příští schůze konala zítra v pátek dne 31. října 1924 o 10. hod. dopol. s
pořadem:
1. Rozprava o prohlášeních ministra financí a ministra zahraničních věcí.
2. Zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu zákona (tisk 3793), jímž se částečně mění ustanovení § 94, lit. c, zákona ze dne 25. října 1896, čís. 220 ř. z., o osobních daních přímých (tisk 4836).
3. Volba 16 členů a 16 náhradníků Stálého výboru Národního shromáždění.
4. Volba výboru inkompatibilitního posl. sněmovny.
Jsou proti tomuto mému návrhu námitky? (Nebyly.)
Není tomu tak. Návrh můj je přijat.
Prohlašuji schůzi za skončenou.
(Konec schůze v 7 hod. 25 min. več.)