Čtvrtek 30. října 1924

 

Začátek schůze ve 3 hod. 15 min. odpol.

Přítomni:

Předseda: Tomášek.

Místopředsedové: Buříval, dr. inž. Botto, dr. Czech, dr. Hruban.

Zapisovatelé: Benda, Roudnický.

235 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: min. předseda Švehla; ministři inž. Bečka, dr. Beneš, dr. Dolanský, dr. Franke, Habrman, dr. Hodža, dr. Kallay, Malypetr, dr. Markovič, inž. Novák, Srba, Stříbrný, Šrámek, Udržal.

Z kanceláře sněmovní: sněm. tajemník dr. Říha, jeho zástupce Nebuška.  

Předseda (zvoní): Zahajuji 295. schůzi poslanecké sněmovny.

Dovolenou na tuto a na zítřejší schůzi udělil jsem posl. Chlebounové pro záležitosti rodinné; na dnešní schůzi posl. Darulovi pro neodkladné záležitosti; dodatečně na schůze zářijové posl. Hrušovskému.

Nemocí omlouvá se posl. Ježek.

Byly provedeny některé změny v klubech a výborech.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

Klub poslanců čsl. soc.-dem. strany dělnické oznamuje současně s poslanci dr. Charvátem, Brodeckým a Kleinem, že tito poslanci stali se členy tohoto klubu a následkem toho zaniká klub socialistického sjednocení.

Do výboru rozpočtového vyslal klub Slovenských ľudových poslanců posl. dr. Budaye za posl. Boboka, klub poslanců československé soc.-dem. strany dělnické posl. Stivína za posl. Kasíka.

Předseda: Došly některé dotazy. Žádám za jich sdělení.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

Dotazy:

posl. dr. Lelleye ministrovi školstva a nár. osvety, pre čo bola Etelke Kloszovej, detskej opatrovatelke v Námestove, odňatá penzia;

posl. Patzela:

ministru pošt a telegr. o přijímání do poštovní služby,

ministru vnitra, jak se nakládá s vdovou po respicientovi finanční stráže Emilií Mösovou z Chrastavy,

ministru financí, aby berní správa v Dubé vrátila slevu z dávky z majetku,

min. pošt a telegrafů, že poštovní úřad v Ústí nad Labem nezná míst,

posl. Patzela, Wenzla a druhů ministru soc. péče o zavedení úplného nedělního klidu v rumburských obchodech podle § 75 článku IX živnostenského řádu,

posl. Simma ministru soc. péče o zavedení úplného nedělního klidu v jabloneckých obchodech podle § 75 článku IX živnost. řádu.

Předseda: Přikazuji:

výborům ústavně-právnímu a rozpočtovému:

4900. Vládní návrh zákona, kterým se prodlužuje platnost zákona ze dne 16. března 1920, č. 165 Sb. z. a n., jímž byla vláda zmocněna zřizovati státní policejní úřady;

výboru ústavně-právnímu:

4906. Vládní návrh zákona o dalším dočasném zkrácení přípravné služby soudcovské,

4908. Vládní návrh zákona, kterým se ustanovuje doba nové organisace řádných soudů a kterým se vláda zmocňuje, aby nařízením určila sídla i obvody soudů a státních zastupitelstev na Slovensku a Podkarpatské Rusi

a navrhuji, aby jmenovaným výborům uloženy byly k podání zpráv o těchto vládních návrzích lhůty 8denní.

Sněmovna je schopna se usnášeti.

Kdo souhlasí s navrženými lhůtami, nechť zdvihne ruku. (Děje se.)

To je většina. Tím lhůty tyto byly přijaty.

Přejdeme k projednávání pořadu:

1. Rozprava o prohlášeních ministra financí a ministra zahraničních věcí.

Zapsáni jsou dosud řečníci na straně "proti": pp. posl. dr. Juriga, dr. Czech, Kreibich; na straně "pro": pp. posl. dr. Hnídek, Stivín.

Než udělím slovo prvému řečníku zapsanému, navrhuji podle usnesení předsednictva řečnickou lhůtu jednohodinovou.

Je snad nějaká námitka proti tomu? (Nebyla.)

Není jí. Návrh můj je přijat.

Dávám slovo prvému řečníku zapsanému na straně "proti", jímž je pan posl. dr. Juriga.

Posl. dr. Juriga: Slávny sneme! My slovenská ľudová strana, ako jediná predstaviteľka osobitnosti slovenského národa v slovenskej krajine a ako jediný ochránca jeho životného a sebaurčujúceho práva, čo najrozhodnejšie ohradzujeme sa proti zneucteniu dňa 30. októbra (Tak je!) tým, že ani parlament, ani štát, ani pán prezident, ani český národ toho dňa si nevšímá, na všedný deň ho uponižuje, kým jedine 28. október, deň českého národa, všetkým iným národom i nášmu slovenskému národu násilníctvom četníckym natíska. (Výkřiky ľudových poslanců slovenských.)

V tomto zneuctení dňa 30. októbra vidí slovenský národ zneuctenie seba samého, a to skrze štátnu moc, skrze parlament, vládu, český národ a samého pána pezidenta, vidí zapieranie svojej osobitnosti, svojho sebaurčujúceho práva a svojho národného života vôbec.

Slovenský národ ďalej vidí v tomto znevážení 30. októbra zrovna atentát na základné príčiny vzniknutia Čechoslovenskej republiky, lebo svrchovaný slovenský národný čin, prevedený dňa 30. októbra, je práve takým rovným a závažným tvoriteľom čechoslovenského štátu, ako 28. október českého národa.

Otravovanie prameňa vzniku Čechoslovenskej republiky je otravovaním jej trvania.

Ustáľujeme, že turčiansko-sväto-martinskú deklaráciu učinili dňa 30. októbra zástupcovia slovenského národa ako samostatný čin osobitného súborného slovenského národa na základe jeho národného sebaurčujúceho práva, ktoré právo týmto osvedčením slovenský národ len dokázal; ale toto sebaurčujúce právo neutratil, tým menej sa ho zriekol - ba opačne, ako junktim a podmienku k utvoreniu Čechoslovenskej republiky kládol slovami druhej časti deklarácie, ktorá znie: "Úfame, že i náš snaživý a nadaný slovenský národ nebude vylúčený z požehnania pokoja a zo spolkov národov, ale i jemu bude popriaté, aby sa dľa svojho rázu mohol vyvinovať a podľa svojich síl prispel ku všeobecnému pokroku." Touto druhou časťou deklarácie jasne je - jadrená jeho autonomná osobitnosť, právo osobitného života a sebaurčujúce právo slovenského národa v slovenskej krajine. (Výborně!)

Jestli terajší uchvatitelia štátnej moci a s nimi český národ, parlament, vláda, a žiaľbohu, i sám pán prezident, stále zdôrazňujú len prvú časť deklarácie turčiansko-svätomartinskej, ktorá bola urobená len pre cudzozemsko (Tak je!), hovoriac o československom národe v politickom smysle, my oproti tomu čo najdôraznejšie zdôrazňujeme druhú jej časť, ktorá bola junktim a podmienka tohoto sjednotenia, o právnej osobitnosti slovenského národa v slovenskej krajine, ako živej osobnosti národnej medzi národami rovnými i s českým, i s ktorýmkoľvek národom na svete, ktoré právo sebaurčovacie dľa uzavretia tejže národnej rady v Turč. Sv. Martine má byť rozhodnuté po desiatich rokoch po prevrate, po deklarácii, tedy roku 1928, ohľadom ktorého termínu sme jednohlasne uzavreli, že otázku oslobodenia slovenského národa zpod bývalého Uhorska hneď v prvej chvíli nebudeme komplikovať osobitnosťou slovenského národa a otázkou autonomie slovenského národa, ale aby sme uľahčili a jedným dúškom, jedným smerom aby sa všetko hnalo smerom k oslobodeniu, zriekli sme sa v tej prvej chvíli sviazať otázku autonomie s otázkou oslobodenia, veď český národ a celý svet vie, že sme uzavreli, nech slovenský národ po desiatich rokoch rozhodne na základe sebaurčovacieho práva. Nech rozhodne za jednotu československú alebo za autonomiu a za samostatnosť, je to právo slovenského národa na základe jeho sebaurčovacieho práva.

My slávnostne ustáľujeme a celému svetu vyhlašujeme, že táto druhá polovica deklarácie turč. sv.-martinskej, junktim a podmienka prvej časti, nielen že sa neuznáva, nezachováva a neprevádza, ale zlomyselne sa zapiera a znevažuje, čoho jasným dôkazom je aj dnešné zneuctenie nášho 30. októbra. (Výkřiky ľudových poslanců slovenských.)

Slávnostne upozorňujeme všetkých, ktorých sa to týka, na zfalšovanie turčiansko-sväto-martinskej deklarácie, jej podstatnej stati, ktorá sa vzťahovala na právo slovenského národa zúčastniť sa svetovej mierovej konferencie. Toto právo zúmyselne vynechala a zfalšovala pod vedením Hodžu jedna klika a tým neoprávnene orabovali slovenský národ o suverénne právo, za čo potom Hlinka musel v žalári sedieť, keď šiel do Paríža toto právo vindikovať. Takéto zfalšovanie turčiansko-sväto-martinskej deklarácie v jej podstatnej stati, zapieranie a znevažovanie druhej časti turčiansko-sväto-martinskej deklarácie v živote slovenského národa nutne vyvoláva vo svedomí slovenského národa, so dňa na deň čím silnejšie to presvedčenie, že nakoľko sa nezachováva druhá časť deklarácie v živote slovenského národa, natoľko tratí závažnosť aj jej prvá časť, aby ste vedeli. (Tak je!)

Zodpovednosť za vážné pre Čechoslovenskú republiku a český národ a pre nás slovenský národ veľmi dôležité, ba zrovna existenčné následky padá na hlavu tých, ktorí nepoctive a zlomyselne zapierajú a zabíjajú právo života osobitného slovenského národa vo svojej slovenskej krajine, považujú náš národ a našu slovenskú krajinu za válečnú korisť českého národa (Tak je!) a cynicky sa posmievajú svätosti daného slova a podpisu ešte i samého prezidenta Československej republiky. (Tak je!) A preto v tento deň, ktorý je každému Slovákovi ako deň jeho národného práva a jeho cti svätým, ohradzujeme sa proti jeho zneucteniu a dnešného pojednávania sa nezúčastníme. (Tak je!)

Budiž hanba zapierateľom života slovenského národa, budiž hanba zapierateľom osobitnosti slovenského národa vo svojej slovenskej krajine, budiž hanba zapierateľom sebaurčovacieho práva slovenského národa a budiž čest, právo a sláva dnes urážanému, zapieranému, týranému nášmu samostatnému a milému slovenskému národu, slovenskej krajine. (Potlesk poslanců slovenské ľudové strany.)

Předseda (zvoní): Pan posl. dr. Juriga užil slov o zneuctění dne 30. októbra jako zneuctění slovenského národa skrze státní moc, skrze parlament, vládu, český národ a skrze samého presidenta. Užil tohoto výroku po dvakráte a volám ho za to k pořádku. (Posl. dr. Juriga: Ďakujem, beriem na vedomie, na prezrok zopakujem zas, bude-li treba!)

Volám p. posl. dr. Jurigu znovu k pořádku.

Uděluji slovo dalšímu řečníku, jímž je pan posl. dr. Hnídek.

Posl. dr. Hnídek: Slavná sněmovno! Dnešní zahraniční politika, jak jsme seznali z exposé p. ministra věcí zahraničních, točí se hlavně kolem otázky, je-li možno dnes, za dnešního stavu věcí vyřizovati všecky mezinárodní spory jinak nežli násilím, nežli válkou, jinými slovy, lze-li dnes vyřizovati veliké mezinárodní spory cestou smírnou. Odpověď na tuto otázku znamená vlastně novou epochu dějin lidstva. Konkrétním zodpověděním této otázky přechází vlastně lidstvo z dřívějších forem, násilím rozřešiti svoje spory, přechází od pěstního práva k právu jinému, totiž k právu pokoje. Zde má býti přechod od pěstního práva k mezinárodnímu soudu, tedy k mezinárodní arbitráži. Tyto snahy, vyřizovati mezinárodní spory cestou smíru, ne válkou, ne násilím, ne podle pěstního práva, jsou již snahy velmi staré. Setkáváme se s nimi již za doby Jiříka z Poděbrad. Vždyť Jiří z Poděbrad dával návrh na zřízení společnosti národů - ovšem ve smyslu tehdejším - které mělo míti za následek vyřizování sporů mezinárodních cestou smírnou. Je zvláštní shodou okolností, že jako tehdy byl to Čech, který první naznačil lidstvu cestu, jakou má jíti při vyřizování svých sporů mezinárodních, je to nyní zase Čech, náš ministr zahraničí dr. Beneš, který v Ženevě právě v této otázce měl nejen iniciativu, nýbrž i hlavní spolupracovnictví na díle, o kterém právě nám zde podával zprávu.

Vidíme tedy, že český národ, který též v ostatních kulturních věcech vždy šel první, i v této otázce, která pro budoucnost značí úplný přelom dějin lidstva, má slovo rozhodující.

Odpověď na tuto otázku, kterou jsem právě byl naznačil, nabývá konkrétní formy, a je dnes vtělena v Protokol k paktu Společnosti Národů, uzavřený právě minulý měsíc v Ženevě. Rozbor tohoto protokolu podal nám již pan ministr zahraničních věcí. Mně teď zbývá jen upozorniti na některé zvláštní okolnosti a precisovati naše stanovisko k této odzbrojovací otázce a k Protokolu k paktu o Společnosti Národů.

Návrh k tomuto protokolu se stal již roku 1922 - je to známá XIV. resoluce Společnosti Národů - ale další krok učiněn byl roku 1923. Byla to smlouva o vzájemné pomoci, smlouva, která zaručovala státům do jisté míry bezpečnost, a to do té míry že je ubezpečovala pomocí, kdyby byl některý z nich napaden. Vedle toho mohly podle této smlouvy o vzájemné pomoci býti také uzavírány smlouvy partikulární, totiž smlouvy mezi jednotlivými skupinami států, které měly si navzájem pomáhati. Ovšem měly býti tyto smlouvy protokolovány ve Společnosti Národů a neměly býti v rozporu s paktem o Společnosti Národů. Hlavním a důležitým momentem smlouvy o vzájemné pomoci bylo zajištění pomoci. Nebyl ještě položen zvláštní důraz na odzbrojení, ale byl zde položen důraz na vzájemnou pomoc.

Tato smlouva o vzájemné pomoci byla loňského roku předložena všem státům, nejen členům, nýbrž i nečlenům Společnosti národů. Všecky státy měly se o této smlouvě o vzájemné pomoci vyjádřiti.

A tu můžeme v odpovědech, které došly Společnosti Národů, rozeznávati tři kategorie států: Předně státy, které smlouvu o vzájemné pomoci kategoricky odmítly. Mezi ně patří také Anglie. Je to zvláštní shoda okolností, že to byla právě Anglie, jejíž representant lord Robert Cecil velmi intensivně pracoval na této smlouvě o vzájemné pomoci, který měl lví podíl na jejím uspořádání a vypracování. Druhá kategorie států tuto smlouvu o vzájemné pomoci přijímala, ale s určitými modifikacemi a reservami. A třetí kategorie států neříkala ani ano ani ne, zachovávala tedy zvláštní stanovisko.

Naše stanovisko k této smlouvě o vzájemné pomoci bylo, že uznáváme každý instrument, který je schopen přivésti v lidstvo mír. Tedy i tuto smlouvu o vzájemné pomoci jsme uznali, a to tím spíše, poněvadž podle této smlouvy o vzájemné pomoci měli jsme uzavřenu již smlouvu s Malou Dohodou, tedy smlouvu partikulární. Ba, my jsme tuto smlouvu o vzájemné pomoci již předešli, a to tím, že jsme praktikovali její ustanovení o vzájemných úmluvách již dříve.

Samo sebou se rozumí, když některé státy, hlavně Anglie, se postavily proti této smlouvě o vzájemné pomoci, že tato smlouva - která, měla-li býti platná, musela býti přijata jednomyslně všemi státy Společnosti Národů padla. Hřebem do rakve této smlouvy byla řeč Mac Donaldova letošního roku ve Společnosti Národů.

Ale právě z této mrtvé smlouvy vzniklo něco jiného. Právě z diskuse o smlouvě o vzájemné pomoci v Ženevě letos vznikla myšlenka arbitráže, myšlenka odzbrojení, která vtělena je do Protokolu o Společnosti Národů, o kterém právě podal exposé pan ministr zahraničí. Zvláštní je forma této úmluvy. Výslovně to připomínám, poněvadž této úmluvě mohly se dáti i jiné formy, na př. forma amendement k paktu o Společnosti Národů, mohla to býti změna některých článků paktu o Společnosti Národů, ale byla volena tato forma Protokolu k paktu o Společnosti Národů, který má býti vysvětlením některých článků paktu o Společnosti Národů. Upozorňuji na to proto, poněvadž je tu velmi důležitá okolnost, že mírové smlouvy nesmějí býti měněny. Jakýmsi amendement, jakoukoli změnou by byl učiněn důležitý prejudic, podle kterého by se pak mohlo jíti dále a mohly by se měniti některé články mírových smluv, a pro nás musí býti tyto mírové smlouvy přece jen úmluvou nedotknutelnou.

Znovu upozorňuji, že tento Protokol je úmluva, vysvětlující pakt, podle které zavazují se státy předně k arbitráži. To znamená, že své spory předloží nestrannému soudnímu dvoru. O formě může býti ještě rozhodnuto. V případě agresse zavazují se jednotlivé státy k provedení sankce proti agresseuru. To je důležitá věc. Podle této smlouvy zavazují se státy, které jsou členy Společnosti Národů, že brannou rukou pomohou státu napadenému proti agresseuru, proti napadajícímu. Pan ministr nám již vysvětlil, kdo bude podle tohoto Protokolu agresseurem a jak povinny jsou jednotlivé strany pomoci: nejen hospodářsky, nýbrž i vojensky. Důležité je také, kdy a jakým způsobem mají vojensky přikročiti na pomoc státu napadenému proti státu, který by byl agresseurem. V tom okamžiku, jakmile bude stanoveno, že některý stát je agresseurem, mají všechny státy ostatní pomoci napadenému vojenskou pomocí. To však neznamená, že vojska jednotlivých států budou v rukou Společnosti Národů a že snad Společnost Národů bude nějakým vrchním vojevůdcem, že bude disponovati brannou mocí toho či onoho státu proti jinému. Ne, Rada Společnosti Národů prostě konstatuje: ten a ten stát je napadající, agresseur. Tím okamžikem mají ostatní státy povinnost vojensky jíti proti státu, který je agresseurem. Neubírá se tedy ničeho žádnému státu na suverenitě a možnosti disponovati vojenskými svými silami; on sám má uznati za dobré a za svoji povinnost vystoupiti vojensky proti napadajícímu státu.

Dále zavazují se státy k omezení zbrojení, o němž se má jednati, bude-li přijat tento Protokol, příštího roku na zvláštní konferenci. Jsme zásadními nepřáteli jakéhokoli vyrovnání konfliktů brannou silou, násilím. Nejsme imperialisty, nemáme žádných imperialistických ambicí. Toho jsme dalecí a proto chápeme se s radostí každé iniciativy, která vede k věčnému míru, která vede k pokoji, která vede k cestě zabezpečující klidný vývoj kulturního lidstva.

Hlavním důvodem, proč my máme neobyčejný interes na tomto Protokolu, který zároveň také stanoví omezení počtu vojska atd., je náš rozpočet. Právě před exposé pana ministra zahraničí nám podával exposé pan ministr financí, a z toho jsme poznali, že náš finanční stav není právě růžový, že jsme v tísni. Proto již také z toho ohledu můžeme vítati tento Protokol, který značí obmezení zbrojení, tím spíše, poněvadž zároveň tím značí také omezení našich vydání.

Ovšem samo sebou se rozumí, že odzbrojiti není možno do toho okamžiku, dokud ostatní státy zbrojí a jsou připraveny k výpadu proti svým sousedům. Je samozřejmé, že bez garancie této jistoty k odzbrojení nemůže dojíti. Samo sebou se rozumí, že k odzbrojení musí dojíti jakožto k odzbrojení všeobecnému, ne aby některé státy odzbrojily a druhé aby měly stálé vojsko, kterým by mohly napadnouti státy bezbranné.

A nyní je důležitá otázka, čeho je třeba k platnosti tohoto Protokolu. Aby Protokol ženevský nabyl platnosti, je třeba, aby byl podepsán čtyřmi velmocemi a potom patnácti malými státy. Bude poslán nejen členům, nýbrž i nečlenům Společnosti Národů, a to proto, poněvadž bude platiti i proti těmto nečlenům Společnosti Národů. Kdyby na př. některý nečlen Společnosti Národů napadl člena Společnosti Národů, tedy všechny ostatní státy, které přistoupí k tomuto Protokolu, až nabude platnosti, jsou povinny vystoupiti proti napadajícímu státu, třeba nečlenu Svazu Národů.

A tu jsme u velmi důležité, vlastně nejhlavnější otázky celého paktu, má-li totiž tento Protokol vyhlídky na uskutečnění, to závisí od zodpovědění otázky, které státy podepíší tento Protokol. Vezmeme jeden stát po druhém. Francie podepíše. U Anglie však je kámen úrazu! Obávám se, že dopadne to letošním Protokolem právě tak, jak to dopadlo s loňskou úmluvou o vzájemné pomoci. Ačkoliv Lord Robert Cecil tak intensivně pracoval na Úmluvě o vzájemné pomoci, přece Anglie odepřela souhlas této smlouvě - a dnes přes to, že Lord Palmoore jménem dosavadní vlády anglické tak usilovně s naším ministrem zahraničním pracoval na tomto Protokolu, pravděpodobně po výsledcích voleb, které právě včera se v Anglii konaly a v nichž konservativci získali velkou převahu nad ostatními stranami, nad liberály a Labour Party, jest pochybno, zdali vláda, která přijde po Mcdonaldovi, bude se cítiti vázána souhlasem k tomuto Protokolu a zdali k němu přistoupí. Já osobně nevěřím, že by tento důležitý Protokol opravdu by byl podepsán tolika státy, jak je třeba, aby nabyl platnosti, bohužel! Přál bych si, abych byl v této věci špatným prorokem. Jedno je důležité, a dotkl se toho také pan ministr. Myšlenka jednou zde již jest. Tato myšlenka dnes se světa zprovozena nebude, a kdyby snad dnes ještě tento protokol nebyl schválen, tato myšlenka přijde jistě k platnosti zítra, pozítří. A já nedovedu si představiti, že by po světové válce, která zničila miliony životů, která zničila za miliony statků, která připravila tolik dětí o živitele, která měla takové hrozné následky, někdo si vzal dnes na svědomí, aby byl proti tomuto velikému dílu, které má zajistiti věčný mír, pokoj a klidný vývoj lidstva. Tato myšlenka razí si neúprosně cestu vpřed a není možno, aby se zastavila. Jsem přesvědčen, že ne-li letos, napřesrok bude v této myšlence pokračováno a že také dojde k jejímu uskutečnění.

Co se týče jednání o Společnosti Národů ovšem všechno se točilo hlavně okolo tohoto Protokolu. Mimo to bylo jednáno o celé řadě méně důležitých věcí, které snadno mohly z jednání Společnosti Národů odpadnouti, ale které snad tvořily rámec k tomuto dílu. Cílem společnosti Národů jest přivésti mír. To ostatní je méně důležité. A proto snad jen pro vyplnění místa, aby snad také jednalo se o něčem jiném, bylo jednáno o celé řadě jiných předmětů, jako na př. o opiu atd.

Jedné věci se musím dotknouti zvláště. Bylo jednáno o právu investigace, totiž o právu pátrání po zbraních ve státech, které měly odzbrojiti, tedy ve státech poražených. Že kontroly nad odzbrojováním států poražených je třeba, dokazuje denně zkušenost. Můžeme se stále a stále přesvědčovati o tom, že státy, které měly odzbrojiti, nejen neodzbrojily, nýbrž tajně ještě zbrojí. Vezměte si na př. Německo. Tam pod rozličnými firmami, pod rozličnými spolky skrývá se dokonalá, dobře vycvičená armáda, která je připravena v daném okamžiku vytrhnouti k odvetě. Čteme, že kontrolní komise vyslaná dohodovými státy, našla tam skladiště zbraní, děl atd. Jest tedy nutna kontrola nad zbrojením ve státech, které jsou zavázány odzbrojiti, je jí nutně třeba. Podle mírových smluv měla pátrati po zbrojení zvláštní komise kontrolní. Působnost této kontrolní komise končí a nyní má kontrolu nad prováděním odzbrojování ve státech poražených prováděti Společnost Národů, vlastně Rada Společnosti Národů. Letošního roku bylo jednáno, jakým způsobem toto právo pátrání po zbraních ve státech poražených má se prováděti. A tu podle rozhodnutí Společnosti Národů budou zřízeny zvláštní investigační komise, ve kterých bude zastoupen vždy jeden ze států sousedních. A to je důležitá věc. V této investigační komisi nebudou jen zástupci států zastoupených v Radě Společnosti Národů, nýbrž kdykoliv se objeví potřeba, aby investigační komise vykonala pátrání v tom kterém státě, budou v ní zastoupeny také státy limitrofní, tedy sousední. I my budeme zastoupeni v investigační komisi, kdykoliv půjde o Maďarsko, Německo nebo Rakousko. To je neobyčejně cenný úspěch, kterého dosáhla naše delegace, spočívající v tomto ustanovení, že sousední státy mají býti zastoupeny také v této investigační komisi.

S povděkem jsem slyšel zprávu pana ministra, že pracoval v úzkém styku s Polskem. Je samozřejmo, že k tomuto spolku s Polskem, a to velice uzkému, dojíti musí. Nedovedu si představiti, aby stát tak veliký, jako je Polsko, stát bratrský, stát slovanský, snad dlouho stál mimo nás, mimo řadu národů slovanských. To není myslitelno a jsem přesvědčen, že co nejdříve také dojde k co nejužšímu spojení mezi námi a Polskem. Máme tytéž cíle, tytéž zájmy, ale nejenom to, máme i stejného nepřítele. Za těchto podmínek nutná spolupráce mezi polským a mezi naším státem se dostaviti musí. My dnes nemáme spolu žádných sporů. Spory o hranice jsou již bohudíky vyřešeny, není žádných třecích ploch mezi oběma státy, je tedy otevřena cesta k spolupráci s tímto bratrským naším národem.

Pan ministr se zmínil také o uznání Ruska de jure. Otázka uznání Ruska de jure vznikla z uznávání všeobecné potřeby, aby Rusko zase bylo včleněno v hospodářský koncern celé Evropy, z něhož bylo celou řadu let vyřazeno. Toto vyřazení Ruska z hospodářského života celé Evropy pociťovalo se velmi tíživě a tu je přirozeno, že myšlenka uznání Ruska de jure a jeho včlenění v hospodářský evropský koncern vznikla u států, které nejvíce toto vyřazení hospodářské cítily anebo které si nejvíce od styků s Ruskem slibovaly. Samozřejmo, že to bylo v prvé řadě Německo, které je uznalo, a v druhé řadě jednalo se - a to bylo nejvážnější - o uznání de jure Ruska samou Anglií. Všecky přípravy byly vykonány, jenom mělo býti přikročeno k formálnímu uznání, ale dnes po výsledku voleb v Anglii, kdy konservativci, kteří byli proti této úmluvě s Ruskem, získali značných úspěchů a vítězství, pochybuji, zdali ještě dnes Anglie bude ochotna, aby Rusko de jure uznala. Francie je ovšem uznala, ale je zde třeba počkati na výsledky, jaké toto uznání bude míti. Chápu, že opravdu v hospodářském životě Evropy Rusko chybí, že by tam Rusko mělo býti, ale je otázka, zdali Rusko dnešní skutečně tuto mezeru v tom hospodářském koncernu evropském je schopno vyplniti. Já silně o tom pochybuji. Nezáleží na tom uznání de jure, oni mnoho o to nestojí, oni neuznávají žádného mezinárodního práva, oni neuznávají buržoasních vlád, tedy jim také příliš nezáleží na uznání se strany buržoasních vlád. Jim záleží, aby získali peněz, kterých v Rusku se již dnes nedostává, a proto bude jistě velké opatrnosti třeba, než přistoupíme k řešení této důležité otázky. V Anglii byli již na nejlepší cestě k tomu, avšak včerejšími volbami národ anglický rozhodl, chce-li míti uznání Ruska de jure čili nic.

Jinou otázkou jest vstup Německa do Společnosti Národů. Pan ministr již řekl, že nejsme proti vstupu Německa do Společnosti Národů. Nejsme, a to z toho důvodu, poněvadž Společnost Národů, má-li vyplniti své úkoly do posledních důsledků, má býti souborem všech států, tedy ne jen některých, a tím více má tam býti stát tak veliký, jako je Německo. Ale zde je třeba ještě něčeho jiného. Zde je třeba uvažovati, zdali Německo, až vstoupí do Společnosti Národů, nebude touto cestou přes Společnost Národů chtíti uplatniti své snahy po změně versailleského míru. A tu jest na uváženou, zdali jest již dnes nejvhodnější okamžik, dokud ještě nejsou vyřešeny všechny otázky, které Společnost Národů před sebou má, aby Německo do Společnosti Národů bylo přijato. Opakuji znova, že jsme pro vstup Německa do Společnosti Národů, ale jde o vhodnou dobu, kdy má býti Německo do této Společnosti skutečně přijato. Nesmíme zapomenouti, že v Německu stále a stále jsou živelné snahy po revanši, že Německo nezapomene nikdy své porážky, že bude hledati příležitosti, kdy bude moci svou porážku napraviti a změniti ve vítězství, a proto musíme býti v této otázce velmi a velmi opatrní.

Dokud není rozhodnuto, že bude odzbrojeno, že nastoupí všechny světové státy cestu k smírnému řešení sporů, a dokud nebude dána garancie úplné bezpečnosti, je nutno spokojiti se alespoň s částečnou jistotou, s tím, co nám zabezpečuje aspoň do jisté míry bezpečnost a klidný vývoj. A tu rozumí se samo sebou, dnes jest pro nás nejdůležitější otázka Malé Dohody. Musíme vynaložiti všechno, abychom Malou Dohodu co nejvíce upevňovali. A tu s potěšením slyšeli jsme slova p. ministra, že Malá Dohoda je dnes silným, úzce spojeným tělesem, že toto spojení čím dále tím více bude se utužovati a že spolupráce bude stále a stále intensivnější. Teď jde o rozšíření této Malé Dohody o státy, které jsou nám nejbližší, které nám však ještě scházejí a jejichž přítomnost by byla žádoucí Výslovně připomínám Polsko, které v dohledné době se stane platným členem této Malé Dohody. Řekl jsem, že musí býti Malá Dohoda upevňována, že styky mezi Jihoslovany, Rumuny a námi musejí se nejen stále udržovati a upevňovati, nýbrž i rozšiřovati, při čemž zároveň musíme se vyvarovati všeho, co by snad i jen jako stín nedůvěry a nedorozumění padlo mezi tyto státy. A tu přiznávám, že v přítomné době nastalo jisté rozladění, alespoň v určitých kruzích Malé Dohody. Vzpomínám na Rumunsko. Rumunských rolnických kruhů těžce se dotýkalo psaní některých časopisů našich, ve kterých o zemědělcích tamních je hovořeno jako by měli sklon k bolševismu, k třetí internacionále. Já výslovně zde mohu z autopsie autoritativně prohlásiti, že není na těchto zprávách, které se objevily v našem tisku, ani zbla pravdy.

Prohlásili mně sami zemědělci rumunští, že nejsou ve spojení s bolševismem, nýbrž že jsou proti bolševismu, proti třetí internacionále, a že jsou lživé všechny pověsti, které se o nich trousí zde a onde. Oni jsou loyální vlastenci, kteří mají na paměti jen blaho státu a jdou vždy krok za krokem k jeho upevnění. Ovšem jsou dnes v oposici, ale to neznamená nějakou irredentu, ani z daleka ne! Oni chtějí jen prospěch, jen lepší svého státu. Mohu tedy znovu kategoricky prohlásiti, že podobné zprávy by nevedly k utužení těchto styků, nýbrž k velkému rozladění.

Při této příležitosti budiž mi dovoleno, abych se zmínil ještě o jedné věci, která během parlamentních prázdnin se udála, totiž o zasedání Meziparlamentární Unie letošního roku v Bernu ve Švýcarsku. Tam vedle rozličných věcí, zase jsme se setkali se zjevem, se kterým se setkáváme stále a stále, každý rok. Setkáváme se totiž s kverulantstvím Němců a Maďarů, kteří stále a stále před celým světovým forem rozhlašují, jakoby zde byli utiskováni, utlačováni atd., anebo jakoby jim bylo nějakým způsobem ubližováno. Stále a stále hudou svou starou písničku o potlačování školství, o potlačování svobody atd., a hlavně o pozemkové reformě. Mohu říci, že dnes již na mezinárodních forech jim v tomto kverulantství nikdo nevěří, ano právě naopak. Každý se diví, když vylíčíme mu poměry tak, jak opravdu zde jsou, že mají u nás národnostní menšiny taková a tak velká práva. Když vykládáme na př., že zde s této parlamentární tribuny docela svobodně může se hlásati velezrada, chytají se za hlavu a říkají, jak je to možné, že toho jinde v celém světě není, a uznávají naši korektnost, svobodomyslnost a demokracii, s jakou my chováme se k našim menšinám. Korunu ovšem postavil pan hrabě Apponyi, který neobyčejně vehementně zastával se národních minorit, hlavně v Ženevě na schůzi Společnosti Národů. Ten hrabě Apponyi, který jako ministr vyučování měl hlavní podíl na maďarisaci národnostních menšin, na maďarisaci Slováků, na maďarisaci Rusínů atd., dnes hrál si na ochránce národnostních minorit. Tedy člověk, který má k tomu nejméně kvalifikace a oprávněnosti, dnes před mezinárodním forem hrál si na obránce národnostních minorit a dokonce atakoval radu Společnosti Národů, že prý málo menšiny chrání. Dostalo se mu také odpovědi, které jedině se mu dostati musilo a mělo. Sám nynější předseda rady Společnosti Národů Huysmanns kategoricky před celou Společností Národů odmítl tyto útoky Apponyiho na Radu Společnosti Národů, co se týče ochrany menšin. Toto odmítnutí nebylo jen odmítnutím hraběte Apponyiho samého, nýbrž také odmítnutím všech útoků, které byly prováděny na nás a na Radu Společnosti Národů v Bernu i našimi některými kolegy se strany německé, hlavně se strany p. senátora dr. Hellera. Prohlašuji ještě jednou, že toto kverulantství a ty stálé žaloby na mezinárodních forech konečně již musí přestati. My jsme se na těchto forech vždy chovali velmi korektně, nikdy jsme neatakovali a nikdy neodpovídali neslušným tónem. Ale prohlašuji, že kdyby se to ještě jednou opakovalo, sáhneme k odvetě a budeme jednati jako jednají oni a nebudeme těchto ataků na mezinárodních forech již déle trpěti. (Posl. dr. Lelley: Čo sa hrozíte, nikdo sa vás nebojí!) Vám už nikdo nevěří. My se nebojíme před celým forem říci, jaký je pravý stav věcí u nás. Celý svět před naší demokracií, před naší ústavou i před naším způsobem vlády má všechen respekt, každý jej uznává a vám již nikdo nevěří. (Výkřiky posl. dr. Lelleye.)


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP


Beneš hat