Úterý 23. září 1924

Začátek schůze v 11 hod. 50 min. dopol.

Přítomni:

Předseda: Tomášek.

Místopředsedové: dr. inž. Botto, Buříval, dr. Czech.

Zapisovatelé: Benda, Roudnický.

206 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři inž. Bečka, dr. Dolanský, dr. Franke, Habrman, dr. Hodža, dr. Markovič, inž. Novák, Srba, Udržal; za ministerstvo financí odbor. přednosta dr. Vlasák, min. radové dr. Stretti a Pára; za ministerstvo spravedlnosti min. rada dr. Voska a vr. soudní rada dr. Kozel.

Z kanceláře sněmovní: sněm. tajemník dr. Říha, jeho zástupci Nebuška, dr. Mikyška.

Předseda (zvoní): Zahajuji 290. schůzi posl. sněmovny.

Dovolenou na dnešní a zítřejší schůzi udělil jsem posl. dr. Klimo pro neodkladné záležitosti; na tento týden posl. inž. Jungovi a Oktavcovi rovněž pro neodkladné záležitosti.

Nemocí na dnešní schůzi omlouvá se posl. dr. Hruban.

Lékařské vysvědčení předložila a dodatečně se omluvila na 288. a 290. schůzi posl. Sychravová.

Došly některé spisy. Žádám o jich sdělení.

Sněm. tajemník dr. Říha (čte):

Dotazy:

posl. dr. Lodgmana ministru nár. obrany o pensi účetního poručíka Karla Bachmanna nyní v Piliscsabě u Budapešti,

posl. Rýpara a druhů ministru školství a nár. osvěty v záležitosti dětí a rodičů Ignáce a Ludmily Nasadilových v Mohelnici na Moravě,

posl. dr. Hajna a soudr. ministru spravedlnosti o zabavení článku v deníku "Pozor" v Olomouci.

Odpovědi:

min. pošt a telegrafů na dotaz posl. dr. Korlátha o menovaní Emmy Jacinovej rod. Jungbauerovej,

min. železníc na dotaz posl. dr. Körmendy-Ékesa o zväčšení nádražia v Sene,

min. zemedelstva na dotaz posl. Szentiványiho a súdr. o protizákonnom prevádzaní §u 29 zák. článku XII z r. 1894 niektorými okresnými úrady na Slovensku,

predsedu vlády na dotaz posl. dr. Körmendy-Ékesa o odbytnom hospodárskeho úradníka Coburgského veľkostatku vo Vyšnom Blhe, Kolomana Petrakovitsa v Batyu (Podkarp. Rus),

min. zahraničí, železnic, spravedlnosti a vnitra na dotaz posl. Dubického o urážkách, jež dne 25. ledna 1924 ve vlaku o našem národě pronesl švédský příslušník továrník Hofmeister,

min. financí na dotaz posl. dr. Hnídka o uvolnění peněz, zadržených při kolkování,

předsedy vlády na dotaz posl. Čuříka o bědných hospodářských a sociálních poměrech na Valašsku.

Předseda: Počátkem schůze byly tiskem rozdány zprávy.

Sněm. tajemník dr. Říha (čte):

4860. Zpráva výboru imunitného o žiadosti hlav. štát. zastupiteľstva v Košiciach za vydanie k súdnemu stíhaniu posl. Kurťaka pre prečin utrhania na cti dľa § 1 zák. čl. XLI z r. 1914 a podľa § 3, odst. II tohože zákona.

4861. Zpráva výboru imunitního o žádosti okres. soudu v Mladé Boleslavi za svolení k soudnímu stíhání posl. Dubického pro přestupek proti bezpečnosti cti.

4862. Zpráva výboru imunitního o žádosti presidia polic. ředitelství v Bratislavě za vydání k trestnímu stíhání posl. Tománka pro přestupky podle §§ 43 a 46 zák. čl. XL z r. 1879.

4863. Zpráva výboru imunitního o žádosti předsednictva soudní stolice v Beregsásu za svolení k soudnímu stíhání posl. Kurťaka pro přečin podle § 14, č. 2 zákona z 19. března 1923, č. 50 Sb. z. a n., a pro přečin podle §§ 10, 24, č. 3 zák. čl. XIV z r. 1914.

4864. Zpráva výboru imunitního o žádosti předsednictva soudní stolice v Beregsásu za svolení k soudnímu stíhání posl. Kurťaka pro přečin podle § 14, č. 2 zákona č. 50/23 na ochranu republiky.

4865. Zpráva výboru imunitního o žádosti zem. trest. soudu v Brně za vydání k trestnímu stíhání posl. Práška pro přečin podle §u 303 tr. z.

4866. Zpráva výboru imunitního o žádosti okresního soudu v Hustu za svolení k soudnímu stíhání posl. Kurťaka pro přečin urážky na cti podle § 2 zák. čl. XL z r. 1914 a pro přestupek § 4 zákona z 12. srpna 1921, č. 309 Sb. z. a n.

4867. Zpráva výboru imunitného o žiadosti okr. súdu v Dolných Kraloviciach za vydanie k trestnému stíhaniu posl. Zeminovej pre urážku na cti súkromého žalobca Frant. Nemca, lesmajstra vo Zruči.

4868. Zpráva výboru imunitního o žádosti hlav. stát. zastupitelství v Košicích za vydání k trestnímu stíhání posl. Mondoka pro přečin podle § 16, č. 1 a § 14, č. 1 zákona na ochranu republiky.

Předseda: Počátkem schůze byla tiskem rozdána publikace knihovny N. S. R. Č. "Z cizích parlamentů", ročník V, čís. 7 až 9.

Výboru imunitnímu přikazuji tyto žádosti:

Sněm. tajemník dr. Říha (čte): Žádost kraj. soudu v Jičíně ze dne 20. září 1924

č. Tk XIII 818/24, za souhlas k trestnímu stíhání posl. Hakena pro přečin podle § 14, č. 1 a pro přečin podle § 15, č. 2 zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, č. 50 Sb. z. a n., jichž se dopustil řečí na schůzi 1. srpna 1924 v Lomnici nad Popelkou (č. 505 im.),

č. Tk XIII 824/24, za souhlas k trestnímu stíhání posl. Malé pro přečin podle § 15, č. 2 zákona na ochranu republiky, jehož se dopustila řečí na schůzi komunistů 1. srpna 1924 v Lomnici nad Popelkou (č. 506 im.).

Předseda: Zápis o 285. schůzi byl ve sněmovní kanceláři po 48 hodin vyložen, a poněvadž nebyly proti němu podány písemné námitky, jest schválen podle §u 73 jedn. řádu a bude podle téhož paragrafu vytištěn.

Přejdeme k projednávání pořadu schůze. Měli bychom nejprve přikročiti k odst. 1, jímž je:

1. Zpráva výboru rozpočtového k vládnímu návrhu zákona (tisk 4816) o mimořádných úlevách při placení přímých daní (tisk 4828).

Z klubu poslanců strany lidové bylo však sděleno, že pan zpravodaj posl. Rýpar se dostaví teprve později průběhem schůze, a bylo požádáno, aby byla provedena změna pořadu schůze, resp. přesun jednotlivých odstavců. Presidium sněmovny se tím zabývalo a činím v té příčině podle usnesení předsednictva návrh, aby odstavce dnešního pořadu byly přesunuty tak, aby se začalo s projednáváním odst. 5, 6 a 7, nato by byly projednány odst. 3 a 4, poté by byl projednán odst. 2, pak na pořad by přišla zpráva výboru rozpočtového o usnesení senátním o ražbě pětikorun a konečně by přišel odst. 1, totiž mimořádné úlevy při placení přímých daní.

Je snad proti tomuto návrhu nějaká námitka? (Námitka nebyla.)

Námitky není. Návrh můj je přijat a přikročíme tedy nejprve k jednání o odst. pátém, jímž je:

5. Zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu zákona (tisk 4811), kterým se zřizuje "Všeobecný fond peněžních ústavů v republice Československé" (tisk 4829).

Zpravodajem je pan posl. dr. Srdínko, jemuž uděluji slovo.

Zpravodaj posl. dr. Srdínko: Slavná sněmovno! Mám podati zprávu o vládním návrhu, kterým se zřizuje "Všeobecný fond peněžních ústavů v republice Československé". Návrh tento je spiat ještě s jinými návrhy, které vláda přinesla v tomto zasedání do poslanecké sněmovny, z nichž všechny sledují cíl urovnati hospodářské poměry a hlavně urovnati následky války a mezi jiným také zavésti pořádek do našeho hospodářského života, důvěru, která tu a tam byla událostmi poválečnými zviklána, v peněžní ústavy opět posíliti. Předloha, o které mám referovati, je určitý druh pojištění pro případ nehod, které se mohou peněžním ústavům přihoditi. Loni jsme prožívali nemilou příhodu, že několik bank stalo se nelikvidními a nastal dosti značný otřes v našich hospodářských poměrech. Poměry našich bank, velkých peněžních ústavů jsou úzce spiaty s průmyslem a obchodem. Když se daří dobře průmyslu a obchodu, daří se také dobře těmto bankám. Jestliže však je špatná konjunktura v průmyslu nebo obchodu, nastává také krise v bankách, v peněžnictví, která se může někdy projeviti velmi citelně a přinésti velmi nemilé otřesy do všech hospodářských a finančních poměrů v našem státě. Toto spětí bank s průmyslem skrývá v sobě přirozeně veliké risiko pro akcionáře bank a pro věřitele bank, a to jsou vkladatelé, v našem životě českém a slovenském jsou to drobní vkladatelé, drobní spořilové, kteří si ukládají své úspory do peněžních ústavů. My nemůžeme si přáti, aby se naše banky odpoutaly od průmyslu. Naše banky nejsou depositní banky, jsou to banky ponejvíce obchodní, které jsou úzce spiaty s průmyslem a obchodem, a my nemůžeme a ani nesmíme chtíti na tomto poměru našich obchodních bank něco měniti, ale musí nám záležeti na tom, aby byly ochráněny proti možným otřesům, které by snad v budoucnosti mohly někde nastati. Musíme si zajistiti určitou stabilitu peněžních ústavů právě v zájmu vkladatelů, v zájmu drobných spořilů. Proto vláda přišla do sněmovny se souborem osnov. Předně je to osnova o vkladních knížkách, o akciových bankách a o povinné revisi externí v bankách, pak je to vládní osnova o úschově cenných papírů a o povinnostech, které při této úschově bankéři mají, dále je to osnova o příročí a konečně osnova, o které referuji, totiž o zřízení všeobecného fondu všech peněžních ústavů v republice, který by byl určitou zárukou pro tyto peněžní ústavy a prostřednictvím pojišťovacích ústavů byl by určitou zárukou pro vkladatele. Ke zřízení takového fondu nás vedou tyto okolnosti:

Předně dosavadní neustálenost poválečná, které nelze odhadnouti co do trvání, a o níž nelze říci, kdy úplně zmizí. Dále je to úzká souvislost drobných střadatelů se stavem bank a konečně je to okolnost, že stát sám ze svých prostředků nemůže zajistiti bankám, že by je mohl v takových případech snad sanovati. Mluvili jsme o tom široce při loňské bankovní debatě, kde i já jsem měl příležitost prohlásiti, že moje strana rozhodně se staví proti tomu, aby ztráty bank se sanovaly z prostředků státních. Tedy všechny tyto okolnosti, které jsem uvedl, vedly vládu k tomu, že, přezkoumavši poměry, přichází do sněmovny s návrhem na zřízení takového všeobecného fondu.

Je to fond svépomocný nejen bank, nýbrž i ostatních všech kategorií peněžních ústavů, a proto jsou pojaty druhé ústavy do povinnosti tohoto fondu, poněvadž naše peněžní ústavy, ať jsou to lidové nebo snad větší banky, všechny navzájem souvisí a úzce jsou spjaty.

Má býti zřízen fond, který má býti reservou pro finanční pomoc v tom případě, kdyby nastaly nějaké poruchy, pro zmírnění takových poruch ve finanční situaci peněžních ústavů a tím k odvrácení škod, které by hrozily vkladatelům. Prostředky, kterých bude potřebí, mají býti dány svépomocí z prostředků peněžních ústavů. Použití těchto prostředků, které se časem nahromadí, bude omezeno jen pro tu kterou kategorii, která podle zákona bude vytvořena. Zákon navrhuje totiž 3 skupiny peněžních ústavů, do kterých zařazuje jednotlivé kategorie peněžních ústavů podle risik, které hrozí vkladatelům, a podle velikosti závodu.

Účel použití je dvojí. Předně pomoci peněžnímu ústavu, když přijde do nějaké kalamity, tak aby byl zachráněn. Druhý způsob pomoci, když se zjistí, že nelze ústav zachrániti, spočívá v tom, že se hledí zajistiti drobným vkladatelům jejich vklady až do 80%, takže dostanou svoje úspory zpět. Je to tedy jakýsi způsob nuceného pojištění vkladatelů prostřednictvím peněžních ústavů.

Ta pomoc bude se ovšem říditi jednak výší vkladu, pak podle potřeby postiženého ústavu a konečně podle množství prostředků, které tady budou po ruce.

Aby takovýto návrh zákona byl uskutečněn, vyžaduje všeobecný zájem, že třeba zabezpečiti vývoj peněžních ústavů a bank a vyloučiti zmatek ve veřejném hospodářství. Rovněž je třeba udržeti důvěru vkladatelů pro peněžní ústav, poněvadž je možno očekávati, že jen v důvěře k peněžnímu ústavu budou drobní střádalové ukládati své vklady do drobných ústavů a tyto ústavy opět budou vkládati své přebytky do ústavů větších, jak se to v dobách klidu pravidelně děje.

Jaké náklady má nésti peněžní ústav, resp. jeho vkladatelé při zřizování tohoto všeobecného fondu? Osnova navrhuje, aby z každých 100 Kč vyplacených úroků platilo se 6 h na toto pojištění. Tedy, jestliže má drobný střádal uloženo 100 K na 4%, vyplatí mu ústav 4 K úroků ročně, z čehož srazí 6 h na pojištění. Přirozeno, že většina ústavů to bude srážeti. V zákoně povinnost ta není vyřčena, nýbrž jest ponechána možnost, aby peněžní ústav příslušný obnos mohl srážeti z vyplacených úroků.

Příslušníkem fondu podle osnovy zákona musí býti každý peněžní ústav v republice. Fond bude spravován kuratoriem, jehož volbu a jehož činnost určuje blíže osnova. Toto kuratorium bude spravovati fond jako celek, vedle toho však budou ve fondu 3 skupiny podle osnovy zákona, jak to je vyřčeno v §u 5.

V § 5 se stanoví, že do skupiny prvé patří zemské úvěrní ústavy, komunální spořitelny, okresní hospodářské záložny. Do druhé skupiny patří záložny, okresní záložny hospodářské vyjímajíc, potom úvěrní společenstva a zemské spořitelny, které jsou sice připuštěny zákonem spořitelním, ale nejsou spořitelnami komunálními. Třetí skupinu budou tvořiti ostatní příslušníci fondu.

Kuratorium, které bude spravovati tento fond, má právo vydati dluhopisy v tom případě, že by chtělo předem pro určitou potřebu mobilisovati prostředky, na které má podle zákona právo. Tu pak jest povinen každý příslušník tohoto fondu podle přání kuratoria přijmouti těchto dluhopisů do 1/4 % svých vkladů. Celou agendu a správu všeobecného fondu má vésti Zemská banka, se kterou bude příslušná úmluva učiněna a pak kuratoriem schválena. Příspěvky, které každý peněžní ústav bude museti platiti, mohou býti v tom případě, že fond skupinový dosáhl určité výše, na návrh kuratoria vládou zastaveny, takže nebude-li patrno, že snad v nejbližší nebo příští době fondu pro tu kterou skupinu by bylo valně potřebí, že by valné nároky na tu kterou skupinu na ten fond byly činěny, v tom případě bude moci vláda na návrh kuratoria placení příspěvků do všeobecného fondu, když dosáhl značné výše, zastaviti.

To je asi stručný obsah vládního návrhu, na kterém rozpočtový výbor provedl některé změny. Změny ty týkají se těchto záležitostí:

V §u 5 vsunut byl nový odstavec, ve kterém se připouští utvoření dílčích skupin v rámci skupin, pro které všude bude jednacím řádem postaráno o správu těchto dílčích skupinových fondů.

Dále v §u 11 vsunut byl odst. 5, který stanoví, že lhůty uvedené v odst. 1 a 3 tohoto paragrafu mohou býti kuratoriem prodlouženy ústavům, u nichž se úroky ke kapitálu nepřipisují pololetně.

Konečně v §u 30 v novém odst. 4 bylo ustanoveno, že výpomoci, které budou poskytnuty fondem jeho příslušníkům, nejsou započitatelnou příjmovou položkou při vyměřování daně výdělkové, nebo daně zárobkové na Slovensku.

To byly změny, které provedl rozpočtový výbor. Celý projekt tohoto zákona ve veřejnosti byl přijat se smíšenými pocity. A zvláště jedna skupina peněžních ústavů nemile nese, že tento všeobecný fond se zřizuje a že tato skupina má býti nuceně členem tohoto fondu. To jsou komunální spořitelny, které vyvinuly velikou akci, aby byly z dosahu tohoto zákona vyloučeny. Avšak stanovisko celkové konstrukce zákona nepřipouští, aby spořitelny komunální byly zproštěny příslušenství tohoto fondu, a to z těchto důvodů:

1. Úvěrní a peněžní organisace nutně tvoří vzájemnou závislost peněžních ústavů, které jsou jejími články. U spořitelen je taková závislost na obchodních bankách tím větší, že přijímajíce vklady krátkodobé, buď bez výpovědi nebo po krátké výpovědi splatné, jsou nuceny udržovati značnou část svých aktiv mobilně. Takové mobilní uložení, má-li skýtati též přiměřeného zúročení, je možné převážně u obchodních bank, což též, jak o tom svědčí bilance spořitelen, se ve veliké míře děje. Přirozeno, že s úpadkem příslušných bank byly by vyvinuty konkluse (závěry) také pro příslušné spořitelny.

2. Kromě uvedené možnosti ztráty na uložených přebytcích u obchodních bank nejsou tak zhola vyloučeny, jak zkušenost učí, též ztráty z jiných obchodů i příčin. Daly by se zde uvésti příklady.

3. Stěžejní intencí Všeobecného fondu je hraditi ztráty peněžních ústavů nikoli z prostředků veřejných, nýbrž na základě svépomoci, což u spořitelen znamená ulehčení garančního břemene obcí.

4. Projevená obava, že se uskutečněním všeobecného fondu oslabí výlučně postavení spořitelen jakožto ústavů skýtajících vnější záruku za svěřené jim vklady, padá tím, že podle koncepce zákona nebudou hrazeny vklady plným obnosem, nýbrž nejvýše do 80%. Je pravděpodobno, že v pádu úpadku obchodní banky nebude lze zpravidla jíti až do plných 80%, takže pro nedostatek veřejné záruky za takovéto ústavy bude i nadále risiko jejich vkladatelů dosti značné a jistota ukládání u spořitelen největší.

5. Osnova, jež ostatně odpovídá i modernímu myšlení o nutnosti přenesení risika z individua na kolektivum, byla by vyloučením spořitelen ve své celkové struktuře dotčena, neboť důsledkem toho by bylo nutno stejně naložiti s ostatními ústavy, požívajícími veřejné záruky, jako jsou zemské úvěrní ústavy, okresní záložny hospodářské, a konečně

6. vyloučení komunálních spořitelen nebo některé jiné kategorie peněžních ústavů z povinnosti přispívati ke tvoření Všeobecného fondu ohrozilo by konkurenční schopnost ostatních na přijímání vkladů odkázaných ústavů, což by zase znamenalo porušení rovnováhy a stejnoměrnosti při uspokojování různých druhů úvěrových potřeb. Privilegováním spořitelních vkladů byl by totiž způsoben přesun vkladů ve prospěch spořitelen, což by nepříjemně pociťovaly živnostenské, obchodní a průmyslové podniky, kterým spořitelny úvěru poskytovati nesmějí. To je tedy ta jedna bolestivá otázka, která ve veřejnosti byla velmi diskutována a která se týká nuceného členství spořitelen komunálních u tohoto Všeobecného fondu.

Další otázka, která byla ventilována, týká se spořitelny České a Moravské, tedy České spořitelny v Praze. Že spořitelny, v odst. 3 § 33 spořitelního zákona vyjmenované, a tedy také Česká spořitelna v Praze, nebyly zařazeny do jedné skupiny s komunálními spořitelnami, rozhodla okolnost, že ústavy tyto třeba svým účelem a způsobem obchodování rovnají se spořitelnám komunálním, svým vznikem, svou strukturou a svým finančním podložením jsou přece jen ústavy odlišnými od spořitelen komunálních, takže i ve spořitelním zákoně činí se jaksi rozdíl mezi nimi a spořitelnami komunálními.

Konečně ještě jednu poznámku přičiním k stížnostem jak komunálních spořitelen, tak České spořitelny, že je možno podle změny, kterou rozpočtový výbor ve vládním návrhu provedl, docíliti toho, aby byl utvořen zvláštní dílčí skupinový fond pouze pro komunální spořitelny. Až dostoupí fond veřejný v krátké době určité výše, bude moci býti dále resp. placení příspěvků do tohoto fondu na návrh kuratoria vládou zastaveno, takže spořitelny budou určitou dobu platiti do tohoto fondu a pak budou pravděpodobně tohoto placení zproštěny a budou míti záruku komunální jednak vlastní reservy a jednak reservu tohoto všeobecného fondu.

Co se týče České spořitelny, snad bude možno dosíci toho, aby vytvořila s Moravskou spořitelnou také takový jeden dílčí fond, takže by nebyla nucena přispívati do společného fondu a bylo by jisto, že peníze, které vkládá do dílčího fondu, budou reservovány jen pro případ potřeby těchto dvou spořitelen.

To jsou asi poznámky, které jsem považoval za nutné přičiniti k vládnímu návrhu, a žádám slavnou sněmovnu, aby po provedení debaty schválila osnovu zákona tak, jak vyšla z porad rozpočtového výboru. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Měli bychom zahájiti rozpravu o tomto odstavci pořadu.

Předsednictvo sněmovny navrhuje však, aby se sloučila rozprava o tomto odstavci pořadu s rozpravou o dvou dalších odstavcích, věcně s tímto odstavcem příbuzných.

Je snad nějaká námitka proti sloučení debaty o těchto třech odstavcích? (Nebyla.)

Není jí. Návrh předsednictva je přijat.

Přikročíme tedy k dalšímu odstavci pořadu, jímž jest:

6. Zpráva výboru rozpočtového k vládnímu návrhu zákona (tisk 4810) o povinnostech bankéřů při úschově cenných papírů (tisk 4830).

Zpravodajem je pan posl. dr. Matoušek, jemuž dávám slovo.

Zpravodaj posl. dr. Matoušek: Vážené Národní shromáždění! Již při referátu o příročí ukázal jsem na souvislost hospodářského našeho života s bankami a úvěrními ústavy. I tento návrh, o němž mám referovati, vlastně vyrůstá z té souvislosti mezi bankami a naším hospodářským a výrobním životem. My jsme národ na počátku svého národohospodářského vývoje, a tudíž nemáme dostatečné výzbroje kapitálové, kterou musí nám dodávati banky, spořitelny a záložny, které shromažďují malé vklady od malých vkladatelů a těchto kapitálů užívají pak k tomu, že živí jimi náš průmysl a obchod. A tu přichází přirozeně otázka, jak chrániti drobné vkladatele, kteří tímto způsobem stávají se vlastně podnikateli a riskují často v mnohých obchodech, poněvadž jejich vkladů, uložených u bank a spořitelen, užívá se v průmyslu a obchodu.

Bylo vysloveno heslo "odprůmyslověti banky". Banky nechť nechají obchodů a dělají jen svoje úvěrní obchody, k čemuž jsou. Myslím, že toto heslo nejméně se hodí pro naše poměry. Naopak myslím, že u nás, v našich drobných poměrech hospodářských, je dobré, jsou-li banky vůdčími činiteli v hospodářském životě, dovedou-li v pravý čas poskytnouti úvěr a svou iniciativou jednotlivce podpořiti, když vidí - majíce rozhled po celém hospodářském životě - že v tom kterém artiklu je dobré podnikati, ale dovedou-li na druhé straně zase utáhnouti úvěr v té chvíli, když vidí, že by se na našem obzoru hospodářského života sháněla mračna, dovedou-li tudíž v pravý čas zadržeti tam, kde by nastala škoda pro podnikatele i celé naše národní hospodářství.

Tedy s tímto heslem nevystačíme a není pochybnosti, že státní správa musí starati se o to, aby i drobní vkladatelé, kteří stávají se chtíce nechtíce spolupodnikateli a riskují v mnohé věci dosti značné svoje vklady, byli jinak chráněni. Příročím udělali jsme jednu ochranu vkladatelů, dnes s touto osnovou přicházíme k druhé ochraně, kde chráníme ty, kteří vkládají do bank a bankovních ústavů své cenné papíry nebo nařizují bance, aby koupila pro ně určité cenné papíry a uložila je ve své úschově.

Řekne se: To jsou obchody, které dělají velicí kapitalisté, to se drobného a neinformovaného člověka vůbec nedotýká. Dnes, bohužel, a mohu právem říci bohužel, bursovní spekulace dotýká se i drobných lidí, často i gážistů. Nakažlivá choroba, býti co možná brzo bohat, svedla mnoho lidí, často i takové, kteří neměli dosti kapitálu k tomu, že spekulovali na burse a uložili své cenné papíry jako jediný majetek do bankovního ústavu. A tudíž, staráme-li se dnes tímto zákonem o ty, kteří ukládají cenné papíry do bank, jistě staráme se o ty, kteří nejsou dosti informováni a kteří této ochrany si zasluhují.

Kdybychom se dívali na náš občanský zákoník, snad by každý řekl, že není toho třeba, poněvadž občanský zákoník dostatečně jasně stanoví, že ten, kdo dává do úschovy cenné papíry, zůstává stále vlastníkem, že banka se nestává držitelem. Banka je prostě detentorem a nemá tudíž práva disponovati s uloženými cennými papíry. Tak praví zákon. Ale poněvadž zákon není obligatorní, nýbrž dispositivní povahy, stává se, že ve spletitých podmínkách, které dává banka svým klientům podepsati, jsou takové odchylky od těchto ustanovení zákonných, že vlastně ten klient dává bance úplné právo disponovati papírem u ní uloženým tak, jako by se stala jeho vlastníkem. To má ovšem dalekosáhlé důsledky, neboť jakmile klient dá bance takové zmocnění, banka může cenné papíry zastaviti, může s nimi i obchodovati a vůbec užívati těchto papírů třeba tak, že je hází na trh a rozmnožuje tím svůj úvěr, nebo že dokonce jich užívá k tomu, aby s nimi spekulovala na burse, aby tím, že hodí papíry na trh, nebo že je stahuje a drží ve svých tresorech, působila umělé zvýšení nebo umělý pokles ceny cenných papírů.

Proti takovýmto výstřelkům bankovního obchodu směřuje dnešní naše osnova. Stanoví docela jasně, že ten, kdo klade papír do banky, má úmysl dáti jej tam jen v úschovu, že zůstává vlastníkem, že nemůže zmocňovati banku k tomu, aby papírem obchodovala, aby ho dala v podúschovu do jiného ústavu atd. Chce-li banka míti právo k tomu, pak musí si toto právo dáti vyhraditi, ne v dnešních spletitých, drobným tiskem psaných stanovách někde na zadní části svého kontokorentního účtu, nýbrž musí klient výslovně, na zvláštní jím podepsané listině, banku zmocniti, aby takovým způsobem s jeho papírem nakládala.

Myslím, že to je dostatečná jistota pro toho, kdo s bankou uzavírá tyto obchody, a že banka těmi svými spletitými předpisy na zadní straně kontokorentu nebude sváděti klienta, aby jí dal zmocnění, které by přesahovalo potřebu bankéře a které by přivádělo vkladatele do nejistoty. Jestli však osnova chtěla tomuto zabrániti, tedy nemohla se vyhnouti i další úpravě zákonné, totiž úpravě poměrů mezi bankéřem a klientem, který nařizuje bance, aby koupila pro něho cenné papíry. U nás bylo to dosud dosti nejisté, kdy přechází vlastnictví takto koupeného papíru na toho, kdo příkaz dal. Klient dává příkaz bance, aby koupila určitý počet akcií. Bankéř jde na bursu, kupuje papíry a ukládá je ve své bance. Ale kdy stává se vlastníkem klient, který příkaz dal, o tom nebylo dosud dosti jistoty. Proto naše osnova zákona jasně stanoví, že klient stává se vlastníkem zápisem cenných papírů pro přikazatele v předepsané obchodní knize. Tak zvané "constitutum possesorium" § 428 ob. obč. zák. nastupuje zde pouhým zápisem do těchto knih obchodních, zákonem předepsaných.

Celá osnova, jak byla navržena, vlastně připíná se k vzoru německému. Je to zákon z 5. července roku 1896, číslo 19 říšského zákona německého, který rovněž tím způsobem hledí zabezpečiti vkladatele cenných papírů, kteří kladou své cenné papíry do banky v depot. Je to tak zvaný "Bankdepotgesetz", který tím způsobem hleděl po úpadcích bank roku 1891 v Německu chrániti ty, kteří kladou svoje cenné papíry do úschovy do bank. Proč jsme zrovna sáhli k německému vzoru? Náš zákon a naše ustanovení zákona, týkající se úschovy cizích věcí, velmi úzce s tím souvisí, a také poměry hospodářské jsou velmi blízké, tudíž bylo samozřejmé, že jsme sáhli k zákonu, který se celkem v Německu také osvědčil. V některých věcech, jmenovitě v té věci, o které posledně jsem referoval, totiž kdy má přejíti vlastnictví nakoupených cenných papírů s banky na klienta, se naše osnova poněkud odchyluje od německého vzoru, stanovíc přesně zápis do obchodních knih jako okamžik, kdy přechází vlastnictví cenných papírů na klienta, ale v podstatě vlastně zůstáváme při vzoru německém z roku 1896.

Rozpočtový výbor, když uvážil všechny důvody, které uvedl ve své zprávě, když probral jednotlivá ustanovení zákona, přišel k přesvědčení, že tímto zákonem by mohla nastati jistota a bezpečnost v mnohých věcech, které dnes způsobují nejistotu, jmenovitě u těch, kteří jsou v počátcích svých bursovních obchodů. Proto rozpočtový výbor se rozhodl navrhnouti slavné sněmovně, aby osnovu tak, jak byla navržena vládou, přijala jako zákon. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Ve smyslu usnesení o spojení rozpravy o těchto třech odstavcích dnešního pořadu uděluji slovo referentu o odstavci dalším, jímž je:

7. Zpráva výboru rozpočtového k vládnímu návrhu zákona (tisk 4813) o vkladních knížkách (listech), akciových bankách a o revisi bankovních ústavů (tisk 4837).

Zpravodajem za výbor rozpočtový jest pan posl. dr. Nosek. Uděluji mu slovo.

Zpravodaj posl. dr. Nosek: Slavná sněmovno! Osnova zákona, o které mám nyní referovati, je doplňujícím článkem k oběma předchozím a za předmět má v prvé řadě novou úpravu práva, týkajícího se vkladních knížek, pak příslušných norem při akciových bankách, jakož i norem, které zavádějí novum v našem zákonodárství, revisi bankovních ústavů.

Vkladní knížka sama o sobě je zvláštním dokumentem, zvláštním papírem, kterého si už dvorský dekret z r. 1845 povšiml a pro obor našeho práva již tenkrát stanovil, že je možno přijímati vklady na knížky, tedy na zvláštní papíry, kterými si vyhrazuje přijímatel vkladů, tedy dlužník, splatiti přijatou částku zase doručiteli toho papíru, aniž by byl vůbec povinen zkoumati jeho legitimaci. Docela odlišného způsobu jsou normy práva uherského, kde jednoduše je ustanovení normativní, kde každý, kdo splní určité podmínky pro zřízení bankovní akciové společnosti nebo společnosti s obmezeným ručením, která se zabývá bankovními obchody, již tím samým je také oprávněn přijímati vklady na knížky, oproti našim poměrům, kde k tomuto přijímání vkladů na knížky je potřebí zvláštního povolení.

Důsledky, které z tohoto rozdílu potom vyplývají, jsou mnohdy dosti dalekosáhlé. Praxe sama vyvinula se na Slovensku tak, že tam máme asi na 400 různých akciových společností bankovních, z nichž některé mají akciového kapitálu 10.000 Kč. Je pravda, že jsou také větší ústavy, ale není mnoho těch, které mají 200.000; průměrně pohybuje se akciový kapitál mezi 40 až 50.000 Kč.

Nejširší vrstvy obyvatelstva nejsou obyčejně kvalifikovány takovým způsobem, aby mohly teprve uvažovati o bonitě ústavu, kterému svěřují své úspory, a nedovedou přezkoumávati, jakým způsobem dotčený ústav je zaveden na peněžním trhu a v národním hospodářství vůbec. Jakmile lidé vidí ústav, který v jejich okolí přijímá vklady na knížky, domnívají se, že mu mohou s bezpečností a důvěrou své vklady také svěřiti. Pro ten ústav má to také nebezpečí, že dostane těmito vklady hned na začátku poměrně značné prostředky, pro které nemá jednak pro nedostatečnou zkušenost, jednak pro svou novotu dosti bezpečného uložení. K takovým ústavům přichází klientela, která by se neměla vůbec odvážiti u jiných starších, zkušenějších ústavů ani zaklepati. A poněvadž takový mladý ústav má poměrně dosti značnou hotovost, bývá vzhledem ke své nezkušenosti spíše k tomu náchylný, aby do obchodu, který se mu zdá býti výhodným, uložil peníze. Potom se ovšem stane, že v tomto riskantním obchodu ztratí velmi mnoho. Takový mladý ústav pozbude značnějšího obnosu a bezpečnost vkladatelů je ta tam.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP