A jako druhý moment jsou naše vážné obavy v národnostním směru, pokud jde o slůvko "přibližně" při ohledu na národnost odpovídající okrsku okresní, pokladny při jmenování nebo přesazování, a uložení a použití ohromných milionů, jež nashromažďuje systém úhrady kapitálové. Spravedlnost a rovnoprávnost nesnesou pružného slova "přibližně", jako by nebyl vhod otci a matce malý dareba, který by sliboval, že jen "přibližně" nebude již mlsati, krásti nebo házeti kamením do sousedovy zahrady. Je to snad také jen "přibližný" ohled a rovnoprávnost, jestliže na příklad v zemském úřadě pro péči o válečné poškozence v Praze mezi asi 300 zaměstnanci jsou prý podle udání jen 3 Němci? Anebo když v německo-českých nebo v německo-moravských krajích, kudy projíždí dráha, jsou samí "nekuřáci" a zcela žádní "Nichtraucher"? Německých zaměstnanců a zaměstnavatelů, jak bych rád zde uvedl, je v republice v sociálním pojištění snad přece 40%.
A třetí, všech národností republiky zároveň se týkající nedostatek předlohy, vytýkám ještě v souhlasu s kolegy z různých stran: Omezení nejen samosprávy v nemocenských pokladnách, jakožto nositelích i sociálního pojištění, ale také omezení práva zakládati zvláštní druhy nemocenských pokladen pro živnosti nebo obchod nebo podniky, nebo ponechati na dále nynější pokladny, jestliže nyní, a nad to v nepříznivém rozhodném dni nemají alespoň 4000 členů. I když později padl návrh plánu jednotné pokladny, vylučující každou povzbuzující soutěž, a zemědělským pokladnám ponecháno místo, přece jen již v roce 1919 předcházelo potlačování některých druhů pokladen, a nynější ustanovení o 4000 členů zničilo by velikou řadu výborně působících odborných nemocenských pokladen. Chceme volnou soutěž nemocenských pokladen v rámci nezbytného povinného pojištění a proto navrhujeme my, křesťanští sociálové, aby nemocenské pokladny pro jednotlivá povolání byly nerušeně ponechány a uznány, ježto pracují bezvadně a jsou schopny trvání a výkonů. Odvolávám se tu na přesvědčivé projevy různých odborných a gremiálních pokladen a odvolávám se také, pokud jde o pojištění osob samostatných, na hlas všeobecného říšského sjezdu německých rolníků, konaného ve Svitavech.
Bylo by snad třeba, abych se ještě vyjádřil jednotlivě o celé řadě paragrafů. Jak se zdá, nedovoluje mi však toho čas a prosím o prominutí, jestliže se zde dotknu jen krátce řady paragrafů. Poukázal bych rád na závažný nedostatek, jenž v předloze týká se otázky žen. Žena je v návrhu zanedbávána ve dvojím směru: Nejen při vdovském důchodu, při níž nebylo přijato, aby nastoupil již ve chvíli, kdy právě nastalo úmrtí mužovo, ale také tím, že prémie ztrácejí všichni pojištění, jestliže přestoupí do jiného stavu, kde není uložena pojistná povinnost. Nuže, u žen je tomu přece tak hned v době, kdy opouštějí tovární podnik, aby se provdaly, nebo jsou rodinnými poměry nuceny vystoupiti z práce pojištěním povinné.
Jiné přání, které jsme vložili do formy návrhů, týká se požadavku, aby podána byla v nejbližší době ona předloha, jež buduje zaopatření oněch osob, které nejsou již pojaty do pojistné povinnosti, protože již dosáhly 60. roku věku. Potom mělo by býti hledáno také přesnější, lepší znění §u 7. Pojištěním v nemocenské pokladně stane se povinným každý, a to jest správné, jakmile vstoupí do podniku podléhajícího pojistné povinnosti, přijme tam práci, ohledně sociálního pojištění však platí, že musí býti podána nějaká přihláška. Dále, pánové, bylo by možno mnoho říci o mzdových třídách, bylo by možno mnoho říci o jasnějším znění různých paragrafů, na příklad paragrafu, který se týká jmenování předsedy; tu jsem předpokládal, že způsob čtení je ten, že teprve potom, když byl jmenován, má bydleti v Praze, ne, že ten, kdo má býti jmenován, musí býti Pražanem; to pokládám za něco samozřejmého, při nejmenším však toto znění není jednoznačným.
Pánové, končím s poukazem, že po zavedení zákona o ochraně dělnictva v Německu se tam poměry onemocnění snížily o mnoho procent, že číslice úmrtnosti a jmenovitě onemocnění tuberkulosou podstatně poklesla. Ve všech ochranných zákonech spočívá tedy požehnání pro celé zdraví lidu, pro udržení síly národa. Když staré Rakousko-Uhersko ocitlo se v r. 1918 na smrtelné posteli, zabývalo se právě opětně sociálním pojištěním, jako tomu bylo také stejně při vypuknutí války v roce 1914. Nyní dva nástupnické státy započaly s tímto problémem. Jest to pro nás vědomí povinnosti, abychom se zasazovali o všeobecné sociální pojištění, a vyjadřuje tuto povinnost prohlašuji, že budeme hlasovati pro pozměňovací návrhy, jichž přijetí doporučujeme, že však také otevřeně doznáme - ježto přece doufám, že bude pozměňovacím návrhům vyhověno - že budeme při druhém čtení pro ně jednomyslně hlasovati. Předloha má některé veliké vady, jež nám radost z ní poněkud kalí, avšak, jak řečeno, jakpak kdyby záleželo na našich hlasech? To musíme si jako zástupci lidu uvědomiti. Když v Německu byly budovány ony veliké, mohutně zasahující ochranné zákony, mnohé strany, i německá strana sociálně demokratická, měly své námitky, že zákon nemá dostatečného dosahu, a myslily, že mají hlasovati proti nim. Já však myslím, že musí býti ukázáno hned nyní, při hlasování, ač vytýkány jsou veliké nedostatky, že přece jen vítáme den, kdy konečně člověk hospodářsky slabý, a byť i hospodářsky samostatný, avšak přece pro dobu nouze a stáří nevyzbrojený, je státem zajištěn před nouzí a hladem a trpkostmi. Když pracoval pro celek, má také dostati od celku zaopatření, jež není darem, nýbrž zákonitým, právně založeným nárokem. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Slovo má dále p. posl. Patzel.
Posl. Patzel (německy): Slavná sněmovno! Ke svým včerejším vývodům chci dodati jen několik zvláštních poznámek a zároveň se vyjádřiti o replice pana zpravodaje. Pan zpravodaj dr. Winter měl ke mně včera malou přednášku, poněvadž jsem mluvil o tom, že tato předloha není přece sociálním pojištěním v plném smyslu slova, a vytýkal mi, že přece název zákona jasně ukazuje, že se neplaví pod falešnou vlajkou. Domnívám se, že se obyčejně polemisuje v tom směru, ve kterém bylo mluveno, a že se nepolemisuje s předpoklady, neboť já jsem zákonu nepřipisoval falešné vlajky, nýbrž tvrdil jsem, že tato předloha, označovaná ve všeobecném běžném styku jako sociální pojištění, není jím, poněvadž nezahrnuje v sobě všech odvětví zákonodárství, týkajícího se sociálního pojištění, a poněvadž, i když se vůbec mluví o sociálním pojištění, úhrnem platnými jednotlivými zákony, i když jsou doplněny tímto zákonem, nejsou ještě vyčerpána veškerá odvětví zákonodárství, týkajícího se sociálního pojištění. Pan zpravodaj mi dále vytýkal, že jsem to, co se v obyčejném životě a v životě politických stran označuje za kompromis, neprávem označil u dnešních českých vládních stran za stranické smlouvání. Tak tomu není. Myslím, že se v zápolení velkých otázek i jinde dělají kompromisy, stanovisko jedno se měří s druhým a pokoušejí se sjednotiti se na střední čáře, ale možno označiti za stranické smlouvání a dlužno označiti za stranické smlouvání, když se otázka starobního a invalidního pojištění dělnictva spojuje s otázkou zavedení nebo zvýšení obilních cel, jimiž se přece pracujícím lidem zdraží živobytí o tolik a tolik korun ročně. A když se to projednává in camera caritatis a nikoliv coram publico, má člověk mravní právo mluviti o stranickém smlouvání.
Z poznámek, které bych měl učiniti k jednotlivým částem zákona, chci vyjmouti jen několik. Zákon ustanovuje mzdové třídy a o tyto mzdové třídy bylo těžce bojováno, vážně zápoleno. Pociťujeme také zde jako nevýhodu, že mzdové třídy, které byly ustanoveny zákonem, může vláda podle své libosti měniti nařízením, jelikož jí byla k tomu dána plná moc.
A ještě jednou bych rád promluvil několik slov o sporném předmětu organisace. Pod nátlakem mnoha zájemnických vrstev, především ovšem českých družstevních a soukromých zaměstnanců, nebyla podržena myšlenka jednotné pokladny, nýbrž stanoven větší počet a rozmanitost pokladen, nepřihlíželo se však při tom k nynějším poměrům, k možnosti udržeti pokladny schopné života. Pro udržení pokladen byla ustanovena libovolná čísla, a budou-li podržána, stanou se vlastně tato ustanovení zákona v celku s několika málo výjimkami ilusorními, poněvadž pak nebude skoro žádných pokladen, které by měly býti udrženy, ačkoli jsou schopny života. To také není správný druh zákonodárství. Stále znovu se nám praví, že předloha, o které se jedná, jak po stránce organisační tak také po stránce hmotné ještě není posledním slovem. Podle způsobu, jak se věci v tomto státě vyvíjejí, nejsou bohužel oprávněna radostná mínění, že musíme počítati se vzrůstající mocí dělnických vrstev, ba dokonce vidíme, naopak, že tento rozvoj jde jinou cestou. S druhé strany pak víme, že, když si v tomto státě někdo jednou organisačně postavil hlavu, obyčejně nelze dosáhnouti změny. Stran udržení schopnosti života těchto pokladen, které jsou vypočteny v §§ 25-29, bylo řečeno, že i když tento zákon vejde jednou v platnost, lze stále ještě mluviti o těchto věcech. Míníme, že jest lépe netvořiti zákona, jejž by bylo nutno každé dva roky opravovati, nýbrž vytvořiti raději zákon, jenž poskytuje naději, že se osvědčí po více let a bude se moci vžíti.
Vysvětlili jsme své pochybnosti stran jmenování úředníků. Že naše národnostní pochybnosti jsou oprávněny, zdůraznil včera dosti pronikavě pan dr. Kramář. Pan dr. Kramář, i když poněkud zastřeně pěl starou píseň o národním státě, jehož ve skutečnosti není, jenž jest klamem, sugescí, která před nahými fakty neobstojí, ukázal, jak ohromnou moc stát znovu získává úřednickým aparátem, jehož tento zákon bude vyžadovati. Naše pochybnosti jsou tím spíše oprávněny, že se na jedné straně jmenování úředníků našich nemocenských pokladen, také v našem německém území, svěřuje místu, o němž již dnes můžeme předpověděti, že na ně pohlížíme s jistou nedůvěrou, a když se nám s druhé strany odpírá každé zajištění jakéhokoli vlivu na úřednictvo ústředny.
Při této příležitosti rád bych promluvil také slovo ke včerejším vývodům kolegy Dubického. Pan kol. Dubický srovnával včera mezi jiným platy úředníků nemocenských pokladen s platy odborových přednostů. Snad jsou zde a onde úředníci nemocenských pokladen, kteří ve srovnání s poměry jiných lidí mají značně vysoké platy. Ale všeobecným pravidlem to asi není a pak míním, že to jest konečně špatná argumentace, ukazovati prstem na důchody pracujících lidí a nacházeti jejich důchody příliš vysokými, dělá-li sám někdo stále politiku, která pro sebe stále žádá zlepšení standartu of life; a na tuto argumentaci pana kol. Dubického možno jistě odpověděti. Tato argumentace není argumentací proti dobrému placení úředníků nemocenských pokladen, nýbrž pro to, že Československá republika špatně platí své první úředníky, t. j. že jim sice stále dává pod pokličkou přídavky, o nichž se tak náhodou slyší, že jsou v ministerstvech rozdíleny, že však nemá odvahy vysloviti, že by chtěla se svými vedoucími úředníky, vybavenými odpovědností a akademicky vzdělanými, tak nakládati, aby skutečně měli radost ze života. Kdyby pan kol. Dubický v tomto směru chtěl působiti, aby zlepšil organisaci státní správy, nebudeme mu v tom jistě překážeti. Jen ať se toho chopí a v tomto směru křepce a vesele jde v čele a myslím, že všichni ti, kteří vyžadují od úřednictva nejvyšší výkonnosti nikoli měřené na metry co do množství, nýbrž co do jakosti, jistě mu v tom nebudou překážeti.
Ve výboru a také zde jsme mluvili o kapitole ukládání majetku. Že také zde naše pochybnosti byly oprávněny, zcela jasně zdůraznil znovu nejsilnější zástupce českého měšťáctví, pan dr. Kramář. Důvodová zpráva vládního návrhu a naše očekávání směřují k tomu, aby se ohromných prostředků, shromážděných příspěvky dělníků a zaměstnavatelů, nepřihlížeje ovšem ku placení splatných důchodů, použilo k velkorysému zúrodnění našeho hospodářského života a k provedení velkolepých sociálních prací. Bojovali jsme proti oněm ustanovením, která se vynořila na cestě z výboru sociálně-politického do rozpočtového a která posilňovala vliv ministerstva financí. Včera nám mimo to pan dr. Kramář podrobně řekl, že toho, co návrh také v tomto směru obsahuje, jest ještě příliš málo: nejlepším uložením majetku sociálního pojištění budou státní papíry. Pánové! Nemyslíte, že zde pronášíte slovo, které nesouhlasí se skutečnými poměry, že obyvatelstvo státu nespatřuje dnes nejlepšího uložení majetku státního občana a veřejných právních zařízení ve státních papírech? To jest mínění nejen našeho německého obyvatelstva, ale i obyvatelstva českého, které po opojení nadšením v prvních jarních letech, v májových květech Československé republiky, nedává již tak radostně na státní úvěry, naopak zdržuje se tak dalece, že si stát musí vypomáhati všemi možnými nucenými půjčkami, že bankovní úřad nezúrodňuje tak hospodářství, jak to očekávaly široké vrstvy, a že stále dlužno choditi do ciziny a klepati tam, zdali by se nedostala půjčka na nějaké účely. Nic to nepomáhá, politika, která se tropila se starými rakouskými předválečnými rentami až do dnešního dne, tato věčně odkládající politika, příkře odmítavé chování proti zásadnímu převzetí staré rakouské válečné půjčky, nepovznesla nejen v německých, nýbrž ani v českých vrstvách důvěry k oteckému státu, takže dnes i české obyvatelstvo si říká: Stát jest ten poslední, jemuž rádo něco půjčuji. To se nezmění ani donucovacími ustanoveními v zákonu o sociálním pojištění, nýbrž změní se jen tehdy, až bude úmysl a vůle uvnitř státu prováděti velkolepou moderní politiku, jež vychází vstříc potřebám a přáním všech státních občanů.
Naše návrhy, které jsme podali ve výboru, podáme i ve sněmovně. Osud těchto návrhů jest pro nás dosti zřejmý, avšak když člověk má učiniti zadost svému přesvědčení, musí zůstati při svých návrzích. Avšak v naději, že Československá republika spoluprací všech neodloží starobního a invalidního pojištění dělníků na neurčitý čas, nýbrž že v dohledné době je uvede v platnost, a v očekávání, že se nám podaří uplatniti vliv německého pracujícího lidu na správu věcí sociálního pojištění, chceme - zdůrazňuji: nepřijde-li do toho něco v poslední chvíli, co by nás oloupilo o tuto možnost - ve druhém čtení hlasovati pro zákon. Myslíme však, že němečtí pracující lidé a celý německý národ musí jednomu rozuměti: Chce-li si také při správě svých sociálních věcí uplatniti svůj vliv, pak toho nesmí očekávati od probouzející se světové spravedlnosti, od světového svědomí nebo od přátelství některé české strany. Jen podaří-li se německému národu zorganisovati se tak, aby byl mocí, s níž by musil počítati i český stát a jeho státníci, přijde-li chvíle, kdy čeští vůdci státu poznají, že nelze proti vůli německého národa udržeti stát zdravým, dosáhne se tohoto cíle. (Souhlas na levici.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Borovszky.
Posl. Borovszky (maďarsky): Ctené dámy a pánovia! My sociálni demokrati mysleli sme, keď sa tento návrh zákona sem dostal, že je on ovocím našej, niekoľko desaťročí trvajúcej práce. Mali sme za to, že výsledok nášho dlhodobého boja bude, že štát postará sa o tých, ktorí ho svojou prácou vydržujú, keď už im vypadne kladivo z ruky, keď sa stanú invalidami. Teraz však pri pojednávaní tohoto návrhu zachváti nás strašná ľahostajnosť, lebo musíme vidieť, že je to zase taký nový zákon koaličnej vlády, aké donášala už dosiaľ, ktorý práve tým nedá nič, na ktorých sa pri jeho predložení odvoláva.
Aj ten 65ročný vek poukazuje na to, že vláda chce si robiť posmech z pracujúceho ľudu, keď povedá, že zákon tento vynáša sa v záujme chudobného pracujúceho ľudu, lebo táto 65ročná veková hranica znamená toľko, že pracujúci ľud nikdy nebude brať účasť na výhodách týmto zákonom poskytovaných, lebo podľa štatistiky robotníctvo stáva sa invalidným medzi 45.-50. rokom a väčšina ich hynie v tomto veku. Predložím vám jeden výkaz nemocenskej pokladne, dľa ktorej mala táto pokladňa v r. 1923 103 zomrelých, z ktorých len 13 dosiahli predpísanú vekovú hranicu, kdežto ostatní zomreli vo veku mladšom. Z toho tedy nasleduje, že podľa tohoto zákona zo 103 ľudí poskytovala by sa výhoda tohoto zákona len trinástim, kdežto ostatných 90 bude vystavené smrti hladom.
My zo Slovenska už známe cit vlády pre sociálné poistenie. O tom v posledných 5 rokoch dala nám demonštratívne poučenie expozitúra vlády, Zemský úrad, ktorý nielen že nepodporoval vývin zdravotníckych ustanovizní jemu sverených, ale ich zničil a len svoje zdravie ošetroval. Vezmime to len rad po rad, čo natropil tento impotentný úrad v uplynulých piatich rokoch.
Už sostavenie úradu samo bolo protizákonné, lebo neskladal sa s exponentov pokladne, ale z jednotlivcov vládou menovaných, z ľudí, ktorí nemali ani slabej potuchy o sociálnom poistení, a prv než sa tam dostali, boli to bezvýznamní maličkí ľudkovia, ktorí vykonávali prihlášky a odhlášky u jednotlivých pokladieň, a tedy ani ich vedomosti ani praktické znalosti nepredestinovaly ich k tomu, aby viedli a udávali smer zdravotníctvu, najdôležitejšej to veci jednej zemi republiky. Lenže toto pre vládu ani nebolo dôležité; pre vládu bolo dôležité len to, aby niekoľko svojich exponentov umiestila na Slovensku v tučných miestach. To sa aj podarilo, ostatné však nie. Vlastne nie je tomu cele tak, lebo podarilo sa vláde docieliť ešte inšie, a síce to, že nemocenské pokladne, jediné to ustanovizne, ktoré na Slovensku slúžily hygiene ľudu, ležia dnes v rumoch v dôsledku činnosti týchto príživníkov. Vo svojej podlosti doviedli títo ľudia pokladne tam, že tieto prestali slúžiť zdravotníctvu robotníctva a sú len k tomu, aby ich vyživovaly.
Zemský úrad jedného po druhom povyhadzoval úradníkov, ktorí dlhé roky v pokladniach na Slovensku pilne pracovali, a to s tým odôvodnením, že pokladne v pomere k počtu svojich členov majú veľa úradníkov. Bola to ovšem len zámienka, lebo trebárs sa počet nezvýšil o nič, má dnes pokladňa v Košiciach 38 zamestnancov oproti drívejším 32. Pravý dôvod bol ten, aby mohli na miesta vyhodených posadiť svoje kreatúry. Neuspokojili sa však s vyhodením úradníkov, ale zrušili ešte i to malé právo, autonomiu. Pokladni, autonomie pozbavenej, dali inštrukcie, ktoré boly protizákonné; tak na pr. kým zákon jasne prejavuje, že každý poistenec má právo na nemocenské ošetrovanie a iné podpory odo dňa poistenia, sriadil zemský úrad v zubárstve triedy a vyberá za ošetrovanie zubov zvláštne taxy dľa toho, kto aký dlhý čas je členom pokladne. Neboly skvelejšie pomery ani pri poukazovaní do kúpeľov a sanatorií. Zemský úrad pozval členov, ktorí mali byť poukázaní do kúpeľov, k vyšetreniu do Bratislavy; vo veľa prípadoch sa stalo, že nemocní cestovali do Bratislavy s horúčkou 39°, a kým tam došli, onemocneli ešte viac. Všetko to dialo sa len preto, lebo jednomu bratislavskému lekárovi chceli poskytnúť možnosť k zárobku, lebo tento dostáva za každé vyšetrenie 30 Kč.
Ešte krikľavejší je spôsob, akým vydáva a objednáva zemský úrad obväzové liečebné pomôcky. Dosavádne liečebné pomôcky, objednávané na Slovensku, objednal si u firmy Fiala a syn v Brne, aniž by bol vyzval firmy slovenské k dodávke tohoto tovaru. Urobil to s odôvodnením, že firmy na Slovensku takýto tovar nevyrábajú. Konštatujem, že ani brnenská firma Fiala a syn takýto tovar nevyrába, aj ona je len obchodníkom sprostredkovacím. Týmto skutkom pozbavil zemský úrad zase hromadu robotníkov svojho chleba, lebo títo dodávali prv tento tovar pokladniam na Slovensku. Dlhé hodiny by bolo možné hovoriť o krivdách, ktoré spáchal zemský úrad behom svojho päťročného neskvelého panovania, a jestli má tento zákon nejaké dobré ustanovenie, tak to môže byť jedine zrušenie Zemského úradu.
Po vyhodení úradníkov nech teraz rad radom povyhadzujú aj riaditeľov. Riaditeľov pokladieň v Košiciach, Prešove, Berehove atď. vyhodili len preto, aby sa oni mohli posadiť do rôznych riaditeľských miest. Zákon tento pozbavuje ich totiž ich dosavádneho výsadného postavenia.
Ač tento návrh zákona neposkytuje toho, co sme očakávali, predsa len budem zaň hlasovať, lebo i s ním blížime sa o jeden krok ďalej k tomu, aby robotníctvo dostalo od štátu to, čo mu právom náleží. (Potlesk na levici.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Lehocký. Dávám jemu slovo.
Posl. Lehocký: Slávna snemovňa! Zákonná predloha, ktorú pojednávame, a jej dôvodová zpráva je výsledkom veľkej práce odborníkov a nekonečného vyjednávania politických činiteľov koaličných strán a preto nejaké zmeny na predlohe, jak ona pred nami teraz leží, treba považovať za vylúčené. Za vylúčené z toho jednoduchého dôvodu, že čo sa na predlohe zmeniť dalo alebo muselo, to stalo sa vo výbore, menovite v širšom a užšom výbore sociálne-politickom, ktorý v 54 schôdzach čo najpodrobnejšie a najdôkladnejšie prebral predlohu s paragrafu na paragraf, a či už ju voči pôvodnému zneniu čiastočne zhoršil a či zlepšil, usniesol sa výbor v jeho väčšine na tom znení, v akom ho plénu predostrel. Týmto chcel by som povedať, že pojednávanie zprávy výboru soc.-politického tu v pléne národného shromaždenia je už vecou čiste formálnou a dekoratívnou, ako sa to konečne stáva so všetkými ostatnými zákonnými predlohami.
Ale keď už máme možnosť tu v pléne o veci prehovoriť, musíme poukázať aspoň na niektoré nejasné a nevýhodné stránky predlohy zákona, týkajúce sa zvlášte Slovenska, lebo ako známo, pomery v tomto ohľade u nás na Slovensku sú ponekiaľ odlišné od pomerov v zemiach českých. Na túto okolnosť poukázal som už v povšechnej debate sociálne-politického výboru, ale zdá sa mi nie s veľkým výsledkom.
V prvom rade musím poukázať na to, že dľa návrhu, keď stane sa zákonom a nadobudne účinnosti, dostaneme síce jednotný zákon pre poistenie nemocenské, starobné a invalidné, ale nedostaneme jednotného zákona pre prípad úrazu. Inak bude i nabudúce na Slovensku a inak bude v zemiach českých. Inak bude na Slovensku v tom smere, že okresné poisťovne u nás budú oproti poisťovniam v zemiach českých vo finančnej nevýhode. Vo finančnej nevýhode tým, že budú museť v páde úrazu poskytovať podporu až prípadne 10 týždňov, kdežto v Čechách majú a budú mať právo už od 29. dňa po úraze na refundáciu so strany úrazovky.
Ďalšia nevýhoda slovenských pokladníc bude tiež v tom, že v smysle u nás ešte platiaceho uhorského zákona XIX. z roku 1907, zostanú nemocenské pokladne vo veciach úrazových i naďalej služobkyňami Zemského úradu, poťažne jeho úrazového oddelenia, a to bez náhrady, ako sa deje od prevratu až podnes, ačkoľvek zákon XIX. z roku 1907 náhrady za práce pre úrazové oddelenie predpisuje, lenže zákon platí iba vtedy, keď sa jedná o to, aby sa z pokladieň vymačkalo, čo sa len vymačkať dá, a nie i vtedy, keď majú i tieto prísť k tomu, čo im zákon zaručuje. Že sa takto môže diať, ukazuje len, že na Slovensku môže sa v mnohom postupovať tak, ako by sa vždy postupovať nemalo.
Z tohoto nerovného pomeru dostať sa von, poskytuje nám úfnosť priznanie referenta posl. dr. Wintera, že tieto dva rôzné úrazové zákony musia byť čím skorej vzaté pod revíziu, že musia byť prispôsobené dnešnej dobe a hlavne, že musia byť unifikované. Bolo by žiaducné, keby sa to mohlo stať do tej doby, keď bude mocť nabyť účinnosti zákon o socialnom poistení, ktorý teraz pojednávame.
Vec, na ktorú by som ďalej s veľkým dôrazom chcel poukázať, týka sa otázky rezervných fondov okresných nemocenských pokladníc na Slovensku. Tieto fondy ležia na túto dobu dľa nášho starého zákona u Zemskej úradovne a nikto nevie, aký obnos dohromady činia. Nikto to nevie preto, poneváč verejnosti zostávajú proti lepším zvykom utajené. Je však viac ako isté, že obnos tento činí dohromady pekných pár milionov korún. Jedine bratislavská pokladnica sama vplatila na rezervný fond od prevratu vyše 2 miliony Kč a má ešte platiť skoro 2 miliony Kč. Tieto neboly zaplatené len preto, poneváč sú vonku u zamestnávateľov nezaplatené. Z toho vidno, že obnos z 29 pokladníc na Slovensku a Podkarpatskej Rusi musí činiť úctyhodnú sumu. Preto dovoľujem si upraviť na pána referenta dr. Wintera tú skromnú otázku, čo by tak asi myslel, že by sa malo stať s týmito rezervnými fondami, nakoľko v návrhu zákona nie je o veci nič vzpomenuté? Sám bol by som toho názoru a viem, že nebudem osamotený s týmto názorom, že fondy tieto nemaly by už byť teraz už ničím zaťažované, žiadnou stavbou nejakých sanatorií a podobných podnikov a maly by byť pri likvidácii Zemského úradu vrátené pokladniciam tak, ako boly od nich prevzaté. Fondy tieto pozostávajú z členských príspevkov robotníckych a zamestnávateľských a preto podľa zdravého rozumu nemôžu nikomu inému pripadnúť k dobru, ako zase len tým, ktorí ich tam vplatili. To by vyplývalo už z toho, že § 178 tejto predlohy nariaďuje uloženie rezervných fondov pre každú nemocenskú poisťovňu, a to vo výške stredného vydania troch posledných rokov. Pokladnice v českých zemiach svoje rezervné fondy majú, ktorá väčší, ktorá menší, a preto nemôže sa inak stať aj u nás, ako že pokladnicami odvedené a v rukách Zemského úradu držané rezervy musia byť vrátené do rúk a majetku okresných nemocenských pokladieň, poťažne okresných nemocenských poisťovieň.
Toto, vážení panovia, by boly tie hlavné dve veci, na ktoré som považoval za potrebné so stanoviska slovenských pokladníc poukázať. Že dalo by sa o predlohe ešte mnoho hovoriť, je samozrejmé. Tak na príkl. nemôže byť vecou poistenia robotníckeho na prospech to rozdrobenie poistenia, v ktorom bude sa v smysle tejto predlohy nabudúce pokračovať. Tým docieli sa pravého opaku toho, po čom sa volá. Volá sa totiž po stlačení administratívnych výloh v nemocenských pokladniach, pri tom však bojuje sa za zemedelské a iné pokladnice, ač práve je dokázané, že čím menšia pokladnica a čím v nižších triedach sa členstvo nachádza, tým procentuelne budú väčšie výlohy na administratívu.
Volá sa tiež o odpolitizovaní pokladníc. Ale tí, ktorí po tom volajú, zakládajú nové pokladnice práve z toho účelu, aby s pomocou týchto pokladníc mohli svoju politiku ľahšie prevádzať. Neviem, ako sa im povedie v tomto ohľade v Čechách, ale na Slovensku môžu docieliť voľačoho, za čím sa im nemôže stýskať.
Je nutno vytknúť predlohe i to, že vec úradnícku nenesie dostatočne na srdci, menovite úradníctvo slovenských pokladníc pohliada do blízkej budúcnosti ešte neistejšie ako dosiaľ. Predloha totiž neobsahuje ohľadne toho nič uspokojivého, naopak vystavuje i starých zaslúžilých úradníkov v úplnú neistotu. Uhorský zákon XIX. z r. 1907 keď tvorili, dali do jeho prechodných ustanovení, že definitívni úradníci rozpustiť sa majúcich pokladieň (spoločenstevných a iných), v ktorých boli zamestnaní a keď v dotyčných ústavoch mali hlavné zamestnanie, musia byť prevzatí a do zväčšených okresných nemocenských pokladieň prijatí. Toto boly jasné slová v zákone. V našej predlohe by sme ich márne hľadali. K tejto neistote zamestnancov slovenských pokladníc prispeje aj tá okolnosť, že autonomia pokladníc bude značne obmedzená, vedúcich úradníkov bude mať právo menovať len Ústredná sociálna pojišťovna, v ktorej budú mať Slováci asi veľmi malý vliv. Bolo by ešte dosť, čo by sa mohlo predlohe vytýkať, ale opätujem, zdá sa mi to zbytočným. Dielo je hotové, a má sa mu dostať iba schválenia a sankcie.
My československí sociálni demokrati z našej strany toto schválenie tu v pléne Národného shromaždenia predlohe tejto uprieť nemôžeme. Prijímame a odhlasujeme s ochotou, ačkoľvek sme si povedomí, že dielo toto nie je dokonalé, ako to i sám pán zpravodaj uznáva, ale pre začiatok, povedal by som zase so zpravodajom, je toto dielo pri najmenšom dobré. Myslím tu ovšem na poistenie starobné a invalidné, lebo veď poistenie nemocenské máme už od tridsať rokov. Len ten, kto má možnosť a povinnosť každodenne stýkať sa s ľuďmi bezmajetnými, s ľuďmi patriacimi k robotníckej triede, ale nadovšetko s ľuďmi nemocnými, len ten bude vedieť najlepšie oceniť dielo toto a len ten bude mať najväščiu radosť teprve potom, keď dielo toto nadobudne skutočnej účinnosti a nezostane len zákonom na papieri. Je viac ako isté, že zákon sociálneho poistenia dostaneme dnes - zajtra - povedal by som - s otvoreného priestoru pod odkvap, pod strechu. To však nestačí. S tohoto miesta neistého odkvapu musíme dostať tento zákon do stabilného a dôstojného stánku, kde stane sa teprve tým, čo od tohoto diela čakáme: blahodárnu ustanovizeň pre tých, ktorí toho budú potrebovať.
Aby sa tak stalo, musí sa postarať robotníctvo tohoto štátu bez rozdielu a v prvom rade jeho zástupci obidvoch sborov Národného shromaždenia.
Ku koncu mojich slov, ako poslanec zo Slovenska mal by som sa zmieniť o reči pána dr. Labayho. Aspoň som si to vzal pred seba včera, keď pán dr. Labay dával na javo výraz tomu, ako on sociálnej politike rozumie. Medzi tým dostalo sa dr. Labaymu odpovedi takej, akej nečakal. Dr. Winter totiž považoval pod svoju dôstojnosť, aby na jeho slová reagoval. A tak to bolo v poriadku. Lebo kto tak povrchne a nevecne opováži sa s tohoto miesta hovoriť k tomu dielu, ten inej odpovedi nezasluhuje. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Uděluji další slovo pí. posl. Zeminové.
Posl. Zeminová: Slavná sněmovno! Pan generální zpravodaj ve včerejším doslovu k všeobecné debatě velmi šťastně polemisoval s námitkami pánů řečníků všech téměř skupin parlamentních. Zejména mluvčímu Německého souručenství měšťanského vytkl právem, že sice se dožadoval mnohých příznivějších změn, zejména také v oboru pojištění mateřského a vdovského, že však jistě je přesvědčen, že Německé souručenství měšťanské zrovna jako podobné jinonárodní skupiny v parlamentě neodhlasovaly by také absolutně v této době úhradu nových vydání, jež by tím vznikla.