Úterý 15. dubna 1924

Když slyším, co členové třetí internacionály mluví zde o nás, o našem utlačování, a vzpomenu si, co dělají ti, kteří jsou jim gloriosním příkladem, v Rusku, musím přece jen říci, že je velmi dobře, že nám k tomu dal dnes osvětlení kol. Burian. Opravdu musím říci, že jsem neslyšel hned tak něco otevřeného a skutečně upřímného, jako to, co nám řekl, a přiznám se, že jsem mu za to vděčen, poněvadž nic na světě není v politice horšího, než něco zakrývati, za něco se stydět. To je mně protivné. Myslím, když hájím tento zákon po té debatě, která dnes byla - jinak ne - že opravdu miluji otevřenost. Proto jsem byl velmi vděčným, když jsem dnes slyšel kol. Buriana. On začal svůj výklad o poměru jejich strany k demokracii citátem z řeči pana ministra Beneše. Nevím, zdali mu tím chtěl udělati přátelskou nebo jinou službu (Veselost.), to je jeho věcí, do toho se nebudu plést, ale mě se zdá, že přece není dobře možno, aby byl citoval správně. (Posl. Burian: Přesně jsem citoval!) On totiž řekl, že sověty jsou cestou ke vládě lidu a k odstranění oligarchie vůdců.

Pánové, já nemohu věřiti, že by to bylo tak řečeno. Buďto se musil přeřeknouti, nebo je to chyba tisku. To přece není možno, aby někdo řekl, že sověty jsou cestou k odstranění oligarchis vůdců. Prosím, v celém Rusku vládnou dva lidé, Stalin a Džeržinski, jeden je Polák, druhý Gruzín. Račte odpustiti, jestli zde se může říci, že sověty vedou k odstranění oligarchie vůdců, to přece prostě není možné. Myslím, že pan kol. Burian špatně četl. Když tvrdí ovšem, že to doslovně odcitoval, je to ovšem něco jiného, já jsem to myslil dobře. (Posl. Burian: Vy vlastně mluvíte proti Benešovi, ne proti mně. Já jsem vás chtěl dostat do takové těžké a obtížně posice!)

Potom nám ovšem kol. Burian také vyčítal, že jsme vyloučili při stavbě státu německé měšťanstvo a německou sociální demokracii. Vidíte, to byste nám neměl vyčítat. Myslím, že to bylo těžké, abychom spolu stavěli stát, když oni si stavěli ten druhý. Je těžko dvěma najednou stavět. Pánové si stavěli Deutsch-Österreich se severními Čechami a tu bylo dosti těžko s nimi zároveň stavět Československou republiku, ale proto to přece nebylo jaksi úmyslné vylučování ze spolupráce německých krajanů. Oni se prostě vyloučili sami. (Posl. Burian: Dva nemohou na jednom staveništi stavět, to je dobře řečeno!) Ano, když si na jednom staveništi dva dělají domy, které nemají být, abych tak řekl, docela po sousedsku stavěny, je těžko, aby stavěl jeden na obou. To nejde. V tom směru myslím, že by nám to nemusil vyčítati.

Ale nejvíce jsem byl překvapen, když nám řekl, že měšťáci chtějí šlapati dělníky. Pan kol. Burian mi odpustí, ale to byl optimismus ohledně měšťáků, že bychom byli vůbec především tak k tomu nakloněni, abychom šlapali dělníky, ale i kdybychom tomu chtěli, podívejte se na sněmovnu! Rád bych viděl, jak bychom to dělali. (Veselost.) Tyto věci se musí bráti cum grano salis. Kdyby to p. kol. Burian řekl venku v nějakém shromáždění, budiž, tomu ještě rozumím. Ono se to tak krásně říká: "Měšťáci chtějí šlapati po dělnících." Já vím, že je na to ohromný potlesk, ale zde, kde sedíme a máme co dělati, abychom se ubránili, abyste nešlapali vy po nás, je to přece trochu silné. Ale pak řekl pan kol. Burian něco, za co jsem mu vděčným, že to tak otevřeně řekl. On říká: Proletariát potřebuje nadvládu nad buržoasií a tuto nadvládu - a prosím, to měl napsáno a tedy to bylo, jak se říká, docela vyfilosofováno při světle lampy - chtějí železně vykonávati. Neměli jsme nikdy žádné pochybnosti, pane kolego Buriane, že kdybyste nadvládu měli, že byste ji opravdu železně vykonávali. Proto jsme se dobře starali, abyste ji neměli, a buďte ubezpečen, že v této dobré snaze budeme pokračovati. (Výborně!) Pak přidal ještě něco, co bylo velmi dobré: "Abychom té nadvlády dosáhli, proto musíme hájiti demokracii." To je dobré odporučení pro demokracii, a i těm největším demokratům to dává příčinu, aby se zamyslili nad obsahem této demokracie. Já o ní nebudu míti přednášku - to by bylo zbytečné, to ponechávám jiným - ale každým způsobem bude dobře, když si přece jen při všem pomyslíme, že máme u nás v republice stranu, která chce tuto nadvládu nad buržoasií železně prováděti, a která chce užívati demokracie, aby se k tomu dostala. Tedy musíte odpustiti, že si tu demokracii budeme hezky dobře prohlížeti. Já vás ubezpečuji, že nebudu dělati nic proti opravdové demokracii, ale myslím, že jsme povinni, když toto slyšíme, trochu se na to dívati, aby demokracie špatně pochopená a špatně užívaná nám nepochovala stát. (Výborně!) O to tu jde, a proto jsem tak rád, že by pan kol. Burian tak laskav a řekl to velmi otevřeně. Při tom ovšem - a to bylo charakteristikou dnešní debaty - citoval Havlíčka a starého Riegra. (Posl. Burian: Škoda, že jsem necitoval vaše řeči!) I mě jste mohl citovati, beze všeho. Myslím, že by se všichni tito pánové v hrobě - pardon, já nejsem ještě v hrobě (Veselost.) - obrátili, když říkáte, že máte demokracii jen k tomu, abyste železně vládli nad buržoasií. Jestliže se dnes tak mnoho mluvilo o Havlíčkovi a Riegrovi, dovolíte mi, abych to konečně odbyl. (Hluk.)

Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Prosím o kľud.

Posl. dr. Kramář (pokračuje): Nejsem připraven na citáty a nebudu citovati, ale jedno nemějte mi za zlé, když budu mluviti velmi otevřeně a bezohledně. Tyto citáty byly proneseny tenkráte, když bylo ve veřejném životě ještě něco, co jsme docela ztratili, totiž jistá úcta k veřejnému mínění. Když byl Havlíček živ a když Rieger mluvil svoji řeč v Kroměříži, tenkráte se na veřejný život díval celý národ jako na něco svatého. Tenkráte nebylo těch hrubostí, tenkráte nebylo toho skandalisování, tenkráte nebylo nízkého tonu v listech, tenkráte nebojovalo se snad proti korupci, to řeknu docela otevřeně, poněvadž jí nebylo, poněvadž poměry byly velmi primitivní a nejsem dosti nespravedliv, abych neřekl, že složité poměry hospodářské, veliká bída po válce, život zbohatlíků, který úžasně působí na všechny ostatní, nedokonalé platy úředníků, všechno to vytvořilo atmosféru, ve které se rodí smutné zjevy, kterých jsme svědky.

Tenkráte, pánové, proto nemohl o tom Havlíček mluviti, aby se urážky na cti dávaly jinému soudu než porotnímu a také ne Rieger, poněvadž tenkráte politické strany se především staraly o svobodu národa a ne o to, aby jedna druhou špinila. (Posl. Burian: Životopisy těchto mužů povídají něco jiného!) Ano, ale později. (Posl. Burian: Rieger i Havlíček!. . .) Ale Havlíček ne, prosím. (Posl. Burian: Havlíček!) Račte odpustiti, jestli Havlíček dovedl říci někdy nějaký ostrý vtip, to není žádné neštěstí. Kdybych já byl státním návladním a udělali byste dobrý vtip, nikdy bych jej nekonfiskoval, poněvadž je každého dobrého vtipu škoda. Já jsem také trošku četl Národní Noviny, a to několikráte a musím říci, že pro mne to bylo vždy duševní obrodou, když jsem je četl. Jsem trošku citlivý. (Posl. Burian: Mám na mysli, co bylo proti Havlíčkovi; zjevy urážek na cti byly i proti Smetanovi, Masarykovi - všichni mají své kapitoly!) To je možné. Říkám, že docela zbytečně byl zde citován Havlíček, poněvadž ani Havlíček ani Rieger dojista nechtěli ochraňovati toho, kdo by lehkomyslně někoho urážel, nýbrž oni chtěli hájiti politickou svobodu v době absolutismu. Račte odpustiti, to myslím, že by v této sněmovně podepsal každý, dokonce i vy prozatím, poněvadž je to cesta k železné vládě proletariátu. My bychom za žádnou cenu nedopustili omezení politické svobody v tisku.

Bylo zde mluveno také o konfiskacích. Zejména kol. Patzel si neobyčejně na ně stěžoval. Nechci všechny konfiskace hájiti. To je specialita censorů, že čas od času udělají hloupost. To vždy bylo a bude, ale račte odpustiti, přece jen pro svobodu tisku jsou jisté hranice. Já si dám líbiti každou kritiku vlády, každou, i tu nejbezohlednější; naopak říkám, že vláda musí si jí žádati, ale ona musí býti poctivě státní, ne chtíti rozvrátiti stát, (Výborně!) a proto musí míti tedy i stát přece jen v ruce prostředky, aby nedovolil, aby prostřednictvím tisku se šířila nenávist ke státu, a aby se, řekl bych, podminovával stát a jeho autorita. Tedy i ten největší přítel svobody tisku řekne docela přirozeně: Jsou jisté hranice. Jsem pevně přesvědčen, když budeme míti tento zákon, že bude méně konfiskací, a to proto, že bude osobní odpovědnost a bude možno stíhati to, co se děje. Kdežto. . . . . (Výkřiky německých poslanců.)

Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Prosím, neračte vyrušovat řečníka. (Posl. Knirsch [německy]: To je tak, jako když se řekne: Když jsme všechny pověsili, bude méně lidí!)

Posl. dr. Kramář (pokračuje): O tom není nejmenší pochybnosti, já jsem to zkusil, vy jste to chtěli, aby bylo méně lidí. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.) Po mém soudu ta svoboda tisku, o které mluvíme a které si tolik přejeme v zájmu zdravého života státního, ukládá tisku velikou mravní odpovědnost, a kde této mravní odpovědnosti tisku není, tam je život veřejný nezdravý, tam je potřeba léčení. Myslím, že musíme udělati všechno, abychom zvýšili vážnost tisku. Tu se mi zdá, že nic tak nezeslabuje posici tisku a jeho význam, jako nízký tón žurnalistiky, hrubosti a osobní urážky. Myslím, že zrovna demokratická svoboda vyžaduje vážnou, ušlechtilou formu diskuse. Mně se tak zdá z dlouhé zkušenosti žurnalistické - vždyť jsem se napsal dosti ve svém životě - že se kritika nestává ostřejší a bezohlednější, ale také ne účinnější, když je hrubostí nebo osobním útokem. Invektíva není nikdy ostrá a nikdy nepůsobí, naopak vždycky odpuzuje každého slušného člověka. Proto, má-li býti kritika skutečně účinně ostrou, nesmí býti hrubá, nesmí býti urážlivá, a i když jde proti osobě, musí býti zřejmo, že nechce skandalisovati, poněvadž to je, řekl bych, poslední prostředek, aby se odstranil zlořád. Bohužel, bývá to naopak. Skandalisování osoby bývá prvním účelem a, odpusťte mi, veřejný prospěch, fíkovým listem. (Potlesk.)

Ostatně kol. Patzel se vyslovil také docela v tomto smyslu, že s tím souhlasí, že to není možno . . . (Posl. Patzel [německy]: Jistě!) Tedy, prosím, já nevím, proč jste proti zákonu? (Posl. Patzel [německy]: Poněvadž cesta není správná!) Prosím, nemějte mi za zlé, že mám teď strach to říci před Němci, ale poněvadž říkám všecko otevřeně, nebojím se to říci. Když srovnáte cizí noviny se zdejšími novinami, mám ten pocit, že je mi při tom nevolno. Německé noviny - to svědectví jim musím dát a nesmím jim ho odepříti - hledí zachovati i v nejostřejší diskusi vždycky tón, který je přípustný ve slušné společnosti - a to je něco, co bych chtěl, aby bylo v našich listech. Prosím, když čtete cizí listy, je přímo člověku úzko, že u nás, doma, se nedovede psáti tak, jako se dovede psáti tam. Nevím, jak je to u vás, v německých listech, ty já nečtu, ale tak se mi zdá, jestli se tohoto zákona tak strašně bojíte, že to nebude tak pro ty naše hlavní listy v hlavním městě říše, nýbrž že to spíše bude pro ty krajinské.

Myslím, že se nezačne s nápravou, kterou všichni chceme, když si budeme namlouvati něco, co není. Musíme si mluviti pravdu a míti kuráž si tu pravdu říci. Takhle to nejde. Jak jsem řekl, 30 let jsem v politice, útoky na mne začaly neobyčejně dobrou frásí: Potřebujeme znalce odborníky anebo charaktery? Tak se proti mně útočilo, když jsem začal politiku byl jsem tehdy docela mladý - rozumí se, že jsem byl tím odborníkem, ne tím charakterem. (Veselost.) Pak to šlo takto celý život a já měl dojem, kdybych zmizel z politického života, že zde nastane velké vakuum v českém životě, zejména v žurnalistice, neboť co by dělala, kdyby nemohla na mne útočiti? V jednom velice blízkém listu bylo o mne řečeno, že mám lokajskou náturu jako Gundry: Ich dien! Ve vojně bylo viděti, jakou mám lokajskou náturu. Ubezpečuji, že ani by mne nenapadlo k vůli těm útokům, které jsou i dnes proti mně podnikány, žádat tento zákon. Doufám, že několik let v politice ještě dožiji, ať se na mne útočí nebo ne. Ale račte odpustiti, to výjimečné postavení, které mám já, nemá každý, já si to mohu dovoliti, protože lidé tomu nevěří, ale jak k tomu přijde jiný člověk ve veřejném životě, který není tak znám, aby mohla býti jeho čest napadena, aby mohl býti celá 2 léta - tak dlouho takové spory někdy trvají - vláčen blátem, a jak k tomu přijde, aby mu bylo bráno to, co jest mu nejdražší, jeho čest, jen ze strachu, aby se něco nestalo tomu, kdo lehkomyslně a jen proto, že jest to politický odpůrce, jej napadl? (Výborně!) To nejde! My musíme čest veřejně činných lidí hájiti, musíme jim dáti možnost, aby ji mohli hájiti a našli k tomu forum. A proč? Protože neuděláme-li to, vyženeme z politiky každého slušného člověka. (Výborně!) Chcete-li zvýšení úrovně našeho politického života, nechcete-li vyháněti lidi, kteří mají citlivou čest, nechcete-li, aby byl veřejný život rejdištěm pro ty, kteří si z ničeho nic nedělají, braňte se tomuto zákonu, nechte dále vláčeti všechny napadené dva roky blátem, nechte povolávati svědky z Ameriky, Australie a bůhví odkud, čímž se rozsudek stále odkládá, nechte je vláčeti tím, co se jmenuje veřejná pomluva, až jednou za dva roky stane se snad, že viník bude od poroty odsouzen. Ale zatím všichni na to zapomněli, věc ztratila aktualitu, neboť sensace trvá jen chvíli. To aktuelní bylo jen pro napadeného, jemuž byl zatím zničen život a pokálena čest, nejen jeho, nýbrž i jeho rodiny a dětí, a to jen proto, že se bojíte dokazovati pravdu před soudem. (Výborně!) To nejde!

Není nejmenší pochybnosti, že u nás byly poměry zlé. Bylo to nespravedlivým viniti z toho nás národ. (Posl. Patzel [německy]: Byli jsme zavřeni, právě tak jako vy!) Prosím, u vás jsou jiné poměry, vy jste byli po staletí pány, my jsme byli po staletí porobeni To jest něco jiného. Ne proto, že jste nadával, ale že jste byl nepřítelem státu, vás zavřeli, vy jste dělal velkoněmeckou politiku. (Posl. Patzel [německy]: Vy jste šli do Moskvy, my do Berlína!) Jen malý rozdíl byl v tom, že vy jste šel do Berlína, to každý věděl a mohl dokázati, ale když mne odsuzovali, neměli ani tohoto důkazu. To je jiný názor, ale já se neodříkám, že od začátku války jsem šel do Moskvy. Porobený národ přirozeně má docela jinou mentalitu. Jestli vidíme v naší žurnalistice dnes tu závist, to klepaření atd., pak se obávám říci, že je to skutečně dědictví staleté poroby. Ale z toho se musíme dostati ven a my se dostaneme, a když to nejde po dobrém, musí to jíti zákonem. My musíme jíti na vyšší stupeň. Nejsme již porobený národ, my jsme národ, který je povolán vládnouti v této republice, tuto republiku budovati, poněvadž jsme státním národem a poněvadž od jeho kvalit, a zejména od jeho vnitřních vlastností závisí osud a budoucnost tohoto státu.

Nechceme omezení svobody tiskové, ale chceme omezení hrubého tónu listů, a to proto, že to není jen mučení napadeného, nýbrž že je to také jisté mravní otupení citu lidového. Když se všecko musí snášeti, ten lid neví, že je to jen k vůli porotě, lid si myslí, že je to proto, že se cítí vinným. Když se nehájí, tak již tomu skoro zvykne. Zvykne si, že se každému může říkati zloděj, a já nevím, co všechno. Nemůže býti většího ponížení mravnosti a mravního niveau naší společnosti, než když se to zavede. V tomto ohledu skutečně nám můžete věřiti, že máme velmi vážné důvody pro to, abychom udělali takovou předlohu, že to nebyly jen ty důvody, o kterých se dnes mluvilo, že jsme jeho veličenstvu "Pětce" chtěli dáti velikonoční dárek. Říkám toto: Jestli tento zákon uzákoníme - a já v to pevně doufám - bude jistě pomalu úroveň našeho tisku a našeho veřejného života zvýšena. Nedělá to však jen zákon, zákon se musí také prováděti, a to, - ať mně to nikdo nemá za zlé - když je toho potřeba, třeba bezohledně, poněvadž toto mravní zvýšení našeho veřejného života musí býti naším nejvyšším a prvním cílem. Jestliže říkáte, a říkali jste to dnes v celé debatě, a byl to jeden z hlavních argumentů vůbec: "Vy něco vytrháváte z celku", jak to říkal pan posl. Mlčoch, "vy nám nedáváte celý tiskový zákon", řeknu: Ano, my vám nedáváme celý tiskový zákon, a proč? Poněvadž vy nám naproti tomu říkáte, že celý tiskový zákon potřebuje reformy. Ano, právě na základě této předlohy je potřeba reformovati tiskový zákon. Dobrá vůle reformovati tiskový zákon zde byla dávno, ale toto bylo kamenem úrazu. Když toto vyřídíme, pak tiskový zákon uděláme si největší radostí a doufám, že aspoň potom budete s námi pracovati.

S největší rozhodností musím však protestovati proti tomu, že bychom chtěli tímto zákonem zameziti boj proti korupci.

Já jsem zde dokonce slyšel výrok - neznám toho pána, který ve velmi tlumeném výkřiku, aby to snad slyšeli jeho nejbližší sousedé, řekl - že je to Schutzgesetz für die Diebsbande. Myslil jsem, že kulturní úroveň německých poslanců je trochu vyšší. Ale když je taková, tak možná, že potřebuje také takového zákona! (Zcela správně!)

Dovolte, abych mluvil bez pathosu a prostě analysoval, je to neobyčejně interesantní. Jestli budete tak laskaví a budete se mnou tuto věc sledovati, srovnejte prosím, dvě věci: Srovnejte tu benzinovou a špiritusovou aféru. Špiritusová aféra byla traktována v novinách proto, aby se bojovalo proti jedné nebo druhé straně anebo se strany komunistické, aby se připravovala demokratická cesta k té železné nadvládě proletariátu. A řeknu, co z toho bylo. Mohli jste se něčeho dopátrati? Z celé špiritusové aféry byla jenom ostuda doma a v cizině; to bylo to jediné. Nechci o tom mluviti, jaké byly zvláštní příčiny, že to tak končilo. Ale zde vidíte přímo školní případ, co se udělá, když se o věci jenom mluví v novinách a jenom s toho stanoviska, aby se pošpinil jeden nebo druhý. Co jste udělali? Čemu jste pomohli? (Hlas: Vždyť o tom začaly národně demokratické listy v Plzni psáti!) Pane kolego, buďte ubezpečen, že celý tento zákon zrovna tak bude na ty národně demokratické listy jako na jiné. (Hlas: sám na sebe?) Sám na sebe ne, neboť já to nepíši. (Veselost.) Tu je viděti, že to nepomáhá. Takováto cesta nevede k ničemu, jen k otrávení veřejného života.

Je potřebí něčeho jiného, a to vidíme zrovna v benzinové aféře. U benzinové aféry bylo přímo štěstím, že se noviny o tom nedověděly. (Výborně!) Kdyby se bývaly včas o tom noviny dověděly, začaly by o tom psáti, zahladily by se tím všecky stopy, jako ve všem ostatním. (Hlas: Benzinová aféra byla šikovně kryta!) Odpusťte, já nevím, nejsem specialista benzinové aféry. (Veselost.) Ale jakmile byla zjištěna positivní stopa, tu ministr nár. obrany na žádost svých důstojníků s naprostou rozhodností řekl: (obrácen k min. předsedovi Švehlovi) - prosím, smím to říci? - "Pronásledovati všecko, i kdyby šlo o Švehlu." (Veselost.) A šel okamžitě k Švehlovi, Švehla dal rozkaz, ať se to dělá tak, jak to chce pan ministr národní obrany, a vy vidíte, jak to jde! (Hlas: To je správné!) Na tom je viděti, co to je, když vezme do rukou věc soud, a ne když to vezme žurnalistika, která z toho chce udělati špinavou aféru. (Hluk. - Výkřiky.)

Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím o klid. (Hluk. Výkřiky.) Prosím, aby řečník nebyl vyrušován.

Posl. dr. Kramář (pokračuje): Ten, kdo chce čistotu veřejného života, musí s námi souhlasiti, musí zde býti soud, který soudí bezohledně, spravedlivě, ale hlavně rychle, který je dostupný každému, poněvadž není tak drahý, jako porotní soud. A dnes se nikdo nebude moci vymlouvati na to, že před soud nemůže jíti, poněvadž tam nenajde spravedlnosti. Kdo má čisté svědomí, před tento soud bude moci jíti. Na to se již žádný nebude moci vymlouvati. Buďte ubezpečeni, - já nechci všeobecně obviňovati - že bylo mnoho darebáků, kteří se vymlouvali na porotní soud. (Výborně!) Tedy v tom ohledu chceme míti pořádek, chceme, aby se nikdo nemohl vymlouvati a aby mohl také nadřízený úřad nutiti úředníka, aby před ten soud šel, když bude nařčen. Dnes jste ho tam nemohli poslati, poněvadž mohl býti ten úředník eventuelně nevinen a vydal by se celému tomu martyriu porotních soudů. To nemohl žádný svědomitý šéf od svého úředníka žádati. A chcete-li míti skutečně obranu proti korupci, pak nemůžete to dělati jinak, než to děláme my. Pánové, to musíte míti jen soud. (Posl. Mikulíček: Potírejte korupci po ruském způsobu, tam je stříle jí! - Veselost. Hluk.)

Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím o klid. Žádám pana posl. Mikulíčka, aby nevyrušoval. Pan posl. Mikulíček nemá slovo.

Posl. dr. Kramář (pokračuje): Já to panu kol. Mikulíčkovi hned vysvětlím. Především my nemáme tolik patron, abychom mohli tolik střílet jako v Rusku. Vy pořád jste proti té korupci u nás, a zapomínáte, že v Rusku každý den v nějakém trestu, které jsou tam vykonávány, odkrývá se nějaká velká korupce. Ta justice v Rusku je výtečná. Když je dobrý komunista pro zpronevěru a krádež odsouzen, je odsouzen k smrti, ale pak se řekne, že pro revoluční zásluhy se mu dává milost. (Hlasy: Řekněte konkretní případ! Jmenujte určitý případ!) Pánové, to se vám to povedlo, já mám míti v hlavě všechny možné případy, kdy lidé, kteří se zasloužili o revoluci v Rusku, kradli. To by bylo trochu mnoho, toho na mně nežádejte. (Hlas: Tak paušálně obvinovati není hezké!)

Ale když je někdo, kdo nemá zásluhy o revoluci, když je to nějaký Nepman, ten se od soudí a rozsudek se provede hlavně proto, že se mu konfiskuje jmění. To je zase vypořádání sociální spravedlnosti, že se dovolila v Rusku tak zvaná ekonomická politika, svobodný obchod a když se trochu nahrabalo peněz, ovšem velmi důkladných v sovětském hospodářství, a když vyrůstala nová komunistická sovětská buržoasie, dělají to velmi jednoduše, vypoví je na Urál nebo do Turkestanu a zatím udělají doma prohlídku, konfiskují, o tam najdou a je dobře. (Hlas: Zde se nedělá vůbec nic!) Tak sumárně to přece dělati nemůžeme. My chceme, aby obviněný našel brzy satisfakci, respektive když jí nenajde a když se mu dokáže, že se dopustil špatnosti, aby byl co nejdříve spravedlivě odsouzen. Já říkám, že se boj proti korupci takto stane vážnějším a účinnějším.

A tu přicházím několika slovy jenom k některým věcem, které se reformě vytýkají. Je potřeba, abychom si zvykli, že obviňování ze špatných věcí, z korupce u nás je skutečně zase věcí vážnou a že se vážně musí vzíti. Já nechci mluviti o tom, co bylo v poslední době, ale na každý způsob mi přiznáte všichni, že už se otupělo veřejné mínění proti těm věčným korupcím. A jen tenkráte, když bude provinění pronesené v listu pod osobní odpovědností redaktora, pak myslím, že se prostě nedá přejíti nevšímavostí, že se nedá přejíti výmluvou na touhu po skandálu, že se musí udělati pořádek, musí se jíti k soudu, věc se musí objasniti a musí býti spravedlnost.

Já vím, že ukládáme těžkou povinnost žurnalistům, odpovědným redaktorům. Já to velmi dobře cítím, tím více, že sám jsem hodně žurnalista a že s našimi žurnalisty jsem opravdu v tom nejpřátelštějším, opravdu kamarádském poměru. Ale myslím, že svědomitý žurnalista zná beztoho ohromnou odpovědnost, kterou má. Čest člověka se lehce ničí, ale velmi těžko napravuje. (Výborně!) To staré latinské "semper aliquid haeret" je přímo strašným doprovodem každé lehkovážné urážky na cti.

Myslím, že můžeme očekávati od našich redaktorů - od vážných redaktorů - že jenom po svědomité úvaze učiní osobní útok a že to učiní jen tenkráte, když nebude účelem útok na osobu, nýbrž bude-li účelem veřejné dobro, veřejný zájem, zájem státu a společnosti. (Výborně!) Kdo této svědomitosti nemá, ten není zralý pro odpovědné, vážné povolání novinářské. A my musíme míti proti lehkovážné nebo úmyslné, zlé nesvědomitosti zákonnou ochranu.

Mluvíte o redakčním tajemství. Nemyslete si, že jsme o té věci mluvili teprve potom, když nám byly činěny námitky s druhých stran. My jsme si byli velmi dobře vědomi, co to znamená, úplně z kořenů změniti téměř 50tiletý zvyk, který ukládal za přední, čestnou povinnost redaktoru, aby zachovával redakční tajemství.

Je sice pravda, že v původní předloze byly ostřejší věci. Ale, pánové, kdybychom tam bývali nedali ostřejší věci a potom to předali žurnalistům, našim juristům, tak by z toho byla zůstala taková limonáda, která by nebyla k potřebě. Ale na druhé straně všichni, kteří s námi pracovali, mohou dosvědčiti, že jsme s velkou ochotou a liberálností šli vstříc všemu, co se na nás žádalo, právě v tomto §u 4, že je zbytečno, aby se na nás v té příčině útočilo. Znám těžké povolání žurnalisty, znám jeho ohromnou odpovědnost, vím, co to je, v tom chvatu a shonu večerní práce všechno prohlížeti, a proto jsme měli k tomu zření a nechtěli jsme trestati redaktora tak, jako konečně zasluhuje trest ten, který do té redakce přišel po dlouhé a dlouhé úvaze a falešně informoval redaktora, aby napadl cest někoho, kdo mu je nepříjemný. To není žádná nespravedlivost a myslím, že jsme byli k tomu povinni. Učinili jsme tedy ústupek a nikdo nemůže nám, většině, vytýkati, že bychom byli v této příčině krutými, poněvadž jsme zavedli instituci, která slouží ke cti této. . . . (Posl. Bubník: A všecky odborné organisace novinářské se proti tomu vyslovily! Proč jste nevyslechli napřed zástupce tisku? Co na to odpovíte?) Zavedli jsme smírčí řízení a toto smírčí řízení je jedním z nejhlavnějších, řekl bych, že to je sloup nebo páteř celého tohoto zákona. Pro loyálního žurnalistu, který skutečně šel jenom v zájmu veřejném, který nechtěl skandalisovati a který je ochoten jako muž dáti satisfakci, když někomu ublížil, je zde ta nejkrásnější příležitost, aby se věc vyřídila jako věc mezi čestnými rytířskými lidmi. A jestliže říkáte, proč jsme nevyslechli dříve žurnalisty. . . . . . (Posl. Bubník: Postavili jste je před hotovou věc a oni musili protestovati!) Nemějte mi za zlé, že v zájmu těch, kteří to psali, nebudu o tom mluviti.

Předloha chrání svědomitého žurnalistu před trestem a není potřeba, aby se toho naši žurnalisté báli, a také jsem pevně přesvědčen, že nyní, když přečetli hotovou předlohu, se toho nebojí. (Posl. Bubník: jen se jich zeptejte!) Bojí-li se vaši, to bych byl rád, aby se báli, kdyby se nebáli, nemuseli bychom vůbec nic dělati. (Veselost.) To je docela v pořádku. Kdyby se nebáli, pane kolego, byl bych první, který bych hlasoval proti zákonu. (Veselost.) Tedy v tom ohledu už není příčiny, proč bych se měl vzdáti obrany tohoto zákona.

My jsme nejednou dali možnost svědomitému redaktoru, aby svému trestu unikl a aby vyřídil věc způsobem rytířským, ale udělali jsme ještě něco jiného. Při tomto rytířském vyřízení sporu jsme dali také možnost, aby nevinně uraženému se dostalo satisfakce. A to je veliká přednost zákona, že ty tresty, které tam jsou - to je accesoir, to je jisté donucení - mohou se vyříditi opravdu rytířsky, ne tak povrchně jako dosud: Na základě §u 19 není pravda, není pravda, není pravda. . . . nýbrž, že muž proti muži si řekne: Ukřivdil jsem ti, odpusť mně. To není žádná hanba pro čestného muže, který uzná, že chybil, a na druhé straně se dostane obviněnému satisfakce. To je veliká přednost tohoto zákona a proto bych byl rád, kdyby o tom stenografické protokoly byly, aby se vědělo, že jsme nedělali špatný zákon, nýbrž zákon, na který jsme hrdi a pyšni, který všude budeme hájiti, poněvadž je to ohromný pokrok proti tomu co bylo dnes, a poněvadž toto nám otvírá cestu k opravdovému, velikému a obsáhlému tiskovému zákonu, se kterým dojista nebudeme dlouho čekati, aby ho vláda a koalice předložila sněmovně.

A nyní, dovolte, abych končil: Ne, že bychom se báli odhalování korupce, naopak, my myslíme, že toto je cesta k odhalování korupce, poněvadž to odhalování bude vážné, bude takové, že za ním může každý státi. Ale my děláme více. Koalice, resp. koaliční vláda vám podala zákon o imunitě poslanecké, aby se nemohlo ve veřejnosti říci, že na žurnalisty si troufáme a na poslance ne. Podali jsme vám předlohu o neslučitelnosti, velmi ostrou a bránili jsme se celou silou, aby rozhodování o tom nebylo jen v rukou většiny poslanců. Proto jsme tam chtěli míti soudce. Máme je tam, aby se nemohlo říci: "Udělali si zákon proti neslučitelnosti, a dali to do rukou předsednictva, kde mají většinu, nebo do rukou volebního soudu, kam si navolí také většinu". To nechceme, a proto tam chceme míti soudce. My jdeme ještě dále. Doufám, že vláda předloží ještě dnes poslední článek tohoto řetězu, totiž velmi přísný zákon proti úplatkářství, (Výborně!) a to nejen proti těm, kteří úplatky berou, nýbrž také proti těm, kteří úplatky dávají. (Posl. Bubník: Ten měl býti dán společně s ostatními předlohami!) Za malou chvíli jej dostanete. (Posl. Bubník: To jest slib, který nám dáváte!) Nemějte strachu, já nedělám sliby, které se nesplní.

Ale to jest skutečně nespravedlivé a kruté. Ta pětková oligarchie, o kterou se otře kde kdo, poslední neděli pracovala takovým způsobem, že kdybyste to měli dělati vy a zejména vaši dělníci, tak byste řekli: "To ne, vždyť jest zákon o 8 hodinové době pracovní. (Výkřiky posl. Bubníka.) Já jsem chtěl jen říci: 8 hodinová doba pracovní. My jsme dělali skutečně, co jsme mohli, a jestli jsme se s tímto zákonem o úplatcích dostali až do dnešního dne, pak je to jen proto, že den nemá 48, nýbrž jen, bohužel, 24 hodin. Vláda dělala skutečně svoji povinnost a také, jak pravím, ta Pětka, o kterou se každý tak otře a mluví o ní s největším opovržením. Buďte ubezpečeni, že to té Pětce naprosto neškodí, neboť jest jí to lhostejno, jak se o ní mluví, pro ni je to jediné: aby byla v úplné dohodě s koalicí, s většinou. O to se staráme a když bude míti Pětka za sebou většinu, buďte ubezpečeni, že bude dělati vždycky svoji povinnost.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP