Úterý 15. dubna 1924

Politické delikty, pravíte, budou vyřazeny z pravomoci stíhání novým sborovým soudem a zůstanou porotám. Já se vás, dámy a pánové, táži, co jest vlastně politický delikt? Jaké kautely máme pro kvalifikaci politického deliktu? Když bylo jednáno o omezení imunity a bylo některými stranami v ústavním výboru navrhováno, že pro politické delikty promlčení platiti má, tu sám referent ústavního výboru prohlásil, že není možno dáti to do zákona, poněvadž prý nemáme žádné definice v zákoně pro politické delikty. Když jsme té definice neměli při imunitě, nemůžeme jí míti také při tiskovém zákoně, a já se odvolávám zase na praktický život. Když poslanec, politik, člověk veřejně působící spáše nějaký delikt, objeví se to hned v novinách a pořádně se to zkritisuje, ukáže se na to, že ten člověk spáchal takovou a takovou špatnost. Ne proto, že on spáchal tu špatnost a mnohdy je to maličkost, která se nafoukne na ohromnou věc - nýbrž proto, že je to politik. Druhý člověk, v politice naprosto neznámý, spáše nízký zločin, podvod nebo podobný těžký zločin, ale o tom se vůbec nikdo v novinách nezmíní. Proč? Poněvadž to pro veřejnost nemá žádné zajímavosti, žádné důležitosti, ten člověk je veřejnosti neznám, je neškodný s ním veřejnost nepočítá a kdyby ho někdo usvědčil, docela nic mu to neuškodí, ačkoliv to bude těžká urážka na cti, když ho někdo obviní ze zločinu.

Myslím, že právě v novinách objevující se urážky na cti tiskem vždycky a při nejmenším v 80% mají za podklad moment politický a nikoliv osobní. Proto bych já definoval, že vlastně v každém případě, kde jde o jednotlivce veřejně činného, ať je usvědčen z jakéhokoli činu v tisku, vždy běží o politický delikt a ne osobní urážku, delikt, který by tedy patřil podle výkladu tohoto dnes předneseného zákona před porotu. Vy však budete tyto věci dávati nadále trestním soudům a odejmete je porotám. Budete tím pracovati pro zvýšení mravní úrovně ve veřejném životě? Nikoliv, právě naopak. Z těchto důvodů, které jsem právě uvedl, budete nepřímo, aniž byste snad chtěli, podporovati úpadek mravní ve veřejném životě. Proto se stavíme proti tomuto zákonu.

A nyní přicházím k věci, která je nejožehavější a byla přirozeně již také předmětem kritiky předešlých řečníků, totiž k redakčnímu tajemství. Redakční tajemství je zrovna tak jako tajemství u lékaře, advokáta, kněze a poslance vlastně základem celé existence té které instituce, poněvadž člověk, který přichází k odpovědnému žurnalistovi, aby dal něco do novin, co někomu nebude příjemné, přichází s tou jistotou, že se může úplně svěřiti, že nebude vyzrazen. (Posl. dr. Kramář: Může lhát!) Ale lháti nebude. (Posl. dr. Kramář: Vždycky!) Čistou pravdu, pane doktore, řekne.

Bylo zde již se strany pana posl. dr. Hnídka velmi emfaticky prohlašováno, že každý musí míti tolik cti v těle, aby se veřejně postavil za to, co prohlásil. Je proto zbabělostí nestáti za tím, co řekl, nebo co napsal. Ano, já také považuji za občanskou povinnost, postaviti se docela mužně za všecko to, co prohlásíme, se všemi důsledky. Ale, vážené dámy a pánové, musíme také počítati se skutečným životem a okolnostmi, které jsou mnohdy silnější než ta nejlepší vůle. Člověk odvislý, a řekněme si hned z prakse něco, státní zaměstnanec, úředník, dozví se ve svém úřadě o věcech, řekněme korupčních, a je o tom přesvědčen. Kdyby se opovážil veřejně říci, že o tom ví a že to prohlašuje. . . . . (Posl. dr. Kramář: Proč to neřekne svému ministrovi?) Poněvadž, pane doktore, někdy to nebývá ani dosti spolehlivé, není mu ani přístup k ministrovi možný, vždyť víme, že se znemožňuje různým způsobem, právě lidmi nehodnými přístup k odpovědným činitelům v úřadech.

Stane se takový případ v soukromém podniku, nemusí to býti veřejný úředník, že vyzradí na svého představeného nějaký špatný čin. Ale ten člověk musí si býti vědom toho, že dává v sázku celou svoji existenci, neboť, když se za to veřejně postaví, jeho zaměstnavatel ho prostě vyhodí a on, ne že by za to že prozradil to, co se u jeho zaměstnavatele dělalo, nabyl na ceně a druhý zaměstnavatel ho s radostí vzal, naopak, tento mu již nevěří, a těžko by pak hledal jinou existenci. Ten člověk chce prospěti veřejným zájmům, označiti člověka z určitého nečestného skutku, který může dokázati, po případě pod přísahou; i mně ty případy se staly a já musím tomu občanu říci, že, kdyby to chtěl pod přísahou dokázati, jest v jeho vlastním zájmu, aby uvážil, zdali se sám tím způsobem úplně nezničí.

Redaktor může takové věci použíti potom jen s tou podmínkou, že dotčeného občana neprozradí, poněvadž, kdyby ho prozradil, znamenalo by to jeho existenční zničení. (Hlas: Nikdo vás k tomu nenutí, abyste ho prozradil!) Právě naopak, zákon.

Vždycky, již za Rakouska bylo požadavkem žurnalismu, aby žurnalista byl zproštěn povinnosti svědecké, jako lékař, advokát, kněz, poslanec nebo příbuzný. (Posl. dr. Kramář: To je trochu odlišné!) Ano, proto aby se posílila důvěra k žurnalismu, proto se to žádá. A nyní, prosím, člověku, který prozradil svého informátora, slibujete beztrestnost nebo nižší trest, nutíte ho k nemorálnosti. Každý poctivý žurnalista, i kdyby měl za to dáti po případě opravdu kus své existence, jest si toho vědom, že jest jeho povinností, zachovati redakční tajemství. Nedovedu si představiti žurnalistu, který by se odvážil prolomiti tuto samozřejmou stavovskou zásadu a který by byl možný v řadách pořádných a poctivých žurnalistů. Nač dávati tedy do zákona něco, o čem jsme přesvědčeni, že v praksi provedeno býti nemůže, poněvadž musíme počítati s tím, že chceme míti žurnalisty opravdu charakterní. Žurnalista, který by prozradil redakční tajemství, není možný ani v řadách svých kolegů, není možný ani u jiného časopisu, poněvadž prostě není k němu důvěry. Proč mu slibovati tedy za tento špatný, nemorální čin nějakou výhodu? Tato zásada v zákoně uvedená je založena na nemorálnosti a myslím, že takový zákon není důstojným Národního shromáždění.

Ve výboru ústavním, když byla projednávána tato záležitost, všechny oposiční strany s různých hledisek kritisovaly tento zákon. Tu vystoupil také kol. dr. Hajna prohlásil, že oposice není v nazírání na tento zákon jednotna a že s různých hledisek potírá tento zákon, což prý je důkazem toho, že tento zákon je vlastně dobrý, poněvadž oposice není jednotna. Je přirozené, že oposice není jednotna v nazírání na tento zákon a na všechny ostatní. Já zde docela otevřeně prohlašuji: naše hledisko na tento zákon, zrovna tak jako na každý jiný, je hledisko naprosto věcné. Nemáme nikdy naprosto nic společného s jinými oposičními stranami, s tím, co ony dělají, jaké postavení ve sněmovně zaujímají proti různým opatřením. Potěšitelno je, že i sám pan dr. Hajn uznal, že náš postup není veden důvody protistátními, naopak, že jsme vedeni zásadami naprosto státotvornými, což rozhodně zde prohlašuji a zdůrazňuji, že jak při tomto zákoně, tak také ve všech jiných počinech v této sněmovně vždy byli jsme vedeni l tím, jako strany státotvorné, prospěti státu a býti v oposici proti zákonům a návrhům, které jsou namířeny proti svobodám lidu.

Jsme přesvědčeni o tom, že tato osnova zákona je průlomem do svobod občanských. Nemile neseme, že místo zdravých hospodářských předloh a zákonů, místo zvláště nutné berní reformy, která už je námi slibována několik let a na níž je založena existence celých vrstev občanských, přichází vláda s novými a novými opatřeními politickými, jimiž chce sešněrovati svobody občanské, ať je to svoboda tisku, ať je to svoboda přesvědčení, ať je to svoboda jednání politického, ať je to prostě všechno, co je vládě nepříjemno proto, poněvadž to podnikají oposiční strany.

Pánové, pamatujte na to, že i tato hůl, kterou dnes chcete zákonem ustanoviti, má dva konce. Dnes děláte zákon, kterým chcete postihnouti zvláště oposiční strany a oposiční projevy žurnalistické. Žádná z těchto koaličních stran nemá záruky do nedozírna, že vždy bude ve vládě a že tento zákon nebude moci býti obrácen proti ní. I tato hůl má dva konce, kterou mohou kdysi vzíti ty strany, které se dnes proti tomu brání, do ruka a potírati vás, dnešní strany vládní, jako dnes chcete zneužívati tohoto zákona k potírání stran oposičních. Vy jste si vědomi toho, že nemáte za sebou většiny voličstva, vy jste si vědomi toho, že potřebujete různých mimořádných, výminečných opatření k tomu, abyste udrželi vládu v rukou pokud možno nejdéle. Kdybyste byli vedeni opravdu demokratickými zásadami, které hlásáte, pak byste vyvodili logický důsledek z toho, co občanstvo vám volbami několikráte projevilo, vypsali byste nové volby a odkázali byste se na lid, aby lid sám nad zákony, jako je tento a ostatní, o nichž se mluví, svým hlasováním rozhodl.

Jelikož tu jde opravdu podle našeho názoru o omezení občanských svobod, nemůžeme hlasovati pro tento zákon a budeme hlasovati proti němu. (Potlesk stoupenců.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Stenzl. Dávám mu slovo.

Posl. Stenzl (německy): Slavná sněmovno! Této sněmovně bylo předloženo již bezpočtu osnov zákonů doprovázených od většiny jistotou, že budou přijaty bez veškeré změny, i kdyby byla sebe menší. Tak jako předchozí osnovy byly podávány zpravidla jen proto, aby vládnoucímu národu zjednaly výhody, tak i tato osnova o omezení tiskové svobody není ničím jiným než jakýmsi pojišťovacím zákonem pro členy koalice, již neradi vidí, posadí-li se jejich stranám na střechu kokrhající kohout. Jest to najisto kulturní ostudou, co páše vláda touto osnovou, která směřuje k tomu, omeziti v demokratickém státě nejhorším způsobem psané slovo, při čemž jsem přesvědčen, že ostří tohoto zákona jest namířeno jen proti oněm národům československým, které se nechtějí poddati. Jakožto příslušník oposice v této sněmovně nepokládám si za čest mluviti s tohoto místa o předloze, protože i nejlepší náměty a návrhy pozměňovací jsou vždy zhola odmítány. Parlamentarismus v nejpravějším slova smyslu v tomto státě neexistuje, nýbrž jsme zde v jakémsi stavu moderní diktatury, která však nemůže nikdy přispěti ke konsolidaci vnitřních poměrů tohoto státního útvaru. Dokud také na všechny strany potlačujete a pokoušíte se ještě v poslední chvíli omeziti svobodu mluveného i psaného slova, nesklidíte na žádný způsob na stranách menšiny chvály, nýbrž trpkou nenávist, jejíž následky stihnou také stát. Tak nemravné zákonodárství najde také radikální živly, které jsou čím dále tím více podpichovány a posilovány v plném vzbouření proti státu. Další odpovědnost nutno ovšem přenechati vládnoucímu národu. V starém rakouském parlamentu, tedy v době absolutně monarchistické vlády, nezažili oni čeští pánové z koalice, jakož i vůbec vaši zástupci národa, toho, co zažíváme nyní my němečtí poslanci v této sněmovně. (Předsednictví převzal místopředseda dr. inž. Botto.)

Zní to jako výsměch, vzpomeneme-li si úvodních slov k ústavní listině tohoto republikánského státu, která mluví tak překrásně o demokratické spravedlnosti a rovnoprávnosti, a ujišťuji vás, že nejen německý národ a ostatní národové bydlící v tomto státě, nýbrž i mnoho rozumně smýšlejících Čechů pozvedlo svůj hlas proti takovému zamýšlenému oloupení tiskové svobody. A co konečně řekne cizina, až se doví, že byl utvořen, vlastně přijat takový katovský zákon proti žurnalistice? Vážnost Československa tímto zákonem jistě nestoupne, protože upozorňuje přímo cizinu, na poměry, které dosud naprosto nebyly způsobilé, aby přivedly stát ke konsolidovaným poměrům. Již usnesený zákon na ochranu republiky vám nestačoval; v minulém týdnu musela býti činnost svobodně zvolených zástupců lidu brázděna ostřejším užíváním zákonných ustanovení o imunitě a nyní rdousí se ještě činnost žurnalistická. A proč vše to v pátém roce trvání republiky Pro korupční případy v poslední době objevené ve stranách většiny byl koalicí hozen ochranný pás ve formě této osnovy zákona. Důkladné studium osnovy nepodává jiného důkazu, než že strach o postavení, vážnost a vznešenost jednotlivých koaličních stran byly otcem myšlenky k vytvoření tohoto zákona, strach před uveřejněním dalších případů způsobil zajisté ještě to další, přikročiti tak rychle k podání předlohy. Vláda, která ze strachu a obav před uveřejněním nebo řekněme naznačením tohoto neb onoho neudržitelného stavu ve vládních kruzích je nucena vydávati takové zákony, stojí na vratké půdě a slabých nohou a uškodí sobě více než prospívá, protože důvěra národů obývajících v tomto státě musí ještě více vymizeti. Zákon nepřispěje naprosto k tomu, aby pozvedl mravní morálku koalovaných stran, ještě méně však vymaže do budoucna korupční aféry. Zákon nebude také s to vychovávati státní občany a uložiti mlčení o nových korupčních aférách, jež snad objeveny budou, vzbudí naopak v nejširších vrstvách lidu odpor proti vládě za všech okolností, zejména však v německém národě, neboť proti německé žurnalistice bude se zákona zajisté nejvíce užívati. Německý národ ví až příliš dobře, že všechny dosavadní zákony byly v prvé řadě namířeny proti němu. Přes to německý národ nepřestane a neupustí od toho, aby přišel k svému právu sebesprávy v každém směru a samozřejmě také zase k svobodě psaného a mluveného slova. My němečtí zástupcové národa nezůstaneme však v tom pozadu, abychom svým odpovědným redaktorům německého tisku neposkytovali co nejplnější podpory.

Německý národ v Československu, 3 1/2 milionu silný, který dosud vždy splnil uložené mu těžké závazky proti státu, jest dnešní soustavou na moderní způsob porobován a umlčován. Náš národ, který v kultuře, ze které vyšla také tak mnohá česká veličina, zaujímá nejvyšší stupeň, je vylučován z každé účinné spolupráce při zákonodárství a jest při tom postupováno takovým slepým poblouzněním, že brání veškeré tiché a plodné práci. Právem zmínil se před několika dny jeden z mých kolegů v této sněmovně, že šíp, který zde vystřelujete, vrátí se proti českému národu a jeho zástupcům a způsobí smrtelné zranění.

Přes všemožná opatření a útisky bude německá živnostenská strana neochvějně zastávati zájmy německého stavu kupeckého a živnostenského, dnes tak těžce utiskovaného, kterýmžto zájmům jest také znásilněním volného mínění ve slově a písmě nově ubližováno.

Setba, kterou odevzdáváte tímto zákonem do půdy, aby zplodila vámi žádané plody a dala jim uzráti, neponese nikdy plodů podle vašeho přání, a je zcela snadno možné, že půjdete v době sklizně se sklopenou hlavou přes zpustošená role, při čemž tehdejšímu výsevu budete klnouti.

Abych se pustil do meritorního pojednání o tomto zákoně, pokládám za zcela zbytečné, hledě ke způsobu parlamentarismu v této sněmovně a ustálenému zvyku, že nebéře se zřetel na náměty, i když jsou sebe důvodnější a prospěly by celku stavu občanského. Budu tedy hlasovati proti osnově. (Potlesk na levici.)

Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej pán posl. dr. Kramář.

Posl. dr. Kramář: Slavná sněmovno! Je k tomu potřebí jisté odvahy, aby po všem tom, co jsme dnes v debatě slyšeli - já poslouchal téměř každé slovo - člověk přece jen našel odvahu hájiti tuto "strašnou" předlohu. Utěšuji se tím, že přece jen mám jistou legitimaci k tomu, abych zrovna mluvil o věcech, které se týkají tiskové svobody. Doufám, že mně nebude vyčítáno, nebo vůbec snad ani vysloveno podezření, že bych chtěl hájiti korupci. Doufám také, že mně nebude vyčítán strach před kritikou, poněvadž myslím, že jsem jí za 33 let své politické činnosti užil tolik, že již je mi skoro lhostejno, jestli to bude trvati ještě těch několik let, co zde budu. Konečně také myslím, že mám jistou legitimaci k tomu, abych o tomto zákoně mluvil, poněvadž - řeknu to docela otevřeně a s jistou hrdostí - počítám se sám k novinářům. A konečně ještě něco, co snad je horší se stanoviska tohoto zákona - jsem předsedou vydavatelstva velikých novin, myslím tedy, že bych mohl býti také velmi dotčen těmi velmi "přísnými" ustanoveními tohoto zákona, na nějž si pánové tolik naříkali. Tedy, jak pravím, bude mně jistě odpuštěno, že mám tolik smělosti, abych ten "neslýchaný útok na svobodu" hájil.

Musím říci docela upřímně, že jsem dnes nevěřil svým uším. Pro pána boha, co pak všichni ti páni, kteří mluvili, nečetli první paragraf zákona? Oni četli všechny ty, které se týkají trestů, ale prvního paragrafu zákona nečetli. Co pak tu vůbec jde o politické zločiny? Je přece v prvním paragrafu zákona velmi jasně a určitě řečeno, že jde jen o zločin nebo přečin utrhání na cti. Jsou tam jmenovány paragrafy trestního zákona bývalého Rakouska. To jsou definice velmi jasné. Teď najednou se mluví jen a jen o tom, že my reakcionáři a oligarchická pětka potřebuje k Velikonocům velikonoční dar, aby zničila svobodu tisku. Vždyť je to přímo lehkomyslné, co se zde dělá. To není vážná diskuse, odpusťte, že vám to říkám. Přece zde nejde o to bojovati proti něčemu, oč opravdu neběží.

Pan kol. Mlčoch šel dokonce tak daleko, že říkal, že politické delikty se vymýkají z kompetence porot. Kde? Prosím, vymykají se urážky! (Posl. Mlčoch: Prohlásil jsem, ze nelze definovati politické delikty!) O to tu jde, a ne o politické delikty. Jak je možno takhle mluviti. § A pak si stěžuje, že nedefinujeme, co je politický delikt. Vždyť my to nepotřebujeme. Politický delikt, to je skutečně něco, čemu Němci říkají "weitmaschig" To patří před porotu a zůstává tam. U nás jde o urážky. K tomu není potřeba jíti v zákoně tak daleko, aby se definovalo, co jest urážka. Bohudíky v Čechách víme velmi dobře, co je urážka.

Pak se nám tu vytýkalo, že prý jsme předložili zákon nepropracovaný, s ohromnou rychlostí slátaný, že jsme ho tu položili a poručili my diktátoři: Teď se to musí všechno okamžitě udělati! - Řeknu vám docela otevřeně, především co se týče toho rychlého vyřízení. Když jsem dnes slyšel celý den debatu, řekl jsem si, jak jsme byli moudří, že jsme to udělali tak, že jsme to chtěli míti rychle vyřízeno. Celé Velikonoce byli byste štvali všechny lidi, že chceme skutečně omeziti politickou svobodu. My nechceme omeziti politickou svobodu, my chceme jen omeziti utrhání na cti z důvodů stranických a politických. To chceme! Kdybyste nebyli bývali štvali, jak se to dělalo i dnes v některých řečech, i v těch, které nebyly štvavé a velmi věcné, a kdybyste nebyli stále zaměňovali, oč jde, že koalice chce udělati veliký útok na svobodu tisku, pak mohu říci, že by se veřejné mínění pobouřilo a mohu říci: bohudíky pobouřilo, poněvadž my politickou svobodu chráníme aspoň tak jako vy a pak bychom tento zákon možná nedostali.

Když se zde říkalo, že ten zákon byl hozen nepropracován na stůl sněmovny a když pan kol. Mlčoch s trochu průhledným účelem pěl zde půl hodiny veliké dithyramby na žurnalisty a mluvil o tom, jak jsme urazili tuto korporaci, které si nedovedeme vážiti, ačkoliv tolik udělala pro náš národ, že jsme se ani neporadili, musím konstatovati, že pan kol. Mlčoch prostě neví, co mohl zjistiti, že ty úřady se žurnalisty byly, vždyť to trvalo dny a noci a byl při nich předseda syndikátu, syndik. Odpusťte, že jsme nejednali s oposičními žurnalisty. (Posl. Mlčoch: Ale v parlamentním výboru jste nejednali! Na to je parlamentní výbor!) Konstatuji, že se jedná o tuto věc: Vy jste řekl, že jsme vůbec žurnalistům to hodili na hlavu, že jsme se s nimi neporadili. (Posl. Mlčoch: Vy jste je nepozvali do ústavně-právního výboru!) Kam jsme je pozvali, to je jedno. Myslím, že v ústavně-právním výboru nebudou nám říkati něco jiného, než co nám říkali po celou dobu porad. Na to jsme je pozvali, konali jsme svou povinnost, my jsme ještě potom všechny koaliční juristy, kteří jsou specialisty ve věcech novinářských, pozvali, my jsme dělali všechno, abychom věci zlepšili. Myslím, že má tato předloha asi 15 redakcí, jestli se nemýlím, a nestydím se za to, poněvadž pracovati o lepší, řekl bych, formulaci, o lepší obsah, není zrovna chybou. A proto se nám opravdu nemůže vyčítati, že bychom byli někoho obešli. Zrovna naopak.

Ale pan kol. Mlčoch řekl jednu věc, která se mne podivně dotkla. Na jedné straně, jak pravím, pěl neobyčejně výmluvné a plamenné dithyramby ve prospěch uražených novinářů, se kterými jsme nemluvili, na druhé straně nám vyčítal, že si nedovedeme udělati v redakcích pořádek. V redakci se dělá pořádek tak, že člověk vezme karabáč a řekne: Nyní se to bude dělati tak a tak. A, pánové, já se přiznávám, že mně byla vyčítána dvojakost, poněvadž jsem se za zákon přimlouval a na druhé straně v listech, kterým jsem blízkým, byly články proti. Já řeknu upřímně, že neměl jsem odvahu udělati ten pořádek, dokud nebyla věc rozhodnuta, poněvadž vím, že se tu zasahuje do 50leté tradice žurnalistické, že chceme něco docela nového. Chápu, že žurnalisté se brání, aby se to změnilo takovým způsobem, aby to nebylo tvrdší, než toho žádá spravedlnost a účel. Proto jsem nedělal pořádek. A ještě dále řeknu, proč. Poněvadž jsem věděl, až to na konec bude hotovo, že naši kolegové žurnalističtí, kterým jde o to, oč nám, totiž o lepší uspořádání našeho veřejného života, konečně uznají, že nečiníme nic, co by bylo nepřátelské proti nim, a čeho by ve velké míře, řeknu docela upřímně, ani nezasluhovali. Také přiznávám, že pro několik ovec méně dobrých nelze trestati všechny. Ale řeknu docela upřímně, i že nestojím na tom stanovisku, na kterém stojí p. kol. Kostka, který říká, že se morálka nesmí zvyšovati pomocí trestního zákona. Ať mně odpustí, v tak idealistickém státě ještě nejsme, abychom jen tím, že budeme kázati mravnost, mohli se už spoléhati, že ta mravnost skutečně bude. Přiznávám a úplně podepisuji, že demokracie je diskuse, ale demokracie je také pořádek a přísnost. (Výborně!) To je pro mne docela jasné, když to nejde diskusí, musí to jíti jinak. Aby se ostatně pan kol. Kostka upokojil, připomenu mu tolik, že pro zvýšení morálky v životě hospodářském, ale také soukromém a hlavně soukromém v Německu před válkou udělali zákon proti přijímání provisí a tento zákon se neobyčejně osvědčil, a to tak, že ještě před válkou jsem já stále chtěl, abychom takovou předlohu zákona podali také v rakouském parlamentě. Myslím, že máme dobré příklady, poněvadž se skutečně tento zákon neobyčejně osvědčil, jak tvrdili všichni lidé, kteří znali hospodářský život německý. Tedy myslím, že všechny tyto argumenty nejsou tak přesvědčivé, abychom si mohli říci po debatě, kterou jsme slyšeli, že jsme se skutečně dopustili něčeho zlého, něčeho, co má býti zachováno ve stenografickém protokolu, jak řekl pan kol. Mlčoch ohledně výborového jednání, co by pro celou budoucnost bylo svědectvím té "strašné lehkomyslnosti", které jsme se dopustili tím, že jsme hleděli v našem veřejném životě zavésti trochu pořádku.

Já řeknu docela otevřeně, co mne k tomu vedlo, že jsem se tak horlivě zúčastnil celé té věci, že za ni přijímám plnou odpovědnost. Když řeknu, že nikdy bych nepřipustil, aby se obmezila skutečně svoboda řádného tisku, tak myslím, že smím říci také, že to není u mne frásí, nýbrž že toho dokladem je celý můj život.

Prosím: před 32 lety jsem bojoval v rakouském parlamentě za osvobození tisku nejen našeho, za shromažďovací právo nejen naše, nýbrž za osvobození tisku a za shromažďovací právo sociální demokracie a stran dělnických všech národů. Já jsem se tomu nikdy nestal nevěrným a myslím, že smím zrovna při této příležitosti - poněvadž se nám tolik vytýká, že se dotýkáme svobody národů - připomenouti, že přece jen mám jistý podíl na tom, že bylo v Rakousku všeobecné hlasovací právo. (Posl. Koutný: To byl podíl ruské revoluce roku 1905, která donutila Rakousko k zavedení všeobecného hlasovacího práva, ne vy!) Já jsem byl pro všeobecné hlasovací právo proto, poněvadž jsem se vždy držel pravidla, o kterém také bylo zde řečeno, že největším uměním politickým je dávati včas. A proto, poněvadž jsem věděl, že zrovna v ruské revoluci se ukázalo, jakou strašnou chybou je nedati včas - není nejmenší pochybnosti o tom, že kdyby se byla bývala dala konstituce, nebo říjnový patent v měsíci únoru, tak by nebylo žádné revoluce, kdežto když se dala teprve v říjnu, vypukla potom známá revoluce roku 1905 - proto jsem stál na tom stanovisku, že my musíme u nás, abychom zabránili sociálním bouřím a abychom přivedli snahy sociální demokracie na legální cesty, dáti možnosti, aby se v politickém smyslu síly dělnické necítily utlačovány.

Prosím, a naše strana do toho šla ne proto, poněvadž z toho chtěla míti prospěch, nýbrž proto, poněvadž chtěla spravedlnost, ačkoliv věděla, že ona tím bude nejvíce trpěti ze všech. (Výborně!) Nemám nejmenší příčiny, abych, řekl bych, celý svůj život jakýmsi způsobem pokazil tím, že bych se ukázal nepřítelem svobody občanské; to prosím nebude a to neudělám. Jestliže tedy souhlasím s tímto zákonem, jestliže se zaň stavím a mluvím proň, pak opravdu to není proto, poněvadž bych chtěl nějakou svobodu občanskou snížiti nebo zmenšiti, nýbrž proto, že si myslím, že pravá svoboda a pravá demokracie je jen tam, kde je skutečně ve veřejném životě pořádek a kde člověk může býti beze strachu o to, že ho kdokoliv napadne v novinách a že nikde nenajde útočiště a spravedlivý soud. (Tak jest!)

O to tu jde, a, pánové, není horšího svědectví pro všechno, co je dnes v našem veřejném životě než to, že dnes v celé diskusi nebylo promluveno ani jediného slova o tom, že ten, který byl v listu obviněn, může býti také nespravedlivě obviněn a že není nic strašnějšího, než vzíti lehkomyslně někomu to, co mu musí býti nejdražší a dražší nežli život, jeho čest. (Výborně!) Pánové, vy jste mluvili jen o tom, bude-li potrestán ten, kdo lehkomyslně bude utrhati na cti, ale vy jste neřekli ani jediného slova o těch mukách a trýzni, kterou má ten, jenž musí čekati léta na to, nežli přijde porota, aby osvobodila toho, který ho lehkomyslně urazil. Toho zde, pánové, nebylo, proto byla diskuse tak jednostranná a tak nemožná, proto dělala na mne takový dojem, že jsem si řekl: Zaplať pán bůh, že tuto věc sprovodíme rychle se světa, neboť kdyby se takovým způsobem podporoval oheň v širokých vrstvách lidových, pak by se zdálo, že ta "strašná" koalice neměla na práci nic jiného, než zničiti politickou svobodu v demokratické republice, a jak potom ještě promluvím, zameziti, aby se kdokoliv našel, který by odkryl korupci. (Posl. Koutný: Ale, pane doktore, když Machar před válkou napsal o redaktorech, ze mají na Václavském náměstí naplivati si do očí, jistě to řekl z důvodu, ze to byla korupce s tím listem. On by byl býval zavřen, kdyby byl přišel před soud, a poněvadž měl pravdu, porota ho osvobodila. Byl slušný či nebyl?)

Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Neračte vyrušovat řečníka.

Posl. dr. Kramář (pokračuje): Prosím, abych směl na to odpověděti. (Posl. Koutný: Buď byl hodný tenkráte nebo je nyní!) Já si to vyřídím. Nechtěl bych sám zrovna o tom mluviti, ale poněvadž tu mně bylo připomenuto něco, co se dotýká mých kolegů a co se dotýkalo tehdejších nejstarších a skutečně skoro nejlepších našich žurnalistů, dovolte, abych o tom řekl několik slov. Ano, "Národní Listy" útočily na naši politiku, my jsme pak "Národní Listy" koupili a "Národní Listy" přestaly útočiti. (Posl. Koutný: Proti tomu Machar psal!) Prosím, račte odpustiti . . . Řeknu vám, jak to přišlo, že přestaly psáti proti nám. Když jsme my s Rašínem a správní radou přejímali "Národní Listy", měl jsem k redaktorům "Národních Listů" řeč. Před sebou jsem viděl skutečně nejstarší representanty naší žurnalistiky, kteří po desetiletí vedli zápas proti Vídni, byl jsem na historické půdě "Národních Listů". Řeknu, že když jsem k nim mluvil, a nemějte mně to za zlé, přiznám-li se, měl jsem slzy v očích a oni také. To bylo to koupení duší. A pak jsme s Rašínem měli velmi časté porady s celou redakcí, kde jsme vykládali celou svou politiku, všecko, co se nedá snad v novinách pověděti, a ti páni, aniž bychom jim řekli jediného slova, prostě tak, jak to uznávali za správné, jak jsme o tom mluvili, poněvadž jsme při tom debatovali - to nebyli lidé, kteří by dovedli mlčeti a kteří by nedovedli odpověděti - hájili pak tu politiku, kterou jsme my dělali. Prosím, pak přišel veliký básník a řekl těmto lidem, kteří celý život sloužili národu a nebyli ve skvělých poměrech a pod hrozbou rakouské justice, že by měli jíti na Václavské náměstí a postaviti se před všemi a dáti si naplivati do očí. Našla se porota, osvobodila Machara a odsoudila ty lidi, kteří toho opravdu nezasluhovali. To je ta vaše porota, o které tolik fantasujete. Ale řeknu jedno, a to jsem vlastně chtěl říci, že kdybych kdy byl proti svobodě tisku, docela upřímně se vám přiznám, že zrovna nyní, když vidím věci v Rusku a vidím věci po válce, pokládal bych za největší hřích, kdybychom chtěli jakýmkoliv způsobem omeziti politickou svobodu tisku. Jednu věc nezapřete: Všecky hrůzy pětileté války přestály nejlépe státy a národy, které žily dlouho ve svobodě. Nebudu mluviti ani o Anglii, u které jest to tradice, ale podívejte se na Francii, jak přestála ty nejstrašnější chvíle své historie. Byly momenty, kdy skutečně se už zdálo, že musí býti poražena. A co ji očekávalo po poražení? To nebyly reparace, jak se o nich mluví nyní, ji očekávala úplná demembrace, zmenšení území o to, co měla nejdražší, daleko horší osud a více než Elsasko a Lotrinsko po válce z r. 1870. Ta Francie vychována tím, řekl bych, občanským duchem svobody, zůstala tak pevná, že není hned tak něco obdivuhodnějšího v historii. Podívejte se na druhou stranu, i na Rusko. Poněvadž v Rusku byl absolutismus, který nedovedl včas vyjíti vstříc potřebám lidu, poněvadž tam vládl absolutismus se vším omezováním svobody i tenkráte, když už se konstituce dala, poněvadž tam byla neupřímnost mezi parlamentním systémem a tím, jak se vládlo - prostě inteligence ruská zatlačená do revolučnosti, nechtěla a nemohla se zúčastniti odpovědné státní práce, a když měla v rukou státní moc, ukázala se naprosto nezpůsobilou. Tam se ukázalo, co znamená pro stát výchova inteligence k odpovědnosti a státní práci. To se nemůže dělati omezením, zejména ne nesvobodou tisku, která jest po mém hlubokém soudě nejlepším korektivem každé vlády, a když jest svědomitě a poctivě dělána, musí býti přímo žádána od vlády, poněvadž, to si řekněme docela otevřeně, parlament nestačí. Jest potřeba ještě svobodného, ale své odpovědnosti si vědomého svobodného tisku. A když nyní vidím, co se děje za bolševismu, pak ovšem musím říci, že bych to považoval přímo za zločin, kdybych chtěl souhlasiti s tím, aby byla okleštěna svoboda tisku. To přece vidíte, co se tam děje. Já na to, co dnes kol. Burian řekl, přijdu ještě v jiné spojitosti. On byl neobyčejně otevřený a já jsem mu za to vděčen, poněvadž nám otevřel své ledví a nebylo to v rozvášnění a v polemice, nýbrž hezky klidně na studeno stylisováno, takže můžeme v tom skutečně hledati pravého přesvědčení pana kolegy. Když vidím, co se v Rusku děje, totiž, že tam vůbec naprosto není dovoleno, aby vycházel jiný list nebo jiný tisk než ten, který je bolševický, když vidím, že se tam potlačení druhého tisku dělalo ne paragrafy, jako říkáte, že to zde děláme, nýbrž že se zabrala tiskárna, sazby, papír a všechno, co tam bylo, tedy musím říci, že tam tím nejkrajnějším způsobem dělal se tisk nemožným. Podle zprávy uveřejněné v "Izvěstiich" nebo v "Pravdě", je tam zavedená tak výtečná censura, že se nesmí ani začíti sázeti, dokud censor neřekne, je-li to dovoleno nebo ne, poněvadž se patrně bojí, aby se to nerozšířilo, a ne jako u nás, jak to řekl dnes pan kol. Tománek, že se na Slovensku sice noviny censurují, ale že to trvá dlouho a zatím že se to rozšíří po celém Slovensku. Tedy na to páni v Moskvě přišli a proto říkají, že se nesmí nic ani začít sázeti dříve, než oni jsou s censurou hotovi. Jeden velmi duchaplný kolega řekl mi, že nikdo by v Rusku nemohl vydati ani Marxe, kdo nepatří ke komunistické straně, poněvadž mohl by ho pan censor podezřívati, že tam něco změnil, že tam nějaké kukaččino vajíčko nasadil. Než by prostudovali takové tři svazky Marxe - já nevím do té doby dokonce snad bude po bolševickém panství v Rusku, takže skutečně by nebylo dobře možno, aby někdo, kdo nepatří ke komunistické straně vydal nové vydání Marxe. Jestliže tedy jsem se naučil v celém svém životě ceniti tiskovou svobodu, zrovna na př. v Rusku, je to proto, že, když mluvíte s lidmi, kteří jdou odtamtud, vidíte teprve, co je tisk. Žádný z nich vám nemůže říci, co jest v Rusku. Každý ví jen to, co je v nejbližším jeho okolí. Tam se nemůže utvořiti veřejné mínění. To je přímo ďábelský nápad, zničiti úplně svobodu tiskovou. Jestliže se vyčítá dnes ruské inteligenci, že nic v té věci nedělá, že nedovede se vzepříti, pánové, to není hlad, který jí v tom brání, poněvadž z hladu vznikají sice bouře a rabují se krámy, ale hladoví lidé nedělají systematickou revoluci. To není jen "Čeka", to není střílení u "stěnky", to není jen úžasná špionáž, která je tam nejdokonalejší, poněvadž byla zřízena z bývalé "Ochranky" cárské a z revolucionářů, tedy z aktivních a pasivních policejních částí, to není jen proto, že tam vůbec neplatí žádný zákon, nýbrž jen prospěch t. zv. pracujícího lidu - on ovšem všechen nepracuje, ale to je jedno (Veselost!) - a velká většina pracujících dělníků je proti sovětům, to není jen proto, že tam není žádné justice, která by zabránila, aby se velmi sumárně soudilo, t. j. postaviti ke "stěnce" a zastřeliti, to všechno není hlavní příčinou, ale jsem hluboce přesvědčen, že hlavní příčinou toho, že není možno, aby tam bylo jednotné vzepření se set milionů proti panství několika set tisíc lidí, je to, že není svobody tisku! (Výborně!) Kdybych úplně zoufal nad naším tiskem a myslil si, že je potřebí, abychom omezili jeho svobodu, když si vzpomenu na ruské poměry, musil bych si říci, že děláme zločin na našem státě, na naší demokracii, kdybychom jakýmkoliv způsobem chtěli omeziti politickou svobodu řádného tisku. Sověty to velice cítí. Sověty velmi dobře vědí, co je demokratická svoboda, co je tisk. Prosím, dnes v Kijevě byli tři velmi známí a řádní profesoři a jedna dáma odsouzeni k smrti proto, poněvadž - to byl celý jejich zločin - žádají demokratické svobody.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP