Tím chtěl jsem uvésti jen několik autorit právních, které zrovna nejsou porotám příznivy a navrhují, aby soudy byly složeny ze živlů smíšených, ze živlu laického i ze živlu soudcovského, aby obě tyto stránky, jak stránka citová, tak také logická - právnická - byly uplatněny. To je nejsprávnější soud a tak má býti složen. A právě naše osnova zákona navrhuje takové smíšené složení jak živlu laického tak i živlu z povolání soudcovského. (Výkřiky posl. dr. Haase.) Ovšem může se říci také, že soudcové z povolání, a to dnes více než kdy jindy, jsou zaujati předsudky sociálními a politickými. To se může říci. Jistě také soudcové nejsou anděly, jsou také lidmi a jsou také podrobeni takovým chybám. Ale vynikají nad neprávníky tím, že se naučili své osobní názory podrobovati všeobecnosti ztělesněné v zákoně. To je důležité a v tom právě záleží přednost těchto smíšených soudů proti soudům porotním.
Soudy porotní nevyhovují, je tedy třeba hledati něco, co by spíše vyhovovalo. A zde vyhovuje to, co uznávají všichni právníci, totiž ona smíšenost laiků a soudců z povolání.
Kol. Burian mluvil zde o Engelsovi a citoval, že vytýkal porotám anglickým, že jsou třídně zaujaté, že hlasují proti dělnictvu atd. Tedy sám zde potvrzoval, co jsem řekl, že poroty nevyhovují tomuto svému poslání. Řekl, že Engels navrhuje smírčí soudy, že v budoucnosti bude to smírčí soud, který nahradí poroty. Pánové, co pak dělá ten náš zákon? Náš zákon právě nutí, ještě dříve nežli dojde k procesu, přímo žalobce, aby uzavřel
smír. Tedy tento zákon je krokem k tomu, po čem volá dnes Engels a kol. Burian. (Posl. Koutný: To dělá každý soudce!) Ale, pane kolego, to je velký rozdíl. Zde právě v určitém smyslu tímto zákonem se dělá nátlak na žalobce i na žalovaného, aby uzavřeli smír. V tom je také přednost tohoto zákona. Když objektivně posoudíte právě tento pasus, musíte uznati oprávněnost, že se nutí obě dvě strany ke smíru.
Pánové, tento zákon byl s mnoha stran kritisován. (Posl. Koutný: Novináři!) Byl kritisován právníky, byl kritisován universitními profesory - právníky, byl kritisován advokáty, žurnalisty atd. (Posl. Houser: Všichni ho odsoudili!) Ale zajímavo je, pane kolego, že tato jejich kritika byla čistě jen negativní. Ve všech těch kritikách nečetli jste něco positivního, aby byl někdo řekl: má to býti tak a tak. (Posl. Patzel [německy]: Nový tiskový zákon!) To není vlastně ani tiskový zákon, to je špatně zde termínováno všemi pány. Zde běží o to, jak zameziti utrhání na cti, spáchané tiskem. A, prosím, aby se to nezaměňovalo! Ti kritikové, jak jsem řekl, kritisovali tuto předlohu čistě negativně a ne positivně. Postavili si větrné mlýny, proti kterým šli. Řekli předně, že se má krýti korupce tímto zákonem. Prosím, přečtěte si tento zákon, jestli zde jen jediný paragraf nějakým způsobem se dotýká této otázky, třeba jen zakrytě, aby zakazoval mluvení proti korupci. Nic podobného zde nenajdete. Ale právě v §u 4 najdete, že je dokonce redaktor beztrestný, jestliže dokáže pravděpodobnost, když byla zpráva napsána v zájmu veřejném. Zde zákon zřejmě poukazuje na to, aby bylo na korupci poukazováno, ale na druhé straně ovšem musí býti ta korupce dokázána. Tento zákon tedy není na krytí korupce, ale aby mohla býti korupce odhalována. Ale, bohužel, musím říci, že tisk namnoze v těchto ohledech víc pokazil než prospěl. Vždyť na příklad přetřásání zprávy nějaké v novinách upozornilo korupčníky, aby se mohli schovati anebo, aby se zamezilo pátrání úřadu proti korupčníkům. Zákon nekryje korupčníky, ale právě naopak.
Druhým takovým větrným mlýnem je, že prý je zákon nedemokratický, že prý potlačuje demokracii atd.
Já bych řekl právě naopak, že tento zákon je velice demokratický, a to proto, poněvadž zde uplatňuje rovnost všech lidí, poněvadž zde uplatňuje rovnost těch, kteří na př. utrhají na cti ústně s těmi, kteří utrhají na cti v tisku. Posud měli ti, kteří utrhali na cti v tisku, určité privilegované postavení potud, že jejich delikt přišel před porotu, která je obyčejně osvobozovala. Nyní mají přijíti před soud soudců z povolání, který má se rozhodovati o nich právě tak, jako o těch, kteří pronášejí urážku ústně. To jest spíše zdemokratisování než potlačování demokracie. Dnes, když někdo někomu na cti utrhá, na př. v tramvaji, jest obžalován před soudem; jakým právem však ten, kdo utrhá na cti v tisku, má míti zvláštní postavení? Není zde nijakého zvláštního důvodu, proč by měl být i ten, kdo na cti utrhá tiskem, protežován proti tomu, kdo na cti utrhá jen ústně?
Zde tedy zavádí se rovnost všech v tomto ohledu. Nebo se řeklo jinde, že zamezuje se kritika. Chraň bůh, kde pak zde najdete, že by se zamezovala kritika? Kritika je nutná, bez kritiky veřejný život by byl nemožný, bez kritiky by veřejný život zbahněl, kdyby nebylo kritiky, jistě by to vypadalo v našem veřejném životě všelijak. Kritika je nutná, ale kritika musí býti předně věcná, musí býti vážně míněna a konečně musí býti také kritika slušná. Což pak se myslí svobodou kritiky jen svoboda nadávati, svoboda na cti utrhati? Může se a musí se kritisovati, ale musí se kritisovati vážně a slušně.
Dále se také namnoze vytýkalo, že prý je to zákon protikulturní, zákon reakcionářský atd. V čem jeví se kultura? Kultura jeví se v postupu, že jsme došli od středověkého práva pěstního k zákonnosti. V tom jeví se kultura, že člověk dovede dávati sám sobě zákony ve prospěch celku, dovede se omezovati, aby netrpěla společnost; a proto při tomto zákonu, poněvadž zde se má omezovati jednotlivec proti celku, nemůže se mluviti o protikulturním činu, dokonce ne o nějaké reakcionářské stránce tohoto zákona. Vždyť jsem řekl, že právní věda hledá způsob, jak nahraditi poroty. Hledá-li jej, tedy my jej zde nahrazujeme, a proto nemůže se mluviti o nějaké reakci. Neomezují se vůbec také nějaké politické svobody, vždyť na př. politické delikty se ponechávají porotám dále. Každý politický delikt dnes přijde před porotu, jedině delikt na cti utrhání, spáchaný tiskem, přijde před smíšený soud, složený ze soudců z povolání a z porotců. Všechny ostatní delikty přijdou před porotu.
Vážná výtka také byla, že prý se redaktoři zde nabádají k denunciaci, a v ústavně-právním výboru bylo používáno známého německého přísloví o denunciantovi s největší vehemencí. Řeklo se, že prý v tomto zákoně se nutí redaktor, aby jmenoval autora. Všichni, kteří jsme byli v ústavně-právním výboru a kteří jsme důkladně pročetli a prostudovali celý tento zákon, nic takového jsme v zákoně nenašli. Kde, pro bůh, najdete něco takového, že by se redaktor nutil a že by musel jmenovati autora? To tam nikde není.
Ale dovolte mně, pánové, abych o této věci, o autorovi samém, něco řekl. Já pokládám za samozřejmou povinnost každého, aby za tím, co napíše, také svým jménem stál, aby za každou pravdu, kterou tam chce napsati, také vzal svým jménem odpovědnost. (Výborně!) A zbabělcem je ten, kdo se nechává skrývati za jméno odpovědného redaktora. (Poslanec Koutný: To by "Večer" nesměl vycházeti!) Ať je to kterýkoliv časopis. (Hluk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím o klid!
Posl. dr. Hnídek (pokračuje): Tedy zbabělostí je krýti svoji osobu za odpovědného redaktora a nechtíti dokázati to, co jsem napsal. Mužné jest státi za tím, co jsem napsal, a po případě to také dokázati. A tu jsou dvě možnosti: Buď pravdu znám a přihlásím se jako původce a nemusím se ničeho báti, ani soudu - nebo pravdu neznám, nepřesvědčil jsem se, ale pak nejsem také oprávněn utrhati někomu na cti, aniž jsem se přesvědčil, že ten neb onen opravdu něco spáchal. (Výborně!)
Konečně slyšel jsem také výrok, že prý tento zákon je dělán proti oposici. (Veselost.) Jestliže tohle by byl zákon proti oposici, pak už opravdu nevím, co si mám mysliti. Tento zákon je, prosím, dělán pro všechny a já bych řekl - promiňte mi ten výraz: co pak nadávají jen oposiční listy? Nenadávají také všechny ostatní? Tedy na všechny listy je tento zákon, nejen na oposiční. A já bych řekl, kdybych byl zlomyslný, že tento zákon namnoze prospěje i oposici samé. (Výkřiky komunistických poslanců.) Prosím, z úst jednoho z vašich kolegů jsme slyšeli, že prý nejvíce se nadává komunistům. Tedy tento zákon nejvíce prospěje vám. (Posl. Koutný: Vždyť vy tomu sám nevěříte!) Počkejte, já vás hned přesvědčím. Slyšel jsem, že prý máte připraveno několik žalob, a že budete žalovati redaktory listů, kteří vám nadávali. Tedy prosím, tento zákon není namířen proti oposici, ten je namířen proti všem žurnalistům a novinářům to se netýká jen žurnalistů, nýbrž všech, kteří píší do novin a poněvadž více méně my všichni jsme žurnalisty, ježto píšeme do novin, tedy týká se to nás všech, bez výjimky.
Nejméně potom je to také omezení tiskové svobody. Nemůže přece každý napsati pravdu do jakýchkoliv novin, kdy chce a jak chce? (Posl. Koutný: Teď přestanou konfiskace?) Prosím, to s konfiskací nemá co dělati, my nerozhodujeme o konfiskační praxi. A když už u této konfiskace jsme, opakuji zprávy, které proběhly nedávno novinami, z ruského tisku, zprávy, že tam trvá dosud praxe, že musí nejdříve projíti každý tiskopis censurou. (Posl. Koutný: Vždyť to není pravda!) Ale, pánové, jestliže říkáte, to není pravda, pak je těžká každá polemika. Když jsem přesvědčen, že je to pravda, a říkám, že to není pravda, pak každý důkaz přestává.
Tedy zde není možno nějakým způsobem mluviti o nějakém omezování svobody a tomu srovnání, myslím, že pan kol. Burian, který pravil, že dnes v tisku je podobné nevolnictví jako před rokem 1848, jistě sám nevěří. Zde může i podle starého tiskového zákona každý napsati co chce, jenže dříve byl skoro neodpovědný, teď však musí to dokázati, a to je ten hlavní rozdíl, že my nutíme každého psáti pravdu a pravdu také dokázati. To je hlavním účelem tohoto zákona. (Hlas: Někdy je pravda, ale nedá se dokázati.) To není možno. Já nedovedu dobře pochopiti, ze co je pravda, nedalo by se také dokázati. (Hlas: Spiritusová aféra byla pravda, ale nedala se dokázati!) Prosím, pánové, jen si to logicky rozmyslete, co pravíte: Je to pravda, ale nemůže se to dokázati. Vždyť mluvíte jinými slovy kontradiktoricky: Pravdu nelze dokázati. Pravda je přece něco objektivního. Jestliže to má býti pravda, musí to býti dokázáno. Dokud to není dokázáno, pak to není pravda. (Hlas: To je sofistické myšlení!) To není sofistické myšlení, to je docela logické.
Shrnuji, že zde naprosto neběží o nějaké sešněrování tisku, ani v nejmenším ne. Zde běží čistě o udržení pořádku, zde běží o zamezení utrhání na cti. Jak k tomu přijde člověk, kterému je na cti utrháno, aby se nechal vláčeti bahnem pomluv, aby se nechal zostudit, aby jeho život rodinný byl po případě rozvrácen a při tom aby ten, kdo to spáchal, byl beztrestný? Je to možné trpěti dále? To by byl veřejný život otráven, nastal by boj všech proti všem a důsledky toho byly by dalekosáhlé. Tento zákon nic jiného nežádá, než pravdu. Za pravdou stát, pravdu dokázat.
A já končím jen slovy Husovými: Milujte se a pravdy každému přejte! (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. dr. Charvát.
Posl. dr. Charvát: Paní a pánové! Tisková novela svou povahou a duchem není krokem k reformě tiskového zákona rakouského, dosud platného v republice, nevyjadřuje smyslu potřeb a požadavků nové doby, nýbrž vyplynula ze situace, vytvořené nynějším vládním režimem a jejím úkolem je pokorná služba tomuto režimu, jakož i příštím obdobným útvarům vládním. Korupční aféry rázu politického a administrativního, které rozvířeny byly tiskem a které tak značně pobouřily československou veřejnost, jsou sudičkami tohoto vládního návrhu. Proto jeho ráz jest příležitostný a výjimečný, proto nelze jej v žádném směru pokládati za krok, vedoucí k demokratické, promyšlené a plánovité reformě tiskového zákona chvat, s jakým tento zákon byl vyroben a předložen sněmovně a několikráte přepracován, neukazuje, že by iniciátorům a tvůrcům osnovy šlo opravdu o zlepšení tiskového zákona. Obránci tohoto návrhu líčí jej jako detailní změnu soudního řízení. Ale tato změna sahá na kořeny demokracie, činí průlom do zásady laických soudů, tohoto základního pilíře novodobého společenského zřízení. Otázka účasti laického živlu v tiskových senátech je řešena tak povrchně a omezeně, že nelze tu mluviti vůbec o zachování principu porotního zřízení. Kmeti jsou pouze dekorací tiskových senátů. Je jisto, že soustava dnešního porotního soudnictví vyžaduje zlepšení, ale princip kombinace spolupráce lidu a odborně školených soudců nesmí býti prolamován a rušen, nýbrž jenom zlepšován a zdokonalován, nemá-li soudnictví býti nástrojem vládnoucí skupiny, nemá-li býti nástrojem tendenčním. Je těžkým příznakem nemohoucnosti nebo netečnosti, že dnes, v šestém roce republiky, nemáme ještě ani textově československých zákonů, a že jsme právě v oborech, pro demokracii tak důležitých, jako je právo tiskové, shromažďovací a spolčovací, nepřidělali ani jediné čárky k těmto rakouským zákonům. Ba právě naopak setkáváme se tu se snahou zhoršiti rakouský zákoník o občanských svobodách, pro něž jsme tak za Rakouska horovali.
Marně dokazuje důvodová zpráva, že předloha neznamená obmezení tiskové svobody. Zavedení senátu, v němž laický živel tvoří menšinu, vysoké peněžité tresty, možnost, že ministerstvo vnitra může časopisům odňati výhody sazební a dopravní, zastavení periodického tiskopisu, ztráta způsobilosti odpovědného redaktora na dobu 2 let, stíhání odpovědného redaktora, vydavatele a odpovědného správce tiskárny pro zanedbání povinné péče, a jmenovitě útok na redakční tajemství, který v novém vydání předlohy není sice tak drasticky a hrubě vyjádřen, ale není odstraněn - toto vše není obmezením tiskové svobody? Ostatně otázku, zda navrhovaný zákon dotýká se rušivě tiskové svobody, zodpověděla široká veřejnost kladně. Kromě několika pražských deníků všecky listy koalované i nekoalované zaujaly k této předloze stanovisko naprosto odmítavé. Kritisovaly ji tak ostře, že vláda, kdyby jí šlo opravdu o zachování tiskové svobody a respektování hlasů žurnalistů, vzala by zpět tuto protidemokratickou novelu. Rovněž široké vrstvy lidové instinktivně pochopily, že tato novela jest záludným útokem na občanské svobody, které byly slavnostně proklamovány washingtonskou deklarací a které jsou zárukou zdárného vývoje našeho mladého státu. Dělnictvo, legionáři, pokroková inteligence a zdrcující většina žurnalistů věcně a důrazně protestovali proti tomuto zákonu. Žádali, aby byl podroben důkladné a veřejné diskusi, aby byl projednán s rozmyslností a rozvahou, aby nebyl terminován tak kratičkou lhůtou, aby měl na zřeteli budoucnost a nikoliv jen přítomnost.
Všem těmto vrstvám a skupinám bylo jasné, že předloha tak veliké důsažnosti musí býti organicky spjata s výchovou a nazíráním našeho lidu na člověka, společnost, republiku a svět, že musí především odpovídati myšlenkové tradici našeho duchovního vývoje a nikoliv vrhati tisk, který jest zrakem národa, do temného ovzduší metternichovsko-bachovských paragrafů.
Iniciátoři tohoto zákona zapomněli, že lid je důsledný v otázkách svobody svědomí, přesvědčení a slova a že nestrpí v tomto směru žádné sofistiky. Při sdělávání tohoto zákona zapomnělo se, že v republice dosud nevymřeli svědci a pamětníci - a těch je většina kteří byli vychováváni svobodomyslnými hesly našich politiků ve Vídni. Kádr plnoprávných občanů našeho národa tvoří lidé, kterým vštěpována byla tiskem i politickými vůdci za Rakouska láska a úcta k svobodnému tisku a k ostatním svobodám občanským, a kteří z lásky ke svobodě pracovali a bojovali za samostatnost národa.
Tito lidé učili se úctě a lásce k Havlíčkovi jakožto obránci svobod a mučedníku za svobodu slova. A dnes se k ním přichází s názory, vtělenými v paragrafy, které jsou v přímém odporu s celou předválečnou politikou a kulturní výchovou našeho lidu. Lid nikdy nepochopí této dvojí morálky. Nikdy se nesmíří s tvrzením, že boj za svobodu slova mluveného a tištěného byl dobrý a účelný ve feudálním Rakousku, ale v republice, která chce býti zvána demokratickou, je tento boj trestný a špatný. Této nedůslednosti lid nikdy nepochopí, poněvadž je mravný. Původci tiskové novely ani neuvážili, jaký mravní rozvrat vnáší svou neslýchanou sofistikou mezi občanstvo, neuvědomili si, že touto argumentací vychovávají v lidu sklony k jezuitismu, způsobují povahovou rozpolcenost, povyšují před jeho zraky nedůslednost a bezpáteřnost na politické umění a dávají sankci politickému chytráctví. Koalice v této hře s ideály a zásadami demokratickými čím dále tím více ztrácí souvislost s myšlenkovou linií reformační a obrozeneckých snah a tužeb. Nedostatek pevné ideové základny, opírající se o svobodomyslného ducha našich dějin, působí zevšednělost a zmechanisování veškerého našeho politického konání.
Tiskový zákon vzbudil pozornost a velmi živý zájem veřejnosti. To je dokladem, že lid nedívá se naivně a lehkomyslně na tuto předlohu, že nespatřuje v ní pouze nevinnou a nepatrnou změnu tiskového zákona. To je také dokladem jeho pozvolného probuzení z opiových injekcí všenárodní koalice, která mu namlouvala, že ona jediná je představitelkou jeho vůle a přání, že ona jediná je schopna mysleti a jednati jeho jménem a v jeho intencích. Víra v demokratičnost a pokrokovost nynějšího režimu klesá každým měsícem. Každým novým ukvapeným zákonem vzmáhá se rozčarování v mimooposičních vrstvách obyvatelstva, v jehož mysli klíčí nedůvěra a odpor k vládní soustavě a k její taktice.
Vládní většina rozhořčeně odmítá každou zmínku a výtku reakčních tendencí. V odpověď na to jsou velmi přiléhavá slova Havlíčkova: "Poněvadž je reakce věc hanebná, nikdo zajisté nepřizná sám, že je reakcionář. Tak jako falešný hráč si na svůj dům nevyvěsí tabuli s nápisem: "falešný hráč", tak také žádný reakcionář neřekne, že si přeje reakci, nýbrž bude vždy hleděti chytrým výmyslem své spoluobčany o jejich nová práva a svobody obelstíti, aby to napřed ani sami nepozorovali, a pak, když zpozorují, ani již neměli moci opříti se proti svým utiskovatelům." Tato slova Havlíčkova platí také dnes a platí zejména o tomto tiskovém zákoně.
Snaha nařízeními, zákony a censurou "zušlechťovati" tisk, je bezúčelná a marná. Pánové, neuvědomujete si, že je to přežitek, jemuž jste se za Rakouska vysmívali? Cožpak paragraf může býti výchovným a vzdělávacím prostředkem? Syndikát denního tisku ve svém memorandu členům Národního shromáždění podal návrh, o němž se mělo velmi vážně přemýšleti a jednati, a který by jistě vedl ke zvýšení úrovně tisku. V tomto memorandu ujišťují žurnalisté vládu a poslanecké kruhy, bude-li zřízena instituce novinářských komor, s náležitou pravomocí, že dovedou si zjednati sami pořádek ve svých řadách tak, aby pominuly výstřelky jisté části tisku, za které organisace novinářské bez instituce komor a kárného řádu zatím odpovídati nemohou. To je požadavek velmi umírněný, o něm se jednati mělo. To je řešení, kterého nelze pominouti s jakýmsi shovívavým nebo pohrdlivým gestem. Žurnalisté mají plné a svaté právo žádati, aby se účastnili porad o tiskových zákonech. Jejich úloha ve veřejném životě je velmi důležitá a odpovědná. Před projednáváním zákona na ochranu nájemníků konalo ministerstvo sociální péče porady s nájemníky a majiteli domů. V tomto případě pokládalo se za důležité, aby vyslechnuti byli zájemníci. Zákon tiskový je přece stejně důležitý jako zákon na ochranu nájemníků, ale organisace žurnalistů nebyla pozvána k předběžným poradám, nebylo jí projeveno ani tolik vážnosti, jako vůči každé jiné odborové a stavovské organisaci. Vypracování předlohy bylo podle zprávy lidového "Pražského Večerníku" svěřeno "vídeňskému byrokratovi", který o skutečných poměrech tisku neměl ani potuchy. A teprve, když se zvedl bouřlivý odpor v tisku oposičním a z velké části i v tisku koalovaném, byla předloha revidována.
Ale revise nakvap sdělané předlohy nevnesla podstatných změn do zákona, kromě §u 4. Reakční a persekuční duch zahaluje celou předlohu a řadí ji k výjimečným zákonům, jmenovitě k zákonu na ochranu republiky, o němž poznamenal redaktor "Lidových Novin" v nedělním vydání, že "kompromitoval republiku před cizinou". Stejný úděl bude míti tato tisková novela: doma posílí a upevní reakci a v cizině nás bude kompromitovati.
Ke konci připomínám všem, kdož chtějí obhajovati tuto předlohu, výrok Masarykův u příležitosti konfiskace Macharovy čítanky: "Pokládám všeliké policajtování literatury mluveného slova za přežitek absolutismu, absolutismu nerozumného, vlastně hloupého."
Budeme hlasovati proti předloze. (Souhlas stoupenců.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. dr. Czech.
Posl. dr. Czech (německy): Slavná sněmovno! Opakuje se stará hra. Celé měsíce byl parlament ponechán v nečinnosti a nyní opět uvádí se zase do stavu opravdového omámení, aby se na něm v několika dnech vynutila řada předloh, které nás v demokratickém vývoji zase vrhají kus zpět, a půjde-li to tak dále, přivedou nás velmi brzy na niveau států ovládaných autokraticky. V které druhé zemi prožili něco podobného? Kde se najde parlament, o němž by bylo možno něco takového se domýšleti? Kde je parlament, který by na takové podezření reagoval jinak než jednomyslnou bouří nevole? Kde by bylo možno odvážiti se něčeho podobného ve starém Rakousku, a jak by bylo na to z české strany odpověděno? V druhých zemích tvoří otázky, jako tisková reforma, inkompatibilita a imunita předmět dlouholetých parlamentárních příprav a projednávání; tam jsou slyšeni mužové vědy, učitelé práva státního a trestního, praktikové ze všech oborů veřejného života, zkrátka všecky interesované vrstvy, než se odváží do díla; tam se poskytne poslancům příležitost k důkladnému studiu, ke svědomitému zkoumání a uvažuje se všechno pro a proti. U nás se však vrhají nejsložitější právní problémy do sněmovny přes noc, jednotlivé právní otázky vytrhují se zcela libovolně z komplexu nejtěžších materií zákonných, utvářeny jsouce podle potřeby okamžiku, zvrací se v opak popřením všech demokratických zásad a vrhají se do parlamentu s rozkazem ministerské rady, aby byly v několika dnech vládě aportovány; to vše v dusivé parlamentární tísni, vše stanoveno na několik málo dní, jednou těsně před Štědrým dnem, po druhé nejpozději na Zelený čtvrtek, jako by se měl stát rozpadnouti, kdyby račí postup československé demokracie, vybudovaný nyní přímo v systém, měl počíti o 14 dní neb 3 neděle později. Proti tomuto postupu zneuctívajícímu demokracii a parlamentarismus protestujeme před celým světem a vtiskujeme tomuto zákonu na čelo znamení našeho prokletí, abychom jej tak vydali pohrdání všech lidí demokraticky cítících na všecky časy.
Tisková novela jest jak svým obsahem, tak i svými charakteristickými znaky, jakož i způsobem vzniku příležitostným zákonem nejhoršího druhu. Je to bahenní rostlina, která může vypučeti jen z močálovité půdy a na ní se dařiti. Je odpovědí na zdánlivě porušené právo mocenské koterie, která se cítí ve svém postupu ohrožena, chrání své mocenské posice a kope kolem sebe, aby hrozícímu nebezpečí zabránila. Český kapitalismus, hrabivý jako l jeho předchůdci, kráčí přes všecky překážky a závory, snaží se je násilím strhnouti a pošlapati vše, co se mu postaví do cesty. Právě se chystá učiniti služkou pro své účely i demokracii, když si pro své účely připravil již život hospodářský. Na výkřik tisku proti korupci, která zamořuje a podkopává v této zemi veškerý politický život a veškerý život hospodářský, na boj proti této morové hlíze na hospodářském těle odpovídá se činem proti volnému slovu, proti svobodnému tisku, proti tomuto základnímu pilíři občanské svobody. A to všechno se děje pod heslem zápolení o morální obrození veřejného života, pod bojovným heslem proti skandalisování a proti tisku revolverovému pod vlajkou boje proti zneužívání tisku.
Pánové! Slovo o zneužívání tisku není teprve dnešní. Slyšíme je dnes z úst vůdců tohoto státu, kteří si tolik zakládají na své demokratické toiletě. Avšak ono náleží do slovníku všech samovládců. Když císař rakouský dne 31. března 1848 svobodu tiskovou, sotva 14 dní nato, co byla vynucena revolucí, zrušil a vytvořil nový zpátečnický zákon tiskový, tu rovněž se dovolával - cituji doslova - zneužívání tisku, jež vyžaduje rozhodné obrany. Avšak rozdíl mezi dobou tehdejší a dnešní je ten, že onen zpátečnický zákon tiskový zůstal jen na papíře a nikdy se neuskutečnil, nikdy nebyl proveden, poněvadž se tehdy r. 1848 veškeré obyvatelstvo proti tomuto zpátečnickému zákonu pozdvihlo, kdežto dnes české měšťáctvo a část ostatní české veřejnosti chová se proti tomuto útoku úplně lhostejně, neuznávajíc naprosto velikých nebezpečí, která z toho vznikají pro nejdůležitější základní zákon státní, pro právo volného projevu mínění. V monografii vyšlé r. 1902 přímo po vydání Koerberovy osnovy bičuje dr. Ingwer podobný zjev ve starém Rakousku slovy nejostřejšími, trpce si stěžuje do lhostejnosti interesovaných vrstev a nakonec volá: "Klesli jste tak hluboko, že ani nemůžete pochopiti podstatu svobody! Ano" praví - "čert vzal ducha, flegma zůstalo." To bylo tehdy. Dnes však trpíme oběma, lhostejností i duchem. Nový zákon je zákonem par excellence výjimečným. Řadí se důstojně k dosavadním zákonům výjimečným, počínajícím zákonem o teroru, přes zákon o ochraně republiky k zákonu o imunitě, řadí se důstojně ke všem zákonům výjimečným, které tvoří pravá zastavení křížové cesty české demokracie, které představují hrob svobody mínění v této zemi, které chtějí v zemi vytvořiti onen hřbitovní klid, jenž má zaručiti vládnoucím vrstvám úplnou svobodu politického, hospodářského a sociálního vykořisťování. Byl-li již pod starým tiskovým zákonem život pro všecky svobodně myslící lidi nesnesitelným, v dusném vzduchu nového zákona tiskového vůbec nebude možno dýchati. Když česká vláda r. 1921 předložila sněmovně novelu zákona o tisku - dílo už dávno upadlo v zapomenutí - odůvodňovala potřebu moderního zákona tiskového tím, že je nemožno - cituji doslova - aby ve státě, v němž chce demokracie pracovati pro svobodný vývoj všech občanů a všech státních příslušníků, byl ponechán v platnosti zákon, který, jak praví důvodová zpráva, ovládán je duchem policejním a rdousí každý volný vývoj tisku. Co by bylo snadnější, než aby si vláda za tohoto stavu pospíšila urychliti vyřízení tiskové osnovy, vymýtiti poslední zbytek policejního ducha ze státu a aby to obstarala, když už ne dříve, tedy přece aspoň v okamžiku, kdy přistupuje k novelisaci práva tiskového. Neboť právě český tisk trpěl pod tlakem starého rakouského tiskového zákona a musil pod tlakem objektivního řízení snášeti věci neslýchané. Jak právě starorakouská konfiskační praxe znemožnila četným českým listům život, je života úplně zbavila! Jak zpátečnictví rakouského tiskového zákona právě Čechům stěžovala politický život ve starém Rakousku, jak bylo časem omezeno každé politické hnutí, každá politická činnost pracujících lidí! Co by bylo přirozenější, než aby si právě čeští držitelé moci pospíšili, aby právě při novelisaci zákona o tisku odstranili všecko, co - abych mluvil s důvodovou zprávou z roku 1921 - zdržuje a rdousí volný tisk v jeho volném vývoji? Avšak ať listujeme v poslední tiskové novele jak dlouho chceme a hledáme široce a dlouze, ani atom starého policejního ducha nebyl vymýcen a omezen, za to však pojat do tiskového práva dobrý kus předbřeznové reakce. Koerberova předloha z roku 1902 pokoušela se poraziti porotní soudy, avšak jako kompensaci za to poskytovala zrušení objektivního řízení, částečné odstranění bídy konfiskační. Osnova nová podržuje všecka zpátečnická ustanovení starého tiskového zákona a za to zároveň odstraňuje poslední zbytek záruk volného projevu mínění, rozhodování porotců.
Páni z koalice si nesmírně zakládají na tom, že první osnově novely vytáhli několik jedovatých zubů, že zákon byl zmírněn, že byl zlepšen. Avšak triumf pánů byl by zajisté ještě mnohem větší, kdyby byli v první osnově hned počali trestem smrti pro delikty tiskové, aby pak milostivě ustanovili šestiměsíční vězení pro určité případy zanedbání povinné péče. Tak zachovávají se ještě dále všechny ohyzdnosti starého zákona o tisku; potom jako předtím trvá zákaz kolportáže, možnost rozšiřovati tisk v této zemi je omezena; potom jako dříve zůstává plakátování vázáno úředním povolením a možnost zákazu německých plakátů květnových, jako minulého roku v Praze, jistým pánům zajištěna. Dále má býti živnost tiskařská vázána systémem koncesním, dále má býti zachována konfiskační praxe stejně zhoubná pro život politický a pro tisk, dále má také zůstati při všech těch poměrech, které jsou charakterisovány tím, co zažil kdysi moravský místodržitel Löbl, který, když mu nebyl jeho osobní orgán "Tagesbote" předložen právě k snídani a on se tázal u státního zastupitelství, zda je list konfiskován, dostal odpověď: "Ještě ne, excellence, ale hned se tak stane." (Veselost na levici.) Potom jako předtím budeme svědky kulturní hanby, že za projednávání tiskové novely bylo konfiskováno pojednání českého politika a universitního profesora Stránského o tisku a o porotách, jež vyšlo v politickém vědeckém časopise "Přítomnost". I když je to, co se dosud stalo, nesnesitelno pro člověka demokraticky myslícího, to, co má přijíti a přijde, jest a zůstane pro všecky časy světovou hanbou. Rozšíření okruhu osob odpovědných trestně podle zákona tiskového na informátory listu se všemi důsledky, které se pro tisk vážou na takové ustanovení, pokuta pro urážky na cti, odstranění soudů porotních a náhrada jich soudy kmetskými s většinou soudců z povolání, určení byť i zmírněné doložky o zpětné platnosti a ustanovení denunciační povinnosti, pro redaktory za současného úplného odstranění redakčního tajemství: to všecko vtiskuje celému zákonu známku nejtemnější reakce a nevyhladitelné protikulturnosti.