Úterý 8. dubna 1924

Poukazuji ještě na jednu část pamětního spisu majitelů domů, kteří praví, že má-li se vyhověti a má-li tu býti určitý soulad s nynějšími hospodářskými a finančními poměry v našem státě, je odůvodněné 500% zvýšení činží. Vedle toho však zároveň žádají, aby se jim umožnilo plné využitkování §u 12 zákona o ochraně nájemníků. Kdyby tomu tak bylo, podle našich zkušeností by pak došlo k nejméně 1400 %nímu zvýšení nájemného proto, poněvadž už dnes v mnoha případech použitím §u 12 nájemné 900% krát se zvýšilo. A zde mají opravdu schůdnou cestu páni domácí, aby ukázali, že skutečně chtějí cítiti s nájemníky a shodně věc řešiti tak, abychom mohli na jejich dohodu přistoupiti, aby se dokázalo, že dosavadní zákonodárná ochrana je po této stránce zbytečná. Odvolávání se na brzké odstranění různých jiných zákonů a státních opatření, pokud se týče státního obhospodařování moukou, různými jinými předměty atd., je nemístné, poněvadž byty, domy, mouka, maso atd. jsou různé, od sebe se příliš lišící předměty, a my nemůžeme sem dovézti takové množství bytů, jako jsme mohli dovézti mouku a jiné předměty. Právě proto vymyká se z našeho dosahu působnosti, abychom takovými experimenty a prostředky, jako jsme řešili ostatní otázky celostátního obhospodařování, také řešili problém bytové otázky. Tato věc je zcela jiná. Mám ovšem dojem, že při dobré vůli majitelů domů nechá se tato věc také dobře vyřešiti.

Loňského roku při debatě o této věci poukázal jsem na to, že v Praze je nesmírné množství prázdných bytů, a to proto, že s nimi majitelé domů spekulují. Tedy páni domácí sabotují své zájmy a ne nájemníci, a neškodí jim ani koalované a socialistické strany. Proto trpíme v Praze nouzí bytovou. Tak je to i v mnoha městech na venkově, kde spekulují majitelé domů s uprázdněnými byty, aby mohli dráže prodati dům. Proto mají páni příležitost, aby pomocí různých prostředků a se všech možných hledisek pomáhali nám řešiti tento těžký problém. Neučiní-li tak, musí si říci sami, že jsou oni vinni tím, že musíme my v zákonodárném sboru touto palčivou otázkou se nadále zabývati.

Mám za to, že v této době nemůžeme ani dosti málo pánům majitelům domů slíbiti to, co by u nich vzbudilo důvěru k brzkému odstranění tohoto zákonodárství. Poměry jsou takové, že i v naprosto spořádaných státech, které válkou neutrpěly, jako je Anglie, Amerika a Švýcary atd., se tento problém musí řešiti, a proto tato otázka není specialitou naší, nýbrž je specialitou světovou a takto se na ni musíme dívati. Také není naděje, že v 5 až 10 letech bychom mohli radikálním způsobem toto zákonodárné opatření odbourati, když na straně majitelů domů nebude smysl pro naše sociálně slabší obyvatelstvo.

Pánové, tentokráte při meritorním projednávání předlohy daly si všechny strany nesmírně mnoho práce, aby všechny stížnosti, všecky návody, všecka přání, všecka doporučení a všecky rady uvážily vážným způsobem. Pravda, my, kteří jsme spolupůsobili při budování této předlohy, byli jsme přímo zasypáni různými nápady a radami a mohu říci, že každý majitel domu a na druhé straně každý nájemník a vedle toho i podnájemník a nebydlící se dívá ze svého stanoviska osobního na tento problém. A jsme si dnes vědomi, že se nemůžeme touto osnovou zalichotiti ani zalíbiti ani tomu ani onomu stavu proto, poněvadž musíme voliti střední cestu, která v ohledu sociálním je nejspravedlivějším a se stanoviska zákonodárce také nejúčelnějším řešením tohoto problému bytového. Tak se na věc díváme, poněvadž je to jediné východisko, které správně řeší problém, který zde leží před námi. Jsem toho názoru, že v budoucnu nejen tímto zákonodárným postupem, nýbrž podporou stavebního ruchu budeme museti řešiti bytovou otázku. Zatím však poměry jsou takové, že stát při své deflační snaze je poněkud málo štědrý v podporování stavebního ruchu, dokonce již nyní nemáme ani možnosti, abychom mohli pomocí státu nějaké projekty ohlásiti nebo dokonce vypracovati. Poměry se budou museti samy vytvořiti tak, že stát bude museti znovu podporou veřejným úřadům, obcím, stavebním družstvům umožniti, aby spolupomáhaly při řešení tohoto bytového problému. Po této stránce mám za to, že stát nesmí se žádných obětí báti proto, že každý občan má právo, aby v tomto státě našel aspoň pořádné bydliště; myslím, že tento názor je také parolou pro naši vládu, náš stát, podle které se bude chovati a řešiti problém bytové otázky.

My, sociální demokraté, budeme tentokráte hlasovati pro předlohu, protože víme, že je to nejmenší zlo, které jsme mohli z problému bytového vytrhnouti, budeme hlasovati s oddaností, protože tím chráníme sociálně nejslabší a nejubožejší vrstvy našeho obyvatelstva. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Slovo má dále pan posl. Klein.

Posl. Klein: Vážená sněmovno! Jako nelze problém nezaměstnanosti luštiti bez současného řešení regulace trhu práce, nelze dosti dobře vyřešiti potřebu ochrany nájemníků s potřebou bytovou. Myslím, že můj předřečník, kol. Biňovec, zcela správně poukázal na snahy našich bohatých vrstev, které na jedné straně žádají zvýšení činže a na druhé straně projevují nechuť k novostavbám, odůvodňujíce to tím, že za dosavadních poměrů výrobních náklady stavební jsou ještě příliš vysoké a není možnosti vymáhati takové nájemné, které by odpovídalo nákladům stavebním. Mám za to, že měly by se oba dva zákony, jak o stavebním ruchu, tak i zákon o ochraně nájemníků projednávati současně, neboť je to společná záležitost a snad v kombinaci těchto dvou zákonů našlo by se východisko, aby alespoň nejchudší lidé, kteří nemají dnes vůbec bytu a bydlejí nelidsky, dostali to nejnutnější. (Předsednictví převzal místopředseda dr. inž. Botto.)

Já jsem se sám v nedávných dnech přesvědčil, jak bydlí inteligence ve Velké Praze Referát sociální péče, spravovaný panem dr. Zenklem, který, mimochodem řečeno, dělá, co může a v mnohých případech dělá divy s tím materiálem, který má k disposici, nemůže vyhověti, ježto těch žádostí je mnoho. Sám jsem se přimlouval za 10člennou rodinu, která byla vypovězena z Jugoslavie jako oběť opatření vlády jugoslavské proti cizozemcům; 10 lidí nemělo v Praze kde bydleti a po veliké námaze dostalo tak zvaný nouzový byt v dřevěném baráku, který sice má hygienické vady, ale přes to byl tento nouzový náhradní byt přijat s velkým nadšením u těchto chudáků. Jestliže projednáváme společnou záležitost na dvě fronty, musí společná věc trpěti. Jsem pevně přesvědčen, že by jistě i za stávajících poměrů nalezlo se východisko pro řešení této naléhavosti, aby, jak jsem uvedl, aspoň těm nejchudším lidem dostalo se nějakého obydlí. Praha sama, jako hlavní město republiky, nebyla připravena na tak velký počet nových obyvatelů. Stavební ruch, jak nám statistika ukazuje, neodpovídal těm potřebám a našemu volání, a myslím, že spravedlivému volání, aby zákonným opatřením byly banky, pojišťovací ústavy, velké průmyslové o obchodní podniky donuceny, aby alespoň pro svůj personál stavěly. Volání to zůstalo bez ohlasu a tím velké množství soukromých zaměstnanců, kterým jejich zaměstnavatelé mohli opatřiti nový a zdravý byt, stejně trpí jako ti, o kterých jsem již zde hovořil.

My jsme dokonale informováni o hospodaření našich bankovních a pojišťovacích ústavů stejně jako o hospodaření velkých podniků obchodních a průmyslových, a víme, že tak zvané oficielní bilance, které vykazují 3, 5 i 11 milionů korun čistého zisku, neodpovídají skutečnosti, poněvadž zisky těchto výdělečných podniků jsou zpravidla vyšší a jsou zastírány bilancí pro potřebu daňovou. Myslím, že zde by se jistě mohlo působiti na tyto podniky, aby ze zákonné povinnosti stavěly obydlí. Jestliže na příklad Unionbanka, tedy banka v tom běžném slova smyslu německá, vystavěla několik domů pro své úředníky, a dokonce ona i jiné německé banky podporují stavební družstvo bankovních úředníků, neshledáváme se s touto ochotou také na straně velkých bankovních ústavů českých. Jmenuji na příklad Živnobanku, která by velmi mnoho ze svých reserv a přebytků mohla vykonati pro prospěch stavebního ruchu.

Podle Žižkovy statistiky plných 41% obyvatelů Velké Prahy bydlí v přelidněných bytech a potřeba nebydlících jeví se kolem 24.000 nových bytů. Tento problém nemůže zdolati ani ochrana nájemníků - tedy tento zákon - a nemůže jej také zdolati ani nový zákon o stavebním ruchu.

Kdo, prosím, u nás stavěl? Ministerstvo sociální péče může nejlépe potvrditi, že to v prvé řadě byla dělnická a úřednická družstva, která cítila ke svým trpícím spoludruhům sociální povinnost, aby jim opatřila byty. Tato družstva nespoléhala se však pouze na státní úvěr. Z vlastních prostředků, z malých podílů, které byly spláceny ve splátkách, továrních dělníků, obchodních pomocníků, bankovních a pojišťovacích úředníků z těchto peněz vlastně rekrutoval se u nás stavební poválečný ruch.

A co, prosím, na druhé straně udělaly u nás bohaté vrstvy? V tomto poměru vůbec nic. - Je to málo platno, když sněmovna snad z důvodů mocenských nemíní dáti souhlasu k takovým opatřením, aby se podniky, které mohou vykazovati tak velké přebytky, opravdu donucovaly ke stavbám. Takto u nás nikdy nemůže dojíti k nějakému zlepšení. Mám obavy, jakmile výhody ze starého zákona o stavebním ruchu uplynou, že se vlastně vůbec nebude bydleti a poměry nájemnické a podnájemnické se budou úměrně zhoršovati.

Jestliže jsem uvedl několik dat statistických a několik případů z vlastní zkušenosti z Velké Prahy, nechci tím dokazovati, že poměry v jiných městech, zejména větších, ať je to Brno, Plzeň, Mor. Ostrava, Bratislava, Košice atd. jsou jiné. I tam jsou poměry velmi zlé. Ovšem nepřezírám, že i malá místa venkovská stejně trpí. My jsme v dělnických stranách před válkou velmi často snili o štěstí německých a anglických dělníků, jak krásně a zdravě bydlí, my jsme záviděli našim spoludruhům v Německu a Anglii, že jim zákon předepisuje, kolik musí míti místností pro své bydlení tak, aby život rodinný byl zdravý a aby výchova odpovídala kulturním požadavkům dělnických stran. Sen, který zůstal ve starém Rakousku neuskutečněn, jsme převzali i do poměrů nových a sníme ještě dále o krásných zdravých bytech pro rodiny ať toho neb onoho státu.

Osnova, o které v debatě bylo již mnoho mluveno, znamená, i když je to popíráno, přece jen průlom do dosavadní ochrany nájemníků. Zkoumáme-li jen § 1, který jmenuje jen demonstrativně důvody, pro které lze dáti výpověď, shledáváme, že roku 1922 bylo těchto důvodů 11, roku 1923 bylo jich již 16 a v roce 1924 - tedy v tomto novém zákoně - máme jich již 18. Kdyby toto vypočítávání bylo definitivní a § 1 vládního návrhu nezněl, že za důležitý důvod buď pokládáno "zvláště" těchto 18 důvodů, snad bychom se tím spokojili. Ale je nebezpečí, že těchto 18 důvodů se rozmnoží ještě elastickým výkladem úvodu ke 2. odstavci §u 1, poněvadž soud i domácí má zde naprosto volnou vůli vytvořiti si eventuelně ještě nové důvody pro výpověď. Máme za to, že by bylo v zájmu věci i v zájmu ochrany nájemníků, kdyby úvod ke 2. odstavci zněl, že za důvod k výpovědi mají býti pokládány jen ty a ty příčiny, a nebylo ponecháno volnému rozhodování a snad fantasii domácího, aby eventuelně použil ještě jiných příčin k výpovědi.

V odst. 2. čís. 1 je uvedena lhůta 24 hodin, jestliže nezaplatil nájemník smluveného nebo v přípustné míře zvýšeného nájemného, jehož výše není sporná, byv po uplynutí obvyklé nebo ku placení nájemného ujednané lhůty upomenut, do konce lhůty, kterou mu pronajimatel alespoň na 24 hodiny od upomínky povolil.

To je jeden z těch důvodů, pro které je možno dáti výpověď. Máme za to, že lhůta 24 hodin je příliš krátká, uvážíme-li hlavně také hospodářské poměry malých lidí. Víme z prakse, že dělník, zaměstnanec, musí sháněti obyčejně v posledním okamžiku buď zálohou nebo výpůjčkou nutné peníze k uhrazení nájemného. Jestliže se mu zde dává lhůta pouze 24 hodiny, je to příliš krátká možnost, aby splnil zákonné povinnosti. Doporučujeme tedy, aby lhůta tato byla prodloužena na dobu nejméně jednoho týdne.

Již loni měl jsem příležitost s tohoto místa poukázati na znění 2. odstavce čísla 2, kde se již zákonem z roku 1923 dostalo zvláštní imunity pánům domácím. Ve starých zákonech postačilo, jestliže nájemník byl odsouzen pro trestný čin stíhaný z úřední moci, spáchaný na pronajimateli. Zákon z r. 1923 rozšířil tento přestupek i na choť pronajimatele. Při projednávání loňského zákona měl jsem na mysli, aby se neopakovaly případy, kdy choť pronajimatele zneužije tohoto ustanovení, aniž bych měl pro toto tvrzení nějakého podkladu, jelikož zákon teprve vstoupil v platnost. Ale nyní, když toto ustanovení jest již jeden rok v platnosti, konstatuji, že právě to byla paní domácí, které zavdala příčinu ke sporům a důsledkem toho byla výpověď nájemníkovi. Novy zákon se však nespokojil s touto snad částečnou imunitou paní domácí, on rozšířil jak na pana domácího, tak i na jeho choť ještě další ustanovení, i že za důvod k výpovědi stač, byl-li nájemník odsouzen také pro trestný čin proti bezpečnosti cti spáchaný na pronajimateli nebo jeho choti. Tedy stačí docela nevinný konflikt nájemníka s paní domácí, urážka na cti, a je to také o důvod více k výpovědi. Kdo zná hospodářství v domech a hospodářství paní, ví, že jest zde více nebezpečí, než tam, kde hospodaří muž. Domácí - muž je vždycky rozumější, vyhýbá se konfliktům, ale paní domácí, zejména má-li zase tuto ochranu, zneužije do jisté míry znění zákona proti nájemníkům.

Bylo zde poukázáno již na třetí číslo 2. odstavce, pokud jde o vypovědění nájemníka z území republiky Československé. Bylo namítáno, myslím, správně, co se stane s rodinou občana, který je vypovězen. Mám konkrétní případ: Když saská a bavorská vláda loňského roku vypovídala Čechoslováky z určité politické potřeby a naše vláda použila revanche a vypovídala německé příslušníky z Československa - shodou okolností na obou stranách byli to dělníci a zaměstnanci, nikoli příslušníci bohatých vrstev - stalo se, že byl jistý inženýr z Plzně vypovězen a měl okamžitě během 24 hodin opustiti hranice republiky. Dotčený inženýr bydlí v Plzni a je zaměstnán u Škodových závodů 30 let. Toto opatření bylo ovšem jen odvetné a úřady se snad domnívaly, že bude odvoláno, jakmile by německá vláda přišla k poznání, že vypovídání Čechoslováků vyvolá protiopatření s druhé strany. Nyní co se stalo s touto rodinou? Tato rodina se nemohla při nejlepší vůli vystěhovati. Dotčený inženýr neznal vůbec svého rodiště, on nebyl jako dospělý člověk vůbec v Německu, a když se má použíti 3. čísla odstavce 2., může se státi, že ta rodina je ponechána úplně na pospas poměrům, aniž by tu bylo opatření, které by tyto chudáky chránilo. Jistě těch několik málo slov, která jsou obsažena ve 3. čísle odst. 2 mohlo by se velmi dobře doplniti v tom smyslu, aby rodina vypovězeného občana byla v každém případě chráněna. Jestliže otec dopustil se nějakého politického přečinu, nelze proto trestati celou rodinu. Rodina tak jako tak musí se vrátiti za svým otcem, ale musí se ponechati tolik času jí i otci, aby v novém svém působišti nalezli také byt.

Číslo 8 odstavce 2. mluví o podnájemnících. Jestliže osud nájemníků není zaviděníhodný, trpí podnájemníci dvojnásob dnešními poměry. Mám však za to, že opatření ve 2. odstavci čís. 8 nemůže nikdy podnájemníky chrániti. "Dal-li nájemník najaté místnosti zcela nebo z části, se zařízením nebo bez něho, do podnájmu za úplatu, která jest vzhledem k nájemnému, které sám platí, nepřiměřeně vysoká", je to dle zákona důvodem k výpovědi. Jak se ta věc má v praksi? Myslím, že žádný podnájemník nebude riskovati, aby řekl pravdu, kolik platí nájemného, poněvadž, kdyby se uplatnil zákon, dostane výpověď sice nájemník, ale s ním i podnájemník. Nelze tedy hovořiti o nějaké ochraně podnájemníků. Mohl bych to jen tehdy chápati, kdyby v případě, kdy se provinil nájemník, byl podnájemník chráněn v tom smyslu, že by domácí byl nucen opatřiti podnájemníkovi rovnocenný byt. V tom případě bych řekl, že jde skutečně o ochranu podnájemníků. Nájemník je třeba vypověděn, ale podnájemník, ačkoliv je vykořisťován a udal ve smyslu zákona pravdu, je také trestán, poněvadž ztrácí s nájemníkem také svůj byt.

Zdá se mi tudíž, že velmi nepatrně se pamatovalo v zákoně na ochranu podnájemníků a že by se snad ještě nalezlo východisko, aby v tomto případě několika slovy doplnilo se 8. číslo 2. odstavce ve smyslu mnou vytčených zásad. Že podnájemníci platí v Praze za 1 pokoj 400, 700 až 800 Kč, že za 2 pokoje se v Praze platí nejméně 1000 Kč, je všeobecně známo. Proto jsme všichni v sociálně-politickém výboru uvítali návrh kolegy Langra, aby lichevní úřady velmi přísně kontrolovaly činnost t. zv. bytových kanceláří. Velmi bych si přál, aby sociálně-politický výbor také kontroloval, zda tato resoluce bude prováděna, neboť jestliže úřady půjdou za věcí a budou kontrolovati tyto kanceláře, pak jistě snese se materiál, který nás jen o tom přesvědčí, že byl nejvyšší čas pro opatření, aby za klam neplatili lidé nějaké odstupné nebo nějakou zálohu. Je třeba, aby úřady v tom smyslu učinily náležitý pořádek.

Pokud osnova hovoří o tak zvaných bytech náhradních, bylo se strany oposice vždy žádáno, aby byly rovnocenné. Mám za to, že tento požadavek je spravedlivý, poněvadž mezi bytem a mezi bytem může býti veliký rozdíl, nemluvě o tom, že také musí rozhodovati domicil dotyčného nájemníka. Jestliže někdo tomu, kdo bydlil v Praze, opatří náhradní byt ve Veleslavíně nebo v jiném vzdáleném místě, nelze mluviti, přihlížíme-li k eventuelnímu zaměstnání postiženého, o dostačitelnosti náhradního bytu.

K číslu 11. jsme již také loni uvedli určité námitky a obavy. Chci to zopakovati, poněvadž v boji dělnictva, ať již ve stávce nebo výluce, může se velmi lehce státi, že ustanovení druhého odstavce čís. 11 může býti použito proti bojujícímu dělnictvu. V případě, kdy "potřebuje majetník podniku továrního, živnostenského nebo zemědělského pro své zaměstnance bytu, který je přístupný toliko prostorami náležejícími k jeho podniku", poukázal jsem již při projednávání osnovy v sociálně-politickém výboru k tomu, že tohoto opatření se může použíti proti zaměstnancům. Textace v osnově - "který jest přístupný toliko prostorami náležejícími k jeho podniku" - může býti zneužito v tom smyslu, že podnikatel v tom případě jednoduše dá si do továrního objektu, kde bydlí úředníci nebo dělníci podniku, kancelář. Tedy podle tohoto ustanovení lze již provésti exekuci na obyvatelích v tomto domě, jsou-li nepohodlni domácímu, majiteli továrního, živnostenského nebo zemědělského podniku, a on může těmi byty volně disponovati. Při loňském projednávání zákona jsme proto navrhli jasné ustanovení, které by vylučovalo tuto naši pochybnost, neboť nemůžeme připustiti, aby zákon v eventuelním konfliktu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem trestal proto zaměstnance, že musejí užíti ve svém obranném boji jako eventuelního prostředku stávky. V tomto smyslu jsme předložili opravný návrh a doufáme, že bude poslaneckou sněmovnou přijat.

§ 1, odst. 2, pod čís. 15 mluví také o tom, že vlastník domku o jednom nebo dvou bytech může se nastěhovati na trvalo do svého domku, jehož vlastnictví nabyl před vy hlášením tohoto zákona. V důvodové zprávě se mluví o tom, že jde o "rodinné domky", ale my zde vidíme nebezpečí, že by v praksi mohlo býti vlastně dvojí bydlení. Někdo by měl svůj domek v městě a svou vilu nebo domek na venkově a z tohoto svého domku může dnes klidně vypověděti nájemníky a může se tam nastěhovati. Kdyby tam stálo "tak zvané rodinné domky" v tom předpokladu, že to budou domky úředníků nebo příslušníků středních stavů, nenamítal bych nic, ale poukazuji na nebezpečí, které zde je.

Dovolte mně, prosím, abych ještě stručně poukázal na ustanovení §u 31, odst. 3. Tento paragraf jedná o tom, na koho se zákon o ochraně nájemníků nevztahuje, a uvádí dále, že se nevztahuje "na domy a objekty, které jsou ve vlastnictví nebo správě železnic nebo železničních fondů". Poukázal jsem již v sociálně-politickém výboru, že tímto opatřením se křivdí nesmírně pensistům-železničářům, neboť ukázaly se v praksi případy takové v Plzni a v Lounech, že jsou z tak zv. domů železničních vypovídáni pensisté, ač podle práva tyto domy patří železničářům a nikoli správě železnic. Z peněz fondů humanitních,-tedy úrazových, pensijních, provisijních a podobných byly vystavěny tyto budovy, které patří zaměstnancům železničním, a je nespravedlivo, aby se na tyto budovy ochrana nájemníků nevztahovala a aby správa železnic proto, že spravuje tak zvané sociální pojištění železničních zaměstnanců, osvojovala si právo přejmouti také tyto domy zaměstnanců do své správy a snad i do svého majetku a aby zákon jí dával možnost, aby těmito byty volně disponovala. Konstatuji, že nejde o byty služební ani naturální, nýbrž o byty vystavěné z humanitních fondů zaměstnanců železnic. Tyto byty a domy patří zaměstnancům železničním a je krajně nespravedlivo, když zákon připouští, aby se lidé, kterým vlastně tyto domy patří, z jejich domů vypovídali.

My předkládáme návrh nového znění třetího odstavce §u 31 ve smyslu, že se zákon nevztahuje na domy a objekty, které jsou ve vlastnictví železnic, vyjma těch domů obytných i objektů, jež jsou pouze ve správě železnic a jež byly postaveny z humanitních pensijních, provisijních, úrazových a jiných fondů.

Prosím, aby vážená sněmovna, nemíní-li již v jiných případech vyhověti spravedlivým a oprávněným návrhům, aspoň tento návrh ve prospěch železničních zaměstnanců přijala. (Potlesk.)

Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalší rečník pán posl. Jos. Fischer.

Posl. Jos. Fischer (německy): Slavná sněmovno! Projednávaná vládní osnova zabývá se opět ochranou nájemníků a tím jest již zřejmě vyjádřeno, že takový zákon není určen na ochranu pronajimatelů. Vím, že posuzuje tuto vládní předlohu, po případě vyjadřuje se o této osnově, narazím na odpor těch stran, které do zákona tohoto ducha vložily, které chtějí pro něj hlasovati a přivésti jej k platnosti a účinnosti. Bylo by však nespravedlivé, kdyby se zákon neposuzoval také se stanoviska vlastníka, se stanoviska pronajimatele. Nuže, tu musím prohlásiti, že tento zákon je jednostranný a nesociální. Je přežitkem z války a poškozuje disposiční právo soukromým vlastnictvím způsobem zcela mimořádným. Vlastník se dnes stal podle názoru většiny nájemníků téměř psancem, ve většině sporných případů má málo co do toho mluviti a my jsme se mohli často přesvědčiti u soudů jako u jiných úřadů při rozhodování, že se vždy hájí víc a více stanovisko nájemníkovo a nikoli vlastníkovo.

Nuže dovolte mi otázku: Jak vlastně tato bytová nouze vznikla? Odkud to je, když přece mimořádně velkého přírůstku obyvatelstva není, že se najednou mluví o této křiklavé bytové nouzi a sáhá se k nejostřejším zákonným opatřením? Vidíme, že se venkov, venkovská městečka dosti odlidnila a že lze pozorovati stěhování do větších měst, zvláště do velkoměst, čímž se na jedné straně dostatek bytů ještě uvolňuje, na druhé straně však dochází k takovému nedostatku bytů. Posuzujíce bytovou nouzi v městech, dospěli jsme k přesvědčení, že namačkání lidí do těsných, dusných místností, které neodpovídají počtu členů rodiny, účinkuje jak s hlediska zdravotního, tak zvláště ve směru morálním velmi škodlivě. Avšak domnívám se, že zákonem o ochraně nájemníků nelze bytové nouzi vůbec odpomoci. Neboť těmito zákonnými předpisy jsou chráněni jenom ti, kteří už byt mají, to jest jak při výpovědi, tak při vyklizení jsou jim k disposici zákonné prostředky, aby mohli své byty podržeti dále, pokud zase zákon sám nepečuje o opatření bytu jiného. Avšak tím se nepomůže těm, kteří chtějí byt míti, kteří by si rádi opatřili vlastní domov, založivše si vlastní domácnost. Jak se to má státi tímto zákonem, když všechny místnosti jsou obsazeny, když se používá k obývání prostor, kterých by se jinak ze zdravotních ohledů k tomu nepoužívalo? Není právě již bytů a tu ani tento zákon nic nepomůže!

Aby se bytové nouzi odpomohlo, nepořídí se nic papírovými předpisy, i kdyby měly sebe větší počet paragrafů a ochranných opatření. Zde platí především, podporovati stavební ruch. Jak možno jej tedy podporovati? Především tím, že se soukromému vlastníku dají zase ta práva, která měl před tímto zákonem, že se uvolní soukromý kapitál a majetek domovní učiní zase výnosným, aby ten, kdo si po životní práci získal tolik jmění, aby si sám opatřil domov pro sebe a pro jiné, zase měl radost z nabytého majetku, když se mu právě dostane také volného disposičního práva s ním.

Bytovou nouzi měl by především stát sám napraviti podporou stavebního ruchu, avšak nikoli tím způsobem jako dosud, kdy bytovou nouzi přímo zvětšuje, ba činí katastrofální v Chomutově na příklad zakročil úřad a zabral soukromé byty pro důstojníky a osoby civilní musily hledati obydlí v okolních vesnicích při špatných cestách a několikahodinové vzdálenosti nebo vzíti za vděk byty podkrovními. Ano, když stát potřebuje bytů pro své důstojníky, pak má přece také závazek obytné budovy stavěti a opatřiti možnost, aby se byty zřizovaly. Na druhé straně mohli bychom jmenovati mnoho měst, kde stát požaduje soukromé budovy pro své úřední účely. Všichni nájemníci v domě dostanou výpověď a přijdou tam místnosti úřední, avšak tolik a tolik nájemníků ztratilo přístřeší. Domnívám se, kdyby strany v poctivé snaze, odstraniti bytovou nouzi, byly vytvořily zákon, podle něhož by byl stát povinen opatřovati místnosti pro své úřední účely a byty pro své úředníky, a pečovati o to, aby rodiny úřednické, důstojnické, úředníci a zřízenci železniční dostali obytné místnosti, pak by se velká část bytů uvolnila a my bychom mohli ostatní byt hledající osoby dostati pod střechu. Na druhé straně by měl býti přinucen těžký průmysl a majitelé dolů, aby rovněž zřizovali pro úředníky a dělníky zdravé a lidsky důstojné byty, právě tak, jako to musí dělati sedlák na venkově pro své nádeníky a dělníky. Co můžeme při našich pracovních poměrech činiti my, budou moci jistě také udělati i velkoprůmyslníci. Tím by se zase část bytů uvolnila, a ti, kdož byt hledají, by pak asi také náležitý byt na li. Avšak tímto zákonem vytvářejí se poměry, které právě soukromou chuť stavěti podvazují. Vzpomeňme přece oné doby, kdy ještě nebylo zákona o ochraně nájemníků, kdy bylo dosti bytů pro ty, kteří své povinnosti plnili! Dnes se však může státi vlastníku dům přímo peklem! Je přece známo dosti případů, kde vzhledem k zákonu o ochraně nájemníků nájemník sekýruje majitele domu a jeho rodinu až na krev, poněvadž ví, že vlastník nemůže vážně na výpověď spoléhati. V jiných případech jsou nuceni vlastníci, kteří potřebují svých místností pro své dorostlé děti, spokojiti se s bídnými kouty svého domu s celou rodinou, poněvadž jim není možno, aby používali obytných místností, které jim ve vlastním domě právem příslušejí.

Snad se zákonem o podpoře stavebního ruchu umožní vystavěti dostatečný počet nutných obytných místností. My na venkově toho ovšem nepocítíme. Ani státu, ani jiným činitelům nenapadne dávati subvence na stavby venkovským obcím nebo venkovským městům. Tu opět vidíme účinky tohoto zákona. Cestujeme-li republikou, vidíme, jak v blízkosti českých měst rostou novostavby jako houby ze země. Kde je však takový stavební ruch v obcích německých? Tu se utvořila také všeobecně prospěšná stavební družstva, podávala žádosti, bylo jim slibováno, že dostanou subcence. Avšak když má býti taková žádost finančním ministerstvem realisována, pak se řekne, že tu není peněz. Žadatel zatím vložil již své soukromé jmění do stavby a v nejbližší době - jsou mně toho příklady známy - stojí před katastrofou, že může přijíti o celé své získané jmění.

Ostatně je to omyl, chtíti podporovati stavební ruch subvencemi. To by se mohlo státi jen způsobem m zcela jiným. Odkud pak se subvence berou? Přece zase jen z daní, a my jsme dnes zatíženi daněmi tak, že jsou již nesnesitelné. Hospodářské místnosti a obytné budovy venkovského obyvatelstva by již nutně potřebovaly oprav, bohužel, nelze jich provésti. Pohádka o majiteli domu, který žije z důchodů bez práce, bajka o lidech, kteří žijí z důchodů z domu, je přece již dávno vyvrácena! Dnes nemůže již majitel starých domů zvýšiti činži tak, aby z ní mohl hraditi své živobytí. Druzí byli zase přímo ochuzeni úpisy válečných půjček, jiní, aby uhradili dávku z majetku, převzali nová břemena na svůj snad dluhuprostý majetek. Přál bych tomu, kdo doufá, že nynějším zákonem zvláště bude chrániti nájemníka, aby jen krátkou dobu vězel v kůži majitele domu, aby sám na sobě pocítil účinky toho tak nerozumného donucovacího zákona. K vystavění prostředního obytného domu je třeba nákladu nejméně 300.000 Kč. Když ten člověk - a tu musí býti již dosti zámožný sežene z vlastního 100.000 Kč, musí platiti při nynější drahotě peněz 16.000 Kč z 200.000 Kč pasivního kapitálu. Dále chce ročně 5000 Kč amortisovati, musí platiti daně a přirážky, a jsou obce se 2000% přirážek, a daně jsou také mimořádně vysoké, ač jsou nové domy od daní osvobozeny, takže konečně z výtěžku takového domu zůstane jen 2000 Kč ročně k vlastní disposici. Když ten člověk jen trochu správně počítá, nechá 100.000 Kč ležeti v pokladně jako spořitelní vklad, dostane za to 8000 Kč a ušetří si zlosti a mrzutosti. Tu však je domovníkem, sběračem veřejných dávek a daní a má velmi nízké zúročení ušetřeného kapitálu. Máte to za tak svůdné, aby tu zasáhla zase soukromá spekulace stavební, aby zase stavěla nové domy jako dříve, kdy to činila v dobré víře, že si tím zajistí pro pozdější dobu příspěvek na živobytí? Jistě ne! Jak dlouho to bude trvati a i činže se budou snižovati a pak se mu nedostane z jeho stavebního nákladu ani zúročení. Přijde čas, kdy bude nabídka bytů mnohem větší než poptávka. Pak je toho ovšem následek, že bude musiti zúrokovati velký kapitál a spláceti jej. Předvídají-li se takové černé dni, nikomu nenapadne, aby se pouštěl do novostaveb. Muselo by o to býti pečováno zcela jinak, jak jsem si již dovolil dříve na to poukázati.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP