Středa 19. prosince 1923

Je našemu klubu satisfakcí, že po 2 letech v novém návrhu zákona o dani z obratu byl návrh můj z listopadu 1921 v §u 4, odst. 16 přijat a tím tedy můj návrh má býti realisována křivda takto dosud páchaná má býti odstraněna. Avšak ustanovení toto zdá se mně poněkud nejasné, není-li zde v něm ovšem tiskové chyby. V §u 4, odst. 16 projednávaného zákona se o domáckých dělnicích praví: "Dodávky a pracovní výkony domáckých dělníků, prováděné jimi samými nebo členy jejich rodiny, kteří žijí s nimi ve společné domácnosti. Totéž platí i o mistrech, kteří obdrží k zpracování hmoty od jiných podnikatelů, jimž odvádějí hotový výrobek a zbytky zpracovaných hmot a obdrží za svou práci jen smluvenou mzdu od kusu". Zde snad by mělo státi: "kteří odvádějí nezpracované zbytky", poněvadž jsou dělníci, kteří odvádějí ze surovin hotové výrobky a musejí současně odváděti také nezpracované zbytky.

Mám obavu, aby tomuto ustanovení nebyl dáván falešný výklad, aby mnozí mistři na domácí práci zaměstnaní nebyli přidržováni k dani z obratu, kterou musí platiti ze své mzdy. Proto prosím, aby je-li zde snad tisková chyba, byla opravena. Pro mne zdálo by se pravděpodobnější: "ti, kteří mají odváděti výrobky a zbytek nezpracovaných hmot".

Budeme hlasovati pro tento zákon jen v předpokladu, že jeho uskutečnění vyžaduje existence republiky a že bez jeho provedení octl by se náš stát ve stadiu takovém, v jakém octly se státy sousední, že porušena by byla finanční rovnováha a tím znehodnocena naše měna, čímž by přivedeno bylo na pracující třídy nové utrpení, jaké vidíme na př. v Polsku nebo dnes v Německu. (Potlesk.)

Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej pán posl. Patzel.

Posl. Patzel (německy): Rád bych řekl "Slavná sněmovno!", co se však stalo či spíše nestalo ve sněmovně, zarazí člověku řeč, neboť celý způsob jednání a účast ukazuje tak správně, jak sněmovna dbá své důstojnosti, ukazuje, jak opravdově se bere projednávání zákonných předloh, které zase na léta ukládají občanům miliardová břemena. Oposice ví, že by vzhledem k usnesením "pětky" mohla mluviti jazyky andělskými, nápravy by se přece nedosáhlo. Neboť při výborových rozpravách jsme viděli, že jsme dovedli přednésti důvody, jimž se zřejmě nemohl uzavírati ani pan zpravodaj, ani snad pánové, kteří něčemu rozumějí, avšak "Pětka locuta, causa finita", a tím byla věc vyřízena. Vládní strany samy nemají důvodu účastniti se jednání, poněvadž je těžko hájiti věc mravně ztracenou. Tak se přímo před vánoci promrská se spěchem a kvapem hraničícím s bláznovstvím předloha, která se co nejhlouběji dotýká státního života. Známe ten bič, je to bič bankovního a bursovního kapitalismu, jehož nástrojem ve státě je Živnobanka, jehož nástrojem ve státě jest ministerstvo financí a jehož vědomým a nevědomým nástrojem jsou příslušníci většinových stran, zač byly politicky potrestány při volbách obecních a při volbách doplňovacích.

Daň, jež má býti nyní na tři léta prodloužena, byla roku 1919 označována za prostředek z nouze v nejtěžší finanční situaci státu, ve chvíli, kdy daně se nescházely. Od muže na slovo vzatého, od nejuznanějšího finančního politika na české straně dr. Engliše byla daň ta označena za naprosto nesociální, jež působí na obchod způsobem ochromujícím, zdražuje výrobky a spotřební předměty. Když jsme před 2 1/2 roky jednali o druhé předloze, jež, jak známo, přinesla zvýšení daňové sazby na potraviny na 2 %, tu se k jejímu odůvodňování poukazovalo na nutnost poskytnouti samosprávným tělesům zvýšené příjmy. Avšak tehdy se všech stran, také tehdejším zpravodajem, který má nyní vysokou čest náležeti radě pana presidenta republiky, byl zcela vážně označován 31. prosinec 1923 za definitivní konec této nesociální daně, jež tíží celý výrobní život. Avšak fiskus československého státního lva lízal jednou krve a nyní již od kořisti neupustí, kterou již nechce zanechati. V důvodové zprávě se to praví s upřímným cynismem, jenž finanční správě sluší, že daň splnila všechna očekávání a že je daní nejvýnosnější, že státní správa nemůže tohoto výtečného nástroje postrádati ani v budoucnosti. Ba, když jsme slyšeli pana zpravodaje dnešní schůze, měli bychom se domnívati, že zákon byl tak podivuhodně modernisován, tak podivuhodně zjednodušen a přizpůsoben dnešním poměrům, že to musí býti pro státního občana, který platí daň z obratu, rozkoší pod takovým zákonem žíti. Avšak jaká je pravda? Osnova zavedla novou zásadu zdanění dovozu, zásadu domnělého odstranění úlevy při koupi předmětů přepychových. O čem však vládní osnova nemluví, jest skutečnost, že chtěla zavésti podle daně z uhlí zásadu zdanění daně, jež byla již tehdy pochybena, ačkoli tato zásada je tu mnohem nebezpečnější, poněvadž tu nejde jako při dani z uhlí o obrat jediný, nýbrž o opětovný.

Volnými zůstanou bursovní papíry. Zdaněni zůstanou zase domácí dělníci. Je pravda, výborová zpráva provedla na vládní předloze některé opravy a skýtá pro některé vrstvy několik jasnějších výhledů. Když kol. Geršl před tím poukazoval na to se zadostiučiněním, že konečně po dlouhém odporu finančního ministerstva byli nyní osvobozeni domácí živnostníci, oni živnostníci, kteří sice mají živnostenský list, poněvadž chtějí své vlastní příslušníky s mistrovským oprávněním vyučiti jako učedníky, kteří jsou však doopravdy domácími dělníky, pak můžeme říci, že právě my z německé strany musíme při tom konstatovati, že pánové z dnešních českých vládních stran došli pozdě, avšak přece k poznání. Připomínáme, jak jsme tehdy jakožto zástupci německých stran ve výboru při projednávání zákona vážně upozorňovali na všechny tyto okolnosti. Upozorňujeme, že němečtí kolegové dr. Keibl a Kraus podali jistě důvodné návrhy v poslanecké sněmovně, že však naše návrhy v rozpočtovém výboru a tento německý iniciativní návrh zmizely, řekl bych, ve velké žumpě iniciativního výboru, aniž byly formálně, aniž byly věcně projednávány. Teprve zřejmá nutnost poměrů a tlak velkého počtu malých mistrů v Praze, kteří svými žádostmi bombardovali i české strany, vedly k tomu, že tento požadavek byl splněn. A my jej kvitujeme konstatováním, že k mnohým zákonotechnickým nesmyslům a k mnohému pochybenému zákonotechnickému ustanovení nemusilo dojíti, kdyby ti, kdož jsou odpovědni za uzákonění vládní předlohy nebo jsou jí spoluvinni, byli pamětliví zásady, že se má přijmouti dobrá věc, ať přichází odkudkoli, a že nutno oceniti každý věcný důvod, avšak nezůstávati na zásadě, že moudrost pochází od "pětky" a nemoudrost zpravidla od "menšiny." (Výkřiky na levici.)

Jako daňová zásada se zavádí zdanění dovozu a v různých projevech se poukazuje k tomu, že především jde o ochranu naší domácí výroby před dovozem ze zemí zámorských. Nevíme, zda má tím býti míněna obratová daň na dovoz obilí, zámořského masa, mořských ryb nebo slanečků. Nevíme, zda je úmyslem podrobiti ještě také zvláštní této dani z obratu slanečka, který tvoří pro tisíce a tisíce horských obyvatel v mnohých dlouhých zimních měsících téměř jedinou masitou potravu. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)

Jen jedno víme: může-li býti ve státě podporováno zemědělství, zavedením daně z obratu na dovoz potravin se nedosáhne této podpory. Tu bude zajisté nutno něco změniti důkladně v methodách. Zákon činí náběh, jakoby chtěl uskutečniti myšlenku, aby byla ochrana středních a malých podniků, řemeslných a malých průmyslových podniků proti moderním podnikovým a kapitálovým skupinám zavedena tím, když § 1 obsahuje ustanovení, že dodávky a práce podniků podružných téhož podnikatele jsou podrobeny dani, ať spolu souvisí čili nic. Víme, že případné zdanění takových podniků, takového koncentrovaného obrovského podniku, může ročně činiti miliony. Avšak konstatujeme také toto: Zde zákon vzbuzuje zdání skutečnosti, kdežto činy vpravdě nenásledují. Neboť po tomto paragrafu následuje jako pokulhávající čertovo kopýtko v paragrafu předposledním, v § 59, ustanovení, podle něhož se zvláštnímu nařízení odkazuje provésti tato opatření. Týž předpis byl obsažen již v zákonu ze srpna 1921, avšak toto nařízení až do dnešního dne, po 2 1/2 letech, dosud vydáno nebylo. To jest: Buď finanční správa nedůvěřuje ve svoji technickou schopnost a ve schopnost svých berních orgánů, provésti zákon v tomto směru, anebo chce skutečnost, že si netroufá přiblížiti se velkým kapitálovým a podnikovým skupinám bernětechnickou cestou a dokročiti na ně, zakrýti tím, že se pojme do zákona ustanovení, jež se nezamýšlí provésti. Takové dělání zákonů je podvodným postupem vůči veřejnosti. Přijímám-li do předlohy, jejíž předchůdkyně existovala 2 1/2 roku, ustanovení, jež bylo odhlasováno před 2 1/2 rokem a ve 2 1/2 letech neprovedeno, pak je to dělání zákonů, pro jehož kritiku není se stanoviska politické morálky slova dosti ostrého. Za to, že to nelze, ukládá se na naturální dávky daň z obratu, ačkoli náležejí ke mzdě a ačkoli onen podnikatel musí také platiti svoji osobní daň z příjmu, při čemž do něho naturální dávky započítávají. Zdaňují se brambory, kterými malorolník platí v létě svým pomocným dělníkům, které na př. musí dáti sedlák v mé žatecké domovině česáčům chmele, chce-li dostati chmel do stodoly. Zatěžují se spolky divadelních ochotníků, které dávají představení v nejužším kruhu. Zvlášť ostře se dokračuje na tak zvané nepodnikatele, a těmto lidem, kteří ponejvíce nemají zdání o dosahu tohoto zákona, kladou se bezpříkladná osidla. To značí: netroufáte si šlápnouti na paty soustředěnému velkému kapitálu, malý člověk za to, který trpí následky poválečné doby, poněvadž dosud čekal na zaplacení několika haléřů úroků z předválečných rent, poněvadž stále ještě ceká, zda stát bude chtíti upraviti otázku válečných půjček, který se z bídy zbavuje domácího zařízení, ten se k dani z obratu přidrží, a pro případ, že nepodá přiznání, vyhrožuje se mu těžkými tresty. Právě v tomto směru se osnovou nejhorším způsobem podporuje a pěstuje denunciantství. Zákon však jde dále. Zavádí zásadu trestati živé za mrtvé. § 44 zákona obsahuje ustanovení, že trest pro zatajení nebo nepřiznání k dani včas zaniká smrtí pachatelovou. To je mimořádně milostivé ustanovení, jehož bychom patrně nebyli čekali, kdyby ho nebylo v zákoně. Naproti této správné myšlence považuje zákonodárce za nutno pojmouti do § 8, odst. 8 ustanovení, že dědici nejen ručí po pozůstalosti za daň z obratu, jež nebyla proto vyměřena, že zůstavitel nepodal přiznání vůbec nebo nepodal ho správně, nýbrž dokonce za peněžní pokuty, které byly zůstaviteli včas uloženy. Starý otec neznal na př. smyček a osidel tohoto zákona bohatého na 50 paragrafů, k němuž vyjde prováděcí nařízení patrně teprve v několika měsících, chybil, snad odešel do hrobu chud a jeho děti chtějí z piety převzíti trochu toho domácího zařízení, a tu nepřichází beneficium, nýbrž, mohu-li se tak vyjádřiti, maleficium inventarii a chce, máme-li navázati na středověkou myšlenku, zavříti dodatečně do vězení dlužníků syna za to, že otec kdysi chybil. To je politická morálka, pro niž sotva stačí na označení nejostřejší slova. Zákon zavádí do zákonodárství ještě celou řadu pojmů. Především uvedenou myšlenku hromadění daně. To jest, poplatník daně z obratu musí platiti daň ještě z daně z obratu samé. Chtěl bych pána, který přijal tuto myšlenku do zákona, prositi někdy, aby to vypočítal u jednotlivého případu. Bude počítati 99 let svého života, přijde do blázince, avšak co má zaplatiti na daních, toho se nikdy nedoví, poněvadž musí říci, že daň z úplaty platí s daní. Je pravda, že pánové z většinových stran byli tak rozumní, a budiž to přiznáno, že tento nesmysl škrtli. Avšak při tom zůstalo ustanovení, že daň z obratu nutno platiti i z druhých daní a dávek, které souvisí s úplatou, a důvodová zpráva praví klidně: K nim se počítají: obecní dávky z přechovávání cizinců, ze zábav a z přepychových místností. Proti přibrání přepychových místností a zábav nemám ničeho, avšak považuji za protismyslné, když nějaká obec z finanční nouze vybírá podle zákona ze srpna 1921 se zvláštním zmocněním vlády dávku z přechovávání cizinců, a stát ukládá na tuto dávku ještě zvláštní daň a nutí obec a toho, kdo přechodného ubytování používá, aby tuto daň platili. To je berní bláznovství, které pomalu naplňuje v této republice zákonodárství, které nenahlíží, co to daň jest a čím býti má: Požadovati od občana nutný podíl z důchodů v té které době pro potřeby celku, avšak také ne více, nikoli klásti samé smyčky a osidla a vymačkávati z občana, co je možno, bez zdravého rozumu a zda to souhlasí se zdravou státní morálkou čili nic. Úmysl vlády zvýšiti daňovou sazbu z 1 na 2 % i při potravinách se nepovedl, vzhledem k jednomyslnému odporu všech vrstev obyvatelstva. Avšak i zde jest ještě celá řada nesrovnalostí, na něž stačí pouze upozorniti, aby se ukázalo, jak se pánové z většinových stran chovají nedůstojně, když odmítají v tomto případě zjednati nápravu. Zemědělské výrobky se podrobují dani jen 1%, t. j. z másla se platí 1% daně, ze sýra, který se také nezískává mnohem větší prací, jmenovitě z prostého rolnického sýra, jak se vyrábí zejména na Slovensku a kterého používají nejchudší k pomazání chleba, nutno ovšem platiti 2 %. Masité pokrmy v místnostech, kde se hoduje a hýří, se zdaňují ovšem jen 1 %, poněvadž to jsou výrobky z masa. Ryby, které ponenáhlu se snaží v jiných státech učiniti lidovou potravinou tím, že se na ně zvyká obyvatelstvo i ve vnitrozemí, zdaňují se ovšem 2%, a paušalováním stoupá daň z nich až na 4 a 6%. Domnívám se, že kdyby v jiném parlamentu upozornili na tyto věci 3 a 4 oposiční řečníci při výborové rozpravě, že by považoval referent za svoji nejsvětější povinnost, aby o takových výtkách přemýšlel a učinil pokus nepojmouti do zákona poznané protismyslnosti, nebo podle slov bible, poznané pravdě vědomě neodporovati. Avšak v tomto státě se mají věci ovšem vždy jinak. Ještě něco je charakteristické: vysloví se zásada, že dodávka světla, tedy plyn a elektrika, k účelům veřejného osvětlování jest ovšem prosta daně z obratu. Avšak osvoboditi od daně také osvětlení nejdůležitějších míst, jež máme, totiž škol, míst ku vzdělání naší mládeže, "pětka" s chladným srdcem odmítá, pro to nemá porozumění.

Stát je osvobozen při dodávkách, jež se konají pro něho, vyjma dodávky pro tak zvané podniky produktivní, jež se provozují podle zásad hospodářských, poněvadž by stát jinak, jak praví důvodová zpráva, musil ovšem také ještě platiti daň z obratu podnikateli. Osvobozen jest však také veškerý provoz železniční a poštovní podle prací a dodávek, jež koná. Rozšířiti tutéž zásadu na obce - ač finanční ministr ví, v jaké těžké situaci jsou, ač se dělá zákon vždy s poukazem: "Nesmíte býti proti tomu, děje se to pro obce!" - to se odmítá. Ba, ještě mnohem více! Obce musejí zaplatiti za svoje vodárny, zařízení osvětlovací a pohonná onu celkovou sumu daně z obratu, z níž ku svým účelům obdržely 5 až 10 %. Výslovně sem však vlastní placení daně z obratu obcemi pojato není. Kde tu vládne zásada berní spravedlnosti, na to mně podle mého náhledu nebude moci odpověděti uspokojivě zástupce ministerstva financí. Při projednávání těchto otázek ve výboru přednesl jsem mnoho stížností našich obcí v tom směru, že nemáme všeobecně platných předpisů o rozdělení daní z takových podniků, u nichž nejsou vlastnictví podniku a hlavní závod spojeny v jednom místě, nýbrž jsou odděleny. Odpověď, kterou dal referent, byla, aby kol. Patzel uvedl tuto věc při novelisaci zákona o obecních financích. Děkuji panu referentovi za toto sdělení. Byl bych si jen přál, aby byl přece mohl opatřiti si před tím lepší informace u vládních úředníků, když podle vlastního vědění není s to, aby dal na tyto otázky odpověď, na niž čeká veřejnost česká právě jako německá, města a okresy, poněvadž tato otázka je jednou z nejpalčivějších celého našeho berního hospodářství v celém státě.

Nyní chci ještě poukázati k jedné okolnosti. (Místopředseda Buříval zvoní.) Jsem hned hotov, chci říci většině něco příjemného. Při projednávání zákona učinil jsem návrh, aby bylo škrtnuto ono ustanovení, které vylučuje obrat bursovních papírů z daně z obratu. Tu mně prohlásil pan referent v souhlase s vládní předlohou, že bursovní obraty nelze podříditi dani z obratu, poněvadž jsou již podrobeny zvláštní dani. Tu jsem si tak myslil, že to musí býti hrozně vysoká daň, takže ubozí bursiáni musí pod tímto břemenem bídně hynouti. Člověka musí zachvátiti soucit, jak nesmírně jsou oni zajisté zatíženi! Že však sedlák musí platiti daň pozemkovou, že sedláci a živnostníci a průmyslníci, také inteligenti, kteří ve svobodném povolání musejí platiti také daň výdělkovou a z příjmu, která je zvláště tíží, o tom vládní předloha a ani pan referent nic neví. Jen u bursiánů nutno říci: Ruku pryč, neboť ty již tíží daň zvláštní. Jak pak je tato daň vysoká? Při obratu státních dlužních úpisů činí daň jednu desetinu promile, to je 10 haléřů z 1000 Kč! Při mimobursovním obratu papírů dividendových a premiových činí 20 a při bursovním obratu 50 haléřů, tedy pět desetin z tisíce, to jest 50 haléřů při tisíci korunách. Když si tedy koupím na určitý čas s několika přáteli dohromady za tisíc korun potraviny, musí sedlák nebo kupec, od něhož jich získám, zaplatiti za to 10 korun daně z obratu. Koupím-li svému klukovi k vánocům kalhot a bot za tisíc korun, musejí švec a krejčí zaplatiti dohromady 20 Kč daně z obratu přímo; o tom, co bylo již nepřímo z toho oklikou zaplaceno, nemluvím. Když však bursián jde a levou rukou z kapsy u vesty koupí za 1000 korun i státních dlužních úpisů, pak zaplatí 10 haléřů; koupí-li papír dividendový, který má na burse desateronásobnou nominelní hodnotu, pak platí z 1000 korun 50 haléřů. Zda je to stav hodný spravedlivého berního zákonodárství, na to mně pánové z většiny jistě zůstanou ještě dlouho odpověď dlužni.

O jedné věci se chci ještě zmíniti. Mnohdy máme příležitost mluviti v soukromých kruzích o těchto věcech a tu mně pravil jeden pán - člověk, který má ve státě větší vliv než našinec: "Považte, co by takový zákon, co by přineslo s sebou zvýšení bursovní daně z obratu. Přece víte, jací to jsou lidé a odkud většinou pocházejí, kteří tento obchod provozují, a tu by se mohlo státi, že by se mnozí museli vystěhovati do Vídně." Pravím, kdybychom deseti- a padesátinásobnou daní bursovní to přivedli k tomu, že by tito milí občané vyrazili z obuvi své prach této státní oblasti, myslím, že by ani český ani německý národ nad tím netruchlil. (Souhlas na levici.) Když se však proti tomu stavíte, víme, na čem jsme. Pravíte-li, že oni se nám mohou státi nepříjemnými, pak vám říkám: máte-li odvahu hroziti pensistům za hranicemi zastavením jejich pense, můžete také míti odvahu zastaviti panstvu, které chce jíti do ciziny, placení dividendy z papírů, které zavleče za hranice. Zatím však konstatujeme, že Československá republika kráčí ostře dál v daňové závrati, kráčí dál vždy hlouběji do sítě nesmírného zadlužení, je na cestě vždy více a více státi se odvislým čeledínem mezinárodního kapitalismu, který se nestane lepší i tím, že je tu udržován systémem, který jej halí do národnostního pláštíku. (Potlesk na levici.)

Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo dále má pan posl. Tománek.

Posl. Tománek: Slávna snemovna! Nechcem byť prorokom, ale pri tomto návrhu zákona opovažujem sa prorokovať tejto vláde, že pôdu pod svojima nohama úplne ztratila. (Výkřiky posl. Hlinky.) Pri tomto návrhu zákona, veľactená snemovňa, celý ľud republiky postavila si proti sebe. Pri tomto návrhu zákona, veľactené Národné shromaždenie, nikto, ani jeden poplatník v tejto republike nemôže byť spokojný. Dobre, veľmi dobre kritizoval váš daňový systém jeden spravedlivý Čech, dr. Rudolf Horský, a to takto: "Diogenes chodil po Athenách za bieleho dňa so zapáleným lampášom a hľadal po Athenách spravedlivého človeka. Ale vyznal, že v celých Athenách človeka spravedlivého nenašiel."

Pane minister financií! (Hlas: Niet ho tu!) Vy by ste si mohol vziať i dva lampáše zapálené, do každej ruky jeden, a stavím sa s vami, že i s týmito dvoma lampášmi nenajdete ani jedného človeka v republike, ani jedného daňujúceho človeka v republike, ktorý by bol spokojný s daňou touto. (Tak je!) A tým menej môže byť spokojný - ešte raz prizvukujem - s daňou z obratu. A prečo? Preto nemôže byť poplatník, daňujúci občan spokojný s touto daňou z obratu, lebo táto daň najväčšmi a najhroznejšie púšťa žilou poplatníkovou, púšťa žilou občana daňujúceho, táto daň z obratu tak silno seká žilu poplatníkovu, toľko krve a toľko potu berie mu, že už už vykrváca.

Je horšia, áno je nebezpečnejšia táto daň z obratu, nežli skutočná pijavica. Skutočná pijavica, keď sa vpije do tela a napije sa krve až napuchne, to toľko znamená, že už má dosť a viac piť nemôže. Ale táto daň z obratu, táto skutočná pijavica daňová, keď sa vpije do tela poplatníkovho, pije až do nekonečna a nikdy neriekne a nepovie nikdy, že "už mám dosť". (Výborně!) Nikdy nepovie, že už viac piť nechce.

A toto, veľactené Národné shromaždenie, dokazuje už § 1 tohoto zákona, a to odstavec 5., že na príklad ubohý maloroľník, tedy nádenník, bedár musí platiť daň z obratu ešte i za to, čo do svojich úst z vlastnej úrody on a jeho rodinka nesie, čo zje. Tento maloroľník musí platiť daň z obratu ešte i od tej pôdy, ktorá sotva je v stave vyživiť jeho a jeho rodinku.

Ja sa pýtam, veľactené Národné shromaždenie, slávnej vlády a menovite pýtam sa argalášskych poslancov zo Slovenska, či ten poplatník, ten chudobný maloroľník má byť považovaný za menšieho, za ubohejšieho, než je poľnohospodársky robotník? Veď tento od svojho deputátu žiadnu daň z obratu neplatí. Ba v pozadí je ten poplatník, ten maloroľník ešte i voči remeslníkovi, lebo dľa §u 4, 16. odstavec, dodávky a výkony domácich robotníkov zákon zpod dane z obratu osloboďuje. Nespravedlivá, až příliš nespravedlivá je táto daň z obratu i preto, lebo roľník túto daň musí platiť niekoľkokrát. Jestli kupuje roľník čokoľvek, či je to drevo u lesného úradu, či je to odev u obchodníka, či je to železo, či je to umelé hnojivo, všade a vždy, prirazí sa mu k tejto cene daň z obratu. Slovom, obchodník má možnosť daň túto vždy preniesť na kupujúceho roľníka. Či aj roľník môže toto učiniť? Nemôže. Roľník nemôže na svoje plodiny prirátať a pripočítať si daň z obratu, lebo úrady diktujú ceny na jeho plodiny roľnícke, úrady ustáľujú tieto ceny, a preto nemôže vonkoncom nikdy si priraziť daň z obratu.

Veľkou nespravodlivosťou, veľactená snemovňa, je i to tak zvané paušálovanie dane obratovej, a to preto, lebo tento paušál obyčajne býva vyšší, než je 1% lebo 2% dane obratovej. Mne sa tak zdá, že tu naši pp. argalášski poslanci zo Slovenska pri tejto dani paušálovej zostali úplne nemilosrdnými a pozbyli všetkého citu. (Výkřiky slovenských ľudových poslanců.) To dokážem pri paušálovaní dane z vína. (Čujme!) Veľactená snemovňa! Daň z vína ustáľovala sa vtedy, keď cena vína bola 15 Kč za liter a ustálil sa paušál 65 h na 1 litre. Dnes je cena vína 3 Kč a pán minister financií a jeho pobočníci financi vyberajú od 1 litru 45 h paušálovej dane. Prosím, tuná je však paragraf, podľa ktorého má sa vyberať len 1% dane od roľníckych a hospodárskych plodín. Myslím, že aj víno je produkt hospodársky a roľnícky, a keď sa má 1% vyberať na plodine roľníckej, žiadame pekne, aby aj od vína sa 1% paušálnej dane vyberalo. (Výkřiky posl. dr. Budaye.)

Místopředseda Buříval (zvoní): Pan posl. dr. Buday nemá slova.

Posl. Tománek (pokračuje): Mne sa tak zdá, veľactené Národné shromaždenie, že slávna vláda týmito daniami postihuje jedine a výlučne toho malého človeka, toho ubohého roľníka. (Posl. Hlinka: Kapitalisti utečú! - Hluk.) Áno, kapitalisti utiekli. Na fiškáľov zákon nemôže padať, poneváč sa nevie, koľko má platiť, ale roľníčkovi tomu pozre sa do gruntovnej knihy, koľko má poľa atď. a potom mu vyrubujú daň. A to by mali páni poslanci zo Slovenska nahliadnuť a byť milosrdní a nemali by dovoliť tak rezať žilu slovenskému roľníkovi, slovenskému daňujúcemu občanovi, tak že skutočne, už už vykrváca.

Veľactené Národné shromáždenie, ja sa vám osvedčujem, že slovenská krajina tieto tak ohromne vysoké dane, ťarchy platí, viac nevydrží, a to preto, lebo je ožobráčená, lebo zo slovenskej krajiny boly hodnoty, poklady, drahocennosti odvlečené. (Čujme!)

Vy českí poslanci minule ste sa veľmi na mňa nahnevali, keď som tvrdil s tohoto miesta, aké drahocennosti boly odvlečené zo slovenskej krajiny. Vy ste sa na mňa nahnevali, keď som tvrdil, že boly r. 1919 a 1920 odvlečené zo slovenskej krajiny predmety, ktoré maly väčšiu hodnotu, viac boly cenené, než koľko sa zinkasuje v Čechách za 10 rokov na daniach.

Ja, veľactené Národné shromaždenie, žiadal som vtedy, aby sa to súčtovalo k dobru slovenskej krajiny, ja žiadal som vtedy, aby predložili páni ministri úcty t. zv. okupačného fondu, aby sme vedeli a videli, odkiaľ prišly tie veľké miliony a koľko kto z tých milionov dostal, aby sme vedeli a videli, odkiaľ nadobudli to veľké bohatstvo istí páni na Slovensku, ktorí pred prevratom v záplatovaných nohaviciach chodili a po prevrate jazdia v automobiloch a kupujú si paláce a domy.

Ja som toto vtedy žiadal, a nahnevali sa páni poslanci českí, ale zostali páni poslanci a páni ministri docela hluchými a neprikročujú podávať nám tie účty a podávať nám ten inventár tých našich slovenských cenností.

Ja nehovorím, veľactené Národné shromaždenie, z brucha, ja nehovorím slová prázdne, ja vám i teraz chcem dokázať niečo takého, že musíte uznať, že pracujem s pozitívnymi doklady.

Tedy, prosím pekne, prednesiem prvý tento doklad:

Vieme, že uhorská vláda mala vo svojom rozpočte 3 mil. korún na nové zariadenie kúpališťa Smerdžonky. Vieme, že r. 1916 už bol tento kúpeľ krásne zariadeny, najmodernejšie a najskvostnejšie. Maďarská vláda chcela poľských hosťov prilákať nádherným zariadením, čo sa však stalo? Prišli istí páni zpoza Moravy, odmontovali všetko, pokládli to na nákladné autá a odvliekli celé zariadenie do Čiech.

Druhý prípad: Videli sme na vlastné oči, veľactené Národné shromaždenie, ako doniesli r. 1919 do bratislavského berného úradu 17 bední. V týchto veľkých bedniach si chcel, ako vtedy som sa v bernom úrade dozvedel, topoľčiansky arciknieža do Maďarska odviezť strieborné a zlaté súbory. Boly tam kandelábry, veľké misky na ryby, samovary, prepychové jedacie náčinie, tedy všetko zo zlata a striebra. Hodnota tohoto striebra bola asi 5-6 mil. korún. Jedného pekného dňa na rozkaz bývalého generálneho riaditeľa Otomara Kvěcha, pobrali bedny so striebrom a zlatom a odnesli tieže - to netreba povedať, kam, už to vieme i bez toho.

V tomto Národnom shromaždení bola podaná jedna interpelácia posl. Tausikom. Posl. Tausik vtedy tvrdil, že minister Mičura niektoré predmety z topoľčianskeho kaštieľa odniesol a zaridil sa veľmi pekne vo svojom Tuskulánume vo Veľkej Bytči. Pánu ministrovi sa vtedy veľmi krivdilo, poneváč v tejto svojej zdarnej práci nebol sám, mal on i niekoľko konkurentov, rovno smýšľajúcich, medzi týmito je istá všeznáma panička v Bratislave - sme voči dámam tak rytierski, že ju pred celým Národným shromaždením nepomenujeme. Táto pani z Bedrichovho palácu dostala celý dámsky budoir, ktorý bol predtým vlastníctvom arcikňažny Izabely, a ako taký bol štátnym majetkom po prevrate. Istí páni demokrati sa lepšie cítia, keď sa v takých foteloch môžu povaľovať, o ktoré si voľakdy veľkí páni šuchali nohavice! To je dnešná štátotvorná demokracia! To patrí k pánstvu! Ale i pán Mičura i táto pani pri tejto "kúpe" - povedzme, že si Izabelin budoir i ona kúpila - urobili veľké chyby; porušili zásady odcudzenia štátneho majetku, k čomu by boli mali mať už vopred splnomocnenia zákonodárstva, alebo aspoň ministerskej rady - a to nemali! A kto odhadnul ceny týchto "kúpených" predmetov? Prečo nepripustil pán Mičura k tejto "kúpe" aj iných? Prečo sa nepredávaly tieto predmety verejnou dražbou, kde by sa snáď bol našiel ešte väčší ctiteľ arcikniežaťa, ako je on a bol by dal za ne povedzme desaťráz toľko a štát by bol desaťnásobný obnos dostal? Nepríjemné otázky, na ktoré by ani sám Mičura nemohol odpoveď dať, keby v ministerskom kresle sedel - quod Deus avertat!

Teda, slávna snemovňa, len tri prípady odvlečených predmetov a 8-10 milionov korún už máme! Keď vy, pane Engliš, a vy Čechoslováci trváte na tom vašom tvrdení, že je Slovensko pasívne, my predložíme pred snemovňu nám známe ostatné prípady neoprávnene odvlečených zásob, zariadení a iných predmetov a drahocenností a dokážeme pred celým svetom ohromné poškodenie národného majetku na Slovensku a dokážeme, že vám táto ubohá slovenská krajina len v týchto odvlečených veciach in natura viac hodnoty zaplatila, než čo sa na daniach v Čechách za 10 rokov zaplatí! A teraz položím pánu finančnému ministrovi následovné otázky:

1. Či má známosť o tom, že sa v bratislavskom bernom úrade v roku 1919-1920 17 bední uschovalo, obsah ktorých tvorily arcikniežatské drahocennosti v cene asi 5-6 mil. korún? Či vie, že sa tieto drahocennosti ztadiaľ odniesly? Kam a na čí rozkaz? Či boly tieto drahocennosti inventované, a kde sa nachádza zovrubný inventár týchže? Kde sú tieto drahocennosti? Keď sú v súkromných rukách, či je ochotný pán minister urobiť kroky, aby sa tieže štátu, a to teritóriumu slovenskej krajiny vrátily, aby sa vinníci vypátrali a príkladne potrestali?

2. Či je pán minister a vláda republiky ochotná vypátrať, že kto odmontoval a odvliekol do Čiech celé zariadenie kúpališťa Smerdžonky v cene 3 milionov Kč? Či je ochotný zlodejov postaviť pred súd a postarať sa o príkladné potrestanie týchže?


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP