Pátek 30. listopadu 1923

 

Začátek schůze v 10 hodin 10 min. dopol.

Přítomni:

Předseda: Tomášek.

Místopředsedové: dr. Czech, dr. inž. Botto, Buříval, dr. Hruban.

Zapisovatelé: Špaček, Špatný.

241 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: min. předseda Švehla; ministři inž. Bečka, Bechyně, dr. Beneš, dr. Dolanský, dr. Franke, Habrman, dr. Hodža, Malypetr, dr. Markovič, inž. Novák, Srba, Stříbrný, Šrámek, Tučný, Udržal.

Z kanceláře sněmovní: sněm. tajemník dr. Říha, jeho zástupci Nebuška, dr. Mikyška.

Předseda (zvoní): Zahajuji 236. schůzi poslanecké sněmovny. Došly některé spisy. Žádám o sdělení.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

Dotazy:

posl. dr. Uhlíře ministru zahraničních věcí stran propagačních básniček, hanobících český stát a rozšiřovaných z Vídně,

posl. Mlčocha a druhů ministru spravedlnosti o zabavení letáku "Němci a Židé svůj k svému, Češi proti svému",

posl. Fr. Navrátila a Myslivce ministru vnitra o nesprávném postupu při jmenování policejních nadstrážníků, resp. gážistů policejního ředitelství v Praze obvodními inspektory II. tř.

Předseda: Iniciativní výbor ve schůzi dne 29. listopadu 1923 konané přikázal k řádnému projednávání návrhy, a to:

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

Výboru soc.-politickému:

Tisk 4255. Návrh posl. Schälzkyho, Patzela, Krause, Schuberta, Kostky a druhů na zavedení povinného starobního a invalidního pojištění samostatných živnostníků a obchodníků (současně přikázán výboru rozpočtovému).

Tisk 4279. Návrh posl. Böhra, Schälzkyho, Röttela a druhů, aby byli na roveň postaveni všichni státní pensisté, vdovy a sirotci (současně přikázán výboru rozpočtovému).

Tisk 4283. Návrh posl. Patzela, inž. Junga, Simma a druhů na požitky pensistů (současně přikázán též výboru rozpočtovému).

Tisk 4284. Návrh posl. Patzela, inž. Junga, Simma a druhů na požitky veřejných zaměstnanců (současně přikázán výboru rozpočtovému).

Tisk 4294. Návrh posl. Grünznera, Tauba, Hoffmanna a druhů na novou úpravu poměrů státních zaměstnanců v. v. (současně přikázán též výboru rozpočtovému).

Tisk 4295. Návrh posl. dr. Schollicha a druhů na změnu některých ustanovení zákona ze dne 20. prosince 1922, čís. 394 Sb. z. a n.

Tisk 4305. Návrh posl. Patzela a druhů na změnu zákona o úrazovém pojištění dělníků (současně přikázán též výboru zemědělskému).

Výboru živnostenskému:

Tisk 4268. Návrh posl. Malíka, Berana a soudr. na změnu zákona ze dne 9. dubna 1920, čís. 260 Sb. z. a n., a zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 296 Sb. z. a n., o úpravě uhelného hospodářství.

Výboru dopravnímu:

Tisk 4278. Návrh posl. Windirsche a druhů na změnu zákona ze dne 22. července 1919, čís. 438 Sb. z. a n., o státní podpoře při zahájení soustavné elektrisace (současně přikázán výboru zemědělskému).

Výboru ústavně-právnímu:

Tisk 4282. Návrh posl. dr. Czecha, Čermaka a druhů na změnu zákona ze dne 15. listopadu 1867, čís. 134 ř. z., o spolkovém právu.

Výboru zemědělskému:

Tisk 4296. Návrh posl. Staňka, Křemena, Molíka a soudr. na výpomoc poškozeným požárem ve Všechlapech, okres Bechyně, pak ve Štěměchách a Předíně, okres Třebíč.

Iniciativním výborem zamítnuty byly návrhy:

Tisk 4269. Návrh posl. Knirsche a druhů, aby byla poskytnuta podpora horníkům, kteří prodělali generální stávku.

Tisk 4292. Návrh dr. Lodgmana a druhů na rozpuštění sněmovny.

Předseda: Přikazuji výboru soc.-politickému a rozpočtovému vládní návrh zákona, kterým se prodlužuje účinnost zákona z 12. srpna 1921, čís. 322 Sb. z. a n., ve znění zákona ze dne 21. prosince 1921, čís. 482 Sb. z. a n., a zákona ze dne 21. prosince 1922, čís. 400 Sb. z. a n., o podpoře nezaměstnaných (tisk 4323).

Přistoupíme k projednávání pořadu na němž je jako odst. 1:

1. Pokračování v podrobné rozpravě o zprávě výboru rozpočtového o vládním návrhu (tisk 4253) státního rozpočtu republiky Československé a finančního zákona pro rok 1924 (tisk 4300) - skupina hospodářská.

Budeme pokračovati v podrobné rozpravě o poslední, čtvrté skupině, hospodářské.

Dávám slovo nejprve panu posl. Beutelovi.

Posl. Beutel (německy): Pánové! Již loni při projednávání státního rozpočtu zmínil jsem se na tomto místě o tom, jak jest pro nás německé poslance neobyčejně těžké, vyznati se v tiscích nám nesrozumitelných, a to tím spíše, že rozpočet je každého roku sestaven podle jiných zásad. Pokud však jsme s to, abychom si překladem a z novin opatřili informace, pozorujeme z prohlášení ministra financí při předložení finančního zákona, že stát se snaží ve svých vydáních šetřiti. I kdyby tomu tak bylo, neřekl nám a pravděpodobně nám také neřekne, že jest to přirozeně jen následek vývoje naší měny a především našeho státního hospodářství. Naproti tomu i letos jest na finančním zákoně patrno oklešťování práv parlamentu. Ministerstvo financí a Nejvyšší účetní kontrolní úřad jsou oprávněny. vydání, jež nejsou obsažena v rozpočtu, vždycky uhraditi z peněz, rozpočtených v jiných titulech, to tedy znamená, že si mohou dělati, co chtějí, aniž může parlament na tom co měniti. Takovým způsobem lze ovšem snadno zdánlivě šetřiti. Jest jen otázka, na kom a kde se šetří. Všimneme-li si čísel blíže, shledáme, že se všude dole šetří, avšak nahoře v ústředních úřadech zůstává všechno při starém. Vedlo by příliš daleko, kdybychom se pouštěli do rozboru rozpočtu po této stránce. Dovolím si jen o kapitole "Sociální péče" poznamenati toto:

Jest to kapitola, v níž jsou loňské výdaje 735 milionů zvýšeny na 786 milionů, tedy o 51 milionů. Podle těchto čísel mohlo by se zdáti, že nyní nastane v sociální péči rozsáhlá práce. Než také toto zdání klame. Byl nám sice předložen návrh zákona o pojištění dělníků pro případ nemoci, invalidity a stáří a má jím býti, jak se zdá, splacen dělnické třídě už dávno splatný dluh. Avšak prohlédneme-li si dílo blíže, musíme prohlásiti, že za pokrok, kterým by návrh, bude-li přijat, skutečně byl, ukládají se dělnictvu velmi ohromné oběti, ba že je za to přímo trestáno, poněvadž se mu ukládá, aby se vůbec zřeklo dosud platného určovacího práva pojištěných. Při této příležitosti nemůžeme o tom ještě obšírně hovořiti, to bude věcí jiných činitelů v jiné době. Avšak již dnes musíme předeslati, že dělnictvo již dovede oceniti tento způsob demokratického pokroku a dovede se mu brániti. Všeobecně pozorujeme, že většinové strany spolu s pověstnou pojišťovací radou nejen klidně přihlížejí, jak po dlouhá leta kýžené a částečně již uskutečněné snahy o soustředění pojišťovatelství na podkladě dosud zcela osvědčeného práva samosprávy pojištěných jsou ohrožována, nýbrž dokonce přímo přispívají k novému tříštění dosavadních pojišťovacích zařízení. Všichni odborníci v oboru sociálního pojištění požadovali doposud v organisaci sociálního pojištění samosprávu pojištěnců, spatřujíce v ní nejlepší záruku pro zdravý rozvoj sociální péče. Každý sjezd nemocenských pokladen již za starého Rakouska se pro ni vyslovoval a dodnes se dobře osvědčovala. Všech těchto sjezdů se zúčastnili také zástupci českých pokladen a především čeští sociální demokraté a vždycky žádali totéž. Nyní jsou pánové ve vládních stranách a zdá se, jako by se více než kdy jindy mělo dbáti zpátečnických názorů jednotlivých skupin podnikatelů a byrokratických politiků, a to větší měrou, než bychom to při probudilém uvědomění dělnické třídy v dnešní době považovali za možné. To platí nejen o německých dělnících, to vám snad ještě řeknou také opravdu třídně uvědomělí dělníci čeští. Či jest to něco jiného, když se klidně přihlíží k tomu, jak Nejvyšší správní soud vykládá ve svých rozhodnutích zákony tak, že se tím celé vrstvy pracující třídy, jak se to stalo u pomocnic v domácnosti, opět vylučují z dobrodiní, jehož se jim sotva teprve dostalo, že totiž o ně bude v nemoci postaráno, a jak jsou znovu podřizovány starému předpotopnímu čelednímu řádu a tím vydávány ve většině případů, když onemocní, holé bídě? Zde jest povinností vládní většiny, aby zakročila, míní-li to poctivě, jak všichni ustavičně říkají, s dobrem dělnické třídy. Zde není místné, strkati hlavu do písku, snad z toho důvodu, aby nebyl porušen prestiž rozhodujícího úřadu. Proč zde není odvahy, napraviti novelou to, co Nejvyšší správní soud pokazil? Nelze vylíčiti, co nepříjemností a sporů a zbytečného psaní uvaluje se trpěním takových poměrů, podkopávajících vážnost zákona, zejména na nemocenské pokladny a dozorčí úřady, a jaké oběti se tím ukládají postiženým. Poměry, vytvářející se takovým prodléváním, začínají býti neudržitelné. Totéž platí o tom, jak známé rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vykládá poslední odstavec § 7. zákona o nemocenském pojištění, který se týká pouze vyměřování příspěvků. Ještě při jiné příležitosti bude promluveno o tom, jak tento výnos poškozuje především pojištěné a také nemocenské pokladny. Vedlo by příliš daleko, kdybych to chtěl vykládati. Jak je dosavadní sociální pojištění vědomě tříštěno a celé stavy jsou z něho vylučovány, o tom svědčí povolení privilegia pojišťovacího práva, vztahujícího se téměř na celý stát, jež bylo uděleno zapsané Pomocné pokladně soukromých úředníků a zřízenců v Praze. Tím bylo tisíce pojištěnců z čistě národnostních důvodů vyrváno příslušným okresním nemocenským pokladnám a na vějičku různých výhod, jež lze velmi snadno povoliti, když se sloučí všechna lepší risika, v pravém slova smyslu rozškatulkováno. V tomto směru vidíme, že s jídlem roste chuť a skutečně se již objevují v tisku zprávy, které oznamují, že se bude v tomto směru pokračovati. Tak "Teplitz-Schönauer Anzeiger" z 28. listopadu 1923 přináší pod titulem "Německé říšské nemocenské pokladny pro soukromé zaměstnance" tuto zprávu: Ministerstvo soc. péče povolilo právě nemocenské pokladně soukromých zaměstnanců v Praze, která je pod vedením české strany sociálně demokratické, aby rozšířila svůj místní obor působnosti na celé státní území. A tak jsou nyní v Praze dvě nemocenské pokladny soukromých zaměstnanců, jež mohou býti činné jakožto nemocenské pokladny říšské. Také němečtí soukromí úředníci a zřízenci již dávno žádají, aby jim bylo povoleno zřízení podobné pokladny. Zejména svazy zaměstnanců, sdružené v říšské jednotě německých odbor. organisací v Praze domáhají se práva na přeměnu nemocenské pokladny soukromých úředníků "Einigkeit" v Teplicích v pokladnu říšskou. Tento požadavek přednesla znovu ministru soc. péče Habrmanovi 24. t. m. deputace, skládající se ze zástupců jmenované pokladny, Svazu německých zaměstnanců obchodních a průmyslových v Ústí n. L. Svazu německých ženských zaměstnanců v Ústí n. L., Ústředního svazu německých úředníků a zřízenců na velkostatcích v Teplicích a Svazu německých kandid. farmacentů v Liberci. Deputace vedená poslanci Patzelem a dr. Kafkou, jakož i senátory dr. Mayer-Hartingem a Fahrnerem použila při tom příležitosti, aby ještě jednou zevrubně vyložila ministru sociální péče naléhavý požadavek německých soukromých zaměstnanců, aby byly zřízeny jejich vlastní odborové nemocenské pokladny. Ministr soc. péče nevyřídil ihned kladně přednesená přání. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)

Tedy prozatím nebylo přislíbeno Němcům ani to, co bylo povoleno dvěma organisacím českých soukromých úředníků. Není však pochybnosti, že najdou-li se poslanci, jako je takový dr. Kafka, kteří spolupracují na roztříštění nemocenského pojišťovnictví, že nebude opomenuto, aby i v tomto směru byla vyplacena německým měšťákům pravděpodobně nějaká splátka.

Zda se takovýmto tříštěním pojišťovatelství v celku poslouží vývoji myšlenky sociální péče, jest velmi pochybno. Naopak, úředníci a dělníci se navzájem více odcizí a prospěch z toho mají podnikatelé. Část českých držitelů mocí dneška, jak se zdá, zapomíná, že kdysi společně s námi, německými dělníky bojovala o nejzákladnější práva nemocenského a úrazového pojištění, při čemž musíme připomenouti, že dělníci při polním a lesním hospodářství nejsou do něho zahrnuti. V tomto boji bývalo často i s mnohým příslušníkem vašeho národa pro tyto požadavky zacházeno za starého Rakouska jako s "revolucionářem" a jeho působení bylo potlačováno nejen policejními šavlemi a bajonety, nýbrž stíháno i vězením. Na dnešním nemocenském zákonodárství lpí oběť krve a svobody nejen německých, nýbrž i českých dělníků a jest velmi politováníhodné, vidíme-li, že se dnes s těmito zákony pro jich vytvoření zase tak nakládá. Tímto způsobem budou vymoženosti v oboru nemocenského pojišťování opět zmařeny. Rozpouštění představenstev pokladen, dosazování správních komisí, zamezování nových voleb rozklad jen urychlí. Účinky toho jsou neblahé.

Jak se podporováním, ba hotovým pěstěním takových poměrů u podnikatelů přímo soustavně ubíjí každý cit, a musíme říci i všechna morálka k dělníkům a místo toho se nadržuje hrubé zvůli a vykořisťování, toho drastickým dokladem jest, co se stalo v Ústí n. L. U "Jednoty pro chemickou a metallurgickou výrobu", která zaměstnává přes 2000 dělníků jest již přes 40 let pensijní a invalidní pokladna, do níž byli dělníci podle stanov povinni odváděti 2% ze mzdy. Od 1. ledna 1910 byla zavedena změna v tom směru, že již jen staří dělníci zůstávali členy, kdežto noví od té doby již nebyli přijímáni. Běží asi o 900 až 1000 lidí, z nichž značná část má až 40 služebních let. Jsou to miliony zisků, co tito lidé vydělali životu nebezpečnou prací podniku v míru a zejména ve válce, kdy podléhali zákonu o válečných úkonech. Pak přišla krise, s ní nezbytné snížení mezd, k němuž také ubozí lidé svolili. 30% slevili dělníci dobrovolně z mezd, jen aby se vyhnuli zbytečným zápasům. Než to stále ještě bohatým akcionářům podniku nestačilo. Počátkem dubna 1923 nadiktováno nové snížení mezd, podobně jako horníkům, jehož oni ubozí lidé bez odporu nemohli přijmouti. Po hlasování dělnictva došlo podle usnesení většiny k obranné stávce, která trvala od 11. dubna do 3. května. Na tom všem není nic zvláštního, na takové události jsme dnes již zvyklí. Avšak nyní přijde něco neslýchaného. 5. května 1923 při skončení stávky byl okresní politické zprávě v Ústí n. L. odevzdán spis o vyjednávání, který jest dokladem toho, co jsem již uvedl. Podnikatelé chtěli ukázati dělníkům svou moc, neboť v tomto spise stálo, že firmy "Ústecká jednota pro chemickou a metallurgickou výrobu" a "Solveyovy závody" v Nestovicích nejsou s to, aby přiřkly dělníkům při opětném nastoupení práce stará práva. Ponechávaly však znovu přijatým dělníkům na vůli, aby si podali správní radě žádost o opětné propůjčení starých práv. Dělníci to učinili, domnívajíce se, že odklad v přiznání starých práv jest pouze jen jakýmsi zadostiučiněním pro zaměstnavatele, avšak nikoli pomstou za stávku, což bylo také při vyjednávání zdůrazněno a líčeno jen jako formalita. Než stalo se jinak. Když dělníci podali správní radě písemnou žádost, tedy když vyhověli požadavku, aby se dožebrávali svého poctivého práva, očekávali, že bude příznivě vyřízena. Avšak nedostalo se jim odpovědi. Teprve ve schůzi správní rady 9. října t. r. na naléhání předsedy závodního výboru, který se podle předpisů zúčastnil schůze, aniž byl předmět na denním pořádku, odpověděl zástupce Živnostenské banky pan dr. Preiss dělníkům, že prý si to pánové vzhledem na chystané sociální pojištění, jehož se také dělníci domáhají, ještě rozmyslí, t. j., že se žádosti dělníků o opětné propůjčení starých práv nevyhovuje. Není pro to prostě ani názvu, co to znamená, když se někomu mají vyrvati práva, na něž měl po 40 let smluvní nárok. (Výkřiky.) Nuže, odložme všechnu sentimentalitu, i když běží o dlouholetá, stará práva dělnická, to je morálka onoho bankovního kapitálu, v jehož rukou jsou většinou takové podniky, jako je "Jednota pro chemickou a metallurgickou výrobu" v Ústí n. L. Živnostenská banka, zastoupena svým generálním zmocněncem, všemohoucím panem dr. Preissem a celá správní rada nemá žádných mravních závazků k starým, poctivým dělníkům, kteří si po desítiletí museli nechávati srážeti ze svých hubených mezd příspěvky k pensijnímu fondu, když mohou, chráněni jsouce formalitami, učiniti třebas špinavý, přece však zdánlivě právní a nezávadný obchod, pro případ, že dělníci podle § 3 stanov nebudou žádati svých peněz zpět. Že se toho mnozí z těchto ubohých lidí neodváží, aby snad v dnešní krisi nepřišli ještě o práci a o chléb, to je také důvod, s nímž nutno počítati. Neboť vykořisťovatelé, kteří takto stojí v daném slovu, jsou také všeho schopni. Ministerstvu soc. péče jest tato věc známa. Dělníci doufali, že zakročí, jak to bylo také slíbeno. Avšak neděje se nic; čas utíká a až uplyne roční lhůta, jsou dělníci bezprávní, ba ještě více, každému jednotlivému hrozí nebezpečí, že přijde o tisíce zaplacených korun. Musíme jen uvážiti, že tito lidé platili 40 let. Začínáme se obávati, že ředitel Živnostenské banky dr. Preiss je mocnější než ministr soc. péče, poněvadž se nám na intervence v této věci vůbec nedostává odpovědi. Nikdo neví, co se děje kromě těch, kdož jsou ve správní radě a domnívají se, že si smějí takovýmito manipulacemi zvyšovati tantiemy a zbaviti se svých dřívějších smluvních povinností k dělníkům tím způsobem, že utěšují tyto staré, vykořistěné dělníky poukazem na nejisté sociální pojištění, nehledíce k tomu, že většina z nich by ho pro své stáří už nemohla býti účastna. Pro případ, že se toto sociální pojištění uskuteční, má pak býti celá věc svěřena pravděpodobně státu nebo pojišťovacímu ústavu, který se utvoří, a to pod záminkou jakéhosi dobročinného úkonu. Tak tito pánové spekulují. Podaří-li se jim to, jsou pro budoucnost zbaveni finančních závazků a u pensistů, k nimž mají ještě povinnosti, odlehčí se jim tím, že tisíce korun budou platiti dělníci. Že tito budou takovýmto způsobem zbaveni práv a budou si tím zdánlivě ovšem sami vinni, že se stávkou přivedli do takového postavení, a že ztratí své zaplacené příspěvky, nebudou-li jich žádati v ustanovené lhůtě zpět, to je morálka bankovních kapitalistů. Budou-li je žádati dělníci zpět, budou snad vyhozeni na dlažbu; neučiní-li to, přijdou o své peníze a teprve nebudou věděti, jaký osud je očekává. Přijdeme-li s takovými věcmi k vládě, pohrouží se v hluboké mlčení a musí-li přece jen něco říci, slíbí, že bude zkoumati právní základ. Vyšetřuje, ale není z toho nic. Tak dopadne poctivě pracující člověk, učinil-li smlouvu s živly takového druhu, jako je Živnostenská banka a členové její správní rady, nebo se společnostmi, jako je "Jednota pro chemickou a metallurgickou výrobu" v Ústí nad Labem. Dělníci mohou docela klidně zhynouti, jen když bankovní kapitál přijde k svému. A tak dělník vidí, jak byl oklamán, když se svěřil takové sociální péči, jako je na př. "Pensijní a invalidní pokladna chemické jednoty" v Ústí n. L.

To jest však možné jen proto, poněvadž vláda nečinně přihlíží a nemá odvahy donutiti bankovní kapitalisty, aby přestali porušovati stanovy a své úmluvy s dělníky. Ať nepřichází a neříká, že o tom nic neví. Oznámili jsme tyto poměry ministerstvu soc. péče včas a žádali jsme, aby zakročilo. Nyní jest jeho povinností, aby zjednalo nápravu. Poněvadž se však dosud nic nestalo, nesmíme už také mnoho očekávati a dělníci budou zas odkázáni na svépomoc. Takové věci jsou možné jen za vlády, jakou máme my. Její chování nemůže v nás vzbuditi důvěry. Ze všech tuto uvedených důvodů, k nimž bychom mohli připojiti ještě mnoho jiných, rozpočet odmítáme. (Potlesk na levici.)

Místopředseda Buříval (zvoní): Dále má slovo pan posl. Jan Bečko.

Posl. Bečko: Ctená snemovňa! Hospodárska skupina práve prejednávaného štátneho rozpočtu je složená z tých čiastok, ktoré sú pilierom našej štátnej existencie. Všade tam, kde nie sú hospodárske pomery zdravé, nemôže byť ani zdravých štátnych financií, lebo štátne príjmy zaradené do rozpočtu pozostávajú z daní, ktoré sú poplatníctvu vyrubované. Každý finančný zákon nielen že určuje pravdepodobne predvídané príjmy a vydania štátu, ale dáva vláde zmocnenie, aby vyberala dane, dávky a poplatky, býva tiež zmocnená k tomu, aby opatrila peniaze pre investičné potreby, ako je to pre rok 1924 stanovené vo výške 2.230,000.000 Kč, ktoré nie sú uhradené zo štátnych príjmov. Súdiac so stanoviska slovenských hospodárskych, sociálnych a kultúrnych potrieb, nás sa veľmi citlivo dotýka táto čiastka štátneho rozpočtu už i preto, že československú vzájomnosť nepovažujeme za púhu nahodilú frázu, ale že ju držíme za skutočnú vec, a to za takú, ktorú sme odhodlaní dôsledne hájiť a brániť všetkými prostriedky po ruke stojacími.

Slovensko, ktoré žilo za celé tisícročie odlúčené od bratského národa za úplne iných všestranných pomerov, potrebuje sa rýchle vyvinúť po každej stránke na úroveň československého národa, žijúceho v historických zemiach, aby mohla byť prevedená unifikácia nielen politická, ale i hospodárska, kultúrna a sociálna, lebo len jedine toto je zárukou zabezpečenia Slovenska.

Sú potrebné podmienky, ktoré by zaručily tento rýchlejší všestranný vývoj: zabezpečenie existencie širokým massám pracujúceho ľudu, ktorý tvorí viac ako 2/3 slovenského národa. Aby sa mohol v tomto smysle urýchliť vývoj pomerov, k tomu by sme potrebovali v prvom rade my, Slováci, sami, jednotného a uceleného nielen názoru, ale úplne jasného programu, dľa ktorého by sme budovali náš hospodársky život.

Podívajme sa na to Slovensko, čo sa tam deje? My vidíme, že ten malý slovenský národ je vedený, čo do názoru, v tri hlavné smery. Na prvom mieste je strana ľudová, ktorá hlása a vidí jedinú spásu slovenskej chudoby a slovenského národa so všetkými odporci nielen československej vzájomnosti a demokracie, ale i socializmu vôbec, v autonomii Slovenska, pravdepodobne s hlavným mestom Budapešť. Toto je to najpohodlnejšie stanovisko dnešných neurovnaných a rozvrátených pomerov, aké si vybral slovenský klerus.

Na druhom mieste stojí naše meštiactvo a peňažníctvo vôbec, ktoré hlása síce československú vzájomnosť, ale riešenie tých otáziek, ktoré by zaručovaly trvalosť československej vzájomnosti, zaraďuje až na tretie, po prípade na štvrté miesto.

Na treťom mieste stoja strany socialistické, ktoré opravdu úprimne a poctive myslia s riešením všetkých potrieb slovenského ľudu, vynímajúc komunistov, a tiež i s československou vzájomnosťou. Chybou je ovšem to, že nie sú dosť silné v tomto parlamente, aby všetko to, čo držia za potrebné a možné ku zabezpečeniu existencie slovenského ľudu, mohly uskutočniť.

Počínanie československých strán meštiackych, rešp. na ich názor, ktorý prejavujú obzvlášte v riešení priemyslovej kríze na Slovensku, držím za potrebné niekoľko slov prehovoriť.

Exponenti, obzvlášte národnej demokratickej strany, na Slovensku vidia príčinu v prvom rade v priemyslovej krízi, v sociálne-politickom zákonodárstve. Obzvlášte ale prízvukujú k tomu, že cudzozemskí kapitalisti opustili Slovensko a priemyslové závody zavreli preto, že sú sriadené závodné rady a výbory. Pri tom ešte i uvádzajú ako prívesok, že príčina je päsťou hlásaná socializácia.

Stúpenci tejto strany na Slovensku dokazujú, že žijú stále ešte v zajatí starého sveta, ktorý mal za to, že robotník je povinný len k tomu, aby vydal svoju pracovnú silu výhradne v prospech a pohodlný život hospodársky silných jednotlivcov a on aby sa spokojil so žobráckou palicou.

Je nespornou vecou, že demokraciu používaj ú len za klam malého ľudu a že práve slovenské udalosti prevratové, ktoré sa odohrávaly pod následky hrubého a dlhodobého útisku panujúcou triedou a oligarchiou Maďarska, širokých más pracujúceho ľudu, ich ničomu nenaučily.

Nie sociálne-politické zákonodárstvo, závodné rady a výbory zapríčinily priemyslovú krízu na Slovensku, ktorá je - odhliadnuc od tých všeobecných pomerov, ktoré sú nielen v Europe, ale aj v celom svete - zaiste o moc vyššia, ako je v historických zemiach. Predsa máme príklady, že zamestnávatelia diktujú robotníkom, že ich musia postaviť na kandidačné listiny pri voľbách, ako sa to stalo v Zlatne, kde majiteľ závodu robotníkom v pravom smysle slova nariadil, že musí byť kandidovaný na kandidátnej listine československej sociálne-demokratickej strany. Jestli nestane sa tak, že ich prepustí. Ale nielen toto, lež znemožňujú vôbec činnosť závodných rád a výborov, keď sa dovolávajú po tejto stránke nápravy a uplatnenia práva zaručeného im zákonom, nemôžu sa toho nikde dovolať. Ale títo pánovia dobre vedia, že priemyslová kríza na Slovensku dosiahla svojho vrcholu tým, že veľké závody v Krompachov, Zvolene, Núšťa-Likér, Čadca, Lučenec a celý rad ešte iných malých podriadenejších továrieň úplne zavrel svoje závody a prestal vyrábať vôbec.

Pozoruhodné je to, že po prevrate spoločnosť "Union" chcela predať svoju moderne zariadenú továrňu vo Zvolene za nepatrný obnos 600.000 Kč. Továrňa táto má vodnú hnaciu silu, len niekoľko kilometrov vzdialené uhoľné bane, ale slovenské finančné kapacity spolu so slovenskými peňažnými ústavy nemaly a ani dnes nemajú pre takéto kúpy smyslu.

Jestli súdime činnosť našich peňažných ústavov slovenských od prevratu, tak sa presvedčíme, že táto smerovala výhradne k rýchlemu osobnému obohateniu sa, lebo po prevrate sa temer všetky slovenské peňažne ústavy vrhly za špekulačnými obchody, ktoré väčšinou stroskotaly. Následkom nezdaru týchto špekulačných obchodov dnes by boly rady, keby tieto peňažné ústavy snáď dostaly monopol pre poskytovanie úverníctva, aby bez ohľadu na takmer úžernícky úrok bol každý pôžičku potrebujúci odkázaný len na ich úver. Dnes tieto peňažné ústavy v pravom slova smysle zúria proti budovaniu sporitelieň na Slovensku, lebo akýchkoľvek peňažných ústavov, ktoré poskytujú lacnejší úver. Naše slovenské peňažné ústavy nevykonaly plne svoje poslanie po prevrate, nastúpily mýlnu cestu po stránke národohospodárskej a na tejto ceste kráčajú ešte i dnes dľa nášho názoru preto. že ako ostatné meštiacke strany sú dôsledné a verné v odpriemyslovaní v prvom rade Slovenska a vybudovaní akéhosi agrárneho raja. tak i naše peňažné ústavy predpokladajú, že jedinú spásu najdú na tomto poli.

Názoru, že pozemkovou reformou je možné aspoň prevážne riešiť priemyslovú krízu, neverím, a jestliže sa toto tvrdí, tak mám za to, že to je klamanie verejnosti a klamanie samých seba. A to hlavne tí klamú sami seba, ktorí tvrdia, že keď priemyslový robotník v Baňskej Štiavnici alebo kdekoľvek inde v Krompachoch atď. ztratil svoje zamestnanie preto, že ten závod buď zastavil alebo omedzil výrobu, svoju chalupu predal a prihlásil sa o prídel pôdy. Takéto tvrdenie sa neosvedčí nikdy. Tá okolnosť, že robotník si postavil svoju chalupu v tom alebo onom kraji, javí sa v tom, že mal tam zabezpečenú existenciu, a jestli ztráca robotník existenciu, ztrácajú ju zpravidla v tom kraji všetky vrstvy vôbec a robotníkova chalupa nie je nikomu v takom kraji potrebná, len v tom páde by ju mohol predať, jestli by sa o ňu hlásil ten, kto takýto názor hlása. Ustanovenie prídelového zákona zo dňa 30. januára 1920 v § 1 znie: "Zabranou a převzatou půdu, pokud ji stát sám nepodrží nebo nepoužije k účelům všeobecně prospěšným, přidělí pozemkový úřad: 1. jednotlivcům, a to malým zemědělcům, domkářům, drobným živnostníkům, zaměstnancům zemědělským i lesnickým a bezzemkům, a to zvláště legionářům a příslušníkům ozbrojené moci československé, jakož i pozůstalým po těch z nich, kteří padli ve válce za vlast nebo zemřeli následkem služby válečné, a válečným invalidům a pozůstalým po vojínech, kteří padli nebo zemřeli následkem služby válečné."

Sú tu ešte družstvá, obce a iné osoby vymedzené, ale nehovorí tento zákon nič o tom, že by priemyslový robotník mohol byť skutočne presvedčený o tom, že má nárok na prídel pôdy.

Je nesporná vec, že ustanovenia o odbornej zemedelskej spôsobilosti neberie Štátny pozemkový úrad v tom prípade, jestliže sa o prídel pôdy hlási na príkl. osoba z advokátskych kruhov. Dľa tohoto vidíme, že priemyslový robotník nemá nárok na prídel pôdy vôbec a keď by aj, potrebuje 20-25.000 Kč, z ktorých musí 10% hneď složiť. Pomimo tohoto obnosu potrebuje aspoň 10.000 Kč na fundus instructus.

Keď sa už akosi dostane k pôde, má síce nárok na 50% provodzovacieho kapitálu z kolonizačného fondu, ktorý obnáša dnes 45 mil. Kč, z ktorého sa ešte ale nikomu nič nedostalo. A prosím, neráčte zabudnúť, tu mám stále na mysli Slovensko, kde sa povoľuje súkromná parcelácia, v dôsledku čoho je tam pôda dva - až trikrát tak drahá, ako v historických zemiach. Súdiac dľa týchto pomerav v obore pozemkovej reformy a majúc predbežne na mysli viac ako 4000 robotníkov, ktorí ztratili zamestnanie u Rimamuráňskej spoločnosti náledkom toho, že závody zastavila vôbec, predpokladám, že snáď tak za 10-20 rokov by sa dostali k nejakému jutríku pôdy.

Takéto riešenie priemyslovej kríze neodstraňuje nezamestnanosť, ale ešte viacej dráždi. Že je priemyslová kríza pomerne väčšia na Slovensku ako v historických zemiach, najlepšie nám ukazuje baňský a ťažký železiarsky priemysel. Z 32 baňských závodov 15 pracuje plne, jedon obmedzene a 16 je zastavené vôbec. Číslice zamestnaného a nezamestnaného robotníctva v baňskom a ťažkom železiarskom priemysle sa nám javia takto: V r. 1918 pracovalo viac ako 18.000 robotníkov v tomto priemysle, r. 1923 tento počet klesol na 8554 robotníkov, teda pod polovicu.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP