Pondělí 26. listopadu 1923

Začátek schůze v hod. 15 min. odpol.

Přítomni:

Předseda: Tomášek.

Místopředsedové: Buříval, dr. inž. Botto, dr. Czech, dr. Hruban.

Zapisovatelé: Špaček, Špatný.

117 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři inž. Bečka, dr. Beneš, dr. Dolanský, Habrman, inž. Novák, Šrámek, Udržal; za ministerstvo financí odb. přednosta Ocásek, za nejvyšší účetní kontrolní úřad odb. přednosta Jaroš.

Z kanceláře sněmovní: sněm. tajemník dr. Říha, jeho zástupci Nebuška, dr. Mikyška.

Předseda (zvoní): Zahajuji 231. schůzi poslanecké sněmovny.

Dovolenou udělil jsem dodatečně na 230. schůzi posl. Tausikovi a Nagyovi, na dnešní schůzi posl. dr. Budayovi a Roučkovi pro neodkladné zaměstnání; na dnešní a zítřejší schůzi posl. Němcovi pro cestu do ciziny.

Nemocí omluvil se na dnešní schůzi posl. dr. Medinger.

Došly některé dotazy. Žádám o jich sdělení.

Zástupce sněm. tajemníka dr. Mikyška (čte):

Dotazy:

posl. Roudnického a druhů ministru školství a nár. osvěty o působnosti učitele Vysušila v Říčanech;

posl. Bezděka ministru školství a nár. osvěty o nedostatečné péči úřadů školních, věnované úspěšnému vyučování na školách národních a občanských.

Předseda: Počátkem schůze byly tiskem rozdány zprávy, vládní návrhy atd. Žádám o jich sdělení.

Zástupce sněm. tajemníka dr. Mikyška (čte):

Tisk 4311. Zpráva ústavně-právního a zahraničního výboru k vládnímu návrhu (tisk 4258), kterým se předkládá Národnímu shromáždění republiky Československé: Dodatečná úmluva k Labské plavební aktě se závěrečným protokolem sjednaná v Praze 27. ledna 1923.

Tisk 4314. Zpráva výboru imunitního o žádosti vrch. stát. zastupitelství v Košicích za vydání k trestnímu stíhání posl. Borovszkého pro přečin pomluvy podle §u 2 zák. čl. XII. z r. 1914.

Tisk 4316. Zpráva výboru imunitního o žádosti okr. soudu pro přestupky v Praze za vydání k trestnímu stíhání posl. Trnobranského pro urážku na cti.

Předseda: Počátkem schůze byl tiskem rozdán vládní návrh.

Zástupce sněm. tajemníka dr. Mikyška (čte):

Tisk 4309. Vládní návrh zákona, kterým se mění některá zákonná ustanovení o trestání válečné lichvy.

Předseda: Počátkem schůze byl tiskem rozdán zápis o 221. schůzi posl. sněmovny.

Výboru imunitnímu přikazuji žádosti:

okr. soudu ve Spišskom Podhradí ze dne 14. listopadu 1923, č. B 2286/23, za souhlas k trestnímu stíhání posl. Tausika pro urážku na cti ca. Vratislav Mareš, jíž se dopustil výroky na veřejné schůzi dne 8. července 1923 v Krompaších (čís. 402 imunit.),

kraj. soudu v Kutné Hoře ze dne 21. listopadu 1923, č. Vr 1294/23, za vydání k trestnímu stíhání posl. Adamovského pro přečin podle §§ 11, č. 2 a 14, č. 5 zákona ze dne 19. března 1923, č. 50 Sb. z. a n., jehož se dopustil řečí na schůzi dne 8. září 1923 v Senožatech (č. 403 imunit.).

Přejdeme k projednávání pořadu dnešní chůze.

Odst. 1. pořadu jest:

1. Pokračování v podrobné rozpravě o zprávě výboru rozpočtového o vládním návrhu (tisk 4253) státního rozpočtu republiky Československé a finančního zákona pro rok 1924 (tisk 4300) - skupina finanční.

Dávám slovo dalšímu řečníku na straně contra, jímž jest pan posl. Palme.

Posl. Palme (německy): Dámy a pánové? Chci se dnes zabývati nejprve kapitolou, jejíž úprava stala se již dávno naléhavou potřebou nesčetných tisíců obyvatel tohoto státu, a to novou úpravou právních poměrů všech státních zaměstnanců ve výslužbě. Různé zákony, jež byly usneseny pro státní zaměstnance odešlé do výslužby, vedly k tomu, že odpočivné platy státních pensistů vykazují navzájem ohromně velké rozdíly. Stav tento jest trvale nesnesitelný a potřebuje, aby byl vyrovnán. Naprosto odlišné stanovení odpočivných platů za vykonanou stejnou práci pociťuje se trpce všemi, kdož tím trpí, jako křiklavé bezpráví. Úsilí organisací pensistů jak českého, tak německého jazyka, aby toto bezpráví bylo odstraněno, nutno uznati plně oprávněným. Národní shromáždění pokusilo se několikrát vyrovnati tyto rozdíly vytvořením zákonů; poukazuji zde na zákon ze 17. prosince 1919, na zákon z 3. března 1921, dále na zákon z 20. prosince 1922. Přes všecky tyto zákony neprovedlo se dosud vyrovnání odpočivných platů, byť i přiznáváme, že se tím zmírnilo mnohé bezpráví. Měli jsme dříve dvě hlavní skupiny státních pensistů, a to staro- a novopensistů. Posledním zákonem z 20. prosince 1922 byla vytvořena ještě třetí skupina, nejnovějších pensistů. Za staropensisty označují se pouze ti, kdož šli před 31. srpnem 1919 do výslužby. Tito nebyli účastni výhod propočítání služebních platů, poněvadž propočítání dostalo se zpětné platnosti do 31. srpna 1919. Za novopensisty považují se ti, kdož šli v době od 1. září 1919 do 31. prosince 1922 do výslužby. Těmto se služební doba propočítala, nepožívají však výhod, jakých se dostalo nejnovějším pensistům podle zákona z 20. prosince 1922, jelikož tento zákon nabyl platnosti teprve 1. lednem 1923. Tyto výhody záleží v tom, že zákonem z 20. prosince 1922 zvýšena byla pensijní základna o 75%, vypočtená z odpočivného platu a místního přídavku, čímž vytvořena byla pevná pensijní základna a dosaženo bylo stabilisace odpočivného, čemuž tak není při dosavadních drahotních a rodinných přídavcích, jakož i nouzových výpomocích, které mohou býti kdykoli sníženy neb zrušeny. Za nejnovější pensisty se pokládají ti, kdož šli od 1. ledna 1923 do výslužby a stali se účastni jak výhod propočítání svých platů, tak i výhod zákona z 20. prosince 1922 Pensisté žádali původně, aby byly propočítány všem jejich požitky, což odmítnuto bylo finanční správou s odůvodněním, že náklad s tím spojený je příliš veliký. Zkoumáním této věci se ukázalo, že se propočítáním pensistům zvýšila základní pense o 20%. Při zvýšení základní pense o 20% staropensistům, vdovám a sirotkům může si stát ušetřiti nákladné propočítávání, data potřebná k propočtení základní pense jsou tu u každého pensisty, takže při provedení nemohou vzniknouti velké náklady a obtíže.

Požadavky státních pensistů jsou vládě známy. V souhlase s tímto požadavkem podal klub německých sociálních demokratů návrh, k němuž bych chtěl ještě přičiniti několik slov. Náš návrh týká se všech skupin státních zaměstnanců, chceme, aby do tohoto zákona byli pojati i oficianti obého pohlaví, jejichž odpočivné stanoveno bylo dosud nařízením. Drahotní přídavky této skupiny zaměstnanci byly týmž způsobem upraveny zákonem ze 7. října 1919, č. 541. Výjimečná ustanovení, týkající se oficiantek na poště, že kromě své vlastní pense nesmějí dostávati vdovské pense, bylo by zrušiti se zpětnou platností od 1. listopadu 1918. Je to ustanovení, jež bylo převzato ze starého Rakouska; zde ještě platí, kdežto tam bylo již dávno zrušeno. Země, župy, okresy a obce bylo by zavázati k tomu, aby od 1. ledna 1924 nakládaly se svými pensisty po rozumu tohoto návrhu; je to již proto nutné, poněvadž podle §u 3 zákona čís. 495 a §u 19 zákona čís. 394 snížení přídavků státním zaměstnancům rozšířeno bylo i na tyto zaměstnance. Co zde platí pro jednoho, musí platiti i pro druhého. Uzákonění našeho návrhu mělo by účinek, že by všichni pensisté byli, jak se to bouřlivě žádá, sobě na roveň postaveni v zaopatřovacích platech. Jak pohlíží vláda na tuto věc?

Kolega Chalupa měl v rozpočtovém výboru krásnou řeč, a tato slova člena většinové strany vzbudila v nás naději, že se konečně přece jednou něco stane v této věci. Vývody zástupců ministerstva financí těžce zklamaly nás a pensisty ještě více. Bylo by bývalo povinností ministerstva financí zavčas vypracovati předlohu, aby se mohla vyříditi ve sněmovně ještě před 1. lednem 1924. Nouze, obzvláště staropensistů, stává se stále strašlivější a musíme na vládu uvaliti plnou odpovědnost, nebude-li náš návrh proveden. Na propočítání platů pronášejí se velké stížnosti a nejvíce jich dochází z řad dělnictva tabákových továren. Mnohdy je těžko prokázati služebná léta, poněvadž odlukou od bývalého rakouského ústředí staly se mnohdy nedosažitelnými. Mnozí musí čekati na propočtení léta. Když k němu konečně dojde, vychází na jevo, že jsou v něm velké mýlky. Často se také přihází, že bylo přeplaceno; při upravení se pak bezohledně zase najednou přeplatky srážejí, místo aby se splátkami usnadnilo a umožnilo pensistům jejich vrácení.

Přicházím nyní k další kapitole ministerstva financí, k Nejvyššímu kontrolnímu účetnímu úřadu. Musíme se také jednou obírati tím, jak nejvyšší kontrolní úřad provádí své úkoly. Úřad ten má po rozumu zákona z 20. března 1919 úkol vypracovati jednací řád, jakým způsobem se má vésti tento úřad. To se dosud nestalo. Sněmovně musí býti konečně předložena osnova zákona o jednacím řádu ke schválení. Nedostali jsme do dneška žádné zprávy nejvyššího kontrolního účetního úřadu o vykonaných revisích. Sněmovna má následkem událostí, které se sběhly poslední dobou, plnou příčinu naléhati na to, aby tento úřad podal konečně sněmovně obšírnou zprávu. Poukazuji na nejasné budgetování našich státních dluhů, o němž se ještě zmíním, dále na to, že chybí všecky účetní uzávěr skutečných výdajů v posledních letech, kterých je nezbytně zapotřebí k posouzení rozpočtu. Události, které se sběhly ve Státním obilním ústavu, v lihové ústředně, v bankovním úřadě poukazuji na aféru Katolického - měly by již jednou uložiti tomuto úřadu povinnost, aby předložil sněmovně řádnou zprávu. (Výkřiky posl. Beutela.) Použití disposičního fondu a jeho kontrola nepodléhá, žel, nejvyššímu kontrolnímu účetnímu úřadu. A tato sněmovna měla by povinnost škrtnouti konečně tuto položku vůbec, již z důvodů čistoty.

A ještě něco o našem státním dluhu. Zákon z 20. března 1919 obsahuje také ustanovení, že nejvyšší účetní kontrolní úřad je povinen vydati zprávu o výdajích státního dluhu. Dnes se projednává zase kapitola "Státní dluhy", avšak nebyla podána žádná zpráva nejvyššího kontrolního účetního úřadu. Není mně také známo, je-li tento úřad vůbec s to vydati takovou zprávu aneb jak dlouho již odtud nevyšla žádná zpráva. Kapitola "Státní dluhy" je velice záhadná a sněmovna má právo na to, aby byla zevrubně informována o stavu našich státních dluhů. Z toho, co o této kapitole je obsaženo v rozpočtu na rok 1924, nemůže si nikdo učiniti pojem o pravém stavu našeho státního dluhu. Zahraniční dluhy rozděleny jsou na dva oddíly. V jednom uvádějí se číselně, v druhém označují se pod titulem "Ostatní dluhy zahraniční". Tato poslední položka musí býti přece podrobně vykázána. Či neví snad vláda ani vůbec, kolik a komu za hranicemi vlastně dluhujeme? Naše dluhy pouze Spojeným státům činí prý 90 milionů dolarů, to jsou podle dnešního kursu asi 3 miliardy korun 6%ní zúročení této částky ukládá do roka úrokový závazek 180 milionů korun pouze za tento dluh. V roce 1923 činily povinné úroky jen ze zahraničních dluhů 274 milionů korun; v letošním státním rozpočtu rozvrhují se 103 miliony korun, a to ze zahraničních dluhů zvlášť uvedených 83 miliony korun, z ostatních dluhů, mezi nimiž je i úvěr dolarový, 20 milionů korun, ačkoliv Americe samotné musíme ročně platiti na úrocích 180 milionů korun. Proti loňsku je to tedy méně o 171 milionů korun. V důvodové zprávě poukazuje se na to, že nelze prý přesně stanoviti úrokových závazků. A tímto vysvětlením má se sněmovna prostě spokojiti. Víme velmi dobře, že naše dlužní závazky jsou mnohem vyšší a jde tu o vědomé oklamání parlamentu, aby se prostě předstíraly úspory, jakých ve skutečnosti vůbec není. (Souhlas na levici.) Kapitola "Zahraničních dluhů" je v rozpočtu naprosto nejasná. Pokladniční poukázky rakousko-uherské banky, které byly loni uvedeny částkou 5100 milionů korun, nacházíme letos vykázány 4300 miliony korun, tedy o 800 milionů korun méně, aniž by se dála v důvodové zprávě zmínka o provedení této změny. Úvěr zásobovací schází v rozpočtu úplně. Průměrně vypočtená úroková míra činila loni 8·8% a má prý příštího roku činiti pouhých 6·13%. Jak to pan ministr financí umožní, nevím, jelikož dosud byly levné dluhy nahrazeny novými titry na vyšší úrok. Tak odpadla n. př. druhá 4% státní půjčka a byla nahrazena 6% rentou, což nemůže zajisté přispěti k zlevnění úrokové míry. Úhrnná částka státního dluhu v rozpočtu jeví se o 4.188,872.000 Kč větší nežli v roce 1923 a při tom provádí pan ministr financí umělecký kousek, že snižuje úrokový závazek proti loňsku o 517 milionů korun. Ať to někdo po něm svede!

Během tohoto roku má býti z titulu běžného rozpočtu a investic zadáno úhrnem 2851 milionů korun dlužních titrů. Část starých předválečných dluhů rakouských a snad i válečná půjčka mají býti konvertovány. To činí přibližně asi 4 1/2 miliardy korun. Při dodávání budou míti samozřejmě naše banky zase obchod a preliminuje se na provisích proti loňsku o 10 milionů více. Dostanou tudíž místo 40 milionů v tomto roce 50 milionů korun. To jest 1 1/2 až 1 2/3% výpůjček, které mají býti zadány. Tu finančnímu ministerstvu ani nenapadá, aby šetřilo, a peníze se vyhazují plnýma rukama.

Za to předpisuje se dnes osobní daň z příjmu dělníkům za mzdy, jakých požívali v létech 1919 až 1921, a které byly tenkráte o 50 až 60% vyšší nežli dnes, a dělník musí nyní z dnešního skromného výdělku doplatiti zbytek daní, poněvadž berní úřad jich včas nepředepsal. Jak k tomu zde dělník přijde, aby se stal obětí berního úřadu, je kapitolou pro sebe.

Vláda předložila nám tak zvaný deflační rozpočet a snížení nákladů činí proti loňsku 3·87 miliard korun. Domněnka, že máme co činiti s deflačním rozpočtem, jeví se při bližším jeho prozkoumání holou fikcí. Chtěl bych právě zde uvésti jako svědka bývalého ministra financí dr. Engliše, kterak sám o věci soudí. Týž praví o předloženém rozpočtu: "Národní hospodářství, které vtěsnáno bylo do systému malých hospodářských číslic, trpí tím, že se systém nepřizpůsobil finančním číslicím. Finanční správa přikročila nyní k tomu, aby restringovala absolutní rozsah státního rozpočtu. Pro národní hospodářství mohou ovšem míti význam pouze takové restrinkce, které znamenají skutečnou úsporu, čemuž, žel, není většinou tak."

Dále praví: "Lze rozlišovati tyto různé skupiny: Největší redukce stala se změnou konstrukce státního rozpočtu, aniž by se mohlo mluviti o nějaké úspoře, neboť byly-li v jednom roce, a to v roce 1923, plně pojaty do rozpočtu splatnosti státního dluhu, a to i tehdy, nezamýšlí-li se jejich zaplacení hotovými, nýbrž jejich konverse neb prolongace a nejsou-li následujícího roku 1924 takové splatnosti v rozpočtu již více vyúčtovány, tedy se tím, nehledíc k rozpočtové správnosti, rozpočet sice formálně a číselně zmenšili avšak finanční stav se tím nezměnil. Jestliže se nedbalo zúročení a anuity zahraničních dluhů, které se v rozpočtovém roce neplatí, neznamená škrtnutí proti loňsku rovněž žádné zlepšení, poněvadž tyto dluhy nebyly ani loni placeny a mohly býti škrtnuty stejným právem. Pováží-li se, že se stav našich státních dluhů proti tomuto roku nikterak nezlepšil, nýbrž že se mohl spíše zhoršiti krisí deflační, nemůže 800 milionů, o které byla kapitola státních dluhů redukována, znamenati úsporu. Čistě formální a konstruktivní povahy jest také, vylučuje-li se provedení pozemkové reformy jako hospodářství fondů ze státního rozpočtu a zmenšují-li se příjmy o 358 milionů Kč a výdaje o 347 milionů Kč. Částečně konstruktivního rázu jest přesun státních vydání z řádného rozpočtu do rozpočtu státních investic, jak tomu je i při stavbě cest. Veškeré tyto restrinkce mohly býti hladce provedeny i v letošním rozpočtu a přece neznamenají pro rok 1924 žádné úspory."

O druhé skupině praví: "Úspora v státním hospodářství, o které byla právě zmínka, schází autonomním svazkům a teprve přiměřená redukce v rozpočtech těchto svazků znamenala by pro obyvatelstvo skutečnou úsporu."

A o třetí skupině: "Třetí skupina úspor pochází do jisté míry z likvidace zásob. Sem přináleží omezení nákupu tabáku se zřetelem na nahromaděné zásoby. Může býti sporným, patří-li nákup a prodej tabáku vůbec do státního rozpočtu, každým způsobem nezlepšuje se však finanční stav státu tím, zmenšují-li se zásoby o 161 milionů, po případě nenahrazují-li se, takže pokles státního rozpočtu nelze považovati za reální úsporu. Vyloučí-li se všecky tyto případy, zůstávají ještě vždy skutečné úspory, které převyšují částku jedné miliardy, což přece znamená opět podstatný pokrok proti loňsku. Reální úleva na břemenech obyvatelstva činí přes jednu miliardu, nelze ji podceňovati, jest však otázka, je-li dostatečně velikou pro národní hospodářství a uspokojivou s hlediska finančního hospodářství."

Mám za to, že tato kritika bývalého finančního ministra jest velice výstižná. Povídá vše, co již vždy dříve pravil o předloženém rozpočtu po této stránce. Vývody vašeho bývalého a pravděpodobně i budoucího finančního ministra ukazují, že máme pravdu, pravíme-li, že zde nemůže býti zajisté řeči o deflačním rozpočtu. Jak silně zvýšeny byly výdaje jednotlivých ministerstev od roku 1919 naproti rozpočtu na rok 1924, chci dokázati položkami jednotlivých ministerstev, a to pouze co do zvýšení položek. U ministerstva nár. obrany: Výdaje činily v roce 1919 972,212.136 Kč. Zvýšení dělá do dneška 1.327,761.504 Kč, to jest 136·57%. U ministerstva obchodu stouplo zvýšení ze 3,930.312 Kč na 38,712.753 Kč, t. j. 884·97%. U ministerstva zemědělství vzrostla vydání z 71,897.731 Kč na 583,468.610 Kč, to jest o 815·26%, u ministerstva zahraničních věcí 38,531.512 Kč na 134,702.606 Kč, t. j. 349·59%, u ministerstva vnitra z 75,419.928 Kč na 524,330.503 Kč, t. j. 681·95%. U ministerstva školství a nár. osvěty ze 107,079.195 Kč na 738,842.614 Kč, t. j. 689·06% a u ministerstva financí ze 454,234.445 na 1.186,846.336 Kč, t. j. 261·28%. Absolutní zvýšení všech výdajů od roku 1919 ze 7.195,050.933 Kč činí proti rozpočtu na rok 1924 9.789,925.971 Kč, t. j. 136·18%. Jakým způsobem jednotlivé kapitoly zatěžují rozpočet, chci rovněž uvésti několika daty. Kapitola "Státní dluh" zatěžuje rozpočet 11·687%, pensijní a zaopatřovací požitky 3·589%, ministerstvo nár. obrany 13·534%, ministerstvo soc. péče i s péčí o válečné poškozence 4·631%, bez péče o válečné poškozence 1·9%, ministerstvo financí 9·657%.

Tyto číslice podávají jasný obraz, jaké obrovské sumy pohlcují již dnes náklady na národní obranu a na zúrokování státního dluhu a jak málo zbývá státu pro národní hospodářství a veřejnou péči. Právě tyto poslední položky byly opět silně v rozpočtu sníženy.

Jak hrozným způsobem se rok co rok více ždímá z národů tohoto státu, lze zřetelně poznati z příjmů přímých a nepřímých daní, jakož i předložených stoupajících příjmů celních. Přímé daně činily v roce 1919 998,468.725 Kč, v roce 1924 1.760,557.000. Nepřímé daně v roce 1919 1.242,465.912 Kč, v roce 1924 8.508,129.900 Kč.

Cla činila v r. 1919: 161,551.798 Kč, v roce 1924: 603,750.500 Kč. Nepřímé daně, které spočívají nejvíce na bedrách chudého obyvatelstva, vykazují největší zvýšení a svědčí o tom, jak nezdravým jest vývoj našeho finančního hospodářství. Při tom zamýšlí vláda další zvýšení daní a sice má býti daň z obratu při potravinách zvýšena z 1 na 2%. Na zhoubnost této daně bylo opětně nejen námi, nýbrž i s vaší strany poukazováno. Odkazuji zde na výroky pánů dr. Engliše a prof. Horáčka a chci pouze posléze jmenovaného v té příčině citovati: "Největším neštěstím jest, že se musíme uchýliti k této dani, a nikdo nemá ani pojmu o tom, jak neblahými budou účinky této daně na veškeré obyvatelstvo a hospodářství tohoto státu." Ministerstvo financí chystá se nyní k tomu, aby tyto neblahé účinky zvětšilo.

Jak zhoubně působí na způsob života našeho obyvatelstva naše celní sazby a obzvláště cla na potraviny, jest známo. S agrární strany usiluje se však přece opětně o to, aby celní sazby životních potřeb z ciziny byly opětně zvýšeny. Proti takovému počínání musíme co nejdůrazněji protestovati.

V rozpočtu zahrnuty jsou také daně, jichž placení končí 31. prosincem 1923, k jejichž zařazení do rozpočtu nemá vláda žádného práva. Nemůže věděti, usnese-li se parlament na prodloužení těchto zákonů. Poukazuji zde na daň z obratu, daň cukerní, daň dopravní a válečné přirážky k dani z příjmu, které všecky končí dne 31. prosince t. r.

Ještě několik slov o řešení otázky válečných půjček. Je nutno, aby stát přikročil konečně k řešení této palčivé otázky, kterou nelze řešiti na základě platného zákona. Finanční ministr vysloviž se jednou jasně a zřetelně, jak si řešení této otázky představuje, poněvadž stále prohlašoval, že se touto otázkou zabývá. Naše stanovisko zůstává vždy stejným, že trváme na tom, že má býti válečná půjčka plně a celá honorována.

Opětně bylo i námi žádáno, aby se provedly konečně volby do daňových komisí. I to se neděje a protlouká se to prostě starými daňovými komisemi. Nechtěl bych při dnešní rozpočtové rozpravě opomenouti, abych se ani slovem nezmínil o lihovém hospodářství v tomto státě. Utvoření společnosti pro zpeněžení lihu ukázalo část korupce, jaká jest právě jen u nás možná. Pan ministr financí tvrdí, že utvoření této společnosti bylo proto nutné, poněvadž se bylo obávati, jelikož jsme měli na skladě 360.000 hl. lihu, že budeme jím zaplaveni. Nelze se prý do něho přece nadíti, že by sám obchodoval lihem. Když již pan ministr financí nemohl podati průkazu způsobilosti pro obchod lihem, ačkoliv zcela dobře rozumí obchodu solí a tabákem, měl si alespoň poněkud důkladněji prohlédnouti lidi, s nimiž vešel ve spojení. Pan dr. Kubíček z banky Bohemia není zajisté muž, s nímž se smí ministr financí pouštěti do obchodu. Pan ministr financí byl by měl možnost i povinnost, aby tuto důležitou věc předložil parlamentu, který v té době ještě zasedal, nežli byla zahájena lihovarnická kampaň. Samovolná tato transakce uškodila silně prestiži státu, doma i v cizině. Ministr tvrdí, že odbyt lihu stále klesal, a že musela býti proto ihned zahájena tato vyjednávání. Je to již vysvědčením chudoby, jež si dává ministr takovým prohlášením. Zajisté bylo panu ministru financí známo, že se pan ředitel Berka již po léta snažil, aby udělal tento lihový obchod. Nápadným na věci jest, že, když vzal tento pán obchod do rukou, odbyt pojednou náhle stoupal a že se mohly jak doma, tak i v cizině dělati zcela mimořádné obchody lihem. Tu musí míti zajisté každý pocit, že pan ministr financí důkladně sedl na vějičku. K provedení této transakce muselo dokonce posloužiti nouzové nařízení, které za války bylo zajisté při jistých opatřeních na místě, jež však dnes musí býti označeno za naprosto zbytečné. Pan ministr financí sahá autonomně k oprávnění, stanoviti zvlášť dávku 8 Kč za jeden litr lihu. Takovým způsobem mohl by kdykoliv zvýšiti libovolně i daň z obratu a jakoukoliv jinou daň. Vidíme tedy, jak daleko lze takovým postupem dojíti tímto způsobem v tomto státě. Pozoruhodným na této věci je, že předsedou tohoto družstva je pan předseda senátu Prášek. Považujeme to s postavením parlamentárníka za neslučitelno, aby zastával takové místo. Při veřejné rozpravě o této skandální aféře bylo také mnoho mluveno o použití zvláštního fondu. Pan předseda senátu Prášek prohlásil ve schůzi 10členného výboru koalice, že se fondu nepoužívá k podplácení politických stran, nýbrž že slouží pouze k tomu, aby umožnil vyrovnání hospodářské nesrovnalosti v družstvu. Jak nás němečtí členové družstva ujišťují, nedostali do dneška takových částek na vyrovnání. Kam plynou tedy tyto peníze? Žádáme na to přesnou odpověď V této otázce jest pouze jedno východisko: Nechce-li se parlament příště sám vyřaditi musí trvat na tom, aby tato smlouva se společností byla opět odvolána. Nesmí se finančnímu ministru dovoliti, aby bez kontroly a par lamentu hospodařil prostě na základě nařízení č. 337. Je nejvýš na čase, aby také toto nařízení bylo zprovozeno se světa.

Co se tkne záležitosti Moravsko-slezské banky, žádáme rovněž potřebná vysvětlení Zde se tvrdí na jedné straně, že min. rada dr. Pára, odvolávaje se na zemřelého ministra financí Rašína, obrátil se na banku a žádal, aby akcionáři podepsali akcept na 30 milionů korun. Tato částka byla prý pak restringována na 9,800.000 Kč. Směnka tato byla prý vystavena pouze na oko a nebude prý nikdy vyplacena. Žádal bych o sdělení, co je na tom pravdy.

Na konec chtěl bych se ještě o jedné věci zmíniti, a to o článku v časopise "Wirtschaft", kde uveřejněn byl dopis pana ministra financí vrchnímu řediteli Živnostenské banky dr. Preisovi, jež vzbudil pozornost. Na podzim r. 1918 připravovalo se upsání 9. válečné půjčky. Z různých důvodů pospíšili si mnozí, aby složili u banky předem částky na tuto novou válečnou půjčku, kteréžto peníze měly býti bankou zaslány úřadu Vídeňské spořitelny. Po převratu staly se z toho rakouské koruny a byli by tím bývali těžce poškozeni buď vkladatelé nebo banky. Nejvyšší soud rozhodl v jednom případě dne 25. prosince 1922, že musí banky vrátiti svým vkladatelům v Československu tyto částky v československých korunách, poněvadž již nedošlo k 9. válečné půjčce. Nežli ještě byl vynesen tento rozsudek, vyjednával, patrně v předtuše co přijde, pan vrchní ředitel Živnostenské banky dr. Preis s finančním ministrem a dostal od něho dopis, jímž se koncernu Živnostenské banky povoluje, že za tyto přijaté částky může býti po rozumu zákona ze dne 24. června 1920 upisována 4. státní půjčka. Stát přejímá za tyto banky částky zaplacené předem na 9. válečnou půjčku a přeměňuje tím rakouské koruny na české. Kdyby bylo bývalo vydáno v té příčině všeobecné nařízení ministra financí, kterým se se všemi bankami stejně nakládá, bylo by lze sotva činiti nějakou námitku proti takovému postupu. V zákoně ze dne 24. června 1920 není žádného ustanovení, které by ministra financí zmocňovalo, aby postupoval takovým způsobem. Jak k tomu přijde, aby učinil právě jedné skupině bank takový dar. Jak známo jsou si všichni státní občané rovni. (Výkřiky posl. Tauba.) Jak tato rovnost státních občanů před zákonem vypadá, ukazuje zcela jasně tento postup. Taková nevážnost k parlamentu a k platným zákonům byla by v každé jiné zemi již dávno vedla k tomu, že by byl takový ministr musil zmizeti se svého místa. (Výkřiky na levici.) Zde však mají lidé tlustou kůži, otřesou se a zůstane vše při starém.

My, kteří ještě přece dbáme práva a zákona, nemůžeme odhlasovati důvěru takovému ministerstvu. (Potlesk na levici.)

Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. Malík.

Posl. Malík: Slavná sněmovno! Státní rozpočet je nejdůležitějším předmětem jednání zákonodárných sborů. Je zcela pochopitelno, že veškeré občanstvo se zájmem sleduje rozpočtovou debatu, chtějíc věděti, jaký je stav státního hospodářství, jak plní stát svoje úkoly hospodářské, kulturní, osvětové, sociální, co svým občanům dává a co od nich žádá. Státní rozpočet jest knihou, která má a musí býti čtena každým občanem, neboť všechny vrstvy, všechny třídy obyvatelstva mají v rozpočtu státním svoje kapitoly. I občané cizích států rádi v této knize čtou. I cizí státy zajímají se živě o náš státní rozpočet, chtějíce věděti, jaká je naše finanční a hospodářská politika. Fakt jest, že náš rozpočet pro rok 1924 bude u států sousedních posuzován s určitým respektem. Ač není ještě takový, jaký bychom si přáli, a ač vykazuje opětně větší vydání nežli příjem, tudíž deficit okrouhle asi 600 milionů Kč, přece jen dokazuje, že prý u nás se konsolidují a že naše republika je v tom rozbouřeném moři rozvratu kolem nás, zejména Německa, bezpečným ostrovem.

Státní rozpočet jest státní nezbytnost. Státu musíme dáti to, co potřebuje. To uznávají všechny strany tohoto parlamentu. Jinak však jest s rozpočtovým hlasováním. Každý parlament má svoji oposici, která hlasuje z různých důvodů proti rozpočtu. Obyčejně projevuje svým hlasováním "contra" nedůvěru vládě, považujíc hlasování "pro" za pro jev důvěry. To bývá častý důvod hlasování proti. Tento nepřímý projev nedůvěry zakrývá ovšem řadu jiných důvodů, často i nevěcných. Není mým úkolem ani mou vůlí rozebírati kriticky různé tyto důvody hlasování oposice proti státnímu rozpočtu, ale přece bych rád, jako moravský Slovák, jako zástupce slovácké župy uhersko-hradištské reagoval na jeden důvod, pro který slovenská strana ľudová hlasuje proti státnímu rozpočtu a staví se tím do jedné fronty po bok Němcům, Maďarům, komunistům, kteří přece jen rádi chápou se každé příležitosti, kde by mohli robiti této vládě těžkosti a zejména ovšem tomuto státu. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)

Poslanci slovenské strany ľudové v různých ovšem variacích říkají: "Dokiaľ mýlna nauka o jestvovaní etnograficky jednotného československého národa sa neodstráni, dotiaľ o polepšení pomerov na Slovensku ani reči byť nemôže, dotiaľ nemáme dôvery k tejto vláde." - A dále: "Ako žiadny Poliak necíti sa byť spolu i Rusom, tak ani Slovák nepovažuje sa spolu i za Čecha. Česi a Slováci sú dva osobitné, rozličné slavianske národy." - To je názor pánů poslanců ľudové strany. To po nás chtějí, abychom věřili, že Češi a Slováci jsou dva různé národy. Budeme-li věřiti této nauce, pak teprve můžeme počítati s jejich důvěrou a pak také poměry na Slovensku budou prý lepší.

Myslím, že nemusím se dovolávati Kollára, Šafaříka, Štúra, Vlčka a jiných významných Slováků, abych dokázal, že ona nauka ľudovců o různosti dvou národů, českého a sloveného, jest klamná. Myslím, že nemusím pánům poslancům z ľudové strany uváděti v pameť, že na př. Slovák Martin Hattala už roku 1 860 napsal knihu "Počátkové mluvnice československé", knihu určenou pro slovenské školy obecné v Horních Uhrách. Hattala už tehdy nelekal se slova "československé", poněvadž to slovo už tehdy bylo mu samozřejmé.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP