Úterý 6. listopadu 1923

 

Začátek schůze v 11 hod. 45 min. dopol.

Přítomni:

Předseda Tomášek.

Místopředsedové: Buříval, dr. inž. Botto, dr. Czech, dr. Hruban.

Zapisovatelé: Anděl, dr. Gažík.

230 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: min. předseda Švehla, ministři inž. Bečka, Bechyně, dr. Beneš, dr. Dolanský, dr. Franke, Habrman, dr. Hodža, Malypetr, dr. Markovič, inž. Novák, Srba, Stříbrný, Šrámek, Tučný, Udržal.

Z kanceláře sněmovní: sněm. tajemník dr. Říha, jeho zástupce dr. Mikyška.

Předseda (zvoní): Zahajuji 223. schůzi poslanecké sněmovny.

Nemocí omlouvá se na dnešní schůzi posl. Kaderka.

Dovolenou za včerejší schůzi pro úřední zaneprázdnění udělil jsem dodatečně posl. J. Černému z klubu strany sociálně-demokratické.

Byly provedeny některé změny ve výborech. Žádám za jich sdělení.

Zástupce sněm. tajemníka dr. Mikyška (čte):

Klub poslanců čsl. národní demokracie vyslal do výboru rozpočtového posl. Petrovického za posl. Kamelského.

Předseda: Došly některé dotazy.

Zástupce sněm. tajemníka dr. Mikyška (čte):

Dotazy:

posl. Sedláčka a druhů ministru financí o nevysvětlených rozporech v odpovědi na dotaz ze dne 8. března 1923 o předepsané dani výdělkové živnostníkům lidové strany ve Vyškově;

posl. Johanise ministrovi železnic o zlepšení vlakového spojení Prahy s Pošumavím na trati Praha-Zdice-Protivín;

posl. Špatného a H. Bergmanna ministru vnitra, že definitivy byla zbavena kancelářská oficiantka Vlasta Vintrová, rozená Kratinová, t. č. výpomocná kancel. síla na smlouvu u zemské správy politické v Praze;

posl. inž. Kalliny ministrovi pošt a telegrafů o poštovních výpomocných zřízencích, kteří byli po mnoho let v létě zaměstnáni u pošty, avšak letos bez udání důvodů již zaměstnáni nebyli a tím byli vydáni na pospas největší bídě;

posl. inž. Kalliny ministrovi financí, že nebyla vyřízena žádost pí. Rosalie Langrové, vdovy po četníkovi Antonínu Langrovi z Rybář u Karlových Varů, zemřelém v r. 1908, která byla dne 2. července 1922 odeslána pražskému zemskému finančnímu ředitelství;

posl. dr. Körmendy-Ékesa ministrovi vnútra a ministrovi s plnou mocou pre správu Slovenska o zabavení miestností obchodnej korporácie v Rimavskej Sobote;

posl. dr. Lodgmana ministrovi pro věci zahraniční o nárocích na náhradu válečných škod čsl. státního občana O. Ch. Retze v Hanoveru;

posl. dr. Körmendy-Ékesa ministrovi železníc v železničiarskej penzii Štefana Váradadyho a Petra Weinraucha v Hustu;

posl. dr. Körmendy-Ékesa ministrovi školstva a nár. osvety vo veci penzie Marie Pappovej, učiteľky štát. detskej opatrovne v Mezökaszonyi;

posl. Hampla, Tayerle, Chalupníka, Svobody a soudr. ministrovi nár. obrany a ministrovi financí o určení právního podkladu pro čs. státní zbrojovku v Brně.

Předseda: Zápisy o 220. a 221. schůzi byly ve sněmovní kanceláři po 48 hodin vyloženy a poněvadž nebyly proti nim podány písemné námitky, jsou schváleny podle §u 73 jedn. řádu a budou podle téhož paragrafu vytištěny.

Přikazuji výborům zahraničním a živnostenskému:

Tisk 4241. Vládní návrh, kterým se předkládá Národnímu shromáždění k dodatečnému schválení obchodní smlouva mezi republikou Československou a Spojeným Královstvím Velké Britanie a Irska, podepsaná v Londýně dne 14. července 1923, uvedená v prozatímní platnost vládní vyhláškou ze dne 30. srpna 1923, č. 175 Sb. z. a n.

Přejdeme k projednávání pořadu schůze.

1. Pokračování v rozpravě o vládním prohlášení, učiněném ve 219. schůzi.

Uděluji slovo dalšímu řečníku, který je zapsán na straně "proti", jímž je p. posl. dr. Kafka.

Posl. dr. Kafka (německy): Velectěné dámy a pánové! Dosavadní řečníci německého pracovního společenství dali již výraz oposičnímu postavení k vládě a její zahraniční politice, která jest pouze článkem celého systému nyní vládnoucího, a já mám pouze jménem své skupiny potvrditi a zdůrazniti toto stanovisko. V ostatním dovoluji si k mnoha zahraničně-politickým problémům přednésti své poznámky, jak odpovídají názorům německé demokratické strany svobodomyslné.

Panu ministru zahraničních věcí dostalo se v části oposičního tisku a také zde se strany toho či onoho oposičního řečníka přiznání, že jeho výklad tenkrát byl obzvlášť obšírný a že daleko předstihl předchůdce konkrétním obsahem. Rád se připojuji k tomuto uznání, chtěl bych však k tomu leccos konstatovati, co jest způsobilým, aby účinkovalo snad jako omezení. Především chtěl bych poukázati na to, že si pan ministr zahraničních věcí zcela zvláštní obsahovou skrovností dřívějších svých výkladů vytvořil velmi dobrý rámec pro posouzení nynějšího exposé. Pak chtěl bych přece poukázati na to, že pan ministr zahraničí byl potud ve zvláště příznivé situaci proti zahraničním ministrům všech evropských států, ježto mu bylo dopřáno, býti v kritických dnech za tohoto léta a podzimu skutečně ministrem zahraničním v pravém slova smyslu, aniž byl nucen podávati svému parlamentu taková vysvětlení. jak k tomu byli nuceni na příklad anglický ministr zahraničních věcí, francouzský ministr zahraničí a dokonce i pan Mussolini. (Souhlas na levici.) A konečně musím po třetí konstatovati, že při všem uznání obšírnosti a konkrétního a jasného obsahu výkladu přece v četných částech právě tam začíná v exposé nejasnost a zamlčování, kde běží o rozhodující záležitosti a otázky. Posuzuji-li zde tento výklad, tu zdá se mi nutným, abych jej uvedl do jisté spojitosti s projevy, které učinil pan president tohoto státu v poslední době doma i v cizině. Formální právo pojmouti takové projevy do naši rozpravy dáno jest již §em 66 ústavní listiny, jelikož vláda má odpovědnost za všechny takové projevy presidenta republiky, které souvisí s presidentským úřadem. Avšak nepřihlížeje ani k tomu, poukázal pan ministr zahraničních věcí sám v příčině poměru k státům západním výslovně na projevy páně presidentovy. Přidržuji se samozřejmě politických výroků pana presidenta. Jeho více filosofické úvahy vylučují se z diskuse na tomto místě. Mohou však přece býti potud i politicky hodnoceny, poněvadž, mohu-li to tak říci, jeví se jakousi interpretační látkou výroků politických. Jest zcela jasno, velectěné dámy a pánové, že lidé, obzvláště takoví, kteří nejsou jen osobami, nýbrž také osobnostmi, si přejí uvésti ve vnitřní soulad různé obory své životní činnosti. Tak jest tomu také i u presidenta této republiky. Tak tomu bylo kdysi, když svoji politickou činnost přizpůsobil etickému zákonu svého myšlení, tak je tomu dnes, kdy přizpůsobuje své filosofické názory tomu, co nyní přijal za směrnice své politické činnosti. Není to pro nás ničím novým, konstatujeme-li, že president této republiky v mnohých bodech nyní zastává jiný názor, nežli jaký hájil dříve, a srovnáním jeho filosofických výroků s jeho politickými získáváme pouze potvrzení toho, co již víme, a nabýváme větší jasnosti na obraze jeho politických názorů. Dovolte mi nyní, abych přidržuje se výroků pana ministra zahraničních věcí a v souvislosti s projevy pana presidenta republiky. přednesl k jednotlivým problémům zahraniční politiky své nesměrodatné poznámky, nesměrodatné potud, jelikož nikterak nepřispějí k tomu, aby uvedl zahraniční politiku tohoto státu na jinou linii, nežli jaká dosud byla udržována. Domnívám se býti oprávněn, abych výklad pana ministra zahraničí rozdělil na dva díly: na část, v níž se pojednává o aktuálních jednotlivých problémech zahraniční politiky, a na druhou část, která se dotýká vůdčích ideí československé zahraniční politiky.

Učiním-li především několik poznámek k prvé části, tu dotýkám se jako problému sama o sobě, problému poměru k Maďarsku. Slyšíme, že Malá dohoda a na prvém místě ovšem Československo jsou ochotny prováděti vůči Maďarsku politiku rekonstrukce a spolupráce. Dovídáme se, že Československo zastává svými oficielními zástupci mínění, že jsme pokud jde o Maďarsko na sebe odkázáni. Nemohu k těmto slovům nic jiného připojiti, než svůj plný souhlas. Lituji pouze, že tuto politiku rekonstrukce a spolupráce musí sám pan ministr zahraničí označiti za novou politiku k Maďarsku, neboť to, co jsme vždy říkali, že poměr k Maďarsku musí býti opraven z důvodů politických a hospodářských, že samozřejmě za jistých podmínek, které i se strany Maďarska musí býti kladeny - musí býti prováděna politika rekonstrukce a spolupráce, jelikož jsme na Maďarsko odkázáni, zrovna tak jako Maďarsko a nás, tedy by to nemuselo býti novou politikou, nýbrž mohlo býti politikou, která se měla provozovati od prvého dne této republiky, a to na základě nahlédnutí do reálních poměrů a nikoliv teprve pod více méně jemným tlakem kabinetů v Paříži a Londýně. V této souvislosti s Maďarskem jest pojímati problém Malé dohody. O Malé dohodě slyšíme od pana ministra zahraničních věcí, že na konferenci v Sinai došlo k utužení Malé dohody a že se naskytly nové. politické problémy, při čemž se výslovně poukazuje na Rusko a na Balkán. Velectěné dámy a pánové! Připouštím beze všeho, že jest Malé dohodě zapotřebí jakéhosi zpevnění s hlediska těch, kdož si ji přejí a kdož ji založili. Poměr těchto tří malých států Malé dohody nebyl nikterak obzvláště vřelým. To však není to, co mne v této souvislosti zajímá, nýbrž je to něco jiného, pro co si vyprošuji na několik okamžiků pozornost pana ministra zahraničních věcí. K našim dotazům o pravé podstatě Malé dohody poukázal pan ministr zahraniční opětně na to, ze běží o společné hájení smlouvy trianonské, a že za tuto mez neklade Malá dohoda žádných cílů. To zdůraznil pan ministr zahraničí opětně, a musím říci, že po té stránce věřím panu ministrovi zahraničních věcí. Neboť právě zkušenosti získané letos v létě v příčině stanoviska Československa ke sporu mezi Jugoslavií a Italií, v otázce Rjecké poukazují, jak se zdá, k tomu, že skutečně až do konference v Sinai bylo maďarské nebezpečí jediným pojicím momentem Malé dohody. Nuže, velectěné dámy a pánové, nechci býti optimistou jako pan ministr zahraničí, jehož povoláním je býti optimistou, avšak vidíme přece před sebou a obzvláště pan ministr, že se maďarské nebezpečí omezuje, že plně je odstraněno rekonstruktivní spoluprací ve střední Evropě. Je-li tomu tak, tu táži se - pan dr. Kramář mi promine, pakliže se tak opírám - je-li úmyslem nechat Malou dohodu jako obehraný luxusní klavír státi v evropském salonu nebo obmýšlí-li se tento klavír nově ostruniti, aby také jednou mohl zahrát jiný kousek, než již poněkud omletý salonní kousek "Sen o maďarském nebezpečí" od dr. Beneše. A tu máme ovšem všichni velký zájem na tom, dověděti se a prosil bych pana ministra zahraničí, aby mi na to jasně odpověděl, má-li se nyní společná práce Malé dohody obírati jinými problémy nežli zajištěním trianonské mírové smlouvy, které problémy to jsou, pomýšlí-li se na společný postup v ruské otázce a v otázce balkánských států a za jakými cíly takový společný postup spěje.

Pan ministr zahraničí mluvil o Polsku, rozvinuv v té příčině, co se tkne úpravy poměru k Polsku, neobyčejný optimismus. Nezazlívám mu samozřejmě tento optimismus nikterak, neboť musím říci: ministr zahraničí a každý, kdo sedí na vládní lavici, potřebuje přebohatou dávku optimismu, chce-li vládnouti státu, chce-li vládnouti mladému státu, chce-li vládnouti tomuto státu. Ponechejme to vývoji budoucnosti, bude-li se moci skutečně tak snadno zjednati přátelský poměr k Polsku, jak se domnívá pan ministr zahraničí.

Pokud jde obzvlášť o otázku Javoriny, tu nalézám ovšem malou nejasnost ve vývodech ministra zahraničních věcí, pakliže praví, že otázka Javoriny rozhodnutím Svazu Národů, který vyřízení odsunul v jistém směru mezinárodnímu rozhodčímu soudu, byla odpolitisována a že lze tak očekávati definitivní úpravy. Domnívám se, že je zde přece malá nejistota. Pokud jsem orientován, nevím, jsem-li správně informován, bylo rozhodnutí odkázáno mezinárodnímu rozhodčímu soudu pouze ohledně otázky, zda svého času usnesení velvyslanecké konference přivodilo právní a právoplatné rozhodnutí. Jestli tedy, co se nechceme domnívati, dospěje rozhodčí soud k názoru, že rozhodnutí velvyslanecké konference nebylo ještě právě rozhodujícím a právoplatným, pak není, myslím, o odpolitisování a definitivní úpravě této sporné otázky žádné řeči.

Velké místo zabrala jak v našich úvahách o zahraniční politické situaci, tak i ve vývodech pana ministra zahraničí cesta pana presidenta republiky do západních států, do Paříže, Brusselu a Londýna. Velectěné dámy a pánové, to je i pro nás nejdůležitější událostí české zahraniční politiky. Mám-li opakovati dojem, jaký vzbudila tato cesta v nezaujatém a neinformovaném posuzovateli, tu musím všem říci, že jsme pozorovali malé rozpory v přijetí v kvitování návštěvy v jednotlivých hlavních městech západní Evropy. Viděli jsme nadšenou důvěrnost v Paříži, pozorovali jsme poněkud stlumenou srdečnost v Bruselu, kde jak se zdá, strašila neuzavřená obchodní smlouva . . . (Ministr dr. Beneš: Tomu není tak!) Podotkl jsem výslovně, že mluvím jen s hlediska nezaujatého a neinformovaného pozorovatele. (Posl. dr. Kramář [německy]: To druhé je správně, to prvé je jinak!) . . . že na konec bylo lze v Anglii pozorovati jakési ještě chladnější posuzování. (Ministr dr. Beneš: To také docela není tak!) Prosím pana ministra zahraničních věcí, aby se ve svém vlastním názoru nedal tím okouzliti, že osobě pana presidenta republiky a jeho osobě činily se neobyčejně vřelé poklony, jejichž oprávněnosti nechci se ani slůvkem dotknouti. Avšak právě vysekávání těchto osobních poklon bylo snad oponou, za níž se skryla jakási zdrženlivost v příčině politických mínění. Je-li tomu jinak, také bych tomu zcela nerozuměl. Nehodláme však vycházeti ze svého dojmu, nýbrž z toho, co povídají oficielní tisk a oficielní výroky samy.

Pan president pravil, že tato cesta byla podniknuta ve službách mírové idee, a ani mne nenapadá, abych hodnověrnost slov páně presidentových vzal v pochybu. Musíte nám však, dámy a pánové, dovoliti, abychom pochybovali o tom, byla-li právě v tomto okamžiku cesta k posílení mírové myšlenky možnou a nutnou, do Paříže, do sídla té vlády, kterou musíme považovati za hlavního rušitele míru v Evropě. (Souhlas na levici.) Slyšeli jsme z úst pana presidenta republiky slovo, že s panem Millerandem naprosto souhlasí. Mám za to, že toto slovo nebylo míněno jen tak bez výhrad, jak bylo uveřejněno v časopisech. Neboť nedovedu si představiti, znaje osobnost pana presidenta, že skutečně souhlasí s politikou brutality, jakou provozovala Francie za posledních měsíců a týdnů. (Souhlas na levici.) Přejděme však od takového poněkud všeobecnějšího pojímání k tomu, co pan president republiky a pan ministr zahraničních věcí řekli v podrobnostech. Dovolte, abych krátce citoval.

16. října pravil president republiky k francouzskému presidentovi: "Můžete v dobrém i zlém na nás spoléhati". Dne 28. října pravil pan president republiky ve svém poselství: "Chceme přistoupiti k tomu, abychom odčinili následky války, abychom svým přátelům v dobrém i ve zlém byli platnými spojenci". A pan ministr zahraničních věcí pravil 30. října v autentické interpretaci pařížského výroku páně presidentova: "Tato slova znamenají, že jsme-li přáteli, jsme přáteli věrnými a jimi zůstaneme". Dr. Beneš pravil dále, že bylo hovořeno o důvěrnější a systematičtější formě této spolupráce s Francií. V nejbližší době bude snad možno dáti jí pevnější formy než dosud.

Velectěné dámy a pánové! Začněme s přípitkem. Nejsme z doby předválečné k tomu právě vychováni, abychom přeceňovali přípitkovou věrnost. Víme také docela dobře, že genius loci - kdokoli byl v Paříži a zná Francouzem ví to - snadno k tomu svádí, aby se řekla velice krásná slova. Nechceme ani vyloučiti možnost, že za těmito velkými slovy nestojí rovněž velké závazky. Chceme konstatovati, že, přehlížím-li tuto listinu výroků, jest pozorovati jakousi sestupnou stupnici, čím blíže se přichází k domovu a parlamentu a že snad na této cestě z Paříže do Prahy nakanula mnohá krůpěj vody do jistě velmi ušlechtilého bordeauxského, kterým se hostilo v Elysejích. (Veselost na levici.) Nechceme však zamlčeti, jak hluboký dojem mezi námi vzbudila slova: "Francie může v dobrém i ve zlém na nás spoléhati".

Slyšeli jste ozvěnu těchto slov v řečích německých poslanců, jimž se připojuji. Viděli jste, že snad ještě nikdy jako v těchto dnech neožil v nás pocit neochvějně společného osudu sudetsko-německého lidu s velkým německým národem, ať je kdekoliv a sídlí v kterémkoliv státě. (Souhlas na levici.) Mluvili-li jiní o tom, že německému národu nastanou na světě jednou dobré a lepší dni, tedy se také my přiznáváme k tomuto přesvědčení. Jenže nevěříme, že postačí věřit v tyto dobré a lepší dny a o nich mluvit. Spíše se domnívám, že pro tyto dobré a lepší chvíle je nutno namáhavě pracovati. (Souhlas na levici.) Cest a druhů této práce je mnoho. A nejsme dosti domýšlivými, abychom jednu z těchto cest prohlašovali za chybnou neb opovržlivou. (Bravo! Bravo!) Přiznáváme se k cestě namáhavé, vážné práce, která považuje za svůj úkol, aby zajistila příští národa tím, že zachraňuje jeho přítomnost. (Souhlas a potlesk na levici.) V tom duchu chceme pracovati, nedbajíce žádných výtek. Tato práce vyžaduje neúnavného úsilí. Žádá oběti. Postrádá ozdoby krásných slov a je snad někdy nepopulární a nevděčnou. Může snad někdy skloniti naše bedra nesnesitelným břemenem, jež nám uvaluje, avšak my ji vykonáme s hlavou vztýčenou, jsouce přesvědčeni o věčné pravdě myšlenky, kterou bych s malou obměnou chtěl vyjádřiti slovy německého básníka: že kdo vykonal nejlepší pro dobu svou, působil pro věčné časy. (Souhlas a potlesk na levici.) Tolik o ozvěně, jakou vyvolala slova páně presidentova v našich řadách.

Velectěné dámy a pánové! Chceme si však konečně přece uvědomiti, že již slova pana ministra zahraničních věcí, která zněla již poněkud konkrétněji, že tato slova o spolku, intimitě a přátelství jsou poněkud neurčitého rázu. Jsou snad některým z nás poněkud neurčitá - mám zde na mysli nejzazší pravé křídlo české koalice - poněvadž se kaučuk nedá dosti natáhnouti. Nám jsou proto nebezpečna, poněvadž se obáváme, že by kaučuk mohl býti příliš roztažen. Ptám se tudíž pana ministra zahraničí a očekávám od něho stručnou a jasnou odpověď: Co je na pověstech o vojenské konvenci s Francií? Co je se spolkem s Francií? Spolek, který byl již beze všeho ohlášen a jemuž má se dostati pevnějších forem. Je tento spolek tak myšlen, jak jsme podle slov presidentových musili, žel, jistý čas míti za to, ze je to spolek na zdar a zmar, že je to směnka in bianco, jež vystavena byla francouzské politice, či je tomu jinak? Setrvává pan ministr zahraničí ještě při svém názoru, že nemáme provozovati francouzskou a anglickou politiku, nýbrž československou? Je pan ministr zahraničí toho mínění, že nemáme se zapřáhnouti do francouzské káry za tím účelem, abychom řešili reparační otázku v duchu francouzském, abychom prodělávali sebou starou rýnskou politiku, abychom prodělávali sebou rurskou politiku Francie, abychom prodělávali sebou polskou politiku Francie a konečně abychom podporovali francouzskou politiku nadvlády nad evropskou pevninou? Je si ministr zahraničí toho vědom, že spolkům, které jakýmkoliv způsobem zavazují k vypovězení války, je zapotřebí schválení parlamentu, který jediný jest oprávněn, aby rozhodoval o válce a míru? A smím se konečně tázati pana ministra zahraničí, jako zejména povolaného znalce oblastních smluv, nazírá-li se i na případný spolek s Francií rovněž s hlediska regionální smlouvy?

Dámy a pánové! Přicházíme nyní k problému, o němž sám pan dr. Beneš řekl, že je ovládajícím problémem světové politiky, k problému Německa. Pan ministr zahraničí vyzvedl z problému Německa zcela správně dvě části. Jedna část je problém vnitřního utváření Německa, druhá část je problémem Německa potud, pokud jde o řešení reparační otázky; je zajisté souvislost mezi těmito dvěma problémy, ale přes to jest jejich odloučení možno a nutno. Pan ministr zahraničí zapomněl však se zmíniti o třetím problému Německa, a ten se mi zdá býti nejdůležitějším problémem dneška. Je to problém stanoviska francouzské politiky k Německu, je to otázka, jak dalece má býti evropská politika zkompromitována, jak má býti poškozena obnovou staré tradiční porýnské ofensivy Francie proti Německu. V příštích týdnech nebo měsících vyjde dílo velice vynikajícího německého učence, který, čerpaje z dosud neuveřejněných archivárních dokumentů, prokáže, jak stará tradiční porýnská politika Francie nikdy neustala, ani v dobách, jež mohly býti označeny za stav poměrně latentní. I v době předcházející léta 1870/71 ovládána byla francouzská politika Napoleona III. myšlenkou získati Porýní, napřed ve formě zastřené, a když nebylo již lze déle zachovati před evropskými kabinety formu zastřenou, odhozena byla poslední škraboška a otevřeně žádána anexe Porýní. Tato červená čára francouzské politiky není ani dnes vymazána a my postrádáme ve vývodech pana ministra zahraničí sebe menší poukaz na životní problém Německa a pevniny. Pan ministr zahraničí prohlásil, že se zachová naprosto neutrálně vůči vnitropolitickým poměrům a případným převratům v Německu. Schvalujeme tuto neutralitu úplně a přáli bychom si pouze, aby se - tato neutralita uplatňovala vůbec proti Německu a nejen pokud jde o otázku případného vnitřního převratu. Přáli bychom si, aby podmíněnosti, za kterých tato neutralita byla prohlášena, byly podmíněnostmi poctivě míněnými.

Dámy a pánové! O problému Německa mluvil nejen pan ministr zahraničí, nýbrž i pan president republiky. Nuže, dovolte mi, dámy a pánové, konstatovat, že jsme v poslední době slyšeli mnoho drsných a tvrdých slov o Německu, avšak žádné z těchto slov nevzbudilo v nás tak hořkého pocitu jako slova, jaká nalezl pan president při svém, jinak tak vřelém poselství pro německou říši. Dámy a pánové, nemíním těchto slov páně presidentových posuzovati politicky; neboť politicky uvážena, představ-ují snad za nynějších okolností a podle směru československé zahraniční politiky, jak jej známe, onu linii, která ve svém výsledku jest takovou, jaká se skutečně musí zachovávati. Ale lidsky řečeno, dámy a pánové, posuzovati osud německého národa jako předmět střízlivého početního případu, prostě říci: Sílící Německo je nám konkurentem a nebezpečné, chaotické Německo je nám rovněž nebezpečno, nemíti žádného jiného slova pro toto Německo, jež by mohlo sesíliti, nebo býti zachváceno zmatky, než říci pouze: "volím z dvou zel menší a rozhodnu se pro to, abych se vyhnul zmatku". Dámy a pánové, ani slova v tomto poselství o hrozné mravní a hmotné bídě Německa, ani slova o právu milionů Němců, aby alespoň v okleštěných krajích svého státu mohli volně žít a svobodně se vyvíjet - nechápeme takového stanoviska, nechápeme ho z úst humanitního filosofa, nerozumíme mu z úst hlavy státu, který má miliony německých obyvatel, kteří jsou s trpícími Němci v říši spojeni nejupřímnějším společenstvím.

Velectěné dámy a pánové, co se tkne reparačního problému, postavil pan dr. Beneš několik thés, o jichž věcné hodnotě nechtěl bych se na tomto místě vyjádřiti. Pan ministr zahraničí nikdy - to chci otevřeně přiznati a uznati - neschvaloval přímo francouzské reparační politiky, jest však stejně dalek toho, aby otevřeně odsoudil tuto reparační politiku. Poprvé nalézám v thesích pana ministra zahraničí - patrně nechtěné - nejostřejší odsouzení zahraniční francouzské politiky. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Pan ministr zahraničních věcí praví o reparačním problému: Nutno Německu umožniti především takový finanční a hospodářský život, aby mohlo platiti. Myslím, že pan ministr zahraničí není toho náhledu, že umožnění platebních schopností země záleží v tom, že se její hmotně nejcennější části daly pod cizí svrchovanost a že se jí znemožňuje, aby dospěla k úspěšnému, celou suverenní oblast zabírajícímu hospodářskému životu a hospodářskému pořádku. K odsouzení francouzské okupační politiky nemám jiného podotknouti, než to, co pravil pan ministr zahraničních věcí: "Německu musí se napřed umožniti takový hospodářský a finanční život, aby mohlo platiti." Na jiném místě praví však pan ministr zahraničí: "Bez účasti Ameriky bude sotva lze něco takového dosíci." Dámy a pánové, kdo zamezuje účast Ameriky? Překáží tomu Německo? Čtěte zprávy, které dávno k nám došly, od ledna 1923, kde hrozící sejití se konference znalců přivodilo vlastně francouzské obsazení v Poruří, čtěte poloúřední zprávy docházející dnes z Washingtonu a zjistíte, že je to právě francouzská politika, která znemožňuje spolupůsobení Ameriky, jež pan ministr zahraničí považuje za nutné. Nehodlám se dále obírati tímto jednotlivým problémem, nýbrž přidržeti se nyní vůdčích základních myšlenek československé zahraniční politiky a chtěl bych především promluviti o oficielním schematu, které pan ministr zahraničí uvádí, pravě: "Provozovali jsme politiku míru a rekonstrukce, demokracie a zajištění existence státu, chceme ji i dále provozovati." Dámy a pánové, je málo těch, kdo by nepokládali politiku míru, rekonstrukce a demokracie za správnou. Myslím však, dámy a pánové, že by se politika míru, rekonstrukce a demokracie, pokud je Československá republika s to, aby v té příčině vykonávala vliv, se mohla nejlépe provozovati tím, že by se tento stát, který by tím zaručoval i svoji existenci, dal smluvně neutralisovat a vyhnul by se tak všem obtížím a konfliktům, které by mohly přivoditi vývoj zahraniční politické situace; pakliže se neutralisoval, může i problém milice posuzovati poněkud jinak, nežli dosud činil pan ministr nár. obrany, který nám ve státě, kde se zákon ve své předsíni přímo již vyslovuje pro systém miliční, pravil, že musí ještě přejíti generace, generace, velectěné dámy a pánové, než by se u nás mohl uplatniti systém miliční.

V provádění politiky demokracie, rekonstrukce, míru a zabezpečení bytí státu, ulpěl pan ministr zahraničí, smím-li vyzvednouti jednotlivá hlediska, přibližně na těchto bodech z minula a pro budoucnost. Především - a i to vysvítá ze slov, jež pronesl pan president republiky v Paříži - na hájení mírových smluv. Pan president republiky mínil, že mírové smlouvy jsou spravedlivý, pan ministr zahraničí mínil, že mírové smlouvy nejsou dokonalé, že jsou však na každý způsob lepší nežli stav předválečný, že musí tedy býti hájeny. Nalézáme tedy opět, velectění pánové, nové vydání staré formule o mechanickém ulpívání na mírových smlouvách. O tom se sotva asi budeme moci shodnouti, jsou-li mírové smlouvy spravedlivý, či-li ne. Jest zbytečno ztráceti o tom slov, nechceme se také dovolávati mezinárodních autorit, jichž pozvolna narostl i značný počet, nechceme se dovolávati toho, co řekl Keynes, ani toho, co řekli Lansing a Baker, a co pravili Baldwin a ministerský předseda jihoafrických dominií, a nejméně chtěl bych citovati pana Lloyda Georga, toho Lloyda Georga, na něhož spadá nesmírná část viny, že se tato mírová smlouva uskutečnila a který nyní pohodlně jako státník bez zaměstnání praví, že to, co sám provedl, není tak skvělým.

Ctěné dámy a pánové, nechci se také naprosto šířiti o územním rozčlenění, neboť za prvé jsme již opětně všecko řekli, co jest nám přednésti, a za druhé chtěli bychom snad přece jednou mluviti na podkladě, kde si můžeme snad nenuceně pohovořit. Pan president republiky a pan ministr zahraničí jsou zajisté toho náhledu, že mírová smlouva jest proto příznivá, poněvadž stav předválečný byl horší nynějšího. A z jiného důvodu, což žádnému Čechu nezazlívám a což chápu, poněvadž v těchto mírových smlouvách jest také obsažena magna charta československého státu. To pochopuji úplně. Čemu nerozumím, je právě mechanické ulpívání na mírových smlouvách jako celku. Nevím proč. Proto, že v této smlouvě obsažena jest magna charta československého státu? Musí se proto s nadšením snísti celá kaše, která se uvařila v Paříži a v níž jest mnoho součástek i pro Československou republiku nestravitelných?

Ctěné dámy a pánové, teď však k posouzení stavu předválečného a nynějšího stavu. O demokracii chceme se ještě později zmíniti několika slovy. Mluvme jednou o odzbrojení! Srovnejme číslo v roce 1899, v kterémžto roce sešla se v Haagu na podnět z Ruska prvá mezinárodní mírová konference s číslicemi odzbrojení - aneb dovolte mi raději výraz - s číslicemi zbrojení, jež lze nyní statisticky uvésti. Dovolte mi poukázat na to, že Anglie alespoň ústy muže tak směrodatného, jakým jest Robert Horne, prohlašuje nutnost zvýšeného zbrojení, dovolte mi poukázati na to, že v posledních dnech prohlásil Mussolini nutnost zvláštního zvýšení zbrojení, dovolte mi konečně, ctěné dámy a pánové, abych poukázal na poslední zasedání Svazu Národů. Byl to sám pan dr. Beneš, jenž podával zprávu o odzbrojení, a jeho zpráva byla také jednohlasně přijata. Pan dr. Beneš zachránil opět jednou mezinárodní situaci tím, že našel pravá slova. Nechtěl bych tudíž opomenouti, abych i z oposičních stran neučinil panu dr. Benešovi jakousi poklonu. Pan dr. Beneš jest mužem neobyčejně sečtělým. Zná zajisté německé klasiky a vzpomene si někdy na německá klasická slova: Kde schází pojmy, tam dostaví se slovo v pravý čas. (Veselost na levici.) I nyní se stalo v mezinárodním životě pozvolna zvykem: Kde se ukáže neschopnost nalézti skutečné vyřešení, tam dostaví se v pravý čas Benešova formulace. (Veselost na levici.) To však nevadí konstatování, že celá zpráva pana dr. Beneše o odzbrojení není přece ničím jiným, než slohově mistrovským dílem, aby se konstatovalo, že nelze odzbrojiti. Jednu výhodu nynějšího stavu proti době předválečné lze snad spatřovati aneb spatřuje se od mnohých v tom, že vzrostla vážnost k mezinárodním smlouvám proti dřívějšku, a Vy víte, ctěné dámy a pánové, jak hrozné účinky zdánlivě při nejmenším mělo, že Německo nedbalo mezinárodní úmluvy o neutralitě Belgie. Myslím, že není vyloženějšího porušení mezinárodní smlouvy, smlouvy, která ještě k tomu učiněna byla ve prospěch vítěze, který pak ji porušil, nežli obsazení Poruří, nikoliv podle našeho úsudku, nýbrž podle úsudku anglických věhlasných právníků - ať se soudí o Angličanech a jejich politice jakkoliv, nelze o tom pochybovati, že anglická jurisprudence zaujímá nedotknutelné postavení. A rovněž takovým porušením mezinárodní smlouvy, nedbáním mezinárodního závazku jako obsazení Poruří, jest skutečné a tajné podporování velezrádného hnutí na Rýně, jež se šíří pod názvem "separatistického puče".


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP