Pondělí 18. prosince 1922

Poněvadž pak z výnosu oněch 130 mil. zlatých korun, které mají býti z mezinárodní půjčky poskytnuty Rakousku na zaplacení zálohy poskytnuté k úhradě deficitu v r. 1922, máme participovati také my, kteří jsme mu poskytli zálohu 419 mil., zmocňuje se ministr financí v této osnově zákona, aby tuto částku jménem republiky na splacení této zálohy přijal.

Navrhuji jménem výboru rozpočtového, aby slavná poslanecká sněmovna předloženou zákonnou osnovu vzhledem ke zprávě výboru zahraničního o návrhu, tisk 3921, rovněž přijala a své ústavní schválení jí udělila. (Výborně!)

Předseda (zvoní): Zahajuji debatu. Zapsáni jsou v řečnické listině "proti" pp. posl. dr. Kafka, dr. Holitscher, dr. Luschka, Kreibich, dr. Lodgman; "pro" pp. posl. Knirsch a dr. Winter.

Než udělím slovo prvnímu řečníkovi, navrhuji podle usnesení presidia řečnickou lhůtu 30minutovou, půlhodinovou.

Jest snad námitka proti tomu? (Nebyla.)

Není jí. Návrh můj je přijat.

Uděluji slovo prvnímu řečníkovi zapsanému na straně "proti", p. posl. dr. Kafkovi.

Posl. dr. Kafka (německy): Dámy a pánové! K projednávaným předlohám, totiž k předloze o schválení či vzetí k vědomosti ženevských protokolů a k zákonu o účasti na úvěrech Rakousku by bylo přičiniti mnoho poznámek, jak co se týče formálního postupu vlády v této věci, tak i jednotlivostí těchto zákonů a předloh. Zříkám se toho, abych uváděl formální úvahy, ač by byly velmi zajímavé, a zvláště by bylo zajímavé zjistiti, na jakém právním podkladě se předkládá Protokol III na vědomí Národnímu shromáždění. Nechci se zabývati podrobnostmi předloh, a to nejprve proto, že jsem již v zahraničním výboru mnohé řekl o jednotlivostech ženevských protokolů, a v mnohých věcech, jak chci přiznati, dostalo se mně od vládního zástupce vysvětlení, zvláště však proto, že mně v této souvislosti záleží především na tom, abych precisoval naše zásadní hledisko a odůvodnil stanovisko naší strany k oběma projednávaným předlohám.

Než tak učiním, cítím povinnost, a abych v čelo svých vývodů položil samozřejmě prohlášení, že každou předlohu, která znamená pomocnou akci ubohému Rakousku, provázíme nejupřímnější sympatií a tím samozřejmým pocitem pospolitosti, který chováme ke všem částem německého národa, kamkoli byly osudem a nespravedlivým mírem vrženy. (Souhlas na levici.) Tato přirozená sympatie nám ovšem nemůže brániti, abychom podrobně nezkoumali pomocnou akci po stránce věcné a zásadní, při čemž naprosto nemáme v úmyslu kritisovati nějak chování rakouské vlády, která také ženevské protokoly podepsala. Nečiníme tak především proto, poněvadž nechceme s tohoto místa vykonávati kritiku vlády německého státu, poněvadž taková kritika, kdyby měla býti trochu důkladná, nemohla by se nikterak omezovati na tuto vládu, nýbrž musila by býti spojena s důkladným kritickým stanoviskem k dřívějším vládám rakouským. Nečiníme tak především proto, poněvadž si musíme říci, že rakouská vláda jistě jednala pod psychickým tlakem, když ženevské protokoly podpisovala, a může o sobě říci: coactus tamen volui.

Myslíme tedy, že máme zde především úlohu kritisovati postup vlády československé a že se musíme především s toho hlediska postaviti k těmto předlohám, zda a pokud je správné, že československá vláda k žádosti vlády rakouské projevila ochotu spolupůsobiti při sanační akci Rakouska. Postupovala-li nebo chtěla-li postupovati v tomto směru nějak zvlášť rozhodně nebo iniciativně, můžeme takový postup československé vlády schvalovati. Avšak jsme daleci toho, abychom se vší rozhodností nemusili vystoupiti proti názoru, že tento postup československé vlády nelze hodnotiti jako akt zvláštní ochoty nebo nějaké omezené nebo dokonce čisté liberálnosti. Domníváme se totiž - a pakli jsme nebyli tohoto názoru s počátku, dospěli jsme k němu ve zvýšené míre na základě referátu zástupce rozpočtového výboru - že Československo přiměly k sanační akci v první radě egoistické zájmy, a za druhé jsme toho názoru, že byla tu podle našeho mínění v nejvyšší míre morální povinnost přistoupiti k této sanační akci.

Vycházíme-li z morální povinnosti k poskytnuté pomoci, musím poukázati k tomu, že tato mravní povinnost je odůvodněna ve velké morální spoluodpovědnosti, kterou má československá vláda právě na zániku a katastrofálním shroucení Rakouska. Československá vláda spolupůsobila v první radě při míru st. germainském, který vytvořil Rakousko, které představuje nejen podle našeho mínění, nýbrž i podle mínění mnohých jiných objektivních a směrodatných posuzovatelů státní útvar života neschopný, přispěla k tomu, že bylo zavrženo přirozené řešení rakouského problému na půdě sebeurčení, že bylo překaženo všemi prostředky, jež vůbec byly po ruce. Spolupůsobila nejen při tom, co se stalo v St. Germainu, nýbrž přispěla zvýšeno i měrou k tomu, že se uplatňoval nepřemožitelný odpor proti politice tak zvaného připojení, ač bylo možno odporovati nejen celému konceptu řešení rakouského problému v samém počátku s morálního hlediska, ježto bylo slíbeno, že právo sebeurčovací bude chráněno a že pak chráněno nebylo, nýbrž také nejvlastnější zájem Československé republiky by byl musil vésti k tomu, aby se řešení rakouského problému hledalo v připojení Rakouska k Německu. Jsem také přesvědčen, kdyby byla Československá republika od prvního okamžiku moha a chtěla provozovati neodvislou československou politiku, že by byla se jinak stavěla k otázce připojení, než se potom skutečně stalo, totiž že se viděla nucena nebo se dobrovolně přiklonila k tomu, aby dělala spolu politiku francouzskou. Musíme si býti zcela jasně vědomi toho, že nikoli se stanoviska myšlenky práva sebeurčovacího, nikoli se stanoviska nějakého německého zájmu, nýbrž se stanoviska zájmu státního Československé republiky je zajisté správnější, viděti Německo spolu s Rakouskem než nějaký malý středoevropský stát a tím - aspoň s našeho hlediska - míti před sebou věčné nebezpečí nějaké dunajské konfederace. Avšak stalo se, a spoluodpovědnost za tuto pochybenou politiku stihá v prvé radě také Československo.

Československo si však také dovolilo vzíti na sebe ještě také zvláštní odpovědnost za schudnutí Rakouska tím, že v prvých letech poválečných provozovalo vůči Rakousku politiku nepřátelství a nenávisti, politiku, která ve značné míře přispěla k tomu, že nastaly nyní katastrofální následky, které vedly k nějakému zoufalému kroku. Na tomto místě opětovně jsme poukazovali na tuto politiku pomstychtivosti vůči Rakousku, mohli jsme pro to uvésti data. Potřebujeme si jen vzpomenouti, jak váhavě se Československo stavělo s počátku i k jistě skromným krokům v Portorose; abychom se vyhnuli jednotlivostem, potřebujeme si vzpomenouti jen na jedno, co bude všem zde sedícím pánům známo, totiž na řeč nynějšího ministra financí dr. Rašína na jaře letošního roku, tryskající cynickým záštím proti Rakousku. Když tehdy mluvil, byl prostým poslancem. Když se v prvních letech dělala politika proti Rakousku, byl ministrem financí a jako ministr ovládal tehdejší kabinet. Vedl-li svoji politiku vůči Rakousku a tím politiku kabinetu vůči Rakousku tak, jak to odpovídá náladě jeho řeči, pak jsme, myslím, zbaveni každého dalšího důkazu o tom, že to byla politika nepřátelství a, řekněme blahovolně, nedostatku ochoty. To je ta morální odpovědnost a z ní vznikla a vzniká morální povinnost pomoci.

Kromě toho však je tu povinnost na základě vlastních zájmů Československa. Nechci ani mluviti o tom, za jakých finančních podmínek se poskytují tyto úvěry, ani nechci mluviti o tom, zda a pokud bude těchto úvěrů použito k splátkám na platy, které byly dány za zcela jiných valutárních podmínek, to vše zůstaň stranou. Avšak to nutno zjistiti, že Československu přece nemůže býti lhostejno, jestliže se vedle něho, v nejbližším sousedství, hroutí finančně stát, a že mu především nemůže býti lhostejno, vznikne-li jako nutný následek tohoto finančního a hospodářského shroucení v jeho nejbližším sousedství a uprostřed střední Evropy ohniště převratu, neklidu a revoluce. Těmito důvody nutno vysvětliti, že se Československo rozhodlo k pomoci, a pan referent Špaček prohlásil tu zcela jasně, řekl bych, s onou upřímností, jakou se vůbec vyznamenávají pánové ze strany národně-demokratické, čeho se bojíte a proč jste se rozhodli pro tyto úvěry. Zůstaneme tedy, prosím, u faktů: Nikoli zvláštní štědrost, nikoli zvláštní ochota, nýbrž ochrana vlastních zájmů to byla, jež z nutnosti vedla k této akci.

Mám-li krátce říci, jak se stavíme my k těmto návrhům, rád bych především ještě jednou konstatoval: Od celé úvěrově akce neočekáváme skutečného ozdravění poměrů rakouských ani pro dobu zcela krátkou. Domníváme se, že tento pesimistický názor je odůvodněn celou strukturou Rakouska, domníváme se, že tento náš názor, který zastáváme odedávna proti každé úvěrové pomoci, nemůže býti odůvodněn lépe než posudkem finančních znalců, který je připojen k předloze o ženevských protokolech a který sice mluví o možnosti zlepšení, avšak hned spěchá připojiti, že tato možnost zlepšení je předpokladem nejpříznivějším. Tak soudí finanční znalci, kteří jistě psali to s přáním, aby se úvěr uskutečnil, tak soudí finanční znalci, kteří jsou si vědomi své odpovědnosti, o významu a ceně úvěrových předloh.

Dámy a pánové! Úvěr není vybudována základech čistě finančních, nýbrž je spojen s mnoha podmínkami, které bych označil jako podmínky politické v nejvlastnějším slova smyslu. Především tu v prvním protokole nacházíme novou vázanost Rakouska na mírovou smlouvu st. germainskou, a to v ominésním článku 88 mírové smlouvy, vázanost, která se proti zárukovým mocnostem ještě jednou výslovně zdůrazňuje a která také znamená věcné rozšíření závazků převzatých v St. Germainu. Poněvadž jsme zásadními odpůrci každé politiky, která Rakousku zakazuje zabezpečiti si připojením na větší hospodářské území potřebné předpoklady pro svoji existenci a pro svoji schopnost života, a poněvadž ovšem jako přívrženci sebeurčovacích práv nemůžeme souhlasiti se závazkem, který účinkuje proti tomu, je to jedna věc, proti níž musíme pronésti nejtěžší pochybnosti. Druhou věcí, proti níž musíme pronésti nejtěžší pochybnosti, je způsob kontroly, kterou rakouská vláda připustila, nebo kterou žádaly zárukové mocnosti. V těchto ustanoveních ženevské dohody je tak dalekosáhlý zásah do vnitropolitické neodvislosti rakouského státu, že je dokonce parlament na jistou dobu vyloučen ze součinnosti při tak důležitých a rozhodných opatřeních. Mohu jen říci, že podle mého mínění demokratický stát nemůže dáti souhlasu k takovému závazku, je-li dále ochoten nějak zastávati myšlenku parlamentarismu, myšlenku demokracie, je-li skutečně tím, co se tu s vládní lavice opětovně označovalo za podstatu Československého státu. Nevím, k čemu má býti použito tohoto zmocnění vlády rakouské a střídajících se vlád rakouských. Tím může býti dána příležitost k nejzpátečnějším opatřením, avšak v samém počátku musíme se především rozhodně přidržeti zásady, že nutno co nejrozhodněji odmítnouti každý takový zásah do parlamentní a demokratické soustavy státní. My ovšem rozumíme, že Československá republika není v tomto případě právě příliš choulostivá, neboť se ani neostýchá vyřaditi vlastní parlament a udělovati vládě zmocnění za zmocněním, aby mohla bez parlamentu učiniti nejdůležitější opatření.

Prosím, abych směl hned z počátku odmítnouti dvě námitky. Jednou námitkou, již možno činiti a jež jistě činěna bude, jest, že jsme do jisté míry toho názoru, že Československo má dáti dar a zříci se na tento dar jakékoli kontroly, jakékoli záruky. Dámy a pánové! Nezastávejte názoru, že jen vy s české strany máte zájem na tom, jak jsou zde spravovány státní peníze, neboť tyto státní peníze plynou z velké části z německých daní, a my máme velký zájem na tom, jak se s těmi penězi hospodaří. Neboť my nechceme, aby se pak následkem nějakých zbytečných, bezcenných výdajů snad našly důvody pro onen skandální zločin, jehož jsme se dopustili minulého týdne, zločin, který se stává ohavnějším každým dnem, kdy koruna klesá na mezinárodním trhu, kdy je nebezpečí, že místo poklesu cen nastane jich zvýšení. Nechceme, aby se něco takového stalo. Domníváme se přirozeně, že když se někomu půjčí peníze, nebo se za něho na útraty tohoto státu ručí, že si stát také opatří potřebnou jistotu. Tyto jistoty dostala Československá republika a dostaly všechny zárukové mocnosti zajisté v zástavách, které dala Rakouská republika přebohatou měrou, aspoň podle výpočtu znalců, v tabákovém monopolu a ve clech. (Posl. dr. Lodgman [německy]: Také jiné!) Uvedl jsem jen nejdůležitější. Výmluva, že nikdo není nucen někomu něco darovati, že se musí starati také o to, aby byl se svojí pohledávkou zajištěn, tato výmluva proti našim důvodům nestačí.

Druhá argumentace praví, že my přece nemáme býti rakouštějšími než Rakousko, nebo, jak rád říkává pan ministr zahraničí, že nemáme býti papežštějšími než papež. Naproti tomu můžeme jen říci, že nemáme ani nejmenšího přání býti rakouštějšími než Rakousko, avšak jako členové československého parlamentu máme povinnost žádati, aby Československá republika, československá vláda, jednala v duchu demokracie a neporušovala základních zásad parlamentního státu. A proto pravíme, že mezi všemi cizími státy se v této celé akci jedině správně zachovalo Švýcarsko. Myslím, že nikdy nemůžeme vyčítati Švýcarsku, že chce býti rakouštějším nežli Rakousko. Ono zajisté ví a po staletí již dokazovalo, že pro ně jest jen jedno heslo politiky, totiž dělati švýcarskou politiku, a přes to se spolková rada usnesla přispěti Rakousku na pomoc, sice ve skromné míre, jak to odpovídá finanční síle země, avšak současně prohlásila, že se to příčí její politice neutrality a míru, aby přijala závazek Rakouska, že se nepřipojí k nějakému státu, a aby tak svobodně rozhodovala o jeho svrchovanosti, jak jest k tomu každý stát oprávněn, a dále výslovně prohlásila, že by musila v každém případě odmítnouti účast na takové kontrole, jakou se jeví kontrola stanovená ženevskou smlouvou. Myslíme, že Československá republika by byla mohla dělat československou politiku a byla by musila dělati, kdyby byla následovala tohoto příkladu Švýcarska. Bohužel v mnoha jiných bodech tohoto příkladu Švýcarska nenásledovala. Snad by bylo bývalo možno v tomto bodě nepopíratelně správného příkladu, jejž podalo Švýcarsko, následovati. Nepochybujeme, že kdyby bylo Československo stejně jednalo jako Švýcarsko, že by se byly jiné ručící mocnosti taktéž zachovaly.

To, dámy a pánové, jest krátce vyslovené stanovisko, které zaujímáme proti oběma předlohám, a z toho vyplývá pro naše chování toto: Nemůžeme nikterak souhlasiti s ženevským protokolem a návrh o ženevských protokolech zamítneme. K úvěrově předloze podáme resoluční návrh, v němž vybízíme vládu, aby, pokud to jest ještě možno, a pravila, v čem dosud pochybila, aby se vzdala jednak politického závazku z protokolu a jednak i místa v kontrolní komisi, jež jí náleží podle ženevského protokolu II. Kdyby však byl tento resoluční návrh odmítnut, pak budeme hlasovati pro předlohu. Činíce tak provádíme onu politiku a směr, jež jsme zaujali již k dřívějším úvěrovým smlouvám. Činíme to přihlížejíce na základě reální politiky k nynějším poměrům a chtějíce se ovšem, pokud je na nás, vyhnouti chybám, které by mohly býti vykládány ve smyslu zamítání i zdánlivé pomoci, která může býti Rakousku poskytnuta, a poněvadž se své strany nechceme žádným způsobem přispívati k tomu, abychom součinností při odmítnutí úvěrové akce ztěžovali beztak již tolik ohroženou hospodářskou a politickou situaci Rakouska. Můžeme jen doufati, že se přes všechny naše obavy splní ono očekávání, jež rakouská vláda a s ní velká část rakouského lidu spojuje se sanační akcí ženevskou. (Potlesk na levici.)

Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. Knirsch.

Posl. Knirsch (německy): Ctěně dámy a pánové! V plné shodě s jednáním a pohnutkami našich rakouských straníků odmítáme jak úvěry tak i ženevské protokoly; úvěry proto, poněvadž, jak blízká budoucnost ukáže, nebudou míti takových účinků na rakouský hospodářský život, jaké očekávají ti, kdož úvěr přijímají. Nebudou-li odstraněny překážky nastaveně mírovými diktáty, které se staví národům v cestu k svobodnému vývoji a ucpávají hospodářství všechny průchody vedoucí do odbytišť a k pramenům surovin, není žádná hospodářská obnova Evropy, natož pak nějakého malého státu vůbec možná. Rakousko je vrháno úvěrními operacemi stále hlouběji v porobu dlužníka mezinárodního bankovního kapitálu. Všechna pracovitost, všechna dovednost a všechna zdatnost našich tamějších soukmenovců uvádí se tím způsobem v trvalou poplatnost dravce hltajícího úroky, lid musí hynouti v bídě a v chudobě robotiti, zatím co bankovní magnáti a všechna mezinárodní havěť prohnaných keťasů a lichvářů slaví své orgie. Ženevské protokoly potíráme proto, poněvadž jsou zcela prodchnuty duchem mírových diktátů. Jsou jasným důkazem, kam směruje kurs. Vždycky jsme poukazovali na to, že za celou politikou obkličování Německa a za válečnou politikou Dohody stál mezinárodní obchod a bankoví kapitál, jemuž sociálně zřízené Německo zahrazovalo cestu k světovému panství. Předválečně Německo bylo na cestě k sociálnímu, lidovému státu, jehož duch by se nebyl zastavil na jeho hranicích. Tento vývoj bylo nutno zadržeti. Nyní bylo dosaženo cíle. Dnes se cítí 300 peněžních králů, o nichž praví Rathenau, že ve skutečnosti vládnou světem, již tak silnými, že začínají hráti s otevřenými kartami, a aby se jejich spojenci vzmohli, dávají kopance demokracii, právu sebeurčení, vyššímu všelidství atd. Zvlášť zdůrazňovaným válečným cílem Dohody, a jak poznamenává ve své nedávno vyšlé knize Masaryk, i Čechů, bylo zavedení státních ústav podle demokratických zásad, aby totiž lid vlád sám nad sebou. Jak říše německá tak i Rakousko mají dnes ústavy, jež této zásadě nejideálnějším způsobem vyhovují. A nyní jedním ze závazků, na nichž podle ženevských protokolů závisí úvěry, je vyloučení parlamentní kontroly finanční správy země a dosazení diktátora z milostí bursovních lichvářů s neomezenou mocí. (Posl. Simm [německy]: Který dříve dohlížel na Negry!) Zcela správně! Ten se má starati o vybírání úroků a úroků z úroků, a poněvadž se nemůže dotknouti peněžního žoku těch, kdo žijí z příjmů bez práce, bude řezati řemeny z kůže pracujících vrstev. Ohlášená opatření, jako snížení počtu úřednictva a prodloužená doba pracovní při snížených mzdách nezůstavují o tom žádných pochybností. Tato opatření ukazují, že při této úvěrní operaci běží skutečně jenom o první útok sociálního zpátečnictví. Neboť snížení platů a mezd, jsou-li masy obyvatelstva zbídačeny a nemají-li už kupní síly, musí vésti opačným směrem od hospodářského vzrůstu. Odbyt domácí výroby bude ještě více váznouti, bytová tíseň bude ještě větší a státní hospodářství ještě pasivnější, a to proto, poněvadž prameny daní takovouto politikou musejí stále více a více vysychati.

Vážně prováděná ozdravovací akce musila by především pomýšleti na pozvednutí domácí výroby a kupní síly širokých vrstev. Ti, kdož poskytují úvěr, nemají na tom vůbec takového zájmu, neboť oni si chtějí zajistiti ještě silnější vliv a učiniti Rakousko ještě vyšší měrou odbytištěm svých výrobků, jejich úmyslem tudíž není obnova, nýbrž přímo drancování. Sociální zpátečnictví jest, jak vidíme, na postupu, soudě podle mocného sebevědomí bankovních kapitalistů, kteří se dostali k vládě. Bursy vtiskují dnes svoji pečeť politice v celé Evropě a socialistické strany jsou povolným nástrojem tohoto zpátečnictví, jež samo a jediné ohrožuje svobodu a pokrok. Budeme to viděti, jako už tak často, také dnes zase v této sněmovně, že čeští sociální demokraté a čeští národní socialiste ruku v ruce s panem Rašínem, typickým zástupcem tohoto kapitalistického zpátečnictví, budou hlasovati pro tento zákon, který vylučuje parlamentní kontrolu a nahražuje ji diktaturou finančního kapitálu. Tito socialisté patří dnes do průvodu diktátora Zimmermanna, přijíždějícího do Vídně. Jejich politika povede k tomu, ze i zde bude se stále více uplatňovati Rašínův duch, a jednoho krásného dne přijde i do "Čechei" nějaký Zimmermann-tesař a ukáže zástupcům lidu, kde nechal pro ně díru.

Odmítáme však tyto návrhy zákonů také proto, abychom projevili nejhlubší nedůvěru panu ministru zahraničí dr. Benešovi pro jeho zahraniční politiku. Pan dr. Beneš je podle našeho přesvědčení neštěstím nejen pro Evropu, nýbrž i pro svůj národ. Dnes ho snad ještě oslavují, ale přijde čas, že ho vlastní lid bude kamenovati. Český národ měl r. 1918 svůj osud v rukou. Kdyby byli jeho státníci zůstali věrni ideám, jež hlásali za války jako základ nového evropského řádu, český národ byl by se mohl státi silným, tvořivým, kulturu podporujícím činitelem ve střední Evropě. Ve svazu národních států, jichž hranice by byly určeny podle zásad práva sebeurčovacího, byl by se mohl český národ jako rovný mezi rovnými bez omezování ve své národní kultuře vyvíjeti a značnou silou se zúčastniti hospodářské obnovy a nového sociálního uspořádání Evropy. Zradivše ideje žijící za války, čeští státníci dali v sázku i budoucnost svého národa. Evropa, jíž měly mírové diktáty přece zajistiti trvalý mír, je dnes od Hamburku až k Cařihradu a Římu, od Moskvy až k Paříži v horečce válečných a revolučních příprav. Přižene-li se jednoho dne záplava bouře, smete nejdříve ty státní útvary, jež se nemohou opříti o jednotnou vůli svého veškerého obyvatelstva a jež jsou uvnitř rozervány.

Pan dr. Beneš je příliš chytrý a světem prošlý politik, než aby neznal evropské situace a nebezpečí hrozících jeho národu. Avšak on není svobodným politikem, a má-li někdy opravdu obezřetné nápady, právě jiné mocnosti mu předpisují, jak má jednati. Vůči Rakousku, říši německé a Maďarsku neměla však jeho politika takových obezřetných nápadů. Celé umění jeho středoevropské politiky zakládá se v tom, udržeti tyto státy při zemi a na jejich mdlobách a neštěstí budovati štěstí svoje, a návrh, který se dnes stane zákonem, slouží stejnému účelu, a jeho ctěný zpravodaj Špaček nezůstavil o tom zcela žádných pochybností a s díků hodnou jasností vyložil, jaký účel mají úvěry, jež poskytuje Československo Rakousku. Jeho řeč by věru zasluhovala, aby byla v tisících a tisících exemplářích rozšířena na objasněnou mezi obyvatelstvem rakouským, (Souhlas na levici.) a my se o to postaráme.

Také v německém tábore byli vážení politikové, kteří byli kdysi nakloněni domněnce, že utvoření Malé Dohody vyplývá z úmyslu dostati se z francouzského objetí a zahájiti politiku, jejíž ostří nesměřuje proti Berlínu a Vídni, nýbrž vyhovuje zeměpisné poloze, národnostnímu složení a hospodářským potřebám i "Čechei". Nikoli. Taková koncepce nebyla skutečně podkladem plánu pana dr. Beneše. Jeho politické koncepce navrhuje pražská odbočka francouzského generálního štábu ve shodě s Paříží. Jako je vedena vnitřní politika proti všem hospodářským zásadám zcela podle strategických hledisek tohoto generálního štábu, tak i politika zahraniční, zde odnárodňování Němců, Slováků a Maďarů, vyvlastňování půdy a postátnění lesů ze strategických důvodů, tam obkličování a uzavření, politické a hospodářské tištění k zemi ze stejných pohnutek. Je to licoměrnost, že jí není rovno, vykládá-li dr. Beneš, zbožně pozvedaje oči, že tyto návrhy zákonů prýští ze soucitného přání srdce, pomoci ubohému Rakousku. Nikoli. Dr. Beneš už dnes počítá, že přijde den, kdy Seipel a Zimmermann budou ve Vídni se svým uměním v koncích, a kanceláře generálního štábu zde už pracují na plánech vojenských operací, na něž se pak pomýšlí a k nimž mají dáti mravní a právní zmocnění i tyto zákony.

Úvěry nejsou vůbec úvěry na obnovu, nýbrž jen zostřují vysoké politické napětí v Evropě, protože ve skutečnosti rozmnožují protichůdné zájmy. To musí býti vysloveno se vším důrazem a se vší jasností na výstrahu oněm Němcům, kteří při svém německém michlovství spatřují v povolení těchto úvěrů známku odklonu od dosavadní šílené politiky a budují na tom jakési naděje. I my jsme toho mínění, že jsme oprávněni k nadějím, avšak neodvozujeme tyto naděje od této politiky, nýbrž od sil, jež působí opačně a jsou stále silnějšími, to jsou síly sociální, hospodářské a národní. Přeskupení na evropské šachovnici děje se s přírodní nutností. Musím ponechati úsudku pana ministra dr. Beneše, zda je možno ještě něco pro jeho národ zachrániti, obrátí-li ještě v hodině dvanácté. K budoucnosti našeho národa hledíme s plnou důvěrou a vírou. (Souhlas a potlesk na levici.)

Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. dr. Holitscher.

Posl. dr. Holitscher (německy): Velevážené dámy a pánové! K třem protokolům ženevské konvence ze dne 4. října o sanování Rakouska je připojeno několik příloh, mezi nimi také odpověď finančního výboru Rady Svazu Národů na otázky jemu učiněné. Odpověď obsahuje mezi jiným tuto lapidární větu, jež v 15 slovech odhaluje rakouský problém do nejhlubšího jádra. Zní: "Ve velmi krátké době nebude Rakousko směti spotřebovati více než vyrobí."

A opravdu, o to jde. Žádný stát nemůže trvati a se upevniti, který trvale více spotřebuje, než vyrábí. Může tomu býti tak přechodně, může se státi, že stát dělá dluhy nebo zatěžuje příští pokolení, jak to ovšem dělaly a dělati musily za války a v době po válce téměř všechny státy. Otázkou osudnou je však tato: Může Rakousko, toto torso státu, vůbec tak mnoho vyráběti, kolik potřebuje k životu i při nejpřísnější šetrnosti? Budiž dobře rozuměno, nejen pro správní organismus, nejen pro účely věcného a osobního nákladu úřadů, to by bylo ještě nejmenší, toho by se dalo docíliti; ne, tolik, aby dalo svému lidu možnost žíti jako kulturní národ. Finanční výbor sám zřejmě není pevně přesvědčen, že tato otázka může býti zodpověděna způsobem vylučujícím pochybnost. Neboť praví dále: "Nejde o volbu mezi prodlužováním životních podmínek posledního roku a jejich zlepšením, nutno voliti mezi obdobím, provázeným snad většími obtížemi než všechny obtíže zažité od roku 1919, připravujícím však pro budoucnost skutečně zlepšení" a připojuje k tomu: "To je předpoklad nejpříznivější - nebo pádem do propasti bídy a nouze, jimž v moderním světě mimo Ruska není rovno."

Zlepšení, která předpokládá finanční výbor, je tedy, jak praví, nejpříznivější případ, a tím je přece tedy již zcela jasně řečeno, že důvěra finančního výboru v to, že zlepšení také nastane, není přes příliš pevně odůvodněna. Finanční výbor nemohl, nechtěl a nesměl se zřetelněji vyjádřiti. Neboť kdyby byl býval řekl plnou pravdu, pak by byl musel vysloviti zničující rozsudek nad těmi strašnými smlouvami, jež tento nešťastný, zmrzačený stát vytvořily a jež jej olupují o světlo a vzduch, jichž přece každý organismus k životu potřebuje. Tento státeček nemůže dnes a ještě po dlouhou dobu vyráběti tolik, kolik potřebuje. Má potravin jen na 4 měsíce a nemá téměř žádného uhlí, je odříznut od more. Ohromné světově město, jež povstalo jako středisko císařství o 50 milionech obyvatelů, má dnes býti vydržováno 4 miliony převážně rolnického obyvatelstva. Zajisté, může jednou přijíti doba, kdy Rakousko bude schopno života. Bude-li jednou míti vybudovány své vodní síly, stane-li se neodvislým od dovozu uhlí, vybuduje-li nově svůj průmysl a bude-li vyráběti takové zboží, jež potřebuje málo mechanické síly, jež se zakládá spíše na zručnosti a duchu lidí, jako to učinily Švýcary, u kterých hraje hodinářský průmysl a hedvábnictví tak velikou úlohu, stane-li se Vídeň obchodním tržištěm tak, jak je to myšleno a o čemž také v tomto protokole je řeč, pak bude možno, že se Rakousko také jednou bude samo vydržovati.

Avšak, dámy a pánové, to netrvá jeden nebo dva roky, nýbrž to trvá desetiletí, tím více, že scházejí prostředky k investicím, jež přece musí býti učiněny, má-li to tak daleko dojíti. A co se má díti až do té doby? Nedojde a nemusí dojíti dříve k pádu do propasti nejhlubší bídy, o které mluví zpráva finančního výboru v hrůzy plné předtuše? St. Germain je počátek vší té bídy. Avšak snad by se nebyla stala tak příliš drsnou, kdyby všechny nástupnické státy ve slepé zášti s jedné strany, s druhé strany snad také pod nátlakem Francie, v prvých letech po převratu nebyly všemi způsoby přispěly k tomu, aby tu opovrženou Vídeň co možno rychle zničily. Škodolibost byla vedoucí pohnutkou; dráždilo to ješitnost a posilovalo to sebevědomí, jestliže se dřívějšímu domnělému utiskovatelo ještě mnohem hůře vedlo. Národnostní šovinismus myslil, že vlastní moc je tím větší, čím hlubší je pád protivníkův. A tak se dělalo politicky a hospodářsky vše, aby se osud bez tak těžce trpícího souseda ještě zostřil. Pamatujeme se ještě na všechna ta uzavírací opatření, nekonečné šikany pro vývoz uhlí, dodávky cukru a tak dále a nepotřebují snad vzpomínati, jak to prováděli Maďaři stran Burgenlandu, S. H. S. stran celovecké pánve, kolik vnitrní síly všechno to ubohému Rakousku uloupilo.

A dále: Dva roky musely uplynouti, až se konečně kapitalisté vítězných velmocí rozhodli podati záchrannou ruku bezmocné zemi. Již roku 1920 počaly prosebné cesty, žebrání. Od té doby, co měšťácké strany vymknuly dělnictvu z rukou vládu a tím s nejúplnějším úspěchem zabránily, aby majetná třída a zvláště boháči byli energickými opatřeními donuceni poskytnouti prostředky k záchraně státu, mohla jen cizina zadržeti pokles, jenž se stále stával zběsilejším. Avšak ta se zdráhala, až stále blíže postupu jící nebezpečí úplného shroucení, bezvládí, povstání a občanské války panstvo poděsilo. Není to lidskost, není to láska k bližnímu, není to soucit s opravdu nezaviněnou bídou těchto ubohých trpitelů, je to velmi oprávněná úzkost, že by ve vír klesající Rakousko mohlo s sebou strhnouti několik sousedních zemí, že by se mohl duch násilí a rozkladu, který přece všude pod popelem doutná, odtud rozšířiti také na jiné státy.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP