Předseda (zvoní):
Slovo dále má pan posl. Veverka.
Posl. Veverka: Vážená sněmovno! V proudu včerejší debaty uchopil se slova také pan kol. Anděl. Opravdu lituji, že není přítomen, poněvadž nerad bych vzbudil dojem, že používám jeho nepřítomnosti, abych na pravou míru uvedl některé jeho výroky.
Pan kol. Anděl včera rozdával lekce jednotlivým politickým stranám, nalézajícím se v koalici, ale zapomněl, že tomu není tak dlouho, kdy sám byl členem takové koalice. A tenkrát patrně zapomněl všechen rozum doma, poněvadž nemohu říci, že by z té doby se datovaly nějaké zvláštní události, resp. že by se z té doby datovaly nějaké zvláštní pomoci toho stavu, jejž dotyčný pan kolega zastupuje. Mně o tom jakožto vrstevníku není pranic známo. Ba já jsem dokonce jako poslanec byl přítomen té éře, když pan kolega byl v majoritě a, prosím, nevím o ničem, ač musím konstatovati, že tenkráte byly poměry výhodnější, poněvadž co do počtu byla koalice menší, než je nyní. Tenkráte jednalo se se třemi stranami, kdežto nyní je jich pět. A docela otevřeným způsobem zde prohlašuji, že snad není ani jedna z těch politických stran, která by v tom paktu viděla nějaký svůj ideál, ale máme tolik lásky k vlasti, že se spojujeme a tvoříme onu většinu, která udržuje život republiky. Republika je onen tmel, který nás drží pohromadě, a žádné osobní prospěchy. Alespoň strana, k níž mám čest náležeti, mezi ně patří.
Vážení pánové! Pan kolega mluvil zde a rozdával poučení jmenovitě straně soc.-demokratické. Nejsem povolán, abych ji chránil, pánové mají mezi sebou vlastní osobnosti, které tuto povinnost zastanou. Ale, prosím, mluvím o záležitosti, o niž šlo. Pan kolega mluvil o rovnosti, právech a povinnostech a poukázal straně sociálně-demokratické, že když má práva, má také nésti povinnosti. Dobře, proti tomu nic nenamítám, to je věc, kterou by si pánové vyřídili sami mezi sebou. Ale jedna vážná událost se sběhla. Pan kolega na konci své řeči zapomněl patrně to, co řekl napřed, neboť pravil, že prý existuje nějaké usnesení vlády, v němž je obsažena nevůle proti stranám, které nejsou v majoritě, tedy ze nebude jmenovitě v těch případech, kde se jedná o intervence osobní, pánům z oposice vyhovováno. Je to zvláštní, že v tomto případě pan kolega již neznal té rovnosti práva a povinností, nýbrž že znal jen tu stránku práva, totiž míti tytéž výhody, které má ona majorita, která nese také odium této majority, poněvadž, pánové, postaviti se do řad oposice a držeti fulminantní řeči, bychom také dovedli. Byli jsme také v tak zvané oposici, a my, prosím, vždycky, když šlo o záležitosti, týkající se republiky, hlasovali jsme pro její zájem. (Výborně!) Lituji, že nemohu se při této záležitosti dosti podstatně zdržeti, poněvadž ještě několik mých kolegů je přihlášeno a času nám nezbývá. Dovolte mně, prosím, abych se směl krátce zmíniti o záležitostech, které mne přiměly k tomu, abych se také přihlásil k rozpočtové debatě, jmenovitě k debatě specielní. Nepotřeboval bych se snad ani dovolávati zvláště souhlasu slavné sněmovny, že neseme všichni dojem, jako by rozpočet letošní, resp. pro r. 1923, byl sděláván pod nějakým zvláštním nimbem spořivosti. Díváme-li se na jeho celek, na příjmy a vydání, není na první pohled tato okolnost dosti patrnou, ačkoliv probíráme-li jej, nalézáme tam skutečně jednotlivosti, a zase druhé svědčí tomu, že je výdaj značnější. Budiž! Já mám při této záležitosti na zřeteli jinou okolnost. Mám za to, že šetření je sice krásná věc, avšak musí býti na pravém místě. Není-li na pravém místě, může býti velmi povážlivé, velmi škodlivé. Rozeznávám šetřiti místně, abych tak řekl, a šetřiti nemístně. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
A na takovéto případy nemístného šetření dovolím si v krátkosti poukázati. Kdybychom chtěli jíti věci na kloub, mohli bychom říci, že lze lehce nalézti, alespoň nám, kteří známe celé naše státní zařízení, jak v mnoha směrech dosti podstatně šetřiti, a mohli bychom snad začíti u jednotlivých ministerstev, pokud se týče jich samotných. Nevím, jestli by nebylo naší republice daleko zdravější, kdybychom zredukovali poněkud jejich počet.
Prosím, aby mně to nebylo vykládáno v ten smysl, že bych snad chtěl proti některým pánům držitelům tohoto portefeuillu se vyslovovati, ani mne nenapadá. Já mám na zřeteli věci samotné, a sice ne k vůli vydáním, která ministerstva vyžadují, nýbrž k vůli ztížení agendy úřední, která těmito jednotlivými ministerstvy musí procházeti. Jestliže by bylo třeba, mohl bych poukázati, že záležitosti jednoho oboru se týkající musejí projíti devíti instancemi, a ty mám, prosím, k disposici a o nich bych se mohl specielně zmíniti. Považuji to za vadu, a to tím větší, že je tak komplikována práce kancelářská, která nejenom věc zdržuje, přichází i draho, a obecenstvu, resp. voličským vrstvám, se tím nepomáhá, neprospívá, naopak věc se jenom oddaluje od svého vyřízení.
Kdybychom tak chtěli, mohli bychom snad poněkud ještě níže sestoupiti a nalezli bychom tak mnohé, na čem by se mohlo šetřiti nejen z ohledů úsporných, pokud se vydání týče, nýbrž i z ohledů rychlého úřadování, které by nám jenom svědčilo, jmenovitě přihlédneme-li k tomu, jak jsem se posledně dověděl, že značný počet úřednictva proti dřívějším dobám v naší republice je zaměstnán a snad zaměstnán způsobem velmi účinným, tedy ne že by zaháleli, nýbrž že mají plné ruce práce, namnoze zbytečně komplikované.
Mne vede hlavně k tomu, abych obtěžoval svými vývody záležitost školství odborného, pokud se týče školství živnostenského. Já jsem již s tohoto místa dvakráte stěžoval si na poměry v tomto směru panující. A tak maně mi napadá, abych si vzpomněl na vídenského poslance dr. Rosera, který po řadu desetiletí, jako člen parlamentu vídeňského, stále při debatě rozpočtové opakoval svůj apel, aby byla zrušena malá loterie. Ministerstvo vyučování patrně chtělo by mně poskytnouti takové příležitosti, abych se touto vlastností také vyznamenal, poněvadž na opakovanou žádost a stížnost na živnostenské školství zůstává stále vše při starém.
Pan kol. dr. Uhlíř nazval při svých vývodech toto školství popelkou. Já bych řekl, že neznám přiléhajícího názvu pro stav, v jakém se toto školství nalézá, poněvadž pojem "popelka" je zde příliš vysoký. Není možno s tímto způsobem školství se spokojiti. Ono je založeno na starém ministerském nařízení z dávných let. Opatřování potřeb pro ně je přímým skandálem, žebrotou, státu nedůstojnou, vedení není žádné, učitelstvo a žactvo si může dělati, co chce. Škola je obligatorní, podle toho, jak se kdo na ni dívá. Když ji nenavštěvuje, také dobrá, a vyučuje-li se v ní, také dobře.
Dovoluji si poukázati k posledním událostem, které se sběhly v Budějovicích. Tam prostě diktovali pánové, že se bude vyučovati celý den, dopoledne i odpoledne, v den všední, dotyčná společenstva usnesla se, že učňovstvo do školy nepošlou a následkem toho se nevyučovalo, a státní moc, resp. ministerstvo, nemá prostředků, aby donutilo dotyčné činitele, aby vyučování bylo opětně předsevzato.
To jsou poměry, o kterých nelze říci, že jsou turecké, poněvadž mají-li v Turecku pokračovací školy, myslím, že budou lépe řízeny, nežli jsou školy naše. Poměry jsou tak rozhárané a k nim se přidružují ještě v poslední době tak neblahé jiné poměry, že je to až k zoufání. Všichni rohatí nám byli dlužni, že jsme udělali novelisaci zákona školského. Tam totiž je ustanovení, že učitelé obecných a občanských škol jsou povinni, jde-li o to, aby byl počet hodin pro ně stanoven a doplněn, tento počet eventuelně absolvovati na dotyčných školách živnostenských. Račte si představiti rozdíl mezi školou obecnou a živnostenskou! Vyučování na škole obecné je hračkou proti vyučování na škole živnostenské, poněvadž tam jsou děti, pro něž je dostatečná disciplina, kdežto na živnostenských školách jsou dospělí jinoši a není pro ně žádné discipliny než autorita učitelova. Ztrátou, bych řekl, je, že část učitelstva je povinna, aby na těchto školách vyučovala zdarma. Zaplať pán bůh, že se tak dosud neděje, poněvadž má skutečně ministerstvo dojem nespravedlnosti tohoto ustanovení, a to prostě z toho důvodu, jejž jsem jednak naznačil a za druhé, že jedna část učitelstva na těchto školách bude placena a ta druhá placena nebude, ale bude míti tytéž povinnosti. Co si udělá ministerstvo s pány učiteli na obecných a občanských školách, proti tomu nemáme co namítati, ale prosíme, aby ještě k tomuto znehodnocenému školství byla připisována tato nevýhoda, poněvadž není potřebí široce a dlouze dokazovati, jaký výsledek vyučování se strany těchto učitelů může vypadnouti na prospěch toho žactva. Tak jako pouhým sezením se nepracuje v kanceláři, tak také pouhou přítomností se nevyučuje ve škole, a pan inspektor, který sice má dohled v tomto směru, navštěvuje školu jednou za dva roky. Ten tam šlakovitě málo pomůže, nota bene, když musíme říci, že máme pány inspektory snad muže velice ctihodné, ale pravidelně vzaté z našich průmyslových škol. Když ráčíte si uvědomiti, jaká různost povolání ve školách živnostenských se koncentruje, nač tedy takový pan inspektor může při nejlepší své vůli stačiti? Kdybych se ho tázal, jaký výsledek vyplynul na dvou nejčetnějších řemeslech ve školách zastoupených, a to je krejčovina a obuvnictví, těžko by mně na to odpověděl, poněvadž mu schází naprosto veškerá kvalifikace, aby to dovedl posouditi. A když voláme: Ustanovte konečně nějakého odborného inspektora, aby tyto věci netonuly v tom poměru, v jakém jsou, poněvadž učitelstvo v těchto vrstvách je ustanovováno ze sil nedosti kvalifikovaných, což je docela přirozeno za našich poměrů společenských, když se snad někomu tím dělá - řekl bych - lichotka, že je jmenován učitelem, ale jeho hodnota přitom není nijak prokázána - voláme marně. A jakým způsobem jsou připravováni učitelé odborní z řad řemeslníků - neračte se domnívati, že učitelstvo ze řad obecných a občanských škol je schopno, aby toto odborné učivo žactvu poskytlo - o tom svědčí mně právě doručený dopis, kde mne jistá škola prosí o prokázání služby učiteli z literních kruhů, abych mu poradil, jak si má počínati při vyučování předmětů, které do jeho oboru nenáležejí, předmětů, které jsou čistě povahy řemeslné. Jaký výsledek může míti takové vyučování? Nanejvýše sesměšnění, které hoch, učeň, přináší do dílny. Výsledek je paskvilem, ze kterého si odborníci tropí smích. Tento stav je neudržitelný. Na naše volání, aby ministerstvo předložilo zákon, o který se jedná již 40 roků, konečně letos v prvních měsících tohoto roku předložilo ministerstvo jakýs takýs nástin návrhu zákona - prosím, nástin - jakoby nebylo bývalo možno za tu dlouhou dobu připraviti zákon. Nechci dělati špatných vtipů, ale myslím, že naše sněmovna nemůže si naříkati, že by snad nedovedla udělati rychle zákon. Vždyť jsme viděli na dřívějších případech, co umíme, když jsme za dobu, co se jiní lidé vyspí, třepali přímo zákony z rukávů. Tím spíše bylo by možné, abychom při živnostenském pokračovacím školství udělali zákon za celá desítiletí. Přitom konstatuji, že byl dotázán kde jaký faktor, i já sám, abych o zákoně podal své dobré zdání. Celé korporace tak učinily zároveň, nehledě k tomu, že je zde ještě jeden faktor, živnostenská státní rada, která zaujala určité stanovisko, a že určité organisace učitelské těchto škol i jednotlivci k tomu přispěli ze svých zkušeností. Pan ministr vyučování byl tak laskav, když se ujal slova v debatě, že prohlásil, že konečně tento zákon, totiž jeho návrh, byl předložen. Návrh zákona byl od činitelů, kterým byl dán k posouzení, již v měsíci červnu vrácen, ale nestalo se pravděpodobně v té věci nic, pranic. Zkrátka a dobře, leží v zásuvce pana referenta. Takový jest jeho stav. Je otázka, zda nechybí ministerstvu dobré vůle v této záležitosti nám vyjíti vstříc, ve věci, která má tak eminentní důležitost nejenom pro vrstvy živnostenské, nýbrž i pro vrstvy dělnické, poněvadž tyto školy chceme postaviti na docela jiný stupeň, než na jakém byly doposud, aby totiž nebyly pouhými opakovacími hodinami z dávných dob. Chceme je přizpůsobiti novému účelu, aby totiž vychovávaly mladého adepta docela k jinému účelu, než k jakému byl vychováván doposud.
My želíme toho, že na naše námahy není vzat zřetel, aby zákon byl pokud možno rychle upraven. V rozpočtu pro rok 1923 nenalézáme ani haléře, který by se na to vztahoval. To jsou poměry, na které žaluji a prosím, kdyby nám nebylo vyhověno, nevyhrožuji tím, ani mne nenapadá, ale učiní živnostenstvo kroky, které ministerstvu zvláště vítány nebudou.
Já pominu, abych se zmiňoval o stavu, v jakém se nalézají místnosti pro tyto školy, já pominu, jak je učitelstvo dotyčných škol placeno, nejen pokud se týče mezd, nýbrž také v dochvilnosti placení, poněvadž nikdo za to nechce garantovati, kdo má zaplatiti, a řídící musí běhati po všech možných činitelích, musí žebráckým způsobem sebrati ten groš, aby mohl učitele uspokojiti. My máme, vzácní, v naší republice několik ústavů k podporování živností a já jsem velmi povděčen, že pan ministr obchodu je přítomen, poněvadž na jeho laskavost adresuji tuto věc.
Zajisté ministerstvo poskytuje na tyto ústavy, i když jich nevydržuje, slušné subvence. Mám jedno vážné přání, aby také v tomto směru byl veden na tyto ústavy nějaký odborný dozor. Jestliže v nich má nalézti učitelstvo pro živnostenské školy možnost, aby svoje vědomosti náležitým způsobem upravilo, pak tam musí býti nejen pedagogičtí činitelé, ale také odborní činitelé, kteří zkontrolují, co se tam po stránce odborné učí, o což vlastně jde - poněvadž neklademe zrovna velkou váhu na chování jinocha, kterému je 14-18 roků, to není zrovna způsob školského chování, kde se dávají ruce na lavici; na tom nám, živnostníkům, málo záleží. Naopak; my hledíme s tímto jinochem zaváděti takový způsob -chování i rozmluvy, aby se tam cítil nejen spokojen, ale aby tam rád šel a byl tam spokojen. Nerozpakuji se prohlásiti, že můj adept prohlásil svého času panu inspektorovi na otázku, jak je tam spokojen: "Pane inspektore, u nás je hotový ráj." Tento hotový ráj spočívá v možnosti učitelově, jak se žáky dovede zacházet a působiti na jejich cit. Stránka vychovávací, na níž se taková ohromná váha klade, je učiteli více vrozena, a když ji nemá, pak ji těžko žáku vštípí.
Pane ministře, promiňte, že Vás apostrofuji, prosím, aby z těch ústavů, které Vy z valné části financujete a které podrobeny jsou Vašemu dozoru, odcházelo učitelstvo, které se tam vzdělává, opravdu tak kvalifikované, abychom mohli bezpečně vložiti do jeho rukou výchovu našeho dorostu. Ale, pane ministře, jestliže vybírají se jednotlivé osobnosti, které mají míti kvalifikaci pro takovéto vyučování, pak zajisté ráčíte doznati, že je potřebí, aby to byli mužové v první řadě s jistou vyšší inteligencí, aby byli eminentně technicky a theoreticky vzděláni ve svých oborech a aby žák viděl v nich tu odbornou veličinu, která má býti zářivým vzorem. Učitel musí míti tu zručnost a dovednost a všecko s tím souvisící, co pro své povolání má potřebí! Ale, jestliže se pro tento účel vybírají osobnosti alespoň relativně způsobilé a jestliže se honorují, když jsou v pevných službách, 1400 korunami měsíčně, pak je nemožné žádati, aby sek takovéto hodnosti propůjčila síla samostatná, živnostník, který má opustiti svoji živnost, která ho slušně živí a má se věnovati povolání, které eventuelně ho může úplně ruinovati, a poněvadž je provisorně ustanoven, může býti za všech okolností propuštěn; zbaví se řemesla, živnosti a stát mu nic pro budoucnost neposkytne. Tyto poměry jistě zaviňují, jest-li přece příslušní činitelé působí, že nemůže od nich nikdo žádati výkonů, jež by měly oslňovati, nýbrž naopak tito lidé pracují s nechutí a jmenovitě týče se to těch učitelů, kteří jsou najímáni za posluhy, stojící na rohu, kde se mu jednoduše řekne, ty, X. Y., pojď učiti, a když vyučí, dá se mu 1000 K a řekne se: Jdi s pánem bohem! Až tě budeme potřebovati, zavoláme tě znovu. Tímto způsobem ničíme toho člověka na jeho existenci a nic mu za to nedáváme. Jsem přesvědčen, že to není v intencích ministerstva, aby se s těmito pány takto nakládalo a prosím v zájmu a jménem stavu, jejž mám čest zastupovati, aby pan ministr neodpíral své blahovůle těmto činitelům, aby nařídil, co se v těch věcech dá učiniti. Já nemám nic proti těmto ústavům, jmenovitě pražskému, který dobře znám, já sám jsem tam 20 roků vyučoval, ale postrádám tam dohledu odborného a všeho, co má směřovati k reelnímu vedení, aby ti, kteří tam přicházejí, odnesli si odtud, čeho je potřebí pro jejich příští působení.
Teď malou poznámku k věci. Má-li takový ústav prosperovati ve směru, pro který byl založen, pak je nezbytně potřebí, aby tam byly také sbírky, jež mají názorným způsobem pomoci vyučovati a ne znázorňovati to rukama. Nesmí se šetřiti groše, aby se takové sbírky jednou pro vždy opatřily, kterými by mohl učitel demonstrovati a ukazovati důsledky chyb nebo předností vzešlých z nesprávné práce. Já si představuji, ať jsou tam či onde, že nepotřebujeme ciziny, nýbrž potřebujeme věděti, co tam náleží a patří, my nemáme s tou věcí nic společného a když máme tolik schopnosti a možnosti, zřídíme si to sami. Peněz, které vláda na tyto věci věnuje, bude zajisté náležitým způsobem využito, a ministerstvu vzejde z toho od příslušných kruhů příslušný dík.
Peníz tímto způsobem vydaný opravdu ponese ovoce, kterého z tohoto, řekl bych, úrodného stromu, takto pěstovaného, lze docíliti. Jinak tyto subvence pozbývají významu, poněvadž je možnost, že ujdou, aniž by ten plod, který žádáme, přinesly.
Já prosím pana ministra, aby se
nehněval, že jsem si ho dovolil s tohoto místa apostrofovat; mně
jde o věc, a poněvadž jistě vím, že má p. ministr intence, aby
se věci sloužilo, a věřím, že ministerstvo na všechno nemůže dohlížeti,
je proto potřebí odborného činitele, který by na sebe ten dohled
vzal. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Slovo dále má pan posl. Houser.
Posl. Houser: Slavná sněmovno! Jak se dívá nynější vláda na kulturní úkoly státu, zračí se nejlépe v rozpočtu ministerstva školství. Letos toto ministerstvo ušetřilo naproti loňsku 86 milionů. To jsme tedy dostoupili již vrcholné výše kulturní? Která to položka kulturní byla snížena? Položka národního školství, a to o 117 milionů, tedy o více než činí veškerá úspora ministerstva školství. Na účet národního školství byla některá vydání zvýšena: na průmyslové školy, na umění a jak v dnešní úpadkové éře jest snadno vysvětlitelno, na účely církevní. Poněvadž církev katolická dostává již ohromné obnosy, dává se také církvi československé. Národní školství bude mít méně o 117 milionů, církev československá z nich dostane 9 milionů.
Škola národní, to jest obecná a občanská, má však u nás k dokonalosti velice daleko. Uvedu proto charakteristický doklad, totiž počet žáků ve třídě. Před 53 lety ustanovil rakouský zákon školský, že největší počet žáků ve třídě může být 80. To se stalo před půl stoletím. Zákon za tu dobu se nezměnil škole na prospěch. Když nedávno vládní strany odhlasovaly tak zvaný malý školský zákon, zůstal v něm onen počet 80, a vláda se vymlouvala na závažné důvody finanční. Částka, kterou nyní národní škole bere, mohla značně zmenšit tuto finanční nesnáz, ale k tomu nebylo dobré vůle. V Dánsku mají už dávno zákon, podle kterého největší počet žáků ve třídě na venkově je 37, ve městech 35, a u nás je národní školství na takovém stupni, že je ten počet více než dvojnásobný. Obecná a občanská škola v našem státě je obtížnou a odstrkovanou popelkou.
Národní škola je školou dorostu nezámožného občanstva, a proto se třídní kapitalistický stát nestará o podmínky její zdárné činnosti. Spíše lze zjistit snahu, aby se dětem poměry ztížily. To se děje tím způsobem, že si žactvo musí opatřovat knihy a ostatní potřeby vyučovací, a mnohé děti školní zůstávají bez nich. Dokladem toho, že státu nezáleží na dětech, jež docházejí do národních škol, je rozpočtový oddíl Sociální péče o studentstvo, v němž se poskytuje vysokoškolskému studentstvu 6 milionů, středoškolskému studentstvu 3 miliony. Ale marně hledáte položku na sociální péči o žáky obecných a občanských škol. Těm neposkytuje stát nic, a přece jsou mezi nimi takoví, kteří trpí podvýživou a jiní, mimořádně nadaní, kteří by rádi dojížděli z domova do vzdálené školy měšťanské nebo v jejím místě by bydleli, kdyby jim někdo finančně pomohl. Na ně se sociální péče ministerská nevztahuje.
Třetí známkou sociálního smyslu v našem školství je, že se vybírá školní plat. Stát nemůže snésti výdej 5 milionů, které vynese tato daň ze vzdělání. Na Slovensku se neplatí, kulturní cit maďarský nesnesl ohavnost takové daně. To jsou odpovědi na samozřejmý požadavek po bezplatnosti školy.
Ministerstvo školství zdržuje provedení školních reforem, jež znamenají pokrok, i když jsou předepsány zákonem. Dne 13. července letošního roku byl publikován malý školský zákon, jehož předposlední paragraf praví doslovně: "Zákon tento nabývá účinnosti dnem, kdy bude vyhlášen." Ale z ministerstva byl dán pokyn zemským školním radám, že prý je nutno, aby se vyčkalo s prováděním zákona do té doby, až budou vydány prováděcí předpisy. V ministerstvu se prý od března r. 1921 připravoval návrh tohoto zákona. Doufám, že jsou tam odborníci, kteří mají školské otázky rozřešené a tvrdím, že je jich tam dost, když dle sdělení bývalého ministra dr. Engliše má ministerstvo školství a národní osvěty v Československu o 1/3 konceptních úředníků víc, než mělo rakouské ministerstvo kultu a vyučování. Doprovod k zákonu však nevypracovali dodnes.
Malý školský zákon má mnohá ustanovení reakční, reakce v něm udává tón. Tím více se musíme starat o provedení oněch ustanovení, která mohou znamenat pro národní školu pokrok. Je jich málo. Vedle zrušení úlev ve školní docházce je to zavedení ručních prací jako povinného předmětu a zřízení pokračovacích škol nebo kursů pro mládež ve věku od 14 do 16 let. Je už nejvyšší čas, aby škola měla mezi svými předměty tělesnou práci. Nynější škola s výhradným pěstováním rozumu a paměti odtrhává dítě od kořenů přirozeného jeho života a přesazuje je do půdy cizí s umělým světlem a umělou vláhou, které nahrazují slunce, proudění vzduchu a jarní déšť. Povrchní pozorovatelé, kteří měří dětské činy měřítkem dospělých, nepostihli, že hra je dosti často pro děti zaměstnáním vážným. V dětech je touha po plánovité činnosti, která zaměstnává rozumy i svaly, škola ji však nejen nevyužitkovává, ale drsně potlačuje. Té by se vyhovělo zejména tělesnou prací.
Tělesná práce může provázet a doplňovat vyučování, jak jí už nyní užívají někteří učitelé. Práce, jak ji mám na mysli, má být východiskem k poučování ostatnímu, a má být předmětem samostatným. Děti by konaly nejrozmanitější práce v zahradách a školních dílnách. Každé období národní školy má organisační jádro, kolem něhož se všechna její činnost kupí. Česká škola má posud takovou ústřední ideou náboženské vyučování. Jeho neplodnost uznaly mnohé moderní státy, Francie, Italie, Amerika, a zavedly místo něho občanskou nauku. Není pochyby, že toto období potrvá velmi krátce. Co bude trvalou jednotící ideou všeho působení školního, je živý pramen veškeré činnosti dětské a lidské - tělesná práce.
Jí se do nynějších mrtvých domů školních, kde děti odsouzeny jsou k mlčení a strnulému klidu, vnese ruch a rozpoutá tvořivost. Za nynějšího stavu učí se každý žák pro sebe, i ti, kteří sedí vedle sebe, pracují tak isolovaně, jako by byli od sebe na míle vzdáleni. Tělesná práce udělá ze třídy pracovní obec. Někteří žáci budou provádět samostatné pracovní úkoly, ale i při těch pozorováním a napodobením zdar a nezdar jedněch se stává zkušeností mnohých. O jiných úkolech pracuje celá skupina. Její členové závodí v bystrosti úsudku, jak dospěti k dokonalému výsledku, v obratnosti rukou, v bratrské sdílnosti a vzájemné pomoci. Co se provede, není individuelním majetkem, ale vlastnictvím všech. Zvláštní cenu mají takové výrobky pracovní družiny dětské, jež jsou určeny pro vyšší jednotu společenskou, na př. obec.
Kdyby práce, tělesná práce byla duší školy, přiblížila by se tato velice, ano v mnohém by splynula se skutečným životem, jehož duší je také práce. Ovzduší školy a ovzduší životní praxe by bylo totéž. Ale škola by měla na život neobyčejný oplodňující vliv. Mládež by do něho vstupovala se znalostí tělesné práce a s přesvědčením, že práce je sůl života, a že není světější povinnosti nad ni. Příkaz pracovat by byl tak přirozený, že by byl samozřejmý jeho důsledek: Kdo nepracuje, ať nejí!
Společenští příživníci takové škole nepřejí. Školský zákon zařadil ruční práce mezi povinné vyučovací předměty: Na papíře, protože dodává: Ministr přihlížeje k nedostatku školních dílen a k nedostatku školeného učitelstva, může zmocnit školní úřady aby zaváděly vyučování ručním pracím chlapeckým toliko postupně na těch školách, kde pro ně budou vhodné podmínky. To je ústupek těm, kteří nepracují. Tuto lichou výmluvu nabízí zákon ministerstvu. Uvedeným pokynem oddálilo ministerstvo zavedení povinného předmětu do škol. To je neutěšená perspektiva do budoucnosti.
Chudá mládež je odkázána jen na vzdělání, kterého poskytuje národní škola. Většinou nedochází ani do školy měšťanské, protože jejich síť není dosti hustá. Školy střední, odborné a vysoké jsou zřízeny jen pro mládež kruhů zámožných. Naším cílem je, aby se na ně mohli dostat všichni, kteří mají tolik nadání a píle, aby na nich prospívali. Týká se to zejména škol středních, které by měly opustit svoji pochybenou úlohu, aby byly přípravkami ke studiu vysokoškolskému; měly by se věnovat všeobecnému vzdělávání a poskytovat ho mládeži veškeré. Nyní se ta mládež rozděluje dle škol na studující, řemeslnou, zemědělskou a potom takovou, o jejíž vzdělání se po 14. roce nestará nikdo. Máme veliký počet škol středních a odborných, o jejichž náležité opatření má stát velikou péči, dává na ně 230 milionů. Učňové živnostenští jsou v pravdě odbyti, dotace na živnostenské školy pokračovací činí 11 milionů. Stav školství pokračovacího nejlépe vystihují tato fakta: Nemá ani vlastních místností, ve kterých se vyučuje, má je toliko vypůjčené v budovách národních škol a nemá ani vlastního odborného učitelstva, místo něho učí na živnostenských školách pokračovacích učitelé obecných a měšťanských škol, kteří to vyučování mají za vedlejší zaměstnání a za pramen vedlejších příjmů.
Avšak veliký počet hochů a děvčat po 14. roce věku nepatří do jmenovaných škol a nedochází do nich. Jsou v městech i na venkově, a o jejich vzdělání se nestará nikdo. Jsou mocnou překážkou kulturního pokroku národa. Nový školský zákon si těch mladých lidí povšimnul a projevil o ně starost. Mají se pro ně zřídit pokračovací školy nebo kursy při obecných a měšťanských školách. Uvítali jsme to ustanovení s radostí, třeba zakalenou tím, že není blíže vysvětleno, co bude cílem těch pokračovacích škol a kursů, a jak budou organisovány. Zákon vstoupil v platnost před 4 měsíci. V té době jistě mohlo ministerstvo splnit úkol, který mu byl uložen, aby vydalo pro ně předpisy; veliká část našeho dorostu občanského mohla v slíbených ústavech růsti rozumově a mravně, ale ministerstvo nevykonalo zákonného příkazu mu daného. Jedná se o mládež, která zůstala dosud mimo okruh zájmu stavovských organisací, mládež všemi opomíjenou a od kulturních zřídel odstrčenou - rozhodovalo snad to, že se na ní ministerstvo školství dopouští těžkého kulturního hříchu?
Česká škola národní není průkopníkem za vyšší kulturu a dokonalejší formy společenského života, ale ani nedrží krok s myšlenkovým přerodem jednotlivých dějinných období. Když před půl stoletím Hasnerův zákon dal základ k nové škole v Rakousku, odmítal jej náš národ v podstatě proto, že obnovoval zatuchlé církevní ovzduší ve škole a nechával do ní proudit tendence liberalistické. Nedělo se to nijak radikálně: obecná škola měla vychovávati v mravnosti a nábožnosti. Poválečná revoluce a její myšlenkové bohatství znamená v mnoha státech pro školu novou epochu: v Rusku, v Rakousku, v Německu. Školy v našem státě se však nedotkla. Můžeme mluvit o vychovatelském úhoru, a co vychází z ministerstva školství, je konservování zákona Hasnerova. Není v něm ani porozumění duchu doby, netvoří pro budoucnost, zmocňuje se opatrně a pomalu posic již opuštěných. Proto není naše škola realistická, ale konservativní a zpátečnická.