Pátek 27. října 1922

Byl-li by nám vnucen nepochopením nás a naší dobré vůle, neobáváme se jeho následků pro nás, však zájem státu v tomto okamžiku jest nám rozhodující a podle toho také chceme se říditi.

V závěru své řeči chtěl bych obrátiti pozornost slavné sněmovny a zejména vlády a pana min. předsedy zvláště na tu část vyděděnců práva z řad selského lidu venkovského, na němž neblahým zákonem o obecním statku ze dne 17. července 1919 spáchána byla křivda, o jejíž odčinění jménem všech těch tisíců, mezi nimiž jest většina malorolníků, uctivě prosím všechny činitele jak ve vládě, tak v parlamentě a celé politické veřejnosti. Při dobré vůli lze nalézti způsob zákonného upravení této životní věci starousedlých byla podána řada námětů v tom směru -; nelze bez trpkosti, bez hořké lítosti snésti dnešní stav otázky starousedlých, jak se v praxi po poslední zákonné úpravě ukázal. Nelze přece strpěti přímou konfiskaci jmění starousedlých občanů ve prospěch nikoli už ostatních novousedlíků, ale přímo ve prospěch velkostatků. Výnos z 20 tisíc ha lesa starousedlých, obnášející ročně ca z ha 500 Kč, to jest 10 milionů Kč ročně, dostává se z 50% dle přesné statistiky do rukou velkostatků v podobě užitku z obecného hospodářství záborem starousedlých provedeného. Celých 5 milionů Kč ročně získá velkostatek místo chudého horského lidu, velkostatek, který na druhé straně za své pozemky, reformou půdní převzaté, dostane odškodnění ve výši zákonem stanovené. Těžká krise letošního roku dolehne tím více na bedra starousedlých rodin, kdy při neúrodě slámy nelze získati náhradního steliva, ani dříví pro potřebu hospodářství a píce pro výživu dobytka v uvážení, že pozemky starousedlé, hlavně lesy a louky tvořily u mnohých hospodářů podstatnou, ne-li celou část držby těchto druhů pozemků.

Odčinění křivdy této je aktem práva a spravedlnosti, není milostí, a přiznává-li se parlament a vlády k chybám a nedorozuměním jinde a opravuje-li zákony a doplňuje, jest povinností zabývati se opravou a novou úpravou i zde. Jako v jiných otázkách, i zde chceme cestou dohody spoluúčastniti se jednání v této věci a žádáme slavnou vládu, aby v nejbližší době toto laskavě zahájila. Doufáme i zde v dobrou vůli všech činitelů a očekáváme, že vláda tato nebude se vyhýbati napraviti omyly minulosti, zejména když i určité mravní důvody mohly a měly by spolupůsobiti na rozhodnutí příslušných činitelů.

Jako sedlák český, příslušník středního stavu zemědělského, chápající vážnost chvíle, která nastává pro tento stav, nemohu než vřele doporučiti všem příslušníkům středního stavu zemědělského a živnostenského na venkově, s námi hospodářskými styky spojeného, pěstovati tyto styky i na poli hájení společných zájmů středostavovských, nejtíže postižených ne tak akutností a příbojem krise dnešní, jako spíše přízrakem vleklosti její. Z následků dnešní krise zotaví se průmysl a z nesnází přechodných i dělník průmyslový poměrně velmi brzo; leč pro stav selský a s ním hospodářskými vztahy spjatý stav živnostenský nadejde doba dlouholetých těžkých bojů a zápasů o holou existenci, doba starostí a obav o osudy rodin jejich. K těmto zápasům středních stavů se světem socialistickým a průmyslnickým o uznání životních potřeb a existencí naší volám po koncentraci občanské: proti heslu jednotné fronty socialistické stavíme heslo jednotné fronty středostavovské, jednotné koncentrace státotvorných a poplatných elementů tohoto státu!

V naději, že dobré předsevzetí vlády bude provázeno i příslušnými činy, budu hlasovati kladně. (Souhlas a potlesk.)

Místopředseda inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej pán posl. Bubník.

Posl. Bubník: Vážení pánové a paní! S tohoto místa přede dvěma dny bylo vysloveno radostné rozechvění nad návštěvou členů skupštiny bělehradské. Když bylo namítáno, že vlastně návštěva ta je organisována jen určitými stranami a není oficielní návštěvou Národního shromáždění, bylo řečeno, že se tak stalo na popud a na přání většiny obyvatelstva. Konstatuji, že to ovšem je většina měšťáckého obyvatelstva. Užívám dále tohoto místa ke projevu, který se týká radosti proletariátu světového. Právě došla zpráva, že Japonci vyklizují poslední zbytky protirevoluce ruské, Vladivostok. Vyslovujeme radost nad touto událostí a vzkazujeme soudruhům ruským své pevné solidární snažení v protiútoku proti buržoasii a pro součinnost proletariátu na celém světě. (Výborně! - Potlesk komunistických poslanců.)

Bylo mně uloženo klubem poslanců komunistické strany Československa, abych se zabýval především prohlášením vlády po stránce finančně politické. Vážení pánové a paní, nemohu se k obému odhodlati, dokavad nedám na jevo svých názorů a zejména dokavad se nezmíním o dvou událostech z poslední doby. Vám jest všeobecně známo, že censura stíhá časopisy strany komunistické bez jakýchkoliv důvodů věcných, a že jest to zejména "Rudé Právo", které je censurou stíháno. Téměř jednoho dne není, aby nepropadlo konfiskaci. (Hlas: Zrovna tak "Rovnost" v Brně!) Jsou to i venkovské časopisy, pravda. Dostávám zrovna dnes "Dělnický Deník", časopis z Mor. Ostravy, který se chtěl zabývati jen docela obyčejnou kritikou opatření vládních proti horníkům. "Dělnický Deník" chtěl ve svém úvodníku seznámiti horníky uhelného revíru ostravsko-karvínského s tím, jak si vláda představuje ochranu majetku a bezpečnosti osobní.

Napsal o tom úvodník. Tento úvodník od první řádky a od svého nadpisu až do posledního slova byl konfiskován. Lituji, že zde není p. ministr vnitra, abych mu ukázal, jak vypadá dělnický časopis v demokratické republice. Ovšem tento způsob demokracie není ještě úplný. Musím zde pronésti několik protestů proti konfiskační praksi, která není namířena pouze proti politickým časopisům, nýbrž stíhá také belletrii, vydávanou komunistickou stranou. Konstatuji, že v posledním čísle "Proletkultu", ústředního orgánu kulturních organisací strany komunistické, byly zabaveny beletristické články. Mezi jiným propadla konfiskaci docela prostičká báseň soudruha Josefa Hory, který v té básni líčí vnitřní přerod vojáka, který byl odveden ještě za carského režimu a z něhož se průběhem války stal revolucionář.

Proti těmto způsobům politické persekuce a omezování svobody slova vznáším nejostřejší protest a nazývám takovýto způsob omezování slova tupohlavostí a násilím na tom, co je každému člověku nejdražší, totiž volnosti. (Potlesk. Výkřiky. Hluk. Místopředseda inž. Botto zvoní).

To je právě to vážné, že nejde pouze o omezování volnosti projevu tisku, ale o persekuci, která jest namířena všestranně proti každémukoliv volnému projevu a stíhá i lidi, kteří jsou nevinnými oběťmi násilí a naprosté omezenosti dnešní politické správy.

Dostávám právě toto sdělení: Před nastolením nové vlády bývalý ministr vnitra, Černý, nařídil zastavení činnosti ústředí (Výkřiky.) mládeže, komunisticky organisované. Ústředí bylo rozpuštěno, přirozeně také jednotlivé skupiny musely zastaviti činnost, ale persekuce šla dále. Nestíhala pouze funkcionáře, kteří stáli v čele komunistických organisací mládeže, ale stíhala lidi, kteří byli naprosto mimo stranu, naprosto indiferentní. Mám jeden konkrétní případ, a to z Kroměříže. V Kroměříži byla také zastavena organisace komunistické mládeže. Této příležitosti použil tamní policejní komisař p. Trávníček společně s p. okresním hejtmanem, předsedou tamní okresní politické správy, Hronem, aby mohl projeviti osobní nenávist a zášť proti nepohodlnému člověku. U okresního soudu v Kroměříži jest zaměstnán jako úředník občan, který není vůbec nikde organisován, tím méně jest organisován ve straně komunistické. A tento člověk dopustil se velkého zločinu, poněvadž poukázal na to, že politické orgány dopustily se přehmatu a že dopustily se přehmatu a násilí při určité stávkové akci. Od té doby p. Trávníček, policajt, a p. Hronek (Hlas: Také policajt!) také policajt, ovšem pod uniformou politického úředníka, zanevřeli na tohoto ubožáka, který má jednu nevýhodu podle nás ovšem výhodu - že jeho bratr jest politicky organisovaným komunistou. Nařídil tedy p. Trávníček prohlídku v kanceláři tohoto úředníka v místnosti okresního soudu kroměřížského. Tato prohlídka nebyla písemně ohlášena podle § 141, byla provedena bez souhlasu a bez přítomnosti prohlíženého. (Výkřiky.) Do kanceláře vnikl pan policejní komisař Trávníček se šéfem politické správy okresní. (Hluk.)

Místopředseda inž. Botto (zvoní): Prosím o ticho.

Posl. Bubník (pokračuje): A teď přicházím - lituji, že není přítomen pan ministr spravedlnosti - teprve k jádru věci samé. Svolení k této prohlídce muselo býti vydáno některým ze šéfů nebo konceptních úředníků okresního soudu v Kroměříži. Takovým okresním soudcem, který je jenom referentem pro civilní záležitosti, je soudce pan Meutner, který dal svolení k této prohlídce. Po provedené prohlídce přišel úředník, jehož věci byly prohlédnuty, stěžovati si a žádal přednostu soudu, Krejčíře, o vysvětlení. Pan přednosta soudu, rada vrchního zemského soudu, vysvětlení toto odepřel, a tu dotčený úředník podal stížnost ke krajskému soudu v Uherském Hradišti. Tato stížnost měla za následek tak zvané šetření vyhledávací. Pan rada Krejčíř toto vyhledávací řízení chtěl zastaviti a uložil okresnímu soudci, který byl vyšetřujícím soudcem, že nesmí předvolati další svědky. Sám si však pan rada Krejčíř zavolal policejního komisaře Trávníčka, konferoval s ním ve své místnosti a vybral si všecky žalobní spisy, týkající se této záležitosti a dal informace panu Trávníčkovi. A potom si pozval ještě přednostu okresní politické správy, ale to, vážení pánové, není ještě dosti. Pan rada vrchního zemského soudu, Krejčíř, přikázal okresnímu soudci, který byl vyšetřujícím soudcem, další provádění šetření a poslal úředníka okresního soudu, Šťastného, k tomuto vyšetřujícímu soudci pro spisy a nařídil, že mu spisy musejí býti doručeny. Tyto spisy dostal a odeslal je ke krajskému soudu v Uherském Hradišti. To je justice Československé republiky! (Výkřiky.)

Místopředseda inž. Botto (zvoní): Neráčte rečníka vyrušovať.

Posl. Bubník (pokračuje): Projevy souhlasu nejsou mi naprosto nepříjemné, pane místopředsedo. - To jsem, tedy, pánové, pokládal za svou povinnost, přednésti jako stížnosti proti justiční správě i proti politické správě.

Pod tímto zorným úhlem nastoupila nová vláda pana Antonína Švehly svůj režim v Československu.

Prohlášení vládní, které bylo podáno panem dr. Rašínem po stránce finančně-politické, mělo mnoho vlastností. Především bylo bohato na slova, ale chudé na zásadní a programové linie. Za druhé bylo úsilovným pokusem o zakrytí příčin dnešní bídy státu, která je důsledkem zbědovaného stavu pracující třídy tohoto státu. Celkově ovšem pan ministr financí přednesl již výklad, který měl býti podán teprve sněmovnám před debatou v plenu o rozpočtu na rok 1923. Mluvil vlastně o budgetu pro rok 1923, ale nezmínil se ani jedním slovem o tom, jakým způsobem by měla býti vybudována hospodářská a zejména daňová soustava v Československu, aby bylo ulehčeno nemajetným proletářským vrstvám. To zůstalo panem dr. Rašínem nezodpověděno. Nesmíme se ovšem diviti. Dnešní ministr financí je vysloveným exponentem buržoasie československé. Nemůže býti tedy upřímným, a byť by se byl zabýval ve svém vězení vídeňském otázkami národohospodářskými po stránce theoretické, přece teď v praksi má docela jiné náhledy na hospodářské poměry v tomto státě, v němž zastupuje resort finančně-politický. Kdyby byl upřímný, musel by nazvat dnešní krisi důsledkem zlořádů, které jsou vyvolány dnešní hospodářskou soustavou. Musel by ovšem také prohlásit, že proti takovýmto zjevům, které jsou, řekl bych, základními, není možno postupovat nějakým příštipkařením a že není možno se spokojiti sliby do budoucnosti, že určité daně budou sleveny, že nové daně nebudou zavedeny. Dnes, když stojíme 4 léta po prohlášení samostatnosti Československa, dne 28. října bude vlastně pětiletí oslavy zahájení samostatnosti tohoto státu, můžeme se podívat na to, chodíme-li po schůzích, jak smýšlejí zejména dělníci o poměrech hospodářských v Československu. Snad nikde jinde nedostalo se tolik zklamání pracujícímu lidu jako je to právě v tomto státě. Pracujícímu lidu bylo po 28. říjnu 1918 slibováno: Bude opatřeno nejen zaměstnání, nýbrž existenční poměry dělnictva budou upraveny tak, aby ten, kdo bude pracovat, mohl býti také slušně živ. Vzpomeňte si, vážení pánové a paní, že program prvé vlády a program, který byl vydán ještě za pobytu presidenta Masaryka v cizině, zněl docela jinak než program dnešní vlády. Říkalo se, že bude postaráno o to, aby veliký majetek byl vyvlastněn, aby zejména to, co bylo ukradeno generacím českým ve století XVII. různými šlechtickými kreaturami, bylo navráceno národu. Na místo toho vidíme, že velkostatky byly ponechány jejich držitelům a že na nich hospodaří všichni ti, jejichž předkové přišli sem jako hejtmané císařských vojsk, utiskující český lid. Dnes se roztahují a užívají výnosu práce minulých i dnešních pokolení ke svému blahobytnému životu. Ovšem buržoasie tohoto státu, která byla ze začátku zastrašena, která zalezla do svých děr, najednou začala vylézat, poněvadž viděla, že režim je velice příznivý pro ustálení a obnovu kapitalistické soustavy, a my pozorujeme, že tomu všemu dává svoji sankci vláda, která nastoupila před několika dny a která nám předkládá svůj program, neznamenající po stránce sociálně-politické skoro nic a po stránce odstranění určitých zlořádů a chyb vůbec nic.

Vážení pánové! Naši finančníci se holedbají světovým přehledem, a my máme zejména potěšení pozorovat finančníky, kteří si dávají charakter znalců, ke kterým se počítá zejména také pan dr. Rašín, že jsou to lidé, kteří mají hluboké vědomosti, veliké konexe a značné nejen praktické, ale i teoretické znalosti. Vážení pánové, já vás upozorním na jednu věc, která je velice zajímavá, při které se napálili finanční vůdcové Československa, ovšem tak, že to odnesou potom pracující vrstvy Československa. Před několika měsíci byla uzavřena půjčka s bankovním konsorciem anglo-americkým ve výši 2.500 milionů korun. Tato půjčka byla jakousi okamžitou spásou, vysvobozením z tísně a říkalo se: My dáme tyto peníze, které dostaneme, na investice, odstraníme a omezíme nezaměstnanost, budeme se starat o to, abychom zahraniční půjčky použili k určitým kulturním účelům. Zahraniční půjčka měla být skutečným sanováním financí a oživením hospodářského života tuzemského. A co se stalo? Nebudu mluviti o tom, že nemáme dosud vůbec výkazu, jak bylo použito zahraniční půjčky; již v rozpočtové debatě tehdy poukázali jsme na to, poněvadž důvodová zpráva na to sama ukazovala, že zahraniční půjčka bude musit býti věnována zaplacení provedených investic v minulém roku, a ne k zahájení investičních prací pro dobu přítomnou a pro rok budoucí. Ale zahraniční půjčka byla uzavřena za těchto modalit: 1 dolar = 50 Kč, 1 libra šterlinků = 200 Kč, to znamená, že tehdy pánové dr. Rašín a pan ministr financí Novák byli toho přesvědčení, že uzavře-li se při hotovém tehdejším a výhodném kursu půjčka, bude to míti své blahodárné účinky do celé budoucnosti. A v tomto se přepočítali. 1 dolar, který tehdy stál 60 - a půjčka byla smluvena na 1: 50 - průběhem několika měsíců při stoupající valutě československé koruny klesl na 30, libra klesla z 220 na 130 až 120. Kdybychom počítali pouze s kursem dolaru 30 K, znamená to, že při zahraniční půjčce, kterou uzavřela československá vláda s cizinou, s londýnskými a nyorskými bankéři, ztrácíme teď už 1 miliardu Kč. (Slyšte!) Ovšem věřitelem pro evropské státy je Amerika, a je velmi interesantní čísti vývody senátorů amerických, kteří říkají: "Evropa je nemocná, Evropa trpí chorobou, která je nevyléčitelná". My jsme tam vrazili tolik peněz, že se s nimi víckrát nesejdeme, Anglie, která nám půjčila, jak jsem právě uvedl, přes 2 miliardy korun, tato Anglie má z dluhu amerického samotná 94%. Kdyby národové evropští nedělali nic jiného, než pracovali a ukládali čistý výtěžek své práce na konto zaplacení dluhu amerického, musili by tak dělat celých 50 roků, aby zúrokovali a zamortisovali částku, kterou dodala Amerika během války evropským státům.

Vážení pánové! Tento zjev není podřadný, to je důležitý symptom, že Amerika sledovala již od té doby, kdy se zúčastnila původně finančně a později činně svojí armádou světové války, určitý cíl. Ale nejenom Československo, nýbrž rovněž tak okolní státy, jako Německo, Rakousko, Polsko, Jugoslavie, ba můžeme dnes mluviti i o Francii jako o státu, který podléhá supremacii americké bankokracie, totiž spekulantů z New Yorku, kteří stanoví nejen kurs naší čsl. koruny, nýbrž stanoví, jako z City londýnské jejich londýnští kamarádi, kolik bude platit lira italská, srbský dinar, jakou hodnotu bude mít francouzsky nebo curyšský frank. Tak si hrají mezinárodní spekulanti, kteří urvali moc do svých rukou, na hromadě papírů, titrů, akcií a dividend s osudy všech národů evropských, jako si děti hrají s míčem. Národové evropští byli citronem v rukou této americké bankokracie, který se mačkal tak dlouho, dokud v něm zůstalo trochu šťávy; dnes je ten citron vymačkaný a zbyla pouze suchá slupka... S touto slupkou už Amerika nevyjednává. A teď sledujte výroky amerických finančníků: Evropě je marná pomoc, poněvadž ta se nevzkřísí ze své mizerie a ze své nejen finanční, nýbrž i hospodářské kalamity. "Amerika pro sebe" - Monroeovo heslo - "Amerika Američanům" - to znamená: My Američané pro nás, nechte nás na pokoji, my jsme zde jen pro to, abychom vyčkali vhodnou chvíli, kdy z vás něco budeme míti a jakmile z vás nic nekouká, budeme pro heslo "Amerika Američanům".

V tomto smyslu je třeba se dívati na mezinárodní situaci, která se dostavila po zdánlivé průmyslové konjunktuře z let 1919 až 1920. Zpustošená území, kam byli hnáni za podmínek, které potom nebyly splněny, naši proletáři, zpustošená území, jako přední Francie, která byla před tím napájena krví rovněž proletářů, ale v uniformě francouzských a německých vojáků, jsou dnes v celé Evropě. Evropa jest dnes zpustošenou krajinou, která má býti zúrodněna a má býti zase zkypřena potem a krví pracujících vrstev bez rozdílu národní příslušnosti. Jestliže si někdo maloval, řekl bych, v bláhovém domnění a byl-li takovým naivním dítětem, že očekával, že heslo sebeurčení národů vykoná báječné poslání mezi národy, že bude prostředkem, aby národové se našli, nuže, vidí dnes, že stojíme vlastně uprostřed mezinárodních, nejen zápletek, ale i hotových akcí válečných, jako se to stalo na blízkém východě mezi Tureckem a Řeckem, kde hrály ovšem hlavní úlohu ne Turecko se svým Kemalem pašou a Řecko se svým Konstantinem, nýbrž kde hrál hlavní úlohu někdo jiný, který byl režisérem, stál vzadu za kulisami jako na pimprlovém divadélku a pohyboval loutkami. Byla to kapitalistická třída Francie a buržoasie anglická, z níž každá se postavila na jednu stranu a dnes krvácejí turečtí a řečtí vojáci v Malé Asii v cizích službách a za cizí zájmy, jako krváceli vojáci evropských armád ve světové válce rovněž za cizí zájmy.

My ovšem také provozujeme tak zvanou politiku světovou, naši finančníci uzavírají koncerny, uzavírají smlouvy, které svádějí různé průmyslové podniky pod střechu jedné veliké banky aneb několika bank dohromady. A dnes středisko bankovního kapitálu, největším bankovním ústředím v Československu jest Živnostenská banka, která má svůj palác na Příkopech. Ta dnes diriguje, jak se bude provozovati politika finanční a jest zajímavé, že jeden z hlavních určovatelů politiky Živnostenské banky, který stál v čele a byl jejím režisérem, jest nynější ministr financí Československé republiky. Živnostenská banka financuje dnes spoustu průmyslových a obchodních závodů, a v jejích rukách jest úžasná moc finanční. Ovšem v poměru celosvětovém jest Živnostenská banka trpaslíkem vedle takového Rockefellerova nebo Morganova koncernu, poněvadž to dělá jen v měřítku Československa. Ale Živnostenská banka s ostatními bankami - a jsou to banky, které právě sesílily světovou válkou, uvádím jako první Agrární banku - byly střediskem, kam se sbíhaly volné kapitály dobře situovaných a za války se obohativších sedláků a velkosedláků.

Tyto banky dnes snaží se, aby pokud možno vytěžily z nejistoty, která vychází z daného stavu hospodářského, mezitím co se mzdy dělníků snižují, co se dělníci vyhazují po desetitisících z podniků, poněvadž se nemůže výroba vypláceti, zatím co banky vyplácejí dividendu, která sahá, jak nám bylo zde doručeno, u Živnostenské banky až na 60%. Tedy je vidět, že páni z kruhů finančních, z kruhů velikých machrů, nejsou zrovna spokojeni s t. zv. občanským ziskem předválečným 5-10%, nýbrž počítají se ziskem, na který si navykli v době válečné a stát k tomuto dává svoji sankci. Pan ministr financí jest v úzkých a říká: My máme velmi dobrou situaci, až na schodek, který jest nepatrný - 560 milionů korun. My jsme si zvykli na vysoké číslice a panu ministru financí 560 milionů korun je nepatrným obnosem, který se dá docela dobře nějakým způsobem sehnat. Ale ovšem, já mám vážné podezření, že tento deficit, který jest přes půl miliardy, byl vypočítán - není to podezření, nýbrž mám fakta v ruce - jen na základě zvláštního škrtacího a úsporného systému, který zavedl ve státní správě finanční p. dr. Al. Rašín. Budu míti příležitost o tom ještě mluviti na patřičném místě, zde jen konstatuji, že je nebezpečí, že vláda československá, která předkládá rozpočet pro příští rok, bude museti přijíti s nějakým dodatečným rozpočtem, jako to udělala roku minulého. Já se však ptám příslušných odpovědných činitelů tohoto státu: Jak může zástupce, který jest členem poslanecké sněmovny nebo senátu, rozhodovati o rozpočtu, jak může míti jasný obrázek o potřebách státu a o jeho příjmech, když ani Nejvyšší kontrolní úřad nemá v ruce ještě závěrky účetní za minulý rok? Demokracie a zásada správného hospodaření přece předpokládá: Nejdříve musím vědět, kolik jsem utratil, abych přibližně mohl vědět, kolik utratím. U nás se však sestavuje rozpočet docela namátkou, řekne se určitá cifra, určité resorty řeknou svoje potřeby, a pak se přijde s diktátem: Musí se slevit 5%, musí se škrtnout 10%. A tak jsme dostali rozpočet, který ovšem, jak konstatuji, přichází "po kapkách", donáší ho sluha do různých klubů po jednom až dvou sešitech. Dnes byla schůze rozpočtového výboru, která stanovila příští schůzi k debatě rozpočtové na úterek příštího týdne. Když jsem se ozval, že to není možno, abychom za těchto okolností mohli vážně zabývat se rozpočtem, jeho obsahem po stránce zásadní i po stránce detailní jednotlivými resorty, bylo mně řečeno: "Vždyť jest to konečně jedno, jestliže se to čte nebo nečte". Stačí ta mašinerie, jednoduše se to schválí a co tam je nebo i není, to jest konečně vedlejší.

Naše státní správa se ovšem neobyčejně vřele zastává svatého vlastnictví. Nesmí se nikdo dotknout majetku, který jest posvěcen, poněvadž na tom základě soukromého vlastnictví spočívá nejen dnešní režim, ale celá Československá republika v současné době. Nedotýkejte se majetku, neboť ten majetek, který byl.. (Posl. Rouček: Třeba byl kradený!) uloupen a lehce získán, má tu vlastnost té svatosti. (Posl. Rouček: Dělnické zdraví je také majetek, ale to není nedotknutelné!) V tom případě je to ovšem něco jiného.

Majetek byl zdaněn a má se odváděti t. zv. dávka z majetku a z přírůstku hodnoty. Pánové, kteří se vydávají za největší vlastence a při každé příležitosti vystrkují prapory ve vlasteneckých barvách červeno-bílé nebo červeno-bílo-modré, když jde o to, aby dokázali své vlastenectví a sáhli do svých tresorů nebo kapes - najednou se pozastavují a prohlašují: Jak to? My přece nemůžeme platiti tolik na dávku z majetku! To by bylo skutečné ochromení našeho hospodářského života. A přichází Svaz obchodních komor se žádostí, aby daň z majetku byla rozpočtena na 15 roků. Ministři financí minulých vlád počítali, že dávka z majetku vynese 7-8 miliard, z nichž by byly trvalé zájmy Československa kryty, ale podle doznání posledního ministra financí vynesla dávka z majetku celkem 1750 mil. korun, tedy necelou čtvrtinu. Je viděti, že československá buržoasie chápe svoje vlastenectví pouze ústy, ale tam, kde se jedná o povinnosti, o ně nedbá.

A nyní jedná se ještě o t. zv. přírůstku hodnoty majetkové. A tu už přicházejí průmyslníci a obchodníci s určitými návrhy a říkají: My musíme odstraniti přirážku anebo dávku z přírůstku hodnoty majetku, poněvadž ve skutečnosti jsou různé způsoby vypočítávání tohoto přírůstku a aby se nikomu nekřivdilo, je potřebí tu daň nebo dávku z přírůstku odstraniti. A pan ministr financí velmi milostivě a neobyčejně ochotně vychází vstříc těmto intresentům a říká: Bude se museti nějakým způsobem tato daň reformovati.

Stát se prý bránil inflaci. Zde jsme u kapitoly, která je neobyčejně zajímavá a o níž bylo velmi mnoho hovořeno, debatováno a novinářsky psáno. Jest otázkou, zda inflace nebo deflace. Směrodatní činitelé ve finanční politice u nás přiklonili se k tomu směru deflačnímu. To znamená: Je potřebí nejen udržovati hodnotu československé koruny, nýbrž tuto hodnotu šroubovati do výše. V jiných státech, kde byla ponechána volnost t. zv. inflaci, to znamená - jak to velmi rád používá p. ministr financí dr. Rašín sáhlo se k tiskařskému lisu, tiskly se peníze do zásoby v miliardových částkách, a klesla hodnota na příklad německé marky anebo rakouské koruny, a musím uvésti ovšem také maďarskou korunu a polskou marku na minimum, ba dokonce se stalo jako v Rakousku, že tam hodnota jedné koruny je pod hodnotou materiálu, ze kterého ta koruna je vyrobena, to je toho papíru a toho tisku.

Nuže, je třeba míti určitý přehled a o politice deflační a inflační jen tak ledabyle nelze mluviti Dle našeho stanoviska deflace nebo inflace jest zaviněna poměry, které nejsou v moci určité kliky nebo určité konstelace. U nás na př. byla deflace vyvolána uměle. A já bych rád slyšel prohlášení p. ministra financí o tom, zdali je to pravda, že Bankovní úřad kupoval devisy, zabraňoval dodávce československých platebních prostředků na curyšskou bursu a tím omezoval nabídku a zvyšoval poptávku, čili jinak řečeno, zvyšoval kurs československé koruny. A připomene-li si, že kurs československé koruny v listopadu 1921 byl 5 centimů, v r. 1922 v červenci 12 centimů a v říjnu 19222 je už 17.60 centimů, pak vlastně kurs koruny československé je více než ztrojnásoben, a setkáváme se zde se zjevem zvýšení hodnoty československé koruny skoro o 300%.

Ale nezáleží na tom, zdali deflační politika zvyšuje hodnotu československé koruny pro cizinu. Nám záleží na tom, jakou hodnotu má koruna doma a záleží na tom nejen zástupcům dělnictva, ale mělo by záležeti na tom i každému zástupci výdělečných vrstev, obchodníku, živnostníku, zemědělci, jakou hodnotu má československá koruna doma. Co je mně platno, je-li v Curychu naše koruna typována jedna ku osmnácti, když já zde za ni dostanu zrovna tolik jako před půl rokem, nebo před rokem, když člověk chudý, který je odkázán na svůj plat, státní úředník nebo soukromý, dělník z továrny, musí kupovati boty, šaty, prádlo zrovna tak draho jako před rokem. Oč se zlevnily nejdůležitější potřeby, na příklad průmyslové výrobky? Řekněme, že se zlevnily o 20 až 30% ceny. Ale průmyslníci, zvláště průmyslníci sjednocení ve Svazu československých průmyslníků, ve kterém zasedají nejen Češi a Němci, ale i Maďaři, Poláci, Rusíni, zkrátka mezinárodní společnost, postavili si hlavu. To je obrázek Československa! Takovýto obrázek máme i v Německu a ve Francii, kde se stýkají zájmy mezinárodního kapitálu, který stírá všechny rozdíly příslušnosti národnosti i náboženství, kde jde jen o udržení blahobytu jedné vrstvy, zvýšení zisku spekulantů a obchodníků na útraty pracujícího lidu. Není dnes jiné důležitější otázky než je ta, kdo má nésti útraty poválečné, kdo má odnésti na svých bedrech veliké povinnosti a úžasné trampoty, které zavinila světová válka a abnormální poměry po ní následující. Mají to býti ti, kteří těžili od roku 1914 až do roku 1922 po osm let a v pravém slova smyslu vykořisťovali každého chudého člověka a provozovali moderní lupičství, mají oni to odnášeti alespoň částečně a přispívati ke krytí potřeb veřejných a potřeb hospodářského života, mají to odnášeti ti, kteří dosud nashromáždili miliardy - anebo to mají býti lidé, kteří byli odsouzeni dosud, aby jako popelky vykonávali největší práce, ale jichž životní míra byla snížena přímo na živočišné minimum, ne na minimum člověka důstojné? Tu by právě stát, který se vydává za demokratický, a jeho finanční správa měly si trochu rozmysliti, je-li zdrávo provozovati nebo schvalovati tak očividnou zákeřnickou politiku hospodářskou vůči nemajetným vrstvám. Co znamená deflace, zvýšení hodnoty koruny při udržování cen životních potřeb nebo snížení cen těchto potřeb jen o nepatrnou část? To znamená, že pánové, kteří mají movitosti a jichž hotovosti byly uloženy v bankách v cizině i v bankách tuzemských, shrabují úžasné zisky. Ten, kdo měl v Živnostenské bance v roce 1914 uložen jeden milion a kdo v roce 1922 v lednu měl tam pouze zase tento milion, ovšem znehodnocený, ten má dnes podle zvýšené hodnoty kupní a dle kursu československé koruny čtyřikrát tolik a místo jednoho milionu platební schopnosti zahraniční stoupla jeho hotovost na 4 miliony korun československých. Ovšem, pánové, kteří jsou majiteli movitostí, mají zase také nemovitosti. A v hospodářském životě kapitalistického státu souvisejí zájmy finančníka, průmyslníka a obchodníka.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP