26. - 27. června 1922

Začátek schůze v 11 hodin 45 minut večer.

Přítomni:

Předseda: Tomášek.

Místopředsedové: inž. Botto, Buříval, dr. Czech, dr. Hruban.

Zapisovatelé: Špatný, Taub.

185 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: min. předseda dr. Beneš; ministři dr. Dérer, Habrman, A. Novák, inž. L. Novák, Šrámek, dr. Šrobár, dr. Vrbenský.

Z kanceláře sněmovní: sněm. tajemník dr. Říha.

Předseda (zvoní): Zahajuji 157. schůzi poslanecké sněmovny.

Přikročíme hned k projednávání pořadu, a to nejprve ke

1. zprávě výboru kulturního a rozpočtového o vládním návrhu zákona (tisk 3478), jímž se mění a doplňují zákony o školách obecných a občanských (tisk 3768).

Zpravodaji jsou pan posl. Jaša za výbor kulturní a pan posl. dr. Nosek za výbor rozpočtový.

Uděluji prvnímu zpravodaji - za výbor kulturní - p. posl. Jašovi slovo.

Zpravodaj posl. Jaša: Slavná sněmovno! Kulturní výbor pojednal o vládní osnově zákona, jíž se mění a doplňuje zákon o školách obecných a občanských a provedl v ní některé podstatné změny. Tyto změny týkají se jednak předmětů učebných, jednak zkrácení lhůt pro snížení počtu žactva v jednotlivých třídách. Zákon tento, který byl nazván malým školským zákonem, je více povahy organisační než reformní. Nepřináší plné reformy školské a řeší pouze otázky, které nesnesou již prostě žádného odkladu. Provádí se jím prostě nejnutnější a naléhavé změny říšského zákona školského z r. 1869 a novely školního zákona z r. 1883. Jeho podstatou jest unifikace všeho školství odborného v celé republice kromě Podkarpatské Rusi.

Bylo vytýkáno tomuto zákonu, že zavádí nové předměty učební do škol obecných a neřeší otázky předběžného učitelského vzdělání. Tato námitka nepostrádá určitého oprávnění, jsme však přesvědčeni, že tento zákon vynutí si reformu předběžného učitelského vzdělání právě tak, jako vynutil si ho Hasnerův zákon z r. 1869, který vešel v platnost v době, kdy na školách učili ponejvíce lidé naprosto nekvalifikovaní.

V debatě kulturního výboru téměř všemi členy bylo vysloveno přání, aby po tomto návrhu zákona následoval další, jímž provedena by byla organisační a vnitřní výstavba školství a stanoven hlavně poměr školy střední ke škole obecné. Jest proto nutno, aby v přerušeném jednání ankety školské bylo pokračováno za účasti školských odborníků, ale také zástupců občanstva.

Připojím jen poznámky k některým paragrafům.

K § 4, odst. 1., kde zmocňuje se ministerstvo školství a národní osvěty, aby vypracovalo řád školní a vyučovací, vyslovil kulturní výbor žádost, aby přihlíženo bylo bedlivě jak k posudkům znalců školství, tak i k návrhům konferencí učitelských.

Až dosud postrádali jsme na našich školách obecných soustavné učby občanské nauce a výchově. Zákonem tímto zavádí se občanská nauka a výchova na všech školách jako předmět povinný pro všechny děti. Jí seznamovati se má dítě se zařízeními veřejnými i státními a vštípiti si souhrn mravních zásad, jimiž se udržují občanské cnosti, tvořící základ republikánského a demokratického státu. Rozkvět a samo trvání státu a demokracie předpokládá znalost občanských práv a povinností, určitou občanskou výchovu.

Rozšíření docházky školní na osmiletou bez jakéhokoliv omezení dá možnost přednášeti reálie i na obecných školách ve větších soustavných partiích. Tělesná výchova zahrnovati bude v sobě nejen tělocvik, nýbrž vše, čeho je třeba ke zdraví a dobré životosprávě žactva. Předpokládá se, že výučbu domácího hospodářství, kde bude zavedena, převezmou v prvé řadě učitelky ženských ručních prací, jimž novými zákonitými předpisy v tomto směru předepsáno je předběžné vzdělání.

Redukce nejvyššího předepsaného počtu žactva na obecných a měšťanských školách jest postupná. Rychlejšímu postupu, než v osnově zákona je stanoveno, brání nejen nedostatek finančních prostředků obcí a státu, ale také dočasný nedostatek učitelských sil. Snížení nejvyššího počtu žactva rázem na 65 znamenalo by zřízení 2450 nových tříd a samozřejmě také tolik nových učitelských sil, jichž tu prostě není.

§ 6, odst. 4 dlužno vykládati tak, že stanovený poloměr 4 km nevztahuje se na zápis dětí a není také žádnou překážkou, aby při zápise byly přijímány děti z obcí vzdálenějších než čtyři kilometry, zvláště je-li vhodné vlakové spojení. Ustanovení toto se týče pouze zjišťování počtu žactva při zřizování tříd nových neb jich dělení. Na to upozorňuji proto, že ve veřejnosti toto ustanovení bylo vykládáno tak, jakoby do škol občanských nesměly býti přijímány děti, jichž rodiče bydlí v osadách vzdálenějších než v poloměru čtyř kilometrů od osady, kde je škola. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)

Kulturní výbor vzal zřetel na školy jednotřídní, kde největší přípustný počet žactva stanoven byl na padesát. Systemisování míst na školách občanských bude se díti podle dosavadních zákonitých předpisů.

§ 10 zákona ustanovuje, jak obsazovati místa učitelská. Obsazování míst má se díti jednak podle zásad volné konkurence a parity. Výjimky jsou pouze u škol, zřizovaných podle zákona ze dne 9. dubna 1920, čís. 292 Sb. z. a n.

§ 11 stanoví se úplná osmiletá docházka školní bez jakéhokoliv omezení. Dítě opouští školu nikoliv dnem, kdy dosáhne 14 roků svého věku, jak se dálo dosud, nýbrž po dokonané 8leté docházce školní. Zrušení úlev, jichž závadnost v ohledu vyučovacího prospěchu i v ohledu mravním byla prokázána, bylo již nevyhnutelným a jevilo se první otázkou, již bylo nutno řešiti, neboť těchto úlev bylo v mnohých obcích na venkově mnohdy zneužíváno takovým způsobem, že prostě nebyl brán žádný zřetel na škody mravní a na škody v prospěchu vyučovacím u těchto dětí. Nebylo nijak zvláštním případem, že zvláště za deštivého počasí se děti toulaly po ulicích a učitel neměl pravomoci, aby tyto děti přitáhl k vyučování do školy, aby nabývaly nových poznatků a mohly býti vychovávány.

Zákonem se zavádí povinnost navštěvovati kursy pokračovací pro všechny děti věku od 14ti do 16ti let bez rozdílu, pokud nenavštěvují v tom věku školy či kursy jiné, v zákoně jmenované. Povinnost navštěvovati tyto školy či kursy pokračovací vztahuje se samozřejmě také na všechny osoby v jakémkoliv služebním poměru.

V § 12 jsou ustanovení, v nichž se béře zvláštní zřetel na Slovensko, pokud se týče zavedení 8leté docházky školní.

Kulturní výbor zabýval se také otázkou stanovení prázdnin na občanských a obecných školách. Vyskytly se návrhy, a také jsou podány některé opravné návrhy, aby prázdniny na školách obecných stanoveny byly na takovou dobu, jako na školách středních. Z důvodů klimatických a dále proto, že dětí bývá často užíváno v době prázdnin i k nutným lehčím pracem v domácnosti i na poli, není možno stanoviti prázdniny v celé republice na dobu jednu, poněvadž rozdíly klimatické mezi severními Čechami (Podkrkonoším) a jižním Slovenskem jsou takové, že není prostě možno stanoviti prázdniny na dobu jednu, jako na školách středních. Pokuty a donucovací prostředky stanovené v § 14 nevztahují se pouze na školy obecné a občanské, ale i na pokračovací školy hospodářské. Kdo měl příležitost dělati zápisy na těchto pokračovacích školách hospodářských, přišel ke zkušenosti, že sice děti ochotně se zapisují, ale z těchto zapsaných dětí jen určité procento do těchto škol vstoupí a během zimy zredukuje se zcela automaticky počet dětí na polovinu.

Ministerstvo zemědělství snažilo se působiti na zlepšení docházky školní v těchto kursech hospodářských, hlavně prostředky mravními, ale místy s nevalným úspěchem.

Osnova zákona spočívá na těchto základních principech:

1. Upravuje osnovu vyučovací a vnitřní výučbu tím, že rozšiřuje předměty učební o občanskou nauku a výchovu; ruční práce a tělovýchova stávají se povinnými pro chlapce i děvčata a klade se důraz na nauku o domácím hospodářství. (Posl. Modráček: Co je to, to domácí hospodářství?) Kuchyňské hospodářství, práce v zahradě, ženské ruční práce, aby děvče, které nemá možnosti vstoupiti do školy hospodyňské, poznalo základy domácího hospodářství. (Posl. Modráček: Pro hochy to tedy není!) To je jen pro děvčata. Dává možnost všem dětem naučiti se jazyku československému. (Posl. Tománek: Českému a slovenskému!)

Pro nás je samozřejmo, p. kolego, že pro děti české českému a pro slovenské slovenskému. V tom ohledu se domnívám, že otázka je úplně jasná. Na školách občanských umožňuje zavésti nové předměty, těsnopis, psaní na stroji a hudbu. Lepší výsledky vyučovací zabezpečiti chce snížením nejvyššího počtu žactva v jedné třídě z 80 na 60, na školách jednotřídních na 50. Aby předešlo se značnému zatížení obcí i státu, má býti provedeno toto snížení postupně, takže od počátku školního roku 1932/33 činiti bude největší počet žáků v jedné třídě na všech školách 60, na jednotřídních 50.

2. Povinnost školní rozšiřuje se na 8 let, resp. ruší se zkrácení její, provedené školní novelou z r. 1883. Na Slovensku, kde docházka školní byla až dosud 6letou, navrhuje osnova zavedení 8leté docházky školní postupně, a to tak, aby od počátku školního roku 1927-28 byla 8letá docházka školní povinná pro veškerou mládež na Slovensku.

Zavádí se povinnost návštěvy pokračovacích škol nebo kursů pro veškerou mládež od 14 do 16 let.

3. Provádí se nutná unifikace školství v obvodu celé republiky (kromě Podkarpatské Rusi) a zákon zahrnuje ve svou působnost všechny školy obecné i občanské, nehledíc na to, kým byly založeny a jsou vydržovány, zahrnuje s výjimkami některých odstavců i školy soukromé.

4. Otázka obsazování učitelských míst upravuje se na základě volné konkurence a parity.

Dosažení svobody národní postavilo nás před nové úkoly, mezi nimiž je jedním z nejpodstatnějších rozřešení otázky lidové školy a lidového vzdělání.

Kulturní výbor schválil a doporučuje poslanecké sněmovně ke schválení čtyři resoluce.

První resolucí kulturní výbor zdůrazňuje potřebu zvýšené péče o jednoroční kursy při občanských školách, rozmnožení jejich počtu tak, aby při příští úpravě školství školy občanské mohly býti rozšířeny na čtyřtřídní.

Druhou resolucí kulturní výbor žádá, aby při novostavbách škol zřizovány byly také tělocvičny, zahrady, koupelny, hříště a dílny pro ruční práce. V tom ohledu pokulháváme stále za cizinou a je nutno opatřiti školy jednak vhodným prostorem, jednak místnostmi.

Další resoluce urguje předložení osnovy zákona o stanovení obvodů škol občanských a rozdělení věcných nákladů na přiškolené obce.

Čtvrtou resolucí žádá se pomoc pro obce chudých horských krajů, které v důsledku tohoto zákona budou přinuceny zřizovati nové školy nebo rozšiřovati budovy stávající.

Kulturní výbor je přesvědčen, že zákon tento, byť i neřeší plně naši otázku školskou, přece jen znamená proti dřívějšímu stavu určité zlepšení, určitý pokrok, zvláště na venkově, a proto osnovu doporučuji slavné sněmovně ke přijetí ve znění kulturním výborem schváleném. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dávám slovo panu zpravodaji výboru rozpočtového p. posl. dr. Noskovi.

Zpravodaj posl. dr. Nosek: Slavná sněmovno! Po stránce věcné byla probrána osnova tato panem předřečníkem, referentem výboru kulturního. Já považuji za svou povinnost, abych jenom docela stručně naznačil stanovisko výboru rozpočtového k celé této věci.

Nebudu opakovati poznámky, které byly dány do písemné zprávy zpravodajovy, jen podotýkám, že jsou zde ustanovení, která z přirozené povahy věci vyžadovati budou v budoucích letech zvýšení nákladu na školství. Při jednotlivých ustanoveních, která už také zde byla uvedena, byl si rozpočtový výbor docela dobře a jasně vědom též i okolnosti, že dnes docela přesné číslice uvésti nemůže. Tendence, pokud se týká otázky úhradové, v celém zákoně byla, aby budoucí výlohy na vydržování škol obecných i občanských byly rozděleny postupně, jak další rozvoj celého školství bude vyžadovat. Poněvadž tedy zde jsou určité normy, které znamenají zvýšení státního budžetu, je provedena věc tak, že jsou zde přechodná ustanovení, která umožňují, že pozvolným způsobem věc bude nově a nově upravována.

Poněvadž po této stránce celá osnova vychází z myšlenky mnou právě naznačené, považoval bych za přebytečné, abych o jednotlivých ustanoveních detailně mluvil. Prohlašuji, že výbor rozpočtový byl si jasně vědom věci, kterou jsem naznačil, že totiž to znamená jisté zvýšení nákladů na školy, je však mínění, že v těchto věcech není zajisté u státu kulturního možno, aby odpíral příslušnou úhradu, a proto jménem rozpočtového výboru doporučuji, aby osnova byla přijata v předloženém znění. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Zahajuji debatu.

Dříve než dám slovo prvému řečníku, navrhuji, aby řečnická lhůta byla ustanovena dobou 30 minut. Jsou proti tomu námitky? (Nebyly.)

Námitek není, lhůta je schválena.

Zapsáni jsou "proti" páni posl. Houser, Hillebrand, dr. Petersilka, Bobok; "pro" p. posl. Modráček.

Ke slovu se přihlásil pan ministr školství a nár. osvěty dr. Šrobár. Dávám jemu slovo.

Ministr školství a nár. osvěty dr. Šrobár: Slávna snemovňo! Návrh zákona, ktorý sa práve prejednáva, vzbudil vo verejnosti značnú pozornosť a bol hojne posudzovaný. Nemôžem však riecť, že by bol posudzovaný vždy správne. Zdálo by sa, že úkol zákona vystihnutý bol dobre názvom, ktorého sa mu vo verejnosti samej dostalo, totiž menom "malý školský zákon". Avšak prez to bolo po väčšine od zákona toho požadované ďaleko viac, než v ňom je a za danej situácie byť môže, to je nie snáď len úprava niektorých výlučne otázok školskej organisácie, ktorá už dnes javí sa naprosto nutnou, ale úplná celková reforma našej národnej školy.

Pokladám za potrebné, abych opätovne prehlásil, že naprosto neide dnes o nový základný zákon nášho národného školstva.

Ide len o niektoré zmeny a doplnky platných zákonov školských, ide o to, uvoľniť rozvoj nášho školstva tam, kde bolo starými predpisy najviacej tísnené a jeho organický vývoj podvazovaný.

Po mojom názoru je najdôležitejšou a najvýznamnejšou časťou návrhu jeho § 11, ktorým sa zavádza na celom území republiky dôsledná školská dochádzka osmiletá. Jestliže už pre Čechy, Moravu a Sliezsko znamená zrušenie úľav v docházke školnej, ktoré sa týmto § 11 prevádza, veľké plus, tým viac znamená osmiletá dochádzka školná pre naše Slovensko. Kto si uvedomí, že ľudová škola na Slovensku je pre obrovskú väčšinu občianstva jediným ústavom, na ňomž sa mu dostáva sústavného vzdelania, ten zaiste ocení, aký význam pre ľudové vzdelanie na Slovensku za dôb maďarských tak strašlive zanedbávané a vedome utlačované bude mať zavedenie povinnej návštevy školnej do 14. roku veku, t. j. predĺženie o celé 2 letá, o celú tretinu dosavádnej doby. Myslím, že môžem právom prehlásiť, že sa tým počína ľudovému vzdelaniu na Slovensku nová, lepšia epocha, a tým i jeho rozkvetu hospodárskemu a sociálnemu, ktorý je s ľudovým vzdelaním nerozlučne spiatý.

Stejne veľký význam má zaiste tiež zavedenie povinného vyučovania pokračovacieho pre mládež do 16. liet. Tiež od neho možno právom očakávať prehĺbenie všeobecnej vzdelanosti a výchovy uvedomelých občanov našej demokratickej republiky.

Na druhom mieste chcem vyzdvihnúť - jak už páni referenti podotkli - unifikačnú tendenciu zákona. V najpodstatnejších veciach bude teraz naše verejné školstvo národné v celej republike organizované podľa jednotných zásad a hľadísk, vec to, ktorá má nielen veľký význam pre školskú administratívu, leč tiež pre všetok kultúrny a sociálny život v štáte.

Pokiaľ ide o vnútornú prácu školnú, vraďuje zákon do učebných plánov nové predmety. Je to predovšom občianská nauka a výchova, ďalej ručná práca pre chlapcov i dievčence. Sústavnejšie pestovanie občianskej nauky a výchovy náležite pedagogicky odstupňované má byť zárukou, že naše školy budú nám lepšie, ako bolo možno dosial, vychovávať uvedomelých republikánov, znalých svojich občianskych práv i povinností v najširšom smysle, schopné sebe samým dávať dobré zákony a seba spravovať. Bude ovšem vecou pilnej práce znalcov a ministerstva školstva a národnej osvety, aby celkový rámec, ktorý daný bude zákonom, vyplnilo vhodným obsahom.

Slávna snemovňo! Bolo veľmi naliehave vytýkané, že vládny návrh základnú otázku školskej reformy, to jest sníženie maximálneho počtu žiactva v jednej triede, rieši veľmi nedostatočne. Zejmena sa vytýka, že návrh uzákoňuje vôbec veľké maximum žiactva i pre budúcnosť - totiž 60, resp. 50 na škole jednotriednej - a že pri tom ešte chce zachovať dlhú dobu priechodnú. Boly prednášané požiadavky, aby počet žiakov v triede bol radikálnejšie zmenšený, a to hneď. Niet sporu o tom, že bolo by veľmi krásne, keby sa tak stať mohlo, a zaiste uvítal bych to predovšetkým sám ako minister školstva a národnej osvety.

Ale zatým stavia sa týmto zaiste ideálnym žiadostiam v cestu chladná skutočnosť. Bolo odhadnuté, že sníženie maxima žiakov v triede len na 50, vyžiadalo by si okamžite otvorenie 2000 nových tried školných, to je zároveň 2000 nových učiteľov a 2000 nových miestností, tedy stavby nových budôv alebo aspoň prestavby, a to menovite v malých obciach vonkovských.

Za danej situácie hospodárskej musel byť tento plán uznaný neprovediteľným - nemluviac ani o tom, že nebolo by ani možno okamžite opatriť 2000 nových učiteľov, keď už dnes máme citeľný nedostatok učiteľstva českého a slovenského. Toto poznanie je síce pre nás všetkých, kto usilujeme o pokrok v školstve, bolestné, ale nezbýva, ako hľadieť na problém s chladnou mysľou a reálne. Keby sme už dnes uzákonili radikálne sníženie počtu žiactva v triede, mali bysme síce pekný predpis, ale len na papieri, lebo by sa ukázal za danej situácie hospodársky neprovediteľným. Tak ako kúltura a vzdelanie podmieňuje hospodársky rozvoj národa a štátu, zaiste tiež obráteno daná hospodárska situácia ich n utne musí byť rešpektovaná pri všetkých plánoch a podnikoch, ktorými sa má podporovať kultúrny rozvoj občianstva.

Slávna snemovňo! Vyskytly sa mnohé hlasy, ktoré vláde a zvlášť ministerstvu školstva a národnej osvety vytýkaly, že dnes po 3 1/2 rokoch samostatnosti neprichádza ešte s celkovou, úplnou reformou školstva a miesto nej kladie na stôl snemovne len tento malý zákon.

Po prevrate r. 1918 prevzali sme z rúk rakúskych a uhorských vlád ľudové školstvo v stave zbedovanom. Ale pravím hneď: Nie však pre to, že snáď zákony do tej doby platné boly od základu špatné, nepotrebné. Čo spôsobilo zbedovaný stav školy, bol spíš spôsob, ktorým vlády nám zásadne nepriateľské tieto zákony prevádzaly. K tomu pristúpily 4 roky svetovej války so svojimi vlivy demoralisačnými, degeneračnými a svojou zurivou persekúciou národnostnou a dynastickou. Vlivy tie zasiahly nesmierne do škôl a spôsobily pravé pohromy.

Po dobytí samostatnosti stáli sme predovšetkým pred úkolom vytvoriť na Slovensku slovenskú školu a opatriť pre ňu učiteľa za každú cenu. Tým sme arci nezbytne poškodili silne svoje školstvo v Čechách a na Morave. Podobne tomu bolo s vybudovaním škôl na Hlučínsku, Vitorazsku a Valčicku a v území národne smiešanom.

Československá správa školská pokladá preto za prvnú svoju povinnosť vyhoveť tomuto naprosto nezbytnému úkolu, previesť znova konsolidáciu školstva a vrátiť ho zatým aspoň na stupeň, na ktorom bolo pred válkou. Pri tom bolo tvoriť nové učebnice, pomôcky, odrakúšťovať je, atď. Niekto, kto veci nepozoroval z blízka, netuší, jak obrovské boly to úkoly. Ukazuje-li sa nám na reformy školské v Nemecku, alebo v dnešnom Rakúsku, stačí upozorniť, že tam nemali ani z polovice úkolov, ako my. Ostatne i tam, nejedna ukvapená reforma sa odvoláva. Dôrazne vytýkam, že práce konsolidačné ani dnes niesú a nemôžu byť skončené.

Správa školská vedome tedy nechcela pomery ešte ďalej komplikovať súčasnými reformami od základov, vediac, že by tým za daného stavu vecí žiadala vecí temer nemožných.

Musím konštatovať, že pomery školské sa opravdu rychle lepšia. Jakmile uvidíme, že sa konsolidovaly a že nastalo isté vyrovnanie, pristúpime s chuťou k celkovej reforme školskej a k vytvoreniu novej sústavy zákonov, po ktorej sa volá.

Zatým nemôžem než prosiť slávnu snemovňu, aby predložený vládny návrh v záujme pokroku nášho školstva schválila. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dávám slovo panu posl. Houserovi.

Posl. Houser: Slavná sněmovno! Česká veřejnost, která vidí v národní škole vlivného činitele kulturního, sledovala přípravy k tomuto zákonu velmi pozorně a s netrpělivostí, neboť škola v našem státě je pořád rakouská, k níž byly dány základy r. 1869 minulého století. Podaná předloha vyvolala hotový úžas tím, že je to několik nahromaděných paragrafů bez ideové jednoty, a že jejich obsah neodpovídá potřebám doby, staví naši školu za školy kulturních národů střední Evropy, ponechává největší počet ustanovení starobylého zákona rakouského v platnosti, ba některá docela zhoršuje. Kde se ukáže krok ku předu, hned v zápětí se znehodnocuje výhradami výjimek, které mohou dovoliti školní úřady. Tato řeč pro a hned zase proti, z níž se ukládá ministerstvu najíti východisko, je důsledek myšlenkové nehotovosti, která na konec odkazuje vyřizovati věci, jež měl rozhodnouti zákon, ministerstvu školství. Věc je tím více na pováženou "že školské zákony mívají dlouhý život. Je-li naše předloha nepokroková a někde docela reakční, jak bude za 10 let, na něž podle paragrafu o počtu dětí ve třídě dělá nárok! Mám-li ji charakterisovati, tedy: dovoluje církvím větší vliv, než mají posud, zavádí v národním školství celého státu jednotu a šetří státní pokladnu, škrtivě šetří.

Rakouský paragraf, že školy obecné zřízeny jsou k tomu, aby dítky v mravnosti a nábožnosti vychovávaly, zůstává v platnosti. Jako jeho důsledek zařaďuje náboženství mezi vyučovací předměty a vyhrazuje mu první místo. Na rozdíl od dosavadního stavu, dle něhož může ministr ustanoviti počet náboženských hodin ve třídě, určuje předloha, že budou v každé třídě dvě. Nejnižší třídy nemají dětí, které by byly schopny chápati poučky náboženské, ale učiti se budou, musí se učit.

Za předlohou stojí vládní strany. Jistě jsou mezi nimi muži, kteří uvažovali, proč je vyučování náboženství bezvýsledné, a vědí, že nebude míti výsledku ani dále, ale dopouštějí, aby mělo ve škole význačné místo. Snad z důvodů politických; ale to bych chápal, kdyby ty důvody nebyly na odpor morálce. A tady jsou!

Náboženství jinde ze škol odstraňují. Přesvědčili se totiž, že není na podporu rozumu a mravním činům, ale na překážku. Jeho dogmata bijí ve tvář lidský rozum, že se právem pochybuje, že i jejich hlasatelé, kněží, je šíří ne podle vnitřního přesvědčení, nýbrž jen z pouhé úřední povinnosti. Náboženská mravouka se opírá o vyhlídku na odměnu neb trest na onom světě. Odměňuje věčnou blažeností a dělá z lidí lichváře, nebo trestá věčným zatracením a dělá z lidí bázlivce. Pěstuje v lidech hrubé sobce. Jak mnohem čistší je mravnost lidská, konání dobra z lásky k lidem. Škola má za povinnost tuto morálku vštěpovati, připravovati lepší život pozemský. (Výkřiky.) Místo legendární bytosti nadpřirozené zaujímají bratři a sestry, rodiče, spolužáci, obec, národ a lidstvo. Ne rozkazy mocného Boha, nýbrž úvaha a hlas srdce každého člověka bude řídit jeho jednání.

Vyučování náboženství bývá často věroučné, vykládá katechismus, učí o samospasitelnosti církve, agituje pro ni a je pramenem náboženské nesnášenlivosti. A nařizuje, aby se děti učily katechismu. Učitelé všichni i katecheti vědí, že katechismus je dětem knihou hroznou. On také způsobuje, že je náboženství od žáků přímo nenáviděno. Takové úvahy vylučují náboženství ze škol, u nás mu však dáváme čestné místo mezi vyučovacími předměty, abychom veřejně osvědčili, že naše kulturní politika jest v kněžském područí! (Hluk. - Místopředseda dr. Hruban zvoní.)

Vedle náboženství se budou děti učit občanské nauce a výchově. Praktický život a jeho úprava ve státě budou předmětem rozprav, bude upozorňováno, že je v nich řád, a ten že je mravný. Ale to by bylo málo: dětem se nesmí jen o mravnosti povídat, nýbrž musí jim býti také poskytována příležitost, aby se v dobrých skutcích cvičily. Nerad bych vměstnal toto vyučování do zvláštních hodin. Jak docela jiný účinek by mělo, kdyby učitel mu učil při všech předmětech tehda, když duše dítěte je nejochotněji přijímá. To ovšem předpokládá vychovatele hotového, jenž nenápadně jednotlivá poučení a mravní cviky scelí v soustavu.

Nemohu se zbaviti dvojí obavy. Jedna je, že dítě se stane předmětem, jejž budou chtít získat oba světové názory spolu soupeřící, jeden zastávaný knězem, druhý učitelem. Druhá obava: učitelé, kteří jsou málo vzdělaní sociologicky a chybně chápají jevy společenské, těžko naleznou objektivní stanovisko a potom bude jejich vyučování stranické, třídní. Představte si případ: Učitelovy výklady budou namířeny proti snahám dělnické třídy, a děti dělníků budou vedeny k nelásce a snad k nenávisti ke třídě, z níž vyšly a k níž budou náležet, až dorostou na dělníky.

Zařaděním ručních prací mezi vyučovací předměty by mohla škola splatit veliký dluh, který posud dělala na účet mládeže. Bude záležeti na tom, učiní-li je předmětem, jenž bude s ostatními v úzké souvislosti, nebo dokonce východiskem pro vyučování ostatní. Tělesná práce má veliký význam mravní. Dítě při ní jedno druhé doplňuje, jindy tvoří se skupiny, při nichž všechny užívají zkušenosti a úspěchů všech ostatních a varují se jejich chyb. Poznávají a zvykají tělesné práci a získávají se pro požadavek příští lepší společnosti, totiž pro všeobecnou pracovní povinnost.

Počet žáků ve třídě je bezpečné měřítko pro starostlivost o školu a zdar jejího působení. (Výkřiky posl. Bubníka a posl. Roudnického.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Pánové, prosím o klid.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP