Nuže, vy přes to užíváte této zásady, že jméno určuje národnost, také u školních dětí. Postup je tento: Správce menšinové školy v tom kterém místě pošle rodičům nejdříve soukromý dopis - mám originály. V tomto dopise se praví, že je v místě nová česká menšinová škola, a "poněvadž jste podle důvěrných zpráv české národnosti, dosud však jste nedal svých dětí zapsati do české školy, správa školy vás žádá, abyste to učinil co nejdříve a doufá, že tomuto vyzvání vyhovíte". Podepsán: Šnitzer! Snad také Čech. (Veselost.) To je jemný nátlak. Ten většinou nestačí. Tu pomůže trochu okresní správa politická. Teď napíše přednosta okresní politické správy soukromý dopis. Je sice úředního rázu, ale je na něm známka, aby bylo patrno, že je to dopis soukromý. Mezi jiným tam stojí: "Obracím se na vás nejprve soukromě a s přátelskou radou. Žádám vás, abyste byl pamětliv své národní a mravní povinnosti (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) a nadále dal zapsati své dítě do české školy. Kdybyste této mé přátelské rady neuposlechl, byl bych nucen usilovati o splnění vaší povinnosti podle zákona." (Hluk na levici.) To je zneužití úřadu, porušení práva a odporuje to všem platným zákonům. (Posl. dr. Lodgman [německy]: Kdo pak je ten kavalír?) Je to Janiš v Hranicích. (Výkřiky na levici.) Mám zde originály dopisů. Tedy soukromě byl činěn nátlak na rodiče. Mám zde druhý dopis od okresní školní rady ze Šternberku, podepsaný správcem úřadu Dostálem, v němž píše komusi: "Nařizuji vám, abyste ihned začal posílat své děti do české školy, jinak bude proti vám zakročeno přísnými tresty." (Výkřiky na levici.) Oznámím vám ještě jiné případy. Takovéto vyrozumění často nestačí. Proto bývá příslušná strana vyzvána, aby přišla se svými dětmi ke zkoušce, a to s pohrůžkou, nepřijde-li, že bude přivedena četníkem. Není mi naprosto známo žádné ustanovení zákona o takových zkouškách. Není ho vůbec. Lidé tohoto vyzvání obyčejně uposlechnou a přijdou pak před zkušební komisi, v níž jsou: dva čeští učitelé, přednosta okresní politické správy a komisař, český inspektor onoho okresu. Tu a tam se stalo, že byl pozván i německý zástupce stran nebo místní školní rady. Nyní zkoušejí čeští učitelé německé děti, aby zjistili, znají-li češtinu. Ptají se dětí na známé předměty. Ptají se; Co je to? "To je židle, to je stůl." Děti se u nás učí už ve druhé a ve třetí třídě česky a znají tudíž tyto jednoduché pojmy, nebo je znají ze života venku. Potom dají dětem knihu, aby četly; jsou tam věty: "To je táta, to je máma." To dítě dovede přečíst, poněvadž zná latinská písmena, třebas někdy neví, co četlo. Pak se dá do protokolu: "Zkouškou bylo zjištěno, že dítě zná češtinu ve slově i písmě." (Výkřiky na levici.) Stává se ovšem, že děti nevědí, oč běží, že nemají ani tušení, o čem se mluví a neodpovídají. Pak se dá do protokolu: "Dítě sice rozumí česky, ale zdráhá se česky odpovídati." Tím je protokol skončen, jde do Prahy k ministerstvu a kdežto my musíme jinak čekat na rozhodnutí ministerstva týdny, měsíce a léta, v takových případech to jde neobyčejně rychle. Za čtrnáct dní, za tři neděle je zde rozhodnutí ministerstva v tom smyslu, že se skutečně zjistilo, že dítě zná češtinu v slově i písmě. Proto se německé správě školy nařizuje, aby dítě z německé školy vyloučila a odkázala je k návštěvě školy české. Právo odvolací se nepřiznává. Mimo to se hrozí nejpřísnějšími tresty, nebude-li toto vyloučení provedeno ihned. Staly se u nás případy, že se samozřejmě rodiče také bránili a pěkně prohlásili, že k tomu nikdy nedají svého svolení. To jim nebylo vůbec nic platno, byli předvoláni, nejprve jim bylo v dobrotě domluveno, po druhé byli potrestáni 20 K pokuty, že jejich děti nechodí do školy, pak 40 K a konečně i vězením.
Dámy a pánové, nevím, zda to schvalujete. Já nechápu, jak to mohlo ministerstvo připustit. Já nechápu, že se nenašel právně cítící Čech, který by byl prohlásil, že je nutno počkat aspoň tak dlouho, až bude vyřízeno odvolání u ministerstva. Pan místopředseda Remeš rozhodl v jednom případě pro odklad, avšak okresní hejtman Ščáva v Novém Jičíně se tím prostě neřídil, poněvadž venku si dělá každý úředník co chce, a tam už nedojde sluchu ani hlas ministrův a ústředních orgánů.
Vypočítám vám jednotlivé zvláštní případy. V Želetavě, okres Mor. Třebová, žila německá žena. Její muž zemřel, chlapec chodil do německé školy. Žena se po druhé provdala. Nevlastní otec byl Čech. Dítě zůstalo přes to v německé škole, poněvadž matka si to přála a poněvadž to bylo dítě německé. Dne 3. února 1922 byl onen nevlastní otec předvolán k okresní politické správě, aby se ospravedlnil, proč prý je dítě v německé škole. Zdráhal se dítě odtamtud vzíti a byl odsouzen na 24 hodin do vězení. (Něm. výkřiky: Slyšte, slyšte!)
V Mor. Krumlově bylo mnoho rodičů, kteří nechtěli posílati své děti do české školy, odsouzeno na 4 dny do vězení. V olomouckém jazykovém ostrově, v Nedvězí, v Neřetíně, v Olomouci-Nové ulici bylo tomu právě tak. V Životicích u Nového Jičína žila 10 let žena rozvedená od svého muže. Muž byl Čech, ona Němka. Dítě chodí do německé školy. Žena vůbec neví, kde se muž zdržuje. Musí sama dítě živit a vychovávat. Nyní dostala rozkaz, že má toto dítě ihned vzít ze školy a jakožto české dítě že má býti přiděleno do české školy.
Mohl bych pokračovati v příkladech ještě dále podle libosti. V Židlochovicích, Bojkovicích, v Mor. Krumlově byla konána hrdelní šetření, nebyl-li pradědeček nebo prapradědeček kdysi Čech. České jméno dávalo podnět, aby byly děti donucovány k návštěvě české školy. Ve Vitonicích, v okr. znojemském, byl syn německého řídícího učitele vykázán z německé školy a převeden do školy české, poněvadž měl české jméno. Mohl bych vám vypravovat, že sám jsem byl s kterýmsi pánem u ministra školství Šusty a že ten pán mohl listinami prokázati, že jak jeho rodina, tak i rodina jeho ženy byla od staletí německá. Má nešťastnou náhodou české jméno Černý. Předložil ministru všechny listiny a vztaženýma rukama ho prosil, aby napravil toto bezpráví a přece jen dovolil, aby se jeho dítě smělo zas vrátit do německé školy. Ale to všechno tomu člověku nic nepomohlo. Ministr prohlásil, že nemůže nic dělat, že prý se musí nejdříve spojit s Brnem. Onen dobrý muž odcházel z pokoje nesmírně zklamán s vědomím, že v tomto státě není úřadu, u něhož by se Němec mohl dovolati svého práva. (Výkřiky na levici.) Nechci mluvit o tom, jaký nátlak se vykonává na úředníky, důstojníky a zřízence. Chci jen prohlásiti, že takových nespravedlností se stalo venku na sta a že reklamace byly prováděny nikoli prostřednictvím příslušného úřadu, okresního školního výboru, nýbrž že přednosta okresní politické správy jakožto předseda okresního školního výboru jednal úplně samostatně. A jaké pány máte venku v čele okresních politických správ, to ví pan ministr Černý jistě velmi dobře, poněvadž jsme mu to řekli už dost často: jsou to mužové jako Ščáva v Novém Jičíně, Dostál ve Šternberku, Žilka v Mor. Ostravě, Kuchinka v Mor. Krumlově a jak se všichni jmenují v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Takové poměry jsou přímo ostudou pro tento stát a tito lidé jsou především vinni, že se už dnes zmocnilo obyvatelstva tak ohromné rozčilení. Neboť tito pánové nejsou nepředpojatými úředníky pro oba národy, nýbrž jen pro národ český, jako na př. okresní hejtman Ščáva v Novém Jičíně výslovně prohlásil, že prý je tam jen proto, aby chránil českou menšinu, aby jí odstraňoval všechny kameny s cesty. (Hluk.) Domnívali jsme se, že tento muž je tam pro oba národy, domnívali jsme se, že když je placen z daní obou národů, že musí úřadovati nepředpojatě a nestranně, zvláště v jazykově smíšeném okresu, maje ohled na obě národnosti, a musili jsme se dověděti z jeho vlastních úst, že je tam jen jako exponent české politiky. Okresní školní výbor a zemská školní rada ve všech těchto uvedených případech se nedostala vůbec ani k slovu. Budete snad tvrdit, že jsme se neobrátili na správné místo. Byli jsme u ministra Šrobára, který nám, bohužel, pro nedostatečnou znalost jazyka nerozuměl. Šli jsme k odborovému přednostovi Ardeltovi, ten mínil, že by se takové svinstvo opravdu nemělo dít. Šli jsme k ministerskému předsedovi Benešovi a prosili jsme ho, aby přece učinil přítrž těmto nespravedlnostem a přiznal odvolání aspoň účinek odkládací. On naše stížnosti přijal, ale dodnes se nestalo vůbec nic. Zkrátka, byli jsme proti poměrům úplně bezbranní. Tento postup nás donutil, že jsme věnovali větší pozornost soukromému vyučování. Podle § 23 říšského zákona o obecních školách ze 14. května 1869 a podle znění zákona z 2. května 1883, č. 53 ř. z., mají rodiče za jistých záruk a výhrad na vůli, nahraditi předepsané veřejné vyučování vyučováním domácím a soukromým. Dali jsme tedy děti vyloučené z německých škol vyučovati soukromě. Ale i to bylo zakázáno. Rozhodnutí okresní politické správy v Novém Jičíně z 5. května 1922 praví: "Bylo nám oznámeno, že vaše děti mají býti vyučovány nadále doma řečí německou. To se nebere na vědomí. Je to zřejmé obcházení rozkazu vám daného. Soukromé vyučování by mohlo býti povoleno jen tehdy, kdyby se dálo česky a bylo by nutno, abyste o tom uvědomil český okresní školní výbor, který by se občasnými zkouškami přesvědčil o pokroku, jehož bylo domácím vyučováním dosaženo. Kdybyste však přes to setrval v úmyslu, neposílati svých dětí do české školy a dávati je vyučovat doma řečí německou, zakročil by proti vám zdejší úřad nejpřísnějšími tresty, jež má po ruce." Podepsán: Okresní hejtman Kadeřávek. To je očividné porušení zákona, zneužití úřední moci, poněvadž nikdo nemůže býti nucen k návštěvě veřejné školy. Školní úřad má vzíti toto oznámení zkrátka jen na vědomí. Není předpisu o vyučovací řeči a t. zv. legis Perek nelze užíti na domácí vyučování. To je křiklavé zasahování do práv státního občana.
Takovým způsobem se naplňují české třídy. Přiznáte mi, že při takovémto postupu zajisté musíme pozbýti pocitu, že je rovnoprávnost mezi oběma národy. Nuže, ptám se, vychází se stejným způsobem vstříc i nám Němcům? Bere se také tak dalekosáhlý zřetel na počet dětí při zřizování tříd? Pravý opak! Všechny německé třídy, jež měly méně než 40 dětí, byly prostě zrušeny, ačkoli číslo 40 není ještě ani dost málo ideální. Toto číslo je vlastně směrodatné hlavně pro zřízení školy, nikoli však pro její zrušení, neboť pak by se mohl stát nesmysl, že je nutno zřídit třídu s 41 a 42 dětmi, že příštího roku tento počet klesne na 39 nebo 38 a bylo by nutno onu třídu zas zrušit. Školní budova, zařízení, všechno je zde a samozřejmě nelze nic při takovém postupu ušetřiti. Avšak zvláště zavržení hodné je, zrušují-li se expositury. Neboť kde se zřizují expositury? V horách, se zvláštním zřetelem na cesty a poměry povětrnostní, aby děti dalekou cestou neutrpěly škody na zdraví. Pro takové školy není vůbec stanoven určitý počet dětí a podle zákona nesmějí býti rušeny. Avšak co se stalo? Byly zrušeny takové expositury ve Starých Horách, okres Něm. Brod, v Prabožišti, okres Domažlice, ve Frandorfu v okresu dačickém, v Reži v okresu podbořanském, ve Stříbrných Hutích v okresu domažlickém, v Sylvarově v okresu královédvorském a m. j. Je zajímavé, že zrušení německých škol se stalo namnoze na rozkaz či návrh českých ochranných spolků jako Národní jednoty severočeské nebo Národní jednoty pošumavské, a tento návrh byl podán státu nebo zemi; tomuto dopisu se přiznává úřední ráz. Námitka, že se to snad nestalo, není správná. Dokáži, že na př. při zřizování německé měšťanské školy v německém městě Touškově, kde je už česká menšinová škola, vznesli Češi, a to Národní jednota severočeská v Praze, odpor, dále že v okrese jindřichohradeckém Národní jednota pošumavská se ohražovala v těchto případech: v Sedle, v Rodinově, v Lodhéřově, v Oldřiši atd. A bylo by velmi zajímavé, kdyby mi pan ministr vysvětlil, čím to je, že na tento pokyn českých ochranných a počešťujících spolků tolik dá, kdežto na druhé straně nemohu říci, že by byl někdy trochu dbal našeho slova, mínění německého Kulturního svazu nebo Severomoravského spolku, nebo některého jiného německého ochranného spolku. Také naprosto nechápu, jak je to možné, když přece ministerstva jsou zřízena pro oba národy, že ministři jako zástupci státu jsou přítomni na sjezdech těchto počešťovacích spolků, na sjezdech českých menšin a pronášejí tam politické řeči. Na sjezdu Kulturního svazu v Mor. Šumperku nedávno nespatřili jsme ministra a nemohli jsme ho, bohužel, pozdravit. Podle mého názoru bylo by právě tak spravedlivé, aby i na takové naše sjezdy byli vysíláni zástupcové ministerstev.
Nemáme dosud vůbec úřední statistiky
o všech dokladech zavírání škol, ačkoli jsme kdysi požádali vládu
interpelací, aby nám tyto doklady oznámila. Ministr to slíbil,
ale opět nedostál slovu. Podle našich seznamů - prosím pana ministra,
aby dával teď dobrý pozor - bylo dosud, t. j. do konce školního
roku 1920/21, zrušeno, zmíním-li se jen o několika okresech, tolik
tříd: v okrese Ústí n. L. 44 třídy, v okrese mosteckém 35 tříd,
v budějovickém 9 škol, 54 tříd, v jabloneckém nad Nisou 2 školy,
45 tříd, v okrese stříbrském 5 škol, 37 tříd, ve Velké Praze 8
škol, 67 tříd, na libereckém venkově 5 škol, 38 tříd, v okrese
žateckém 1 škola, 25 tříd, v teplickém 20 tříd, v děčínském 21
tříd - nechci uváděti všechna čísla - jen v Čechách je to dohromady
61 škol nebo 615 tříd. (Něm. výkřiky: Slyšte, slyšte!) Na
Moravě: (Výkřiky na levici.) - prosím, pánové, jen trochu
trpělivosti - v Brně-městě 12 škol, 113 tříd, v připojených předměstích
5 škol, 34 tříd. (Výkřiky na levici.)
Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Prosím o ticho!
Posl. dr. Schollich (pokračuje):
Na brněnském venkově 14 škol, 33 tříd, v Hodoníně 10 škol,
43 tříd, v Jihlavě 10 škol, 19 tříd, v Olomouci-venkově 7 škol,
46 tříd, v Mor. Ostravě 9 škol, 95 tříd, v Hranicích 9 škol, 26
tříd, jen několik jich tam bylo vyňato. Na Moravě dohromady 111
škol a 547 tříd. Ve Slezsku: Opava-venkov: 9 škol, 22 tříd, ve
Frýdku 6 škol, 62 tříd, ve Frýštátě 4 školy, 14 tříd, celkem 21
škol, 106 tříd. Sečtěte nyní všechno, v Čechách 61 škol a 635
tříd, na Moravě 111 škol a 547 tříd, ve Slezsku 21 škol a 106
tříd, je to dohromady 193 škol a 1288 tříd. (Různé výkřiky.)
Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Neračte vyrušovať rečníka! Prosím, pánové, o ticho!
Posl. dr. Schollich (pokračuje): Od konce školního roku 1920/21 až dodnes zavírání škol ovšem pokračovalo a chci uvésti zas jenom několik čísel: Česká Lípa 7, Duchcov 17, Jablonec n. N. 26, Králové Dvůr 7, Liberec 30, Litoměřice 8, Rumburk 10, v Čechách dohromady 185 tříd, k tomu připočteme na Moravě ještě asi 200 tříd, ve Slezsku 30, to je celkem asi 1700 německých tříd. (Výkřiky posl. dr. E. Feyerfeila a dr. Brunara.)
Na Hlučínsku, když jsme je převzali z pruské správy, bylo 38 německých škol; 36 jich bylo dodnes zrušeno, takže jsou tam ještě jen 2 německé školy.
Školy nebyly rušeny snad na začátku
nebo na konci školního roku, nýbrž namnoze mezi školním rokem,
v květnu, dokonce i v červnu, několik neděl před koncem školního
roku. Ptám se pana ministra: Jak to může ospravedlnit, že jsou
školy rušeny mezi školním rokem, že učitelé a děti jsou prostě
vyhazováni na dlažbu, při čemž se naprosto nic neušetří, když
učitelé musejí jít na procházku a školní budovy jsou prázdné?
Je to spravedlivé a správné? Nebylo by možno počkat do konce školního
roku? Děti jsou místo toho napěchovány do tříd po 70 a 75. (Výkřiky
na levici.)
Místopředseda inž. Botto
(zvoní): Prosím o ticho. Nevyrušujte rečníka.
Posl. dr. Schollich (pokračuje):
Mám toho ještě tolik mnoho říci a nehnu se odtud dříve, dokud
neřeknu, co chci říci. (Výkřiky. Hluk.)
Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Prosím o ticho.
Posl. dr. Schollich (pokračuje): Nyní promluvím o tak zvaných menšinových školách. Statisticky se zjistilo, že Němci mají právě tolik a tak silných menšin jako naopak Češi. Podle toho i poměr menšinových škol měl by býti asi stejný, poněvadž zákon z 3. dubna 1919 byl vydán pro obě národnosti, pro všechny menšiny. Musíme však konstatovati, že žádosti o zřízení menšinových škol bývají velmi zdlouhavě vyřizovány, měsíce bývají někde založeny a zadrženy. Kdežto pro Čechy se budovy zabírají, pro německé školy jich v českých obcích nelze nalézti, nebo je-li již někde zabrána, jako v Hradci-Podolí, nehne se z ní zas vojsko, udělá ministerstvu radost a dává mu záminku, že budovy nelze vykliditi. V Čechách máme - přesná čísla nejsou po ruce - podle naší statistiky až do dneška asi 4 až 5 německých menšinových škol - nepočítám mezi ně ty, které vznikly přeměnou - a podle výpovědi pana ministra Šrobára na nedávném menšinovém sjezdu 669 českých, čili vyjádřeno počtem tříd: několik málo německých tříd, 5 až 6, a kolem asi 1400 tříd českých, 1 německou menšinovou školu měšťanskou a 73 českých menšinových škol měšťanských. Nyní učiním srovnání a ukáži vám, jak se českým a německým školám měří dvojí měrou. Hoflenz na př. má jednu českou menšinovou školu o 1 třídě s 10 dětmi, ve Lhotě jednu českou menšinovou školu se 154 žáky a 5 třídami, takže průměrně připadá na jednu třídu 30·8 dětí, 142 německých dětí je ve třech třídách, tedy v jedné třídě 47·2 dětí; ve Chvaleticích je 1 česká menšinová škola o 1 třídě s 9 dětmi, již povolilo ministerstvo přípisem z 3. února 1922; německá škola měla 70 dětí. Těmto 70 dětem byla třída odňata, t. j. muselo býti zavedeno vyučování polodenní, aby oněch 9 dětí mělo v německé škole místo. Ministerstvo mi však oznámilo, že má v úmyslu postaviti dockerský přenosný pavilon, aby tato nespravedlnost byla odstraněna. Tedy pro 9 dětí se postaví zvláštní pavilon! V Novém Městě na Moravě je 80 žáků ve třech třídách, průměr je 26, 189 německých dětí ve 4 třídách, průměr 47; v Lužicích 30 českých dětí v 1 třídě, 80 německých dětí s polodenním vyučováním ve 2 třídách; v Želivsku 6 českých dětí v 1 třídě, 29 německých dětí bez vyučování; v Bělotíně 8 českých dětí v 1 třídě. To je obzvláště zajímavý případ: tato škola byla otevřena v říjnu 1921; tehdy tam bylo 9 českých dětí, 7 hochů, 2 dívky. Počátkem letošního roku obě dívky vystoupily, když byla otevřena menšinová škola v Polomu, vystoupil ještě jeden žák, takže od začátku dubna chodilo do školy jen 6 žáků, a to: 2 chlapci železničního hlídače Šefčíka, 2 chlapci železničního hlídače Bajgara, hoch mlynáře Kantora a hoch telegrafisty Krhovského z Polomu. Děti byly sehnány ze všech končin. Železniční hlídač Šefčík má do Hranic mnohem blíže, ale byl donucen posílati oba své chlapce do vzdáleného Bělotína, Krhovský posílá své dítě, ačkoli v Polomu je přece menšinová škola, do Bělotína. Celá škola má dnes v nejpříznivějším případě ještě 3 děti. V Terešově je jedna třída se 16 českými dětmi, 31 německých dětí je bez vyučování. V Stokovicích je jedna třída pro 16 českých dětí, v Mlíčovicích pro 9 dětí, v Šafově pro 12 dětí, ve Vračovicích pro 7 dětí, pak je ještě 6 jiných obcí průměrně s 9 dětmi. V Hradisku, v témže školním okrese je 18 německých dětí bez jakéhokoli vyučování.
Vyjmenuji ještě několik čísel z Čech. V Sitné je třída se 17 českými dětmi, kdežto 24 německých dětí bez vyučování, ty musejí docházet do školy do Tupadel, vzdálených 4 1/2 km. Homoly mají 2 české třídy s 82 dětmi, kdežto 94 německých dětí má jen 1 třídu. V Bedřichově jsou pro 90 českých dětí 2 třídy, 140 německých dětí má také jen 2 třídy. V Kysiblu je pro 42 českých dětí jedna třída, pro 139 německých dětí 2 třídy, v Dol. Branné (Vrchlabí) jsou pro 66 českých dětí 2 třídy; 34 dětí je ze sousední obce, kde je už česká škola, tedy tam nenáležejí. Naproti tomu 153 německých dětí má jen tři třídy. V Horní Brusnici je 20 českých dětí v jedné třídě, z nichž 11 přísluší do školy ve Vidími, kde je jiná škola. V Karlových Varech má 39 českých dětí 2 třídy, tedy 19 dětí jednu třídu, kdežto v jedné německé třídě je 58 dětí. Ve Spořicích má 51 českých dětí 2 třídy, v Kosolupech 40 dětí 2 třídy, 110 německých dětí má také jen 2 třídy; v Nových Hradech je 30 českých dětí ve 2 třídách, německá škola byla za tím účelem vyvlastněna.
Snad těmto číslům neuvěříte. Uvedu vám tedy čísla z českých novin. V Zahrádce je česká škola s 8 dětmi, v Horosedlech s 10 dětmi, v Tachově se 14 dětmi, v Německých Hořovicích s 15 dětmi, v Chýši (okres Žlutice) s 18 dětmi. Dále v západních Čechách je ještě 9 českých menšinových škol, jež mají méně než 20 žáků. V okrese žlutickém je 5 českých menšinových škol dohromady s 91 dětmi, tudíž 18 dětí v jedné škole, v okrese kralovickém 4 české školy dohromady se 115 dětmi, tedy průměrně 28 dětí v jedné škole. Na severní Moravě je podle "Národní Demokracie" 73 českých menšinových škol dohromady se 2150 dětmi, tedy průměrně 29 dětí v jedné třídě. Řekněte, to jsou přece stále slušná čísla. Vyjmenuji vám však nyní menšinové školy, které nemají tolik dětí. V Mladějovicích je jediné české dítě železničního strážníka; přes to tam byla založena česká menšinová škola a německé obecné škole odňata místnost. Ve Vratěníně jsou 2 žáci, ve Štítarech 4 děti, ve Frišavě 9 dětí, v Lechovicích 7 dětí, v Milfromu 9 dětí, v Mal. Dyjákovicích není vůbec žádné dítě, v Lukově rovněž žádné, v Kyjovicích žádné dítě, ve Vitonicích žádné dítě, v Strachotíně žádné dítě, v Moravanech žádné dítě; a přece jsou tam t. zv. menšinové školy. Myslím, k tomu že netřeba poznámek. Mohl bych ještě připojit, že podle "Moravsko-slezského Deníku" je ve Valaš. Meziříčí škola na pletení košíků, kde je jeden učitel a jeden žák.
Zamýšleli jsme vydržovati německé školy dále nákladem obcí a okresů. Mnoho obcí a okresů bylo toho názoru, že je nutno velkou škodu, která vzniká přeměnou výborně zařízených škol na školy hůře zařízené a která vzniká i po stránce zdravotní, zaměstnáním dětí, nahraditi tím, že budou školy vydržovány dále nákladem obcí a okresů. Předsednictvo zemské školní rady nařídilo však zrušení dále vedených tříd, odůvodňujíc to tím, že prý tyto obce a okresy nezapravují veškerý náklad spojený s dalším udržováním zrušené školy; to znamená, poněvadž by snad později stát musil převzíti nějakého učitele na jinou školu a poněvadž by mu pak bylo nutno započítat rok nebo dva do definitivy a do výslužby, proto se stát či země zdráhá převzíti náklady na tyto školy ponechané obcím. Nemůžeme tedy školy, i když si je chceme sami platit, dále vydržovat. Z toho vyvozuji důsledek, že si pánové vůbec nepřejí, abychom měli výborně vyvinuté školství, že je to tudíž přímo vyhlazovací boj proti naší škole, vedený nikoli z důvodů úsporných, nýbrž jen proto, abychom byli poškozeni. (Místopředseda Buříval převzal předsednictví.)
Pochopíte tudíž, že jsme proto věnovali největší pozornost soukromým školám, svépomoci a že proto žádáme své ochranné spolky a Kulturní svaz, aby se ujaly především soukromého vyučování dětí odňatých německým školám. Ale i zde se nám kladou ohromné překážky. Na př. v Mlíčovicích byla zrušena německá jednotřídka. Děti byly vyučovány soukromě, ale bylo to zakázáno. Dopisem okresního školního výboru ve Znojmě byl učitel s dětmi předvolán k přezkoušení. Zkušební komise skládala se z českého místodržitelského koncipisty ve Znojmě, z inspektora českých menšinových škol a ze starosty obce Mlíčovic a mimo to byli v obci 4 četníci, aby udržovali klid a pořádek. Zkouška trvala 2 hodiny a byla vykonána německy. Pánové se musili přesvědčit, že děti úplně znají učebnou látku. Později byly ještě jednou předvolány ke druhé zkoušce a konečně i ke třetí zkoušce, ale už k ní, bohudík, nešly, poněvadž tyto zkoušky jsou podle § 23 říšského zákona o obecných školách a podle § 254 konečného školního a vyučovacího řádu úplně protizákonné. Úřad má právo dohlížeti na soukromé vyučování, ale rozumí se samo sebou, prostřednictvím německého školního inspektora. Německý inspektor se může přesvědčovati o tom, zda bylo dosaženo učebního cíle, a může podrobovati žáky zkoušce nikdy však český inspektor. V tomto případě nebyl německý inspektor o zkoušce vůbec ani zpraven.
Ukáži ještě, jak ohromné obtíže jsou nám činěny, žádáme-li o zřízení t. zv. soukromých škol. Pode § 70 říšského zákona o obecných školách podal německý Kulturní svaz žádosti o povolení soukromých škol, vypravené podle předpisu; ačkoli máme prováděcí nařízení české zemské školní rady k § 187 konečného školního a vyučovacího řádu, které přesně stanoví lhůtu, ve které mají býti žádosti předloženy, je vidět, že zde není příliš naspěch, že takové žádosti zůstávají měsíce a léta ležeti, aniž se zemská školní rada nějak rychleji podáním zabývá. Z maličkých pochybností, ze stavebních závad dělají se veledůležité státní akce. Přirozeně běží namnoze přece o školy nouzové, poněvadž německému Kulturnímu svazu byly jeho školy odňaty. Musil si pomoci z nouze. Myslím, že tudíž nemůže býti všechno v pořádku a má-li některá budova 3·15 m, nebo snad jen 3 m, či dokonce jen 2·80 m, to je dost vedlejší.
A nyní vám ukáži, které žádosti
Kulturního svazu jsou dosud nevyřízeny. Žádost o zřízení soukromé
školy ve Zdeslavi (okr. Podbořany) byla podána 31. července 1920,
1. září 1920 byla předložena zemské školní radě a 26. března 1921
vrácena okresní školní radě v Podbořanech; leží tedy dva roky
nevyřízena. Pro Frandorf (okr. Dačice) byla podána žádost 12.
srpna 1920. Rok na to ležela žádost stále ještě v presidiu moravského
zemského školního výboru nevyřízena. Pro Stříbrné Hutě (okr. Domažlice)
byla podána žádost 9. května 1921 a několik měsíců nebyla dále
zasílána. Zatím budova vyhlédnutá pro tuto německou menšinovou
školu byla vyvlastněna, Němcům odňata a pro českou školu zabrána.
Na to byla žádost zamítnuta s odůvodněním, že prý už není po ruce
budovy, jež byla původně vyhlédnuta, poněvadž byla zabrána. V
Českém Šumperku budova náležející německému Schulvereinu byla
rovněž zabrána pro český sirotčinec a žádost o povolení zříditi
školu soukromou, která byla podána už 20. srpna 1921, byla rovněž
zamítnuta. Pak se zmiňuji ještě o zamítnutí obou žádostí o zřízení
německých soukromých škol v Prapořišti a v Sitné. Zřízení těchto
dvou soukromých škol, či žádosti o jich zřízení nebyly až do dneška
vyřízeny, poněvadž nebyly splněny požadavky nařízení z roku 1888
a byly proti tomu vzneseny malicherné pochybnosti. V Reži (okr.
Podbořany) zemská školní rada školu sice povolila, musely býti
opatřeny místnosti, když budova Kulturního svazu byla zabrána
pro četnictvo. Avšak dosazená správní komise školu svémocně za
vřela a všechny dosavadní pokusy zakročiti u stavební komise ztroskotaly
o nejtvrdošíjnější odpor. Po dvě léta nejsou vyřizovány žádosti
obcí Albrechtic, Zdeslavě, Starých Hor a Frandorfu. V Benecku
bylo vyučování prostě zastaveno s odůvodněním, že škola náleží
německému Schulvereinu vídeňskému a že správce její je Rakušan.
Zažádal o československé státní občanství, ale jeho žádost byla
zamítnuta; ostatně v zákoně není nikde předepsáno, že soukromý
učitel musí být nezbytně československým státním občanem.
Místopředseda Buříval (zvoní):
Pane dr. Schollichu, zbývá vám ještě 5 minut.
Posl. dr. Schollich (pokračuje):
Mám ještě čtvrt hodiny řečnické lhůty, dříve odtud nepůjdu.
(Posl. dr. Hnídek: Takhle se přece s předsedou nemluví!) Od
vás řečnickou lhůtu nemám, nestarejte se o moji řečnickou lhůtu,
dnes se odtud nehnu, dokud nebudu hotov. (Výkřiky. Hluk.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. dr. Schollich (pokračuje): V Nové Trnávce zavřel školu Národní výbor. Ministerstvo školství a národní osvěty zavření jako nezákonné zrušilo, avšak místní školní rada nařídila opětné uzavření, okr. školní rada je v březnu 1920 zrušila. Obec se odvolala, žádost však dodnes není ještě vyřízena. Zatím byla žádost o zřízení menšinové školy, ačkoli tam bylo 35 dětí, vrácena a dodnes není ještě vyřízena. Osada Borová byla zatím od školní obce odloučena, aby byl snížen počet dětí. V Jaktaří zavřela školu 12. února 1919 docela nepříslušná okresní školní rada opavská a trvalo to dva a čtvrt roku, nežli se uznalo za hodno námahy naříditi komisionelní šetření. Pro vojsko byly zabrány budovy v Jaktaří, České Třebové a v Poštorné, pro české školy v Holasovicích, Mikulovicích, Runařově, Dvořisku, Skrzeczonu, Petřvaldu-Eugenschachtu; pro byty v Jaktaři a České Třebové. Rozumí se samo sebou, že se to při zabírání neobešlo vždycky bez poškození školního zařízení a bez odcizení školního majetku. Celá zařízení zmizela. Velmi zajímavý příklad je uzavření soukromé školy v Jedlové-Hamrech (okres Polička). Tato škola byla zavřena z toho důvodu, že prý byla zřízena v čistě české obci a tím prý se snaží odnárodniti děti v obci, čehož ve všeobecném zájmu nelze připustiti. Škola byla zřízena r. 1910. Tehdy to byly dvě obce, německá obec Jedlová a česká obec Hamry. Roku 1920 byly tyto obě obce rozděleny. Osm stavení v obci Jedlové bylo připojeno k české obci, mezi nimi i školní budova, takže zbylo jen 5 německých dětí, 33 dětí v Jedlové zůstalo pak bez vyučování. A teď se řekne, že škola měla za úkol odnárodňovati české děti. Takovou výtku lze konečně učiniti každé škole a je to drzost, že jí není rovno, vytýká-li se dnes Kulturnímu svazu poněmčování. Největší potíže se činívají při udělování práva veřejnosti. Tedy na jedné straně místo podpory potlačování, na druhé straně zvláštní nadržování českému školství.