Janovská konferencia bola zvolená k tomu cieľu, aby sa konečne po víťaznom omámení v Europe stanovily prijatelné podmienky poctivého mieru a túženej, želanej spolupráce národov; s druhej strany aby zároveň znemožnená bola možnosť novej konflagrácie a zahatené boly ešte vždy otvorené pramene novej svetovej války.
Ako smútny výsledok janovskej konferencie je možno len toľko označiť, že nezdárne zakončenie tohoto svetového snemu veľmi nebezpečne otriaslo anglo-franzúzský blok a vážné rany zadalo celej Veľkej Dohode, takže premier anglický, ktorý sa chcel do Anglie vrátiť s hotovým mierovým paktom evropským, vrátil sa bez neho, slovom, ten pakt nestal sa skutkom. Mne sa tak zdá, že p. dr. Beneš predčasne bol chválený, že sa mu podarilo za cenu našej anglickej pôžičky zjednať priateľský pomer medzi Lloyd Georgom a Poincarém, medzi vypočítavým anglickým premierom a sebavedomým, troška tvrdohlavým premierom francúzskym. A čo je najhoršie je to, že europská situácia stala sa nevypočitateľnou preto, lebo Francia ťažko nesie, že ostala "beata non possid ns", na ktorej teraz Anglia - sledujúc starú liniu svojej politiky: nedržať s víťaznou, ale porazenou mocnosťou - i pohrozením chce vynútiť uznanie jej neveľmi diškrétneho tutorstva nad Europou.
Slávna snemovňa! My za veľmi slabú potechu musíme považovať toto tvrdenie p. min. predsedu, ktorého on použil v slovách, poukazujúc na t. zv. krísu alliančnú. "Netreba sa príliš obávať veľkých roztržiek a zmeny fronty." Janovská konferencia od prvého počiatku až do konca konaná bola v znamení rozporu medzi Lloydom a Poincarém, medzi ktorými je viac vzájomnej nedôvery ako skutočného nepriateľstva a tento súboj medzi nimi s veľkou pozornosťou sledovalo Nemecko, kde sa dobre vedelo, o čom je reč, že totižto pri tomto súboji je reč o nemeckom reparačnom problému, ktorý takýmto spôsobom stal sa predmetom nového sporu, stal sa predmetom novej neistoty a ktorý reparačný nemecký problém výdatne napomahá v Rapallu uzavretá rusko-nemecká smluva. Táto rusko-nemecká smluva s druhej strany zase ani sovjetské Rusko nemohla príliš zraniť, lebo táto smluva sa svojou zrejmou politickou tendenciou v ovzduší europejskom stopy zanechala trapnej neistoty a prípadného nového rozčarovania politického. Táto smluva posmelila sovjetské Rusko natoľko, že prišlo do Janova, nie ako márnotratný syn s kajúcnosťou, lež jako hazardér, ktorý už zúfale hrá a to nie na účet svoj, ale na účet celej Europy. (Výborně!)
Slávna snemovňa! Takýto stav europských událostí nijak neoprávňuje pána ministerského predsedu dr. Beneša, aby sme mu vo všetkom za vieru dali, keď on vo svojom prehlásení s istotou oznámil: "Prichádzame z konferencie vo svojich záujmoch a vo svojej pozicii nedotknutí a už tým posilnení."
Čo sa týče hospodárskej stránky janovskej konferencie, bola svolaná za tým cieľom, aby dva protivné tábory sa sišly a dohodly o spoločnom modu vivendi, aby našly možnosť hospodárskeho obnovenia válkou zruinovanej Europy. A výsledok tejto janovskej konferencie jaký bol? Či splnilo sa to, čo ožobračení národovia od nej očakávali? Či tento snem europský v Janove ukázal nejakú možnosť nahradiť škody, ktoré pažravosťou a zlobou ľudskou vyvolala a spôsobila svetová válka v národnom hospodárstve i porazených i víťazných štátov? Či Janov znamená hospodárske východisko novej éry?
Tieto otázky sú veľmi trapné, lebo nane je len jedna možná odpoveď, totiž tá, že hospodársko-politický význam janovskej konferencie rovná sa zrovna nule. Europa stala sa bohatšou o celé fúry rozličných resolucií, ale hospodarský chaos trvá ďalej, hospodárske rany, ktoré zadané boly válkou telu europskému, krvácať neprestaly. To sú výsledky skutočne nepatrné, nad ktorými dostatočne kritiku riecť neni možno, poneváč neni dostatočného podkladu k žiaducej kritike. Ten nezdar neokrášlil pán dr. Beneš ani tým, že v svojom prehlásení nám sdelil, že so všetkými europskými diplomaty jednal a konferoval. My mu to uveríme, ale zase on nám musí uveriť, že nič positívneho nedojednal. (Výborně!)
Slávna snemovňa! Jediným výsledkom janovskej konferencie je, keď vôbec o nejakom výsledku dá sa mluviť - že táto janovská konferencia s boľasťou zrodila konferenciu novú. Nesmieme však zapomínať, že dnes Veľká dohoda nemá už takého významu ako pred tým, a že práve janovská konferencia veľmi nebezpečne otriasla vážnosť Veľkej dohody, takže plán, ktorý mal anglický premiér na novú konferenciu, môže byť považovaný práve tak za geniálné štátnictvo ako i za obyčajné zúfalstvo. Táto nová konferencia v Haagu môže byť považovaná len za jakési zamaskovanie fiaska janovského, ale nie za garanciu úspechu konferencie v Haagu.
Slovom v Janove sa to škarede dodiplomatisovalo a pán dr. Beneš vzdor tomu všetkému v svojom exposé pýtal sa: "Prečo by sme museli byť a priori pesimisty pre túto konferenciu expertov v Haagu?" A my sa ho pýtame: prečo by sme mali byť a priori optimisti ohľadne tejto konferencie v Haagu, keď doterajšia diplomatická činnosť pána dr. Beneša nás k ničomu takému neoprávňuje? Netajme, slávna snemovňa, že evropská politika zkrachovala, dľa môjho skromného názoru preto, lebo vedenie politiky europské dostalo sa do rúk kupeckých. (Bravo! Výtečně!) Lloyd George práve tak ľahko zapieral v Janove kapitalismus, jak vďačne sa zriekal Čičerin komunismu, a to preto, poneváč jedon i druhý v Janove jednoduchí obchodníci boli.
Slávna snemovňa! Janovská konferencia nenadarmo vydržovaná bola na území italského sacro-egoismu, lebo tam pred vládcami národov bolo len to jediné politické kredo: "Môj blahobyt za každú cenu a tvôj len, nebude-li na úkor môjho." Slávna snemovňa! V Janove tejto sobeckosť a nie kresťanský svetový názor zápasil a moja maličkosť v tom vidí príčinu, prečo všetcia účastníci janovskej konferencie boli porazení. Pri tejto príležitosti nech je mi dovolené, slávna snemovňa, povedať, že strana, ku ktorej patrím, slovenská ľudová strana, ovšem veľmi ľutuje neúspechov janovskej konferencie, ale predsa si s istou povďačnosťou a potešením bereme v známosť a konštatujeme, že hlava kresťanstva, najvyšší kormidelník lodičky Petrovej vzdor tomu, že ako zástupca a predstaviteľ najmierumilovnejšej inštitúcie sveta, za jakú pápežstvo každý nepredpojatý človek uznať musí, - rieknem vzdor tomu, že nedostal pozvanie na janovskú konferenciu, našiel náležitý spôsob označiť smer prepotrebného mieru, ktorý sa až tehda splní, jestli vládcovia národov na toľko sa sblížia jedon ku druhému, že sa o ich jednaní dá riecť: "Justicia et pax osculatae sunt."
Slávna snemovňa! Pán dr. Beneš konečne v svojom vládnom prehlásení zdôraznil, že vláda československá na janovskej konferencii robila politiku československú a že na tejto linii žiada zostať i na ďalej. Ako člen autonomistickej strany slovenskej smiem sa pýtať: čo máme rozumeť pod politikou československou? Či snáď to, čo nám ukazuje sostavenie janovskej delegácie, v ktorej nevideli sme ani jedného Slováka? (Tak jest!)
Ja aspoň nemôžem riecť o poslancovi Hrušovském, že je Slovák, a síce z tej jednoduchej príčiny, poneváč je členom českej strany a myslím, že ani on sám nemôže tajiť, že za svôj mandát ďakuje nie slovenskému, ale českému voličstvu. Slávna snemovňa! Pravím otvorene a v povedomí, že neni dobre oheň olejom hasiť, tak tiež v povedomí, že niečo sa chystá oproti pravým Slovákom a proti slovenskému národu dľa istej potutelnej, a odpusťte, že to rieknem, perfidnej methody, pre ktorú slovenskí autonomisti musia byť prikrytí handrami vlastizrady. Istá protislovenská maffia systematicky a dôsledne od dlhšej doby preparovala i českú i slovenskú verejnosť ku škandálom, ktoré sa už i začaly konať. Za vhodný titúl slúžilo zhanobenie pamiatky gen. Štefánika. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.) Snáď mi dovolíte to riecť, že máme na to právo, abysme ho pomenovali hrdinou slovenským. A toto zhanobenie vzdor všetkým najpoctivejším osvedčeniam, vzdor všetkým najdôraznejším dementaciam, pripisuje sa posl. Hlinkovi. Dovolím si citovať slová Igora Štefánika, bratra nebohého generála, ktorý píše: I gen. Štefánika, i jeho junákov zamiešať a použiť k prevedeniu intrigantského plánu, aby sa Slováci medzi sebou dvojili, štvali, rvali a hlušili." Za taký titúl malo ďalej slúžiť porušenie listovného tajomstva, ktorého sa dopustil politický časopis v Bratislave "Slovenská politika". Pánovia! Tak ďaleko sme zašli, že sa ide nielen proti nám, proti našim politickým zásadám, ale i proti nášmu vlastníctvu, proti naším životom, proti súkromému listu, z ktorého nepoctivou cestou sú vychytené určité časti, které sú škarede osvetlené a tak podávané verejnosti. Takýto spôsob je spôsob jednoduchých špiclov (Tak je!), kde sa prekročují hranice nielen občianskej slobody, ale i primitivného spoločenského moresu. Čo sa stalo dna 25. kvetňa v Bratislave, toho ste videli fotografiu, tedy nemôže sa riecť, že sa nič nestalo. O tom, čo sa tam stalo, ja ako Slovák v tomto parlamente mluviť sa stydím. (Výborně!) Stydím sa lavíc maďarských a nemeckých. (Výborně!)
Slávna snemovňa! Vláda mohla mať toľko taktu, by nám už dnes bola riekla, čo hodlá v tejto otázke zrobiť? My prehlasujeme, že túto republiku, aká je, taká je, považujeme za svoju, v ktorej sa nedáme do pozadia zatlačiť a nedovolíme, abysme boli považovaní v tejto republike za nezákonité deti.
Slávna snemovňa! Uvažujúc o situácii europskej, ktorú janovská konferencia nijak nezmenila, ba ešte chúlostivejšou učinila, ako holý fakt dovoľujem si konštatovať, že Slovensko stalo sa oproti každému očakávaniu rozhodujúcim faktorom strednej Europy na toľko, že každý rozumný štátnik, ktorý niečo trvalého chce stvoriť v otázke strednej Europy, so Slovenskom počítať musí.
Slávna snemovňa! Možná, že blížime sa k takým událostiam, ktoré sa vyvinú oproti našej vôli a preto je čas, aby sme si pravdu otvorene, bez každej animosity, skutočne po bratsku, do očí riekli. Cítime to všetcia, že kľúč sitúacie stredoeuropejskej je v rukách Československej republiky. To konštatujeme. Ale pánovia moji, dovoľte, abych takže konštatoval, že táto Československá republika len s pevným a dobre usporiadaným Slovenskom je možná k udržaniu. (Výborně! Tak je!) Osud národa slovenského vždy bol, je a bude, aby s iným národom štát tvoril, slovom, osud slovenského národa je, že ten nepatrný národ slovenský musí vždy byť považovaný za štátotvorný element akéhokoľvek štátneho útvaru v strednej Europe. V tomto zistení povedané je i to, že poctivou a pečlivou snahou slovenského národa je, aby rátajúc na všetky možné eventuality a medzinárodné komplikácie, zabezpečil si takú pevnú a jistú národnú budúcnosť, aká mu, čo jednotke, po boku iného národa patrí. (Výborně!)
My ako zástupcovia suverénneho, samostatného národa slovenského nijakým spôsobom nie sme ochotní privoliť k tomu, aby menší a slabší národ slovenský podľahol a vlil sa do národnej väčšiny českej na základe vymyslenej a z našej strany za doby naší revolúcie len z nutnosti a riekneme teda z istej taktiky prizvukovanej theorie československej, o ktorej theorii sme chceli veriť, že sa jej medzi národom českým a národom slovenským dostane takej interpretácie, ktorá umožní národu slovenskému, aby v ústavných zákonoch tejto republiky na základe Pittersburgskej dohody mal zabezpečené právo na svoju samostatnosť, na svoju autonomiu.
Včera tu odznely slová z úst pána dr. Hnídka, s ktorými nás velice ľutoval, že sme ochotní boli s akousi pomocou Maďarov, Nemcov a neviem koho ísť do Janova, vymáhať si slovenskú autonomiu. Oproti tomuto protestu a v súvislosti tohoto protestu, ktorý podaly ad hoc koalované nie slovenské, ale československé strany na Slovensku oproti stranám autonomistickým, a to na výstrel jedného slepého patrona novinárskej zprávy, šly zbytočne ratovať republiku. My si dovoľujeme zdôrazniť, že pittsburgská dohoda, podpísaná terajším pánom presidentom Československej republiky dr. Masarykom, je dielom československej revolúcie práve tak, ako i Československá republika, a je základom štátnej jednoty československej, ktorú Masaryk, ako hlava štátu, a revolučný sbor Slovákov amerických potvrdil; je teda hotový zákon, ktorý nie možno zmeniť, začerovať, zreparovať, ktorý rešpektovať musí každá vláda a každý snem, lebo je to zákon revolucie, ktorá Československú republiku stvorila. (Tak je! Výborně! Potlesk.)
Slávna snemovňa! Úprimnou našou
snahou je, aby vzdor doterajšiemu trpkému sklamaniu, vzdor všetkým
našim doterajším bôľným zkušenostiam - otázka slovenskej autonomie
riešená bola v dohode národa slovenského s národom českým, a to
na poli vnútropolitickom. Keď však táto otázka takým spôsobom,
ako sú znaky, že riešená byť nemôže a nebude, čo urobiť? Neostáva
nič iného, než túto otázku považovať za spor medzi suverenným
národom českým a suverenným národom slovenským, a ju sveriť na
medzinárodné forum, nech ono súdi. My v tejto otázke sa opierame
jedine o spravedlnosť, ktorá je základom štátov. (Tak je! Výborně!
Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Dávám slovo dalšímu řečníkovi panu posl. dr. Kramářovi.
Posl. dr. Kramář: Slavná
sněmovno! Já se upřímně přiznám, že ne s velikou chutí chápu se
dnes slova v této debatě, a to proto, že nepřísluší mně polemisovati,
ale přes to přese všecko cítím potřebu a povinnost... (Hluk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. dr. Kramář (pokračuje): ... abych objasnil stanovisko, které zaujímám od samého počátku k Janovské konferenci, přes nebezpečí, že se tím objeví kardinální rozpor v názorech na celou ruskou otázku mezi mnou a mezi těmi kruhy, které vedou naší politiku, i možná mezi ostatními stranami. To už nebude neštěstím, poněvadž to není nové, je to staré a známé a já bych se proti své povinnosti prohřešil, kdybych zrovna v této chvíli zde před slavnou sněmovnou neřekl, jak já se dívám na Janovskou konferenci a na všecko, co se tam dělalo.
Mám ovšem smutné zadostiučinění, že všechno, co od roku 1919 předpovídám, se splnilo. Já jsem varoval, varoval nás, varoval Francii, varoval anglické státníky, všecko bylo marno. Musím jen říci, že kdyby se bylo to stalo, co jsem já považoval za povinnost vítězných států ke zrazenému Rusku a k ruským patriotům, kteří se bili a krváceli za čest Ruska na důkaz, že oni nechtěli zraditi spojence, kdyby se to bylo stalo, snad by pan prof. Kafka neměl příčiny, aby dnes mluvil o hlubokých příčinách, jak to řekl "tief innerliche Ursachen," které váží Rusko a Německo. Ne Rusko a Německo, nýbrž bolševiky a Německo. To je docela přirozené, proto, že, i když jsou to nezdárné děti a když snad dělají někdy něco, co se rodičům nelíbí, přece jen není pochybnosti, že bolševici jsou dětmi Německa. Kdyby toho nebylo, kdyby bylo roku 1919 Rusko osvobozeno, nebylo by Janova, nebylo by rapallské smlouvy, Německo by platilo reparace a já jsem přesvědčen, že ani pan prof. Kafka by nenašel tak rozhořčených výrazů o krutosti vítězů, kteří nutí Německo k tomu, aby zaplatilo škody, které metodicky a úmyslně učinilo.
Ale nechme toho, nemluvme o minulosti, poněvadž je dosti příčin, abychom mluvili o přítomnosti a budoucnosti. Mluví se stále o rekonstrukci Evropy. Není nejmenší pochybnosti, že v dnešním politickém životě zahnízďují se jistá slova, jisté fráse. Najednou se mluví o rekonstrukci Evropy. Co je to? Jaká je to rekonstrukce? Je to rekonstrukce státní, tedy rekonstrukce hraniční, je to rekonstrukce hospodářská, nebo je to ještě jedna rekonstrukce, je to rekonstrukce mravní? O politické rekonstrukci Evropy nebudu mluviti. Politická rekonstrukce Evropy není možná bez velké krvavé války. Kdo k ní má chuť a chce vzíti za ni odpovědnost, ať ji podnikne. Ale myslím, že by tento podnik nekončil tím, že by se Evropa rekonstruovala ve smyslu těch, kteří by válku chtěli. Tu se ptám: Znamená ta rekonstrukce Evropy hospodářskou rekonstrukci? Snad pro některé. Italský ministr zahraniční pan Schanzer vidí rekonstrukci Evropy v tom, že mají býti otevřeny ruské trhy evropské industrii. A Lloyd George stojí asi na témže stanovisku. Říká, že potřebuje, aby jeho nezaměstnaní mohli pracovati a mohli odbývati své věci do Ruska.
A nyní se stalo něco, co je neobyčejně zajímavé a co skutečně - já se přiznám a nemějte mi to za neskromnost - překvapilo i mne, který jsem se přece těmito věcmi ex professo zabýval, zabýval důkladněji a více než kdo druhý. Pomůže to, když budou otevřeny tyto trhy? V "Pravdě", orgánu bolševickém, se objevil článek jakéhosi pana Eismonta - on tak docela Rus také nebude (Smích.) - který skutečně mne překvapil a já vám docela upřímně říkám, že když jsem před týdnem četl v jednom francouzském listě výtah z tohoto článku, že jsem stál před hádankou, kterou jsem si nedovedl jistou dobu ani vysvětliti. Ten pan Eismont říká: "Co mluvíte o vývozu do bolševického Ruska, vždyť my zde trpíme tím, že nenacházíme pro své zboží odbytu. Trpíme nadbytkem produkce." To jest jedna z nejstrašnějších věcí, kterou by si byl nikdo nedovedl představiti, že v tom Rusku, které má dnes jednu desetinu, ani snad ne, předválečné výroby, přijde moment, kdy ani tato desetina nenalezne odbytu. To jest věc, která je - řekl bych - takovým odkrytím docela nových perspektiv, že pánové, kteří mluví stále o rekonstrukci Evropy tím, že budou vyvážeti do Ruska, se nad tím musí zaraziti. Jak se to stalo, že jest to možno? V tom je hluboké tajemství celé ruské krise. Jak víte, bolševičtí předáci, mezi nimi také pan Trocký, udělali veliké trusty - oni říkají kusty - pro vyrábění nejnutnějšího zboží. Tyto trusty dostávaly ohromné subvence státní - neříkám miliardové, poněvadž je to směšná cifra v Rusku - a všechny prostředky, aby mohli fabrikovati, a fabrikovaly. Nyní není ani pro toto zboží odbytu. Proč? Hrstka bolševických zbohatlíků, té nové bolševické buržoasie, která naplňuje městské restauranty, kavárny, vinárny atd., která celému světu, všem cizincům představuje Rusko v docela jiné podobě, že jest tam neobyčejný blahobyt, poněvadž tam se dostane všechno, kdežto vedle jsou děti umírající hladem, - dnes umírají tam lidé houfně na ulici - tato hrstka nestačí pro tu ohromnou fabrikaci, i když je to jedna desetina předválečné výroby. Sedlák nemá prostředků, aby něco koupil, nemůže ničeho koupiti, nemá peněz, a to proto, poněvadž ceny stoupají do tak ohromných výší, do takových ohromných cifer, že není možno, aby sedlák i při svém velikém, ohromném bohatství na papírových penězích, které má, byl s to to kupovati. Proto to není možno prodati a teď tam prosím vezte vy drahé evropské zboží a chtějte, aby vám za ně platili. I když budou chtíti platiti, - a to je veliká otázka, zdali bolševici budou chtíti platiti - nemáte nikde záruky, že k tomu zaplacení také skutečně dojde. A bolševické kredity, odpusťte, jsou přece hypotéka, na kterou nikdo nic nepůjčí, a jsem přesvědčen, že ani bolševici by nic na ně nepůjčili. (Veselost.)
Pan Lloyd George nás v poslední době utěšuje tím, že se přece věci změní v Rusku, a to proto, poněvadž 85% obyvatelstva má býti vlastníky. To není nic nového, to jest stará věc, tyto koncese dělal Lenin již před dlouhou dobou, skoro před 2 roky; dříve ovšem říkal, že musí tuto malokapitalistickou společnost vybičovati z Ruska. Nyní ovšem pod tlakem poměrů musí kapitulovati, přiznává toto vlastnictví, ale toto vlastnictví je už přiznáno dávno a nic to nepomáhá. Především co je to platno, když já přiznávám toto vlastnictví a vedle, jako to obyčejně bývá, že vesnice s městem jsou nedaleko, se toto vlastnictví nepřiznává. To je věc naprosto nemožná pro psychologii toho sedláka, aby věřil. Té víry není. Ten sedlák, ruský mužík, nikdy neuvěří bolševikům, poněvadž, když hledíme na to, co se dálo, ani nemůže věřiti. Napřed mu řekli, že chtějí býti spravedliví a nechtějí ho mučiti, že budou zaváděti t. zv. "rozverstku", a říkali, že bude možno bráti tolik a tolik a pak z toho byly nejstrašnější rekvisice. Když proti tomu byla povstání, byly rekvisice zastaveny a zavedeny t. zv. "prodnalogy", naturální daň, jako bývala v Turecku, v Bosně a Hercegovině atd. (Hlas: Desátek!) Kdyby to byl býval desátek, to by bylo ještě hezké, ale to je něco docela jiného. Tam to byl desátek, kdežto zde vzali mužíkovi všechno, co měl i co potřeboval k vlastní výživě. Co z toho bylo? Mužík přirozeně ve své pasívní resistenci - a v tom je síla sedláka, v tom je síla mužíka - řekl: já nebudu síti více, než čeho potřebuji sám. Já o vaše peníze nestojím - o ty hadry ostatně nikdo nestojí - abyste mi za to něco dali, to nemáte. Já nebudu síti.
Zdali se poměry změní následkem
toho, že nemohou odbýti svých produktů, je věcí teprve další,
poněvadž letošní secí perioda prošla a věci jsou takové, že můžeme
očekávati hlad ještě strašnější než dosud. Ptám se tedy, zda je
možno očekávati znovuzřízení, technickou a ekonomickou obrodu
Ruska a tím i obrodu Evropy, pokud jsou tam bolševici? Bolševici
do Janova přišli jenom pro peníze a pro nic jiného. Hotové peníze
chtěli, a to proto, poněvadž hotových peněz potřebují na armádu
a agitaci ve třetí internacionále. Bez hotových peněz jsou velmi
v úzkých, a jestliže se tomu usmíváte, prosím, abyste četli různé
bolševické listy, co psaly, i to, co psal pan Čičerin v Janově,
kde stále jako červená nit táhlo se vším jednáním jeho jediné
heslo: Já potřebuji peníze a to hotové peníze. Nechte si vaše
nářadí a stroje, které nám nabízíte, my chceme hotové peníze.
(Výkřik: My pro ně jezdíme do Londýna a bolševici do Janova!)
Jenže my je chceme oplatiti a snad pán Bůh dá, že, když bolševici
nezvítězí, - a jistě bohdá u nás bolševici nezvítězí, - budeme
je také platiti. U bolševiků je to ovšem trochu jiné. Dokud bolševici
myslili, že dostanou tyto hotové peníze, byli hotovi k ústupkům,
ale to se rozumí, s tím vědomím, zdali tyto ústupky budou držeti
nebo ne, o tom že bude teprve rozhodovati jejich třetí internacionála
a národní komisaři. Ovšem je neobyčejně zajímavé, že v tom momentě,
jakmile se dozvěděli, že hotových peněz nedostanou, byl konec
se všemi ústupky a už se mluvilo docela jinak. Ovšem ještě zajímavější
je to, že na hostiny a všude jinam chodili Čičerin a pan Rakovský,
ale na hostiny nechodil nejintimnější důvěrník Leninův, pan Preobražanský,
který byl vlastně kontrolorem všeho, co bolševici tam dělali.
Musím totiž přiznati, ačkoliv nejsem jistě shovívavým v posuzování,
že mezi bolševiky kromě lidí, kteří jsou mravně nejníže, jak vůbec
možno býti, jsou také lidé, kteří věří opravdově, kteří jsou opravdovými
fanatiky. A v těch je jediná síla bolševiků. To jsou ti, kteří
bolševismus spasili, když mu bylo nejhůře. Mezi těmi 200.000,
kteří zbyli po té tak zv. čistce mezi komunistickou stranou, jsou
tyto vášnivé, věřící elementy komunistické, a proto je všechno
slibování, že se komunismus změní, jenom házením písku do očí.
Komunismus se změní jenom něčím jiným, a kdyby se měl změniti
doopravdy, pak tomu nedovolí zejména tyto elementy, které jsou
opravdu komunistické a které mají v rukou veškerou sílu, všecku
hlavní sílu komunismu v Rusku. Neobyčejně zajímavá je zápiska,
psaní, které napsal jeden z nejfanatičtějších komunistů, totiž
Džeržinski, který není Rusem, nýbrž Polákem, ale který má nejvíc
životů na svědomí při tom velikém vraždění, a o něm se musí říci,
že to skutečně dělá z vášnivého přesvědčení komunistického. Napsal
takové psaní proti koncesím, které se činí, a tímto způsobem hledí
zachraňovati čistotu učení, aby toto učení příliš nekompromitoval
v očích těch, kteří mu ještě věří. Jsem přesvědčen, a to je také
to, co jsem napsal před rokem ve své knize, - že není možná evoluce
bolševictví, že není možné všecko to, co si lidé pod evolucí představují.
To je sebeklam vědomý nebo nevědomý proto, poněvadž zde není mezi
komunismem a mezi, řekl bych, kapitalismem smíření (Výborně!),
a zrovna tak nemůže býti komunismus v jedné říši vedle kapitalismu.
Pak z toho vyjde jenom to, o čem již pan min. předseda mluvil,
že si komunismus od toho kapitalismu dluží peníze, které nemůže
vraceti. (Veselost.) Ten komunismus bude buďto všude nebo
nebude nikde. A proto... (Posl. Mikulíček: Práce si vydělává
ty peníze, ne kapitalistická spekulace!) Nemám nic proti tomu,
že práce vydělává, ale nebyla to jenom práce dělníkova, nýbrž
také těch druhých; a mohu říci jenom tolik, že v komunistickém
hospodářství práce nevydělala vůbec nic. (Výborně!) Ale
to jen tak mimochodem. Říkám, že všechna naděje na to, že by se
mohl vzdáti komunismus agitace v celém světě, je také takový sebeklam,
kterému může věřiti jenom ten, kdo chce věřiti. (Hlas: Až nebudou
mít peníze, pak to nepůjde!) Čtěte jenom zprávy o různých
kongresech ve Střední Asii, čtěte jenom o tom, kolik je žáků tuším
v Buchaře na škole propagační, a s těmi všemi se má jíti do Indie.
To není zadarmo. Je jasno, že to stojí peníze a musí státi peníze,
a tyto peníze jsou jednou z hlavních věcí, které potřebují komunisté,
ne na spasení Ruska, ne na spasení lidí od smrti hladem, nýbrž
na agitaci, poněvadž jim je to jedno, kolik umře lidí hladem,
zdali matky budou jísti své děti, ti fanatičtí aspoň věří, že
to musí býti přechodný stav, kde ráj přijde teprve potom, a k
tomu ráji jsou všechny oběti dobré a žádných se nebojí. (Hlas:
Vy ho dáváte až po smrti! Jiný hlas: Ale ono to má stejnou cenu!)
Na každý způsob musím říci, že je daleko mravnější, když člověk
věří, že dostane odměnu nebo trest po smrti, než když se bojí
policajta nebo kata. (Hluk.)
Místopředseda dr. Hruban
(zvoní): Prosím o klid.
Posl. dr. Kramář (pokračuje): Tedy v tom ohledu není nejmenší pochybnosti, že všechny naděje na ekonomickou rekonstrukci Evropy jsou velmi málo oprávněné, jestliže se na ně myslí jen s toho stanoviska, že je potřeba otevříti ruské trhy a že přijde již blahobyt a nová doba. Ne. Tu musíme se na něco ptáti: Je to skutečně pravda, že je rekonstrukce Evropy jenom otázkou materialistickou, ekonomickou? Není tato rekonstrukce Evropy také velikou, hlubokou otázkou mravní? (Posl. Čuřík: To my říkáme vždycky!) Odpusťte mně, pozor na své arcibiskupy!
V Rusku, a to je nejstrašnější věc v sociálních věcech zvítězilo nejstrašnější násilí, ale civilisovaná Evropa mluvila s představiteli těchto násilníků, kteří zločinem zavedli druhý státní pořádek v Rusku. Civilisovaná Evropa se smířila se zločinem. (Hlas: A co bylo za cara?) Já vám něco řeknu: I za cara se věšelo, ač není pochyby, že to nesnese ani srovnání, ale přece byla zachována alespoň jistá procedura soudní, kdežto zde se prostě střílelo do hlavy. Přistaví se ke zdi a střílí se do hlavy. (Hlas: A co kárné expedice v Rusku po první revoluci?) To je něco docela zvláštního, že páni, kteří hájí to nejstrašlivější, co kdy bylo na světě, nejúžasnější takovou krvavou metodu uvádění principu v život, jak tomu bylo v Rusku, ti páni stále a stále vypichují, že se také někdo jednou brání. Když je revoluce, musí býti přece každý připraven, že se nestřílí jenom s jedné strany, nýbrž že se střílí také s druhé. Neměl bych pranic proti tomu, kdyby bývali byli v ruské revoluci bolševici zmocnili se vlády a kdyby snad byli někde někoho odsoudili proto, že kul snad pikle, stavěl se na odpor nebo dělal atentáty. To jsou sice věci, které velmi těžce působí na člověka lidsky cítícího, ale jsou vysvětlitelny v boji. Ale vyvraždit celou třídu, jak oni to dělali, vyexpropriovat kde co, a to takovým způsobem, že expropriované věci, brilanty, kožichy, šaty se objeví na těle expropriátorů, že takovým způsobem se tvoří přímo nová třída zbohatlíků, to, prosím, je přece jen něco jiného než se dosud kdekoli dělo.
Řeknu hned něco, o čem jsem vlastně chtěl mluviti později, ale interrupcemi jsem byl k tomu přiveden již teď. Měl jsem kdysi rozhovor s Clemenceauem, se kterým jsem o těchto věcech velmi často hovořil. Když se tehdá jednalo o pozvání bolševiků na Prinkipo, řekl jsem panu Clemenceauovi: "Jak můžete seděti s vrahy u jednoho stolu?" Řekl mi na to: "Což pak já vím, zda moji dědové nevraždili také někdy ve francouzské revoluci?" - "Ano," odpověděl jsem mu, "ale jsem přesvědčen, že nekradli!" A když jsem toto řekl, i Clemenceau uznal, že mám pravdu. (Různé výkřiky komunistických poslanců.) A to je nejstrašnější, že Evropa se smířila se zločinem, že Evropa se smířila se zabíjením, s krádeží, s loupeží ne státní, nýbrž individuelní. Smířila se s tím, že převrat dělali lidé Německem placení, že to dělali zrádci vlasti, smířila se s tím, že převrat v Rusku provedli vypuštění zločinci a podplacené bandy vojenské.