Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Předseda (zvoní): Ke slovu je dále přihlášen pan posl. Němec.

Posl. Němec: Mezinárodní hospodářská konference v Janově, o níž dnes již celý den jednáme, byla všude s velkým napětím provázena. Měla řešiti hospodářské úkoly, které však nejen neřešila, nýbrž se řešení jich ani nepřiblížila a dostala se na docela jiné pole, na pole politické. Že budilo jednání této konference veliký zájem, vyplývá z toho, že každý, kdo jen poněkud je obeznámen s hospodářskými a finančními poměry, ví, že konference ta je vlastně předzvěstí finančního bankrotu celé Evropy. Můžeme se dívati na věc, jak chceme, můžeme o věci mluviti jakkoliv, jedno je jisté, že spějeme mílovými kroky k naprostému rozvratu finančnímu. Důkazem toho bylo, že v Janově o tom ani nemluvili a mluviti nemohli, poněvadž nikdo neví východiska z tohoto chaosu. Nikdo neví, jak bychom mohli nastoupiti cestu, bychom se dostali z toho ven, dokud se opíráme o zásady a řády kapitalistické, které vyvolaly světovou válku, ale nedovedou zažehnati duchy, které samy přivodily. A tu bych chtěl říci, že rozeznávám dvojí: V prvé řadě konferenci ve svém celku jako takovou a chování se zástupců Československé republiky. A tu, rozeznáváme-li tak, dospíváme k závěru, že janovská konference naprosto selhala a zklamala tak, jako všechny předcházející, a jak žel i všechny následující, pokud nezmění zásadové své stanovisko. Pokud se tyče chování zástupce Československé republiky, prohlašuji, že se podle názoru našeho choval korektně, poněvadž se postavil na stanovisko pacifistické, na stanovisko míru a smíru se všemi sousedy, postavil se na stanovisko antimilitaristické a na stanovisko součinnosti s Ruskem. Tu tedy můžeme říci, že jsou to směrnice, které my ve své podstatě podporujeme a hájíme. Jestliže zde bylo mluveno o tom, že svého času ministerský předseda dr. Beneš se postavil na stanovisko neintervence teprve potom, když se na toto stanovisko postavila Francie, chci podotknouti podle pravdy tolik, že my, českoslovenští sociální demokraté, jsme se ihned, když se o otázce této začalo jednati, postavili veřejně proti jakékoliv intervenci a že nám bylo tehdy sděleno, že ministersky předseda dr. Beneš stojí úplně s námi na jedné linii. Tedy tu by bylo nutno opraviti, že ne teprve, když se Francie na toto stanovisko postavila, potom také zástupce naší republiky toto stanovisko zaujal, nýbrž že hned tehdy - bylo to ještě v roce 1918 a na začátku 1919 - dr. Beneš toto stanovisko zaujímal.

A nyní je nutno také litovati toho a sám pan ministerský předseda doznal, že po konferenci janovské nutno zdůrazniti, že celá obrovská práce evropské rekonstrukce stále ještě na nás čeká. Když se podíváte blíže, vidíte, že rozpaky v Cannes zplodily Janov a bezúčinnost janovské konference zplodila zase Haag, aby znovu bylo prokázáno, že kapitalistické řády byly světovou válkou otřeseny až ve svých základech, že nelze hospodářsky nemocný svět vyléčiti spekulacemi a konferenčními řečmi, i kdyby byly sebe důmyslnějšími a ve formě nejbrilantnější předneseny. Válka vznikla z příčin hospodářských a sociálních a strašlivé její důsledky nemohou býti jinak zažehnány než zase činností hospodářskou, změnou, jak jsem již řekl, řádů hospodářských.

Cechovní diplomaté se scházejí a konají nákladné a dlouhé porady o úpravě poměrů hospodářských a zkonsolidování Evropy, a zatím pokračuje v ní finanční a sociální rozvrat silou nezadržitelnou a my jsme mnohem blíže bankrotu kapitalistického hospodářství Evropy než její konsolidaci hospodářské. Dokud tato nebude provedena, nebude konsolidace politické ani sociální v Evropě. A o tom právě nechtějí nic věděti ani slyšeti cechovní diplomaté, ani jejich kapitalističtí velitelé.

Na janovské konferenci nebyli dělníci zastoupeni, a to z důvodů pochopitelných, poněvadž naše cechovní diplomacie se ještě považuje za mluvkyni a zástupkyni zájmů kapitalistických. Tím, že tam nepřipustí nikoho jiného než zástupce zájmů kapitalistických, má býti proveden důkaz, že jediným cílem všech států a v poslední době i Ruska jest znovuzřízení, znovuvybudování kapitalistického hospodářství. Všechna břemena hospodářská, jež byla čtyřletou ničivou činností válečnou zdvacateronásobena, má nésti dělnictvo. A proto nemohli diplomaté kapitalističtí dělníků potřebovati při poradách, kdy běží o kůži dělnictva. Po čtyři roky se žádné hodnoty nevyráběly, leč jen zbraně a přístroje k ničení hodnot starých, a výsledkem této činnosti jsou válečné dluhy a všechen hospodářský rozvrat a finanční nemohoucnost, která se nyní k tomu připíná. Tu je nebezpečí, že právě důsledky tyto přivodí nám nejenom rozvrat hospodářský, nýbrž také naprostý úpadek kultury, že nedochováme ani statků kulturních, jež nám předala minulost.

Když se podíváte na stav průmyslu, vidíte, že nevyváží ani z daleka tyto ohromné schodky, jež možno jedině zmírniti k snesitelnosti snížením státních dluhů a daní. Jest však naděje na to? Jest možno doufati, že něco takového bude v dozírné době provedeno, ba, že to může býti provedeno? Zajisté, že ne! Nelze na to prozatím ani zdaleka pomýšleti.

Když se podíváte na jednotlivé státy a jejich finanční stav, poznáte hned na první pohled, že poměry jsou naprosto neudržitelné a že spějeme k naprostému rozvratu, a kdybychom deklamovali a povídali cokoli, nic nám to nepomůže. Praktický život mluví k nám řečí, která se nedá nějakým usnesením anebo rozhodnutím zaměniti, nýbrž napřed musí býti provedeny nějaké rozhodné změny. Že tomu tak jest, že jsme v naprostém rozvratu, to nám ukazuje na př. Německo. Německo má platiti 278 miliard fr. ve zlatě. K tomu ohromné výdaje na armády francouzské, anglické a americké v obsazeném území porýnském. A tu když ptáte se lidí, kteří jsou odborníky, sdělí vám, že tolik zlatých mincí není na celém světě. Je to také naprosto nemožno, když si představíte, co tyto vojenské náklady toho obsazení tam stojí, je přirozeno, jestliže je do 31. května t. r. stanovena lhůta k zaplacení části reparace, že ta lhůta asi nebude dodržena, poněvadž Německo těchto prostředků prostě nemá. Podíváte-li se na účinky, vidíte: Marka klesá, tím přirozeně stoupají mzdy a platy. A když stoupají mzdy a platy, tak se tiskne, a čím více se tiskne, tím více zase marka klesá, tím více stoupá drahota, a tak to jde v tomto okruhu dále že přijde jednou den, kdy už to konečně zajisté nepůjde dále a bude následovati naprostý rozvrat - krach, Tak na př. v posledních dnech v Německu byly zvýšeny platy státním úředníkům a zřízencům o 50 miliard marek. Těch 50 miliard marek se tedy vytiskne a hodí se na peněžní trh a představte si nyní účinky toho. Jeden význačný finančník v Berlíně nám řekl, když jsem s ním o těch věcech mluvil: Dokud se bude tisknouti, dokud bude tiskací stroj v činnosti, není možno mysliti na nějakou nápravu a ten tiskací stroj vlastně připravuje úplný rozvrat Německa a občanskou válku, která z toho vznikne. To tedy řekl vynikající finančník. My jsme mu odporovali, ale co řekl: Jen se na to podívejte blíže, sčítejte si to a uvidíte, že zde není žádné pomoci a žádného vyhnutí než že buďto se věc dá nějak upraviti, a to tak, aby to břemeno s nás bylo sňato, abychom mohli dýchati a abychom se mohli vyvíjeti a pracovati, anebo - krach, bankrot, jiného východiska zde není. Když se podíváte na vítěznou Francii, seznáte, že Francie dluhuje cizozemsku 83.272 milionů franků, z nichž platí ročně 4828 milionů franků úroků. Naproti tomu má od spojenců Francie dostati 8873 milionů franků, zůstává tedy cizozemsku dlužna 74.399 mil. franků, z nichž platí 4300 mil. fr. úroků. Vedle toho má však vnitřní dluh přes 200 mil. fr. a dohromady je jí tedy platiti 9 miliard fr. úroků. To nesežene, i když bude dostávati pravidelně všechny ty reparace z Německa. O nějakém znovuvybudování rozbité Francie není skorem ani řeči, a také, když jedete tamtudy, vidíte, že to vypadá zrovna tak, jak to bylo hned po válce r. 1918, kdežto Belgie už provádí opravy ve značné míře.

A nyní, jak je to ve Velké Britanii, státě vítězném? Tam stouply výdaje státní pětkráte, anglické bohatství však nevzrostlo, naopak pokleslo a nyní tedy, když sledujete, že státní dluh se zdesateronásobní a roční platy na tyto dluhy zpateronásobily, vidíte, že i tam stejné příčiny mají stejné účinky. Třeba se nejeví takovým křiklavým způsobem jako jinde, ale přece je viděti, že se jim tam dobře nevede a že poměry jsou tam také neudržitelné jako jinde.

A jak je to ve Spojených Státech? Před válkou měly 3 miliardy dolarů státního dluhu. Nyní vzrostl státní dluh už na 25 miliard dolarů, tedy ze 3 na 25 během několika let. A tu se říká, že Amerika je tak bohatá, že nikdo jiný není s to, aby nějakým způsobem se proti Americe finančně postavil, a že ona všechno dovede zdolati.

A nyní, přátelé, když se podíváte na Rakousko, Uhry, Polsko, všude tam, kde se tiskne, musíte se ptáti, kam to může dospěti a co může z toho vzniknouti. Čím více se tiskne, tím přirozeně klesá kupní síla papírových peněz a tím více roste fikce, že to vlastně nejsou peníze, že to jsou jen poukázky. Když budete sledovati, kdo by zde mohl býti, aby to mohl zaplatiti, shledáte, že jsou to poukázky na pracovní sílu dělníka. To je ten jediný reální majetek, o který se může dnes papírová bankovka, vlastně státovka, opírati. To ostatní všechno nic neplatí, poněvadž, jestliže dnes tomu v Německu říkají bankovky, tyto nejsou ničím kryty, ničím podloženy, a jsou-li něčím kryty anebo podloženy, pak je to v tak minimální sumě, že to nepadá ani na váhu, že vlastně jsou to papíry bez jakékoliv reelní ceny. Nyní přirozeně je na dělnictvu, aby vydržovalo státy kapitalistické, aby sjednávalo kapitalistům zisky a aby také dělnictvo platilo důsledky světové války, vše to, co bylo zničeno. To, myslím, podle názoru všech lidí, kteří mají otevřené oči a jimi se dívají na svět, je naprosto nemožné. Práce nemá dnes té síly, také jí dříve nikdy neměla, aby se mohla taková ohromná břemena na sebe převzíti a těmito břemeny zase upraviti svět. I kdyby se dělnictvo naprosto zotročilo a kdyby se s dělnictvem nakládalo tak, jak se s ním snad nakládalo před 100 lety, ani tehdá by nedostali kapitalisté nebo jejich státy z dělnictva tolik, kolik potřebují.

A nyní je otázka, jak jinak má býti věc napravena, co má býti provedeno, aby nastal klid a mír, aby nastal normální vývoj. Dnes kapitalisté a zejména u nás určití lidé, kteří chodí po schůzích, volají: "Dělníci, vy jste povinni prodloužiti pracovní dobu a snížiti mzdy, poněvadž jinak nebude provedena konsolidace naší republiky." Lidé, kteří toto dělají v době, kdy drahota potravin vzrůstá, v době, kdy prohlašují naši agrárníci, že je nutno zpatnácteronásobiti obilní cla, zvýšiti cla na maso, aby mohli prodávati dráže obilí a maso, přivádějí stát do nesnesitelné situace. Na jedné straně prodlužovati pracovní dobu a snižovati mzdy, na druhé straně zvyšovati ceny potravin, to znamená, že vlastně to, co tito páni prohlašují na veřejných schůzích, je válečný pokřik, příprava k občanské válce. (Tak jest!) V této věci žerty přestávají. Když dělník bojuje o zachování své existence a existence své rodiny, přijde druhý a řekne: to pro mě neexistuje, tvá existence je v druhé řadě, napřed je existence má jako kapitalisty, pak je existence kapitalistického státu, a jestli něco zbude, pak se teprve může dostati na tebe, ale ty nemáš práva předpisovati si mzdu za svoji práci, nebo dokonce pracovní dobu. O tom, myslím, není pochyby, že ti, kdož takové nebezpečné věci dnes prohlašují, vlastně tančí na sopce. Nemají ani ponětí o tom, jaká nálada panuje v dělném lidu, a čeho by se mohli páni jednou dožíti, kdyby věc měla prasknouti.

A tu, když se podíváte na janovskou konferenci, vidíte, že janovská konference vlastně byla, jak jsem již řekl, pokračováním konference v Cannes a konference cannesská nebyla ničím jiným, nežli vlastně interpretováním mírových smluv, čili jejich doplněním, poněvadž dnes ještě mnohé věci nejsou jasné a nebyly udělány tak, aby mohlo býti setrváno na jejich bezpodmínečném provádění. Myslím, že konference haagská nebude o nic lepší, než byla konference janovská. Pan ministr zahraničí sice ve svém exposé pravil, že jednání v Haagu bude zredukováno jen na zásadní dvě otázky, a to na jedné straně - uznání předválečných dluhů, dluhů válečných a uznání soukromého vlastnictví cizinců, druhá otázka - definitivní otevření Evropy Rusku a Ruska Evropě povolením kreditu a navázáním normálních styků obchodních a hospodářských, což by bylo přípravou k politickému uznání dnešního aby haagská konference byla lepší, než byla konference janovská a aby také úkol, který jí byl vytknut, dokončila. Velice by nám to prospělo a byl by to aspoň první krok ke konsolidaci některých států konsolidaci celé Evropy by to ještě neznamenalo. Ale nemám v to žádné důvěry, poněvadž jednání ruských sovětů v Janově nebylo toho rázu, aby vzbuzovalo valnou důvěru, neb všechno jejich jednání není takové, abychom mohli očekávati, že s nimi v dozírné době bude možno vážně a účelně jednati. Jedna věc se v Janově jaksi vytyčovala jako veliký úspěch politiky ruské a politiky německé: smlouva Ruska s Německem je prý velikým úspěchem německé a sovětské diplomacie. Vážení přátelé! Já se na tu věc dívám poněkud jinak; smlouva tato je sice zcela pochopitelná, ale když se podíváte blíže, vidíte, že stát úplně rozvrácený vyhledává společenství státu, jenž stojí těsně před rozvratem. Když se budou tyto dva státy vzájemně o sebe opírati, pochybuji, že bude z nich některý posílen, anebo že oba dva dohromady budou činiti nějakou silnou hospodářskou jednotku v Evropě.

Ovšem je také ještě nutno ukázati na jedno, a to na chování se Francie v obsazeném území. Ukládá tam obyvatelstvu velikou kontribuci zaváděním francouzské měny. Zbytečně tam vyvolává konflikty. Ale to by nebylo ještě to nejhorší. Francouzské vojsko - velitelství tamější - fedruje odtržení Porýní od Německa a zřízení samostatné republiky. A to už je věc velice nebezpečná. Ne proto, že má býti tato země od Německa odtržena, nýbrž že z toho snadno může vzniknouti válka, ze které se zase může vyvinouti válka světová. Vojenský velitel francouzský jde tam tak daleko, že když tam svolávají schůze - minulé neděle měla býti jakási manifestační schůze, kterou by se protestovalo proti snahám o odtržení Porýní od Německa - francouzský velitel prostě ji zakázal. Prohlásil, že tam netrpí žádné politické manifestace, žádné politické schůze, poněvadž prý by to bylo zbytečné, a má-li se tam něco státi, on sám prý je od toho, který nařídí nebo povolí, čeho třeba. Je přirozeno, že pacifisté s touto taktikou francouzskou nemohou souhlasiti, poněvadž, jak jsem již řekl, vzniká z ní nové nebezpečí války světové.

O teoretické stránce janovské konference, myslím, bylo zde již tolik mluveno, že není třeba více k tomu přičiňovati. Konstatuji, jak jsem již řekl, že my s touto politikou, pokud se týká zástupce Československé republiky, můžeme souhlasiti, ač nemůžeme souhlasiti s tím, kam janovská konference dospěla a co tam na ní všechno bylo projednáváno.

Zejména je pozoruhodno, jak si tam počínalo Rusko. Ač prohlašuje všude, že jest státem čistě dělnickým, že nemá jiného zájmu na mysli než zájem a potřeby dělnictva, a vedle toho ještě že hájí zásady socialistické a komunistické, v Janově se ukázalo, že tam nehájilo Rusko nic jiného než jenom státní zájem sovětů, že o věci ostatní neměla ruská delegace nejmenší péče a starosti. A nyní je ještě zajímavo jedno. Vychytralá diplomacie sovětská chtěla svou posici v Janově podepříti připřáhnutím proletariátu celého světa. Narychlo byla svolána do Berlína konference tří internacionál. Bylo zvoleno komité, sestávající po třech zástupcích každé ze tří internacionál, z druhé internacionály, dva a půlté a z internacionály třetí. Tito zástupci se měli raditi o tom, jak by se sjednala společná fronta, společná manifestace, a ta manifestace neměla míti jiného účelu, než manifestovati pro ruský státní zájem na konferenci janovské. Tedy ne pro zájem proletariátu ruského, ne pro zájmy proletariátu jiných států a národů, nýbrž měl se podpírati jenom zájem sovětského státu ruského. Ovšem nepovedlo se to. Dále chtěli ještě svolati pomocí této devítky velikou konferenci světovou všeho proletariátu, na níž by se opětně zasazovali o to, aby byly podpírány státní zájmy ruské. A tu, myslím, že k tomu my nemáme příčiny, poněvadž sát ruský jest státem tak kapitalistickým jako každý jiný, ale vedle toho tam dělnictvo nepožívá žádných občanských práv. Tam není svobody spolčovací, není svobody shromažďovací, není svobody tiskové, co není komunistické, je všecko potlačeno, a co nejhlavnějšího, není tam parlamentu, není parlamentní kontroly sovětských činitelů a následkem toho nemůžeme považovati takový stát za pokrokový, nýbrž prohlašujeme, že je to stát naprosto absolutistický, ba mnohem absolutističtější než kterýkoli jiný stát na světě. Jak ve své podstatě tento stát si počíná, vidíte nejlépe na tom, že tam se koná nyní proces se sociálními demokraty a se sociálními revolucionáři. Bylo žádáno, aby k procesu byla připuštěna celá veřejnost, aby sovětská vláda tam připustila zástupce socialistické internacionály. Přátelé, jen jednotlivým lidem se přistup povolil, ale nyní se zase znovu oznamuje, že socialističtí revolucionáři nemají k tomuto procesu přístupu. A jako zvláštnost je, že Lenin se dal pohnouti k prohlášení, že nebudou trestáni smrti ti, kdož v tomto procesu budou odsouzeni. A tomu se říká "sovětský stát", tomu se říká "dělnická republika socialistická". (Souhlas.)

Když sjednávali tu společnou frontu a ten společný kongres proletariátu, byly podány určité požadavky a zástupci třetí internacionály měli se zaručiti, že budou tyto podmínky dodržovati. Měl býti také zaveden hradní smír mezi stranami socialistickými, aby byla takto sjednávána nálada a prostředí pro společný postup. A co dělají? Zástupce Gruzínů na poradě v Kolíně, na níž jsem byl přítomen, sděloval, že sovětská vláda počíná si nyní vůči sociálním demokratům v Gruzínsku ještě bezohledněji a krutěji, než to bylo před konferencí berlínskou. Rovněž si tak stěžují na komunisty v Prusku. A neméně si stěžují, že zase způsobem neslýchaným provádějí agitaci v Německu, že ty buňky, o nichž slíbili, že nebudou rozvraceti hnutí sociálně-demokratické, pracují nyní se zdvojenou silou. Následkem toho bylo také usneseno, že s nimi nelze žádného společenství dělati, leč že by dali pevné záruky a přistoupili na všechny požadavky sociálně-demokratické, poněvadž sociální demokraté ze svých požadavků nesmějí a nebudou nikdy slevovati. A než by to udělali, tak raději odešli. Byl to Radek, který prohlásil v Berlíně, že sociální demokraté zradili Sovdepii v Janově, nepostavili se za ni a že sociálním demokratům nelze věřiti, jestli by zase ruský stát, ruskou Sovdepii někde nezradili. Tedy, jak viděti, počínají si velice neomaleně a proto také není možno, abychom s nimi dělali nějaké společné projevy nebo konference. (Výborně!)

Může-li něco přesvědčiti dělnictvo o dobré vůli našich komunistů, je to nynější stávka kovodělná, jsou to předcházející stávka hornická, stávka sklářů atd. Místo, aby podpírali zájem proletariátu, chodí, rozvracejí všecko, činíce požadavky nesplnitelné. A dodatečně se přiznává komunistická strana, že tak činí proto, aby rozvrátila socialistické organisace a přivodila takto společnou a jednotnou frontu. Je-li to cesta k tomu, já o tom pochybuji a myslím, že není možno s takovými společníky někde postupovati.

Pan dr. Šmeral přednášel zde různé báchorky, pověsti, co se kde stalo, četl i jakési dokumenty. Měl to ovšem napsáno, tedy těch dokumentů jsme neviděli, on nám jich nepředložil, a my to tedy nemůžeme kontrolovati, je-li to správné či ne. Ale jedno můžeme říci: Stěžují-li si, že legionáři někde něco provedli, dobře, ať legionáři jsou voláni k zodpovědnosti. Proti tomu by se nemohlo nic namítati. Ale pak prosím, aby byli voláni také k zodpovědnosti všichni ti, kdož v Rusku bezmála po 5 let vraždí a povraždili tam statisíce, ba myslím, že to půjde do milionů lidí. Tedy jestliže někdo si může stěžovati na teror nebo pronásledování, pak pravím, že naši komunisté to nejsou, poněvadž oni všude nabádají k násilí a k násilnému pronásledování. A tady nedávno na jedné důvěrné schůzi nabádali, aby jednomu soudruhu z Plzně - poněvadž prý se postavil proti komunistickým kovodělníkům - tělesně to splatili. A tito lidé si pak stěžují, že jim někde něco bylo konfiskováno, že některý z nich byl zavřen. Já ty konfiskace neuznávám, prohlašuji, že je to veliká hloupost, zbytečně takové věci konfiskovati, a také nejsem pro to, aby byl někdo terorisován a pronásledován. Ale pak pravíme: Když uznávají páni komunisté, že všechno toto je zavržitelné a špatné, plně s nimi souhlasíme; budeme se zasazovati, aby to nebylo u nás, ale prosíme je, aby se také zasazovali, aby to oni nedělali také jinde. (Výborně!) To myslím, jest správné a poctivé. My aspoň nenabádáme v našich listech, aby byl někdo přepadáván, urážen a bit, stavíme zásadu proti zásadě a myslíme, když oni jsou tolik citliví, že by měli nás v tom následovati.

Zajímavo je jedno, jak se zde dovede všechno zkresliti. Pan dr. Šmeral - nechci vejíti na jeho vývody - pravil, že v této době všeobecného finančního úpadku, rozvratu a nezaměstnanosti vláda chce zhoršiti podporování nezaměstnaných zavedením systému gentského. Přátelé, nevím, jestli jsem mu dobře rozuměl. Já jsem to však slyšel a tázal jsem se celé řady soudruhů, zdali to také tak slyšeli a oni mně to potvrdili. Nemohu si představiti, jak to pan dr. Šmeral mohl takto říci. Právě ten gentský systém podporování nezaměstnaných je nejlepším, je nejúčinnějším, jak dokazují socialisté v Holandsku, v Belgii a také ve Švédsku, kde v některých směrech je to částečně provedeno. Myslím tedy, že to snad vyplývá z toho, že pan dr. Šmeral byl špatně informován. Ale myslím, že při takovýchto věcech by se mělo opatrně postupovati, poněvadž pak z toho bude zase dělána nějaká nové persekuce dělnictva a zatím je to obráceně, je to ve prospěch podporování nezaměstnaných.

Ještě by byly některé jiné věci, ale prozatím končím tím, že se zde ještě obrátím proti vývodům pana dr. Šmerala, jež v úvodu své řeči učinil.

Posl. dr. Šmeral použil této debaty k prohlášení, jímž zasáhl do nynějšího zápasu mzdového v odboru kovodělném. Nebyl bych o tomto zápase v tomto okamžiku mluvil, kdyžtě projednávání sporu jest v rukou odpovědných odborových organisací, které podle zprávy právě došlé povolávají veškeré své členstvo k rozhodnutí. Posl. dr. Šmeral použil slov k obvyklým útokům proti socialistickým stranám a důvěrníkům odborových organisací; pouze za účelem těchto útoků zasáhl do věci a ne, aby přispěl kovodělníkům v jejich zápasu. Považuji za záhodno stručně na to odpověděti.

Není mou věcí, abych hájil vládu a vyvracel útoky proti ní podnikané. Konstatuji pouze, že útoky, podnikané z komunistické strany na ministra soc. péče Habrmana, jsou zhola neodůvodněné a neoprávněné. (Výborně!) Boj v kovoprůmyslu jest součástkou hospodářských bojů, s nimiž se v době klesající konjunktury průmyslové shledáváme na celém světě. V těchto bojích rozhoduje vedle všeobecné situace hospodářské především mocenská síla svazů dělnických a zaměstnavatelských. Mezi těmito činiteli musí býti zápas vybojován. Žádná politická moc není tak veliká a silná, aby mohla úplně zvrátiti účinky těchto přirozených hospodářských sil. Kdo se domnívá, že političtí činitelé mohou rozhodovati bez ohledu na tyto síly, potvrzuje v plném rozsahu známá slova Marxe o parlamentním kretenismu. Aby dělnictvo v těchto zápasech zvítězilo, jest především k tomu zapotřebí, aby organisace dělníků byly pevné a silné. Musíme pohříchu však pozorovati, že této síly a pevnosti nedostávalo se organisacím dělnickým právě v rozhodující chvíli, neboť o tyto pro sociální zápas nezbytné vlastnosti připravila je agitace komunistická, která na příkaz politických vládců z Moskvy organisace odborové i politické rozvrátila. Konstatuji mimochodem, že odborové organisace, v jejichž čele jsou komunističtí sekretáři, na celé čáře slevují ze mzdy, tak že útoky na sekretáře organisací kovodělnických v tomto případě nevyplývají ze starosti a péče o dělnictvo, nýbrž čistě ze snahy, podvraceti posice socialistických stran, sledujíce čistě politické cíle. Doufáme pevně, že kovodělníci nevyjdou poraženi z tohoto zápasu. Utrpí-li však v něm sebe menší pohromu, je za to zodpovědna komunistická strana a její mluvčí, kteří po celou dobu své existence rozvracejíce, co dělnictvo svou organickou schopností za desetiletí vybudovalo, pracovali a pracují na úkor dělnictva přímo ve prospěch nejurputnějších kruhů kapitalistických.

Přátelé, ke konci mi dovolte ještě několik slov. Jak jsem prokázal, není možno na nynějších základech kapitalistických bez proniknutí všech našich hospodářských poměrův a bez jejich naprosté konsolidace na podkladě jiném, na podkladě socialistickém, přijíti ke konsolidaci Evropy. My, sociální demokraté, spějeme za tímto cílem. Ale ovšem my nepravíme, že toho cíle dobudeme obratem ruky. My jsem přesvědčeni, že tohoto cíle dobudeme pozvolna, výchovnou a konstruktivní prací, že tohoto dobudeme tím snáze a tím bezpečněji, čím pevněji bude dělnictvo semknuto a organisováno na jedné jediné frontě. Ale my nemůžeme se prohlásiti pro romantické pokusy a experimenty. Dělnictvo jest již příliš vyspělé, než abychom je mohli voditi na takové cesty a přivoditi u nás v republice stav takový, jaký jest v sovětském Rusku. Ze sovětského Ruska učinili komunisté za necelých 5 let pohřebiště. Celé Rusko je hřbitovem a my si nepřejeme, aby poměry takové zavládly také u nás, poněvadž nevidíme v tom žádného pokroku a žádného prospěchu dělnictva. A proto budeme státi při naší republice a budeme ji držeti potud, pokud bude se jeviti jako stát demokratický a pokrokový a pokud dělnictvu bude v něm zaručena možnost k nejvyšším vrcholkům vývoje sociálního a kulturního. A jestliže komunisté slibují, když by se vytvořila světová republika, že bychom my tam také měli vše to, čeho z ohledu hospodářského, sociálního, politického a také národnostního potřebujeme, pak pravíme: Ještě tato světová republika není nikde provedena, nejeví se ani nejmenší počátky toho, a za republiku, kterou by nám sjednalo Rusko po svém vzoru, pěkně děkujeme. A proto budeme s největším úsilím hájiti a chrániti republiku naši, poněvadž víme, že v ní si dobudeme takového postavení, které nám umožní, abychom z republiky demokratické, lidové, udělali republiku socialistickou. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. dr. Körmendy-Ékes.

Posl. dr. Körmendy-Ékes (maďarsky): Vážené dámy a pánovia! U príležitosti ratifikovania trianonskej mierovej smluvy preukázal som v reči, prednesenej mnou tuná v parlamente, chronologickým uvedením dejinných udalostí, že od doby najväčšej - tridsaťročnej - vojny, ktorá svetovú vojnu predišla, neuplynula nikdy taká 50ročná časová perioda, v ktorej by sa neboli stali z priateľov nepriatelia a z nepriateľov priatelia, alebo prinajmenšom spojenci. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Botto.)

Českí šovinisti však, tehdy ešte svojim vlastným šťastím zaslepení, žili v illúsii, že naďalej nemôže sa už stať ničoho nového pod slnkom, a že vymoženosti ukrutnej a hlúpej mierovej smluvy, Veľkou dohodou porazeným vnútenej, budú záujmovým spolkom posileným ešte utvorením Malej dohody, až do nekonečných časov chránené.

Janovská konferencia pri svojej všetkej bezvýslednosti priniesla nám premoženým a brutálne utiskovaným národom vzácné výsledky, bo jednak poslúžila bezpochybnými dôkazy o tom, že bez revisie nespravedlivých smlúv v Europe poriadku, mieru a konsolidácie nebude, jednak dokázala to, o čom vraví tá maďarská nota, že "každá láska vezme koniec".

A tuná to "nič na tom, moja milá" je slabou útechou, poneváč od francúzskej lásky a samoslávy opojení rytieri českého šovinismu a imperialistickej politiky pred šírym svetom večnú vernosť prisahali francúzskej dievočke, ktorá hrá prím v dámskej kapelle europskej politiky a dôkazom tejto ich veľkej lásky vyhodili z českých škôl ešte i reč predtým riválnej Germánie, kdežto teraz, keď sláčik prímového huslistu začína gixrovať, začínajú prichádzať na to, že láska vlastne nepatrila dievočke, ale prímovému huslistovi a z úst rytiera Beneša odoznelo nové vyznanie: "Úpenlive prosíme francúzsku vládu, nech nás neprivedie do takej polohy, aby sme museli voliť medzi Franciou a Angliou."