Pátek 26. května 1922

Začátek schůze v 10 hod. 20 min. dopol.

Přítomni:

Předseda: Tomášek.

Místopředsedové: inž. Botto, Buříval, dr. Czech, dr. Hruban.

Zapisovatelé: Bradáč, dr. Gažík.

184 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: minist. předseda dr. Beneš; ministři: Černý, dr. Dérer, dr. Dolanský, Habrman, dr. Mičura, inž. L. Novák, Srba, Staněk, Šrámek, dr. Šrobár, Tučný, dr. Vrbenský.

Z kanceláře sněmovní: sněm. tajemník dr. Říha, jeho zástupce Nebuška.

Předseda (zvoní): Zahajuji 140. schůzi poslanecké sněmovny.

Dovolenou na dnešní schůzi udělil jsem posl. Vahalovi, Hausmannovi, dr. Markovičovi a Kasíkovi, vesměs pro neodkladné záležitosti, na dobu od 26. do 29. května t. r. posl. Windirschovi z téhož důvodu.

Chorobou omlouvá se dodatečně pro schůzi dne 23. května posl. Kaderka, pro schůzi dne 23. a pro dnešní schůzi posl. dr. Keibl.

Lékařské vysvědčení předložil posl. Jan Černý (soc. dem.).

Byly provedeny některé změny ve výborech. Žádám o jejich sdělení.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

Klub poslanců čsl. sociálně-demokratické strany dělnické vyslal do výboru zásobovacího posl. Johanise za posl. Oktavce, do výboru rozpočtového posl. Tadlánka za posl. Bendu.

Klub poslanců čsl. socialistů vyslal do výboru rozpočtového posl. dr. Bartoška za posl. Slavíčka, do výboru kulturního posl. dr. Bartoška za posl. dr. Uhlíře.

Předseda: Došly některé spisy, naléhavé interpelace, odpovědi atd. Žádám o jejich sdělení.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

Naléhavá interpelace posl. dr. Schollicha, Pittingera, dr. W. Feierfeila, Simma, dr. Kafky a druhů ministrovi školství a nár. osvěty, že se odpírá povolení, aby zrušené třídy škol vedly se na útraty obcí.

Naléhavá interpelace posl. Čermaka, Hillebranda, Schweichharta a druhů ministru školství a nár. osvěty, že se odpírá povolení, aby zrušené třídy škol vedly se na útraty obcí.

Naléhavá interpelace posl. dr. Schollicha, Pittingera, dr. W. Feierfeila, Simma, dr. Kafky a druhů ministru školství a nár. osvěty o novém zrušování škol.

Naléhavá interpelace posl. Čermaka, Hillebranda, Hoffmanna a druhů ministru školství a nár. osvěty o novém zrušování škol.

Odpověď ministra vnitra na dotaz posl. Hillebranda, Blatné, dr. Holitschera, Palme, Schustera a druhů, proč byl vyhoštěn komunista Richard Neumann ("Sturm").

Odpověď ministra pošt a telegrafů a ministra financí na dotaz posl. Pechmanové o úpravě odpočivných a zaopatřovacích požitků bývalých úředníků poštovního a telegrafního ústavu a jich pozůstalých na základě zákona ze dne 3. března 1921, č. 99 Sb. z. a n.

Předseda: Počátkem dnešní schůze byl tiskem rozdán vládní návrh:

Tisk 3559. Vládní návrh zákona o dani výdělkové pravovárečných měšťanstev (pravovárečných komunit).

Počátkem dnešní schůze byly tiskem rozdány a současně přikázány výboru iniciativnímu tyto návrhy: Žádám o jich sdělení.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

Tisk 3556. Návrh posl. Šamalíka, Kaderky, Fr. Navrátila, Kopřivy, Janalíka, Adámka, Rýpara a soudr. na doplnění zákona ze dne 11. března 1920, č. 161 Sb. z. a n., o nařízení vlády republiky Československé ze dne 30. března 1921, č. 166, o úvěrové pomoci nabyvatelům půdy.

Tisk 3557. Návrh posl. Šamalíka, Kaderky, Adámka, Rýpara, Fr. Navrátila, Kopřivy, Janalíka a soudr. na úpravu pachtovného ze zemědělských podniků, jímž se mění opatření Stálého výboru ze dne 8. října 1920, č. 586 Sb. z. a n.

Tisk 3558. Návrh posl. Šamalíka, Kaderky, Fr. Navrátila, Rýpara, Janalíka, Kopřivy, Adámka, Adamovského a soudr. o obhospodařování velkostatků a podniků hospodářských, jež jsou ve vlastnictví státu.

Předseda: Přikazuji výboru ústavně-právnímu toto usnesení:

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

Tisk 3548. Usnesení senátu N. S. R. Č. o vládním návrhu zákona (tisk sen. 1292), kterým se Hlavní puncovní úřad v Praze podřizuje ministerstvu veřejných prací (tisk sen. 1317).

Předseda (zvoní): Přistoupíme k projednávání denního pořadu, a to nejprve k odstavci prvnímu, jímž jest

1. rozprava o prohlášení ministerského předsedy ve 139. schůzi posl. sněmovny.

Na straně "proti" zapsáni jsou pp. poslanci dr. Kafka, dr. Šmeral, dr. Czech, Knirsch, dr. Brunar, dr. Spina. Na straně "pro" pp. posl. dr. Hodža, dr. Mazanec, Němec, dr. Hajn a Malypetr.

Uděluji slovo prvnímu řečníku na straně "contra", jímž jest pan posl. dr. Kafka.

Posl. dr. Kafka (německy): Dámy a pánové! Jest osudem velkých mužů, velkých činů a velkých událostí, že jejich rázovitý obraz, zmatený stranickou přízní a nenávistí, kolísá nejen v dějinách, nýbrž ještě více v době, do které je osud postavil. Nikdo se nemůže diviti, že nemohla ujíti tomuto osudu a nemůže ujíti janovská konference, která v duševním rozvržení plánu byla velkou myšlenkou a v jeho namáhavém provedení byla velkým činem. A tak se také skutečně stalo. Slyšeli jsme o janovské konferenci, dokud trvala a po ní, na jedné straně jásavé fanfáry radosti a na druhé straně přitlumený sbor prokletí a nenávisti; a mezi těmito oběma výstřelky chvály a hany stojí veliká skupina střízlivých posuzovatelů, kteří jsou buď příliš svědomití, než aby mohli dospěti ke konečnému rozhodnutí, nebo jsou příliš opatrní, aby také veřejně projevovali úsudek, jehož nabyli. Z tohoto sboru uprostřed zněl a zní také přidušený hlas pana dr. Beneše. Nikdo, kdo zná pana dr. Beneše a kdo ho sledoval v jeho politickém rozvoji, nebude se tomu diviti, že nalezl své místo v této skupině juste milieu. Pan dr. Beneš není mužem, který by měl zvláštní zálibu v jasných rozhodnutích a přesných formulováních. Přes svoje osobní a přes svoje politické mládí, přes svůj nedostatek zatížení tradicemi předválečné diplomacie jest spíše mužem opatrného kolísání. Má určitý odpor proti jasnému potvrzení a proti jasnému záporu, a tento odpor se zajisté také ukázal v jeho posuzování janovské konference a v jeho jednání za janovské konference. V projevech pana předsedy vlády nebo pana ministra zahraničních věcí daří se mu, jak myslím, nejlépe ony věty, kterým možno teprve dobře porozuměti na základě některého poloúředního komentáře v "Prager Presse" nebo v "Čase" A nejlépe se mu daří ony periody, v nichž ono "s jedné strany" předvětí jest úplně ochromeno oním "s druhé strany" závětí. Osobnostem tohoto druhu - zjišťuji to jednoduše, bez výčitky a bez hany - daří se poměrně lehce nedesavouovati se a podržeti pravdu; jest tedy zřejmo: jestliže tedy pan dr. Beneš po Janově praví, že vlastně nemusil měniti svého stanoviska a svého posudku, a že co nyní praví in nuce, jest totéž, co říkal dříve, pak povrchní posuzovatel bude ochoten k tomu, aby přisvědčil, avšak zajisté jen povrchní posuzovatel, neboť sáhne-li se hlouběji, čte-li kdo skutečně nejen řádky, nýbrž i mezi řádky, pak se mu přece podaří vycítiti jistý ne nepatrný rozdíl mezi exposém pana předsedy vlády, a to mezi oním, které měl dne 4. dubna, jak myslím, v zahraničním výboru této sněmovny, a mezi oním, které nám zde dne 23. t. m. poskytl. Pan dr. Beneš provedl podle mého mínění v posuzování janovské konference přece značný obrat, zůstal sice, mohu-li si dovoliti tuto poznámku, ještě uprostřed, avšak přesídlil z pravého křídla na levé, a mám co nejméně pocit, že donucen jsa k tomu během událostí, stojí dnes blíže tendenčnímu optimismu Lloyda George, aniž by při tom sdílel jeho tendence, nežli tendenčnímu optimismu Poincaréa, ačkoliv mu snad jeho tendence jsou sympatičtější. To, dámy a pánové, není výčitkou z nedůslednosti, to jest samozřejmě ještě méně pochvalou politického napravení, nýbrž jest to prostě zjištěním, zjištěním, které nejen že prostě vypovídám, nýbrž které mohu odůvodniti určitými místy obou výkladů.

Není pochybnosti o tom, že pan dr. Beneš, když dne 4. dubna mluvil v zahraničním výboru, byl poněkud nakažen pesimismem francouzské diplomacie, pesimismem, jejž bych rád označil výrazem, kterého pan dr. Beneš užil kdysi v jiné souvislosti o jakémsi pesimismu německých oposičních stran, nazývaje jej "destruktivním" pesimismem. Když pan dr. Beneš dne 4. dubna mluvil v zahraničním výboru, projevoval se přece v jeho slovech určitý jasný odpor proti Janovu a když proslovil větu "myšlenka janovské konference patří k oněm myšlenkám, které jednou zataženy do rozpravy nemohou z ní více zmizeti, nemohou býti více zadrženy", měl zajisté každý posluchač, zvláště v souvislosti s tím, co předcházelo, pocit, že tato věta měla vlastně zníti: "bylo by mi bývalo milejší, kdyby tato myšlenka nebyla bývala zatažena do diskuse, neboť je-li jednou v ní, pak jest bohužel v reální politice nemožno nezabývati a nevyrovnati se s ní". Především rád bych zjistil, že ve vývodech pana předsedy vlády ze dne 4. dubna jasně se projevoval odpor proti každému politickému významu janovské konference. Pan předseda vlády dr. Beneš, považoval za nutno tehdy zvlášť silně podtrhnouti čistě hospodářský ráz konference a předpověděti, že snad zcela určitě může býti dosaženo ne obzvláště velkých hospodářských a finančních výsledků. Dnes, dámy a pánové, čteme to přece trochu jinak. Ve vývodech, které jsme zde slyšeli, jest zcela určité stanovisko pana dr. Beneše proti každému tvrzení, že janovská konference znamená neúspěch. V jeho vývodech jest zjištění, že dějepisec evropské politiky se bude musiti zde zastaviti a že praktický politik bude musiti vyvoditi z ní důsledky. Myslím, že mohu říci, že z události, která není politického rázu, jak se z počátku zdála, nebude nucen ani dějepisný politik nebo politický dějepisec, ani činný politik vyvozovati jakýchkoliv důsledků.

Podle dr. Beneše jest janovská konference dnes velkým mezinárodním činem. Má veliký politický význam. Činí se zajisté zmínka i o finančních a hospodářských výsledcích této konference, avšak v exposé klade se hlavní důraz na politické výsledky, které dříve byly považovány za nepatrné a tyto výsledky namáhavé politické práce se nám vypočítávají v dlouhém, a rád bych hned zde řekl, zevrubném seznamu. Ovšem vrchol stanoviska pana dr. Beneše a jakési jasné zformulování politického významu nalézám v oné větě jeho projevu, kde praví, že slovo o novém vybudování Evropy bylo jen frází a dnes jí více již není. Dámy a pánové, podškrtávám tuto větu, nejen proto, že jak se mi zdá, jest nejzřetelnějším výrazem uzrálého poznání, nýbrž zajisté i proto, poněvadž v tomto výrazu nalézám jakousi sebekritiku pana dr. Beneše, k níž podle výroku grafologa má býti náchylný. Neboť tuto sebekritiku spatřuji v tom, že pan předseda vlády dr. Beneš, který dnes tvrdí, že před Janovem bylo slovo o novém vybudování frází, patří k oněm ministrům zahraničních věcí, kteří také před Janovem zvláště často užívali slova o novém vybudování Evropy. Dámy a pánové, úhrnem můžeme zajisté říci, že pan dr. Beneš, abychom to řekli všedními a otřepanými slovy, má o Janově lepší mínění, než měl před Janovem a v době, kdy se do Janova chystal. A přes to, že se to stalo, přes to, že úplně souhlasím s panem dr. Benešem v tomto jeho poznání, přes to musím přece říci, že jsou dva nedostatky, jimiž trpí podle mého skromného mínění jeho posudek o janovské konferenci, a nejen jeho posudek, nýbrž především poznání, které v tomto ohledu projevuje. Myslím především, že se pan dr. Beneš sice namáhal úplně nestranně oceniti efektivní výsledky janovské konference, že však přece byl trochu zdrženlivý v pravém hodnocení symptomatického významu janovské konference. Symptomatický význam janovské konference možno, jak myslím, jen tehdy přiměřeně oceniti, když se pohlíží na cestu, kterou učinila evropská politika a evropské veřejné mínění od Versailles až právě do Janova, (Souhlas na levici.) nebo snad ještě správněji až do Cannes, kde po prvé myšlenka o Janovu byla podrobena veřejné diskusi. Dámy a pánové, prosím, abyste si jen uvědomili, co se stalo přímo po válce v zámcích kolem Paříže. Vypracoval se mírový diktát pro celý svět, obdařili nás mírovými smlouvami takového objemu a tak podrobné, že dohromady jsou skoro celou knihovnou. V těchto mírových smlouvách se věřilo a také prohlašovalo, že se úplně a zdravě řeší celá velká otázka světa a Evropy. Nikdo se nezdržoval snad jen u velkých otázek státních hranic, nýbrž šlo se až do podrobné práce, až k otázce dojných krav, které mělo Rakousko a Německo dodati dohodě, a přes to nalézáme v úředním programu janovské konference, který sestavily zvoucí velmoci v roce 1921 a který v této podobě teprve po silné censuře Francie a její družiny byl dohotoven, v tomto programu nalézáme větu, že světový mír se musí postaviti na solidní základy.

Tedy, dámy a pánové, co pak se vlastně stalo v roce 1919? Proč se musí mír, který se tak namáhavě vypracoval, který se vypracoval tak podrobně, proč se musí tento mír teprve po třech letech stavěti na solidní základy? Není-liž to přiznáním a poznáním, že základ, na němž se domnívali stavěti mír z roku 1919, nebyl solidním, nebyl vhodným základem! Spočívá v tom, jak myslím, ohromné přiznání slabosti mírového díla, (Souhlas na levici.) o jehož posudku jsme zde již všichni dostatečně řekli to, co jsme měli říci; spočívá v tom přiznání k tomu, že jest nemožno na půdě diktovaného míru dospěti k opravdové rekonstrukci světa a Evropy, spočívá v tom přiznání k tomu, že se diktáty nemůže přijíti ku předu, nýbrž že nutno získati důvěru a spolupráci všech, také oněch, kteří dříve byli nepřáteli a oněch, kteří na válce nebrali účasti. Spočívá v tom však přiznání - a toto přiznání právě úplně zřetelně vyslovil pan dr. Beneš - že rekonstrukce Evropy na základě versailleského míru a jiných mírových smluv nejen že nebyla provedena, nýbrž že jsme i po těchto mírových smlouvách, to praví pan dr. Beneš sám výslovně, neměli ani programu rekonstrukce Evropy. Toto poznání, dámy a pánové, jest velkým, ohromným krokem, a v tomto poznání, v projevu tohoto poznání shledávám nejvíce vynikající symptomatický význam janovské konference. Toto poznání zastupovali jsme od samého počátku, avšak my jsme nebyli nestranní, my jsme byli ti, kteří měli zájem na tom, aby se tyto smlouvy nemohly zdáti dobrými, a musila se vykonati dlouhá cesta, musili se teprve ve světových státech přihlásiti jednotlivé nezávislé hlasy učenců a odborníků, toto poznání musilo z hlavy jakéhosi Keynesa, a jak se ti všichni ostatní jmenují, proniknouti až do hlav Nittiho a Lloyda George, ze soukromého smýšlení státníků stalo se pak úřední mínění státních kanceláří, jež se konečně musily rozhodnouti činiti to, co přikazovala nutnost: Uvažovati o revisi mírových smluv; neboť ať kdo jakkoliv formálně točí touto věcí, myšlenka na janovskou konferenci obsahuje v sobě poznání, že nutno zrevidovati mírovou práci, která byla vykonána v zámcích kolem Paříže. Již v tom, že janovská konference byla vzata na denní pořad veřejné diskuse, že se uskutečnila a provedla, shledávám vítězství onoho proudu evropské politiky, o němž pan dr. Beneš správně tvrdil, že byť povrchně, přece v podstatě správně může býti charakterisován jako anglo-italský směr, a shledávám v tom spíše vítězství tohoto názoru, poněvadž se na druhé straně zcela zřetelně objevila sabotáž, kterou Francie prováděla před konferencí. Jsem přesvědčen, že sám pan dr. Beneš se nemýlí v tomto symptomatickém významu již samého počátku konference, pozvání ke konferenci a jejího provedení, avšak z pochopitelných příčin uznává za lepší nedovoliti, aby před ním samým, před částí jeho dohodových přátel a před jeho národem toto poznání příliš jasně vyšlo na denní světlo. To jest jeden nedostatek jeho posudku.

A druhý nedostatek jeho posudku spočívá v tom, že neobjasnil zcela jasně pravých příčin, pro něž se úspěch janovský nemohl státi úplným úspěchem. Zajisté, co pan dr. Beneš pravil o nesnázích, které činil ruský svět a ruská taktika na konferenci, aby se nepovedla, jest správné. Avšak dr. Beneš opominul vrátiti se něco hlouběji v řadě příčin a vytáhnouti pravé příčiny také této ruské taktiky, neboť pravá příčina, že na této janovské konferenci nemohlo dojíti k úspěšnému projevení evropské solidarity, spočívá především v oněch diplomatických pletichách, které předcházely janovskou konferenci a v nichž hlavním hráčem byla Francie. Příčina spočívá v tom, že se z denního pořadu konference, která měla mír postaviti na solidní základ, vyřadila otázka revise mírových smluv, že se z něho vyřadil nejdůležitější problém Evropy, problém reparačního šílenství, jež zuří proti Německu, že se z něho vyloučila otázka odzbrojení na souši. Budiž nám v tom jasno, dámy a pánové, a také pan předseda vlády to naznačil, ačkoliv k tomu nezaujal určitého stanoviska, avšak kdo hledí hlouběji, musí poznati, že úspěšné řešení ruského problému jest nemožné, dokud se před tím nerozřeší problém Německa. (Souhlas na levici.) Problém Německa jest však především problém německých reparací, (Souhlas na levici.), a když se někdo, dámy a pánové, začne zabývati ruským problémem, aniž se před tím dotkl tohoto nejdůležitějšího předchozího problému, pak se nemůže diviti, že Rusku právě velice neimponovalo to, co mu nabízela protivná strana. Bylo by bývalo možno dovoliti, aby jasněji a ostřeji zasvítil rozpor mezi komunistickým Ruskem a nekomunistickou evropskou společností. Avšak této solidarity nekomunistické evropské společnosti nebylo lze dosíci bez Německa, nebylo lze dosíci bez předchozího objasnění reparačního problému. To jest také tajemstvím rapallské smlouvy sjednané mezi Německem a Ruskem. Snad nebyla vylíčení, jež jsme čtli, docela správná. Mně se však zdá, že jest nad slunce jasnější, že by se byl Rathenau, tento politik opatrnosti, opatrnosti, na niž se často útočilo, nebyl odhodlal k tomuto kroku zřejmého aktivismu, kdyby nebyl býval přiměřeně informován o tom, že se za kulisami hledá dohoda mezi tak zvanou nekomunistickou evropskou společností a komunisty, na plošině, která by škodila zájmu Německa, a to použitím známého článku versaillské mírové smlouvy. Pan předseda vlády neskáče mi sice do řeči, ale mnohem jasněji to projevuje vrtě hlavou. Musím to již přenechati jemu, aby moje tvrzení vyvrátil a poučil mne o něčem lepším, on zajisté snáze může viděti pravé příčiny než já, který jsem seděl v Praze, kdežto on se zúčastnil pravděpodobně všech tajných konferencí buď sám nebo svými důvěrníky z Malé dohody. Avšak myslím, a pro nestranného posuzovatele není zajisté lehce možná jiná kritika této situace, myslím, že nebylo zvláštní lásky k této smlouvě, myslím, že nebylo zvláštní chuti k tomu prohlásiti tuto smlouvu veřejně v kritickém okamžiku, ale byla zde nutnost. Jeden německy politik z pravice mi řekl, že každý jiný politik v Rathenauově stavu byl by beze všech pochybností musil učiniti totéž. A pak, dámy a pánové, jsem-li již u smlouvy rapallské, rád bych se přece zmínil zcela krátce o tom, že myslím, že smlouvě rapallské bylo špatně porozuměno tím, když se označila do jisté míry jako spolek umírajících hladem a roztrpčených a jen v tom se shledává odůvodnění jejího sjednání. To nemyslím. Míním, že smlouva mezi Ruskem a Německem jest mnohem hlouběji vnitřně založena v oněch příčinách, které také dříve po celá desítiletí sváděly dohromady Německo a Rusko. V nedostatku politických protiv, jestliže se nevyvolají uměle panslavismem, a v tom, že hospodářsky jsou oba státy vzájemně na sebe odkázány. Na tomto dorozumění evropské politiky, která vyloučila německý reparační problém jako předchozí problém řešení ruského problému, má zajisté také Československá republika svůj podíl, a musím říci, že jak velice považuji za správnou politiku pana dr. Beneše v otázce nezakročování, že myslím, že tyto přednosti jeho politiky právě tímto dorozuměním v značné míře, jestli ne úplně, byly ochromeny.

Ještě slovo o československé politice vůči Rusům. Pan dr. Beneš prohlásil, že jest se sovětským Ruskem možné trojí dorozumění - a jest zajisté hodno paměti nebo snad také není hodno paměti, že vlastně Lloyd George a dr. Beneš takto dělí na tři části - a odmítl nejen hájiti myšlenku na intervenci, nýbrž odmítl myšlenku uvažovati do jisté míry o neuznání, o nestýkání se s ruskými zástupci sovětu. I v tom musíme s ním souhlasiti a můžeme jen podepsati, obrací-li se pan dr. Beneš v této souvislosti s největší energií proti určitým proudům na české straně, které v této otázce sdílejí opačné stanovisko. Na tomto místě rád bych řekl jen toto: Jest to vždy pikantní podrobností, že se pan dr. Beneš musí obraceti proti určité frontě na české straně s těmito slovy: "Toto stanovisko, jež se tam hájí, může hájiti jen ten, kdo provádí oposici pro oposici." Tato charakteristika vládní strany není zajisté nezajímavá. (Veselost na levici.)

Pan dr. Beneš přešel dále k velké otázce krise dohod a k rozporům obou velkých proudů evropské politiky. Myslím, že nutno i se strany oposice uznati, že se pan dr. Beneš nepokoušel zatajiti tento rozpor. (Posl. Patzel [německy]: Poněvadž to již nejde!) Ano, nebylo to dobře možné. Učinil sice vše, aby se tento rozpor příliš křiklavě neprojevil, kreslil velmi pěkně, aby tento rozpor podle možnosti zatajil, ale na konec přece nemohl uniknouti přiznání, že tento velký a kritický rozpor existuje, a bylo mu zajisté zvláště těžko zjistiti a přiznati tuto roztržku, muži, který ještě v lednu 1921 ve velkém exposé pravil, že dohoda mezi Anglií a Francií, tato těsná dohoda ještě po desítiletí bude míti vliv na evropské události. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Jest jisto, že pan dr. Beneš hájil tím také stanovisko, že anglo-francouzská dohoda bude vždy míti velký význam pro evropskou orientaci a pro politiku Československa, a že opora o tuto anglo-francouzskou dohodu jest do jisté míry vůdčí hvězdou československé politiky. Nelze o tom nic říci, mám jen pocit, když si obrazně představím, jak se malé Československo opírá o úzce k sobě přitulené obry Anglii a Francii, že se jednoho krásného dne, když se tito dva jen dost málo od sebe oddálí, opřený může náhle docela ne jemně ocitnouti na zemi. (Veselost na levici.)

Pravím ještě jednou, že se učinil pokus, pokud toho možno žádati od ministra zahraničních věcí a zvláště od československého ministra zahraničních věcí, aby se oba proudy pokud možno nestranně charakterisovaly. Mohl bych je i jinak charakterisovati, avšak mohl bych spáchati velkou chybu, kterou dr. Beneš již předem vytýkal, a mohl bych říci, že, jak se zdá, jsou na jedné straně zastoupeny zásady demokracie a svobody, na druhé straně zásady reakce, militarismu a násilného panování. Nechci toho však učiniti, když mi to již předem bylo označeno za nemožné. Za to mohu bez většího odporu říci, že jednu stranu, jak se zdá, charakterisuje citová politika, druhou politika skutečností, že, jak se mi zdá, jedna strana jest charakterisována brutálním a krátkozrakým egoismem a druhá držením evropského svědomí, na čemž egoismus, jehož neodpírám Anglii méně než Francii, nemusí zrovna vyjíti na prázdno. (Veselost na levici.) Dámy a pánové, zdá se, že Československá republika a její ministr věcí zahraničních stojí úplně nestranně proti těmto oběma proudům a pan dr. Beneš také mluvil o třech mezinárodních proudech a třetí z těchto mezinárodních proudů přivlastňoval Československu a Malé dohodě. Nuže, pokud jde o nestrannost k oběma těmto táborům, rád bych přece řekl, že světlo a stín nejsou stejně rozděleny, myslím přece, že....... (Min. předseda dr. Beneš: Třetí platilo sovětskému Rusku!) Pak jsem panu ministerskému předsedovi neporozuměl. Avšak domnívám se, že jsem alespoň to jedno správně pochopil, že se Československo namáhalo dělati politiku střední čáry mezi těmito oběma tábory. Tato myšlenka byla vyslovena dosti jasně. Tato střední čára stala se však poněkud - odpusťte příkré slovo - podezřelou pro nerovné rozdělení světla a stínu. Pan dr. Beneš projevil dosti nedvojsmyslně svoji náklonnost k ustálení politiky válečných dohod. Vidím v tom nechuť k nahrazení této dohodové politiky politikou evropského souladu, nikoliv ve smyslu doby předválečné. Pan dr. Beneš řekl, do jisté míry jako argumentum ad hominem, že Německo má docela velký zájem na tom, aby Anglie a Francie zůstaly spolu ruka v ruce ke zdaru i zmaru. Nuže, musím říci, že pro posuzování správnosti nebo nesprávnosti některé politiky nemělo by to pro mne žádný význam, i kdyby skutečně velice široké vážné kruhy v Německu byly toho názoru. To jest důkaz, jehož věcně nemohu uznati. Pochybuji ostatně i o jeho správnosti. Může sice býti, že jednotlivé německé kruhy jsou názoru, že když Anglie a Francie zůstanou pohromadě, že pak Anglie bude vykonávati zmírňující vliv na Francii a že se nedovolí Francii tak svobodně postupovati, jak by jinak postupovala. Myslím, však, že zkušenosti, které jsme učinili již ve Versaillích a které potom pokračovaly, zajisté již uklidnily tyto rozhodující kruhy v Německu o tom, že jestliže v této dohodě někdo obyčejně povoluje, byla to, alespoň dosud, ponejvíce Anglie, takže konstruovati německý zájem na udržení tohoto spolku jest podle mého úsudku trochu příliš optimistické. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)

Jest ostatně také nápadné a stojí za zmínku, že pan dr. Beneš charakterisuje jeden směr s obzvláštní láskou a druhý zrovna bez zvláštního zájmu a porozumění. Nemohu si pomoci, neboť to, co pravil sám pan dr. Beneš o tomto jednom směru, jak se mi zdá, jen stále více potvrzuje, že zde přece máme skutečně co činiti se směrem, který zamýšlí odstraniti válečnou psychologii, a to energicky. Pan dr. Beneš nepraví, že si toho nepřeje, ale zdá se mu, že to tempo jest trochu rychlé. Ano, dámy a pánové, jsou státy a národy, které nemohou snésti pomalého tempa a myslím, že nejméně může snésti pomalé tempo Evropa, celost Evropy.

A pak, dámy a pánové, ke konci se praví: Tento směr jest vysloveně pacifický. Dívá-li se na to kdo v této souvislosti, zní to skoro jako příhana, a musím říci, že přece jen míním, že výtka pacificismu, aspoň dnes se může spíše považovati za pochvalu.

Ke konci se povznesl pan dr. Beneš k tvrzení, pro něž mi nebude zazlívati, řeknu-li, že je považuji za malou naivnost, ne za jeho vlastní naivnost, nýbrž za předpoklad naivnosti u jeho posluchačů. Myslí skutečně pan dr. Beneš, že touto pomalou evoluční metodou snáze se toho dá dosíci, co praví, totiž důvěřivá spolupráce jiných, jich získání pro evropský blok? Věří skutečně, že zvláště věčny Damoklův meč reparací, věčná otázka sankcí, věčná hrozba vtrhnutím do ruského území, věří, že všechny tyto věci dohromady budou velice evolučně působiti v tom směru, že tím bude Německo získáno pro porozumění důvěřivé spolupráce? A pak, dámy a pánové, pan dr. Beneš mluví s jakýmsi povýšeným chladem a skoro s ironií reálného politika o těch, kdo blouzní o snahách, směřujících k tomu, aby se mohlo pokud možno rychle vybřísti z této válečné psychologie a pokud možno rychle ustaviti evropský blok a upoutati dohromady zájem celé Evropy. Myslím, že pan dr. Beneš v tomto směru nemohl přesvědčiti a že i pak nemohl přesvědčiti, když od věcných charakteristik přešel k novým argumentům ad hominem. Neboť jsem měl pocit, že pan dr. Beneš ke konci této charakteristiky, když pak již vlastně musil nahlédnouti, že sebe chladnější charakteristika tohoto jednoho směru přece nemohla působiti přímo odstrašujícím způsobem, považoval za nutno, tento směr trochu kompromitovati tím, že řekl: To jest také směr, který s určitou nedůvěrou pracuje proti malým státům a který se ujímá národních menšin, to jest směr, k němuž se velice rychle připojily poražené státy, jehož se ujímají národní menšiny, a který právě ony kruhy rády prohlašují za ideál spravedlnosti a demokracie, které byly před tím strážci reakce a násilného panování.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP