K charakteristice, co všechno bylo velezradou, přispívá známý případ bývalého starosty města Brna, soudruha Vaňka. Ten byl vyšetřován pro zločin velezrady jedině proto, že jako člen zemského výkonného výboru strany hlasoval pro přijetí redaktora soudr. Votavy do služeb strany a tím prý se stal původcem velezrádných rejdů, které soudruh Votava prý prováděl za několik roků po tomto přijetí. To jistě charakterisuje náladu a smýšlení těch, kteří na sepisování žaloby vykonávali svůj vliv. A tak to bylo i v případech jiných. Vzpomeneme-li na dobu ke konci prosince a počátkem ledna, kdy sestavovány byly žaloby na zločiny pro hnutí prosincové, máme dojem nejhlubšího ponížení t. zv. soudcovské neodvislosti a tak zv. demokracie. Tisíce lidí bylo v druhé polovině prosince zatčeno a, aby dalekosáhlost tohoto tažení proti komunistům byla opodstatněna před veřejným míněním, byly do veřejnosti pouštěny ničemné pomluvy. Nejenom že nepřátelský tisk si je sám vymýšlel anebo lehkovážně sedl na lep anonymním zpravodajům, nýbrž tyto ničemnosti byly tiskem prozrazovány z kanceláří některých soudů. Z lehkomyslných četnických raportů a z různých anonymních udání se hromadil při vyšetřovaní materiál pomluv, lží a výmyslů ničím nedokázaných a vyšetřující soudcové z části tohoto materiálu použili, aby pak při líčení se ukázala jeho blamáž, a z té části, která byla zřejmým výplodkem lidské podlosti přicházely různé interesantnosti do tisku. Tak se užaslá veřejnost dověděla v prosinci a lednu z "Národní Politiky" a jiných listů, že tam či onde měli komunisté seznamy k smrti odsouzených, že měli připraveného kata a že měli seznam těch, kteří mají býti ministry anebo lidovými komisary, že v jednotlivých okresech se konaly odvody k rudé armádě, že byla spáchána ta neb ona ukrutnost, že po zakročení četníků ukázali komunisti zbabělost atd. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Všechno to byly lži, kterými se vyvolávala nálada proti nám a našim lidem. Všechny tyto lži ukázaly se výmyslem, ani v jediném případě při všech těch několika stech procesech nebylo nic prokázáno. A zejména kladenský proces rozmetal všechno toto předivo lži a ukázal naopak nemravnost prostředků, jakých tajná policie se chápala proti našim lidem, rozdrtil bajky o nějakých velezrádných rozkazech z Moskvy, a pokud se týče původu prosincové stávky, na jisto postavil celou vinu vlády, sociální demokracie a ostatních stran vládní většiny.
Ale než všechny lži ukázaly se lžemi, než veřejné mínění i soudcové dostali se z ovzduší sugesce, které bylo způsobeno zprávami tisku, řečí pana presidenta a vlivem ministerstva spravedlnosti, byly vyneseny nejkrutější rozsudky, zejména před výjimečnými senáty v Brně, v Uherském Hradišti, v Bratislavě a v Praze.
Velezráda byla uznána pouze v jediném případě, kdežto v ostatních případech velezráda všude padla. Přes to však byly vyneseny tresty, jaké se nedávají ani za pokus velezrady. Jest zřejmo, že zase tyto rozsudky jsou dílem celého onoho krutého režimu a že odstaveny byly poroty a dosazeny výjimečné senáty jen za tímto účelem. Odstranění porot a dosazení výjimečných senátů jeví se nám dnes zcela jasně jako čin brutálního a promyšleného násilí a jsme nuceni prohlásiti všechny tyto rozsudky, které výjimečnými senáty byly našim lidem určeny, za rozsudky persekuční, za rozsudky diktované násilím, politickým režimem, a že tedy je povinností těch, kteří je zavinili svou politickou zvůlí, toto bezpráví politickým činem odstraniti.
Musím se zmíniti o jediném případu pro odsouzení pro velezradu. Odsouzen byl Václav Najman, zřízenec konsumu v Prachovicích, před krajským soudem v Chrudimi pro domnělý výrok, pronesený k zástupu stávkujících, tohoto znění: "Vezměte klacky a staré repetýrky, když je nemáte, mají je jiní." Tento výrok stačil pro odsouzení ze zločinu velezrady.
Ale k zajímavosti dále, pánové: Tento výrok byl podle našeho mínění skonstruován na základě svědectví tří politických odpůrců a osobních nepřátel obžalovaného, kteří ve svých výpovědích se však také rozcházeli. Naproti tomu bylo obžalovanému zamítnuto daleko více svědků, kteří měli dokázati, že obžalovaný tohoto výroku neužij. Tito svědkové stáli těsně okolo obžalovaného, když mluvil, zatím co ti tři svědkové jemu nepřátelští byli od obžalovaného 40 kroků vzdáleni. Obžalovaný, který pevně snáší žalář a neváhal by podstoupiti a vytrpěti sebe těžší trest za své přesvědčení, se vší rozhodností tvrdí, že onoho výroku nepoužil. A stejně tak tvrdí celá spousta svědků.
Všechno odvolávání bylo marné. Tedy podle našeho přesvědčení tento soudruh trest svůj v trestnici na Borech odpykává nevinně. Tak je to ostatně i v mnohých případech jiných. Sedm měsíců celá sta lidí jsou zavřena jako oběť politické persekuce, jako oběť msty a politického násilí, při němž bylo zneužito soudu.
Minulého týdne propuštěna byla z trestnice v Řepích soudr. Marie Pížová z Rosicka na Moravě. Tento případ matky tří dětí, která 7 měsíců byla zavřena a jejíž muž má rovněž nastoupiti trest několikaměsíční, byl toho druhu, že se oficielní spravedlnost v tomto státě konečně zastyděla a vězněnou propustila. Ale kolik je tu jiných případů, po jejichž podrobném seznání musili by se pani neméně zastyděti? Ku př. má nastoupiti trest 13měsíčního žaláře soudr. Adamová, rovněž z Rosicka, za to, že řekla vojákům: "Nestřílejte do lidí!" Je to matka 4 dětí a její muž byl rovněž odsouzen na 7 měsíců do žaláře a při oslavanské katastrofě zahynul. Pošlete tuto ženu horníka, jenž tak strašlivou smrtí zemřel, do kriminálu a chcete volati k odpykání trestů celá sta otců a matek rodin, kteří nic jiného nespáchali, nežli že po bezpříkladném násilí vlády v Lidovém domě demonstračně ustavovali závodní rady na velkostatcích a při tom nikde nedopustili se ani nejmenšího násilí. Chcete volati do kriminálů republiky otce a matky četných rodin, neboť většinou jsou to otcové 6, 7, 8 děti, kteří mají pro prosincové hnutí nastoupiti několikaměsíční trest. Krutost rozsudků brněnských uznal sám nejvyšší soud. Proto žádám a pokládám to za povinnost všech těch, kteří persekuci v prosinci ať přímo nebo nepřímo schválili, aby napravili svou vinu. A tu je možno napraviti pouze jediným způsobem, a to generálním propuštěním všech těch, kteří pro prosincovou stávku před výjimečnými senáty byli odsouzeni. (Výkřiky komunistických poslanců. - Místopředseda Buříval zvoní.)
Vedle toho jest zde vážná otázka náhrady mnohým poškozeným. Za prosincové stávky střílela policie v Praze před parlamentem. Střílela beze všech důvodů, neboť na vpád do parlamentu, tehdy prázdného, nikdo nepomýšlel. Stříleno bylo zcela bezdůvodně, zejména v Mostě. Tato bezdůvodnost ukázala se tím, že v Mostě nemohla býti téměř na nikoho podána pro prosincové události žaloba.
Bylo stříleno lehkomyslně a bez příčiny ve Vrablech. V Praze zůstala po zastřeleném soudruhu Kuldovi četná rodina a několik osob nese následky svého zranění. V Mostě jsou rodiny po 4 zastřelených a několik osob s amputovanými údy a jinými těžkými následky a stejně tak jest tomu ve Vrablech. Ač v prosinci i s nejvyšších míst tohoto státu bylo slíbeno, že o oběti krveprolití bude postaráno, nestalo se v tomto ohledu ničeho. Žádáme tedy se vším důrazem, aby rychle bylo dáno dostatečně odškodnění všem obětem prosincového krveprolití. Vedle toho je tu řada propuštěných ze služeb soukromých, obecních i státních.
Je to vysvědčení surovosti smýšlení
a třídní politické neurvalosti, jestliže tímto způsobem byla prováděna
msta. Je jenom požadavkem spravedlnosti, aby tito propuštění,
zejména pokud se týká veřejné služby, byli vzati zpět. Uvádím
křiklavý případ. Po událostech prosincových bylo propuštěno ze
zemské elektrárny v Oslavanech 87 dělníků. (Hluk. Různé výkřiky.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Prosím, aby pan řečník nebyl vyrušován!
Posl. Toužil (pokračuje): Mezi těmito dělníky bylo 32 dělníků, kteří na stávce a událostech oslavanských zúčastněni nebyli. (Slyšte!) Těmto dělníkům byla zároveň odepřena podpora v nezaměstnanosti. (Slyšte! Hanba!)
Přísedící zemského výboru moravského pan dr. Pluhař, když mu bylo poukázáno na necitelnost tohoto opatření, poukazoval na to, že prý v Rusku jednají brutálně zase vůči třídám bohatým. Na to odpovídám takto: V Rusku jest sociální revoluce. Po bezohledné diktatuře carské a buržoasní přišla diktatura proletariátu. Bezohledností revoluce jsou vždy odvetou za neslýchaná utrpení předcházejících dob. Nic nezůstává v dějinách lidstva bez odplaty. Vy říkáte, že chcete demokracii, že tato republika je demokratickou a humanitní. Dokažte to! Vstoupíte-li na cesty bestiality a buržoasní diktatury, dokazujete nutnost diktatury proletariátu, která musí býti nastolena místo vaší diktatury. Kdo seje vítr, klidí bouři.
Persekuce politická i hospodářská, prováděná proti našim lidem již celé měsíce, je nejrůznějšího druhu. Konfiskace jsou tu na denním pořádku, konfiskace toho rázu, že připomínají censuru válečnou. V Báňské Bystřici troufal si zástupce župana naříditi redakci "Hlasu Ludu," že prý v listě na důkaz té naší republikánské svobody nesmí býti ponechána pobuřující bílá místa, nýbrž ze místo konfiskovaných článků musejí býti vsunuty články jiné. Tedy docela rakušácký způsob z dob války. Proti skupinám mládeže provedena byla rozsáhlá persekuce zejména v měsících březnu a dubnu. Provedena byla spousta domovních prohlídek, zavřeny byly sekretariáty a zabaveny písemnosti, Naší lidé, třeba bezúhonní, jsou vypovídáni z obcí i okresů.
Politická správa ve Vlašimi dovolila si odsouditi našeho soudruha, osvobozeného soudem, na 14 dní do vězení podle císařského nařízení! (Hluk. Různé výkřiky.)
Pánové, politické správy žádají, aby jim naše organisace oznamovaly funkcionáře. Četnictvo stíhá kolportáž našich časopisů. Na Příbramsku v poslední době dělníci, kteří kolportovali časopis "Mladý komunista", byli zatýkáni a voděni k úřadům, byly u nich vykonány prohlídky. (Výkřiky a odpor. - Místopředseda Buříval zvoní.)
Pánové, ještě několik slov ke Slovensku.
To, co se tam děje, nelze jinak
nazvati než bílou hrůzou. Jestliže tam pro jarní stávku bylo zatčeno
přes 1000 dělníků, důvěrníků... (Výkřiky posl. Merty.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Pan posl. Merta nemá slova.
Posl. Toužil (pokračuje): ... pak je to, pánové, hrozné slovo, je to hrozný čin, nad kterým by se měly pozastaviti všechny tak zv. socialistické strany. Ale ovšem, jak to mohou učiniti, když ony pomáhaly tuto stávku, namířenou proti maďarsko-židovským velkostatkářům a nájemcům, lámati? Četnictvo v mnohých případech krvavě zbilo dělníky. Když bylo dosazeno mezi dělníky a zaměstnavateli ujednání o mzdě, přišel zástupce ministerstva zemědělství a zakročil, aby zaměstnavatelé tak velikou mzdu nevypláceli. (Slyšte!) Z tohoto režimu bílé hrůzy na Slovensku jde na jevo jen úžas a my se ptáme se vší vážností: Co chcete dělati se Slovenskem? Tak získáváte lásku jeho lidu, tak upevňujete jednotu československou? Všichni, kdo tento režim na Slovensku drží a podporují, jsou velezrádci. Tvrdíte rovněž - a odůvodňujete tím svou persekuci - že nejsme prý stranou státotvornou, ovšem ve vašem smyslu. Prohlašuji: Nejsme a nechceme býti stranou tak zvaně státotvornou, to jest správně vládotvornou stranou tam, kde ve státě, jako u nás, účast na vládě měla smysl utvrditi kapitalistický režim, posilovati systém korupce, vykořisťování lidu a farisejství, a kde jsme se měli státi otroky kapitalistického západu.
Jsme stranou státotvornou jen ve smyslu opravdové práce, pro stát socialistický a pro společnost komunistickou. (Výborně! Potlesk.) Stojíme na zásadách, které i mnozí z vás měli a kterými značně byla proniknuta i zahraniční revoluce.
Poučili jsme se během celého vývoje v této republice, jakými cestami lze tohoto našeho cíle, to jest socialistické republiky, dosáhnouti. Nikoliv ustupováním před buržoasními stranami, nikoliv zrazováním třídních a revolučních zásad socialistických, nýbrž jen pevnou, nekompromisní politikou, která za tohoto režimu, jaký nejen v posledních měsících se ukázal, nýbrž jaký již před tím se připravoval, nemůže býti jiná než oposiční a zároveň burcující lid k poznání, že diktatura buržoasie musí býti vystřídána diktaturou dělníků, drobných zemědělců a proletářské inteligence. (Výborně! Potlesk.) Máme, pánové, nejen právo, abychom stáli v oposici proti celému vašemu režimu, nýbrž jest to i naší povinností. Budeme státi pevně a neochvějně, i kdybyste sebe těžší úklady a rány na nás chystali.
Hlásáte-li však vy demokracii
a humanitu, ukažte ji! Říkáte, že my jsme hlasatelé diktatury,
že jako přívrženci násilí musíme si nechati každé násilí od vás
líbiti. Nespáchali jsme ještě v této republice násilností. Dělnická
třída a její většina, která jde za námi, ukázala jen ohromnou
míru trpělivosti vůči vše mu, co bylo na ní spácháno. Za velikého
a vzrušeného hnutí prosincového nebyl nikomu z tak zv. buržoasie
ani vlas na hlavě zkřiven a nebylo rozbito ani jediné okno. Dělnictvo
ukázalo neobyčejnou vyspělost a ukázněnost. Pronásledovali jste,
zavírali jste, ničili jste rodiny a přes to nebyly provedeny činy
odvety za četné ty hrůzy, které opravdu někdy přesahovaly všechny
meze. Vyhlašujete nový zásobovací plán, kterým ohrožujete životy
statisíců rodin. S největším pobouřením přijímají massy lidu tyto
zprávy a protestují proti tomu co nejrozhodněji. Tímto jednáním
utvrzujete massy jen v přesvědčení, že musí se řád věcí změniti,
a přeji si, aby náš den přišel bez katastrofálních otřesů a hrůz.
Takoví jsou naši lidé i přes všechnu persekuci, bílou hrůzu vaší
vlády, velké části vašich četníků a vašich zaměstnavatelů. Přehlížejíce
dnes události od prosince až po dnešní dny, jsme všichni naplněni
největším rozhořčením nad tím, co jste proti nám podnikali, a
oprávněný hněv lomcuje celým naším tělem. Voláme k vám ne jako
prosebníci, nýbrž jako žalobci: Odčiňte křivdy, které jste spáchali,
zaražte persekuci politickou i hospodářskou, propusťte lidi, na
kterých byl spáchán na popud sociální demokracie spojenou vinou
vás všech od vlády až do posledního žurnalisty a bídného anonymního
udavače nejpustší zločin! Vraťte stům rodin živitele, vraťte dobrým
dětem jejich poctivé otce a matky, jichž jediná vina jest v tom,
že vzpláli svatým ideálem a že chtěli pro své děti lepší vlast!
(Výkřiky.) Žádáme, aby sněmovna vyřkla své slovo. Jest
k tomu povinna, její většina schválila politiku vlády v prosinci,
schválila několikráte střílení do dělníků, schválila odstavení
porotních soudů, její povinností jest říci, co se má státi s obětmi
persekuce. Hlasujte pánové! Kdo budete hlasovati proti obnovení
spravedlnosti, proti odčinění zločinné persekuce, vězte, že obnovujete
a zdvojnásobňujete zločiny dosud spáchané a že dáváte si vpalovati
na čelo znamení nepřítele dělnického lidu a že toto znamení ponesete
i do budoucnosti. (Výborně! Potlesk komunistických poslanců.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Uděluji slovo dalšímu řečníku panu poslanci Astrovi.
Posl. Aster: Slavná sněmovno! Hlasovali jsme pro přiznání pilnosti této interpelaci, abychom mohli s tohoto místa říci jasně a určitě své stanovisko. My, sociální demokraté českoslovenští jsme rozhodně pro amnestování těch, kteří se stali obětí demagogie komunistických štváčů, kteří podlehli sugesci, která na ně byla vykonána, a kteří věřili, že svým jednáním, kterým se dostali do rozporu s trestním zákoníkem, konají věc dobrou, která směřuje k dobru pracujícího lidu a k pokroku. Byl to hlavně zemědělský proletariát, který o skutečných ideách a cílech socialismu měl naprosto mlhavé ponětí. Když se tomuto lidu z ústředí komunistů nalhávalo, že republika má býti socialistickou, že za tou akcí stojí president Masaryka že jdou také legionáři, věřil, že jde o to, aby byl uskutečněn ideál socialistický, a že ta chvíle, kdy se to má provésti, je zde. Ti lidé mysleli, že jednají správně, a dopustili se trestních činů bez subjektivního vědomí, že páší něco zločinného. Tito lidé mají býti po našem soudu amnestováni, pro to rozhodně jsme.
Kdo může ty lidi amnestovati? Podle naší ústavy a podle trestního řádu, je to vyhraženo hlavě státu. Při této příležitosti musím dotknouti se kapitoly, která zaráží. Loňského roku dne 27. května vydána byla presidentem republiky amnestie pro trestní činy, které spáchány byly svého času v měsíci květnu roku 1919 z pohnutek politických a směřovaly proti určitým třídám obyvatelstva. Šlo tehdy o květnové demonstrace roku 1919 na různých místech republiky, kde lid rozčíleny stálým zdražováním všech životních potřeb demonstroval proti drahotě a proti těm, kteří svým jednáním, svou lichvou drahotu způsobovali a zvyšovali. Jednotlivé osoby, o kterých panovalo mínění, že jsou tím zdražováním a zejména lichvou vinny, že využívají nedostatku určitých předmětů a bídy chudých lidí k tomu, aby se na úkor všeobecnosti nepřiměřeným a nemravným způsobem obohacovaly, byly demonstranty předváděny před lid a vyzývány k slibu, že napříště se tak nesprávného a nemravného jednání dopouštěti nebudou. Formule - dosti naivní - oněch přísežních slibů zněla, že ony osoby nebudou napříště za keťaskou cenu prodávati a že chtějí býti řádnými, svobodnými republikány. Ježto z této formule, která předvedeným byla předříkávána, jest zřejmo, že ti, kteří je ke přísaze nutili, nebyli si vědomi, že se dopouštějí činu trestného, naopak jejich úmyslem bylo dosíci toho, aby ti lidé, kteří podle názoru obyvatelstva k zvýšení drahoty přispívali, vykonáním přísahy zřekli se dalšího lichvaření a stali se řádnými, jak to ve formuli stálo, svobodnými republikány. Demonstranti chtěli odstraniti nemravnost a nezákonitost prostředky, o jejichž beztrestnosti a správnosti byli subjektivně přesvědčeni. Zmíněnou abolicí měly býti tyto případy likvidovány. Bylo jistě v intencích presidentových, aby jeho rozhodnutí bylo vykládáno co nejliberálněji. Proto se v rozhodnutí mluví nejen o činech politických, nýbrž i o činech, spáchaných z pohnutek politických, a to netoliko proti republice, nýbrž i proti jednotlivé třídě občanstva.
Máme celou řadu případů, že soudy a ministerstvo spravedlnosti intenci presidentovu zřejmě nechápou, příliš úzce jeho rozhodnutí vykládají a odpírají abolici tam, kde jistě by byla na místě. Ministerstvo spravedlnosti, které jest vlastně rozhodujícím orgánem - k tomu ještě později přijdu - ačkoli v jiných případech a dříve bylo blahovolné v posuzování přípustnosti amnestie, v poslední době odmítá uznati, že se na určité případy amnestie vztahuje. Jsou to případy, ve kterých oznámení trestní je v chodu. Uvedu praktický příklad Antonína Cipry a soudr. z Třebušic, kteří byli pro výtržnosti květnové odsouzeni ke 4 měsícům vězení, a to vzhledem k okolnostem, o kterých jsem mluvil, podmínečně.
Vrchní zemský soud však podmínečné odsouzení zrušil, poněvadž prý byl čin spáchán za zvláště nebezpečných okolností a poněvadž prý je v zájmu veřejném, aby trest byl za každých okolností vykonán. V případě tomto byla podána žádost o amnestii. Kancelář presidentova postoupila žádost tuto podle § 411 tr. ř. ministerstvu spravedlnosti, toto pak zemskému soudu k podání zprávy. Zemský soud žádost doporučil a předložil vrchnímu zemskému soudu, tedy onomu soudu, který zaujal neudržitelné stanovisko, aby trest byl vykonán. Jak vidno, vzniká v podobných případech nebezpečí, že tento soud bez dalšího řízení žádost zamítne, nevyžádá-li si ministerstvo spisy samo k předložení a podání samostatného návrhu. Zde bylo by pole působnosti pro pokrokového a intence pana presidenta řádně chápajícího ministra.
A teď vrátím se k amnestii prosincových obětí. Zde musím žalovati, zde obviňuji především vedení komunistické strany, komunistický tisk a komunistické agitátory. Pan kol. Toužil mluvil zde o událostech v měsíci prosinci takovým způsobem, že se o tom může prostě říci to, že se nesmírně vzdálil od pravdy. Měl také proč, aby tyto věci vyličoval v jiném světle, než jak se skutečně udály. Faktem nad každou pochybnost zjištěným jest, že komunistický "puč" v měsíci prosinci nepovstal jako pudové hnutí lidových mass, že nepovstal z rozhodnutí nebo z nějakého rozčilení mass, nýbrž že byl aranžován, že byl připravován, a spor o Lidový dům byl tu vhodnou příležitostí k tomu, aby "puč" byl inscenován. My máme v rukou protokoly výkonného výboru tehdáž tak zv. marxistické levice, které jsou z doby před oněmi prosincovými událostmi. (Slyšte! Slyšte!) V těchto protokolech stojí, že několikráte bylo vedení komunistické strany a vedoucí osoby ve výkonném výboru interpelovány, proč se s "touto věcí" nezačne. V protokolech je vypsán celý plán, jak ředitel dělnické tiskárny Hummelhans má býti násilně se svého místa odstraněn a to že bude míti za následek zakročení veřejné moci, což bude záminkou k vyvolání velikého hnutí mass, ke komunistickému "puči". Protokoly, které psali jejich lidé a které jsou podepsány funkcionáři komunistické strany, doplněny jsou dnes svědectvím člověka, který byl při tom, když v Moskvě byly pečeny rozkazy o tom, že něco podobného se v Československé republice vykonati má. (Slyšte!)
Adolf Vraspir, bývalý rudý gardista a žák českoruských bolševických kursů v Moskvě, praví o tom: "Koncem měsíce září 1920 vešlo ve známost kursantů, že v krátké době započato bude v Československé republice s komunistickou revolucí. Komisariát československého-komunistického Bureau Sadovaia Gudrynska 14 vykonal nepochybně z rozkazu výkonného výboru třetí internacionály přípravy. K transportu československých válečných zajatců, vypravených do Čech, přiděleni byli instruovaní bolševičtí kursanti. Pak odjeli s transportem Schleisner odkudsi z Plzeňska a Weber prý z Brna. Ti dva předáci dostali se do Prahy kolem 1. října a vezli instrukce illegalnímu výboru. Za nimi pak jel 11. října 1920 nynější vůdce československé kolonie v Moskvě, známý Salát-Petrlík, který byl určen, aby osobně řídil revoluční akci. Po nezdařeném pokusu se pak Salát opět vrátil do Moskvy, kamž přibyl 17. ledna 1920. "Nemám k tomu nic, co bych připojil. (Výkřik: To byl jistě nějaký špicl!) Mezi vámi je každý čtvrtý člověk špicl, a kdo ví ještě kdo snad v nejbližších dnech před tváří celé veřejnosti a k ohromnému úžasu mnohého z vás bude jako špicl objeven a veřejně usvědčen. (Slyšte! Slyšte! - Výkřiky posl. Skaláka.)
Co jsem pravil a co praví Vraspir,
mohu doplniti ještě něčím jiným. (Stálé výkřiky komunistických
poslanců.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. Aster (pokračuje):
To, co jsem až dosud řekl o této
věci, mohu ještě doplniti tím, že když došlo ke sporu v komunistické
straně, nebo t. zv. sociálně-demokratické levici, jeden z vašich
lidí vyslovil se o tom, jakým způsobem tehdáž k organisování komunistického
"puče" došlo. On pravil, že se tenkrát ne výkonný výbor
levice, nýbrž pouze 3 lidé usnesli na tom, vydati proklamaci o
všeobecné stávce politické. Prohlásil to jistě z toho důvodu,
aby svou vinu v této otázce umenšil. (Vřava. - Výkřiky
a odpor komunistických poslanců.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Prosím o klid! (Hluk.)
Posl. Aster (pokračuje):
Byl to Muna, byl to Havlín a byl to Šmeral, kteří se usnesli
na tom, vydati provolání ke všeobecné politické stávce, což bylo
signálem k událostem, následkem kterých ocitla se celá řada lidí,
z velké části lidí nevinných, v kriminále. (Hluk. - Vřava.
- Výkřiky komunistických poslanců.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Prosím o klid. Prosím pana řečníka, aby pokračoval! (Hluk.)
Prosím pana kol. Ulricha, aby si sedl na své místo.
(Vřava.) Prosím pana řečníka, aby pokračoval!
Posl. Aster (pokračuje): Kdo nemá pravdu, kdo nemůže vyvrátiti to, co se o něm tvrdí, ten chápe se té poslední zbraně a dělá rámus, čímž ovšem naprosto neprokáže, že pravdu má.
Konstatuji, že k amnestii byl především dán popud námi. Jsem přesvědčen, že amnestie udělena byla ve všech ohledu skutečně zasluhujících případech, všude tam, kde by podána byla individuelní žádost.
Co činila však strana komunistická, která vehnala tyto ubohé lidi do neštěstí a do žalářů? Zahájila agitaci, aby žádosti podávány nebyly, a ještě v nedělním svém orgánu "Rudém Právu" (Velký hluk.) vyprávějí páni komunistické resp. zástupce komunistické strany - který byl současně obhájcem "krále keťasů" Netušila - pan továryš dr. Kalabis, že prý každý musí pochopiti sociální vlnu odporu, kdy jednotlivci přece nemohou podávati žádosti za amnestii. Podle právního vědomí lidu a zejména též dělnictva, musí ovšem ten, kdo z nevědomosti nebo politováníhodného přenáhlení udělal chybu a spáchal trestní čin, o prominutí svého činu zažádati, co minimální důkaz, že jednání svého lituje a že napříště je již opakovati nemíní. Pro svou osobu neváhám prohlásiti, že o správnosti tohoto stanoviska jsem hluboce přesvědčen, a jsem toho názoru, že státní správa může se jedině tímto stanoviskem říditi. (Velký hluk a různé výkřiky.)
Požadavek o amnestování lidí svedených podtrhuji důrazně proto, že bych si v zájmu spravedlnosti i v zájmu těchto ubohých lidí nepřál, aby snad státní správa naše řídila se v podobných otázkách vzorem a příkladem ruských bolševiků, jichž jednání jest nesmazatelnou hanbou a políčkem vší lidskosti a spravedlnosti. (Hluk a nepokoj.)
Ve své interpelaci ministru věcí
zahraničních o politické persekuci v Rusku uvádíme řadu nade vší
pochybnost zjištěných příkladů o řádění bolševických carů v Moskvě.
(Velký hluk a různé výkřiky.)
Předseda Tomášek (přejímaje
předsednictví): Prosím o klid.
Posl. Aster (pokračuje):
"Rudé Právo" praví o naší interpelaci, že prý týká
se černosotněnců a byla nám dodána reakcionářskou kanceláří. Konstatuji,
že jsme ve své interpelaci úmyslně neuváděli dat o buržoasii a
reakcionářích, nýbrž že přinesli jsme data o pronásledování
dělníků sociálně-demokratických a jiných, kteří jsou jiného politického
přesvědčení než komunistického a kteří se daleko proti sovětové
vládě tak neprovinili. Ukazuji to na příkladu moskevských typografů,
jak se komunistický štáb a jeho štvaví agitátoři loňského prosince
provinili na zájmech dělného lidu a republice. Za pouhé svolání
schůze dostali moskevští typografové až 2 roky nucené práce. (Slyšte!
Slyšte!) Rozsudek byl vydán cestou administrativní bez každého
procesu, bez jakéhokoliv soudu, aniž se obžalovaní mohli hájiti.
Tolik vypráví zoufalý výkřik odborového spolku moskevských typografů
světové dělnické veřejnosti, uveřejněný v říjnu roku 1920. Na
výtku člena anglické dělnické delegace soudruha Hendersona odpověděl
jeden z rudých carů, Krasin, v lednu toho roku briskně, že sovětská
vláda je za revoluci ruskou odpovědna sama sobě a že ve svém bezohledném
postupu nedá se ničím rušiti a bude v něm i nadále pokračovati.
(Velký hluk a nepokoj. Různé výkřiky.)