Le Bon praví: Vůli vyhrávají se
bitvy krvavé i nekrvavé, vůlí vznikají a trvají státy a úpadek
počíná u jednotlivců i států tehdy, když jednotlivci i státy pozbývají
vůle. (Tak jest! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Uděluji slovo dalšímu řečníku panu poslanci Pelikánovi.
Posl. Pelikán: Ubezpečuji slavnou sněmovnu, že jsem nebyl v restauraci, pozbyl-li jsem dvakráte slova. Není snadným úkolem řečníka socialistické strany, ale řečníka, který jest současně dobrým republikánem, mluviti v dnešní debatě. Není proto, poněvadž jest mu těžko přezírati skutečnost, že tu padlo 6 životů dělnických, jako zrovna není možno přezírati skutečnost, že se jednalo, ne tak ve velkém procentu o věc socialistickou, zapříčiněnou špatným zásobováním, jako spíše o sorganisovaný politický projev proti Československé republice.
Z tohoto zorného úhlu řeším tento problém ve své řeči a prosím, aby také s toho hlediska byla posuzována. V prvé řadě se táži, kdo má zodpovědnost za všecko to, co se děje a co již tolikráte zameškalo, ba učinilo nám nemožným věnovat práci v této sněmovně výhradně hospodářským, sociálně-politickým a kulturním zájmům lidu. Kdo má na tom zodpovědnost? To si musíme v prvé řadě zodpověděti, máme-li vysloviti s našeho stranického stanoviska o tom také náležitě svůj soud. A tu jdu poněkud nazpět, řeknu, že půjdu ještě před státní převrat, kde dne 14. října jsem měl příležitost poslouchati na brněnském náměstí pana kol. Mertu, který prohlásil, že dělnictvo nebude poslouchati pražský Národní výbor, ten že není pro ne směrodatnou institucí. My, vážení přátelé, měli jsme pražský Národní výbor jako revoluční instituci, která měla osvoboditi organisovaně československý národ od 300 leté poroby starého Rakousko-uherského mocnářství. Věděli jsme, že nemůžeme dělati žádnou jinou revoluci, nežli revoluci národně-politickou, poněvadž revoluci socialistickou byli bychom museli dělati za pomoci proletariátu ostatních národností, tedy i Němců a Maďarů, avšak dělnictvo německé a maďarské nebylo tak založeno, abychom, dělajíce revoluci socialistickou, byli také mohli osvoboditi československý národ ze staleté poroby starého systému. Tedy to jest nesporné, že jsme nemohli přijímati sympaticky projevy takové, jako učinil 14. října na náměstí brněnském kol. Burian - nikoliv Merta - vy jste nebyl, pane kol. Merto, od toho daleko - a nemohli jsme tedy také dívati se sympaticky na další projevy, které budu jeden po druhém registrovati: Vrátil se do republiky občan, nevím, byl-li občanem tohoto státu, ale dnes je naším občanem zabezpečeným - Muňa. Nebylo to dlouho, za několik málo týdnů se svou propagandou začal agitovati pro bolševické snahy v republice a prý, dle udání, byl stíhán legionáři, kteří se mu chtěli za tuto propagandu a za viny napáchané na legionářích v Rusku pomstíti. Prosím na ochranu Muňi vystoupilo 45 předních činitelů strany sociálnědemokratické. Byl to kol. Stivín, který 7. ledna 1919 napsal do "Práva lidu" článek, ve kterém otevřeně prohlásil, že stane-li se něco Muňovi, on půjde, na koho bude chtíti, na kterékoliv lidi bude chtíti a udělá, co bude chtíti ve smyslu hesla oko za oko, zub za zub. (Slyšte!) Prohlášení druhého dne podepsalo ostatních 44 kolegů, takže 45 vážných pracovníků sociálně-demokratické strany, kteří měli za sebou jistě veliké masy sociálně-demokratického stoupenectva, vyhlásilo vlastně občanskou válku na ochranu Muňi. Je nesporno, že nemůže míti občan v republice jiné ochrany nežli té, kterou mu poskytuje zákon. To jest, že nesmí se na nikoho útočiti způsobem, jak snad chtěli útočiti legionáři. Ale útočilo-li by se, tedy musí býti útočník volán k pořádku soudem a nesmí si dovoliti žádná společenská třída vystoupiti na ochranu napadeného způsobem tím, že budou třeba nevinní lidé napadáni tak, jako to ohlásil kol. Stivín a jeho kolegové v počtu 44, kteří podepsali to prohlášení, nýbrž že se musí tomu občanu dostati jiné ochrany uváděné v mezích zákona. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)
Došlo k přepadení Slovenska maďarskými bolševiky. V době té byla v Praze schůze v Lidovém domě v Hybernské ulici; tam zástupy lidu provolávaly, jak bylo úředně zjištěno, a nebylo také žádných vyvrácených zpráv o tom, v době přepadení našeho státu nepřátelským bolševickým vojskem, tomuto maďarskému státu, této bolševické vládě - sláva!
Konstatuji, že tyto věci nemohly pověst Československé republiky, závislé svým životem na zahraniční benevolenci, nikterak pozvednouti a že tyto věci měly stejný účinek na pokles naší valuty a tím tedy hospodářskou derutu našeho státu, jakou měl odpor předních činitelů buržoasie proti ozdravení zásobování. Mám tu na zřeteli plán prvního ministra zásobovacího, který byl potírán zástupcem buržoasie, prvním ministrem financí. My jsme přišli následkem těchto okolností do sociální bídy a sociální bídu použila do voleb jednotná sociální demokracie ke své agitaci. A od její rozluky, od září minulého roku používá této sociální bídy, této bídy hospodářské k pustým štvanicím proti republice strana komunistická, opřená o sympatie všech těch, kterým v republice dobře se nedýchá a kteří by si přáli, aby se znovu vrátil starý systém.
Nemohu zapomenouti ještě na další skutečnost, která způsobila náš špatný hospodářský stav, zejména ve věci zásobovací. Agrární vrstvy, vrstvy zemědělské ve velké většině sabotují naše zásobování. Státní moc, které musilo býti mnohokráte použito proti zemědělským vrstvám, ta jistě by mohla ve svých referátech o tom podati značné zprávy. Bylo rozumno od socialistické strany, jakou byla sociální demokracie, pokud byla jed notnou, aby poskytla se možnost zemědělským vrstvám, zejména však agitátorům stavovské strany agrární, štváti proti pravidelnému zásobování odvoláváním se na skutečnost, že venku byli voděni pod šibenice v květnu 1919 rolníci, kteří ani třeba ničeho nezavinili? Ta politika rozumná nebyla, poněvadž se tím poskytl vítr na agitační plachty strany agrární a my jsme viděli, že tato politika egoistická, agitační, sociální demokracie na straně jedné, buržoasie na straně druhé tvořila čím dále tím větší propast v národě, propast, která je dnes dějištěm stálého ohrožování existenčních zájmů Československé republiky, propast, kterou my nezaplníme, vážená sněmovno, řečmi, které s tohoto místa při takových příležitostech budeme mluviti, kterou můžeme zaplniti jen tím, když socialisté tak jako my národní socialisté to poctivě děláme, budeme všude uklidňovati lid a vyvolávati jiné pochopení pro situaci státu, v jaké se nachází, a když na druhé straně buržoasie si řekne, že stejným způsobem musí vůči státu konati svoji povinnost.
Řekl jsem, že do září minulého roku měli jsme stranu sociálně demokratickou jako stranu jednotnou. Největší neštěstí, které se dnes strašlivě vyplácí sociální demokracii, jest, že ona postavila na první místo agitační zájmy a že jenom k vůli tomu, aby vyhrála volby, zůstala s komunisty až do voleb a po volbách ještě delší dobu pod jednou firmou, pod jedním deštníkem. Sociálně demokratická strana umožnila pod touto firmou komunistům vyrůsti, volby sice vyhrála, prohrála však stranu a budeme-li pokračovati, vážená sněmovno, tak dále, jak se v republice pokračuje, jest nebezpečí, že také budeme prohrávati republiku. Krompachy by se měl jmenovati vlastně Svetlíkov (Výborně!), protože to, co pan kolega Svetlík na Slovensku dělá a co dělal pan kol. Hlinka s p. kolegou Tománkem a Jurigou na Slovensku, to jsou dva druhy činnosti, které se navzájem doplňovaly. Pan kol. Svetlík hrál si na Slovensku na malého Jiskru z Brandýsa. On osoboval si tam usurpátorsky hotové právo soudce. Máme příklad: Živnostníka Cebecoura, který kdysi cosi "vyvedl", co nebylo po chuti panu kol. Svetlíkovi; pan kolega Svetlík nechal tohoto našeho stoupence v pravém slova smyslu zatknouti svými komunistickými stoupenci v jeho bytě, předvésti před soud komunistický a odsouditi formálně k pokutě. Pan kol. Svetlík to byl, který popouzel v Růžomberku lid, aby vzal do ruky, co se mu hodí, šel a vyplatil třicet našich stoupenců. Věci, které museli naši stoupenci na Slovensku pod vládou pana kol. Svetlíka přetrpěti, byly tak strašlivé, že nevím, bylo-li možno mluviti již tenkrát o právních poměrech v Československé republice. My jsme strana zásadní po všech těch věcech, které nám laskavostí pana kol. Svetlíka, jak o všemocného vládce na Slovensku, byly presentovány. Sněmovna naše před několika málo dny byla svědkem, že my, když se jednalo o vydání pana kol. Svetlíka pro případ zabrání, protože pan kol. Svetlík nebyl slyšen imunitním výborem, odepřeli jsme dáti hlasy pro jeho vydání. Tedy zásadovost je na naší straně tak konstatována, že nám nemůže nikdo ani dýchnutím sklo zakaliti. Dnes jest ovšem situace trochu jiná, poněvadž Krompachy jest strašlivou obžalobou proti všem těm, kteří pod protektorátem pana kol. Svetlíka na Slovensku "zaváděli pořádek" ruku v ruce s těmi, kteří agitujíce pro autonomii na Slovensku, podkopávají ve smyslu této ideje republiku ve stejné míře, jako Svetlík a - nebojím se to říci - jeho kohorta.
Před několika dny v Uherském Hradišti před krajským soudem stáli hodonínští komunisté. Po odsouzení předáka Richtra prohlásila jeho manželka před otevřeným forem: Manželi, pamatuj, já vychovám dceru, která tě pomstí. (Výkřiky.) Paní Richtrová nemusela konstatovati, že vychová dceru, která pomstí Richtra, protože celé tyto věci, jak se odehrály od komunistického puče, jsou jedním dokumentem snahy sorganisovati další věci pro příště a jsou novým dokumentem, že v republice pokoj nebude a že socialismus v republice bude čím dále tím více komunismem ostouzen. My jsme dnes ve strašné přímo situaci. My jsme neudrželi vládu demokracie v republice, my jsme měli ve vládě většinu, provedli jsme tehdy věci, že se s nimi nemůže pochlubiti žádný parlament světa, prováděli jsme to pod vládou demokracie. Socialismus v Československé republice do té doby, dokud byl činitelem státotvorným, mohl se se svými pracemi pochlubiti před nejkritičtějším zrakem činitelů socialistických celého světa, ale nevím z jakých důvodů ti lidé, kterým stále a stále ten postup nebyl dosti rychlý, přicházejí k nám s tvrzením, že to jest u nás horší, než v tom starém Rakousku. My máme v mírové smlouvě ustanovení o tak zvaném opčním právu, které umožňuje každému občanu Československé republiky, aby během dvou roků přihlásil se do kterého chce státu, vybudovaného na troskách starého Rakouska. Ať tedy jdou lidé, kterým se to u nás nelíbí, kteří tvrdí, že u nás vše jest horší než za starého Rakouska, tam do toho Rakouska, ať zkusí, jaké poměry jsou tam. Při tom hledí napodobovat ruský systém. Úředníci naší vlády, kteří k ostudě sociálně-demokratické politiky musili přiskočiti k záchraně demokratismu, měli dnes starati se o to, aby k poměrům, které vládnou v Rusku, u nás nedošlo. Ta úřednická vláda se neopírá o důvěru mas, které demokratickou vládu vysílají na ministerská křesla, to jest exekutivní činitel, to jsou povolaní lidé, kteří mají příslušné direktivy čistě administrativní, které dávají svým podřízeným exekutivním činitelům dolů. Představme si, že dochází potom k takovým zjevům, jako byl komunistický puč. To prý bylo něco nevinného, nejednalo se o ohrožení Československé republiky, jednalo se jen o protest dělnictva proti násilnému zabrání Dělnického domu, při kteréž příležitosti měly se současně vymáhati určité socialistické požadavky. Úřednická vláda, která konstatovala, s jakými tendencemi zápas komunistický byl veden, že to jsou tendence protistátní, jako taková, která se neopírá o nic jiného, než o své předpisy, ta vláda dala rozkaz k potlačení tohoto puče. (Výkřiky. Předseda zvoní.) Kdyby byla vláda nebyla si počínala tak, jak si počínala, co bychom my socialisté dnes s touto vládou byli učinili? Byli bychom ji jistě pohnali k zodpovědnosti, byli bychom ji svrhli, poněvadž ona by byla v stavu, nechati u nás dojíti k poměrům, které vládnou dnes v Rusku a jichž si absolutně nepřejeme. Protože nebylo toho dost, protože to byla pouze generální zkouška, a protože dále má se připravovati násilný převrat, diktovaný internacionálou moskevskou, opakují se případy a la Krompachy, nesmí býti v republice klid, má býti exekutiva státní co možná nejvíce zaměstnána všemi možnými nepokoji, ať již je vyvolávají komunisté, nebo Němci, nebo Maďaři, nebo ať je vyvolávají na Slovensku autonomisté Hlinkovi a Jurigovi.
My máme za těchto okolností, slavná sněmovno, velmi těžké postavení, postavení, které, kdyby nebylo poněkud paralysováno již stále více a více se upevňující hospodářskou naší stabilitou, bylo by již dávno neudržitelné. Máme dnes rozhodovati o tom, má-li se vládní prohlášení vzíti na vědomí, či ne.
A tu sonduji psychický moment, který nastal v Krompaších, když před továrnu přitáhl tisícihlavý zástup, moment psychický pro ty, pro těch sedm lidí, kteří byli vysláni státní správou, aby hájili továrnu před poškozením a před znemožněním výroby.
Měl jsem možnost jak před státním převratem, tak i po něm jednati s československými četníky, a když mně tito lidé líčili, do jak strašlivého duševního zápasu přichází takový četník, když má dáti rozkaz ke střílení, nebo má vystřeliti, co za vnitřní hrozný boj musí prodělati, chápu jedno, že ani v Krompaších tito lidé nevystřelili z lehkomyslnosti, nýbrž dobře uvážili situaci, ve které byli, nežli použili zbraní. Není to žádná obrana četníka, neboť povážím-li, že tu stálo 7 lidí, byť i podle předpisu ozbrojených, proti tisícihlavému zástupu, také ne beze zbraně smrtící, byť i to pušky nebyly, musím říci, že četníci, kteří 3kráte ustoupili před massami, nejednali byrokraticky, nýbrž politicky.
A ten četník podle předpisu, ne podle naší lidskosti, který ustoupí jednou, musí již býti trestán.
Slavná sněmovno, my musíme četníkům, kteří 3krát ustoupili a 3krát dali možnost tomu útočícímu davu pochopiti vážnost situace, býti vděčni. Pak ale již ústupu nebylo, a na četníky se útočilo smrtícími zbraněmi. Jeden byl poraněn, vystřelil, po jeho výstřelu následovalo dalších 14 výstřelů. Těchto 14 výstřelů způsobilo 4 zabití, další 2 případy smrti následovaly potom a 14 lidí jest raněno.
S tohoto místa jménem československé strany socialistické vyslovuji nejhlubší politování nad tím, co se stalo v Krompaších, ale zároveň volám na všecky odpovědné činitele nejpřísnější odpovědnost, a jistě že přijdou doby, kdy samo i dělnictvo tuto odpovědnost bude na těch, kteří nedovedli krotiti vášně, kteří štvali, také vykonávati.
My si musíme představiti, že jsme sami propůjčili byrokracii moc a její vykonávání.
Když nemáme dnes moc my demokraté v ruce, mají ji v ruce úředníci a my musíme míti vždycky v patrnosti onen moment, kdy úředník cítí zodpovědnost a podle toho pocitu jeho zodpovědnosti musíme umět jednat, chceme-li opravdu také zodpovědnost nésti. Ale to je velmi lehká situace. Intelektuální původcové schovají se za imunitu a dělnictvo jde na venek, dělnictvo jest stříleno, zatýkáno a odsuzováno. Po mém názoru velmi poctivým by bylo bývalo od komunistických vůdců, kteří používali imunity k tomu, aby kryli svou vinu, charakterním jednáním, kdyby byli požádali za své vydání a kdyby byli svým masám ukázali, že umí také nésti zodpovědnost. Toho ale není. Imunita dále slouží komunistům k tomu, aby proti republice štvali a ti, kteří jsou na opačné straně, totiž naše buržoasie, může fakticky využívati těchto všech zjevů na štvaní proti socialismu, může loviti v řadách těch, kteří svým sociálním a hospodářským postavením patří mezi nás, může štváti proti socialismu, získávati na náš úkor a znemožňovati nám, abychom my socialisté cestou demokratickou domohli se v československé republice většiny. O to se jedná. Politika socialismu měla by býti taková, abychom na sebe upoutali všechny ony, kteří patří mezi nás, ne do řad buržoasie, abychom touto cestou docílili většiny, takovou vládu, jakou jsme si představovali, abychom měli prostě možnost, všechny sociální požadavky, změnu společenského řádu sociálního a hospodářského prosaditi bez nejmenšího risika pro lid pracující, bez nejmenšího risika pro stát. My tu ale bohužel jsme po aktech, které pro nás znamenají post festum novou situaci a máme povinnost pomýšleti do budoucna. Tu se ale tážeme, kdyby tyto zjevy měly trvati nadále a kdyby nadále mělo docházeti k tomu, že na jedné straně bude štváno nemyslící a důvěřivé dělnictvo proti státu a bude donucována státní správa - a byla by donucována i pod vládou demokratickou k těmto zákrokům, zda se neblížíme ku stavu, který by znamenal úplné rozvrácení naší republiky a její zkázu. (Hlas: A co výlukáři?) K tomu ještě přijdu.
Hlasování, jehož pode jme se dnes klub československé strany socialistické, nebude znamenati vyslovení důvěry vládě, poněvadž my budeme míti možnost během nejbližší doby zeptati se vlády na určité časové otázky, jak se k nim zachová a měli jsme také možnost v těchto věcech navštíviti s p. kol. předsedou Frankem před několika dny ministerského předsedu. To bude pro nás casus belli, poněvadž zde se bude jednat o zásadách, jak se vláda bude chovati v otázce výluky a v otázkách teroru zaměstnavatelů. Tam řekneme naše veto, jak si představujeme nestrannost státní správy oproti hospodářskému stavu státu.
Zásobování v Krompaších! Vážená sněmovno! Nebylo příznivé a není příznivé ve všech ostatních částech Československé republiky - to je nesporné - máme krajiny, kde dělnictvo třeba 4 týdny nedostalo žádné mouky. Jezdíme na schůze, mluvíme o tom a přicházíme i po těch nejprudších kritikách na zajímavý názor prostého dělníka. "Víme, kdybychom stávkovali, že tím neuděláme ani o kilogram mouky více, ani o metr látky více." A ten dělník ví dobře, že všechny tyto věci, které se tu odehrávají, mohou hospodářskou situaci republiky ještě více poškoditi. Proto tam, kde zásobování neděje se tak, aby vyhovovalo zájmům lidu, tam je dělník v těžké situaci a raději sleví, než aby šel a dělal to, co se stalo v Krompaších.
My také dovedem demonstrovat, ale nikdy ne tak, abychom používali zbraní a útočili na lidi, kteří jsou prostými státními zřízenci; používáme nejen silných slov, najdeme i cestu a prosadíme také zlepšení situace, ale neuvádíme proto státní správu a stát sám do situace, v jaké se nacházel případem v Krompaších. Jestliže jsme vyhnali demokracii z vlády, zavinili jsme to sami. Obojakou politiku hrála sociální demokracie a není jiné pomoci, nežli přivésti znovu stav, který by umožnil znovu dosaditi vládu demokracie a zavésti u nás poměry normální. Způsobem, jak to děláme dnes, nepřijdeme nikdy nikam, přijdeme jen k největší katastrofě a nemůžeme očekávat žádné změny. Politický moment, který naznačil dnes pan ministerský předseda a ve svém prohlášení líčí, jaké zastoupení mají jednotlivé národnosti v Krompaších a skutečnost, že prvním útočníkem je dělník Botor, Maďar, který první použil proti ozbrojené moci - tolikrát ustoupivší - hodu kamenem, ten fakt, že to byly ženy, které mluvily jiným jazykem nežli jazykem slovenským a štvaly shromáždění proti četníkům, a všecka tato propaganda, která se děje na Slovensku - zejména na periferiích osídlených z větší části Maďary - nasvědčuje, že těch politických momentů tady bylo a právě proto nemůžeme vážně posuzovati vyšlý návrh, který byl podán se strany německé, aby totiž byla vyslána komise, která by vyšetřila situaci, poněvadž to není návrh, který by vyvěral ze socialistického stanoviska, nýbrž jest to použití situace v dnešních obtížích státu, který neleží Němcům - jak několikráte prohlásili i dnes jejich řečníci - nikterak na srdci, kteří hledí jej uváděti ad absurdum a proto se chytají každé zbraně, aby mohli proti státu vystoupiti. (Posl. Haken: Před sněmovnou také nebyli Maďaři a odhlasovali jste důvěru!)
My jsme neodhlasovali žádnou důvěru vládě, protože to byla vláda ministerského předsedy Černého, ke každému hlasování jsme měli naše motivy, které nás vedly, v poměru k státu. Vedly nás poměry k státu proti poměrům neurčitým nebo záporným. Je to jejich věcí, jak se zachovají, ale my v tomto ohledu nebudeme dělat žádnou obojatou politiku, nýbrž zachováme se tak, jak to vyžaduje náš poměr k republice a kritiku, která v tomto směru bude oproti nám prováděna, klidně sneseme.
Zodpovědnost nepadá na hlavy naše,
poněvadž nechceme u nás takové poměry, jaké jsou v Rusku, nýbrž
chceme, aby u nás nastal pořádek, chceme pomoci státní autoritě,
která je i naší autoritou. Jest to jediná cesta ku zlepšení hospodářské
a sociální situace československého proletariátu. (Potlesk.)