Předseda (zvoní):
Slovo má p. posl. dr.
Körmendy Ékes.
Posl. dr. Körmendy Ékes (maďarsky): Ctěné dámy a pánové! Když jsme se my poslanci křesťansko - socialistické strany a malorolníků ze Slovenska objevili po prvé zde v pražském parlamentě, náš přednesený slavnostní projev nezanechal žádné pochybnosti v tom směru, že my nejsme zde z vlastní dobré vůle, nýbrž následkem oné, nám vnucené situace, že nás a náš lid bez otázání se a proti naší vůli, násilně odtrhli od tisícileté naší vlasti, a ku větší slávě Wilsonových zásad vnutili nás do uměle stvořeného rámu československého státu.
Jestliže již tenkráte jsme co nejrozhodněji protestovali proti těžkému urážení na sebeurčovacím právu vybudovaných demokratických zásad, pak nyní - kdy se jedná o ratifikaci trianonské mírové smlouvy - samozřejmě, se zvýšenou energii musíme proti této pozvednouti svých hlasů, neboť tato smlouva vydává více než 3 mil. Maďarů libovůli státu cizí národnosti a rozděluje konsolidaci tisíciletého kulturního státu tak, že třetinu státní plochy hodí sousedním národnostem za svobodnou kořist. (Hluk. Předseda zvoní.)
Následkem ustanovení téže smlouvy ještě i břemeny hospodářského rázu sebeurčovacího práva a pohybu zbavený stát - který musel přetrpěti i bolševickou vládu a plenění rumunské okupace nikdy upřímně nemůže se spřáteliti s tímto mírem, a to tím méně, jelikož jeho nepravdivost a bezpříkladnou ukrutnost stupňuje okolnost, že Maďarstvo nezúčastnilo se světové války ze ziskuchtivosti, (Výkřiky.) nýbrž následkem sebeobrany a povinnosti ke spojencům, na základě svatosti daného slova. My jsme nebyli samostatnou lodí, nýbrž vlečnou lodí na provaze a faktum jest, že z maďarské strany byl Štěpán Tisza jediným, který při osudné rozhodu jící konferenci byl proti vypovězení války. (Posl. dr. Markovič [maďarsky]: On vypověděl válku! Různé výkřiky. Předseda zvoní.)
Trianonská mírová smlouva odhazuje všechnu historickou pravdu, přehlíží všechnu geografickou konfiguraci, nezasvěcenou rukou trhá milionové závazky hospodářsky navzájem na sebe odkázaných, dělí od sebe následkem neodvolatelného zákona přírody jednotně gravitovaná území, a to vše čistě v úmyslu imperialistickém, ze zájmu militarismu, z hlediska úzkého horizontu momentní situace.
A přece čas a s ním i zájmy politické se rychle mění, a od doby, kdy poměry evropských kulturních států upravují se smlouvami - dekursivně podle historie před 2.000 lety - nebylo ani jednoho půlstoletí, které by neukazovalo ve vzájemném poměru evropských států značné posuny. A čím zapletenější se stávaly hospodářské poměry, čím větší rozmach činil obchod a průmysl, tím častěji následovaly za sebou tyto posuny.
Jestliže pohlédneme na období mezi nynější světovou válkou a předcházející největší 30letou válku, konstatujeme, že mírové smlouvy žijí tak dlouho jako jepice.
30letá válka skončila roku 1648, francouzské a švédské oddíly opustily Německo, ale Freiburg již roku 1679 a Strassburg roku 1681 následkem nové války dostane se do rukou francouzských. Od roku 1688-1697 (mezi Francií a císařem) válka. Freiburg jest vzat od Francouzů. Od roku 1701-1714 postaví proti sobě všechny západní a středoevropské mocnosti španělská dědičná válka. Vidíme tam Anglii s německým císařem v jednom táboře proti Francii.
Od roku 1741-1748 v rakouské dědičné válce stojí Francie proti Marii Teresii, roku 1744 Bedřich Velký vstoupí ve spojenectví s Francií, ale již roku 1756 uzavře Rakousko s Francií spojeneckou smlouvu a tak Francie - po boku Rakouska a Ruska - stojí proti dřívějšímu spojenci Prusům. Roku 1792-1797 vidíme Francii ve válce s dřívějším spojencem Rakouskem. Roku 1806 jest konec německého císařství. Pak přichází podmanění celé Evropy Napoleonem, ale roku 1813 započne revanche a nalézáme Anglii, Rusko a Rakousko v jednom táboře proti Francii. Přichází reakce.
Rok 1848-49 jest opět doba revoluce. Rakousko pomocí Ruska přemůže Maďarsko. Roku 1866 stojí Rakousko ve válce s Pruskem a Italií, roku 1870 Německo s Francií, která roku 1868 již skoro uzavřela smlouvu s Rakouskem. 50 let po smrti Napoleona probouzí se německé císařství k novému životu a po krátkém německo-ruském přátelství uskuteční se mezi včerejšími nepřáteli trojdohoda. Německo, rakousko-uherská monarchie prodávají již na jedné rohožce.
Nyní následující období může se pojmenovati, vzhledem k vzájemným poměrům obyvatel střední Evropy, dobou dlouhého míru. O opravdovém míru však není řeči. Rusko-turecká, španělsko - americká, burská, rusko-japonská, pak balkánská válka upozorňují, že bude dobře, aby každý byl připraven, a co se týče války, jest poučením i v tom směru, jak jsou tak zvané ochranné spolky a spolky na vzdory trvanlivé.
Jedním slovem: "Pantha rhei" - události jsou v průběhu, byly a budou. Vím, že tato historická pravda je pro mnohé hořká. V prvé řadě pro ty, kteří v průběhu nynější světové války byli šikovnými bursovními hráči a dočkali se splnění všech svých žádostí, ba i splnění svých nejodvážnějších snů. Tito by si přáli, aby kola světových dějin se nyní zastavila, aby události tak, jako jsou nyní, se vkořenily a poté aby se nedělo nic nového pod sluncem.
Ale "Pantha rhei", kola dějin se otáčejí dále, a kterým směrem je žreci musy Klio unášejí, jest obtížné předpovídati. Jedno jest jisté, a to, že situace střední Evropy nebyla nikdy pochybnější než od doby, co byla balkanisována smlouvou, diktovanou pomstou.
Čím více času uplyne od podepsání nejdaremnějšího míru světových dějin, tím bude zjevnější, že pomsta jest velice špatnou rádkyní a že myšlenka odplaty jako jediná působitelka směru nemůže býti stvořitelem stálosti.
Georg D. Herron, hlasatel Wilsona za války, jeden hlavní vůdce protiněmecké propagandy, který měl tak významný podíl na tom, že Amerika se zúčastnila války, a kterého v čase mírové konference povolal Wilson vícekráte do Paříže, když viděl, jak na tak zvané mírové konferenci věsí furie pomsty na hřeb 14 bodů Wilsonových, odcestoval domů a v letáku "Pařížský mír a mladost Evropy" ohnivě pozdvihuje obžalobu proti st.-germainským a versailleským "papírům" a mezi jinými konstatuje následující (čte): "Bída války nebyla ještě největší ranou. Versaillesský mír - nebude-li revidován - přečaruje zemi ještě v pošetilejší peklo, v mnohem beznadějnější blázinec, než jaký byla sama válka. Paragrafy jsou přeplněny divokostí, touhou podmaňovací, porušováním zákonů a hanobením. Tyto paragrafy jsou právě tak hrůzné a nestoudné, jako bezhlavé a sprosté. Žízeň pomsty primitivního člověka slaví v nich svoje vzkříšení v rouchu moderního kapitalismu, v oděvu, který jest nejopelichanější ze všech maškar. Ještě nikdy žalostnější hlavy neodvážily se k odhalení jeho sprostého smýšlení vymysliti si daremnější přetvářky a to vše přikázati jako zákon a mírové paragrafy cizímu národu. Z takovéhoto míru může vzniknouti jen nová válka, která bude hrozivější než všechny dosavadní, takže můžeme očekávati přes jedno lidské pokolení vraždy a smrt, ale možná že po celá staletí pravé tatarské pustošení."
V pravdě, je-li někdo, pak v prvé řadě my Maďaři musíme porozuměti a procítiti pravdivost slov G. Herrona. Musíme porozuměti, jelikož na vlastní kůži cítíme ukrutnost mírové smlouvy, poněvadž musíme viděti, že jsme úplně vydáni imperialistické libovůli vůči nám nepřátelské vlády.
Ctění pánové! Přes to, že Maďarstvo s důstojností a s odevzdáním nese svůj osud, nepůsobí žádné těžkosti vládě, přece jest naším osudem - pronásledování. Vzali nám kulturní instituce, zavřeli naše školy, bez příčiny propustili a vystavili smrti hladem tisíce maďarských veřejných zaměstnanců, vyštvali je z domova, vyhnali ze zeme otců, sta nevinných žalářovali a zbavili naše spolky autonomie. (Různé výkřiky.)
Demokracie republiky může operovati na Slovensku po dvě léta již jen vojenskou diktaturou, stanným právem a nejpřísnější censurou. Tak vypadá u nás denní list v lednu 1921. (Ukazuje silně censurované noviny. Výkřiky.) V pravém slova smyslu zachází se se Slovenskem jako s kolonií a jak šťastným jest i "osvobozený" tótský lid (Posl. dr. Juriga [maďarsky]: Slovenský lid!) Prosím, na tom není nic. Maďarský překlad slova Slovák jest: . Tót (Odpor.); jak slovenský lid jest šťasten, to víme z rozhořčených řečí Hlinky, Jurigy a jiných slovenských vůdců, kteří si stěžuji i na zpronevěření jazyka slovenského lidu."Osvobozený" slovenský lid jest tak šťasten, že dosud nevídané množství chápe se poutnické hole a jde do Ameriky.
To jest následek toho, když mezi hospodářsky neoddělitelné území vede se umělá hraniční linie. Zdali pak by bylo možno odtrhnouti jižní stráně Alp od rovin lombardských? Zde ta situace je doslovně tatáž.
Od takového kulturního lidu, jako jest český, který po staletí postrádal samostatného státního bytí a konečně toho docílil, mohli bychom očekávati politiku zcela jiného směru a oproti našim právům i jiné pochopení. Toto by jinak velitelsky diktovala i situace tohoto lidu i situace této země.
Aby šestimilionový český národ vyloučil v nejbližším sousedství žijícím osmi milionům Němců jich jazyk z českých škol, jest právě taková krátkozrakost, jako ono úsilí, aby tuto zemi učinili národním státem.
"Na povoze fortuny rozšafně seď!" Trianonská mírová smlouva, která vydává 3 miliony Maďarů cizímu panství, jest nejtěžší urážkou sebeurčovacího práva lidstva, pročež proti její ratifikaci co nejrozhodněji protestujeme.
Dovolte, abych odpověděl na onu poznámku druha Hlinky, že maďarští politikové spáchali mnoho chyb vůči slovenskému lidu. Toto obvinění částečně uznávám, jelikož ani sám jsem nemohl souhlasiti ve všem s touto politikou. Kdo však zná poměry, ví, že v duši Maďarstva nebylo vůči Slovákům ani jiskřičky nenávisti. To jest skutečnost. (Posl. dr. Juriga [maďarsky]: "Slovák není člověk a kaše není jídlo"! nebo "dej přístřeší Slováku a vyhodí tě z tvého příbytku"!) Nevím, odkud pocházejí tato dvě hloupá rčení, neboť naší literaturou dokáži opak toho. Račte se podívati na lidová dramata, romány, novely; ve všech jeví se láska vůči slovenskému lidu. (Posl. dr. Juriga [maďarsky]: "Slovenské děvče" dosvědčuje opak toho!) I v tomto lidovém dramatu jest zřejmá láska vůči slovenskému lidu.
Jestliže zkoumáme chyby maďarských politiků vůči slovenskému lidu, musíme konstatovati dvě skutečnosti. Nejprve to, že tyto chyby pohybovaly se jen na poli kulturním, za druhé pak, že ne po tisíc let, ale objevily se teprve začátkem minulého století, tedy v oné periodě doby, kdy v každém evropském státě byla jediným směrodatným hlediskem tak zvaná "národní státní idea", právě tak jako dnes tomu odporující Wilsonovy zásady. Každé jednání může se posouditi pravdivě jen tehdy, umístí-li se právě v ono milieu, ve kterém se odehrálo. Chyby byly spáchány, to jest skutečnost. Ale tyto chyby byly současně páchány v každém státě Evropy. Řeknete jen jeden stát, kde se zacházelo s národnostmi liberálněji než v Maďarsku. (Hluk. Předseda zvoní.) Já neobhajuji maďarskou politiku (Různé výkřiky. Předseda zvoní.), já konstatuji jen skutečnosti. Tenkráte byla tato politika směrodatná. (Posl. dr. Juriga [maďarsky]: Co by dělali nyní Maďaři, kdyby dostali Slováky zpět?) Doufám, že by byli rozumnější. (Posl. dr. Juriga [maďarsky]: Když Maďar věší Maďara, jak by zacházeli se Slováky?) Nedivte se tomu, že ve státě, který prošel bolševickou vládou a rumunskou okupací, jest nyní taková situace.
Maďarsko jen v tisícátém roce sáhne na jména obcí, ale nikdy se nedotklo nápisů. Uznávám i to, že maďarští politikové byli na poli kulturním skoupí oproti slovenskému lidu. (Posl. dr. Juriga [maďarsky]: Pevná pěst!) Nebylo potřebí pevné pěsti, toho příčinou jest v prvé řadě slovenská inteligence, v její většině tenkráte dominoval ne slovenský šovinismus, ale myšlenka assimilace s Maďarskem. Žádáme trochu objektivnosti. Bez podmínky této předzvěsti čím by mohlo býti vysvětleno to, že Rumuni, Sasíci a Srbové mají mnohem vyvinutější kulturu než Slováci. (Posl. dr. Juriga [maďarsky]: Držíš se dobře!) Děkuji! Snad proto, že rumunský, saský a srbský lid stál blíže k Maďarům než slovenský? Víme dobře, a nepopíratelná skutečnost jest, že právě opak toho jest pravdivý. Maďaři a Slováci byli vždy dobře si rozumějícími bratry, a musíme vždy s povděkem vzpomenouti oddanosti Slováků k Maďarům. Četné kapitoly dějin o úsilí maďarské svobody napsal slovenský lid svou červenou krví. Značná část kuruců Rákocziho a Thökölyho vyšla ze Slováků a Rusínů.
Sympatie, společný tisíciletý osud, nikdy nepřestávající soucit jest ona base, na které musíme dále pracovati. Doufám, že tato spojka, která dříve či později musí se vyvinouti v neroztržitelné závazky, neboť toto odpovídá vývinu historie, duši lidu a pravdě. Proto usilujeme o porozumění a slovenskou autonomii, neboť kdybychom měli co jednati o svých vnitřních záležitostech jen se Slováky, dovedli bychom si porozuměti. Ne, my neseme vinu na politických chybách, které se v minulosti vyskytly. Od autonomie proto doufáme zlepšení svého osudu, neboť nás Slováci znají, a tak bychom si i lépe rozuměli. Mám odvahu vysloviti, že my Maďaři nežádáme pro sebe větší lásky a porozumění, než tolik, kolik lásky žilo a žije v naší duši vůči slovenskému lidu. Samozřejmě, co bylo chybou v minulosti, zůstalo by chybou i pro budoucnost a to se zvýšenou mírou, neboť dnes, za prvé, jiná národnostní politika, než která odpovídá Wilsonovým zásadám, nemůže se provozovati, za druhé proto, neračte zapomenouti, že minulost i se svými chybami jest výsledkem vývinu tisícileté historie minulosti.
Slovenský lid od pokolení k pokolení rodil se v jednom dávno existujícím a v dávném zvyklém stavu a měl prostředek k tomuto se přizpůsobiti. Vy jste měli příležitost naučiti se maďarsky, ale my, ctění pánové, z dneška na zítřek se jednomu nám dosud neznámému jazyku naučiti nemůžeme. Vždyť ani nevíme, kterému jazyku bychom se měli naučiti, českému nebo slovenskému, neboť za státní prohlášený československý jazyk neexistuje. Ochotně bych se naučil slovenskému jazyku, neboť slovenský jest mi přirostlý k duši, zatím co s českým jazykem neměl jsem nikdy nic společného, tudíž necítím vůči němu sympatie. Ale když vidím, že na slovenském území jest jazyk veřejné správy všude český, a k tomu den ode dne přicházejí lidé, kteří mluví slovensky, mezi nimi i takoví, kteří byli vždycky Slováky, a stěžují si, že nerozumějí jazyku veřejné správy, pak musíme státi bezradně v této otázce. (Výkřiky.)
Nechci nadále na vaši trpělivost
činiti nároku. Věřím ve stoleté bratrské spolužití maďarského
a slovenského lidu a věřím tomu, že mezi námi znovu se vyvinující
vzájemné porozumění jest jistá zástava pro lepší budoucnost. (Éljen!
Potlesk.)
Předseda (zvoní):
Uděluji slovo dalšímu
řečníku, panu posl. dr. Kramářovi.
Posl. dr. Kramář: Vážená sněmovno! Není mi možno zabývati se přečetnými detaily ministra dr. Beneše. Bylo by také snad zbytečno. Chválit ho nemohu více, než se chválil sám, a kdybych ho haněl, bojím se, že bych slyšel všechny možné přísné úsudky od těch, kteří mají o zahraniční politice jiné názory než já. Ostatně o detaily se nejedná. Jedná se o základní nazírání na naši zahraniční politiku.
Chci mluviti jen o tom. Mám dávný úsudek. Po 20 let jsem v delegacích mluvil o zahraniční politice, vždy se mně říkalo, že jsem fantasta, že vidím něco docela jiného než všichni ostatní lidé. Když jsem potom při svém procesu měl povinnost prohlédnouti si to, co jsem mluvil v delegacích, viděl jsem, že jsem předpovídal všecko, co se potom stalo. Ze jsem byl v Rakousku Kasandrou, mne opravdu nemrzelo, a to proto ne, poněvadž jsem měl vždycky na mysli výrok Palackého: "Byli jsme před Rakouskem a budeme po něm." Ale ovšem u nás v naší republice býti Kasandrou je poněkud těžko. Promluvím o rozdílu, jak já se dívám na celý náš zahraniční problém. Budu se pokud možno chrániti každé polemiky a řeknu prostě, co jsem chtěl, čeho jsem nedosáhl a čeho se bojím.
Je k tomu dnes tím větší příčina, poněvadž přece jen nesmíme při spoustě detailů zahraniční politiky zapomenouti na to, že jedná se o Těšínsko, že dnes máme schváliti, že jsme ze svého šestistyletého území byli povinni rozhodnutím velvyslanecké konference ustoupiti polovinu Těšínska Polákům, že jsme dokonce byli nuceni ustoupiti něco Polsku, nač jsme nikdy nepomýšleli, co jsme považovali přímo za nezřízenou fantasii, když to vyslovili - že jsme musili postoupiti také kus Oravy a Spiše. (Výkřiky: Bohužel!)
Mně je to, co dnes sankcionujeme, důsledkem celé politiky, kterou jsme dělali. "Útěcha", že prý to mohlo s námi dopadnouti ještě hůře, kdybychom byli bývali počkali, až Poláci by pobili Rusko, resp. bolševiky, ovšem těžko pro mne může něco platiti, poněvadž platí jen tenkráte, když se již postavíme na to stanovisko politiky, kterou jsme dělali, a ne, když stojíme na tom stanovisku politiky, kterou já jsem měl za nutnou a potřebnou pro náš národ. Já si vždycky, než někoho odsuzuji - a já vůbec nerad odsuzuji - rád představím, jaké asi psychologické motivy vedly toho, kdo dělal něco jiného nežli já. A zejména když jsem měl tolik co bojovati s politikou opačnou a když jsem pro ni byl tolik atakován, zdálo se mi, že příčina je v tomto: My doma za války také něco dělali pro naše osvobození, ono se o tom sice mnoho nemluví, ale konečně - my máme dobré svědomí. Možná, že jednou historie řekne, že jsme udělali zrovna tolik, jako udělali naši za hranicemi. A naši za hranicemi by nemohli dělat, co dělali a za co jim vždycky budeme vděčni, kdybychom my nebyli dělali uvnitř, co jsme dělali. Ale přirozený náš názor na politiku, resp. náš zorný úhel na politiku byl do jisté míry jiný, než u zahraničních našich bratří. Naši přátelé za hranicemi docela přirozeně měli jednu velkou úlohu, totiž vybojovati uznání naší samostatnosti. Tedy pro ně byla, řekl bych, vnější politika hlavním a předním předmětem veškeré jejich starosti. My zde uvnitř, kteří jsme se nedostali ven a kteří jsme žili v tom ovzduší vnitřní politiky, ve kterém jsme žili po tolik let - jako na příklad já 25 let - přirozeně viděli jsme daleko více vnitřních věcí a zabezpečení svého státu pro případ vnitřních nepříjemností, než co bylo starostí našich lidí venku. Před námi byl problém Němců, Maďarů a do jisté míry také Poláků. Co se týče názoru, řeknu docela upřímně, páni z německé strany mně to nevezmou za zlé, kdybych byl mohl se zbaviti Němců, že bych to byl udělal velmi rád. Nebylo žádnou radostí mysliti na to, že budeme míti ve svém státě 3 miliony Němců. To je jeden z nejtěžších problémů, jaký si můžeme představiti. (Německé výkřiky: To je vzájemné!) Já jsem pevně přesvědčen, že je to naprosto vzájemné, a nic si z toho nedělám. K lásce se nebudeme navzájem nutiti, to by bylo docela zbytečnou věcí a vy víte, že já nejméně touto nemocí stůňu. Ale řeknu jedno. V tom, abychom zde Němce měli, nebylo z naší strany imperialismu ani v nejmenším. My prostě věděli především, že české země jsou takovým geografickým celkem, který se naprosto bez hluboké škody obou národů nedá roztrhnouti. Kdybychom.. (Posl. dr. Kafka [německy]: Jak je to s Těšínskem?) Těšínsko! Dovolte mně. Naříkat nad ztrátou Těšínska nemohl nikdo více nežli já, a kdyby se dělala politika, kterou jsem já chtěl, jistě bychom je byli neztratili. (Posl. Bechyně: To je velké slovo!) Ale nemá býti pražádnou výtkou. Jak se to dělalo, řekl bych - na té dané půdě - o tom nechci mluviti, poněvadž sám jsem byl toho účasten a sám bych obviňoval. Ve fundamentu politiky byla chyba a ne v tom, jak se prováděla. Říkám, to by bylo pro Němce největší hospodářskou škodou, jakou si dovedeme představiti, kdyby byli od ostatních Čechů odděleni. Čechy jsou jim přirozeným odbytištěm pro jejich průmysl, oni nedovedou konkurovati s německým průmyslem, na to jsou příliš zhýčkáni rakouským protekcionářským systémem. To jsou všecko nemožné věci. A kromě toho nezapomeneme jedno, co my nikdy nemůžeme zapomenouti a co z nás nikdo nemůže zapomenouti, to je to, že my nemůžeme přece jen vydati na pospas statisíce našich lidí, kteří jsou v německých krajích. (Výborně!) To jest věc, která jest naprosto nemyslitelná. Pro nás ten problém byl, že musíme udělati všecko, abychom svou budoucí samostatnost zabezpečili tak, abychom snesli to, že budeme míti 3 miliony německých obyvatel. Zrovna tak to řeknu o Maďarech. Co pak myslíte, že to bylo zvláštní radostí, když jsme musili konferenci žádati, aby nám dala ty Maďary, které jsme potom dostali? Ani v nejmenším. (Posl. Szentiványi: Maďarsko rozbíti, to jest též hospodářský zájem?) Račte odpustiti, jest to zbytečná otázka, poněvadž chci na ni odpověděti sám.
Co se týče Maďarů, každý ví, že
nejsme tak naivní, abychom považovali za neobyčejně příjemnou
věc, když Maďary tu budeme míti. Jest příjemné poslouchati Maďary
a Slováky, jak se hádají? Jsme velice rádi, když vidíme maďarský
temperament, ale konečně, příjemné to není. A jestli jsme to chtěli,
chtěli jsme to proto, že jsme věděli, že Maďarsko nám vždy bude
nepřátelské a že bude chtíti vzíti, co jest naše, slovenské, a
že musíme býti hraničně zabezpečeni. (Posl. Szentiványi: Vzali
jste, co bylo maďarské! - Hluk.)
Předseda (zvoní):
Prosím o klid!
Posl. dr. Kramář (pokračuje): Rozumí se samo sebou, že ano, a to proto, poněvadž nahlédla dohoda a všecky moci, že nemohou nechati československé hranice na všech stranách otevřené. To jest nemožná věc. (Posl. dr. Lelley [německy]: Svaz národů!) Nebudu mluviti o Lize národů. Račte odpustiti, to jest problém tak neobyčejně těžký a zajímavý, že bych o něm musil mluviti příliš dlouho. Mluvil jsem o něm v ústavním výboru a není třeba, abych to dělal zde, ale neviděl jsem ani jednoho státu, který by se bezpečil na to, že Liga národů navždy zabezpečí jeho hranice. Každý si myslí především na to, aby byl sám silen a měl dobré hranice. (Výborně! Zcela správně! Odpor německých poslanců. Výkřiky.)
To jest, řekl bych, komplex těch problémů, které nás, kteří jsme na tyto všecky věci musili mysleti více, než naši zahraniční kolegové, nejvíce tížily, a tu přirozeně všecko naše myšlení bylo, jak se zabezpečiti, jak zabezpečiti klidný vývoj našeho státu, poněvadž tenkrát jsme nevěděli, jestli to bude republika nebo království, proti možnému a přirozenému snažení Německa, Rakouska a Maďarska, aby napravily to, co se porážkou státi musilo.
Vy víte, že jednu dobu u nás, po návštěvě Poláků v Praze, bylo s velkým nadšením mluveno u nás o Lize národů středoevropských od Baltu k Adrii. Toto heslo bylo vysloveno také při slavnostní příležitosti v Lublani a stalo se okřídleným slovem. Já se docela upřímně přiznám, že přes všecko své slovanské cítění, anebo právě snad pro ně, jsem byl v této věci vždycky velmi skeptickým. Pan ministr zahraničních záležitostí byl sice tak laskav, že nás vyzval, abychom trochu poznávali Polsko. Já jsem dosti Poláky znal, já jsem měl s nimi 25 let co dělati ve Vídni a v novém slovanském hnutí jsem udělal pro Poláky tolik, jako pro ně udělal málokdo. Lituji, že jsem musil historický dokument spáliti, když jsem byl zatčen, kde mně ministr Stolypin slavnostně slíbil, že dá Polákům autonomii městskou a autonomii zemskou tedy školy v Rusku.
Já myslím, že mohu mluviti o polské otázce s jistým oprávněním a beze strachu, že by mne mohli Poláci vytýkati jistou animositu a priori proti nim. Ale přece jen na tolik znám Poláky, že Poláci především ve slovanské věci nikdy nejsou, nikdy nebyli a, bojím se, dlouho nebudou opravdu slovanskými, že Poláci přece jen daleko více vidí sebe, než slovanství, a Poláci, i když mají slovanské smýšlení, že si je nepředstavují jinak, než sebe jako vedoucí národ ve Slovanstvu. K tomu, upřímně řečeno, všecky naše zkušenosti s Poláky nevedou, abychom to mohli přezírati. Kromě toho všecka fantasie Polská o historické Polsce je pro nás vždycky elementem nebezpečí pro budoucnost. Poláci příliš na pravo i na levo i na jih i na sever nebojí se nepřátel, oni v nejtěžší době vedli proti nám na Těšínsku ten nejstrašnější boj, ač měli největší interes na tom, aby s námi byli za dobře. Oni vidí, že otázka Horního Slezska, otázka Gdanska a Poznaně musí vytvořiti propast mezi nimi a Německem, ale na druhé straně jim to pranic nevadí, aby šli na východ a zabrali v rižském míru území, na které Rusko nikdy se nevzdá nároků. A kdyby bolševici tisíckrát podepsali - nevím, kolik ještě mírů bolševici podepsali, - podepisují přirozeně mír tak, aby ho nikdy nedodrželi, to je jisté a za druhé nikdo v Rusku není, kdo by jej sankcionoval. To jest element takového nebezpečí pro budoucnost, který jest pro nás nejstrašnějším, jaký si dovedu jen představiti, poněvadž sbližuje Německo s Ruskem, sbližuje je věcně, a poněvadž opakuje staletou tradici historie sblížení Pruska s Petrohradem k vůli Polákům. Proto jsem se toho bál, proto jsem měl z toho strach a proto mne nic nemohlo odvrátit od naší staré myšlenky, že zabezpečení československého státu, zabezpečení Československé republiky jest jen a jedině ve slovanském Rusku, poněvadž dobře vím, že to slovanské Rusko by se nikdy nesblížilo s Německem, nikdy by s ním neuzavíralo spolek, že by to slovanské Rusko bylo tím nejupřímnějším přítelem Francie, kterou stejně milujeme jako každý, kdo nezapomene, co Francie udělala pro svobodu národů, a že slovanské, demokratické, svobodné Rusko bylo by v nejlepším poměru s Anglií, kdyby dělala velkolepou politiku Eduarda VII. (Výkřik: Také by Indie nebylo!) K vůli Indii dělal Eduard VII. grandiosní politiku. (Posl. dr. Jabloniczký [německy]: Obklíčení Německa!) Odpusťte, každý má, co zasluhuje! (Výborně! Potlesk.) Kdo chce býti silnějším než všichni druzí, ten musí také snésti, že ti všichni druzí si řeknou: My se o to postaráme, aby nebyl silnější! (Výborně!)
To byla moje a také - myslím - politika zde všech, kteří jsme dělali politiku vnitřní. Musím říci, když jsem přišel do Ženevy a poprvé se setkal s naším zahraničním ministrem, že jsem byl naplněn tím největším optimismem. Víte, že jsme se sem vrátili radostnější a že se zde mluvilo více, než co bylo oprávněno, a že celému národu byla komunikována taková důvěra v budoucnost, že jsme docela přirozeně očekávali, že všechno to, co jest naším snem, se také vyplní. První den, když jsem přijel do Paříže, byl můj enthusiasmus ne polit, ale úplně zalit ledovou sprchou. První den měl jsem příležitost mluviti s Romanem Dmowskim, který byl mým nejlepším přítelem z Poláků - pro kterého jsem byl také souzen, poněvadž se mi vyčítalo, že jsem chtěl Poláky odvrátiti od Rakouska. Roman Dmowski mi řekl s takovou ostrosti a řekl bych s takovým sebevědomím: "Těšín? My dostaneme i dráhu i Bohumín i uhlí, všecko!" Já přirozeně, když jsem to slyšel, jsem se velmi zarazil a měl jsem těžké pochyby. Tu jsem však viděl tu přímo neobyčejně šikovnou agitaci polskou. Poláci, zejména Roman Dmowski, dělali to následujícím způsobem: Musím připomenouti, že Roman Dmowski byl poslancem v ruské dumě, že patří skutečně k nejinteligentnějším Polákům, o tom není nejmenší pochyby a že následkem toho jeho soud o Rusku byl v Paříži rozhodující, zejména v jistých kruzích Polákům vždy tradicionelně bližších, a jest neobyčejně zajímavo, že to byly na jedné straně kruhy velmi radikální, jichž jménem Roman Dmowski řekl: "Floquet řekl caru Alexandru II. r. 1867: "Vive la Pologne, monsieur!" A na druhé straně to byla katolická strana ve všech těchto kruzích, ve kterých polská agitace přirozeně nacházela velmi úrodné půdy. Nebudu mluviti o jiných prostředcích, kterých užívali Poláci přímo grandiosním a mistrovským způsobem. Roman Dmowski všem lidem říkal: "Rusko jest na 50 let vyloučeno ze společenství evropských států. Padesát let není s to, aby se hnulo. Jestli vy počítáte s německým nebezpečím, to Rusko vám po 50 let nemůže býti žádnou záštitou. Na místo Ruska si musíte postaviti docela něco jiného. Vy si musíte postaviti silnou Polsku." To byla politika Romana Dmowskiho, neobyčejně duchaplná, o tom není nejmenší pochybnosti, a měla veliký účin, poněvadž, jak pravím, na jedné straně byl jednak intelekt Romana Dmowskiho a na druhé straně neznalost poměrů a víra, že Roman Dmowski jest nejlepším znalcem ruských věcí, a proti tomu jsme my, bohužel, nedělali to, co jsme měli dělati. Když jsem to všechno viděl, přiznám se, že tu teprve jsem cítil, co pro nás je Rusko. Tu teprve jsem cítil to strašné nebezpečí, které nám hrozí, sblíží-li se následkem této politiky Rusko s Německem. Viděl jsem, že jsme skutečně ohroženi ve svém životním nervu. To bylo pro mně něco tak strašného, že nedovedu vám říci, co všechno jsem cítil. A tu povstalo ve mně to, co mně bylo ještě dnes panem kolegou Uhlířem vyčítáno jako tvrdost, nešetrnost k životům našich legionářů. Viděl jsem, že náš boj za svobodu není dobojován. Nechci upírati panu ministru zahraničních záležitostí zásluhy, že se stará na všecky strany o to, aby v té strašné situaci, ve které jsme, zabezpečil, co se dá zabezpečiti, i s Rumunskem a přirozeně s Jihoslovanskem i že se stará o Italii.