Čtvrtek 27. ledna 1921

Že je Bulharsko slovanským národem, chce také ukázati ve svém poměru ke státu SHS. Výroky Stambulijského a jiných politických bulharských činitelů jsou známy. Zpravidla jsou v nich dvě myšlenky: loyální setrvávání na míru a jeho loyální provádění a úprava poměru Bulharska ke státu SHS ve smyslu přátelství. Skutečně také již vidíme, že byly obnoveny mezi oběma státy diplomatické styky ve vší formě, že byla zjednána zvláštní úmluva na ochranu bulharských menšin v SHS.

Jestliže takto již bez výhrady mluvím o Bulharsku jako o státě slovanském, pak tím vynikne ztráta Egejského moře pro ně jako ztráta pro všecko Slovanstvo. (Souhlas.) Ztráta i pro sousední stát SHS a potom také i pro nás samotné. Bulharsko, pokud se týče vody, má teď po míru jen moře Černé - to není volné moře pobřeží jeho činí kolem 200 km a má ještě tok Dunaje, tvořící jeho hranici na severu, v délce asi 370 km; Dunaj jest mezinárodní řekou.

I stát SHS i stát Bulharský jsou státy suverenní. Poměr mezi nimi, paní a pánové, je jejich věcí. Poměr, do kterého nikomu třetímu nepřísluší zasahovati, žádnému, ani slovanskému národu. My to respektujeme. Přece však zdá se nám, že povinná reserva připouští aspoň tolik, abychom nemusili zapírati přáni, upřímné a srdečné, aby zmizely všecky mraky a mlhy nedůvěry i hořkosti, trpkosti, nepřátelství a aby došlo k míru mezi těmito státy, dle našeho přesvědčení k prospěchu jednoho každého z nich, k prospěchu věci na celém Balkáně, k prospěchu Slovanstva. (Souhlas.)

Kulturné styky, pokud se týká poměrů mezi námi a Bulharskem, již jsou. To jest již stará věc; kulturní styky mají staré kořeny; historie vypravuje, jak jsme posílali své lidi do Bulharska atd. A po válce byly zase zahájeny. Víme, že již studují bulharští studenti na pražských vysokých školách. Jestliže můžeme zaznamenati zájezd vládní delegace bulharské na sjezd sokolský, pak to není jen kulturní styk, pak jest to také návěští styků rázu politického.

Ale i hospodářské styky byly mezi naším státem a Bulharskem a již byly také po válce znovu zahájeny. Náš stát poslal hospodářskou missi do Bulharska, jest projektována návštěva bulharského rolnictva na jaře v naší republice. Přátelé naší republiky v Bulharsku mluví o tom, že jest v zájmu naší republiky, abychom si vybudovali co možná nejvíce obchodních lodí na Dunaji, po jehož toku podél břehu bulharského se můžeme dostati na Černé moře. Obchodní smlouva bude důsledek ratifikace mírové smlouvy s Bulharskem.

Bude snad zajímati sněmovnu několik cifer, které mi dodala zdejší pražská Obchodní komora o tom, že a jak již byly navázány obchodní styky mezi naší republikou a Bulharskem. Především bude interesovati vývoz naší republiky do Bulharska. Za první pololetí 1919 byl všeho všudy napočtěn obnos celkem nepatrný 174.678 Kč, avšak hned již v druhém pololetí 1919 byl napočtěn vývoz v obnosu 93 mil. korun a ještě nějaké další číslice (575 tisíc Kč). Dovoz z Bulharska naproti tomu do naší republiky za první pololetí 1919 nebyl statisticky zjištěn a za druhé pololetí obnáší 18˙7 mil. korun. Vidíme z cifer možnosti, jaké jsou pro obchodní styky mezi těmito dvěma státy.

Ze i ryze politické styky byly již zahájeny, ukázala nejlépe a zcela názorně návštěva předsedy ministerstva bulharského Stambulijského.

Hned, když mír bulharský byl vyhlášen, tedy roku loňského, ozývaly se ve veřejnosti anglické i francouzské hlasy, že mír vyžaduje revise v tom smyslu, že by se ulehčilo Bulharsku v těžkých podmínkách mírových. Tyto hlasy po revisi bulharského míru od té doby neustaly, a dnes jedna událost je sesílila. V Řecku padl Venizelos, politik, jenž tam byl exponentem dohodové politiky, státník, jenž dovedl, diky své politice, zjednati tolik zisku řeckému státu. Ten tam padl a vypuzený král z německé dynastie zase tam přišel - nazpět. Tento fakt, můžeme říci přímo tento převrat v Řecku, sesílil hlasy veřejného mínění evropského po revisi bulharského míru. Nebudu zde nikterak vykládati nebo formulovati, jak by se mohl zrevidovati bulharský mír. Máme k tomu své činitele zodpovědné. Ti činitelé znají již také naše mínění, a zná je v té věci i naše veřejnost. Řeknu jen o Soluni, že snad nic by nevadilo, kdyby se Soluň prohlásila za mezinárodní přístav, kdyby státu Srbo-Chorvatsko-Slovinskému uvolněn byl k němu docela nerušený přístup, tedy věc, která by prospěla zase oběma státům a konečně také i nám.

V důsledku tohoto svého referátu, jakož i se zřetelem ke zprávě, která byla v zahraničním výboru přijata a již byla tiskem rozdána, navrhuji ctěné sněmovně, aby hlasovala pro schválení usnesení senátu, jímž senát již dříve nežli my schválil tuto mírovou smlouvu, učiněnou s Bulharskem. (Souhlas.)

Mám ještě úkol další, paní a pánové, abych referoval o smlouvě, která byla učiněna mezi 5 čelnými mocnostmi, mezi Spojenými státy americkými, říší Britskou, Francií, Italií a Japonskem a potom mezi Polskem, Rumunskem, státem Srbo-Chorvatsko-Slovinským a státem československým o hranicích těchto 4 posledně jmenovaných států. Účelem této smlouvy bylo, aby zase opětně byla proklamována svrchovanost těchto čtyř států, a jaksi prostředkem právě k tomuto účelu byla tato smlouva. Poctivě řečeno, nepřináší nám nic nového smlouva ta. To všecko již známe a všecko, až na mír trianonský s Bulharskem, který právě projednáváme, již bylo schváleno naším Národním shromážděním. Nová jest jen forma, to jest, hranice těchto čtyř států, které dříve byly naznačeny po částech v míru versaillském, st. germainském, trianonském, jsou zde shrnuty v jedné smlouvě a dále, co dříve v těch smlouvách právě jmenovaných byly hranice naše nakresleny záporně poněvadž smlouvy versaillská, st. germainská a trianonská sestaveny byly pro Německo, Rakousko a Maďarsko - v této smlouvě jsou určeny kladně. To jsou ty rozdíly, ale ovšem, jakmile, paní a pánové, tato smlouva se omezila jen na opakování věcí ze smluv dřívějších, pak nevyhnutelně se shledáváme s mezerami v této smlouvě hraniční, jak já ji nazývám, a mezery ty jsou v ní výslovně také jmenovány. Na př. hned mezera u hranic státu Srbo-Chorvatsko-Slovinského naproti Italii a naproti jihu; je tam poznámka, že se hranice ty určí později. V odstavci věnovaném Rumunsku zase čteme, že hranice naproti severovýchodu se určí později. U Polska, tam dokonce nacházíme jen jakýsi úryvek z hranic jen potud, pokud to vyžadovala území, jež byla dříve v bývalém Rakousko-Uhersku a jež teď mají přináležeti k Polsku a pouze nad těmito územími všecky smluvné státy, uvedené v hraniční smlouvě, chtějí smlouvou tou zajišťovati Polsku svrchovanost; ustanovení versaillské smlouvy o hranicích s Polskem vůbec nepřicházejí v naší hraniční smlouvě.

Za to hranice našeho státu jsou zde v této smlouvě podány již úplně - díky tomu, že jsme opravdu geograficky ve středu Evropy, díky tomu, že jsme dovedli líp pracovati, dávno před válkou ustavičně ve smyslu státoprávním, díky tomu, že jsme hned také při vypuknutí války zahájili za hranicemi a pak i zde doma, když bylo možné, příslušnou politiku. A ovšem také za jednu velikou cenu máme zde v hraniční smlouvě všechny své hranice vytčeny, za tu cenu, že jsme obklopeni se tří stran státy, kteréž byly nepřátelskými dohodě a tudíž nepřátelskými také nám, to jest Německem, Rakouskem a Maďarskem; těm byly již hranice přesně ustanoveny a tím nepřímo také i nám. (Souhlas.)

Pro znalce poměrů mezery, které v této smlouvě nacházíme, mluví jasně. Mezera naproti Italii znamená pro stát SHS otázku Italie, t. j. spor o hranice mezi Italií a tímto státem a naproti jihu znamená Albanii. U Rumunska mezera naproti severovýchodu, která se prý také určí později, znamená Besarabii, čili znamená otázku Ruska. U Polska nemusil bych o tom mluviti, poněvadž u něho sporné hranice ve smlouvě vůbec nepřicházejí, ale my dobře rozumíme i mezeře nepojmenované nebo vůbec neuvedené; je to otázka plebiscitu v Horním Slezsku a pak ovšem zase na severu, severovýchodu a východu otázka Ruska, to jest otázka okrajových států, Východní Haliče atd.

Na mnohé tyto otázky, které jsou znamenány ve smlouvě mezerami, zatím již dala odpověď sama skutečnost. Skutečnost jest dnes již mnohem dále, než jest tato hraniční smlouva, kterou právě schvalujeme. A kdybychom zase chtěli nějaký takový mezinárodní akt vyvolati, jenž by byl už v souhlase se skutečností, musili bychom tak učiniti buďto zase ve formě nové nějaké smlouvy anebo ve formě dodatku, ve formě novely a pod. Ale zase by to platilo jen na nás, neboť na konec přijde zase Rusko, nové, zase silné atd. a bude činiti své nároky na revisi mírových smluv.

U státu SHS skutečnost sama již vyplnila mezeru naproti Italii smlouvou rapalskou. Došlo k ní 12. listopadu 1920, a smlouva ta, v níž se stala dohoda mezi Italií a státem SHS, jest pro nás těžká věc: Zase, kdybychom chtěli mluviti jako Slované, musili bychom dáti výraz svým citům těžkým, smutným, ale nebudeme již o tom hovořiti. Ale skutečnost zde zatím dala odpověď také na otázku plebiscitu v Korutanech a doplnila tak hraniční smlouvu na severu SHS - naproti Rakousku; plebiscit zatím provedený nedopadl dobře ve prospěch státu Srbo-Chorvatsko-Slovinského. U Rumunska mezera byla ve skutečnosti vyplněna pařížskou smlouvou o Besarabii 28. října 1920, kteroužto smlouvou velmoci přiřkly Besarabii Rumunsku. Ale ne již oněch pět velmocí, které jsou v čele naší hraniční smlouvy, nýbrž pouze čtyři velmoci, poněvadž Severní Amerika odepřela podpis a odepřela vědomě, se zřetelem na Rusko; nemůže prý rozhodovati o území ruském bez Ruska, i jsou v tomto smyslu ve smlouvě pařížské o Besarabii jisté výhrady. Smlouva pařížská o Besarabii také ještě nebyla předložena našemu Národnímu shromáždění.

Co se týče Polska, tam také ještě má býti plebiscit 13. března v Horním Slezsku, kterážto skutečnost odpoví na otázku hranic polských. Vidíte z toho všeho, paní a pánové, že hraniční smlouva nemohla nic jiného udělati, nežli býti věrným obrázkem nehotovosti dosavadního mírového jednání. Jak jest mírové jednání dnes nehotovým a kusým doposud jeho výsledky, tak také kuse vypadla tato hraniční smlouva. Jen vinou toho, že Rusko nebylo a není v Paříži přítomno, mírové jednání stále je nejisté. Mluvím zde pořáde o Rusku, není možno jinak, musím o něm mluviti. Severní Amerika svým presidentem již loni zvláštní notou prohlásila, jak pohlíží na otázku Ruska, notou, jejíž succus bylo, že není možno vůbec, zvláště ne právoplatně rozhodovati o nové úpravě států v Evropě, které chtějí nebo mají vzniknouti na území, jež mělo Rusko dříve před válkou; Rusko jistě potom si dá otázku, až zase bude v nové své síle a v nové své úpravě: Proč jsem bylo vyřazeno? Což nemám žádného zájmu na úpravě těchto všech otázek? To potom nebudou jen otázky okrajových států, otázka Polska, Besarabie, Dardanel, to bude také otázka Východní Haliče. Východní Halič přichází v této naší hraniční smlouvě výslovně několikráte jako zvláštní pro sebe jsoucí státoprávní celek. To přičítám zase hraniční smlouvě k neobyčejnému dobru, že zde přichází v tomto výraze Východní Halič takto formulovaná jako celek, jako jednotka. Jestliže chce sama skutečnost na tuto mezeru Východní Haliče dáti odpověď tím, že by se opravdu Východní Halič zformovala jako zvláštní samosprávná jednotka v rukou sice haličských Ukrajincův, ale pod protektorátem Polska, pak nemyslím, že tím zmizí Východní Halič ze sféry velkých otázek, při nichž jest Rusko obzvláště zainteresováno. Ovšem toto řešení má také ještě jeden bezprostřední vztah k naší republice, totiž ten, že vyvolal přirozeně a chtě nechtě otázku revise dosavadního našeho režimu v Podkarpatské Rusi, který je také ukrajinský.

Ještě několik slov, pánové a paní, specielně o našem státě. Jaksi úvodem, dovolte mně zde poznamenati, že bude nutno před publikováním hraniční smlouvy v našem Sborníku zákonů a nařízení zkorigovati některé nesprávné překlady jmen, patrně maďarských, na Slovensku i v Karpatské Rusi. A dále, dovolte, abych zde vzpomenul, že jaksi integrující částí této hraniční smlouvy jsou mapy; čteme zajisté vždycky v každém tom odstavci, týkajícím se jednotlivého státu odkaz: "viz mapu čís. 1., čís. 2. atd." Protože tato smlouva bude také podána všemi ostatními státy, které ji spolupodepsaly, mám za to, že budou jimi předkládány i tytéž mapy, a byl bych rád, kdybych byl ve svém zneklidněném svědomí upokojen. Pak by se zajisté ovšem stalo, paní a pánové, že by cizí státy dostaly mapu naší republiky, kteráž má ryzí německou nomenclaturu. (Tak jest!) Mapa ta neuvádí "Kutnou Horu", nýbrž "Kuttenberg", neuvádí "Hradec Králové", nýbrž "Königgrätz" atd. Prohlížíme-li tuto mapu naší Československé republiky, vidíme tam jen samá německá jména obcí, jděte na Slovensko, tam najdete zase jména už jen maďarská; tam nenajdete již Bratislavu atd. Bude-li čísti někdo v Anglii, Francii nebo v Severní Americe, nebo kdekoli jinde tuto mapu Československé republiky, bude v údivu, jedná-li se o československý stát? Vždyť zde podává se světu oficielní mapa, kteráž je jako mapa německého státu, poněvadž má jedině německé názvy a německou nomenclaturu. Já to pokládám za těžkou chybu (Výborně!) v naší zahraniční propagandě. Ty mapy jsme nedostali zadarmo, ty nás stály strašidelné peníze a byl bych rád, kdyby mi bylo oznámeno, že to tak není, že snad za své drahé peníze nerozmnožujeme po světě mapu v německé formě a v německém nátisku.

Jak vypadá, paní a pánové, teď náš stát podle hraniční smlouvy? Můžeme si jej rozděliti na dvě skupiny. Skupina první má jakousi podskupinku starých historických zemí českých: Čech, Moravy a Slezska, rozmnožené o Vitorazsko, Valčicko a Hlučínsko, druhou podskupinku tvoří Slovensko, ale všecky ty země splývají v jediný celek státoprávní a tvoří jednu velkou, prvou skupinu, jádro a základ Československé republiky. Druhá skupina je skupina, která má jen jednu zemi a jedno území: Karpatskou Rus, jak já říkám, a území Jihokarpatských Rusínů, jak říká mírová smlouva. Toto území jest přičleněno k naší republice jako samosprávná jednotka se svou vlastní správou zemskou, se svým vlastním zemským sněmem - to jest ovšem hudba budoucnosti - se svým vlastním guverneurem, který už tam jest atd.

Vidíme z toho, paní a pánové, že v té naší republice jsou stará jména, staletí stará jména: Čechy, Morava, Slezsko, Slovensko. Kdo zná historii, ví, že jména ta sahají až do dalekých staletí, že země ty již zde byly jako historický fakt. Jdeme-li, paní a pánové, do historie světové války a pozorujeme-li účast naší ve válce se stanoviska politického nebo diplomatického, nacházíme dvojí proud: domácí a zahraniční. Domácí proud nejdříve - o tom nebudu zde podrobně hovořiti - nejprve pracoval jaksi tajně atd., ale když vystoupil na veřejnost (projevem českého spisovatelstva v květnu 1917), hned v prvém projevu hlásí se vědomí, že zde běží v této válce o jakousi reparaci, o znovuutvoření a obnovení starého čehosi, co bylo a co podle projevu prvého i projevů všech dalších stále ještě jest a trvá v platnosti. Projev spisovatelů na př. protestuje, že říšská rada chce nám nějakým způsobem reglementovati a lituje, že staroslavný sněm království Českého není zavolán, ten že má jediné právo rozhodovati tam, kde se jedná o národ český a jeho zájmy. Pak přichází prohlášení Českého svazu z posledního května 1917 a v tomto historickém státoprávním aktě již přichází něco nového, již se uplatňuje v něm zřetel ke Slovensku, a od té doby všechny projevy jsou vždycky téhož rázu. Slovensko již nikde se neztrácí a vždy víc a více srůstá organisačně se starými zeměmi českými. Nebudu to zde podrobně všechno vykládati, jen poznamenám, že tento proud na konec byl ztělesněn v prohlášení, jež učinila delegace Národního výboru v Ženevě, nevědouc ničeho o tom, co se bylo zatím stalo 28. října v Praze, poněvadž tenkráte události šly za sebou takřka v hodinách, nevědouc, že v Praze byla zatím již prohlášena naše republika, československý stát. V ženevském prohlášení zase se mluví o Čechách, Moravě, Slezsku a Slovensku, mluví se v něm výslovně o čtyřech historických zemích, to jest Slovensko se již pojímá do našich historických zemí. A opravdu zatím v Praze bylo již došlo k převratu 28. října v Ženevě to prohlášení se stalo 31. října a hned večer toho dne přijíždí, dostav se z vězení, dr. Šrobár, a jako representant Slovenska hned vstupuje do vlády, takže hned prvý zákon našeho státu nese podpisy representantů dosavadních tří historických zemi českých a hned také podpis dr. Šrobára za čtvrtou zemi historickou, za Slovensko.

A jak to bylo za hranicemi, vážení paní a pánové? Právě tak. Čtěte a probírejte na př. projevy našeho presidenta Masaryka, které za války byly vydány tiskem a které jsou označeny jako důvěrné a podány byly státům a vládám západoevropským. Všude v nich se mluví o tom, že vlastně máme již od sedmého století svůj stát. Mluví se tam o historických zemích, o Čechách, Moravě, Slezsku i o Slovensku, až vidíme z této památné kampaně ozvěnu v památném dopise zahraničního ministra Pichona generálnímu tajemníku naší Národní rady za hranicemi dr. Benešovi ze dne 29. června 1918, v něm čteme: "Po dlouhá století těšil se československý národ jedinečnému blahu samostatnosti, byl o ni oloupen násilím Habsburgů, spojenců to německých knížat. Historická práva národů jsou nepromlčitelná. Na obranu jejich bojuje právě se svými spojenci Francie napadená. Věc Čechoslováků jest jí obzvláště drahá. Věrna jsouc zásadám úcty k národnostem a osvobození národů utiskovaných, vláda republiky pokládá za spravedlivé a odůvodněné nároky národa československého a vynasnaží se nejvýš usilovně, aby v dané chvíli uplatnila Vaše tužby po samostatnosti v historických hranicích Vašich zemí, konečně vybavených z utiskovatelského jha Rakouska a Uherska." Stejnou měrou tedy Pichon má na zřeteli Čechy, Moravu, Slezsko a Slovensko.

Konečně moment historického práva vyvrcholil v proklamaci samostatnosti československého státu za hranicemi. To jest, když již je třetí, vlastně datem prvá proklamace, kterou dávají naši zahraniční zástupci již jako vláda, dr. Masaryk jako ministerský předseda, Štefánik jako ministr války a dr. Beneš jako ministr zahraniční, proklamace, kterou se prohlašují za přetrhány všechny svazky s Habsburky, kterou se prohlašuje československý stát, a v níž se mluví: "Činíme tuto proklamaci na základě historického a přirozeného práva. Byli jsme neodvislým státem od sedmého století; a r. 1526 jako neodvislý stát, pozůstávající z Čech, Moravy a Slezska, spojili jsme se s Rakouskem a Uherskem v obrannou unii proti tureckému nebezpečí. Nikdy jsme se dobrovolně nevzdali svých práv jako neodvislý stát v této konfederaci."

A když pan ministr dr. Beneš vrátil se z Paříže a měl svou první řeč v Národním shromáždění dne 30. září 1919, kladl na to důraz, jak obezřetně jsme si počínali, že jsme hned od prvopočátku zdůrazňovali, že jsme měli stát, že máme své historické země a máme historické právo. Výslovně pravil pan zahraniční ministr dr. Beneš, když jsme byli samostatní na základě této proklamace, že jsme potom mohli dát svůj podpis na příměří s Rakouskem učiněné a že bylo štěstí, že takto jsme si počínali, že mohli jsme býti účastni při mírové konferenci, a táže se: "Co by se bylo stalo, kdybychom na konferenci nebyli již přišli jako stát hotový a všeobecně již uznaný?" Dále ministr dr. Beneš pravil, mluvě o práci naší v mírové konferenci, že to byla práce především o územní požadavky Čech, Moravy, Slezska a Slovenska, dále otázka Kladska, otázka Horního Slezska a našich hranic vůči Rakousku, všecko známé věci, praznámé věci z historie staré, střední i nejnovější, historie 19. a 20. století.

A vším právem, a povinně mluvil potom pan min. dr. Beneš v prvním projevu v Národním shromáždění, že byl si vědom, jak drahým právem jest naše právo historické. A řekl bych, že jaksi korunu postavil tomu všemu potom při mírovém jednání sám Clemenceau, ve sporu o tak zvané smíšené území konečně rozhodnuv: "Udělá se to v mezích historických hranic." Tedy, to historické tady vyhrálo.

Ctění pánové a paní, pravím to proto, abych zdůvodnil, proč zahraniční výbor ve své zprávě mluví o Československé republice jakožto o státu obnoveném. Tím také plně pochopíme, když náš president letos 1. ledna ve své odpovědi na gratulaci předsednictev obou sněmoven mluví o "našem národě obnovivším tento stát". Dvojí jest v této odpovědi: že národ to byl, který si tento stát obnovil.

Jest důležité, co pravím, neboť jest v tom projev a vědomí velikého historického fakta. Toto faktum zní: Dokud byl zde český stát ve středověku, nebylo a nemohlo býti velikého a sjednoceného Německa anebo jinak řečeno, že dříve musel fakticky - nikoli právně - zmizeti český stát, aby mohlo vzniknouti veliké Německo. Jest vám, pánové a paní, znám výrok Bismarkův: "Pán Čech jest pánem Evropy". Tento výrok Bismarkův platí ovšem pro veliký národ. Bismark myslil především při něm na svůj národ, ale neřekl to veřejně hned, to byla jeho mentální reservace, ale bylo celou jeho taktikou, aby uvedl v platnost heslo. Dvě etapy k tomu vedly. První etapa: Aby se mohl státi německý národ pánem v Evropě, musil přestati dříve býti pánem v Čechách český národ, a musil se tam pánem státi někdo jiný, když to nemohlo býti hned Německo. Roku 1526 jsme dali sami počátek k první etapě; toho rok u nastoupil habsburský panovník, který měl spolu Uhry a měl také své země Rakouské. Z toho se vyvinul centralismus, až se stal pánem v Rakousku a v Čechách tento rakouský panující rod, se svou kamarilou, se všemi oněmi vlivy, o jakých jsem byl mluvil již ve svém referátě, o míru bulharském. Teď přichází druhá etapa: Aby se Německo mohlo státi pánem v celé Evropě, musí tento nový pán v Čechách, to jest dynastie habsburská, resp. Rakousko-Uhersko státi se vasalem Německa, musí přijmouti veškeru jeho politiku, musí přijmouti dualismus, musí všecko udělat s Německem, a musí být také věrným pomocníkem, žoldnéřem, až Německo ucítí okamžik, že může již vystoupiti s nárokem na panství nad celým světem. To byly dvě etapy, a skutečně vývoj tak šel.

Když jsme si vědomi, co to znamená, když se obnovil stát námi, a když jsme my národem státním a když je charakter toho státu národní, jsme si vědomi také toho, že všechny mocnosti, které mír učinily a kterými byl obnoven český stát, obnovily jej také ve svém vlastním zájmu.

Ovšem ve smlouvách samotných to není řečeno, jen v jedné smlouvě, zjednané mezi čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými a námi schválené Národním shromážděním již loni, v níž se stanoví práva menšin a jedná se o Karpatské Rusi, mluví se výslovně o království Českém, o markrabství Moravském a vévodství Slezském a opětně dále zase o národech Čech, Moravy a části Slezska a Slovenská. Tím více historie a podkladu československého státu musíme si býti vědomi my sami, a vědomi si toho jsouce, budeme mluviti o našem státě jako o státě obnoveném. (Souhlas.)

O ťěšínské věci dovolte, abych jen stručně řekl několik vět. Těšínská věc, těšínská otázka, to bylo jedno nepříznivé, s čím se předstoupilo loni po ukončení prvé pařížské konference, náš zahraniční ministr přijel s plebiscitem na Těšínsku a také na Slovensku ve dvou územích. Nebudu zde všecky jednotlivé fáse zápasu o Těšínsko opakovati, jen to zdůrazním, že vždycky nejen politicky a novinářsky, nýbrž i oficielně a nejen s tribuny našeho pana předsedy, když mluvil jménem Národního shromáždění, nýbrž i oficielně ústy našeho zahraničního ministra i předsedy ministerstva i ústy našeho presidenta se mluvilo o tom, že jsme si vědomi nárokův na Těšínsko, poněvadž to jest historické naše právo, poněvadž Těšínsko bylo od staletí u nás.

Jen to opakuji, že loni, když najednou přišly poplašné zprávy, - vlastně to bylo již předloni, - že se má rozhodnouti o Těšínsku nikoli plebiscitem, nýbrž arbitráží, zahraniční výbor se usnesl u přítomnosti tehdejšího zástupce našeho ministerského předsedy Tusara, že nesmí náš zahraniční ministr podepsati úmluvu, která by byla těžkou křivdou a poškozením nejvážnějších státních zájmův.

Jestliže bylo o Těšínsku tak rozhodnuto, jak bylo rozhodnuto, jsme si toho vědomi, že se stala křivda. To jest to, co nás stále rozněcuje a rozrušuje, tato křivda a vědomí křivdy. Hraniční smlouva jest našemu sněmu prvnímu a doposud jedinému předložena. Polskému sněmu nebyla ještě předložena, vlastně Polsko jí ještě ani nepodepsalo, čeho jsme si také vědomi a čemu dáváme výraz v tištěné zprávě zahraničního výboru. Polská vláda nečiní žádných projevů, které by daly na jevo - kromě projevy zahr. ministra Sapiehy loni, - že jí nejsou milé a příjemné všecky ty agitace polské veřejnosti, aby se rozhodnutí konference velvyslanců z loňského července ještě přeměnilo a opravilo v ten smysl, že by Poláci dostali ještě více z našeho Těšínska nežli již dostali, jmenovitě, že by dostali kousek dráhy Košicko-Bohumínské. Nedává-li polská vláda svého nesouhlasu s touto polskou agitací ještě pořád úředně na jevo, dáváme na jevo my, činíme tak i úředně - a naše schválení smlouvy bude projevem nejúřednějším, že nedopustíme revise, že nedopustíme opravy onoho rozhodnutí konference velvyslanců ve smyslu polském, že mohlo-li by se mluviti o nějaké jeho opravě, že by se mohlo mluviti jen v ten smysl, aby křivda nám učiněná byla napravena. (Tak jest!)

My nemůžeme ovšem býti spokojeni s tím rozhodnutím zvláště také proto, že sice Košicko-Bohumínská dráha nám byla cele zůstavena, ale tak, že jest úplně obnažena a takřka činí hranici sama. To není možno, vůbec není možno takovéto řešení.

I navrhuje zahraniční výbor ctěné sněmovně tuto resoluci:

"Národní shromáždění, vědomé práv, která má československý stát od staletí na půdu Těšínska, jakož i na půdu Spišska a Oravska, prohlašuje své hlasování pro smlouvu o hranicích, ujednanou dne 10. srpna v S@evres, toliko za projev své pevné vůle učiniti vše potřebné, aby zabezpečen byl světový mír a zvláště mír a klid ve Střední Evropě."

Prosím a navrhuji, aby sněmovna tuto resoluci přijala.

Abych ukončil tuto partii o Těšínsku a již přišel ke konci samotnému, prohlašuji, že bolestně se nás dotkl fakt ten, že rozhodnutí konference velvyslanců znamenalo druhé rozdělení Slezska; prvé rozdělení nám učinilo Prusko, tedy nepřátelský stát 1742, a druhé dělení Slezska nám činí naši přátelé samotni. (Souhlas.)

Svrchovanost se zaručuje, paní a pánové, touto hraniční smlouvou naší republice. Svrchovanost jest povznášející, řekl bych velkolepý dar, - nikoliv, dar nesmím říci - velkolepá věc, věc ta poskytuje nejen práv velikých, nýbrž přivozuje a ukládá i veliké povinnosti. Člověk málem neví, zda má říci, že práva jsou větší, či spíše, že větší jsou povinnosti, které vyplývají ze svrchovanosti státu. A my si musíme býti vědomi i práv i povinností. Práv, z těch vyplývá stanovisko proti všem hlasům a všem tendencím po jakékoliv konfederaci dunajské, proti jakékoli restauraci, ať v sousedních státech Habsburkův. Vědomí povinností ukazuje nám především cesty a způsob naší práce a naší politiky doma: Spořádaná správa administrativní, vyhraněnost charakteru našeho státu jako státu národního a dobrá správa finanční.

Neváhám ukončiti svůj referát zdůrazňováním toho, že čím kterýkoliv stát je vnitřně spořádanější, čím jest přesnější a pevnější, čím spořádanější má finance, čím může míti a má svůj hospodářský život bohatší, že tím jest jeho suverenita zabezpečenější a že jest opravdu suverenitou. Ať nám jsou výstrahou události, kterých jsme svědky v Rakousku a Maďarsku, buďme si toho vědomi, že nestačí míti suverenitu jen na papíře; dlužno ji míti ve správě a v celém životě našeho státu.

Navrhuji, paní a pánové, slavná sněmovno, abyste zprávu zahraničního výboru schválili a v důsledku toho, abyste hlasovali pro tuto hraniční předlohu, jakož i pro resoluci. (Výborně! Potlesk.)


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP