Čtvrtek 2. prosince 1920

Předseda (zvoní): Slovo má dále pan posl. Jaroslav Hálek.

Posl. Jaroslav Hálek: Vážená sněmovno! Velectění pánové a dámy! Ve lhůtě, která je mi vyměřena, lze mi jen velmi stručně a povšechně naznačiti stanovisko strany, jíž mám cest zde zastupovati, strany pracujícího lidu zemědělského. Vážené shromáždění! Nemohu tedy a nemám úmyslu pouštěti se do podrobností, ale tolik chci jen konstatovat, že v otázce škol menšinových a v otázce školství národního jsme úplně solidárními a souhlasnými s vývody českých pánů předřečníků a plně je akceptujeme.

Já bych se chtěl zabývat dnes, vážené shromáždění, více tím, co váženy kolega Špatný naznačil včera ve své řečí, tím novým duchem, který nutno školství našemu a celé kulturní politice dát, abychom vybředli z té staré bídy kulturní a mohli přivést československý národ na zcela jinaké a lepší cesty, které by mu zajistily ono místo, ve společnosti národů a států, jaké mu právem náleží vzhledem k jeho minulosti, k jeho tradicím a k jeho hodnotám mravním a rozumovým, které on v sobě tají.

Vážené shromáždění! Máme po této stránce mnoho co dohánět. Starý režim monarchistický, na němž zbudováno bylo Rakousko, potlačoval vědomě a úmyslně veškeré kulturní snahy národa československého v tom předpokladu, že vezme-li národu kdo jeho kulturu a znemožní-li mu rozvoj jeho mravních a duchovních sil, předem již ho určí k zániku, ke smrti. A my právě dnes máme mnoho po té stránce dohánět, a řekl bych, vytvořit nový typ v duchu novodobých proudů myšlenkových a nového nazírání myšlenkového a etického a úkoly lidské společnosti.

Světová válka zanechala jistě velice mnoho zla a ohromné škody přivodila lidstvu po stránce materielní. Avšak, vážené shromáždění, já dovolím si tvrditi, že ony škody, které válka přivodila anebo lépe řečeno, jichž příchod uspíšila, po stránce duchovní a mravní jsou daleko větší a osudnější pro lidstvo a specielně, vážené shromáždění, pro národ československy, poměrně početně velmi malý.

Chceme-li, vážené shromáždění, učiniti lidstvo šťastným, musíme mu dáti okusiti plný obsah života duchovního. A to jest jenom tenkráte možno, když svoje úsilí o kulturu národa opřeme o novodobý vývoj společnosti lidské a navážeme přímo a bezprostředně na příčinnou zákonnost vývoje společnosti lidské a budeme harmonicky tak postupovati ve vývoji morálky společenské a kultury, jakým jest vývoj společnosti lidské po stránce a v ohledu sociologickém.

Vážené shromáždění, tu bych myslel, že naše kulturní politika a školská politika, bohužel, nenese se tímto směrem snad jedině správným a to proto, poněvadž přes všecka krásná slova a hesla o pokrokovosti, etice, sociální spravedlnosti a všechny tyto pokusy, které se k tomu pojí, nedovedli jsme provésti v praksi to, co hlásáme. Chceme oprostiti lidskou společnost a ona se nám jeví mnohým jako abstraktum, však zapomínáme, chceme-li pozvednouti kulturní a mravní úroveň našeho národa a společnosti lidské vůbec, že musíme začíti u sebe, poněvadž společnost lidská, stát, to jsme my, tedy že prvním počinem v tom ohledu musí býti stanovisko jedině správné: najíti sebe a poznati sebe.

Vážené shromáždění, proto, že nedošli jsme k tomuto poznání, proto jeví se mnohým řečníkům, a nám také, rozpočet ministerstva školství a národní osvěty sociálně nespravedlivým. A jestliže mají právo snad zástupcové vrstev dělnických posuzovati příkře předložený rozpočet po této stránce, máme my, zástupci pracujících vrstev zemědělských na venkově, ještě snad větší právo mluviti o té sociální nespravedlnosti a sice proto, poněvadž sociální spravedlnost předpokládá mravnost společenskou. Mravnost společenská může býti jenom jedna.

Mravnost je poměr člověka k člověku. Mravnost, to je práce, to je láska k sobě a k bližnímu. Láska, o které Kristus mluvil. Řekl: "Miluj sebe a miluj také tak bližního svého." A kdybychom milovali sebe, žili bychom daleko lepší život, než-li žijeme dnes. Žili bychom životem skutečně mravným, který by mohl vytvářiti ono prostředí na němž setkaly by se snahy všech vrstev společenských, v tom velikém úsilí o zdokonalení člověka a vytvoření nového, lepšího člověka. Poněvadž však toto poznání necítí v srdci ani mnohý vykladač toho učení, stejně jako jeho odpůrci, vidíme, že při otázkách, které zdají se přirozenými a srozumitelnými každému i méně vzdělanému a chápavému rozumově, hádá se ještě dnes lidstvo, mluví o různých cestách nápravy a při tom neví, že je jediná cesta správná, to jest jíti k pravdě, pravdou k poznání společnosti a sebe a od toho vejíti k nápravě.

Proto, vážené shromáždění, neberu příliš tragicky mluvení o buržoasním rozpočtu, kritiku stran socialistických a to všecko, co zde bylo mluveno s této tribuny, vážené národní shromáždění, proto, poněvadž tato společnost a stát, v němž žijeme, není buržoasní a pakliže dnes jeví se příznaky zkaženosti a je porušena morálka společnosti lidské, vážené národní shromáždění, jeví se účinky toho nejen v třídách tak zv. měšťanských a buržoasních, nýbrž i také ve společnosti tříd opačných, protichůdných, i ve vrstvách socialistických. Jsme všichni zachváceni a proto je třeba rozlišovat lidstvo nikoli podle tříd, nýbrž podle jeho vnitřní hodnoty a podstaty a chtěl bych říci, býti skutečně sociálně spravedlivým vůči všem těm, kteří vykonávají největší mravnost světa, to jest v praksi jeví se jako pracovníci. To jsou ti lidé, kteří nesou svět a kterým společnost lidská uznání nemá odepřít. Bohužel, přicházíme k té tragice života venkovského, života lidí, kteří nedbajíce všelikých těch velkých sociálních světových bouří, teorií, různých principů, klidně a trpělivě táhnou břímě svých povinností a svou prací živí lid. Jestli zemědělství před válkou živilo lidstvo, dnes naše zemědělství a práce zemědělského lidu československého je nositelem i zachranitelem státu. Avšak stát, tudíž společnost v tomto státě žijící, nemá toho spravedlivého sociálního uznání pro tuto vrstvu, a slyšíme, že zahrnují nás řečníci nepřátelských stran výčitkami a hází nás do jedné hromady s tak zvanou buržoasií, s kapitalismem a vyčítají nám to, co je lidsky nutným k naší existenci. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)

A s tohoto stanoviska chtěl bych, vážené shromáždění, mluvit podrobně o požadavcích zemědělského lidu pracujícího, chtěl bych zde připomenouti, že zájmem státu a zájmem společnosti lidské je, aby lid venkovský byl pokud možno nejvzdělanějším, neboť on je právě tou širokou vrstvou, nejširším základem státu. Široké vrstvy pracujícího lidu zemědělského jsou, vážené shromáždění, nositelem státní myšlenky, a jejich přirozené mravní a rozumové hodnoty jsou tím pokladem státu a národa. Vychovávat je, uschopňovat a umožňovat, aby jich bylo využito ve prospěch státu, toť úkol moudré kulturní a národohospodářské politiky státu. Podle toho, jak široké vrstvy lidu jsou vzdělány, měříme vzdělanost a kulturní úroveň státu a národa.

Vážené shromáždění, v době, kdy moderní státy jedině opřít se mohou a opírají o vzdělaný lid, demokracie usnadňuje každému jednotlivci možnost, povinnost a právo účastniti se v řízení státu a společnosti lidské, tvoření nových a lepších společenských řádů. Vážené shromáždění! Jedinou oporou státu takového, jimž přirozeně je a býti musí stát náš, republika československá, je vzdělaný lid; nemůže býti proto lhostejným dnešnímu státu, na jaké kulturní úrovni nalézá se občanstvo a protože my, pracující lidé zemědělští, venkovští, tvoříme v tomto státě a národě nejpodstatnější část, už svým významem národohospodářským a prací svou, svou početností a svými nepopíratelnými hodnotami intelektuálními, má stát povinnost, aby se staral v zájmu celé té společnosti lidské, nikoliv jen v našem, o vzdělání; o vyspělost naši. Vážené shromáždění, nejsou to tedy koncese pro stav zemědělský a pracující lid, když žádáme, aby se školská a kulturní politika státu nesla směrem podporování vzdělání, vztažmo produktivnosti výchovy zemědělské. Vážené shromáždění! Bez vzdělání od borného není možno použíti lidu pracujícímu veškerých nových vymožeností techniky, method výrobních a nelze českému zemědělci, aby mohl platiti úkoly, které jsou naň jako na prvovýrobce kladeny. Proto povinnosti ty vůči zemědělství chápati musí společnost jako samozřejmost a zejména vrstvy městské, průmyslové a strany socialistické, které musejí jedno uznati, že venkovu a pracujícímu zemědělskému lidu patří tatáž odměna, totéž porozumění a stejně sociální spravedlnost, jako těm ostatním.

Proto náš stát musí zahájiti novou éru v kulturní své politice; zákonodárce musí býti naplněn oním novým duchem, o němž zde mluvím, musí napravovati škody a chyby minulosti, ať byly příčiny jich jakékoliv, on musí se postaviti na jedině správné stanovisko: Vzdělání pro všecky! On musí ve svých kulturních zřízeních společenských dáti tomu výraz a umožniti nejen rozvoj vzdělání rozumu, nýbrž také srdce. On musí, vážené shromáždění, dáti volnost rozvoje všech duchovních sil člověka. Náš stát musí býti tolerantním a my všichni; nesmíme se hádati o formy toho zřízení, ale o jeho základy. Proto nesmí nás urážeti na jedné straně oni pokrokáři, pakliže nechápou lidí kteří stojí na podkladě jiných názorů světových, hájí svoje stanovisko, jako nebude rozčilovati mne a nás, kteří vidíme v extrémních snahách nových učení socialistických zrůdnosti, které mohou přivoditi lidské společnosti ty nejhorší škody po stránce mravní a duchovní. Tato tolerance musí býti základem společné práce, vytvořením nového typu lidství snášenlivého a nesmíme opakovati chyby minulosti. Vážené shromáždění, nesmíme býti oněmi hádavými mnichy ze středověku, kteří si hlavy lámali o různá slovíčka a na ducha zapomněli. Plně souhlasím s vývody váženého pana předešlého řečníka, s jeho požadavky o zemědělské školství a jeho vybudování a rozvoj po stránce odborné.

Přecházeje k specialisaci, prosím, aby vážená sněmovna laskavě vzala v úvahu požadavky naše, které klademe pro budoucnost do tohoto Národního shromáždění a jestliže není možno letos pro příští rok, tedy v budoucnosti zajisté bude umožněno při dobré vůli, aby ochrana kulturních zájmů lidu venkovského po každé stránce byla splněna, aby zemědělec, který jest jedním z nejpracovitějších a nejskromnějších lidí v naší společnosti, mohl těšiti se ze svobody ducha ve svobodné naší vlasti. Chceme, aby zreformováno bylo naše školství obecné, již v duchu zásad, o nichž jsem zde mluvil, tak, by vrátilo a vracelo člověka k přírodě, k tomu praktickému prostředí v němž žije a vyrůstati musí pak v životě člověk zemědělský na jedné straně, a na druhé straně učilo lid průmyslový a městský tomu, že od přírody, jejich darů a vzdělávání půdy závisí existence lidu a že porozumění pro tyto přirozené zákony lidstva musí býti majetkem také těch vrstev, které nejsou přímo interesovány svojí prací i zaměstnáním na výrobě zemědělské. Chceme také, aby v tom smyslu zreformována byla učeliště, která vychovávají již učitele a všechny ty, kdož jsou vykladači tohoto kulturního díla; proto bude nutno zaujmout právě v duchu nových názorů ta stanoviska, která jsou příznivější pro solidární práci všech a tím umožniti vzájemnou součinnost všech těch vrstev společenských, které by tak umožnily člověku zemědělskému, aby v odborném, pokračovacím školství, ve školství občanském, v politické výchově stál na stejné výši kulturní s ostatními vrstvami lidské společnosti, umožnily tím vyšší produktivnost zemědělství, přinesly tím veliké prospěchy pro náš národní majetek a tak spoluprací dali základ novému a lepšímu vybudování našeho státu na podkladech, které jsou nám vlastní, které však sami dobře si neuvědomujeme a které v duchu tom musíme dál a dále nésti, abychom, jak jsem z předu řekl, mohli své místo ve společnosti národů hájiti jako živel rovnocenný a tak umožniti a zabezpečiti československému státu jeho rozvoj do budoucnosti po každé stránce a uchovati tak svoji politickou samostatnost. Tím končím. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Buříval (zvoní): Uděluji dále slovo řečníku "proti" panu posl. dr. Petersilkovi.

Posl. dr. Petersilka (německy): Slavná sněmovno! S tohoto místa bylo rozličným způsobem promluveno o rozpočtu na školství, více nebo méně důkladně, více nebo méně povrchně. Rozpočet na školství má ještě jeden dodatek, totiž tak zvaný rozpočet na kultus. Myslím, že to byl taktní jemnocit, jenž většinu stran vedl k tomu, že o této kapitole pomlčely, a musím zde opravdu se zadostiučiněním konstatovati, že ony strany, jež nestojí na témž hledisku názorů jako my a pro které je rozpočet na kultus snad velmi nepatrným činitelem, přece jen nepozdvihly svého hlasu proti tomu, ač snad by to bylo velmi lákavým. Není však pravidla bez výjimky. A nalezla se přece jakási strana - a musím říci, že to nebylo na německé, nýbrž na české straně - jež učinila výpad proti rozpočtu na kultus, a sice velmi silný výpad, výpad, jenž pak vyvrcholil v požadavek, aby byl rozpočet na kultus prostě škrtnut. Nuže, důvody přednesené proti tomuto rozpočtu na kultus byly velmi theoretické a obsahují vlastně hodně nešetrné potírání našeho duševního světového názoru. A proto pokládali jsme za hodno námahy, postaviti se proti tomu alespoň několika slovy, aby se snad neřeklo, že si snad hrajeme na schovávanou, nebo se bojíme.

Tvrdilo se, že rozpočet na kultus má býti škrtnut proto, poněvadž je především určen na ohlupovací činnost, na ohlupování lidu. Jinými slovy: Pouze onen světový názor, jenž zavrhuje duchovně-náboženský světový názor, má vlastně právo na přívlastek "moudrý", všechny ostatní jsou "hloupé".

Nechci vlastně již o této otázce zde vůbec dále mluviti, již proto ne, protože právě já nepokládám tuto sněmovnu za oprávněnou a za správné forum, aby rozhodovala o těchto otázkách, jednak protože tato sněmovna musí věnovati svou pozornost věcem více praktickým, jednak protože nahlížím, že, ačkoli všichni, kdo zde sedí, stojí a mluví, kdož jsou výkvětem národa, přece ne vždy nalezli vhodnou chvíli ani, řekněme to přímo, správné vzdělání k řešení oněch otázek a konečnému usnášení o nich, o kterých na poli vědy konají se bádání, otázek, na jichž řešení pracovali největší geniové všech dob, všech národů, otázek, při jichž řešení prohlásili velcí geniové: "Neznáme a nebudeme znáti". Nevíme naprosto ničeho. Jestliže však obratem ruky prostě nazve se náboženský názor světový ohlupováním lidu, musím proti tomu protestovati, ne svým jménem, neboť pro takový způsob boje mám jen útrpný úsměv; musím však proti tomu protestovati jménem dokonce těch největších duchů, ve jménu Newtonově, jenž nemohl vysloviti slovo "Bůh", aby nesmekl klobouk, ve jménu Pasteurově, největšího lékaře, jenž sám řekl, že je věřícím jako Bretoněc, a kdyby byl ještě více studoval, že by byl věřícím jako Bretonka. To byli největší duchové všech krajů, kteří byli netoliko velice učení, nýbrž i hluboce zbožní a právě své vnitřní náboženské přesvědčení přičítali největším dílem své učenosti. Jménem jejich musím protestovati proti tomu, aby se nám prostě zcela po sousedsku zde řeklo, že naše práce je ohlupováním lidu. Musím proti tomu protestovati samozřejmě i jménem oné instituce, jež po tisíciletí, ještě než tento dům stál, a po staletí, ještě, než stála Praha, samojediná pěstovala vzdělanost a až do posledních staletí byla jedinou nositelkou vzdělanosti, a to je katolická církev. Nechci však o této otázce dále mluviti, poněvadž to chci přenechati učenému foru a ne foru sněmovnímu. Vždyť tato otázka nedá se rozhodnouti silným hlasem, ne takovým: "to je většina", nýbrž bude rozhodnuta většinou ducha, ne většinou lidí, kteří zde v lavicích povstávají nebo zůstávají seděti.

Za druhé bylo řečeno, že naše činnost je netoliko ohlupováním lidu, nýbrž že je také dokonce něčím znemravňujícím, protože vychováváme národ k pokrytectví a ještě více k hysterii. Znemravňující! Zase nechci tuto otázku rozhodovati, nechci ani v nejmenším polemisovati proti jednomu neb druhému světovému nazírání. Každému necháme úplně jeho přesvědčení.

Chci však krátce promluviti pouze o otázce, co chtějí dáti za normu mravnosti ti páni a dámy, kteří chtějí odstraniti náboženský světový názor. To je zřejmá otázka. Co je vlastně měřítkem mravnosti? Snad všeobecné mínění lidí, které se také mění jako, řekněme - právě proto, že jedna dáma vmísila se do řeči výkřikem - jako dámské klobouky, jež se dnes nosí a jež za deset let nebudou již moderními? Chcete za mravnost postaviti tak zvaný státní utilitarismus? Je to dobrým co státu prospívá? Tento utilitarismus pociťovali jsme po čtyři léta za světové války na vlastním těle, viděli jsme, co je tajná diplomacie. Či snad chce se někdo stavěti na stanovisko, že je dobré, co mně prospívá, a špatné, co mně škodí, tedy převzíti individuelní utilitarismus? Dobrým je to, co individiu prospívá? Tuto morálku má konečně každý zločinec, když páše zločin, z kterého má prospěch. Tuto otázku, co jest bráti jako normu pro mravnost, nenechávám přirozeně nerozřešenu. Mohu však konstatovati pouze to jedno, dámy a pánové, kdo vidí před sebou věčnost, kdo vidí nad sebou Pána, před kterým jednou bude musiti skládati účty, kdo je přesvědčen o tom, myslím, že ten bude míti úplně tak silnou mravnost, jako ten, kdo praví: "Na svět přišel jsem jako hmota, jako hmota žiji a jako hmota zemru; bude ze mne prach a popel. Vezmu-li tuto věc s politické stránky, dal bych pánům otázku: Kdy bude představený, ať je to císař, král, president, ministerský předseda a jakkoliv se jmenuje, kdy bude takový pán lepším, a řekněme méně sobeckým a spravedlivějším u vykonávání svého úřadu k blahu národa a ne na prospěch své kapsy, když ví a je přesvědčen: nemám nad sebou vyššího pána, nebo mám, před kterým musím jednou skládati účty a před kterým mně nepomůže žádná většina 100 a 200 hlasů a celé sněmovny. Či onen, který myslí: A co, budu-li jednou i já dopaden, mám vždy pro sebe většinu. A - béřu tuto věc se strany podřízených: kdy bude podřízený lépe poslouchati představeného a bude míti cit pro autoritu, když si bude mysliti o představeném: Co jsi za člověka, jsi člověk - hmota jako já? nebo musí-li si říci: Ty zde stojíš na místě vyšší autority! Myslím, že toto vědomí je silnějším základem pro pocit autority, než bajonety a strojní pušky a děla, jež mohou se konečně obrátiti i proti těm, kteří je dali vojákům. Vždyť je dobře známo, že dokonce Robespier, když zavedl kultus rozumu, když stvořil Etre supréme, nejvyšší bytost, nevěděl si již rady, když viděl strašný zmatek a že pak dále opět diktoval "Jest jakási nejvyšší bytost". Tenkráte jeden Němec na to udělal veršík: "Milý Bože Franků, nyní opět můžeš býti, pošli jim andílka a dej si pěkně děkovati" A vezměme pouze individuum jako soukromou osobu. Jest to pokrytectvím, jestliže někdo jest ve svém nitru přesvědčen: "Žiji netoliko pro tento svět, nýbrž žiji také pro Boha", a je v tom duchu vychován. Byli tedy falešníky tito milionové mučedníků a mučednic - nebyli to pouze muži, byly to také ženy a děti, kteří s nadšením a pokojem v duši podstoupili nejstrašlivější muka. Je to tedy falešnictvím, co dělají missionáři a ošetřovatelky nemocných ve službě lidskosti? To je pokrytectví? Myslím sice, že ti, kteří mají materialistický názor na svět, ač jich nenazvu pokrytci - jsou-li o tom přesvědčeni, pak musí nám přiznati tutéž sílu přesvědčení a říci: "My nejsme přec také žádnými pokrytci!"

A histerikové? Doufám, že velicí mužové lidstva, František z Assissi, Vincenc de Pauli a všichni tito heroové na poli mravnosti, ti přec jistě nebyli histeriky! Snad je ta adresa zcela pochybená a má to snad býti posláno zpět adresantovi.

Přecházím k stanovisku hygienickému. Předhazovalo se nám, že náš názor na svět je hygienicky velmi nemoudrý. A právě ti, nebo ta, jež nám to vytýkala, jež tak podivuhodně mluvila o hygieně, odsuzovala zde alkoholismus, což i my odsuzujeme, zavrhovala tabák, což se vlastně mne osobně netýče, komu chutná, tomu chutná. Komu nechutná, tomu nechutná. Dobře, řekněme, že bylo tisíce a statisíce lidí otráveno tabákem. Právě tato předešlá dobrá řečnice mluvila o zkáze mravní, prostituci a pod. To vše jsem v plném rozsahu podepsal. Kde však nutno hledati lékaře? Někdo řekl: "Pryč s kazately a na jejich místo dejte lékaře", pryč kaple a za ně ordinace. To by bylo správným, kdyby právě lidé byli pouze hmotou. Ovšem, kdyby člověk byl právě jen kusem nohy, který možno zvenčí obvázati, nebo dvěma kusy kamene, jež možno spolu spojiti cementem. Pokud však člověk má v sobě ducha, potud jest lékař pro jeho vnějšek, jeho kůži. Avšak hlavní kořen prostituce, hlavní kořen alkoholismu, hlavní kořen vší této zkázy jest uvnitř v duši, a tu musí přijíti lékař duše a tento lékař duše musí působiti na svědomí. Člověk může na venek stavěti pro tuberkulosní znamenité nádherné paláce, může dělati všemožné pro padlé osoby a pod. Odstraňte však kostely, pak budete musiti stavěti za jeden kostel deset kasáren a sto blázinců a snad tisíc vězení. Pánové! Jistý biskup - prosím, abyste se nelekali, když vyslovím slovo "biskup", jen si hned nemyslete, že vejde satanáš, snad někdo na to myslí - pronesl nedávno: "Duše kultury jest kulturou duše." Tak mnoho se mluví o kultuře, avšak vše to pohybuje se stále pouze na povrchu. Připadá m ně to jako při jabloni, jež nese překrásná jablka a někdo řekne: "Ach, jak nádherné, přímo k nakousnutí, kéž bys mi nesla stále taková krásná jablka" a při tom když jí podřezává kořeny. Zůstává se na povrchu, a kořen vší kultury jest přece duše vznešeně pěstěná, a ta jest pouze tehdy šlechetnou a kultivovanou, když se necítí hmotou, nýbrž výronem oné bytosti, před kterou jednou sama na věčnosti bude musiti skládati účty. Nechci zde dále polemisovati a ohražuji se úplně proti tomu, že snad jsem polemisoval proti jinému světovému názoru. Chci jen se své strany prohlásiti, že náš světový názor má alespoň právě takovou cenu jako jiný. V tom směru není ještě rozhodnuto. Protože však to ještě není rozhodnuto, může se postupovati podle slov velikého mistra Augustina: "In necessariis unitas, in dubiis libertas, in omnibus caritas. V těch věcech, jež jsou jisty, dlužno býti jednotným. V těch věcech jež nejsou prokázány, má se nechati každému jeho mínění, ve všech věcech má se postupovati s láskou a ne mluviti prostě o ohlupování, histericích a jiných rozličných okrasných přívlastcích. Z tohoto místa prohlásil dřívější ministerský předseda Tusar, že nastala nová doba, totiž doba demokracie. Pod slovem demokracie rozumím vždy také svobodu a rozumím pod tím i svobodu přesvědčení a tato svoboda přesvědčení má býti každému ponechána.

Kéž by jednou se to odhlasovalo, neboť stále a stále poukazuje se na hlas lidu, že se to má prostě lidem odhlasovati. A jestliže se řekne, že naše činnost ve škole a ve veřejném životě je ohlupující, dobře, pro jednu část je ohlupováním, a pro druhé jest vzděláním. Nuže, tak bychom byli jednoduše smířeni. Chceme své katolické školy a ti, kteří se štítí náboženství a kadidla jako satanáše, nechť mají školy bez náboženství. Avšak, pánové, každému, což jeho jest.

Myslím, že všichni ti, kdo zde sedí a seděli, brání se nejrozhodnějším způsobem proti tomu, aby české dítky byly germanisovány a my se bráníme, aby německé dítky byly počešťovány. Neboť přesvědčení lidu jest svaté. Avšak doufám, stejně svatým, jestliže ne světějším, jest přesvědčení náboženské. Ponechává-li se nám demokracie v otázkách národnostních, mělo by se jí popřáti místa na poli vzdělání a náboženské výchovy. Vytvořte si školy bez náboženství a dejte katolickým rodičům školy s katolickým náboženstvím. Snad mi řeknete: "54 miliony na rozpočet kultu!" Avšak my se chceme předem ptáti, odkud jsou tyto miliony, jež nám stát dává. Prosím, zde leží návrh Bartoškův, ve kterém se praví, že si má národ sám své náboženství zaplatiti. Vždyť to udělal! Před několika staletí zaplatil národ své náboženství, dal k tomu pozemky, a před 150 lety byly tyto pozemky prostě skonfiskovány. Polovina z toho byla zašantročena a z druhé poloviny byl vytvořen náboženský fond a z toho jsme placeni a sice tak bídně, že ten, kdo jest 40 roků duchovním, nebude brzy míti ani takový příjem jako metař v Budějovicích.

Vezměme tedy těch 25 milionů, jež dáváte z našeho, a vezměme ostatních 25 milionů, jež dáváte ze státních prostředků. Avšak rád bych Vám dal jednou na uváženou, že nevydáváte těchto 25 milionů nikterak nadarmo. V Uhrách jest odděleno vedení matrik od fary, pročež také jste zařadili asi 300 milionů pro úředníky vedoucí matriky v Uhrách. Doufám, že nemusíme si stěžovati, že máme nedostatek úředníků, neboť ve starém Rakousku připadal jeden úředník vždy na 20 lidí, v Československé republice na 7 lidí vždy jeden úředník a k tomu ještě jeden Bobeček. (Veselost na levici.) A jestliže nyní musí býti ještě tolik úředníků dosazeno k vedení matrik, pak musíte platiti 200 až 300 milionů K.

A druhá otázka: Ptejme se jednou, kde pak sídlí vlastně ty úřady, většina našich ministerstev? Jděme Prahou a tu vidíme: tu je tomášský klášter, tu je jiný klášter, nyní jsou to úřady. Ovšem budovy byly pouze zabrány a vypůjčeny a platí se z nich - snad někdy také ne - činže. Tu je těch druhých 25 milionů, jež dáváte duchovenstvu, již dávno zaplaceno. Nedarujete nám ničeho. Ostatně, vždyť tato sněmovna zde sama ukázala svým pěkným hlasováním posledně při těch dvou resolucích ohledne duchovenstva, že nepředstavuje si prostě kněze - řekněme - ukrádače času, nýbrž že skutečně také s ním cítí, a mnozí z pánů, kteří spolu nehlasovali, byli by zajisté hlasovali, kdyby byli mohli poslechnouti hlasu srdce.

Tuto malou řeč jsem promluvil pouze jako opravu, ne jako velkou řeč sněmovní. O rozpočtu promluvili již dosti moji kolegové. Chci skončiti pouze tímto: Kdybyste chtěli a mohli škrtnouti rozpočet na duchovenstvo, neudělali byste nám tím vlastně tak velikou škodu jako sami sobě. Tento rozpočet škrtl již krví římskou říši jako Nero, Dioklecián a za to byl škrtnut z řady národů a států. A jiní národové škrtli rozpočet na církev a "fuimus Troes, fuit Illium..." již nejsou. A jestliže i Československá republika škrtá tento rozpočet, církev, tu nikdy neškrtnete z počtu existujících mocí, nýbrž sami sebe, poněvadž vás škrtne ten, jenž jest základem pravého blaha lidu a který sám mohl o sobě říci: "Já jsem cesta, pravda a život." (Souhlas a potlesk na levici.)

Místopředseda Buříval (zvoní): Uděluji slovo panu kolegovi Rýparovi.

Poslanec Rýpar: Slavná sněmovno! Neznám v celém oboru právního života evropských a mimoevropských národů vývoje pestřejšího, velkolepějšího i bouřlivějšího, nad poměr církve a státu, resp. náboženských společností a státu, a vývoj poměru církve, resp. náboženských společností a státu. Velkolepý je tento vývoj, jak vzhledem na jeho trvání, tak s ohledem na převraty v organisaci lidstva způsobené, tak také z ohledu, jak jednotliví státníci, politikové, jednotlivé historické osobnosti postavili se k tomuto problému, jaké jednotlivé země, národy, zaujaly stanovisko.

Otázka poměru církve, resp. náboženských společností a státu jest také v československé republice předmětem jednání sněmovního, předmětem schůzí, zvláště protestních schůzí, pořádaných Volnou Myšlenkou od strany hlavně národně socialistické, zvané českých socialistů, předmětem rozhovoru, a můžeme říci, že naše ovzduší v tomto směru jest přímo naplněno bouřlivými látkami, které tu a tam vybuchují, jež zapalují se samy sebou a to zvláště při příležitostech, jako jest rozpočtová debata, kdy se má povoliti rozpočet na náboženské potřeby, při otázkách o školství a také při jiných podobných příležitostech. Přihlásil jsem se k slovu jen proto, abych na tyto výbuchy klidně, sine ira et studio, bez jakéhokoli zaujetí proti komukoliv a kterékoliv náboženské společnosti odpověděl.

Kamenem úrazu jest v této sněmovně rozpočet na náboženské potřeby, jak poukázali různí řečníci a nazvali to trapnou situací, trapnou kapitolou v našem rozpočtu a podobnými slovy a zvláště, jak se o tom zmínil na poslance československé republiky nedůstojným způsobem pan kol. Spatný. (Zcela správně!) Chci jen k tomu a k řečem ostatních pánů řečníků zaujmouti stanovisko, podotýkám ještě jednou, bez jakéhokoliv zaujetí proti komukoliv.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP