Čtvrtek 25. listopadu 1920

Byl bych také rád viděl, aby se naproti těm kapitalistickým, skartelovaným bankám bylo postupovalo poněkud jinak, než se u nás postupovalo. Ujednáno bylo, že půjčky bankovní budou úrokovány 2 1/2 %, fakticky se zúrokují 5%. Také stěžujeme si plným právem na rozmnožení oběživa, které stát provádí tím, že béře kontokorentní zálohy u poštovního úřadu šekového naproti 6% pokladničním poukázkám a dává ještě bankám zvláštní provisi.

Jedny investice pohřešuji v rozpočtu: Investice na stavby jednak úředních budov, jednak obytných domů. A je to zase vinou socialistické vlády, že se po dvě stavební období u nás nejen nic nepostavilo - patrně bylo u nás pohodlnější a populárnější zabírat kláštery - ale že se i daly zbořit baráky, které zde byly a ve kterých mohlo se zřídit na 800 bytů o 2 pokojích při poměrně malém nákladu.

My jsme v rozpočtu nenašli, že by tam bylo zařaděno něco na zamýšlené sestátnění dolů. Mé mínění v té věci jest dosti pesimistické. Nemůžeme se stavěti proti sestátnění dolů, to je věc, která, myslím, u nás dozrála, ne snad teprve teď, ale myslím, že byla dávno již zralá, která se měla dávno provésti, která se měla provésti hned po převratu. Ale já bych chtěl na jedno poukázati. Kdybych i nechtěl vytýkati, že doposud nebylo provedeno sestátnění dolů, pak musím vytýkati a plným právem to mohu vytýkati, že nebylo učiněno nic, aby zde byla aspoň zabezpečena kontrola uhelného hospodaření. Nejsem nadšen plánem sestátnění, poněvadž nemám jistoty, že by tím vzrostla naše uhelná produkce. Máme tolik zkušeností se státním hospodařením, že nepotřebujeme nového exemplu. Ale když máme takový zájem státní na tom, aby bylo uhelné hospodářství, celý vývoz a dovoz a obchod, všechno aby bylo pod přísnou státní kontrolou, pak se ptám, proč se nestalo v té věci nic. Náš inspektorát uhelný v Ústí je ku posměchu celému světu, poněvadž tam nerozhoduje stát a nerozhoduje ministerstvo veřejných prací, ale rozhoduje Petschek a Weimann (Výborně! Tak jest! Hanba!). Nedávno prošlo novinami - úřední zpráva o tom byla dána do "Českého Slova", z jakého důvodu nevím - že bylo na ziscích kamenouhelných těžařstev na Kladně zatajeno přes 22 milionů a jen 2 miliony zisku byly přiznány. Ale prošla také zajímavá zpráva o kalkulaci uhelné těžby novinami a odtud jsme se dozvěděli, že veškerá režie tohoto odvětví průmyslového obnáší sotva 46%, tedy všecko dohromady mzda, doprava, břemena daňová atd. Na druhé straně přes 54% obnáší čistý zisk těchto pánů, kteří mají uhelné doly v ruce.

Já se ptám, proč pak nestalo se nic, proč, když zde včera mluvil bývalý pan ministr dr. Vrbenský tak nadšeně, řeknu, o té budoucí socialisaci, proč nám neřekl, jak se postaral o to, aby uhelná výroba naše a celá distribuce uhelná byla dána pod řádný státní dozor? Pánové, nemohu se vyhnouti jedné výtce: na ty mnohé kongregace, na katolické kněze a mnichy, na ty se vrhli hned, tady ukázali silnou pěsť, ale posaditi jednoho státního revisora do kanceláře uhlobaronů židovských, na to si netroufali. (Výborně! Potlesk.)

Já nechci se dotýkati, nerad to činím, ale stala se o tom také v debatě zmínka, jak neobyčejně lukratívně je dotován kultus katolické církve. Na 37 milionů bylo zde vypočítáno včera přesně a mně tak připadá jen jedno. Bylo zde zdůrazněno, že pánové nedají si to líbit, aby se něco platilo na katolický kultus. Postavíme to obráceně. Řekněme, jsou zde občané stejně rovnoprávní, jedni mají zájem na náboženském kultu, druzí ne. Jest otázka, zda jest to v zájmu demokracie, aby se respektovalo přání jedněch a ne přání druhých?

Já myslím, že v demokracii jsme všichni občané rovnoprávní a rovnocenní, máme zde rovné právo, jak ti, kteří ze škol chtějí náboženství vyloučiti, kdežto my chceme, aby pro naše dítky bylo zachováno. Já si nedovedu svobodu jinak představiti; odpusťte, když budete o tom přemýšleti, pak pochopíte, že mně je náboženská nesnášenlivost něčím naprosto nedemokratickým a očekávám, že na toto opravdu svobodné demokratické stanovisko v naší republice se postaví všechny politické strany u nás.

My nechceme znásilňovati nikoho a nechtějte ani vy znásilňovati. Nechte každému jeho přesvědčení. Já zde zdůrazňuji: Náboženská svoboda jest nutnou součástkou politické svobody. Bez náboženské svobody není žádné politické svobody. Podívejte se na Slovensko, co jste tam způsobili tím), že jste tam vnesli kulturní boj. Nebýti toho, bylo by vše u nás jiné. My jsme to odsoudili od začátku, ale musíme nalézti v celé naší veřejnosti pevnou, mohutnou ozvěnu proti tomu všemu, co se děje proti náboženství a občanské svobodě. (Výborně!) Já nechci o všech těch věcech mluviti, ačkoliv mám zde nesmírně zajímavé doklady, jak se asi u nás a zvláště na Slovensku té občanské a náboženské svobodě rozumělo. Nechci však, aby se neřeklo, že jsem příliš stranický. Proto toho neučiním. Stačí, když se podíváme na některé ty t. zv. kulturní návrhy, které zde jsou, a když půjdeme do svého svědomí a řekneme si: Chceme opravdu takovým způsobem u nás prováděti občanskou svobodu? Myslím, že nepostavíme-li se zde jako straníci, ale postavíme-li se jako lidé, kteří chtějí a dovedou užívati svého rozumu, si přiznáme všichni in camera caritatis, že takovým způsobem tento stát spravovati nechceme, a já doufám, že ani vy ne. I v této rozpočtové debatě i v debatě o vládním prohlášení bylo poukázáno na to, že důvodem asi, proč se strany nemohou domluviti, proč se nemohou dohromady dostati, jest otázka socialisace. Odpusťte, především to popírám. Nebyla to otázka socialisace, která dovedla sloučiti tak protichůdné živly, jako byli socialisté a agrárníci. Nemluvilo se tehdy o socialisaci. Ale když se jednalo po nových volbách o novou vládu, byly to zcela jiné momenty, které zde padaly na váhu. Ještě ve vládním prohlášení z 1. června letošního roku jsme mohli čísti něco docela jiného. Tam prohlašoval tehdy pan ministerský předseda Tusar: "Poněvadž mezidobí od voleb do 1. června - 1 1/2 měsíce bylo příliš krátce vymezeno, nebylo možno předběžným vyjednáváním připraviti definitivní konstelaci parlamentární. Věcně a politicky rekonstruovaný parlament opírá se prozatím o dřívější seskupení politické, aniž chce vyloučiti některou z politických složek ze součinosti." Nebylo tedy řeči o socialisaci a nebylo překážkou, aby se tvořila koalice nová.

Ohledně socialisace řeknu jen krátce: Musíme si jasně říci, co socialisací rozumíme. Toho slova se užívá v různém významu. Užívá se ho také ve smyslu sestátňování. Nejsem zásadně proti sestátňování podniků takových, které mají ráz monopolu a které jsou k tomu zralé, tak jak o tom bylo mluveno v posledním vládním prohlášení. Ale zralými nemyslím podniky, kterým se dobře daří, poněvadž některé by byly přivedeny socialisací do katastrofy. Ale jest nutno, aby podniky, na kterých má veřejnost veliký zájem z důvodu veřejného hospodaření, z důvodu, že jsou to podniky rázu monopolního, byly sestátněny. Proti sestátnění se nestavíme, také nestavíme se proti těm sociálním reformám, které se žádají pro jednotlivé podniky a které se také označují slovem socialisace. Řekněme jen podíl na zisku, jisté účastenství dělnictva při vedení závodu, zvláště účastenství v podnikovém kapitálu, atd., to všecko uznáváme za spravedlivé, ale to není to, co by se technickým termínem mělo jmenovat socialisace. Socialisace znamená, aby celou výrobu prováděl stát, aby ji vzal do ruky a proti takové socialisaci naše strana jest zásadně, poněvadž tam, kde se pokusy staly - dnes nemusíme daleko choditi tam to všude zkrachovalo a jsme si jisti, kdybychom takovou socialisaci prováděli, že tím způsobem nezachráníme náš hospodářský život, ale že jej zabijeme.

Račte se podívat na to naše státní obhospodařování - jak se ta obluda takovým obludným jménem jmenuje. - Podívejme se do rozpočtu na osobní a věcné náklady ústředen. Zde máme tak něco, co odpovídá ideálu socialisace. 180 milionů vyhazujeme, vyhazujeme efektivně, ale mimo to ještě vydáváme se v nebezpečenství, že ceny u nás neklesnou, že drahota zůstane, poněvadž při státním obhospodařování jsme se přesvědčili o tom, kam zasáhla ruka státu, kde se nakupovalo státně, že tam se nakupovalo hůř než od jednotlivců. (Výborně!) Podívejte se kam chcete, ať jest to benzín nebo tuky, mýdlo, sádlo, vlna, cukr, cokoliv, všude dokázal stát svou naprostou obchodní neschopnost. Pánové z ministerstev jezdí po celém světě a tam kupují, ale jak kupují, to se dovídáme teprve tehdy, když to u nás nemohou prodat. My již opravdu tohoto státního hospodaření máme dost. Těch afér podvodných přímo, tolik bláta, tolik špíny, tolik korupce a já řeknu tolik lichvy nebylo nikde jako je ve státním vázaném hospodářství (Výborně! Potlesk.) A když se člověk na to dívá, na celé hospodaření v těch ústřednách, pomyslí si se starým numidským králem Jugurthou, který, když vycházel z Říma, obrátil se na to město a pohrozil mu: "O urbem venalem et modo perituram, si emptorem inveneris!" - město prodejné, které musí zaniknout, kdyby našlo kupce. To platí o našich ústřednách. (Výborně! Potlesk.)

Ještě jedna věc, na kterou si dnes zde veřejně stěžujeme, to jest to neslýchané politické stranictví, které se zde jeví ať v ústřednách, ať v konsumech, všude vidíme jen stranictví politické. Já konečně bych také šel ještě dále i do těch státních úřadů a nebojím se zde říci, že obsazováním úřadů takovým způsobem zanášíme korupci i do úřednických vrstev. U nás se mluví o amerikanismu. Jsem přítelem zdravého amerikanismu. Ten, kdo jest schopen, ať se také do úřadu dostane, ale, prosím, amerikanismus, který se ohlíží jen na stranickou legitimaci, kde rozhoduje jen politická příslušnost, to není amerikanismus zdravý, to jest amerikanismus zvrhlý.

K jednotlivostem jenom všeobecně chci se poněkud zmíniti několika větami o ministerstvu vojenství. Pánové, vy to všichni víte a cítíte, že u nás nebude lépe, dokud nedovedeme se vybaviti z toho poválečného ovzduší. U nás se musí pomýšleti na odzbrojení a nejen u nás, to jest otázka světová, ale na odzbrojení v celém světě. Bylo to na Bruselské konferenci velmi jasně řečeno anglickým zástupcem Brandem, že v evropských státech lze docíliti rovnováhy ne zvyšováním daní, ale omezováním všech neproduktivních vydání, a to jest také především otázka odzbrojení.

My vidíme, že jsme do rozpočtu ministerstva Národní obrany dali velký peníz, ale jsou-li také výsledky úměrny těm výdajům, to jest jiná otázka. Když se tvořilo ministerstvo Národní obrany, slavná sněmovno, tehdy pánové, kteří to měli v rukou, tvrdili, že stačí pro celé ministerstvo u nás asi 17 kanceláří. Dnes má ministerstvo Národní obrany pro sebe v Praze celkem 56 domů (Výkřiky.) a ještě to nestačí. A těch stížností, které jdou zejména ze Slovenska, nesmíme ignorovat, zde musíme dokázat skutečnou lásku k našim slováckým bratřím, na těch nám musí v první řadě záležet, musíme ukázati, že tam jdeme jako milující bratři k nim a že zamezíme za každou cenu vše to, co by je roztrpčovalo. (Hlas: Jdou tam střílet na Slováky!) K tomu přijdeme. Doufám ve spravedlivost této sněmovny, že připustí zde debatu o věci, která se stala v Námestově (Výborně!), tak jako jsme my hlasovali vždy pro všechny návrhy, které směřovaly k projednání pilných návrhů za tím cílem, aby některá bolest byla vyříznuta z našeho těla. (Výborně!) Při ministerstvu Národní obrany ukazuji jen na dvě věci, které mně mimochodem napadly. Je to především otázka amnestie. My chceme především kázeň, bez kázně není žádné armády. Musí záležeti nám na tom, aby kázeň byla povznesena. My víme a jsme přesvědčeni o tom, že vojenské soudy dnes pracují svědomitě. Ale, pánové, co mohou ty vojenské soudy učiniti, když od převratu již několikráte byla udělena všeobecná amnestie, která pro všecky ty vojenské delikty, zločiny a různé přestupky, porušující nejhrubším způsobem kázeň ve vojsku, platila, takže to celé soudnictví vojenské se stává naprosto ilusorním. To je jedna věc. A druhá věc, kterou také nedávno konstatoval a žádal orgán sociální demokracie, je ta, že vojáci nebudou v naší republice dělat politiku. To je něco, za čím my stojíme plnou vahou svojí, poněvadž si toho nepřejem, aby armáda sloužila snad jedné straně, aby tam byly zanášeny politické boje. (Výborně!) Pak se podívejte ještě na něco, kdo tam tu politiku zanáší. (Nepokoj. Hluk.)

Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím, aby řečník nebyl vyrušován.

Posl. dr. Mazanec (pokračuje): Mám zprávu o tom a souvisí to také s otázkou Teplic, mám zde zprávu o dopisu, který poslal generální inspektor naší armády... (Hluk. Výkřiky: Slyšte! Slyšte!)

Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím o klid.

Poslanec dr. Mazanec (pokračuje): ... na legionáře, kteří chtěli v Liberci zbořiti pomník císaře Josefa II. Sám je varuje, aby toho nečinili, ale z jakého důvodu? Jak velkomyslným ukázal se býti tam pan generální inspektor k nenáviděným Habsburkům! (Slyšte!) Dal generální pardon císařskému germanisátorovi za to, ne sice, že germanisoval, ale za to, že byl odpůrcem katolické církve! Napsal tam: "Císař Josef II. byl nepřítelem náboženských pověr, rušil kláštery, náboženské řády, vystupoval proti všem pověrám, poutím, zázrakům a jiným přežitkům středověku atd." Já prohlašuji, že se ohražujeme co nejdůrazněji proti tomu, aby generální inspektor armády štval takovým způsobem v našem vojsku (Výborně! Potlesk.) To je podkopávání autority shora. Takový diletantismus nemůžeme trpěti v naší armádě. Ten nám přišel draho také jinde.

Stal se, pánové, také tento případ: Přišel důstojník při provádění inspekce kamsi na vojenskou stanici. Revidoval pokladnu a zjistil tam schodek přes 10.000 K a víte, co ten pán udělal? Ten diletant, poněvadž to nebyl žádný vysloužilý voják, prostě řekl: "Kamaráde, já sem přijdu za 14 dní zase, dej to do pořádku, abych nemusel nic v té věci zařídit." Milý kamarád sebral zatím ještě to, co v pokladně zbylo, a utekl s tím za hranice. (Výkřiky.)

Myslím, že takovým způsobem se nepovznese naše armáda, že se nepovznese smysl pro disciplinu a také poctivost v našem vojsku. (Zcela správně.)

Mám ještě jiný doklad, který jsem dostal dnes. Ministerstvo Národní obrany pořádá kursy vzdělávací a v těch se vzdělává asi takto: Jeden pán - konečně, mohu to říci - jest to nadporučík Hošek od 12. pol. roty 48. pluku v Benešově, na tom kursu měl přednášky a tam štval proti katolické církvi.

Tu je doslova, co řekl (čte):

"Bílou Horu připravila liknavost a sobeckost šlechty, Habsburkové, ale hlavně jesuité, ti lumpové, holomci a pacholci, kteří našeptávali Habsburkům, aby žádného slitování neměli s národem kacířů. Zpovědník Ferdinanda prý vyhrožoval tomuto věčným zatracením, bude-li s Čechy shovívavě jednati. Když súčtovali jsme s Vídní, musíme súčtovati i s Římem a povinností vaší jako Čechů je, abyste vystoupili z církve římsko-katolické." (Hlas: Co se s ním stalo?) Co se s ním stalo? Povězte, co se stalo s těmi, kteří rozbíjeli sochy a káceli kříže u nás i na Slovensku a třeba i za bílého dne. Co se s nimi stalo, nevím. Nevíme ani jediného případu, že by byli nějak potrestáni. Ale vím, že na příklad na jedné škole učitel byl vyzván občanstvem, aby kříž, který odstranil, dal zase na staré místo. Ten pán konečně vyhověl nařízení okresní školní rady a učinil tak, ale napsal vlastní rukou pod ten kříž: "Vnucený odznak největšího nepřítele Čechů - Říma".

A prosím, tomu učiteli se nestalo nic. Stal se za to učitelem na měšťanské škole na Král. Vinohradech. Tedy, když takovým způsobem se u nás zjednává respekt k zákonům, pak se nedivte, že v německé části ozývá se resonance toho. My jsme byli první, kteří jsme si zde stěžovali do utlačování. Naši příslušníci byli hůře utlačováni, nežli páni na německých lavicích, ale my také v zájmu našeho státu nesmíme mlčeti k tomuto utlačování a pronásledování. Stejná práva pro všechny, stejná svoboda pro všechny a také stejná náboženská svoboda pro všecky. (Výborně! Potlesk).

Nemyslete si, že prospějete našemu mladému státu, podaří-li se vám - snad někteří pánové mají na tom zájem u nás rozpoutati kulturní boj. Já bych varoval před tím, ačkoli se ho nebojím, poněvadž vím, že my v tom boji nebudeme poraženými (Hlas: Tak jest!), nás bude v tom boji síliti vědomí, že bojujeme za svobodu svědomí proti bezpráví absolutistického státu, a já řeknu otevřeně, že zamítám stejně absolutismus, ať je to absolutismus osvícený nebo absolutismus komunistický nebo theokratický, každý absolutismus státní zamítám. (Výborně!) A z toho zápasu, vážený sněme, nemůže vyjít nic než vítězství a svoboda církve, kterou chcete potlačit. Nejsem tady obhájcem církve ex offo, ani mi nenapadá, zajímá mne jen politická stránka toho boje, poněvadž vy se zde dopouštíte něčeho, co není v souhlase s politickou a demokratickou svobodou v republice.

Nezapomínejte na to, že ještě žádný boj za svobodu svědomí neskončil porážkou. Nepodařilo se to ani římským imperátorům, když se v říši římské křesťané marně dovolávali práva, aby svého Boha mohli uctívati podle svého svědomí, a nepodaří se to ani vám, pánové, ani panu dr. Bartoškovi.

Já bych prosil, a tou prosbou také končím, aby všichni lidé poctiví ve všech stranách - jsem jist, že jsou ve všech stranách takoví, kterým záleží na budoucnosti našeho státu - se spojili, aby náš stát přivedli k rozkvětu, poněvadž, když jsme si svůj stát po 300 letech vydobyli, nebudeme přece tak bláhovými, abychom jej sami zase zničili. Kéž vědomí povinnosti k našemu státu a také láska k našemu státu pronikne všemi vrstvami našeho národa a pak se nebudeme bát o jeho budoucnost. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Buříval: Uděluji slovo dalšímu řečníku "proti", dr. Spinovi.

Posl. dr. Spina (německy): Slavná sněmovno! Všechny dosavadní debaty před nynější vysoce politickou debatou byly úplně bez účele a cíle. Vedli jsme sice reci, avšak nepřesvědčovali jsme. Slova nemohla se ztělesniti, nedalo se jich užíti konkretně na okamžité poměry. My Němci jsme se vám jevili a ještě dnes se vám jevíme, ježto veškeré naše žaloby a stížnosti ozývají se stále v téže mollové tonině, jako nudní kverulanti, přes které možno právem silnějšího prostě přejíti. My Němci měli jsme vždy a máme trpký pocit, že každý náš pokus, i ten nejmírnější, abychom došli u vás porozumění pro svoji situaci a svoje smýšlení, již předem, a nutno s jistým zármutkem říci, že také u nejlepších z vás, naráží na chladné pokrčení rameny a v největším počtu případů na ledové neporozumění. A tak nám nezbývalo a nezbývá nic jiného než dělati, co vaši zástupcové dělali ve staré vídeňské říšské radě, kde nemluvil žádný český řečník, aby nenotoval písničku o českém utrpení. Také my musíme v tomto neopraveném vydání vídeňské říšské rady (Posl. Patzel [německy]: Zhoršeném!), ano, zhoršeném vydání, vypověděti, co v nás, volených poslancích svého národa, tkví jako nejhlubší přesvědčení milionů ztrápených srdcí a myslí našich soukmenovců od prvního do posledního v poslední vesničce. Musíme vyjádřiti, že přetěžce a hořce pociťujeme nesnesitelnost, nedůstojnost, nesprávnost a neudržitelnost nynějších poměrů, jež neodpovídají poměru mezi svobodnými národy navzájem, a musíme vyjádřiti svůj rozhořčený bol nad nepochopitelnou zaslepeností a nedostatkem dobré vůle, aby zavládla zde náprava v zájmu národů i státu.

Pan ministr zahraničních věcí prohlásil před krátkým časem, že Němci v Československé republice se smířili se svým osudem. Mají-li se tyto úsudky opříti o skutečnost, pak je tento posudek svrchovaně lehkovážný, stejně lehkovážný, jako svého času úsudek starého ministerského předsedy Taaffeho, jenž, když v létech osmdesátých rozplamenil národní sebevědomí Němců, prostě nevážně řekl: "Německé národní sebevědomí se jen trochu ohání". My jsme se nesmířili! Dejte si, pánové z protistrany, na konec této všeobecné debaty o prvním ústavním rozpočtu ode mne, jako zástupce velmi četného voličstva našeho německého lidu venkovského, který ke své domovské pudě mocně přirostl a v ní hluboko zakořenil, a který při svých politických rozhodnutích také dá se vésti jen střízlivými a věcnými úvahami, dejte si říci v této chvíli vážnou výstrahu: "Celý německý národ v tomto státě jest ve svém nejhlubším nitru dotčen!" Toto přesvědčení jest silnější než všechny stranické závory na levé straně, to vám dokázaly již řeči sociálně-demokratických a nesociálně-demokratických poslanců, že to je pravým míněním našeho národa.

Kdybychom to byli pouze my Němci, připustil bych, že zlá vůle je na naší straně, nedorozumění, nebo nechuť dorozuměti se, ale tak, jako my, cítí to všechny nečeské národy v tomto státě a dokonce i vaši nejbližší příbuzní v západoslovanské rodině jazykové, vaši slovenští bratři.

A přece, ač již při založení tohoto státu spáchána byla těžká chyba porodnická, že měl býti vytvořen stát národní, a ve skutečnosti byl z toho stát národnostní, přec v ústavě, kterou jste bez nás vytvořili a za kterou jste zodpovědni, mělo dojíti k vyrovnání s námi, čímž by sněm a spolužití národů bylo bývalo trvale postaveno na bezpečný základ. To se nestalo a tak otráven byl vzájemný poměr obou hlavních národů do té míry, že jsme dnes na tom hůře, než v nejhorších dobách starého Rakouska, snad jako v době Badeniho, jež proti dnešní době jest nejkrásnější idylou.

Rád bych se dotknul pouze několika hlavních příčin tohoto otrávení: Otázka jazyková, opatření správní a hospodářská, jako na příklad slučování obcí za účelem počeštění jich, utiskování národnostních ostrůvků, hlavně oněch, které tvoří úzký jazykový most na Moravě, jenž vede k uzavřené slovanské oblasti jazykové na východě, národnostní ostrůvky jihlavský a schönhengstský. Poukazuji na nedůstojnou politiku školskou, jež chce překonati v roce, kdy vzpomínáme Komenského, domnělý nedostatek českého školství zavíráním škol německých. Což neví národ Komenského, že tento veliký duch nikde na světě nezískal si tolik lásky a úcty jako v Německé Společnosti Komenského, jež rozšířena jest všude, kde jen zaznívá německá řeč?

V souvislosti s tím musím dotknouti se rány, jež nás jednou bude velmi páliti, příští politiky pozemkové a kolonisační, kterou pod pláštíkem moderní demokratické vnitřní kolonisace, ve skutečnosti však kolonisace vojenské chcete v našich jazykových okrscích vytvořiti poměry, jež rovnají se skryté občanské válce. Pokračováním v této politice budou věci dohnány tam, kde stát vámi založený musí ztratiti, co potřebuje stát ke své existenci, co však nemůže žádná státní moc vynutiti, totiž vůli ostatních k spolupráci, smysl lidu pro stát.

Života schopná úprava našeho vzájemného poměru jest klíčem k vnitřní situaci. Života schopnými jsou však jen ona opatření, jež mají za základ něco životného a odpovídajícího skutečným poměrům. Tomu však tak není. Vzali jste něco neskutečného, co jest ideou, není však vyzkoušeno, za základ, ideu státu národního. A musilo se jíti velmi daleko v dějinách, téměř do předhistorického soumraku, při nejmenším však až ke konci dvanáctého století, aby se našla doba, kdy tyto požehnané země byly obývány pouze jediným národem. Jak daleko zpět vidíme, byla česká země obydlím a živitelkou dvou národů, mezi nimiž německý živel podle přízně poměrů tvořil brzo silnější, brzo slabší, ale po dobu staletí trvající menšinu, jež pevně srostla s půdou této země a ostatních zemí sudetských svou poctivou prací a tím, co na poli vzdělanosti a hospodářském vykonala. Velikou historickou katastrofou, kterou jsme prožili, rozhodnut byl prastarý spor o nadvládu ve váš prospěch, a v tom okamžiku, kdy ve vašich rukou ocitlo se rozhodnutí, jehož není příkladu, jste zklamali. Užili jste při vytvoření tohoto státu onoho státnického principu, který v devatenáctém století vedl ke konsolidaci státních poměrů v Evropě, jak nám Švéd Kjellen ve svých knihách tak znamenitě popsal, jednostranného principu národnostního. Na tomto principu neústupně lpíte, vidíte před sebou jen jediné hledisko: Čech a Němec. Úplně přehlížíte, že už máme za sebou ohromný otřes světové války, že nastala nová epocha v dějinách lidstva, ve které nacionalismus říkám to klidně, že jsme v minulosti všichni jím byli poblázněni - nebude již prvním základním principem, nýbrž jiní činitelé.

Nebylo vám také povědomo, že naše vzájemné poměry jsou nejen klíčem, nýbrž také těžkou chorobou tohoto státu, že života schopná úprava těchto poměrů ve smyslu lidsky důstojného a demokratického zajištění menšin pro trvání státu jest stejně důležitou, jako rozřešení dnešní sociální otázky. A tak poslechli vaši zástupci v Paříži a celý váš národ špatné rady Francie, abyste si ponechali celé německé kraje Čech, celé německé země sudetské, abyste však tento stát přece vybudovali jako stát národní. Tak učiněn byl pokus, jemuž co do smělosti pojetí ničeho nechybí, o kterém však nikdo neví, jak dopadne. Jest to pokus přejíti přes silnou třetinovou téměř menšinu násilnými prostředky, okrášlenými demokraticky-parlamentárně, a pak snad za dobu lidského věku tím celým tlakem státní vrchnostenské moci docíliti takového poměru číslic obyvatelstva, aby německý živel snížen byl také i v celkovém počtu pod osudných 20% a tak stal se menšinou, o kterou netřeba se již starati. Tomuto účelu slouží důsledně také vámi vydaný státní základní zákon. Váš státní základní zákon nezná ve státě jiných národností, nýbrž pouze státní občany jiných národností nebo ras. Podle pochybené zásady nesměli jste přímo uznati organické pojímání národnosti jako právní jednotky a musili jste spíše zaříditi svůj stát podle atomistického názoru, ve kterém národnost přichází v úvahu pouze jen jako vlastnost jednotlivcova. Naproti tomu jest naše stanovisko: Jsme národností ve státě stejně jako Češi! A to je hlavní pilíř, který musí býti podepřen, má-li kdy dojíti k tomu, aby Němci a Češi si zde společně vybudovali své sídlo. Tak vznikla státní elipsa se dvěma ohnisky, tento ořech se dvěma jádry, s Čechy a Slováky, když neuznány byly dané skutečnosti, vznikla však také dalším nebezpečným omylem ve vaší politice, oním přepjatým historismem, jenž lpí úplně na minulosti a nevšímá si úkolů přítomnosti a ještě méně budoucnosti. Udělala se na vlas ta chyba, které se dopustil Clemenceau svým protiněmeckým karthaginským mírem. I Clemenceau viděl pouze vzájemný poměr mezi Německem a Francií. Chtěl přenésti střední Evropu do roku 1870 a přehlédl novou epochu lidstva, ve které evropská vzdělanost, ba všechno lidstvo cílí k novému pořádku, který musí se navždy rozloučiti se vším tím, co bylo v historii a se všemi historickými trpkými vzpomínkami. To neříkám já, to povídá Angličan ve své knize "O hospodářských důsledcích mírové smlouvy", a doporučil bych všem státníkům tohoto státu, aby si ji přečetli, knihu Angličana Keyneho, který jako anglický zástupce finanční a jako zástupce anglického kancléře pokladu v nejvyšší hospodářské radě účastnil se pařížské konference a vzdal se svého úřadu, když poznal, že nelze dosáhnouti podstatných změn mírových smluv. Viděl v soustavném ničení vysoce spořádaného německého života hospodářského katastrofu pro celou Evropu. Jest to týž Angličan, který nám líčí také porážku presidenta Wilsona na mírové konferenci v podivuhodném psychologickém obraze v této knize.

Nemohu si odepříti, abych v souvislosti s tím necitoval slov presidenta Masaryka, která promluvil při příležitosti letošního 28. října, kdy se vyslovil o pojmu "schopnost k vytvoření státu". Řekl: "Státotvorný" značí nejen, že mohli jsme vydobýti státní samostatnosti, ale že musíme tento svůj stát udržeti a vybudovati. Musíme si toho býti vědomi, že žijeme uprostřed demokracie a v sousedství jiných států. Musíme chápati také světovou souvislost tohoto státu. Již naše zeměpisná poloha, tato obzvláště, musí nás k tomu nutiti. Jsme odvislými od evropské situace." A pan president si přál, aby v každé české straně byl alespoň jeden neb dva lidé, kteří by si toho byli vědomi.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP