Čtvrtek 25. listopadu 1920

Ale půjdeme dále, ctěná sněmovno. Jestliže pro tuto konstrukci většiny socialistické zde najednou kol. Vrbenský počal mluviti o sovětském Rusku, jak dosud jeho orgány nikdy nemluvily a jak nemluvil do včerejška hlavní orgán jeho strany, jestliže najednou začal srovnávati bývalé ukrutnosti francouzské revoluce s dnešními ukrutnostmi na Rusi způsobem ukrutnosti sovětského Ruska zmírňujícím, pak vnitřní nějaké příčiny - a řeknu otevřeně - vlastně stranické příčiny, které vedly řečníka k této koncepci, nejsou naprosto v žádném poměru k těm ztrátám, které utrpí pro výroky zde učiněné prestiž naší republiky v zahraničním světě. (Souhlas.) Již dnes se dívá cizina na nás jako na stát polobolševický. Víme, jak se vede spor v anglických novinách o to, není-li naše republika vlastně bolševickou. A stali jsme se také svědky toho, že slavný vůdce anglického dělnictva Thomas musil sám vystoupiti a hájiti naši republiku, že není bolševickou. A nyní vstane zde mluvčí velké strany českých socialistů, která chce býti kvintessencí českého nacionalismu a mluví takto! A myslím, že dnešní prohlášení kolegy Buriana jménem skupiny komunistů českých i německých kolegovi Vrbenskému před veřejností českou a veřejností zahraniční mnoho nepomůže. Ovšem ani zde nebudu dělati advokáta kol. Vrbenskému ani jeho programu.

Když se zde již jednou mluvilo o většině, která se musí utvořiti, nebo se snad již tvoří, dovolte mi, abych zde také něco řekl: Bude to zase v tom genru, jak mluvil nedávno kol. dr. Stránský, budou to spíše zase jen všeobecné zásady. Jsem přesvědčen, že nad vrtkavé úmysly politiků, nade všechny nechuti osobní, nad zájmy strannické jest vyšší moc, železný tlak skutečných potřeb života státního a národního. A ten si většinu vytvoří, ne-li hned, tedy v budoucnosti, která nebude dalekou; neutvoří-li si ji na solidním a přirozeném základě, jenž by odpovídal smyslu národnímu i mezinárodnímu obnoveného našeho státu, nebude míti většina ta opětně dlouhého trvání a skončí nejen neslavně, nýbrž s novými a tentokráte daleko většími škodami státu. (Souhlas.) To prosím, abychom všichni měli na paměti.

Hned první den generální debaty i druhý den i dnešní den sám zabýval se více politikou než rozpočtem a hlavně byly věnovány Němcům. My jsme mluvili o Němcích a Němci mluvili o sobě. Rozumí se samo sebou, že by se dala říci celá spousta poznámek k jednotlivým řečem poslanců německých a maďarských. Ale nám nejde o podrobnosti, nýbrž o velké linie. Když se tyto vyjasní, pak máme vyhráno. Podrobnosti, které nestojí za to, padnou, ty druhé se upevní. Mluví-li Němci o našem opojení z vítězství, jak zněl jeden výrok, jak máme nazvat jejich duševní stav? Není to u nich ani lítost, ani pocit smutku nebo pokoření z porážky Rakouska, které přece bylo tak krásné a bezstarostně jejich, jest to pocit slepého hněvu. A hněv jest špatným rádcem nejen v životě soukromém, nýbrž i v politickém, a řekl bych, že v životě politickém je ještě horším rádcem. V tomto snášení dnešního stavu jsou všichni Němci za jedno. Mír snášejí stejně tak Němci v Německu, v Rakousku jako u nás. Podívejte se naproti tomu, jak snášejí stejně mír těžký na př. Bulhaři, jak resignovaně, při tom však hrdě! Bulhaři dostávají zcela loyalně podmínkám míru, poněvadž věří ve svou budoucnost, kdežto Němci chtějí mír sabotovat a překazit. V tom se jeví rozdíl samých povah národů a přece naši Němci před svými německými soukmenovci v Rakousku a Německu se mají o mnoho lépe, právě proto, že jsou v naší republice, a kdyby měli tolik duševní síly, aby dali pracovati na místě hněvu klidné rozvaze, uznali by, že osud se zachoval blahovolně právě k nim v tom, že nepřipadli ani k Rakousku ani k Německu, nýbrž že zůstali tam, kde jsou již od dávných století, kde se vyvíjela jejich historie, kde rostlo jejich národní jmění, kde jsou připoutáni tisícerými zájmy mravními i hmotnými, příbuzenskými i společenskými.

Po převratu začal ke mně dojížděti jistý tovární řiditel, Němec, ze severních Čech. Šlo mu o to, aby jeho soukmenovci přijali převrat raději po dobrém a dobrovolně, nežli zakročením ozbrojené moci. Jmenoval mi německé lidi různého společenského postavení, kteří prý stejně smýšlejí, a nabízel se k akcím v tom směru. "Co platny takové ojedinělé projevy" - namítl jsem -"vy všichni se musíte spojiti a vystoupiti veřejně." Odpovídal mně stereotypně: "Ještě se nemůžeme odvážiti", nebo: "Já bych tak učinil, ale druzí se bojí." Vím, že brzy po svém příjezdu dostával i náš president podobné projevy německé příchylnosti k republice. To byla vážná chyba, za kterou pykáte doposud především vy, kolegové na německých stranách, že tenkrát tito přečetní jednotlivci nenašli skutečně tolik občanské odvahy, aby přes tu vřavu, která byla kolem nich a proti naší republice po tom převratu, se spojili a sorganisovali v jednotu, aby vystoupili jako strana státu našemu přátelská, jako nějaká staatsfreundliche Partei. Uplynula od té doby dvě léta, učiněn byl za tu dobu pokrok. Už na př. v tom jest ohromný rozdíl, že německé obyvatelstvo zvolilo si sem do Národního shromáždění své poslance, ale německé strany státu přátelské tu není doposud. Jsou stále jen jednotlivci, jsou i celé skupiny, nemají však posud té občanské statečnosti, aby se srazili v celek a vystoupili veřejně, a tak až doposud u našich německých spoluobčanů nemá slovo klidná rozvaha, občanská rozšafnost, státnická prozíravost, nýbrž slepý hněv, radikalismus hesel. Nejsou pány v jejich veřejném mínění politikové stojící na úrovni situace, vytvořené a dané válkou, nýbrž agitátoři a často pouzí křiklouni. Komu na škodu, komu na prospěch, to ať si zodpoví páni sami, i ti, kteří své přesvědčení státu nepřátelské vykřikují do světa, tu ústy, tam pěstí, i ti, kteří své přesvědčení státu přátelské nestatečně ukrývají a zatajují.

Takovou stranou státu přátelskou nejsou ani němečtí sociální demokraté, což vzhledem k jejich programu mohlo by se zdáti vskutku podivným, nejsou ani němečtí agrárníci, což vzhledem k tomu, že jsou od staletí srostlí s půdou našeho státu, mohlo by se zdáti ještě podivnější. Senátor agrárník Zuleger mluvil sice v senátě přátelštěji nežli kdykoliv před tím, mluvil již zde i jeho kolega Křepek, ale byl-li jistý rozdíl mezi nimi, snad proto, že kolega Křepek je současně úřadujícím předsedou Verbandu. Výrok kolegy dr. Kafky, že žádná německá strana nevybudovala si takový program, který by se nedal uskutečňovati v rámci tohoto státu, kvituji jen jako ohlášku pro budoucnost, jen jakousi směrnici. Proto ji kvituji s touto výhradou, že i on sám učinil ve svém výroku jistou výhradu a proto, že skutečnost není ještě taková, abych mohl jej míti za pravdu.

Nebudu zde probírati všechny německé pány za sebou. Znám některé z vídeňského parlamentu, ale většinu jich neznám, snad bych jim mohl ukřivditi, ale přece mně dovolte, abych jedním poslancem německým zabýval se poněkud podrobněji. Stal se mezi svými krajany snad proslulým, u nás, Čechoslováků, bohužel, zatím jen pověstným, když se po převratě se zesnulým Seligerem pokusil utvořiti jakousi provincii "Deutschböhmen", jejímž se stal "zemským hejtmanem"; vykonal nesčetně schůzí doma i za hranicemi, promluvil nesčetný počet řečí od té doby a všecky se vesměs vyznamenávaly vášnivým odporem proti naší republice, pak proti mírovým smlouvám, slovem proti všemu, co souviselo s naším státem. A nezměnil se, když se - díky amnestii - mohl vrátiti do vlasti a v ní býti svobodně politicky činným. Ta svoboda neznamenala pro něj nic jiného nežli pokračování v nepřátelství proti jeho rodné zemi, proti jeho vlasti, to jest proti naší Československé republice. Poslanec ten zde promluvil řeč v pravdě velikou, vskutku pozoruhodnou. Pozoruhodnou především proto, že její protistátní zdivo, jež jevilo se na pohled jako jednolité a neprostupné těleso, tu a tam vykazovalo jakési průliny, jimiž jakoby chtělo prosvítiti něco jiného: nežli čím až posud pan řečník osvětloval - jak on myslí - a nežli čím až posud zatemňoval, jak já říkám a soudím.

Budu-li se zabývati řečníkem trochu osobně, prosím, aby se mně nezazlívalo; nejen tam, kde se budu držeti věci, nýbrž i tam, kde věnuji pozornost jeho osobě - a zde obzvláště učiním tak v dobrém úmyslu, ba snad mohu říci v nejlepším úmyslu.

Může se říci, ctěná sněmovno, že největším ironikem, ba často satyrikem je sám osud. A tento osud chtěl, aby jeden český spisovatel byl krevním bratrancem pana dr. Lodgmana - Jaroslav Maria. Tento spisovatel v nejnovějším svazku, nazvaném "Menší prosy", má také vzpomínku pozoruhodnou, zároveň i politickou, jejíž titul jest: "Lodgmanové a já". A z ní se dovídáme, že matka našeho kol. dr. Lodgmana pochází z Brandýsa n. L., jsouc dcerou tamějšího řiditele císařského panství. Byla Němkou, ale česky znala dobře. Otec dr. Lodgmana byl advokátem v českém městě Králové Hradci. Nejdříve měl tabulku českou a vedle ní i německou. Tuto snad proto, že byl Němec snad i proto, že tenkrát byla tam pevnost, která byla dosti poněmčená. Otce našeho poslance dr. Lodgmana bratranec jeho Jaroslav Maria takto líčí: "Rytíř Lodgman byl každým ohledem gentleman. Vzešel ze staré škotské šlechty, ač jeho otec, tuším, byl již v Praze vysokým státním úředníkem. Advokát byl vášnivý lovec a široko daleko zván k honům."

Teď následuje pasus, jak Jaroslav Maria jako student v Boromeu chodíval do Lodgmanovy rodiny a jak tam učil a jak se oba bratranci vášnivě milovali. Pak píše: "U Auenů" - to byl šlechtický titul rodiny -"se mluvilo česky i německy. Jak komu napadlo." A teď se vypravuje, jak spisovatel Jaroslav Maria jako student šel k biřmování a jak si vzal za kmotra svého strýčka advokáta dra Lodgmana a jaký dárek dostal: "A slavnostně mi doručil ve skvostných deskách Čechova Václava z Michalovic, ilustrované vydání, neboť věděl, jakým vášnivým sběratelem knih jsem byl. Na prvý list napsal: Neskolébej se nikdy v naději příliš sanguinické, aby tě sklamání neuvrhlo ve velký žal. Tvůj tebe milující strýc Dr. Josef rytíř Lodgman z Auenů."

V dalším se líčí scéna, která jest neobyčejně pozoruhodná:

"Kterési zimní neděle, jasné, slunečné, mrazivé, sedíme v poledne u stolu... Sotva jsme dojedli polévku, vřítí se teta do jídelny. Rudá, obličeje hněvem znetvořeného, v očích černých, jiskrných plno zlých plamenů. Stane, všecka udýchána u svého místa a spustí: "Zatracená pakáž, tyhle služky. Plný kufr prádla mi nakradla. Und dazu noch frech und gemein. Inu, Češka," křikla a pohlédnouc na mne za nejvyššího zděšení vzkřikla: "Samý zloděj a s prosťák jste, daß muß man schon sagen."

Rychle oddechujíc a pohrdavě mne změřivši, usedla. Ticho, hrobové, ale znenáhla hrozivě se dmoucí. Položil jsem lžíci, sklopil hlavu, slza vytryskla z oka. Ale již se se svého místa vztyčoval strýc. Hlasem zlostí zadrhovaným zvolá: "Nun das ist eine bodenlose Gemeinheit, eine unverschämte Taktlosigkeit und eine Lüge, was du da sagst. Čechen! Es gibt unter ihnen Lumpen, wie unter den Deutschen. Aber, um Gottes Willen, sind wir denn Deutsche! Ich, ein Advokat in einer böhmischen Stadt, von Čechen erhalten und an sie angewiesen?"

Řezavě, zle se usmál. Drtil svou ženu jízlivými pohledy. "Und du aus Brandeis, na, das ist gelungen. Schäme dich, solch ein Benehmen einer gebildeten Dame."

Odplivl a přistoupiv těsně k paní Auenů a probodávaje ji přísnýma očima, nařídil: "Hned Jaroslava odprosíš. Augenblicklich, křikl tak pisklavě a výhružně, že nikdo ani nedutal.

Teta netroufajíc si pohleděti mu do očí, řekla tiše, trhaně a za velkého přemáhání: "Hm, však mi to Jaroslav nevezme za zlé, ví, že ho mám ráda, že mám plnou hlavu starostí a nemohu vážiti každé slovíčko. Also nichts für ungut," řekla chvějícím se hlasem, usmála se a podávala pravici.

Přiskočil jsem, tiskl jí ruku a teď jsme slzeli všichni.

Když jsme jedli nákyp, nalil mi strýc kalíšek vína, zvedl i svůj a přiťukl se mnou se slovy: "Buď rád, že alespoň víš, co jsi. Z nás to neví nikdo. Ale nechť žijou krásné Čechy."

Tak to vypadalo v rodině dr. Lodgmana, našeho nynějšího poslance. A pointa? Zasluhovala by také, aby básnicky byla podána, já ji podám v prose: Mysleme si, že by duch tohoto otce advokáta dr. Lodgmana sestoupil a vida, co dělá tento jeho syn a jakým způsobem agituje doma i za hranicemi proti jeho i proti své rodné vlasti a jak podemílá naši republiku, jaký soud asi by otec pronesl vůči svému synovi. Pan dr. Lodgman zde mluvil dlouze o situaci Němců v české republice. Přál bych si, aby právě, že je to on, dr. Lodgman a syn bývalého královéhradeckého advokáta dr. Lodgmana byl mluvil v jiném duchu a s jiného stanoviska.

Ctěná sněmovno! Zdá se mi, že to bylo skoro lépe i pro náš vývoj, když jsme si musili vydobývati od university počínaje až do posledního razítka na vídeňské vládě všechno s největší vytrvalostí a vehemencí často po celá desítiletí. My jsme si dovedli každého úspěchu vážiti a také i druhá strana, ale naši kolegové němečtí došli k tomu všemu snadno a ihned. Po převratu všecko to bylo v Čechách pro ně takřka prostřeno; jak to měli v Rakousku, tak to zde všecko dostali. Mají německou sekci v Zemědělské radě, mají německou sekci v zemské školní radě v Čechách i na Moravě, mají veškeré školství střední, průmyslové i vysoké, jak to měli za Rakouska. Mám zde vypočítány detaily z rozpočtu, ale čas mi na to nestačí. Podle nich je viděti, že mnohé školy německé stojí průměrně naši republiku daleko více než podobné školy české. (Slyšte!) Mám zde rozpočet universit a z něho vychází na jevo, že hned první náš rozpočet státní na universitu německou v Praze v naší republice byl větší nežli byl její rozpočet v Rakousku; a od té doby stoupá rozpočet ten ustavičně, až dostupuje letos výše skoro 5 mil. korun. V Rakousku nedostávala pražská německá universita ani dva miliony.

A teď dává se heslo, aby universita německá byla přeložena do Liberce. Proč? Jaký důvod je k tomu? Prohlašujeme, že nepřipustíme, aby německá universita byla přeložena z Prahy, a právě tak nepřipustíme, aby byla přeložena z Prahy německá technika. My toho nepřipustíme. Vám se zde neděje žádná křivda, jste dobře a bohatě dotováni ve státním rozpočtu. Vy si musíte jen uvědomiti, a prosím, aby poslanci němečtí poučili o tom studentstvo německých vysokých škol, že Praha není Vídeň ani Lipsko ani Halle, nýbrž že je městem ryze českým a hlavním městem republiky Československé. A ať si to vštípí do paměti také němečtí profesoři vysokých škol, aby všichni dohromady nalezli míru svého vystupování; i tato míra bude dovolovati, aby mohli uplatňovati své gentlemanství.

Je mně líto, že nemohu postupovati ve stopách vývodů pana řečníka dr. Lodgmana, neboť mně zajímá jeho pojímání dějin. Dovolte mi aspoň o císaři Josefu II. Vynikal tím, že mel ideu zcentralisovat všechny země a druhou ideu zgermanisovat je a udělati německý stát. Ale Josef II. vydal také různé edikty, toleranční edikt, edikt o svobodě tiskové, zrušil nevolnictví atd. A podívejme se: Němci staví Josefu II. pomníky právě pro ty dvě idee, ve kterých ztroskotal, ale pro to druhé ne. Kdyby bylo na pomnících napsáno: "Josefu II. jako osvoboditeli selského stavu," rozuměli bychom tomu. To dílo jeho bylo lidské, jež ho šlechtilo. Kdyby tam bylo napsáno: "Josefu II. jako tvůrci svobody náboženské", také bychom tomu rozuměli, i toto dílo Josefovo bylo dílem kulturním, pokrokovým. Ale dávati jen důraz na to jeho němectví a na ten jeho centralismus, to, kolegové, je provokace! (Posl. dr. Ed. Feyerfeil [německy]: Četl jste už někdy nápis na pomníku císaře Josefa?) Ale četl jsem řeči slavnostních řečníků a v těch se vždycky akcentoval jeho centralismus a germanismus.

Kol. dr. Lodgman nám doporučil, abychom si přečetli jako důkaz, že jsme za Habsburků vyrostli, spis Tobolkův "Das böhmische Volk." Tento spis byl vydán r. 1916 za války. Je to jeden z několika málo spisů z té české literatury válečné, která dobrovolně po česku byla napsána a vydána a na jejíž výpočet počet prstů jedné ruky jest příliš veliký - to budiž konstatováno ke cti našeho národa! Spis ten čtlo nás jen několik málo Čechů z povinnosti za války. Spis ten je už dávno mrtev, byl vlastně mrtev hned, když se narodil. To je vidět z toho, že jediný Čech to zredigoval a vydal roku 1916, aby zachránil Rakousko, ale roku 1918 celý národ český to Rakousko rozbil a znovu si zbudoval svůj stát. Jestliže říkáte, že za Habsburků jsme vyrostli, mám toto srovnání: Jest kamení a mezi kamením i travička se prodere a snad i kvítek vyroste, ale žádný rozumný člověk neřekne proto, že kamení to je příznivcem této travičce, že je příznivcem tomuto kvítku, ale u každého vznikne ihned myšlenka, jak by se ta tráva rozbujela a co by tady bylo květů kdyby toho kamení zde nebylo! (Souhlas.)

Ctěné shromáždění! Jestliže mluvil dr. Lodgman, že jsme se dovolávali principu demokracie a že na tomto principu jsme utvořili svůj stát. Konstatuji, že jsme se ryze demokraticky také chovali. Ať kolegové němečtí najdou nějaký nový zákon, který dalo dřívější Národní shromáždění, kde by byla nějaká výminka, že dobrodiní tohoto zákona nemá se zúčastniti nikdo jiný, než občané česhoslovenské národnosti! Všechno zákonodárství platilo pro všechny bez rozdílu, jen když to byl občan našeho státu. A také němečtí a maďarští občané užívají všech dobrodiní tohoto státu bez rozdílu. (Německý výkřik: Kde? Různé výkřiky.)

Místopředseda Buříval (zvoní): prosím, aby řečník nebyl vyrušován.

Posl. dr. Hajn (pokračuje): Vezmu zákon o podporách nezaměstnaných. Platil pro všechny a historie i statistika ukazuje, že nejbohatěji ho užívaly právě okresy německé. (Souhlas.) Dále máme zákon o reformě manželského práva. Toho užívaly a užívají právě tak tisíce německých žen rozvedených a tisíce mužů rozvedených jako čeští bez rozdílu. Liberálního a ryze demokratického zákona, jakého na celém světě není, o volbách do obcí, toho jste použili svobodně a zúplna. Ten byl i pro vás uzákoněn. Všeobecného hlasovacího práva do tohoto sboru jste použili tak svobodně jako my. Všecko to bylo spolu i pro vás, jenže vy to nechcete ovšem uznat.

Jestliže kolega dr. Kafka zde pravil, že naše politika se zakládá jen na odvetě a pomstě, jest to nepravda. Naše politika se zakládá na tom a směřuje k tomu, aby, když už máme svůj stát v rukou, všecky křivdy a bezpráví nám zde nadělaná od Habsburků a všecka privilegia cizích živlů byla odstraněna. To není politika pomsty a odvety, to je politika spravedlnosti, spravedlnosti ke všem. (Posl. dr. Hanreich [německy]: Ale, pane doktore, nekritisujte přece vše a povězte nám, co jest vaším programem. Dr. Lodgman přece řekl, co chceme. Ukažte nám přece velkou myšlenku. Té vůbec nemáte!) Řeknu vám to na konec jednou větou. (Hluk.)

Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím o klid! (Hluk.)

Posl. dr. Hajn (pokračuje): Uvyklo se tam na německé straně, ale i na některých českých stranách mluviti o naší republice jako o zemi, která by měla hledati také jaksi svou ctižádost v tom, aby se stala druhým Švýcarskem. Pokud se tím myslí žíti zde národnostně v klidu, také i my chceme, aby zde národnostní zlomky žily v klidu a míru při svých právech. Avšak klid ten a mír nezáleží jen na nás, ten záleží především na oněch národnostních menšinách samotných. Jestliže ty se nechovají tak, pak ovšem jsou rušiteli klidu a míru oni. Jestliže se myslí, aby se naše republika stala Švýcarskem v tom směru, že by se stala útočištěm politických exulantů, mohla by i v tom býti viděna ctižádost pro náš stát, ale toho se zneužívá. Ve Švýcarsku vláda netrpí nikoho, kdo by tam chtěl míti pohostinství a současně chtěl býti nepřítelem toho Švýcarska. (Souhlas.) Ale u nás političtí nepřátelé a škůdci našeho vlastního státu jsou trpěni. Ctěná sněmovno! Toho nebudeme trpěti a naše vláda musí takovéto rušitele, kteří nemají zde státního občanství, odtud vypověděti a vypovídati. (Souhlas.)

Konče, pravím na adresu vás kolegů německých: Na důkaz své dobré vůle, svého demokratismu a opravdové úcty k zákonnosti, odsuďte všechno to, co se dělalo ve starém Rakousku proti nám, odsuďte tak zvaný liberalismus vídeňský a pseudodemokracii rakouskou a dejte povel svým lidem, aby přestali býti rušivým živlem proti zákonům naší republiky, dejte především povel svým poslancům (Německé hlasy.) a dejte jim zákaz, aby nejezdili za hranice a tam neštvali proti naší republice. (Hlasy na německých lavicích.) Dokud toho neučiníte, do té doby nebudeme vám moci věřiti, i kdyby sebe krásněji zněla vaše slova o demokratismu a o zákonnosti.

Pan dr. Lodgman končil teatrálně, já končím jen tímto: Máme svůj stát obnovený a v něm jsme my, náš národ československý, hospodářem. Budeme svůj nově obnovený státní stánek chrániti a hájiti všemi silami bez rozdílu stran a bez rozdílu politického přesvědčení, budeme hájiti také národní československý ráz tohoto státu. (Výborně.) Budeme hájiti smysl existence, raison d'@etre tohoto státu, jakožto státu národního a československého, starajíce se při tom o to - a v tom vy nám musíte pomáhat - aby stát byl stánkem a sídlem spravedlnosti vůči všemu obyvatelstvu a vůči všem národnostním zlomkům (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Buříval (zvoní): Vážení pánové, pan kol. Mlčoch ve včerejší své řeči řekl následující: "To my jsme nedělali, co dělal pan posl. Feyerfeil a Baeran a pod., kteří si nevidí do úst, co povídají, aby opravdu tak hrubým způsobem napadali republiku a zodpovědné činitele v republice, po případě, aby tak jistě odsouzení hodným, nízkým způsobem urazili ty, jimž vděčíme v prvé řadě za existenci této naší republiky."

Tímto tvrzením cítí se kol. Feyerfeil dotčen a požádal předsednictvo o opravu. Poněvadž kol. Feyerfeil ve výboru branném konstatoval, že nepronesl o legionářích a presidentu republiky výroků jemu přičítaných, prohlašuje kol. Mlčoch, že výrok svůj učinil na základě časopiseckých zpráv, jakož i na základě výpovědi očitých svědků, sdělených před vyšetřovací komisí v Teplicích. Jestliže kol. Feyerfeil podobných výroků neučinil, nevztahuje se naň toto tvrzení, nýbrž pouze na kol. dr. Baerana.

Uděluji slovo dalšímu řečníku panu dr. Mazancovi.

Posl. dr. Mazanec: Slavná sněmovno! Přistupuji k této debatě ne bez pocitu zahanbení a lítosti nad tím, že rozpočet tomuto prvnímu volenému Národnímu shromáždění nepředkládá vláda, která vyšla z lůna parlamentu, ale že to je vláda úřednická, která nám svůj rozpočet na rok 1921 předkládá. Naše strana jistě je bez jakékoliv spoluviny a spoluúčasti při tom, ale měly by ostatní strany a v prvé řadě české strany tohoto domu zamyslit se nad tímto faktem, měly by se tím více zamyslit v tyto dny, kdy u nás vzpomínalo se vyročí 300leté bitvy a katastrofy bělohorské, a ptáti se, dovedeme-li si také sami vládnouti. Jistě by ještě většího významu tento fakt dosáhl tím, že ve starém Rakousku byly případy úřednické vlády přijímány ne benevolentně, kdežto u nás byla přijata vláda úřednická dokonce s jakýmsi pocitem ulehčení, s pocitem, že vláda úřednická není ničím jiným, než východiskem z nouze, do které nás uvedla nešťastná koalice socialisticko-agrární. (Tak jest! Výborně!) Pánové, koalice svémocně se ujala vlády, nebylo nejmenšího důvodu ani politického, ani morálního, aby se po loňských volbách obecních měnila všenárodní vláda našeho státu. A jestliže dnes slyšíme, zejména se stran socialistických kritiku našeho rozpočtu, slavný sněme, pak mně dovolte, je to něco, co bych tak nazval skoro jakýmsi výkonem eskamoterství. My nemáme účasti, my nemáme viny na tom, jestliže rozpočet je skutečně takovým, jak zde byl označován, a já plně přiznávám - řekl to včera náš mluvčí dr. Nosek, který to dokázal na faktech a číslicích - že tento rozpočet je méně sociální, než-li byly kterékoli rozpočty dřívější. To není tedy naší vinou, že nemáme v pravdě sociálního rozpočtu a že zhoršení, na př. poměru daní přímých a nepřímých je takové, že kdežto ještě loňského roku jsme měli poměr 75% daní nepřímých ku 25% daní přímých, dnes máme již 84% nepřímých daní naproti 16% daní přímých. To, pánové, neudělala nynější vláda, to neudělá žádná měšťácká vláda, to udělala socialistická vláda (Tak jest!)

A když ta koalice tak sebevědomě se ujala vlády, čekali jsme, že také tak sebevědomě bude pokračovat, ale my jsme se dočkali toho, že ta vláda se rozutekla jako kluci v pravém slova smyslu - odpusťte mi to slovo - když na ně přijde hlídač. (Hluk. Výkřiky.)

Místopředseda Buříval: Volám pana řečníka pro tento právě učiněný výrok k pořádku.

Posl. dr. Mazanec (pokračuje): Vláda se rozutekla, nebylo žádného důvodu k tomu, my, prosím, máme také právo kritiky. To si nedáme vzít, ... (Výkřiky.)

Místopředseda Buříval: Prosím o klid!

Posl. dr. Mazanec (pokračuje): A já řeknu, slavná sněmovno, příčinou toho, že dnes nemáme vlády jiné než-li úřednické, je nedostatek smyslu pro zodpovědnost. Ten rozvrat ve straně sociálně demokratické byl tu řekněme spíše záminkou, než-li nejhlubší příčinou. Je to nedostatek zodpovědnosti, útěk od zodpovědnosti, o kterém s tohoto místa také mluvil pan ministr Engliš, když docela správně ukázal na to, že demokracie je zodpovědnost a největší strana v národě, největší strana ve státě má dozajista také největší zodpovědnost. Ale zodpovědnost ovšem může strana nésti jen tehdy, když vychovává své příslušníky, když je vede k pocitu zodpovědnosti a to se nedělá.

Já nechci kritisovat, já se nechci dotýkat vnitřních poměrů stran. Jenom bych si přál, všichni to říkáme, aby té politické výchovy bylo víc, abychom se dovedli také postaviti s plnou zodpovědností za to, co se mluví, co se veřejně hlásá a dělá, a aby také vědomí této zodpovědnosti bylo vštěpováno masám v jednotlivých stranách. (Hlas: Objednáme k tomu knihu o upalování čarodějnic!) Čarodějnictví již patří k minulosti, to je, myslím, věc už dávno odbytá, kdybyste byl býval žil vy v té době, možná, že byste je býval upaloval nejhorlivěji.

Ale, pánové, to, že socialistická vláda skutečně plně nevykonala svých povinností, je pravda; ostatně nemusíte věřit tomu, co vám mluvím já, ale věřte tomu, co řekl vám pan president sám velice jasně v Příbrami, kde k dělnickým deputacím prohlásil: "V celé Evropě nebylo státu, kde by socialisté měli tak vynikající postavení jako v československém státě. Prosím, že 16 ministrů 10 jest socialistických. Já jsem jist, že při obezřetné klidné práci... (Hluk a nepokoj.)

Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím pana posl. Hlinku, aby řečníka nevyrušoval!

Posl. dr. Mazanec (pokračuje): ... v souhlase se svými organisacemi mohli mnoho pro stát udělati" - a neudělali-li, není to naší vinou.

My, vážené shromáždění, odmítáme předem, ačkoliv nejsme na tom interesováni, kritiku z té strany, o které se nemůže říci, že by nebyla bez viny při sdělávání rozpočtu a při naši hospodářské práci. Ukázal jsem právě na to, že ten rozpočet není sociální. Ten rozpočet vítám, ačkoliv v něm jest rovnováha jen papírová, ale já vítám i tu rovnováhu papírovou, která v tom jest; není to rovnováha skutečná, již proto ne, poněvadž v řadě investic v rozpočtu uvedených máme takové, které neodpovídají pojmu investice, jak si jej pan ministr Engliš postavil. Jsou tam investice neproduktivní - kasárna, to přec také připustíte, nejsou investice, by se mohly hraditi z úvěrů a které by mohly samy ze sebe zjednati úhradu. Ze rozpočet nemá finanční rovnováhy skutečné, vyplývá již z toho, že tam nejsou vyúčtovány veškeré naše zahraniční úvěry, nemáme tam francouzský úvěr za materiál vojenský a koně, co jsme dostali tehdy z Francie, nemáme tam italský ani anglický úvěr na suroviny atd., nemáme ani ruskou národní půjčku moskevskou, to všechno není v rozpočtu, ale my tam nemáme ani vyúčtováno to, co by bylo jistě na místě bývalo z toho amerického úvěru 54 mil. dolarů. Když na druhé straně v příjmech se objevují ke krytí schodku tohoto našeho deficitu částky značné za prodané potraviny z amer. úvěru, jest povinností, aby i to, co máme snad platiti na úrocích v roce 1923, bylo také zařaděno do tohoto rozpočtu, poněvadž tím, že to do rozpočtu nedáváme, ohrožujeme rovnováhu příštích let. Tedy z toho je viděti, že rovnováha v našem rozpočtu je skutečně jen na papíře.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP