Čtvrtek 25. listopadu 1920

Předseda (zvoní): všecky tyto návrhy nesou dostatečný počet podpisů a jsou předmětem jednání.

Uděluji slovo prvnímu řečníku zapsanému "proti" panu posl. Hakenovi.

Posl. Haken: Vážená sněmovno! Všem, kteří měli naději v tuto sněmovnu, že by mohla býti reorganisatorem nynější společnosti a že by mohla položiti základy ke společnosti nové, dostalo se zklamání. Jednání o drahotní výpomoc státním zaměstnancům a učitelům ukázalo, že tato sněmovna není schopna vážně sociální otázky řešiti.

Vzpomenu-li pouze zmatků a zákulisních pletek, vzpomenu-li na několikerá různící se usnesení ve výboru a v plenu sněmovny o téže předloze, vzpomenu-li na několikerá různící se hlasování o téže předloze touže stranou, vidím jasně snahu požadavkům státních zaměstnanců nevyhověti, ale vyvoláte zdání, že jim bylo vyhověno. Nevidím hlavní vinu na vládě, která jest složena z vysoké byrokracie, ale na stranách, jež tuto vládu podporují a nemají tolik energie, aby vládu donutili k plnění povinností velké armádě státních zaměstnanců.

Nikdo z členů sněmovny neměl odvahy otevřeně říci, že požadavky, jež organisace státních zaměstnanců vytyčily, jsou přehnané a neoprávněné. Naopak všichni řečníci, jak ve státně-zřízeneckém výboru, tak v plenu sněmovny zdůrazňovali, že stav státních zaměstnanců, jmenovitě nižších kategorií, je neudržitelný.

My ukazovali jsme od začátku, že existenční boj státních zaměstnanců je mravně i sociálně oprávněný, jako vůbec považujeme za oprávněný boj každé sociálně níže postavené třídy společenské.

Boj státních zaměstnanců označuje se jako boj proti státu. Odmítáme toto stanovisko, poněvadž vidíme v něm jen zástěru k ošizení sociálně nižších tříd, zástěru k zastření třídních protiv.

V tomto zápase nejde o stát, nejde o jeho zničení, zápas tento není útokem na stát, nýbrž útokem na državu hospodářsky nadprávné třídy. Je naprostým omylem považovati ohrožení této državy za ohrození státu. My jsme přesvědčeni právě o opaku: nynější nespravedlivý, nedemokratický sociální řád je přímým ohrožením existence státu a existence národa.

Ti, kdož tento nespravedlivý a neudržitelný hospodářský rad brání, jsou nepřáteli státu a národa a jeho ničiteli. Voláte: Pracovat, šetřit! Ale voláte na nepravou adresu. K vůli republice mají se uskrovňovati dělníci, zřízenci a zproletarisovaná inteligence. K vůli republice? Ne, k vůli tomu, aby sytá třída tohoto státu mohla ukojovati své luxusní potřeby, aby mohla žíti nad poměry v době, kdy většina lidu hladoví.

S tohoto hlediska uznáváme zápas státních zaměstnanců o existenční minimum za úplně oprávněný. Celé zamotané a zmotané několikatýdenní jednání o této předloze vydalo smutné vysvědčení parlamentu a nepřispělo k jeho vážnosti.

Ale ještě něco se ukázalo. Senát promluvil. Po prvé senát promluvil proti poslanecké sněmovně. Promluvil odmítavě na poli mírné sociální reformy. Chránil prý zájmy státu. Podle toho zájem státu vyžaduje, aby státní zaměstnanci hladověli a buržoasie žila v nadbytku. Ne zájmy státu, ale odmítnutím zákona v poslanecké sněmovně přijatého hájil senát zájmy zbohatlíků a lichvářů a udeřil ve tvář massy živořících státních zaměstnanců i sněmovnu. Senát ukázal, že se stal hodným svého původního poslání: býti brzdou pokroku, býti panskou sněmovnou sněmovny poslanecké.

Považujeme sbor tento za zpátečnický, škodlivý, drahý a zbytečný. Sociální otázka starých politiků mohla býti zajisté rozřešena jinak, než zřízením senátu. Pryč se senátem. Odmítáme výtku demagogie. Ne demagogie, ale čistá snaha po sociální spravedlnosti a vůle státních zaměstnanců a jejich rodin diktovala náš postup. Demagogii vidíme u těch stran, které venku státním zaměstnancům mnoho slibovaly, ale od činu utekly. Jejich zmatenost projevila se nejlépe zmateným a protichůdným hlasováním.

Jménem klubu sociálně demokratické levice prohlašuji, že budeme hlasovati pro každý zlepšovací návrh. Při návrhu vládním zdržíme se hlasování.

Předseda: Uděluji slovo dalšímu řečníku p. posl. dr. Matouškovi.

Posl. dr. Matoušek: Vážené Národní shromáždění! Znovu tedy přistupujeme k osnově zákona o nouzové výpomoci státních zaměstnanců. Není pochyby, že naše sněmovna jest jaksi v rozpacích a tyto rozpaky ukázaly se ve výboru státně-zřízeneckém tím, že jeden člen prohlásil, že prý senát diktuje naší sněmovně, že se senát dotkl ústavních práv sněmovny.

Ze slov kol. Hakena také vysvítá, že se staví důsledkem tohoto rozhodnutí proti senátu, žádaje jeho odstranění. Myslím, že senát jednal docela v mezích svých oprávnění, a že to, co se tu stalo, totiž ten první konflikt mezi poslaneckou sněmovnou a senátem, poučuje nás o něčem jiném, totiž o tom, že my jsme nebyli dosti úzkostliví při výkladu ústavních práv a ústavy vůbec. Zapomněli jsme, když podáváme návrhy pozměňovací, že v § 41 ústavy výslovně se praví, že ke každé změně návrhu zákona je potřeba, aby navrhovatel, když je to iniciativní návrh, uvedl také úhradu potřeby.

Je pravda, mluví se o iniciativních návrzích, ale myslím, že je to věc svědomí a poctivosti každého poslance, když podává pozměňovací návrh a když tento pozměňovací návrh zvyšuje náklady o 800 mil., aby se také zmínil, čím to chce krýti. To se nestalo.

Ale my jsme měli ještě druhou vadu. O malých položkách jedná rozpočtový výbor a o 1.200,000.000 K rozpočtový výbor nebyl vůbec dotazován. Tedy to jsou určité vady, kterých se dopustila naše sněmovna A já řeknu ještě dále, že ten postup, jak jsme jednali, není také vzorný, neboť pozměňovací návrhy byly dány zde na stůl ne po vážném uvážení, nýbrž až potom, když státně-zřízenecký výbor se rozhodl, že půjde za vládním návrhem. Pak teprve na rychlo na řečnický stůl byly dávány návrhy bez rozmyslu a jen z důvodů agitačních. Ale nejen to; proti výslovnému znění ústavy členové tohoto parlamentu šli si pro mandáty, jak mají hlasovati, do určitých organisací. Máme v ústavě ochranu parlamentního jednání; nepřipouští se, aby shromáždění lidu dálo se na ulicích blíže parlamentu právě proto, aby sněmovna jednala samostatně. A tu parlamentáři, kteří mají samostatně rozhodovati, jdou si pro mandáty ke svým organisacím. To není ústavní, to není konstituční. Jestli je zde už konflikt, tu musí poslanecká sněmovna sáhnouti si sama na svědomí a ptáti se, jestli sama svou vinou nedostala se do tohoto konfliktu a do těchto rozporů.

Není pravda, že by senát byl reakční, vždyť jest založen na stejně demokratickém základě. Cožpak ta léta působí tak strašnou reakci? Ale to, že je tu právě stejný demokratický základ, nutí nás, abychom dbali toho, abychom neztratili svou prestiž.

Může se státi, když budeme jednati tak, jako jsme jednali při tomto zákoně, že se nebude volati po odstranění senátu, nýbrž že těžisko zákonodárné práce přesune se do senátu, poněvadž voličstvo uvidí, že u nás neuvažuje se reelně, nýbrž že se dělají zákony demagogické a teprve senát že realně rozhoduje, až kam může jíti v mezích pohotových financí. Tedy dostali jsme ústavně právní lekci od senátu. Je to první lekce, ale myslím, že může nás uvésti na pravou cestu.

K věci samé chtěl bych jen stručně zmíniti se o tom, jak zřízenecké a úřednické organisace spontánně se postavily za návrh vládní. Odmítám, že by to bylo aranžování, neboť není možno, aby všecky zřízenecké organisace postavily se jednomyslně za návrh vládní. Tím smutnější je, že parlamentáři nedbali toho, šli prostě do některých organisací a tam - nechci sahati na svědomí, jakým způsobem vyvolali usnesení opačné.

Je dále smutno, že se vytýká, že prý úřednictvo to udělalo proto, že má dost, kdežto zřízenectvo s tím spokojeno není. To není pravda. Zřízenectvo šlo stejně. Dalším důkazem jest, že právě v den, když se nevědělo, jak výsledek dopadne, přišli zástupci Jednoty státních úředníků a žádali, abychom se postavili za vládní návrh. Tedy o nějakém aranžmá nebo umělém připravení těchto projevů nemůže býti řeči. A že by ti úředníci byli dobře placeni, že by jim to stačilo, je nepravda. To nemáte jiného vysvětlení? V tom právě vidím, že sami nemáte toho, co ten úředník a zřízenec, že oni vedle toho hladu mají trochu ideálu a lásky k té republice, že přes to řeknou, když by to mělo býti na úkor republiky: "Nechceme to." To jest právě smutné, že ti parlamentáři nemají tolik citu jako ten, kdo hladoví. Nebudete vykládati, že když úředník a zřízenec řekl, že nechce přídavek, že by to bylo proto, že toho má dost.

Ale jest ještě jedna věc, na kterou bych chtěl poukázati. Mně toho bylo líto, že jsme se sice přeli o to, jestli státní úředníci a zřízenci dostanou přídavek od 1. ledna, ale abychom se byli postarali o rychlé vyřízení úpravy platů staropensistů a pensistů vůbec, o tom nebylo řeči. A to jest právě ten kádr úřednický nejubožší. Vždyť kdybychom dnes vypočítávali, jaké platy mají, to by nebyla jen otázka stavovská, nýbrž to by byla přímo otázka důstojnosti tohoto státu. O tom řeči nebylo, a licitovalo se o tom, co má úředník a zřízenec dostati až od 1. ledna 1921! A když náš ministr dr. Engliš krásnou, republikánskou řečí upozornil parlamentáře na to, že demokracie jest také odpovědnost, tu ti, kteří podávali pozměňovací návrhy, nevěděli jiné odpovědi než tu, že stát to dáti musí, že zřízenci a úředníci od 1. ledna to dostati musí, ať to stát vezme, kde vezme. Pak se nedivte, že nám dává senát určitou lekci, neboť tak parlamentář mluviti nemá.

Přál bych si, aby ta nálada, která se projevila u úředníků a zřízenců špatně placených, se rozšířila po naší republice. Rád bych viděl, aby se dostavil okamžik, kdy přijdu do krámu a kdy mně obchodník, živnostník a ti keťasové, jak vy pořád říkáte, řeknou, že by sice při této nouzi mohli žádati za zboží 40 K, ale že žádají pouze 30 K. Přál bych si, aby také dělnictvo, když zvyšuje své mzdy, rozvážilo, jestli také ono při dnešním vázaném hospodářství, kdy každé zvýšení mzdy má za následek zvýšení výroby, rozpomnělo se a mělo tutéž lásku k republice jako ten hladovějící úředník a zřízenec. To by byl základ, na kterém bychom své poměry mohli uzdraviti, neboť zvyšováním mzdy se nikam nedojde.

Z těchto všech důvodů, vážená sněmovno, trvá náš klub na svém původním usnesení, jde za vládním návrhem a myslí, že v této věci jedná poctivě. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Slovo dále má pan kolega Grünzner.

Posl. Grünzner (německy): Dámy a pánové! Po celé měsíce čekají státní zaměstnanci, zaměstnanci železniční a učitelstvo na úpravu svých příjmů, od které čekají zlepšení svého smutného postavení. Po celé týdny jednáme v této sněmovně o ústupcích, které chce učiniti jednak vláda, s druhé strany o návrzích, které byly podány různými stranami této sněmovny. Oči všech státních zaměstnanců, všech zaměstnanců železničních, obracejí se v těchto dnech k tomuto sněmu. Sněmovna přijala v prvním čtení většinou hlasů návrhy, jež jsme podali. Druhé čtení je zamítá a odkazuje předlohu výboru zpět, a když vláda viděla, že není již jiného prostředku, aby zabránila usnesením této sněmovny ze dne 11. t. m., přeložila tento boj proti těmto usnesením do senátu. A netoliko vláda vložila na senát své poslední naděje, nýbrž i strany sněmovní, jež 11. t. m. hlasovaly pro návrh Brodeckého. Tyto strany již od počátku nemyslily to upřímně a poctivě se svým stanoviskem k těmto požadavkům státních zaměstnanců. Bylo by nemožno, kdyby tu byla vládla poctivost, aby příslušníci oněch stran, jichž frakce ve sněmovně hlasovala pro návrhy, hlasovali v senátě proti těmto návrhům. Tu není žádné výmluvy. Neboť tito zástupci téže strany, kteří zasedají v senátě, byli voleni na jeden a týž program strany. Tím nejen že desavuovali svůj stranický program, oni také zradili a opustili také o noho příslušníka své strany, který zde ve sněmovně podal návrhy.

Avšak vláda a dokonce i strany, jež již od počátku byly ve svém nitru proti těmto usnesením sněmovny, neostýchaly se užíti ještě jiných prostředků, aby znemožnily usnesení této sněmovny. Vláda dala z popudu a za podpory stran pravice této sněmovny sbírati podpisy, počínajíc odborovým přednostou až dolů k nejnižším zaměstnancům, kteří přirozeně pod úředním nátlakem své jméno na to napsali; vláda šla do senátu a tyto strany se chvástaly v časopisech tím, že státní zaměstnanci a zaměstnanci železniční jsou úplně uspokojeni tím, co se jim dává v této vládní předloze. Vidíme tedy, že o této otázce bylo již od prvopočátku jednáno neupřímně, nepoctivě. Myslím, že to není příliš mnoho, řeknu-li, že byla přímo provedena komedie se smutným postavením zaměstnanců státních a železničních. A senát, jenž také sestaven byl na základě všeobecných voleb, jenž tedy má býti docela jinou institucí než dřívější panská sněmovna v Rakousku, nebál se zamítnouti tento návrh Brodeckého.

Vzpomínáme-li zpět na dny, kdy byla zdělávána ústava tohoto státu, když se došlo k systemu dvojkomorovému, jak i tenkráte zuřil boj mezi stranami českého národa a jak původně nebyla strana sociálně-demokratická srozuměna s utvořením nějaké druhé komory, a konečně dala svolení k vůli míru na hradě a pokoji, tu snad mohli již tenkráte ti, kdož měli zájem na tom, aby byla zřízena a trvala taková druhá komora, míti naději, že tam sprovodí se světa nepříjemné předlohy, návrhy a usnesení první komory. Ve starém Rakousku vedli jsme po léta boj proti panské sněmovně. Přečasto jsme řekli: Trvá-li poslanecká sněmovna na svých usneseních, pak nepomůže ničeho korrektura panské sněmovny, pak musí se panská sněmovna podrobiti. A v tomto případě, v této otázce, o které zde dnes jednáme, nebylo by tomu jinak, kdyby strany této sněmovny byly vytrvaly, kdyby trvaly na svém usnesení i při nynějším jednání. Jak vlastně bylo hlasováno v senátě? Bylo přítomno 1 19 senátorů. Z těch hlasovalo 29 proti vládní předloze, 90 proti návrhu Brodeckého. A nyní povstává spor. Z pravice této sněmovny, se strany vlády a dokonce předsednictva této sněmovny se tvrdí, že usnesení senátu bylo by neplatným jen v tom případě, kdyby poslanecká sněmovna zamítla usnesení senátu třípětinovou většinou.

Tvrdí se tedy, že senát rozhodl tříčtvrtinovou většinou hlasů. Jednoduchý počet ukáže, že tomu tak není. Kdyby bylo bývalo v senátě tříčtvrtinové většiny proti návrhu Brodeckého, bylo by to musilo býti 111 hlasů, takto však zaznamenáváme pouze 90 hlasů. Co praví § 44 ústavního zákona? Usnesení poslanecké sněmovny stane se přes odchylné usnesení senátu zákonem, jestliže se poslanecká sněmovna usnese většinou přes polovinu počtu svých členů, že trvá na svých původních usneseních. Jestliže však senát zamítl 3/4novou většinou všech svých členů návrh přijatý poslaneckou sněmovnou, stane se návrh zákonem, setrvá-li na něm poslanecká sněmovna třípětinovou většinou celkového počtu svých členů. Tvrdím, že senát nezamítl návrh, pokud se týče usnesení této sněmovny ze dne 11. t. m. tříčtvrtinovou většinou, nýbrž pouze většinou prostou, a také v tomto sporu se senátem vyšla by tato sněmovna jako vítěz, usnese-li se na tom prostou většinou. Předsednictvo této sněmovny o tom rozhodlo. Senát získal si věnec slávy, zaměstnanci státní a železniční mu toho nezapomenou.

My sociální demokraté podali jsme k této předloze, jež nás dnes opětně zaměstnává, znovu své původní návrhy. Projednávali jsme tuto otázku celou již předem jako otázku svrchovaně hospodářského významu. A jestliže v druhých stranách této sněmovny a také ve výborech se věc vykrystalisovala v otázku již politickou, označují-li strany pravice této sněmovny požadavky námi kladené jako požadavky státu nebezpečné, vytýká-li se nám, že těmito návrhy provozujeme demagogii, vracíme tuto výtku a toto podezření zpět na ony adresy, jež skutečně při projednávání této důležité věci provozovaly demagogii. Jsme úplně daleci toho, abychom touto otázkou vedli boj proti státu, abychom dělali z toho nějakou otázku politickou. Nás to ani nenapadne. Vy jste to, kteří povyšujete tyto věci na otázky politické, a kteří tím přirozeně chcete pro sebe získati celou veřejnost, pokud se věc týče vaší národnosti, pro své názory a pro vládní předlohu. Věc státních zaměstnanců projednána byla velmi neslušným způsobem. Prohlašujeme, že takovou komedii nehrajeme spolu. My zůstali od počátku pevnými a důslednými, naše návrhy jsou opětně podány, a všechny ony strany, jež v tomto boji poctivě smýšlejí, budou hlasovati pro naše návrhy, nechtějí-li převzíti zodpovědnost za to, co tím způsobí. (Souhlas a potlesk na levici.)

Předseda (zvoní): Slovo dále má paní kolegyně Pechmanová.

Posl. Pechmanová: Slavná sněmovno! Předloha o nouzové výpomoci státním zaměstnancům dnes po tolikatýdenním průtahu jest předložena opětně - a doufám, že ke konečnému rozhodnutí - této slavné sněmovně. Vyličovati průběh, jak jednání v zákonodárném sboru, tak i onoho jednání mimo tento zákonodárný sbor, bylo by více než zbytečné. Nemohu se však ubrániti dnes, když po tolikáté již sněmovna vrací se ve výborech i v plenu k těmto věcem, abych nekonstatovala - a dovolte mi docela upřímně říci, že s velmi hlubokou trpkostí - že věc, kdyby nebyla pro státní zaměstnance tak neobyčejně vážnou, stávala by se téměř již směšnou. Jest ku podivu, že záležitost, ve které nemůže nikdo viděti nic jiného, než tu nejprimitivnější a tu nejzákladnější okamžitou výpomoc zbědovaným poměrům státních zaměstnanců, mohla se státi tím, čím se skutečně stala, předmětem politických licitací, předmětem politických hádek a konečně na tom bodu, na kterém jsme dnes, také předmětem hádek o určité ústavní předpoklady a konečně také toho, že v této sněmovně bylo dnes způsobem dle mého soudu naprosto nedůstojným, ohražováno se proti usnesení senátu. Vážení pánové a dámy! Může býti na senát názor jakýkoliv, ale v daném případě zdá se mi, že jest příliš málo vědomí zodpovědnosti, jestliže s těchto míst někdo kritisuje takovým způsobem jednání senátu, jakým kritisoval je právě pan předřečník. (Výborně!) Zdá se mi, že nebylo naprosto důvodu k tomu a že není nikdo tímto způsobem oprávněn a povolán k tomu, aby bral v pochybnost to, co mohl a musil konstatovati předseda senátu, kolika hlasy a jakým způsobem bylo to či ono usnesení učiněno. Více než otázka, na kolik usnesení senátu konvenuje určitým politickým stranám, odpusťte, vzácné shromáždění, zdá se mi daleko důležitější uvažovati o tom, na kolik usnesení senátu přibližuje uskutečnění návrhu, který má nouzově vypomoci státním zaměstnancům. A jakmile se postavíme na tuto linii, shledáme, že tato vysoká sněmovna vypustila z úvah jednoho velmi důležitého činitele, a to bylo přání státních zaměstnanců a to byla také ta politická stránka, kterou dělali tito státní zaměstnanci, ne pro politiku, nýbrž proto, aby okamžitě nesnesitelnými poměry nuceni, hleděli si přivoditi alespoň to minimální zlepšení, které mohou.

Vážená sněmovno! To, co vláda předložila ve svém vládním návrhu, o tom nebylo rozporu, to jest méně než minimum. Ale státní zaměstnanci viděli v tomto návrhu a v tomto kroku, že se má mluviti a jednati o těchto věcech, to, co nuceni poměry viděti museli, nepatrnou, ale okamžitou výpomoc. Jestliže dnes mluví někdo o tom, že státní zaměstnanci snad z přepychu a přebytku prohlásili, že se spokojují, že chtějí zůstati na této linii, víte, proč to učinili. Proto, poněvadž jest jim kategorickým příkazem, aby se zachránili, jak se zachrániti mohou, bylo sáhnouti po tom málu, které se jim dává, ale po tom, co se jim dává hned, poněvadž situace, ve které se nalézají, nestrpí odkladu. To jest jediná politika, kterou dělali státní zaměstnanci a o kterou se starali. A jestliže se najednou našlo tolik štědrých dárců, kteří dávali tolik, že se dnes musí obraceti a hledati způsobem velmi málo důstojným iniciatory, proč tito státní zaměstnanci se postavili na linii, kde chtějí přijímati méně, než je může zachrániti, jen to něco, co se podává okamžitě, pak jest to důsledek ne politiky, nýbrž důsledek těch poměrů státních zaměstnanců a důsledek přesvědčení, že jest třeba toto málo vzíti jako první krok v celém dalším vývoji a že po tomto slovu, které není a nesmí býti posledním, budou také následovati ostatní. Ale to konečně, vážená sněmovno, bude dalším úkolem jak výboru tak i této sněmovny, aby se přičinila o uskutečnění té důvěry, kterou dali státní zaměstnanci na jevo, a aby dovedla dokázat, že to, co se zde mluví ve prospěch státních zaměstnanců, stane se skutkem jediným možným způsobem, to jest opravdovou poctivou prací a hledáním možnosti, aby té zbědované situaci, ve které státní zaměstnanci jsou, také ve skutečnosti se pomohlo.

Dovolte, abych konstatovala, že ani politickými hádkami a úvahami v této sněmovně pomoženo nebude, když se dostaneme tak daleko, že páni mají pro ten či onen návrh zdvihnout ruku, v posledním okamžiku před rozhodnutím ukáže, že ti, kteří se nejdojemnějšími slovy a tím nejdojemnějším způsobem o situaci státních zaměstnanců vyjadřují, ve skutečnosti nedají jim ničeho, nežli tyto fráse ať již psané nebo mluvené.

Tedy, vážená sněmovno, dnes nechť konečně padne poslední slovo. Byla to strana, jejíž jménem dnes mluvím, která se přiklonila úplně k přání těchto zaměstnanců a která se chtěla vynasnažiti, aby to, co bylo přijatelno a proveditelno, bylo také poskytnuto. A já jsem také přesvědčena, že kdyby se docílilo jednoty v této věci, také tato sněmovna docílí toho, co státní zaměstnanci kladli jako jediný požadavek ústupku vládního návrhu, a to byl říjnový termín. Vážení pánové, my jsme prohlásili, že se spokojíme ujištěním vlády, že to, co by tito státní zaměstnanci dostali na říjnovém přídavku, vyplatí se jim během měsíce prosince jako vánoční dar. Tím momentem jsme se neodchýlili od linie, kterou jsme naznačili, tímto momentem jsme nelicitovali s bídou státních zaměstnanců. Dokázalo se to také tím, že vláda prohlásila, že jest ochotna jakýmkoliv způsobem přistoupiti a ve způsobě prohlášení také přistoupila na tento návrh. Tím dokázala, že to nebyla ani demagogie ani licitace, ale že to bylo odůvodněno, když jsme přihlíželi ke kořenům přání státních zaměstnanců.

Dnes se spokojujeme s prohlášením vlády, že sněmovna bude rozhodovati o vládní předloze nouzové výpomoci státním zaměstnancům s tím předpokladem, že jest to jistě první slovo a že po něm bude následovat jednání, čin a další práce ve prospěch těchto státních zaměstnanců. Jen jedno by si bylo přát pro budoucnost, aby ti, jejichž loyalita vůči státu, jejichž poctivé plnění povinnosti, smysl pro budování tohoto státu bylo z tohoto místa tolik oceněno, našli také alespoň ohlasu v příštím jednání a počínání a dovedli důstojností svého vlastního počínání zameziti, aby ti, kteří jednají o jejich životních požadavcích, nepočínali si nedůstojně a laxně. Doporučuji, aby vládní předloha tak, jak navrhuje nouzovou výpomoc státním zaměstnancům byla přijata, ne jako politikum, ne jako otázka, zvítězí-li senát či sněmovna, nýbrž jako životní nouzová otázka státních zaměstnanců. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Slovo má dále pan poslanec Jung.

Poslanec inž. Jung (německy): Dámy a pánové! Přede dvěma dny citoval jsem v této sněmovně slova našeho pana kolegy Tusara, která promluvil v říjnu r. 1918 v rakouské říšské radě a ve kterých přikládal budoucímu českému státu vedle jiných ctností ještě jednu, že musí býti a bude sociálně pokročilejším než státy jej obklopující. Spočívá-li pak sociální pokrok v tom, že se o každé sociální předloze jedná třikráte neb čtyřikráte a licituje se, pak ovšem má tento stát a tato sněmovna v tom rekord. O tom není sporu. Spisovatel komedií mohl by nalézti opravdu pro sebe ze způsobu projednávání takových předloh zde ve sněmovně podivuhodnou látku. To jediné konstatuji, že právě jednáme po třetí o jedné a téže věci, aniž bychom došli k nějakému výsledku a že se ve skutečnosti jedná jen o to, aby vláda prosadila svou vůli a k tomu nalezla stále a stále ještě ochotné pomocníky. Dne 5. listopadu shodly se téměř všechny strany v státně-zaměstnaneckém výboru v tom, že úprava vládní předlohy je příliš nepatrná. Tenkráte přišel nesčetný počet deputací českých organisací - jak jsem výslovně konstatoval - do státně-zaměstnaneckého výboru a rovněž vyslovily přání, aby šel nad návrhy vládní předlohy, poněvadž nejsou dosti vysoké. Jestliže tedy z této předlohy o státních zaměstnancích byla udělána otázka politická, byla-li s ní provedena demagogie, tu stalo se tak se strany českých stran této sněmovny a nikoliv se strany Němců. Od té doby vidíme již stálé ustupování. Dne 9. listopadu hlasovaly sice ještě také ony strany, jež původně podaly iniciativní návrh, ještě společně s kolegy z německé strany zde pro tyto návrhy - byly tři. Dne 10. listopadu však celá předloha vrací se výboru a 11. pozorujeme další couvnutí. Tu padají již dva ze tří návrhů. Nyní přenáší se celý boj do senátu a tam nalezne právě ochotné pomahače a ochotné sluhy vlády ze stran, jež podaly zde iniciativní návrhy. (Posl. Brodecký: Proč jste hlasovali pro 50 procent, když jsme hlasovali pro 100 procent v rakouském parlamentě. Proč nacionálové s tím přišli? Pro to jste měli porozumění!) Všecky podkopy byly vyhozeny - i kdybych rozuměl, co řekl kolega Brodecký, pokládal bych za zbytečné na jeho námitky bráti zřetel. Vzpomínám jen na jeho počínání v státně-zaměstnaneckém výboru dne 6. listopadu, když výbor krátkou cestou odročil, aniž se na to ptal členů výboru. Nechť vyřídí si pan Brodecký své počínání s lidmi, kteří jej volili a které zde zastupuje.

Vedle toho pak ještě fabrikovány projevy od zaměstnanců samých. Nechám bez odpovědi otázku, co dostanou za to strůjci těchto projevů, jsou-li tak velice spokojeni s tím, co jim vláda chce dáti. Také my jsme podali návrhy. Podali jsme initiativní návrhy a 9. a 11. listopadu podali jsme návrhy pozměňovací a zlepšovací. Byly odmítnuty. To je prazvláštní: Prohlásí se zde, že není možno pro státní zaměstnance vynaložiti více než 1200 milionů. Že však tento stát, jenž přece nechce vésti války, nechce býti imperialistickým, může vydati 2 1/2 miliardy na vojsko, to každý pokládá za samozřejmé, a to je to, co zde stále a stále nutno zdůrazňovati, že všechny nápravy na poli sociálně-politickém musí zůstati zpět proto, protože jste si oblékli na sebe zbroj ve službách Francie, jež vám stává se příliš těžkou a pod jejíž tíží musíte se shroutiti. Poslanecká sněmovna skryla se za senát, aby se jí nedělala výtka - tak se dnes věci mají -, že jako takřka první komora couvla a selhala. Tam nalezla ochranu a pomoc. Vždyť jsme to viděli při projednávání této předlohy v senátě. Zde posílají proti nám, aby mohli lépe vésti boj na ústupu, dokonce ženy do bitvy, jež mají omluviti, proč a z jakých důvodů se couvlo. To jediné konstatuji, že také s oné strany, které náleží řečnice přede mnou, byly v této sněmovně dne 9. a 11. listopadu podány v této sněmovně pozměňovací návrhy. Nyní má býti celá věc odsunuta na vedlejší kolej. Návrh Brodeckého má se projednávati jako návrh iniciativní. To je slib, směnka na velmi dlouhou viděnou. Musíme si ujasniti, že tím není zamýšleno nic jiného, než celou věc protahovati a odsunovati. Musíme si také ujasniti, že toto stálé jednání o předlohách státních zaměstnanců bez jakéhokoliv výsledku ve veřejnosti jen budí dojem, jakoby se tato sněmovna nezabývala ničím jiným, než otázkami státních zaměstnanců, že se tím tedy budí úplně týž dojem, který, jak známo, často a často budilo ve veřejnosti projednávání takových otázek na rakouské říšské radě. A najdou se již lidé a listy, kteří to ve veřejnosti rozšlapou; o to nemám starosti. Nemáme vůbec příčiny, abychom snad ustupovali od svých návrhů, které jsme podali v této sněmovně při projednávání předlohy dne 9. a 11. listopadu. Ani nejmenší příčiny! A chce-li sněmovna, chtějí-li všechny strany této sněmovny provésti to, co vždy hlásaly vůči státním zaměstnancům, a chtějí-li se ukázati skutečně sociálně pokrovými a opravdu chtějí dokázati, že tento stát je eldorádem svých občanů, eldorádem především oněch svých občanů, kteří jsou ve špatném hospodářském postavení, pak by se také musilo pro tyto návrhy hlasovati. Náš svaz bude hlasovati přirozeně nejen pro své návrhy, nýbrž pro všechny návrhy, jež znamenají zlepšení proti vládní předloze. (Souhlas a potlesk na levici.)


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP