Předseda (zvoní):
Slovo má dále p. posl. dr. Kafka. (Různé výkřiky. -
Předseda zvoní.) Slovo má p. posl. dr. Kafka.
Posl. dr. Kafka (německy): Dámy a pánové! Stanovisko mé strany k vládnímu prohlášení a k vládě, jejímž jménem bylo dáno, určeno jest již naším stanoviskem, jež několikráte jsme ohlásili. Nechci šíře zmiňovati se o událostech zahraniční politiky, z kterých povstala Československá republika a její územní základ. Vždyť v tomto směru právě zdůraznili při mírovém jednání ve Versailles a St. Germain národové a národní zlomky, kterým uloupeno právo sebeurčení, s dostatečnou jasností své zásadní stanovisko a své nezadatelné nároky. Jestliže tedy pan ministerský předseda v této souvislosti uvádí, že výtky obsažené v těchto prohlášeních a ohraženích vztahují se na celou dohodu, tu nevím sice, čeho chce tímto tvrzením docíliti, přes to však bez okolků připouštím, že jest do jisté míry správné, ovšem ne tak daleko, že ohromná tíže zodpovědnosti a výtek patří stejnou měrou všem státům dohodovým.
Zástupci německého národa v této republice mají zajisté nepopíratelný nárok, aby se v tomto směru obraceli v prvé řadě na orgány tohoto státu, a těchto se přidržovali, tím spíše, že jsou jim nejen nejbližší, nýbrž v jistém ohledu i jediné, na které se obraceti mohou, hlavně pak proto, že zástupci Československé republiky, jak často s pýchou je zdůrazňováno, neobyčejnou měrou působili při mírovém jednání rozhodujícím způsobem na usnesení této konference, ježto bez jakéhokoliv skutečného zmocnění osvojovali si právo mluviti i jménem ostatních tomuto státu přičleněných národností a ježto dosáhli úspěchu důkazy a tvrzeními, jež sice ještě dnes nemohou nám býti jakožto akty tajné diplomacie podrobně známy, o nichž však možno téměř s určitostí souditi podle četných výroků a hlavně podle často neprávem užívané fráze o "poněmčených" a "smíšených" krajích, že bylo použito dějinných, statistických, ba dokonce i zeměpisných skutečností způsobem, který - abych se velmi mírně vyjádřil - nemůže obstáti před soudnou stolicí přísné pravdy. (Souhlas německých poslanců.)
Daleko větší měrou však než ohledně událostí zahraniční politiky, totiž v plném rozsahu, padá tíže zodpovědnosti a výčitek na orgány tohoto státu, totiž předešlou vládu a dřívější Národní shromáždění, za celý vnitrostátní vývoj a vybudování Československé republiky. Tu nelze svalovati, ani částečně, zodpovědnost na cizí bedra, ani ne na jakékoliv tajné spolky, které nesnesou světla veřejnosti a musí se ho báti, když jenom opíráme se o oficielní doklady, po ruce nám jsoucí, pak není nám ničeho známo o nějakém příkazu a zmocnění dohody pro Československou republiku, aby zřídila československý stát národní a nedbala práva národností. Známe jen jediný poukaž vítězných spolčených a sdružených velmocí pro československou republiku ve způsobě smlouvy totiž ustanovení smlouvy o ochraně menšin. Jisto jest - o té věci bude ještě mluveno - že minimální požadavky smlouvy o ochraně menšin neodpovídají nikterak právu národností. Bude ukázáno, že především hodí se na poměry v Československé republice tím méně, že zatlačují vývoj práva národností na stupeň, který byl daleko překonán ve starém Rakousku, kde, pánové, zajisté nebyli jste spokojeni se stavem tohoto práva. Jest pak také jisto, že ani tyto minimální požadavky zákony a správou Československé republiky nebyly vůbec splněny.
Podle toho všeho, podle známých zásad a základních požadavků národně politických naší skupiny, podle obsahu státoprávního prohlášení, které v této sněmovně jménem německého parlamentního svazu bylo podáno a které již podpisem mého klubu plně jest kryto, po tom všem nemůže býti žádné pochyby o tom, že jsme v zásadní oposici a rozhodně odmítáme formu - ostýchám se v této souvislosti mluviti o právní formě - způsob, jakým tento stát, stvořený bez vůle a dokonce proti vůli přičleněných národností, bez spoluúčasti zástupců některého jiného národa než českého a části slovenského, byl vybudován. Toto zásadně odmítavé stanovisko, tato rozhodná oposice obrácena je přirozeně proti kterékoliv vládě, jež nepovažuje za svou první a věcně nejdůležitější úlohu, aby od základu odstranila celé vnucené dílo ústavní a nahradila je takovou ústavou, která by byla vytvořena dohodou s volenými zástupci všech národností v tomto státě bydlících, jež přizpůsobena by byla potřebám tohoto státu jakožto státu národnostního, jež by vyhovovala skutečným zásadám demokracie a uplatnila by úplně myšlenku národní samosprávy. (Bravo!)
Dámy a pánové! Jest vlastně zbytečno přetřásati otázku, jak se staví nynější vláda k tomuto našemu prvnímu a nejdůležitějšímu programovému požadavku, neboť nynější kabinet není vlastně, ani pokud se týče směrodatných osobností, ani především pokud se týče stran, ze kterých byl složen, ničím jiným než pouhým pokračováním předešlé vlády, právě oné vlády, jejíž podpisy nesou ústavní zákony, jichž úplné odstranění žádáme. Jestliže však přece máme prozkoumati vládní prohlášení s hlediska jejího stanoviska vůči otázce ústavy, na první pohled se objeví, že toto prohlášení pojednává o základních problémech tohoto státu s takovou povrchností, že by snad bylo lépe, kdyby úplně o nich bylo pomlčelo. Přirozeně nedá se předpokládati, že by tak rozvážný a zkušený politik jako pan ministerský předseda byl v politice tak naivním, že by nepoznal a nedovedl odhadnouti, jak základní a naléhavou povahu mají problémy ústavní. Nezajdu tak daleko, abych předpokládal, že ze zlého úmyslu jsou s jakýmsi suverenním pohrdáním bagatelisovány otázky, jež jsou pro nás otázkami životními a skutečně jimi jsou nejen pro nás, nýbrž i pro celý stát. Příčiny dlužno hledati spíše jinde. Češi mnohdy rádi srovnávají poměry dnešní se starým Rakouskem. Dovolte mi, vážení pánové a dámy, abych řekl, že vládní prohlášení vybavilo ve mně vzpomínky na Rakousko, a sice ve dvou směrech. Předně tím, že minulého úterku připadal mi pan ministerský předseda jako opožděné děvče z ciziny, jež každému přineslo dárek, tomu ovoce, onomu květy, při tom však asi vůbec žádný z podělených nemohl míti pocit, že jde domů skutečně obdařen.
V druhém oddíle vládního prohlášení totiž jest pro každou vrstvu obyvatelstva, pro každé povolání, ba dokonce i pro každý světový názor nějaký slib neb útěcha. Ale všechno dohromady a jednotlivě nemá hloubky, nemá jasnosti, schází tomu systematická souvislost a snad i možnost, aby vše to někdy a nějak pohromadě se uskutečnilo. Při tom úplně přehlížím, že cena tohoto hospodářského, kulturního a sociálního vládního prohlášení jistě podstatně zmenšila se tím, že vyšla od vlády, která sama se označuje jako prozatímní, jež počítá, že potrvá jen několik málo měsíců, sotva tolik měsíců, kolik pětiletí bylo by třeba, aby bylo učiněno zadost vládnímu programu alespoň v nejdůležitějších bodech. Tato nadmíra slibů, které byly dány, aniž jest aspoň pravděpodobnost, že by mohly býti dodrženy, tato pohotovost na všechny strany, to jest bod, ve kterém pan ministerský předseda ukázal se jako učelivý žák dřívějších rakouských premiérů, ovšem ne právě těch nejlepších a majících nejlepší úspěch. Ale i v jiném, daleko povážlivějším bodě přidržel se pan ministerský předseda rakouských vzorů. Užil methody tak oblíbené v posledních desetiletích, vyhnouti se choulostivým otázkám vysoké politiky, byť byly sebe důležitějšími, a zakrývati tento nedostatek tím, že posunovány jsou do popředí problémy politiky hospodářské, sociální, kulturní a finanční. Němečtí poslanci jsou si skutečně plnou měrou vědomi naléhavosti všech těchto problémů a právě zástupci krajů německých vědí nejlépe, že není možno vyhýbati se a odkládati pronikavá opatření hlavně pokud se týče výživy obyvatelstva a zásobení jeho nejnutnějšími potřebami, ovšem opatření cíle vědomá, včasná a podrobená stálému dozoru parlamentnímu, aby katastrofální důsledky dosavadní politiky ve všech těchto směrech nebyly prodlužovány. Všemi silami svými a s vědomím plné zodpovědnosti chopí se úkolů, které jim v tomto směru nastanou. Nepřipustí však za žádných okolností, aby této životní otázky nebo jakýchkoliv jiných problémů bylo obratnou vládní taktikou zneužíváno k tomu, aby ji oddálily od sledování problémů národně politických, které rovněž jsou otázkou životní. (Souhlas na levici.)
Dámy a pánové! Po těchto vývodech nebude již překvapovati, když vyjádřím dojem, který vládní prohlášení vyvolalo v naší straně, a také, jak se zdá, ve velkém rozsahu i u Čechů, v prohlášení, že tento vládní projev jest dokladem nerozhodnosti, protože i tato vláda sama jest jejím výtvorem. Samo o sobě jest již zvláštním a povážlivým zjevem, že na počátku parlamentárního období v tomto státě zasedá ve vládní lavici - ovšem ne dnes - kabinet, který si sám nepřikládá dlouhého trvání a také si přikládati nemůže, ježto se může opírati v nejlepším případě o většinu několika hlasů, když však vezmeme v úvahu živly nepřátelské koalici ve vládních stranách, ve skutečnosti o menšinu. Daleko však povážlivějším je, dámy a pánové, že při tomto zjevu, o kterém jsem právě promluvil, nejde o okamžitou tíseň a o okamžité potíže, nýbrž že tato tíseň a potíž musí býti označena jako trvalá a odkliditi ji nepodaří se, nenastane-li úplná změna v právním stavu a v mentalitě na straně Čechů.
Pan poslanec Seliger stanovil theoreticky alternativu mezi koalicí národností a třídní. Přijímám tuto blízkou alternativu s tím jediným však rozdílem, že druhý z těchto možných případů jinak budu formulovati a místo o koalici tříd přímo budu mluviti o koalici mezi jinými, ať již hospodářskými, sociálními nebo kulturními hledisky proti hledisku pouhého nacionalismu, t. j. národnostního chauvinismu. Zdá se mi však, že tato alternativa, které theoreticky nelze ničeho vytknouti, neposkytuje, uvážíme-li dnešní poměry v Československém státě, volby mezi dvěma možnostmi, nýbrž mezi dvěma nemožnostmi. Nemohu si totiž při rozvrstvení obyvatelstva, při těžkých rozporech, jež vznikají v každém národě z různého názoru světového a z různosti zájmů jednotlivých tříd, představiti všenárodní koalici, jez by jakž takž obstála delší čas, a nemohu, alespoň se svého hlediska, pokládati za možnou a života schopnou jinam směřující koalici národnostně smíšené povahy bez základních změn ve výstavbě tohoto státu.
Když pak po tomto krátkém odbočení vracím se k výtkám a stížnostem, jež musejí býti odány proti vnitrostátnímu vybudování. Československé republiky a které mínil pan ministerský předseda odbýti několika málo slovy, podotknu předem, že stížnosti a výtky jsou jednak rázu formálního, jednak rázu věcného.
V prvém směru a s ohledem na formální, dostačí snad zjištění, že nejen ústava ve všech svých podstatných článcích, nýbrž i všechny ostatní posud vydané zákony Československé republiky, jimiž nás dřívější Národní shromáždění v přímo ohromující plodnosti obdařilo, že tyto zákony jsou oktrojem, ježto na jich vzniku neměl podílu vůbec ani jediný volený zástupce kterékoliv národnosti, a nad to že jmenované shromáždění, jež vykonávalo právo zákonodárné tak rozsáhlou měrou a po nesmírně dlouhou dobu, že jednalo a usnášelo se bez spoluúčasti zástupců národa německého a každého jiného, mimo zástupců českých a z části slovenských.
Pan ministerský předseda ovšem míní, že tato žaloba je právně neplatná, a opírá se při tom o řadu argumentů. Předem o to, že československý stát a jeho vláda byly uznány dohodou, spolčenými a sjednocenými mocnostmi. Musím přiznati, že moje zajisté skrovné znalosti práva mezinárodního a státního úplně selhávají před tak smělým tvrzením. Pokud vím, neznamená mezinárodní uznání státu, jehož vnitřní poměry nejsou upraveny - a to bylo zajisté postavení Československé republiky před rozpadnutím monarchie, kdy došlo k uznání, o něž se pan ministerský předseda opírá - zmocnění k určitému nebo jakémukoliv způsobu vnitrostátního zřízení, tím méně pak odpovídá cíli války, který spojené velmoci často prohlašovaly, demokratisaci střední Evropy.
Ponechme stranou na chvíli veškerý skepticismus; toto uznání Československé republiky, jež vzniklo z tohoto smýšlení, nemůže býti tak vykládáno, že spatřuje se v něm povolení k zákonodárství ústavnímu, jež odporuje nejprimitivnějším zásadám demokracie, a k zbytečnému prodlužování pouhého stavu nadvlády, který možno uznati sotva pro přechodnou dobu, vyměřenou co možno krátce. Revoluční orgány překročily každým opatřením povahy zákonodárné a správní, které přesahuje účel udržení pořádku a zachování státního života a pak nutné práce přípravné pro volenou konstituantu, svoji právomoc. (Německý výkřik: Inu české právo mezinárodní je odlišné!) Může být! (Poslanec dr. Stránský: Revoluční kodex!) Na konec budeme mluviti o tom slavném právním pramenu revoluce!
Takovým způsobem také, dámy a pánové, jako Československá republika, nevedl si žádný ze států, které za revoluce v roce 1918 nově vznikly nebo ve své vnitřní podstatě byly přetvořeny. Pouze Československá republika potřebovala přes půldruhého roku k tomu, aby dospěla k volenému národnímu zastoupení. Jenom ona snad také SHS - vykonala v této době, která přec musí míti povahu doby přechodné, bez jakéhokoliv spolupůsobení skutečného parlamentu velmi pronikavé a do hospodářského a sociálního života všeho, i parlamentárně nezastoupeného lidu, hluboce zasahující činy zákonodárné. Jenom ona nedala odhlasovati ústavu, jež má býti pro vždy platnou, sněmovnou složenou podle všeobecného rovného práva volebního. Že by Československá republika byla k tomuto počínání zmocněna mezinárodním uznáním dohody, jest tvrzení, jež není prokázáno a ani prokázáno býti nemůže, tím spíše ne, ježto nelze předpokládati, že spojené a sjednocené velmoci, které v odst. 7. smlouvy o ochraně menšin také německým státním občanům zaručily rovnost politických práv, byly by souhlasily, aby již v prvních měsících po uzavření této smlouvy o ochraně národních menšin bylo odpíráno státním občanům německé národnosti nejdůležitější politické právo, totiž právo na spolupůsobení při vydávání ústavních zákonů. (Německý výkřik: Nenamáhejte se s těmito důkazy! Ti pánové nejsou přístupni důvodům!) Jest to možné, pokládám však za svou povinnost, abych tyto argumenty, byť i snad nebyly oceněny, na tomto místě opakoval. Pan ministerský předseda uvádí ovšem ještě některé jiné důvody a poukazuje na neobyčejně velké průtahy při projednávání pařížské smlouvy mírové. Ano, tu náhle jest pan ministerský předseda formalistou. Jest to však, bohužel, velmi nedůsledný formalismus, který zastává. Nepřihlížím k tomu, že volby na Slovensku byly vypsány a provedeny, ač tehdy mír s Uhrami, pokud vím, ještě nebyl podepsán. (Výkřiky.) Omezím se na poměry v zemích sudetských; jest však do jisté míry zvláštním zjevem, že nevyskytly se právní úvahy, když rozšiřovala se výsost soudní, berní, vojenská a všechny ostatní výsostné výsady státu na německé kraje, že však s druhé strany nebylo možno překonati obavy právního rázu, když měli býti přibráni obyvatelé těchto krajů také k volbě do zákonodárného tělesa. (Výkřik.) Chci jenom na to poukázati, že tento rozpor mezi theorií a praksí tím spíše nemohu omluviti, ježto zřejmě nebylo překážek právních, aby byly vypsány a provedeny volby do obcí, a dokonce aby byla zavedena volební povinnost. Ostatně možno i na základě - tohoto vratkého pojímání, že náš život ústavní byl zdržen dlouhým trváním jednání o mír v Paříži, položiti otázku, proč předešlé Národní shromáždění neomezilo se po uzavření míru alespoň na vydání spravedlivého zákona volebního pro zákonodárné shromáždění, kterýžto zákon mohl ovšem již dříve býti vydán v bezpečném očekávání, co bude.
Pan ministerský předseda neuspokojuje se však s těmito důvody rázu čistě právního. Ospravedlňuje totiž, jestli jsem mu dobře rozuměl, dlouhý stav bez sněmu i do jisté míry ex post důvodem účelnosti, poukazem na úspěch, kterého bylo dosaženo, že Československá republika udržela za nejtěžších poměrů vnitřní pořádek. Mně připadají taková oportunistická odůvodňovaní vůbec poněkud povážlivými. V daném případě budeme se musiti nad to tázati, zda tak zvané udržení pořádku nebo udržení tak zvaného pořádku jest skutečným důsledkem zbavení německého obyvatelstva politických práv, či zda nebyl z důvodů, o nichž hned promluvím, pořádek udržen přes to, že vláda byla pouze u jedné části národa, a zda by nebyl udržen býval lépe a účinněji, kdyby se bylo šlo cestou, kterou přikazovala demokratická povinnost a spravedlnost. Nemyslí pan ministerský předseda, že přispělo k udržení pořádku, o kterém s takovou pýchou mluví, hlavně chování německého obyvatelstva a německých úředníků vynikajícím způsobem? Nemyslí pan ministerský předseda, že by nebyl ten pořádek býval tak hladce udržen, kdyby němečtí hospodáři byli zahájili pasivní resistenci proti povinnému dodávání poživatin? Nedomnívá se pan ministerský předseda, že by pořádek nebyl býval tak hladce udržen, kdyby němečtí úředníci všech kategorií byli si vzali za příklad sabotující chování českých úředníků ve starém Rakousku, které dr. Kramář ve své veliké řeči ze dne 22. ledna nadšenými slovy schvaloval, místo své vzorné věrnosti k povinnosti i ve státě spravovaném jednostranně a výlučně ovládaném druhou národností, kdyby si nebyli zachovali smysl pro spořádanou správu a pro zájmy veškerenstva a tím nebyli bývali přispěli k onomu pořádku, který nyní uvádí se jako důkaz proti nám?
Tak neudrží se z uvedených důkazů, které zde byly probírány, aby dokázal že ústava není oktrojem, nebo jen takovým oktrojem, který možno ospravedlniti. Zákony ústavní a všechny dosavadní zákony vůbec jsou nejen pokud se týče jich vzniku, zatíženy vadou od narození, které nelze odstraniti a jež je příčinou jejich neschopnosti k životu, nýbrž ještě více, jak právě bylo poukázáno, jsou obsahově velmi značnou měrou naříkatelné. Nebudu přirozeně zde mluviti o přímo dráždivě špatné technice zákonodárné těchto zákonů, kterou mnohé, a mezi nimi právě ty nejdůležitější, velmi smutně jsou nápadny. Nechci mluviti o ledabylosti, o nedostatečné přesnosti přečetných těchto zákonů, o nejasnostech a mezerách v jejich ustanoveních, ani o mnohých nezralých rozhodnutích, kterými byly minulým Národním shromážděním řešeny s neodůvodněným spěchem nejvýznamnější problémy hospodářského a sociálního života, ani o zjevu, který jest zvláštností našeho veřejného života, že totiž hlava našeho státu obtěžována je úkolem býti censorem a správcem Národního shromáždění ve směru formálním, právním a dokonce i slohovém. (Souhlas německých poslanců. Výkřiky.) Může se zde jednati o posouzení revolučního zákonodárství v tom ohledu, jakým způsobem zachovaly se svým obsahem k rozhodně porušeným zákonům demokracie a k oprávněným požadavkům tak zvaných národnostních menšin.
V tomto směru jest si jistě pan ministerský předseda vědom své prekérní situace. Aby podal důkaz o svém liberalismu nebo spíše bych řekl, liberalitě českých vlád a o národnostní spravedlnosti, kterou tyto orgány v těchto vnucených zákonech projevily, může vládní prohlášení z celé nepřehledné spousty mnoha set zákonů celkem pouze tři vybrati, jichž možno, na první pohled aspoň, k tomuto dokazování použíti. Tyto tři zákony jsou zákony o volbách do obcí a sněmu. Ale i tito tři korunní svědkové liberalismu a národnostní spravedlnosti do jisté míry vypovídají přitěžujícím způsobem a pochybuji, zda skutečně celá Evropa, jak pan ministerský předseda se domnívá, bude pokládati tyto zákony za nejliberálnější a za vzor národnostní spravedlnosti, kdyby celá Evropa byla o tom zpravena, že naše volební právo nevyhovuje následkem rozhraničení volebních skupin a přidělení mandátů těmto skupinám, nejmodernějšímu požadavku každého volebního práva, totiž myšlence rovnosti, neboť rozhodující moc jednotlivých hlasů voličských podstatně od toho závisí, ve které volební skupině byly odevzdány, když byla značnou měrou přiznávána výhoda mající velký vliv na stav většiny ve sněmovně volebním skupinám s převážně nebo čistě českou nebo slovenskou většinou, proti a na úkor oněch skupin volebních, kde byla převaha německé neb maďarské národnosti! (Souhlas u Němců.) Prozatím nebrání mi tato tak těžká vada, abych neprohlásil a neuznal, že jinak dávají tyto volební zákony málo příležitosti k výtkám, poněvadž s hlediska demokracie a národní spravedlnosti dlužno schvalovati ideu poměrného zastoupení při volbách, jež tyto zákony ovládá.
Ale jak se má věc s mnoha sty ostatních zákonů, kterými jsme byli obdařeni? Chápu zcela dobře, že pan ministerský předseda byl v tomto směru tak skoupý na slovo, doufám však, že i on porozumí, když my při podávání protidůkazu proti jeho tvrzení o liberalitě, liberalismu a národnostní spravedlnosti nebudeme se tak omezovati, a promluvíme i o takových zákonech, na které pan ministerský předseda zapomněl, poněvadž na ně zapomenouti musel. Bylo by zajímavé, kdyby při tom každý jednotlivý zákon byl vzat pod lupu a až do nejmenší podrobnosti byl prozkoumán, neboť jsou při nich právě podrobnosti neobyčejně poučné. Takové však dalekosáhlé projednávání přesahovalo by rámec této všeobecné debaty a mohu od něho upustiti tím spíše, že jednak, jak doufám projednávání námi podaných návrhů na vypracování nové ústavy a na přezkoumání všech dosavadních zákonů poskytne nám dosti příležitosti k tomu, jednak těch několik málo zmínek, které jsem dnes mohl pronésti, dostačí dokonale k provedení důkazu.
Když pan ministerský předseda mluvil o liberalismu a národnostní spravedlnosti, pomlčel a musel pomlčeti o všech ústavních zákonech, jež v omezení tak zvaných práv na svobodu nejsou nikterak liberální a daleko vzdáleny jsou požadavku spravedlnosti k národnostem, neboť prohřešují se nezdravým svým centralismem, o kterém kdysi pan president republiky řekl, že zavádí místo organismu mechanismus, na základních demokratických myšlenkách národnostní samosprávy, ježto ani v jediném bodě nevyhovují požadavkům moderního práva národností, které příslušníky tak zvané národní menšiny - mám-li již užíti tohoto pro naše poměry nevhodného výrazu - nerespektuje nejen jako jednotlivce, nýbrž ani v jich celku jako tak zvané kolektivní skupiny, ježto konečně nedávají jednotlivým státním občanům německé národnosti ani takového národně-politického právního postavení, jehož dostalo se všem národům rakouským státními základními zákony, a s nímž, jak se domnívali, Češi nemohli se spokojiti ani v oné době, kdy ani nemohli mysliti na samostatný stát.
Pan ministerský předseda pomlčel a musel pomlčeti o tom famosním zákonu jazykovém, při kterém jest člověk v rozpacích, kterou z jeho vlastností by měl označiti jako nejméně sympatickou, zda jeho neupřímnost, či tendenční neúplnost nebo jeho chauvinismus.
Pan ministerský předseda přece se tedy ostýchal nazvati tento zákon liberálním a národně spravedlivým, tento zákon, který daleko nevyhovuje ani zcela nedostatečnému národně-politickému minimálnímu programu smlouvy o ochraně menšin, který přechází z národnostního fanatismu každý příkaz spravedlnosti a všechny úvahy o praktické účelnosti, ke které přece v prvé řadě při úpravě jazykového práva musí se přihlížeti; tento zákon, abych jako poslanec za pražské Němce jedno vytkl, v povýšeném pohrdání a drsnosti proti Němectvu v říšském hlavním městě jde ještě dále, než pan dr. Kramář ve svém návrhu, mohu-li věřiti zprávám časopiseckým, za možné pokládal, a tomu pánovi přec z žádné strany této sněmovny nemůže se učiniti výtka národní vlažnosti. (Veselost německých poslanců.)
Pan ministerský předseda nejmenoval a také jmenovati nemohl, zákony o jednacím řádu pro sněmovnu poslaneckou a senát, protože tento jednací řád se svými vychytralými finesami, obmezeními řečnické volnosti, ustanoveními trestními proti nepohodlným zástupcům národa, militaristickým rázem předpisů o sněmovní stráži a na neposledním místě se svým mistrně vynalezeným iniciativním výborem, který zavádí pro sněm předběžnou censuru, která pro tisk již byla zrušena, a poskytuje tak možnost, aby nevítané návrhy tiše, s vyloučením veřejnosti byly pohřbeny, ježto jednací řád se všemi těmito ustanoveními a pro ně jeví se býti nejméně liberálním ze všech jednacích řádů sněmovních, ježto je nedemokratický a neslýchanou měrou omezuje samosprávu volených zástupců národa, ježto tento jednací řád jest národnostně nespravedlivý a porušuje jazykové právo zvolených téměř více než voličů, bez ohledu na to, že právě jazyková ustanovení jsou přímo na závadu hlavnímu účelu jakéhokoliv sněmovního jednacího řádu, totiž usnadnění jednání ve sněmu.
Pan ministerský předseda jmenoval sice universitní zákon, ale pravý obsah tohoto zákona o úpravě poměrů universitních zamlčel a pomlčeti o něm byl nucen, poněvadž skutečný obsah tohoto zákona není nikterak tak nevinný, že by omezil se jen na vymýtění jména jednoho z panovníků Habsburských. Spíše tento zákon ve své pravé podstatě i ve svém opraveném znění předně německou universitu zbavil jména a pak vedle toho odňal jí některé ne zcela bezvýznamné věci. Je to hlavně jenom: celé jmění, archivy, insignie, Karolinum a hvězdárna. (Německý výkřik: Ale nic více!) Ale i toho je dost, aby nebyl dáván tento zákon za vzor liberálnosti a národnostní spravedlnosti. (Výkřiky.)
Vládní prohlášení nemohlo se zmíniti a také nemluvilo o zákoně týkajícím se správy škol, jehož liberalismus pozůstává v tom, že na místo vytvoření národnostní samosprávy a samosprávných zřízení vůbec a vlastního okruhu působnosti zavádí omezení obvyklé a osvědčené školské samosprávy, aby otevřel nové pole méně se osvědčivšímu byrokratismu pro jeho neplodnou činnost; národní spravedlnost tohoto zákona zračí se v tom, že zdravá myšlenka národnostního rozdělení, pro kterou dříve i Češi měli tak mnoho pochopení, jest obětována národnímu chauvinismu, podobně jako stalo se v zákonech o župním zřízení, o kterém rovněž nebyla učiněna zmínka, při jehož vydání bylo hlavní pohnutkou, aby vyumělkovanými, života neschopnými župními útvary předně utvrzena byla fikce, že není v území československého státu čistě německých krajů a tak rychlým neb pomalým odnárodněním z této představy alespoň z polovice byla učiněna skutečnost. (Německý výkřik: Toho se nedožijí nikdy!) Doufejme, že ne.
O tom všem pan ministerský předseda nepohovořil. Nemluvil o neobyčejně liberálním a demokratickém branném zákonu, ani o zákonu o reformě pozemkové. Nemluvil o přečetných zákonech směřujících zahaleně nebo otevřeně proti demokracii a Němcům, o tom všem musil pomlčeti, aby nepokazil koncept svého vratkého dokazování. My, němečtí poslanci, nemůžeme však o všech těchto zákonech pomlčeti, a také mlčeti nebudeme, ani dnes, ani v budoucnu, dokud nebude vymýcen po provedené revisi všech zákonů, jak jsme při svém vstupu do sněmu navrhli, z ústavy tohoto státu a všech dosavadních zákonů poslední zbytek nedemokratického, chauvinistického a imperialistického smýšlení a právních omezení některých národností, dokud nebude provedena dokonalá očista. My nemůžeme dáti a nedáme usnouti těmto otázkám, jako musíme promluviti o četných přehmatech neoprávněné správy, jejímiž obětmi byli v době před zřízením sněmu příslušníci německého národa a jimž jen tak přítrž může býti učiněna, když bude dáno úplné odškodnění a plná náhrada.
Pan ministerský předseda dotkl se také oněch míst našeho manifestu, na kterých mluví se o státní správě, a vytkl, že bylo užito příliš silných výrazů, že bylo mluveno o znásilňování a škrcení, že slova obžaloby jsou přehnaná a neoprávněná, že neodůvodněné paušální obžaloby byly vzneseny. Nevím, na který z těchto přečetných přívlastků pan ministerský předseda klade největší váhu. Vytýká-li v prvé řadě paušálnost našich výtek, může se ovšem poukázati k tomu, že nesluší se dobře, aby se v manifestu uváděly podrobné údaje, nehledě k tomu, že tímto způsobem měl by náš manifest rozsah silné knihy. Ostatně může si pan ministerský předseda opatřiti velmi lehkým a pohodlným způsobem, když i ne všechny, aspoň velmi četné doklady pro tak zvané paušální obžaloby z kanceláře presidia ministerské rady a kanceláří všech ostatních ministerstev, kde leží přečetné nevyřízené stížnosti a podání, jinak však nechceme svalovati se sebe tuto málo radostnou sběrací práci. Slibujeme panu ministerskému předsedovi, že v daném okamžiku předstoupíme před vládu a celou veřejnost s úplným soupisem oněch stížností, které poslouží jako průkazy našich tak zvaných paušálních obžalob. (Souhlas německých poslanců.) Snad však pan ministerský předseda klade největší váhu na to, že se zdají přednesené výtky neodůvodněnými a přehnanými. Tu zajisté hraje velikou úlohu subjektivní názor. Já alespoň bezpečně cítím, že několik malých otázek, které bych rád panu ministerskému předsedovi položil, vedlo by jej k revisi, alespoň částečné, jeho názoru, že s naší strany pracuje se s neoprávněnými a přehnanými výtkami, ke změně jeho smýšlení, jez alespoň v jeho nitru by se uskutečnila, když již z toho neb onoho důvodu nedošlo by k jejímu vyjádření.