Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Právní výbor projednal zároveň s návrhem vládním, aby změněn byl zákon ze dne 2. listopadu 1918 c. 5. sb. z. o nejvyšším soudě, také návrh člena N. S. dra Weyra. a soudruhů, aby sídlo nejvyššího soudu přeloženo bylo do Brna (tisk č. 57) a podle návrhu Weyrova změnil čl. I. § 1. vládní osnovy. Změna ustanovení o sídle nejvyššího soudu jest asi nejpodstatnější z odchylek od vládní osnovy, pro které se právní výbor rozhodl. Důvody, které uvedl pan první president nejvyššího soudu proti přesídlení nejvyššího soudu do Brna, zkoumal právní výbor pozorně i svědomitě, ale důvody tyto nemohly jej pohnouti, aby nedbal důvodů vážnějších, důvodů dalekosáhlé politické důsažnosti, jež kázaly vyhověti svornému přání moravskoslezských a slovenských členů N. S., aby přeložením nejvyššího soudu do Brna bylo prokázáno, že ideálu jednotnosti československé republiky rády se podřídí separátní zájmy nejenom moravskoslezského a slovenského, ale také českého obyvatelstva. Položení nejvyššího soudu v zeměpisném středu republiky vyváží však i po stránce věcné všechny námitky uvedené pro ponechání nejvyššího soudu v sídle ústředních úřadů vládních a správních. Styk nejvyššího soudu s těmito úřady a s nejvyšším soudem správním a jeho působnost zároveň při nejvyšším soudu důchodkovém budou možny i v Brně a z Brna, byť i s menším pohodlím. Dokud nebude v Brně řádné knihovny universitní, prokážou knihovny brněnského vrchního zemského soudu, moravské právnické jednoty a knihovny zemské náležité služby, nehledíc ani k možnosti vypůjčovati knihy z universitní knihovny pražské, na kterou byli dosud odkázání četní vědečtí pracovníci moravští. Nechuť pražských soudců zakončovati svoji kariéru v Brně a stěhovati se tam v pokročilejším věku překonána bude snadno faktem, že obětavá služba zájmům republiky jest příkazem, jehož věrné a nezištné plnění odměňuje dobrého úředníka radostným vědomím vykonané povinnosti. Ostatně by tytéž okolnosti, jež budou zrazovati starší soudce vrchního zemského soudu v Praze, aby se nestěhovali do Brna, zrazovaly také soudce vrchních zemských soudů v Brně a na Slovensku, aby se nestěhovali do Prahy. Velké Brno, které bude čtvrtmilionovým sídlem čtyř vysokých škol, nebude nejvyššímu soudu prostředím nedůstojným nebo tísnivým.

K § 10. vládní osnovy přidal právní výbor dodatek, jímž se v disciplinárním řízení s advokáty a s notáři a jejich koncipienty také v poslední stolici uplatňuje aspoň částečně zásada stavovského soudu. Naléhavost této reformy pohnula právní výbor, aby pojal ustanovení toto do osnovy, byť po stránce ryze systematické z jejího rámce unikalo.

V § 11. neuznal právní výbor potřebným, aby tam, kde je nutno rozhodovat o pochybnostech předsedových v §11. označených, rozhodoval senát zvláště za tím účelem složený.

Posunutí účinnosti zákona na šest měsíců po vyhlášení jest důsledek změny ustanovení o sídle nejvyššího soudu.

Posléze se podotýká k § 5. lit. h) čl. I., že právní výbor neměl pochybnosti, že ustanovení o žalobách syndikátních týká se také členů nejvyššího soudu. Ve věci samé přitakal právní výbor vládnímu návrhu přes námitky, které proti němu vznesl pan první president nejvyššího soudu, aby i v řízení o žalobách syndikátních zachráněna byla zásada dvou stolic.

Právní výbor navrhuje Národnímu shromážděni, aby přijalo tento

Zákon ze dne 2. listopadu 1918 c. 5. sb. z. a n. o nejvyšším soudě se mění a zní:

Pro celý obvod československého státu zřizuje se nejvyšší soud v Brně.

Skládá se z prvního presidenta (II. hodnostní třídy) a druhého presidenta (III. hodnostní třídy), ze 4 senátních presidentů (IV. hodnostní třídy) a z 25 radů nejvyššího soudu, z nichž jest 9 ve IV. hodnostní a ostatní v V. hodnostní třídě, pak z popotřebného počtu pomocných úředníků.

Nejvyšší soud rozhoduje jako třetí stolice s konečnou platností ve všech soukromoprávních sporných a nesporných věcech, o nichž bylo některým soudem v druhé stolici již rozhodnuto, pokud zákon dovoluje další opravný prostředek.

V trestních věcech rozhoduje jako zrušovací soud, rovněž v případech přikázaných jemu trestním řádem a vedlejšími zákony.

Mimo to rozhoduje zvláště:

a) o tom, který ze soudů věcně příslušných má býti pro tu kterou věc místně příslušný, když tato věc sice patří před zdejší soudy, ale není tu podmínek pro místní příslušnost některého zdejšího soudu, nebo nelze ji zjistiti (§ 28. j. n.),

b) o tom, má-li právní věc přenesena býti z obvodu jednoho vrchního zemského soudu na soud v obvodu jiného vrchního zemského soudu (§§ 30., 31. a 111. odst. 2. j. n.) anebo do ciziny (§ 111. odst. 3. j. n.),

c) k návrhu nejvyššího správního úřadu o zmatečnosti soudního řízeni, je-li právní věc odňata zdejším soudům vůbec, nebo aspoň řádným, a vyjde-li tato vada teprve potom na jevo, když řízeni před soudem právoplatně bylo skončeno (§ 42. odst. 2. j. n.),

d) je-li sporná příslušnost mezi dvěma soudy, které nemají jiného společného nadřízeného soudu (§ 47. j. n.),

e) o odmítnutí, byl-li odmítnut celý vrchní zemsky soud nebo stal-li se pro odmítnutí jednotlivých členů nezpůsobilým se usnášeti (§ 23. j. n.),

f) o stížnosti do usneseni vrchního zemského soudu o tom, je-li odepřeni právní pomoci cizímu soudu po právu, nebo o jinakém předmětu různého mínění soudů (§ 40. j. n.),

g) o disciplinárních věcech proti soudcovským i nesoudcovským úředníkům a sluhům nejvyššího soudu patřícím do jeho osobního stavu nebo u něho zaměstnaným, pak proti předsedům, místopředsedům a a radům vrchních zemských soudů a předsedům a místopředsedům sborových soudů prvé stolice jako nalézací soud a proti jiným soudcovským úředníkům, advokátům a notářům jako odvolací soud s konečnou platností,

h) o syndikátních žalobách vzešlých z úředních jednání soudcovských úředníků jako druhá a konečná stolice (§ 80. j. n., § 8. zák. z 12. července 1872 č. 112 ř. z.) a o přenesení syndikátních rozepří na jiný vrchní zemský soud (§ 8. odst. 2. uved. zákona),

i) o odvoláních z usnesení komor advokátních (§§ 7. odst. 3., 30. odst. 3. adv. ř.) a o stížnostech ve správních věcech advokátů a notářů (§ 5. odst. 3. adv. ř., §§ 19. odst. 2., 141. not. ř.),

k) jako druhá a konečná stolice o prostředcích opravných, dovolených proti rozsudkům, usnesením a opatřením vrchních zemských soudů v rozepřích o náhradě škody osobám neprávem odsouzeným (zákon ze dne 21. března 1918, č. 109 ř. z.) a o povinnosti státu nahraditi škodu za bezprávná poškození občanských osob za poslední války (zákon ze dne 18. srpna 1918, č. 317 ř. z.).

Nejvyšší soud podává na požádání posudky o osnovách justičních zákonů, o jejich změně a výkladu, a přísluší mu dávati k tomu podnět ministerstvu spravedlnosti.

Členové jeho jsou povoláni zároveň působiti jako soudcové při nejvyšším důchodkovém soudu, ve zvláštním senátě příslušném rozhodovati spory o příslušnost (§ 3. zák. ze dne 2. listopadu 1918 č. 3. sb. z.) a v ministerské komisi podle zákona ze dne 13. srpna 1918 c. 316. ř. z. § 2.

Členy určuje první president nebo jeho náměstek vždy na tři léta s potřebným počtem náhradníků.

Říditi nejvyšší soud přísluší prvnímu presidentovi a kdyby ho něco zašlo, druhému presidentovi a po něm senátním presidentům v pořadí jejich služební hodnosti.

První president nebo jeho náměstek (§ 8.) přikazuje došlé věci jednotlivým členům soudu, ustanovuje v důležitých věcech spolu zpravodaje a určuje počet a dobu sedění. Sestavuje senáty (§ 10.) a jest oprávněn předsedati při kterémkoliv zasedání.

Senáty povolané, by rozhodovaly určitou právní věc, ať občanskou, trestní nebo správní, složeny jsou z předsedy a čtyř členů. Personální senát složen budiž z prvního nebo druhého presidenta, dvou senátních presidentů a dvou radů.

Senát pro disciplinární věci skládá s ze čtyř členův a prvního presidenta neb jeho náměstka (§. 8.) jako předsedy. President ustanoví vždy na počátku roku pro tento rok čtyři cleny disciplinárního senátu a čtyři náhradníky, kteří nastupují po řadě, jak byli jmenováni, na místo člena, kterého něco zašlo, nebo který byl platně odmítnut. V disciplinárních věcech advokátů a advokátních kandidátů neb notářů a notářských kandidátů buďto ustanovení na místě dvou členů nejvyššího soudu dva členové advokátních, neb notářských komor ze členů komorami těmito zvolených.

Určuje-li se místně příslušný soud (§ 5. a), přenáší-li se věc na jiný soud (§ 5. b, h) nebo vyřizuje-li se písemnost jednoduché povahy bez rozhodnutí ve věci není třeba senátu se usnášeti. Má-li předseda pochybnosti o vyřízení navržené zpravodajem, rozhodne o tom senát.

Nejvyšší soud jest oprávněn plenárním usnesením si upraviti jednací řád k jeho platnosti vyžaduje se schválení vlády.

Jím buďtež stanovena pravidla pro vnitřní úřadování a spolu rozřešena otázka, zda a kdy mají povolány býti senáty s více než pěti členy (§ 10.), zejména plenární senát, aby se usnášely o určitých právních otázkách, pak co má nařízeno býti, aby se jednotně rozhodovalo a nálezy ustálily.

Nejvyšší soud jest oprávněn vady, které vykonávaje svůj soudcovský úřad shledal v řízení před soudy nižších stolic vytknouti a o nich, jakož i o tom, co k jejich odstranění opatřil, oznámiti ministerstvu spravedlnosti.

K výkonům stanoveným trestním řádem budiž při nejvyšším soudě zřízen generální prokurátor (IV. hodnostní třídy) a jemu přidělen potřebný počet generálních advokátů (V. hodnostní třídy) a pomocných úředníků, kteří vesměs podřízeny jsou přímo správě spravedlnosti.

Tento zákon nabývá účinnosti po šesti měsících ode dne, kdy byl vyhlášen.

Ministru spravedlnosti se ukládá, aby provedl tento zákon.