Předseda (zvoní): Prosím znovu
o klid!
Zpravodaj posl. Svozil (pokračuje):
... zákon stával neudržitelným a často
příliš tísnivým a nebylo by možno
jeho tíživost dosti rychle odstraniti.
Řekl-li jsem, že poskytují se tyto úvěry
jen prostřednictvím družstev a peněžních
ústavů, tož pamatuje na to § 13. a 14.,
a hlavně § 14., že mohou býti poskytovány
určité půjčky přímo
z fondu při pozemkovém úřadu. Ale
aby bylo naprosto jasno, jde zde o fond kolonisační,
který podle návrhu tohoto zákona má
býti zřízen 5,000.000, čtyřmi
ročními splátkami, potom z fondu event. legionářského,
který by byl zřízen při pozemkovém
úřadě, z fondu pro válečné
poškozence, a pak snad z eventuelního fondu, který
by ještě mohl býti založen, aby specielně
podporoval a umožňoval event. i větší
výhody, než dává tento zákon
ostatním zadatelům.
Pomýšlí se tedy na příklad na
to, že by se mohl legionářům nebo válečným
poškozencům v případech zvláštního
uváženíhodných poskytnouti úvěr
držební na pozemky až do 100%, tedy o 10% víc.
Ale nelze to posuzovati se stanoviska, že se snad jedná
o nějakou almužnu. Naprosto ne! Ti lidé, váleční
poškozenci, legionáři, nabyli toho právního
titulu na tuto pomoc, na založení těchto fondů,
z jiných ovšem titulů, než jsou tituly
pozemkové reformy, ale z titulů, jak myslím,
každý uznati musí, z titulů, které
jsou vlastně vznešenější než
pouhé hospodářské důvody. Jedná
se také o využívání a přímé
poskytování úvěru z fondu kolonisačního,
poněvadž kolonisaci budeme musiti prováděti
ne v interesu těch jednotlivých lidí nebo
družstev, nýbrž budeme ji musiti prováděti
také v interesu celého státního celku.
Tu jest tedy nutno pamatovati na zvláštní upotřebení.
Jde tedy jen o tyto fondy zvláštní při
Pozemkovém úřadu, z nichž mají
býti poskytovány půjčky přímo,
a bylo by tedy zkreslováním skutečnosti,
kdyby se tvrdilo, že tím se proměňuje
Pozemkový úřad v nějaký bankovní
ústav, poněvadž by pak bankovním ústavem
byl na příklad takový zemský fond
pro podporu živnostnictva atd. Zde jde o specielní
fondy, které jsou do určité míry sociální
povahy a jimiž má býti postaráno o to,
aby podpor, které by se jinak po případě
rozplýtvaly, bylo využito účelně
k založení solidní, trvalé hospodářské
existence. Proto setrval výbor převážnou
většinou proti jedinému hlasu na tom, aby z
těchto fondů byly poskytovány úvěry
přímo.
To byla snad jediná věc, o kterou byl delší
spor. Delší práce vyžadovalo také,
stanoviti, jak mají býti kryti věřitelé
pro ten případ, že držitel té půdy,
toho hospodářství, notoricky nemůže
a nedovede na ní hospodařiti anebo nechce na ní
hospodařiti, a bylo to upraveno na základě
porady se zástupcem ministerstva spravedlnosti tak, že
se používá běžného dražebního
řádu s určitými výjimkami.
Ty výjimky byly diktovány jedině zájmem,
aby dražení takových živností hospodářských,
zemědělských nemohlo býti zneužito
proti duchu těch zákonů o pozemkové
reformě, aby tedy nemohlo se jich použíti na
příklad k hromadění půdy v
určitých rukou a podobně.
Spokojil se tedy výbor s obmezením ve dvojím
směru. Předně, že ten, kdo chce nabýti
takového statku v dražbě, nesmí míti
více, než 10 ha vlastní půdy a že
musí to u soudu napřed prokázati, aby nebylo
dodatečného řízení. Druhé
omezení týká se toho, že držitel,
který dražbou nabude takových pozemků,
pokud tu nejsou děti neb žena toho, komu byl stateček
prodán, nesmí po deset let ode dne dražby,
ode dne příklepu bez povolení úřadu
pozemkového tento majetek zciziti, poněvadž
by se mohlo také stát, že by ho ve dražbě
koupil někdo, kdo sice nárok na to má, ale
kdyby nebyl obmezen, že po dražbě ihned by ho
mohl prodati někomu, komu v duchu pozemkové reformy
by se nikdy přiřknouti nemohl. To byla jediná
omezení, jichž bylo použito, a opatření,
která byla udělána, byla udělána
proto, aby řízení pokud možno bylo jednoduché.
Ustanovení o osvobození od poplatků byla
pojata do zákona tak, jak to žádalo ministerstvo
financí. Původní návrh snad by byl
býval o něco širší, osvobozoval
by o něco víc od poplatků, ale poněvadž
zástupcem finančního ministerstva bylo vysvětleno,
že není možno jinak to přijati, než
jak navrhlo ministerstvo financí, bylo to konečně
přijato ve znění, které zástupcem
ministerstva financí bylo stanoveno.
Shrneme-li krátce: zákon o úvěrové
pomoci má na mysli pomáhati lidem drobným,
aby mohli nabýti hospodářské samostatnosti,
aby nepodléhali cizímu, aby nerozhodoval kapitál
o tom, kdo se může postaviti na vlastní nohy
hospodářské, nýbrž aby o tom
mohla rozhodovati práce, aby tedy kapitál byl udělán
služebným těm zemědělcům,
kteří chtějí na půdě
samostatně pracovati, ať již jako jednotlivci,
ať jako družstva. Na všechny musilo býti
stejně pamatováno.
Návrh zákona tedy byl ujednán tak, jak jest
vám předložen, pouze některé,
vlastně více formální změny
bude nutno provésti, poněvadž zákon
byl dán do tisku dříve, než byla schválena
ústavní listina. Tu bude musiti uvozovací
formule místo běžné, jaké jsme
používali dosud: "Z usnesení Národního
shromáždění se nařizuje",
před § 1. podle § 49. v ústavní
listině zníti: "Národní shromáždění
republiky Československé usneslo se na tomto zákoně".
Dále by byla ve článku 4. změna jen
slovní, totiž změna pojmenování.
V subkomitétu, který jednal o zákoně
náhradovém, byly totiž banky, které
jsou zahrnuty v § 4. odstavci posledním, nazvány
"bankami rentovými" a "kniha rentovní".
Výbor rozhodl, že účelnější
jest pojmenování "banka náhradová"
a "kniha náhradová", a tedy usnesl se
na znění slov "Bude-li náhrada za převzatou
půdu dřívějšímu vlastníkovi
zapsána jako jeho pohledávka do náhradové
knihy určité náhradové banky, může
tato banka úvěr podle § 2. poskytnout otevřením
účtů osobám, jimž z oné
půdy byly pozemky přiděleny." A §
5. pak by začal místo "Rentové banky"
"Náhradové banky". V§ 10. - bylo
by o tom se zmíniti při druhém čtení,
ale myslím, že to můžeme učiniti
již při čtení prvém - jest vynecháno
ve třetí řádce od konce "sbírky
zákonů a nařízení" za
č. 118. a v § 1. poslední slovo má býti
"zneužito" místo "použito".
V § 16. má býti "vydána" místo
"vydány".V § 14. jest nutno škrtnouti
v předposledním řádku slovo "dlužného".
Tím končím. (Výborně! Potlesk.)
Předseda: K slovu jest přihlášen
pan kol. Veselý.
Než mu udělím slovo, navrhuji, aby se řečnická
lhůta stanovila na dvacet minut. Jest snad proti tomu nějaká
námitka? (Nebyla.) Není. Uděluji slovo
panu kolegovi Veselému.
Poslanec Veselý: Vážené Národní
shromáždění!
Předloženým zákonem o úvěrové
pomoci nabývatelům půdy činíme
opět jeden krok k uskutečnění životního
cíle velkého počtu občanů Československé
republiky, našich zemědělských dělníků
a malozemědělců, k dosažení potřebné
půdy, která by stačila k jejich obživě
a zajištění obživy jejich rodin. Zákon
samotný má dopomoci nemajetným uchazečům
a nabývatelům půdy podléhající
záborovému zákonu tak, aby byli hospodářsky
osamostatněni a svou prací mohli jako samostatní
zemědělci živiti sebe i své rodiny.
Pokud se týče zákona samotného, je
v celku postaven na zásadách velmi dobrých,
avšak pokud se týče § 2., a sice úvěru
držebnostního na získání budov,
nemohu jaksi souhlasiti s tím, aby na budovy hospodářské
byl poskytován úvěr jenom do výše
50ti procent.
My víme velmi dobře, že veškeré
peněžní ústavy dnes zapůjčují
na budovy až do výše 80% a není tudíž
správné, aby tací malí zemědělci
a bezzemci, kteří budou moci nabýti půdy
podle přídělového zákona, musili
mít potřebný 50%ní kapitál
na splácení hospodářských budov
samotných.
V dalším, pokud se týče zákona
samotného, jeví se rovněž jakási
nesrovnalost u § 7., kde se praví: "Pozemkový
úřad může jménem státu
převzíti podpůrné ručení
až do devíti desetin prokázané ztráty
za pohledávky peněžních ústavů
a z fondů, jež poskytnou zápůjčky
podle zásad tohoto zákona."
Tedy v 1. § tohoto zákona je stanoveno, že ručí
stát za poskytnuté zápůjčky
plným obnosem u ústavů, které budou
zmocněny k provádění těchto
peněžních transakcí, naproti tomu ale
v § 7. ústavům , které půjčí
přímo bez koncese státní tento obnos,
béřeme možnost, získati v případě
insolvence dotyčného vlastníka celý
zapůjčený obnos beze ztráty zpět.
Tedy přimlouval bych se zato, aby tento paragraf byl pokud
možno pozměněn, aby totiž veškeré
ústavy, které poskytují úvěr
na takovéto usedlosti ze zabraných velkostatků,
podléhaly ručení státnímu a
stát aby ručil plným obnosem za ztráty
prokázané.
V § 13., pokud se týče úvěru
provozovacího, je správno, že úvěr
tento má býti poskytován z fondů,
zřízených u Pozemkového úřadu,
ale já bych se přimlouval za to, aby při
poskytování úvěru provozovacího
byly vzaty v úvahu především ústavy
místní, raiffeisenky a družstva, občanské
záložny a úvěrní družstva
hospodářská atd., která mají
daleko více možnosti zkoumati schopnost platební
a celkový stav hospodářský jednotlivých
uchazečů. To týkalo by se zákona samotného.
Zákon předpokládá, že uchazeči
nebude možno ucházeti se o veškeré tři
druhy poskytnutého úvěru, a já sám
se stanoviska uchazečů o půdu plně
souhlasím s touto intencí zákona, poněvadž
nedovedu si dobře představiti, že by ten nabyvatel
půdy mohl zatížiti se až do výše,
snad až 90% ceny dotyčného získaného
objektu, poněvadž pak by byl postaven před
nutnost a eventualitu, že by mu nebylo snad ani možno
vyhověti veškerým svým závazkům
jako dlužníku.
Zákon tento předpokládá ovšem,
že v blízké době, a co nejdříve,
uzákoněn bude další zákon v pozemkové
reformě, totiž zákon o náhradě
za zabrané velkostatky. Že brzké uzákonění
tohoto zákona jest bezpodmínečně nutné,
k tomu vedou nás závazné důvody. Vidíme,
že bez uzákonění zákona o náhradě
není možno prováděti vůbec parcelaci
zabrané půdy. Podíváme-li se dnes
na náš český venkov,najmě na
český jih a český jihovýchod,
vidíme tam desetitisíce i více rodin malozemědělců,
které jsou majiteli půdy do výměry
1, nejvýše 2 ha, která za dnešních
poměrů absolutně nestačí k
výživě těchto rodin.
Lidé tito za dřívějších
dob odcházeli v saisoně na práci do Německa,
nebo do Rakouska, nebo jinam. Dnes těmto lidem jest vzata
možnost, odejíti na práci do ciziny; jejich
žádosti o vydání pasů za účelem
umožnění odcestování na práci
do Francie nejsou splňovány se strany vlády
a tak tito lidé nemají dnes vůbec možnosti,
uhájiti nejnutnější živobytí.
Jsou to po většině saisonní dělníci
stavebního průmyslu a vzhledem k tomu, ze dnes v
našem státě jest stavební podnikání
téměř zastaveno, není jim možno
nalézti u nás dostatečné obživy
a jsou tak vydáni na pospas bídě a hladu.
Pokud se týče rodin malozemědělců,
na mnoha a mnoha místech vidíme, že za dnešních
poměrů není těmto rodinám možno
uhájiti si nejskrovnější živobytí
a desetitisíce těchto lidí netrpělivě
čekají, až bude jim půda, podléhající
záborovému zákonu, předána
do vlastnictví.
Z toho důvodu přimlouvám se za to, aby zákon
náhradový byl ještě tomuto Národnímu
shromáždění předložen a
uzákoněn, aby pak s prováděním
definitivní parcelace mohlo býti započato.
Ona jakási úleva, která má nastati,
a ukojení té touhy po půdě má
býti uspíšeno prováděním
§ 63. zák. přídělového,
totiž dáním půdy do nuceného
nájmu. Celá akce tato nepokračuje takovým
tempem, jakým by pokračovati měla, a absolutně
většiny žadatelů z řad zemědělského
dělnictva a malorolnictva neuspokojí. Vidíme,
že celá akce, která má býti provedena
tak, aby ještě pro jarní setí mohla
býti půda těm nejnutnějším
uchazečům přidělena, se zdržela,
a my dnes stojíme před tím, že dříve,
než bude moci býti půda přidělena
do prozatímního nájmu, zatím bude
se strany velkostatků oseta a uchazeči o půdu
budou odkázáni snad na dobu podzimní nebo
dokonce na příští jaro. (Posl. Dubický:
Ta se může přiděliti, i když je
oseta!) Bohužel, celá praxe, která prováděna
jest v otázce rozdělování půdy,
ukazuje k tomu, že není zde dosti snad snahy a dobré
vůle, aby oprávněné požadavky
malozemědělců a zemědělského
dělnictva došly včas a brzkého svého
ukojení. Pomalá práce Pozemkového
úřadu jest jista. Máme zjištěny
případy, že zákon o přídělu
a vyvlastnění půdy pro stavební účele,
který byl vydán v srpnu, není možno
prováděti, kde žádosti leží
u Pozemkového úřadu od měsíce
září a podnes nejsou vyřízeny.
Je smutno, pakli člověk intervenuje v takové
záležitosti, že bývá mu řečeno
úředníkem dotčeného ústavu,
že prý bude lépe, jestliže se žádost
vezme a postoupí politické správě,
poněvadž prý v Pozemkovém úřadě
by to trvalo. nejméně rok. Případ
takový, vážení přátelé
stal se právě v obci slapské, kde žádali
jsme za vyvlastnění stavebních parcel pro
vyhořelé občany, jímž je zakázáno
stavěti na starých stavebních parcelách
; podnes však ti lidé marně čekají,
až Pozemkový úřad rozhodne se dáti
povolení k vyvlastnění oněch parcel
stavebních. (Posl. Dubický: Dříve
se naučte znát zákon o tom, kdo má
takové povolení dávat! Obec podá žádost
a politický úřad žádá
Pozemkový úřad za svolení k nálezu
vyvlastňovacímu!) Dosud to svolení Pozemkového
úřadu nedošlo vůbec. (Posl. Dubický:
Protože to dělá politická správa
a ne Pozemkový úřad!) Bohužel ale
musí Pozemkový úřad dáti k
tomu svolení.
Celková situace tedy, jaká je dnešního
dne, nutí nás bezpodmínečně
k tomu, i aby provedení pozemkové reformy bylo co
nejvíce uspíšeno. Nenutí nás
k tomu jen hlad po půdě, nenutí nás
k tomu jen důtklivé žádosti se strany
zemědělského dělnictva a malých
zemědělců, ale nutí nás k tomu
i jiné důvody. My víme velmi dobře,
že dnešní držitelé velké půdy
vrhli se na pěstování plodin, nikoli vždy
nejnutnějších k výživě obyvatelstva,
nýbrž na pěstování plodin, které
daleko lépe zpeněží a které stávají
se předmětem spekulace a předmětem
vývozu do ciziny. Vidíme, že letošní
osev ozimů zvláště u velkostatků
poklesl téměř na polovinu. To vše mluví
pro to, aby půda těchto velkostatků co nejdříve
přešla do rukou drobného venkovského
lidu, bezzemků a malozemědělců, tak
aby tito mohli na ní plně a intensivně hospodařiti
a zajistiti tak výživu obyvatelstva Československé
republiky.
Kritický stav v našem zásobování
jest rovněž jedním argumentem pro to, aby půda
co nejdříve byla rozdělena, aby pak ty široké
vrstvy venkovského obyvatelstva, které na půdě
budou pracovat, našly na této také plnou obživu
a nebyly, jako dnes, odkázány na veřejnou
aprovisaci, která absolutně není s to, zaopatřiti
nejnutnější k obživě zdejšího
obyvatelstva. V Čechách máme celkem přes
70.000 rodin, nevlastnících půdu do 5 ha.
Počítáme-li při těchto 70.000
rodin pět příslušníků
v rodině, vidíme, že jest tři a půl
milionu lidí, které dnes jsou nesamozásobiteli.
Po provedení pozemkové reformy a definitivním
provedení parcelace budou samozásobiteli, budou
soběstační ve svém hospodářství
a nebudou odkázáni na veřejné zásobování.
Tím ovšem bude veřejnému zásobování
velice mnoho ulehčeno. Poukazuje se, že prý
rozdělením půdy na drobné zemědělce
poklesne výnos této půdy. Já jsem
opačného náhledu, poněvadž je
jisto, že na této rozparcelované půdě
každý z těch příštích
vlastníků bude pracovat s takovou intensitou, s
takovým napětím sil, že bude vždy
jeho snahou, aby výnos této půdy byl co největší
a že dnešní výtěžky velkostatků
namnoze zanedbávaných budou zdvoj- a snad zvícenásobeny.
Proto všechno musíme nasaditi v tom směru,
aby ještě náhradový zákon v tomto
Národním shromáždění byl
schválen, (Tak jest!) aby mohlo býti přikročeno
k definitivní parcelaci a definitivnímu rozdělení
půdy drobným uchazečům, zemědělskému
dělnictvu a malorolnictvu. Já s tímto apelem
na povolané činitele mám jen jedno přání:
aby těm, kteří dnes na českém
venkově hladoví, dostalo se půdy co nejdříve,
aby bylo možno obhájiti jejich živobytí.
(Potlesk v levo. Posl. Sechtr: Hlavně, pane kolego,
ve svém klubu, appellujte, aby na to přistoupili!)
Předseda: K slovu není dále nikdo
přihlášen, debata je skončena,
uděluji slovo závěrečné panu
zpravodaji.
Zprav. posl. Svozil: Vážené Národní
shromáždění! K věcem, které
zde p. kol. Veselý přednášel,
pokud se týče věcné stránky
zákona samého, nebylo by celkem co poznamenati,
poněvadž jeho vývody se zabývaly věcmi,
které k zákonu nepatří, ale dotýkaly
se úřadu, ve kterém také jsem, a jest
potřeba přivésti některé jeho
vývody na pravou míru. Předně se mluví,
že nechce Pozemkový úřad pomalou prací
vyvlastňovati půdu na stavbu domků, atd.
Já tedy musím konstatovati, že nemáme
bohužel doposud zákona, podle kterého by Pozemkový
úřad mohl vyvlastniti nějakou stavební
parcelu, nýbrž na tyto věci máme - pokud
jest známo - pro vyvlastnění parcel zákon
známý pod jménem zákona Pikova, kde
prostřednictvím okresních politických
správ je možno vyvlastniti stavební pozemky,
ale nikoliv jednotlivcům, nýbrž družstvům
a obcím. Obcím a družstvům! Tedy, pardon,
mohl by pan kol. Veselý věděti, že
my vyvlastňovati nesmíme, chceme-li zachovávati
platné zákony,a že v tom tedy není pomalé
úřadování Pozemkového úřadu,
nýbrž neznalost zákonů republiky u těch
pánů, kteří to vytýkali.
Druhá věc: říká se, že
se provádějí pomalu náhradní
pachty, které mají dáti nejnutnější
půdu, kde jest jí potřebí. Bylo uděláno
opatření, aby to bylo možno co nejrychleji,
proto to bylo co nejsilněji decentralisováno, mohou
do toho mluviti také malí interesenti a pod., ale
pánové, stojíme před volbami a já
myslím, že je naší povinností,
aspoň v Národním shromáždění
nedělati volební demagogii, (Výborně!)
a když ji neděláme a nechceme dělati,
tedy musím také poctivě říci,
že tyhle náhradní pachty mohou opatřiti
půdu jen těm, kteří mají možnost
také ji obdělati a z ní skutečně
bráti užitek, poněvadž těm, kteří
nemají možnost ji obdělati, nemají proto
ani živého, ani mrtvého fundu, těm ji
není možno přidělovati, poněvadž
by zůstala půda teprve ležeti ladem a neobdělána.
Také není možno - a na tom trvám - při
těchto pachtovních smlouvách dbáti
vždy na takové žádosti, které na
př. by jednotné hospodářské
objekty roztrhaly, takže je na nich hospodaření
nemožné k vůli několika měrám
toho zatímního krátkodobého pachtu.
Musíme míti na zřeteli zásobování
a, mluvil-li o tom pan kolega, musíme ty reformy prováděti
tak, aby obdělávání a tedy zásobování
neutrpělo po případě větší
pohromy, než jakou již trpí.