V severním pásmu plebiscitním rozhodlo se
totiž 75.000 Dánů, že chtějí
patřiti ke své původní mateřské
zemi, Dánsku. 25.000 Němců vyslovilo se proti
a nyní křičí "Vossische Zeitung",
že nastává doba, kdy těchto 25.000 Němců
bude úplně potlačeno a vydáno v šanc
potlačení Dánům. Dříve,
když bylo 75.000 Dánů v područí
Němců, to bylo v pořádku a nyní
když 25.000 má přijíti k Dánsku,
mluví se o potlačení. Nebudu dále
mluviti a rozvádět tu otázku mentality Němců,
jen poukáži na řeč pana Lodgmana
a články v německých novinách
i na dnešní úvodník "Prager Tagblattu".
To jsou nezvratné důkazy, že Němci zůstali
těmi starými.
Tento úvod pokládám tedy za nutno předeslat
vlastnímu svému výkladu. Znovu připomínám,
že v řešení problému národnostního
musíme ukázat dnes světu, že jsme se
odrakouštili, že chceme býti spravedliví,
že chceme býti loyální, ale že
se nebojíme. Výslovně prohlašuji, že
nechceme býti národem, jak Němci v tom špatném
slova smyslu neustále po nás házejí,
národem pánů, že nechceme vládnouti
nad Němci. My chceme státi na zásadě:
já pán, ty pán, ale spravedlivě.
Otázku národnostní musíme řešiti
za každou cenu a to proto, poněvadž čekají
nás veliké otázky hospodářské
a veliké otázky sociální a proto není
možno, abychom se utápěli zase dál v
těchto starých sporech národnostních
(Posl. dr. Klouda: Výborně!) Není to
možno, poněvadž to byla hráz, přes
kterou jsme se ve starém Rakousku nemohli dostati a která
brzdila činnost hospodářskou a toho dnes
ve svém státě nemůžeme potřebovat,
to musí býti jednou pro vždy zprovozeno (Hlas:
Docela správně!) Ústavní výbor
přistoupil k řešení této veliké
otázky za velmi těžkých okolností.
Již kol. Bouček měl příležitost
mluviti zde o poměrech, za kterých pracoval ústavní
výbor. Byla to opravdu vysilující a vyčerpávající
práce, pánové, o které nemáte
tušení. Ústavní výbor především
musel rozřešiti následující otázku:
"Dlouhý zákon - krátký zákon".
Máme-li udělati takový zákon, který
by vyčerpával celou materii jazykovou do posledních
podrobností, anebo máme udělati rámcový
zákon a provedení podrobností tohoto zákona
ponechati potom cestě nařizovací? A tu po
dlouhé debatě přiklonil se ústavní
výbor k tomu, že to má býti zákon
krátký a to z následujícího
důvodu. Předně žádný stát
v Evropě, který řeší tyto otázky,
nemá žádného takového velikého
zákona. Ku př. poukazuji jen na Belgii. (Hlas:
Německo také nemá!) Neznáme také,
pánové, naši budoucí organisace správní.
My dnes nemáme jasný obraz o tom, jak bude naše
správa celá vypadati, a proto také o něčem
budoucím nemůžeme dělati zákon.
To není možno, to uznala sama Národní
rada, která o věci se radila a která přistoupila
k názoru, že za nynějších poměrů
může se vypracovati jen rámcový, ale
výstižný zákon. Proto také veliký
zákon, který do podrobností vyčerpává
celou látku, ten ani za základní zákon
se nehodí. Tedy rozhodl se ústavní výbor
vypracovati rámcový zákon krátký,
ale musí splniti tento zákon následující
podmínky: musí býti jasný, přesný,
aby moc nařizovací měla přesný
podklad, na kterém by se mohla pohybovati. To bylo jedno.
Ale zase ne příliš široký, aby
státní moc vládní nemohla si dělati,
co chce. Tedy takový zákon musí býti
vypracován. Přiznávám sám,
vážené Národní shromáždění,
že návrh zákona, který leží
před vámi, není dílo dokonalé,
a není dílo takové, jakým sám
bych si je byl přál. Ale, vážené
shromáždění, uznejte, že většinou
je dílem kompromisu, jako všechno, co zde děláme,
a také na okolnosti, za kterých tento zákon
byl pracován. (Posl. dr. Hajn: Proč se dělaly
kompromisy? Vždyť tam jsou sami Češi?)
Bohužel, pravím, že musíme dělati
i s Čechy kompromisy. (Výborně! Hlas:
S kterými Čechy? Jiný hlas: Se starosvětskými!)
Především, co se týče paragrafu
1. Zde běželo o to, rozřešiti otázku,
jak nazvati náš jazyk. Celá tato otázka
rozvířila veřejnost snad více, než
bylo třeba. (Posl. Sís: Ale! Ale!) Pro mne
ta otázka byla jasnou. Co je jazyk československý?
(Posl. Sís: Státní jazyk, ale v závorce!)
Poněvadž máme svůj vlastní stát,
stát národní, tedy pro mne byla jasnou otázka,
že jazyk československý jest státním
jazykem, pro mne byl, pane kol. Sísi, státním
jazykem bez závorky. Ale většina ústavního
výboru a vláda sama vzala zřetel na mírovou
smlouvu. Chtěla totiž, aby mírová smlouva
byla do nejmenších podrobností dodržována.
A tu, poněvadž v mírové smlouvě
v článku 7. výslovně se praví,
že bez ohledu na to, že by vláda Československá
zavedla nějaký oficielní jazyk, tedy má
povinnost... atd. - tedy většina ústavního
výboru přiklonila se k názoru, že má
býti mírová smlouva i v této věci,
i v tomto zákoně dodržena, že má
přijíti sem: "Jazyk československý
jest oficielní." Jiná část ústavního
výboru stála na stanovisku, že i zde v tomto
zákoně má býti výslovně
precisováno, že je to jazyk státní.
Ustavní výbor řešil pak kompromisně
otázku tuto tak, aby byla mírová smlouva
dodržena, tedy že se má "oficielní"
a vedle toho na vysvětlenou, co se rozumí tímto
jazykem oficielním, že je to jazyk "státní".
Dále zde tvoříme... (Odpor) ... promiňte,
pánové, já zde stojím jako referent
ústavního výboru a referuji tak, jak mi bylo
ústavním výborem uloženo a jak většina
ústavního výboru rozhodla - dále je
zde tvořen nový termín a sice "jazyk
československý", což zde dříve
nebylo. Čeho jsme chtěli dosáhnouti tím?
Zde jsme chtěli vyznačiti, že není naprosto
žádného rozdílu mezi slovenštinou
a češtinou, (Výborně!) táž
práva, co platí pro češtinu, platí
pro slovenštinu a vice versa, co pro slovenštinu, platí
pro češtinu. My zde neznáme rozdílu
žádného. To jsme chtěli vyjádřiti
i v ústavním zákoně.
Tento § 1. stanoví dále, že jazyk československý
je jazykem, v němž děje se úřadování
všech soudů, úřadů atd., s výhradou
toho, co ustanovuje § 2. a § 5. A tu přicházíme
k nejdůležitější kapitole tohoto
jazykového zákona, je to totiž zákon
týkající se minorit. Ústavní
výbor vzal zde za základ systém teritoriální,
totiž stanovil, které okresy mají býti
pokládány za smíšené. Zde proti
původnímu návrhu "okresy správní"
změnili jsme toto "okresy správní",
poněvadž není ještě v platnosti
zákon o župním zřízení,
nejsou ještě zřízeny ty malé
budoucí okresy správní, tedy rozhodl se ústavní
výbor pro "okresy soudní", jak nyní
jsou. Tam stanovil, že smíšené jsou okresy,
které mají vlastně 20 % státních
občanů téhož, ale jiného jazyka.
Co to znamená? Aby snad nebyly za smíšené
okresy pokládány ty okresy, které by měly
sice 20 % jinojazyčného obyvatelstva, ale různého,
dejme tomu Maďarů, Němců, tedy téhož
jazyka. A nyní úřady a orgány, které
jsou zřízeny pro tyto smíšené
okresy, mají povinnost, přijímati v jazyce
podání všecky žaloby atd. a vydávati
vyřízení také, a zde nejen v jazyku
československém, ale i v jazyku podání.
Tedy zásada jest, že tyto úřady mají
vydati vyřízení v jazyce československém,
ale vedle toho také v jazyce podání, tedy
maďarském, německém atd. A dále
se ale stanoví, poněvadž mnohde nebylo by účelným,
aby na př. v německých okresích se
neztěžovala správa, aby nemusely úřady
vydávati dvojjazyčná vyřízení,
může býti nařízením stanoveno,
které úřady a pokud mohou vydávati
vyřízení jen jednojazyčná,
tedy německá, eventuelně maďarská.
Vztahuje se to především na nejnižší
instance, které jsou zřízeny pro okresy,
a pak podle rozhodnutí ústavního výboru
pro druhou instanci, tedy pro krajské soudy, župní
úřady atd.
Dále co se týče projednávání,
je zde otevřena ještě otázka, musí-li
úřad přijatá podání
vyřizovati v jazyku podání, v jazyku československém,
event. jen v německém, maďarském, polském
atd. Nyní otevřena otázka, jak se děje
projednávání. A tu, poněvadž
jiné poměry jsou u nás, jiné poměry
jsou na Slovensku, tedy ponecháno jest moci státní,
moci výkonné, jak ustanoví, jak se stranami
má býti projednáváno. Tedy to stanoví
§ 1. Podávám ovšem výklad jen v
hrubých rysech.
Co se týče § 3., upravuje tuto otázku
pro samosprávné úřady. Víte
jistě všichni, pánové, co nám
dělaly úřady samosprávné, co
nám dělaly obce, co nám dělala okresní
zastupitelstva. Když měly přijímati
česká podání, tedy buď je zamítaly,
nebo je přijímaly, ale nevyřizovaly. Nyní
tato otázka musí býti konečně
zprovozena se světa. A zde základním státním
zákonem jest ustanoveno, že musí přijímati
všechny úřady podání v jazyku
československém, je vyřizovati, ale abychom
také zamezili, co se dálo v poslední době,
že některé obce, některá obecní
zastupitelstva přijímala sice podání
česká, ale nevyřizovala jich, nebo tam, kde
přišli Češi do obecních zastupitelstev,
oni jejich návrhů nepřijali za podklad jednání,
tedy nejednali o nich, oni připustili je sice vyložiti,
ale vůbec o nich nejednali. A to jest právě
tímto § 3. zamezeno.
Co se týče minoritních věcí,
to jest stanoveno v odstavci posledním, a to analogicky,
tak jako u úřadů státních.
§ 4. petrifikuje onu naprostou rovnocennost a rovnost jazyka
slovenského s jazykem českým. Tedy zde není
rozdílu mezi češtinou a slovenčinou,
podání české jest právě
tak na Slovensku platné, jako slovenské na př.
v Plzni; tedy po té stránce není žádného
rozdílu.
§ 5. konečně stanoví to, co máme
uloženo článkem 9 mírové smlouvy.
Tento článek 9. mírové smlouvy stanoví
totiž:
"Pokud jde o veřejné vyučování,
vláda československá poskytne ve městech
a v okresích, v nichž je usedlý značný
zlomek občanů československých jiného
jazyka než českého, přiměřené
příležitosti, zajišťující,
aby dětem těchto československých
občanů se dostalo vyučování
v jejich vlastní řeči. Toto ustanovení
nebude však vládě českoslovanské
brániti, aby učinila povinným vyučování
řeči české.
V městech a v okresích..." atd.
Tedy to stanoví mírová smlouva a to je zde
do § 5. vsunuto.
A nyní dovolte mně, abych připomenul ještě
k § 5., že jednou částí ústavního
výboru byl dán podnět, aby do tohoto základního
zákona přišla povinnost, že jazyk československý
je povinným učebným předmětem
na všech školách naší republiky.
Ovšem tato otázka po dlouhé a dlouhé
debatě byla rozřešena tak, že toto ustanovení
nepatří do zákona základního,
nýbrž do zákona školního. Tam musí
býti tato zásada řešena, ne v zákoně
základním. (Posl. Sís: Tam přiznána
nebude!) To bude záviseti na příštím
sněmu a na příští vládě.
To závisí, pánové, zase všechno
od nás.
Co se týče § 6., tu jest důležité
ustanovení, které rovněž jest recipováno
z mírové smlouvy, že totiž v jazykové
otázce sněm podkarpatský má právo
si sám zaříditi věc tak, jak chce.
Ale zde jest jiná otázka ještě, ta,
že musí býti podle mírové smlouvy
zachována jednota státu. Článek X.
ustanovuje, že Podkarpatská Rus bude vybavena nejširší
samosprávou, slučitelnou s jednotností státu
Československého. A tu ovšem, kdyby úřady
naše neměly možností, aby dorozuměly
se s úřady Podkarpatské Rusi a vice versa,
tedy by ta jednotnost státu byla porušena. Tudíž
musilo zde býti pojato ustanovení, které
by nevylučovalo jazyka československého z
Podkarpatské Rusi. Zároveň ale navrhli jsme,
pro Podkarpatskou Rus ponechati § 1. v platnosti, kde jazyk
československý i tam by byl státním
a oficielním jazykem. To nebylo dobře možno,
poněvadž by to odporovalo mírové smlouvě.
To byl těžký problém, jak upraviti tuto
otázku. Proto byla upravena tak, že bylo vloženo
do § 7., že sněmu, který bude zřízen
pro Podkarpatskou Rus, jest vyhraženo, aby upravil jazykovou
otázku pro toto území způsobem, slučitelným
s jednotností státu Československého.
Zde jsme chtěli dáti tímto ustanovením
možnost, by i tam bylo možno česky úřadovati.
Nyní, vážené shromáždění,
přicházím k důležitému
paragrafu, který za bývalého Rakouska natropil
tolik zlé krve, který byl vlastně příčinou
všech těch jazykových sporů, které
u nás nastaly, kde mohl každý soudce kdykoliv
a kdekoliv podpáliti tuto hořlavou látku,
která zde byla, a mohl rozvířit tyto jazykové
spory, kdy chtěl. Tomu nyní článek
7. má odpomoci. Již dnes v úvodním článku
"Prager Tagblatt" křičí, že
prý jsme se přizpůsobili methodě národa
pánů atd. Pánové, prohlašuji
výslovně, že to, co zde prohlašují
Němci ve svých novinách, jest ta nejnespravedlivější
a nejneoprávněnější výtka,
kterou nám dělají. Kdo prostuduje tento zákon,
musí říci, že jsme se zachovali k Němcům
zcela loyálně, spravedlivě a že nám
nesmějí vytknouti ani to nejmenší.
Tímto § 7. totiž odděluje se jazyk od
věci samé, od věci sporu. Dříve,
ve starém Rakousku, byla totiž spojena řeč
s judikaturou, takže soudce sám mohl rozhodnouti jak
o jazyku, tak o věci, mohl rozhodnouti, jestli žaloba
sepsaná v nějakém jazyku, na příklad
v češtině, jest přípustná,
nebo naopak.
Konečně tomu zlořádu musíme
odpomoci tímto § 7., kde se jazyk, tedy řeč
odděluje od věci samé, odlučuje se
od judikatury a dává se moci správní,
takže správní úřad rozhodne,
v jakém jazyku má ten který soudce přijímat
žaloby atd.
Před nynějším § 8. část
ústavního výboru navrhovala ustanovení:
"Úředníci a zřízenci státní,
jakož i úředníci a zřízenci
ústavů a podniků státních musí
býti znalí jazyka československého."
Vážené Národní shromáždění,
toto ustanovení zase je takovým choulostivým
bodem a zase takovou otázkou, která byla rozvířena
a kterou řešiti bylo obtížno. My jsme
těžce nesli v Rakousku, že na příklad
ministr železniční vydal drakonický
výnos, že každý dělník,
i na stavbě dráhy, každý hlídač
a kde kdo musí umět německy, a dal provádět
tento svůj drakonický výnos také drakonickým
způsobem. A tu nevím, kdo by z vás chtěl,
aby také k této věci u nás se sáhlo.
Máme my také nutiti i ty, kteří toho
naprosto nepotřebují a kteří nutně
nemusejí, máme na příklad někde
v Liberci nebo v Chebu atd. nutiti dělníka na dráze
nebo hlídače k tomu, aby uměl česky?
To, vážené Národní shromáždění,
jistě nikdo z nás nebude chtíti a není
toho také třeba.
Ale na druhé straně prohlašuji, že jistě
také všichni úředníci, kteří
mají důležité postavení v naší
republice... (Posl. Dubický: Všichni úředníci!)
Ano, to se rozumí samo sebou. (Posl. Sís: Každý
úředník má důležité
postavení!) Ano, já povídám: Úředníci,
kteří mají všichni opravdu velmi důležité
postavení, o nich se rozumí samo sebou, že
budou uměti česky. (Posl. dr. Mazanec: To se
nerozumí!) To vyplývá samo sebou z §
1. ve spojení s § 2., že úředníci
musejí umět také česky.
Běželo nyní o to, máme-li to dát
přímo do ústavního zákona,
či patří-li to do pragmatiky úřednické,
a tu ústavní výbor rozhodl se pro to, že
toto ustanovení má přijít do úřednické
pragmatiky, že má to býti ponecháno
cestě nařizovací a že do zákona
nemá to býti pojato. (Poslanec dr Hajn: Včera
večer se ústavní výbor tak usnesl,
ale ráno to bylo jinak! Poslanec dr Mazanec: Je pragmatika
nařizovací cestou?) Zase to opakuji, bude to
vaší věcí, věcí příštího
Národního shromáždění,
aby udělalo u vlády takové opatření,
aby rozhodla tak, jak vy si přejete. (Posl. Sís:
Proč ne toto Nár. shromáždění?)
Třeba i toto Národní shromáždění
to může udělat, to záleží
naprosto na vás, na nikom jiném. Vy jistě
máte tolik moci,... (Posl. dr. Mazanec: To se ukázalo!)
abyste učinili takové opatření. Pane
kolego Síse, jest spor o to, patří-li to
do zákona či nikoliv. To je věc názoru.
Ústavní výbor se rozhodl pro to, vynechati
toto ustanovení a ponechat to řešení...
(Posl. dr Hajn: Ráno jste rozhodli tak a večer
jinak!) Já referuji jen, jaký byl výsledek,
ať se to stalo ráno či večer. (Posl.
Sís: Usneseno jest, že nemusí umět česky!)
To není pravda, že nemusejí umět česky,
to tím řečeno není, a prosil bych,
aby ústavní výbor nebyl podezříván
z něčeho, co nebylo jeho úmyslem.