Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Dále praví se v § 2., že osoby, které měly domovské právo v této lhůtě 1. ledna 1910 nebo které dodatečně státní příslušnosti rakouské nabyly a jsou bývalými gážisty rakousko-uherské nebo uherské branné moci potud, pokud v této armádě rakousko-uherské sloužily ne více, než 5 roků, poskytne československá republika odbytné co do jejich sociálního zaopatření pro budoucnost, odbytné rovnající se jednoročnímu služebnímu příjmu, dne 28. října 1918 jimi požívanému. Pokud slouží více, než 5 let, ne však více, než 10 let, mají nárok na odbytné ve výši dvojnásobného ročního příjmu, dne 28. října 1918 jim přísluševšího.

K tomuto odstavci tohoto paragrafu navrhuje se druhá resoluce zvláštní, která není zde vytištěna, - resoluce třetí bych řekl správně - která stanoví, že odbytné podle ustanovení tohoto zákona oprávněným příslušející nebude jim vyplaceno částkou ročního nebo dvouročního služebního příjmu najednou, nýbrž v 12, případně 24 měsíčních kvótách. Současně budiž jim uloženo podmínkou nároku za povinnost, věnovati se po dobu tohoto roku přípravě vykonávání civilního zaměstnání podle instrukcí naúčtovacího odboru M. N. O. Výjimky z tohoto ustanovení o způsobu vyplácení odbytného může ovšem M. N. O. připustiti podle zvláštních okolností jednotlivých případů.

Na této resoluci usnesl se slavný výbor dnes ráno.

Tato resoluce má za účel, vyplnit jisté opatření sociálně-politické, které navrhuje samo ministerstvo N. O. Je totiž samozřejmo, že, když by bylo toto odbytné ve výši jednoročního nebo dvouletého služného vyplaceno dotyčným bývalým gážistům najednou, že by bylo velmi snadno utratit je najednou, a že by po nedlouhé době tito bývalí gážisté, kteří snad až do dneška požívají zaopatření řádného, měsíčního, octli se v těžkých rozpacích, resp. v těžkých poměrech sociálních, a tomu má býti zabráněno tím způsobem, že jim to odbytné nebude vyplaceno najednou, nýbrž že i nadále bude nebo má býti jim placeno podle tohoto resolučního návrhu v měsíčních kvótách, avšak za současného podřízení se evidenci umísťovacího odboru ministerstva N. O., kterýžto odbor bude pečovat o to, aby tito bývalí rakousko-uherští gážisté během doby, kdy jim bude toto odbytné ve lhůtách měsíčních vypláceno, byli přidržováni k naučení se určitému zaměstnání civilnímu, které by se mohlo státi potom trvalým zdrojem jejich existence hmotné, když bude toto odbytné po roce, po dvou letech vyčerpáno. Na nutnost tohoto opatření byl branný výbor upozorněn dodatečně, a proto se tato resoluce na základě dnešního usnesení dodatečně předkládá. Mně se zdá, že jest její účelnost pro všechny zřejmou.

Další odstavec §u 2. stanoví, že těm bývalým rakousko-uherským vojenským lékařům, kteří měli by podle tohoto § 2. nárok na toto odbytné, bude toto odbytné vyplaceno jenom potud, pokud si skutečně odsloužili za rakouských dob normální sedmiletou službu aktivní v bývalé rakouské armádě, ke které byli vázáni následkem toho, že měli a pokud měli určitá stipendia studijní, nežli se vojenskými lékaři stali. Toto odbytné bude tvořiti dvojnásobnou roční gáži, poněvadž právě tím, že sloužili 7 roků, sloužili více než 5 let, a tudíž podle přechodného ustanovení, že každý, kdo sloužil více než 5 let, má nárok ve výši dvojnásobné roční gáže, přísluší dvojnásobné odbytné těmto lékařům, kteří více než 7 let v rakouské armádě sloužili.

Odstavec 3. §u 2. stanoví, že osobám vojenským bývalé rakousko-uherské branné moci, které v ní sloužily více než 10 let, přísluší i od naší republiky nárok na trvalé zabezpečení pensijní potud, pokud ovšem měly domovské právo nejpozději 1. ledna 1910 v naší republice, neb pokud jim byla státní příslušnost v naší republice dodatečně propůjčena, avšak že jim bude poskytnuta jenom pense v nejnižší výměře VI. hodnostní třídy. Cíli prakticky: kterýkoliv generál bývalé rakousko-uherské branné moci, který u nás bude jako náš příslušník bydleti a na základě tohoto zákona bude míti nárok, požadovati zaopatření pensijní, nedostane ho na základě své poslední šarže generálské, nýbrž jenom v nejvyšší výměře šarže plukovnické.

Zde se nárok na sociální zabezpečení podle rakouských zákonů zmenšuje. Myslím, že nemusím široce o tom mluviti, že všichni uznáváte spravedlnost tohoto nároku, řeknu přímo: i z důvodů sociálních i národních. Činí se tak ovšem více z důvodů národních. Zaopatření dle VI. hodnostní třídy v šarži plukovníka stačí k důstojnému lidskému životu. Není povinností československé republiky, aby ty pány, kteří ke generálským šaržím za dob rakouských dospívali ne vždycky cestou normální, nýbrž velmi často právě následkem ostrého akcentování protičeskosti, jmenovitě v našich zemích, za jejich protičeské smýšlení a za jejich kariéru v rakouské armádě odměňovala vysokými pensemi. Ovšem tyto pense budou vyměřeny na základě bývalých rakouských gáží, nebo podle zákona platného v době 28. října 1918 a ne podle platových příjmů, které budou zavedeny v době platnosti tohoto zákona v naší armádě nyní. To jest podstatný rozdíl. Jak víte, dostali jste na stoly předlohu o úpravě platů důstojnických a gážistů vojenské naší moci. Tyto platy budou přirozeně vyšší a není naší povinností, abychom je beze všeho apercipovali na bývalé rakousko-uherské gážisty, kteří od 28. října 1918 z velké části také službu v naší armádě nevykonávali.

Podle příslušného ustanovení bývalých zaopatřovacích zákonů rakouských, platných v době do 28. října 1918, budou poskytovány pensijní požitky pak nejenom těm gážistům, kteří dosud žijí, nýbrž i pozůstalým po nich vdovám a sirotkům.

Nároků na jakékoliv odbytné podle tohoto zákona nemá nikdo, kdo již odbytné v jakékoliv formě od naší republiky nebo od státu rakousko-uherského, od Rakouska neb Uherska obdržel. § 3. navrhovaného zákona stanoví, že nároky, které byly právě normovány, budou příslušeti také těm bývalým rakousko-uherským vojenským gážistům, kteří budou do roka ode dne po úplném návratu ruských legií dodatečně ze služby v naší branné moci propuštěni, t. j. bývalí rakousko-uherští gážisté, kteří sloužili jen v bývalé rakousko-uherské armádě do dne 28. října 1918. Jestliže právě následkem toho, že většina našich zahraničních legií není ještě doma, nebylo možno v dosavadní a nynější branné moci všechna místa opatřiti tím způsobem, že by byli na ně ustanoveni důstojníci z řad legionářů, jestliže však po úplném návratu ruských legií ze Sibíře bude dostatečně petentů z řad legionářských na tato místa důstojnická v naší příští branné moci, bude přirozeně naší mravní povinností, abychom jim možnost existence v naší branné moci opatřili třeba na zdánlivý nebo i skutečný úkor těch, kteří byli do 28. října 1918 příslušníky branné moci rakouské. Proto se stanoví, že ministerstvo Národní obrany má právo, do roka ode dne úplného návratu ruských legií ze Sibíře některé z dosavadních důstojníků naší brané moci propustiti, ale ovšem potom tito propuštění gážisté nynější branné moci - jak víte, všichni jsou přijati jen provisorně, není definitivního obsazení míst v armádě právě vzhledem k tomu, že se počítalo s nutností zaopatřiti legionáře - budou míti ovšem nárok na to zaopatření, jaké je normováno předchozími odstavci tohoto zákona. Den návratu bude stanoven zvláštním nařízením ministerstva Národní obrany poněvadž dnes ho stanoviti nelze, neboť se dosud neví, kdy poslední transport do vlasti přibude. Za základ pro ustanovení pensijních nároků nebo odbytného těchto lidí do roka od návratu legionářů ze Sibíře propuštěných bude ovšem vzata ne gáže rakouská, nýbrž gáže, které budou požívati nyní na základě platových schemat, které se v novén zákoně v požitcích vojenských gážistů právě předkládají.

Nyní je významný § 4., který opatřuje, řekl bych, tu národní spravedlnost v nároku na zaopatření od republiky československé. Stanoví, že žádného nároku na zaopatření, odbytné, nebo pensi od československé republiky nemají osoby vojenské z bývalé branné moci rakouskouherské, uherské a rakouské, které ve svém jednání dopustily se činů, které se příčí hrubě ustanovením příslušných odstavců mírové smlouvy a které budou dodatečně podrobeny trestnímu řízení ve smyslu mírových smluv, mírovou konferencí versailleskou a Saint-Germain en Layeskou stanovených, - nemají osoby, které podle těchto ustanovení a podle tohoto řízení budou uznány vinnými, že se dopustily činů, které hrubě porušily mezinárodní pravidla o vedení války, že se dopustily surovostí, směřujících proti tomu modernímu vedení války, jaké bylo normováno mezinárodními konvencemi, že tyto osoby, pokud jsou dnes v naší branné moci nebo pokud jsou pensisty bývalé rakousko-uherské branné moci, ale našimi státními příslušníky, od československé republiky žádných platů, příjmů nebo zaopatřovacích požitků nedostanou a nebudou míti nároků na žádné odbytné.

Stejně se stanoví, že budou odňaty jakékoli požitky zaopatřovací, i odbytné i pense, těm z dosavadních osob, příslušníků naší branné moci, kterým bude prokázáno zvláštním šetřením, jehož normy budou stanoveny nařízením ministra Nár. obrany, že jako gážisté rakousko-uherské nebo uherské branné moci, mimo svoji povinnost, i nad ni na zájmech československého národa, na něm a jeho příslušnících těžce se provinily tím, že hleděly persekucí československých lidí získati si nárok na mimořádný postup nebo zlepšení své kariéry, a které tímto způsobem neplnily svojí povinnost, ke které byly snad vázány svou přísahou, nýbrž při tom dělaly více jen proto, aby si tímto způsobem persekucí československého národa získaly obliby nahoře, lepší kariéry osobní nebo zištného úspěchu. Těmto lidem přirozeně naše republika, pokud jim bude ničemné nebo svévolné jednání proti našemu národu prokázáno, žádného odbytného, ani žádného pensijního zaopatření dáti nemůže a nedá. Jest samozřejmo, že tato fakta budou konstatována, jak jsem řekl, spravedlivým řízením, při kterém bude dána obviněným možnost námitek, vysvětlivek, obhajoby a ve kterém bude přirozeně na konec rozsudek ještě vysloven ne jen osobou jednou, nýbrž komisí. Podle našeho mínění touto komisí mohla by býti komise, jíž má býti svěřeno provádění tohoto zákona resp. podávání návrhů na přijímání nebo propouštění bývalých gážistů rakousko-uherských.

Bývalým pensistům rakousko-uherské branné moci, kteří byli pensisty této branné moci již 28. října 1918, poskytne naše republika zaopatření dle zákonů a nařízení v té době platných, ale poskytne jim je zase jen potud, pokud se ani podle ustanovení mírových smluv, ani podle ustanovení tohoto zákona ve svém úředním jednání na spravedlivých nárocích československého národa persekucí českých lidí nad svoji povinnost jenom z důvodů kariéry podvodně neprohřešili, pokud tudíž tohoto nároku na zaopatření, jenom mravního, nikoli právního, svým jednáním za doby Rakouska nepozbyli. Tyto pense neb zaopatřovací požitky budou však poskytovány jenom do výše VI. hodnostní třídy, tedy, jak jsem řekl, pensistům bývalým rakouským generálům zase ne v šarži generálské, nýbrž v šarži nejvýše plukovnické.

Osoby, ať aktivní, ať pensionované, které nabudou státní příslušnosti československé teprve opcí podle ustanovení mírových smluv tím, že budou optovat pro náš stát, jakýkoli nárok na zaopatření ať odbytné, ať pensi nepřísluší.

§ 7. stanoví, že veškeré gáže pro určení odbytného nebo nároků na zaopatření směrodatné budou dodatečně ministerstvem Národní obrany přezkoušen, a ministerstvo Národní obrany má povinnost určiti, zdali v každém jednotlivém případě byla poslední požívaná gáže, sloužící za základ určení odbytného nebo pense, podle tohoto zákona získána skutečně způsobem čestným, normálním postupem nebo postupem, který odměňoval dotyčného jenom za jeho odbornou znalost, čili zda v daném případě domohl se tento člověk určité vysoké gáže jenom persekucí českého lidu, hamižností, protekcí atd. Tímto § 7. dává se našemu ministerstvu moc a právo, aby event. tuto kariéru, za Rakouska z důvodů hamižných, špatných vysoce vyhnanou, snížilo dodatečně, event. tím, že bude stanovena gáže, podle které se mají požitky vyměřiti.

Tím, slavné shromáždění, jsem vyčerpal obsah navrhovaného zákona a dovoluji si vám ještě jenom předložiti žádost, formulovanou v resoluci druhé k tomuto zákonu, to jest, ve které branný a rozpočtový výbor a z vašeho usnesení i Národní shromáždění vyzývá vládu, aby analogický zákon předložila také, pokud běží o bývalé nebo dosavadní gážisty četnictva. O četnictvu se v tomto zákoně ničeho nemluví proto, poněvadž četnictvo nyní podle organisace státní správy nespadá do kompetence Národní obrany, nýbrž do kompetence ministerstva vnitra.

My všichni víme, že úplně analogické poměry, ještě daleko horší panovaly ve sboru gážistů četnictva rakousko-uherského, a ještě velmi mnozí z nás a já sám osobně bych mohl vykládati o tom, jak četničtí lidé hleděli na úkor českého lidu získati si lepší kariéru. (Posl. dr. Hnídek: Státní úředníci také!) Tak jest. Myslím, že by tyto předpisy měly býti rozšířeny i na civilní zaměstnance dodatečně. To je povinností vlády. My, branný a rozpočtový výbor, žádáme, aby vláda podobný zákon navrhla Národnímu shromáždění, také co do nároků bývalých nebo skutečných dosavadních důstojnických gážistů četnictva, co do možnosti jejich propuštění s nároky nebo bez nároků na zaopatření.

Slavné Národní shromáždění! Jsem přesvědčen, že nikdo z vás nebude v tomto zákoně spatřovati nějakou šikanu projev šovinismu, naopak že všichni jste přesvědčeni, že tento zákon opatřuje jen vyšší lidskou a národní spravedlnost, že má učiniti zadost sociálnímu zabezpečení těch, kteří ho zaslouží, resp. kteří si nezískali takových zásluh o Rakousko, které byly získány na náš účet, ale na druhé straně, že je vyšší spravedlnost, aby osoby, které z neštěstí druhých chtěly zlepšiti svou kariéru, byly potrestány, a to se děje tímto zákonem. Proto vás prosím jménem výboru rozpočtového i branného, abyste přijali zákon ten tak, jak se vám předkládá, a pro něj hlasovali. Fiat institia. (Výborně! Potlesk)

Předseda: Třetí resoluce, kterou přečetl pan zpravodaj a také schvátil výbor, jest opatřena dostatečným počtem podpisů a jest předmětem jednání. Ke slovu není nikdo přihlášen, debata je skončena, přistoupíme k hlasování.

Prosím o zaujetí míst. (Děje se.) Poněvadž zákon sám materií svou jest jednotný a má pouze 8 paragrafů a žádný pozměňovací návrh nebyl učiněn, dám hlasovati o něm v celku.

Námitek proti tomu není? (Nebyly)

Kdo souhlasí tedy s § 1.-8. inclus. zákona tak, jak jest obsažen ve zprávě výborové, jakož i s nadpisem jeho a úvodní formulí, prosím, aby povstal. (Děje se.)

To jest většina, zákon jest schválen v prvém čtení.

Přeje si pan zpravodaj slova ke druhému čtení?

Zpravodaj posl. Špaček: Ne!

Předseda: Kdo souhlasí se zákonem, přijatým právě ve čtení prvním, také ve čtení druhém, prosím, aby povstal. (Děje se.)

To jest většina. Zákon je schválen i ve čtení druhém, a přistoupíme ještě k resolucím, z nichž dvě jsou obsaženy ve zprávě výborové a třetí je resoluce, kterou přečetl pan zpravodaj. Myslím, že ji čísti nemusím.

Kdo s těmito třemi resolucemi souhlasí, prosím, aby povstal. (Děje se.)

To jest většina. Také tyto tři resoluce jsou přijaty a tím tento odstavec denního pořádku jest vyřízen a přistoupíme k odstavci odloženému 10.,

11. ke zprávě ústavního výboru o vlád. návrhu zákona (tisk číslo 2271) o inkorporaci kraje Hlučínského.

Zpravodajem jest pan dr. Hnídek. Uděluji mu slovo.

Zpravodaj posl. dr. Hnídek: Slavné Národní shromáždění!

Článkem 83. mírové smlouvy mezi mocnostmi spojenými a Německem, která byla podepsána ve Versaillesu 28. června 1919, dostává se nám malého území z bývalého Horního Slezska, které obnáší asi 340 čtverečních kilometrů asi s 38.500 obyvatel. Běží zde asi o 40 obcí kraje Ratibořského. Tato krajina skoro po 200 letech vrací se znovu ke své mateřské zemi, a tu budiž mi dovoleno, abych při této příležitosti znovu a znovu opakoval svou žalobu, že mírová konference pařížská nevrátila nám celý ten kraj, který historickým právem i přirozeným právem patří nám. Běží totiž o celou řadu farností z okresu ratibořského, jejichž obyvatelstvo je původem české. Běží zde o celou řadu far: Borutín, Kobeřice. Křenovice, Velké Petrovice, Oldřišov, Pyšť, Štěpánkovice, Třebom, Sudice. Je to asi 24 nebo 25 tisíc obyvatel. Vědomí tohoto obyvatelstva jest úplně české. Oni sami říkají si, že jsou Moravci; tedy o původu nějakém polském nebo německém nemůže býti řeči. A toto obyvatelstvo bude rozhodovati plebiscitem o své příslušnosti. Dle mého přesvědčení a dle přesvědčení také znalců poměrů tohoto kraje ratibořského toto obyvatelstvo, které žije v dosti napjatém poměru s Polskem, bude nejspíše hlasovati pro Německo, ačkoli patří tyto krajiny nám. Hranice tohoto území určí zvláštní sedmičlenná komise, ve kteréžto pět členů bude míti dohoda, potom jednoho člena my a jednoho člena Polsko. Ovšem pravděpodobně v této komisi bude míti dohoda jen čtyři členy, poněvadž asi Spojené státy severoamerické se této komise nesúčastní. Ovšem není vyloučeno, že při stanovení hranic při této komisi může nastati určitá rektifikace vzhledem na poměry hospodářské, národnostní, komunikační atd., jest možno, že některé obce pak budou přiděleny ještě k nám. Ale na nějakou velkou rektifikaci hranic ve smyslu, o němž jsem mluvil, není bohužel ani pomyšlení.

Nelze ovšem činiti výtky naší delegaci mírové v Paříži, kde náš ministr zahraničí i míroví delegáti užili všech možných prostředků, aby zjednali spravedlnosti průchod ohledně těchto krajin. Ale veškerá tato námaha byla marná nevysvětlením, snad i neporozuměním rozhodujících členů mírové konference.