Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Souhlasíme tedy plně jistě s tím, aby v této otázce bylo pokračováno na té cestě, kterou naznačil ministr Sonntág. Tím končím. (Výborně! Potlesk.)

Předseda: Slovo dále má pan kol. Sáblík.

Posl. Sáblík: Vážené Národní shromáždění!

Bylo zde již v debatě rozpočtové mluveno, jmenovitě kol. Zikou a ministrem zemědělství o tom, jak důležitou nejen pro zemědělství samo, nýbrž i pro průmysl, pro zaměstnání dělnictva a pro státní pokladnu je otázka zvýšení produkce půdy. Já v té krátké době, která je mi vyměřena, nechci opakovat, co zde už bylo řečeno; chci jenom se zmínit o některých odvětvích zemědělské produkce a poukázati na její důležitost.

Je to v první řadě naše bramborářství. Vypěstění jak možno největšího množství bramborů je nutno nejenom proto, abychom docílili rovnováhy v zásobování obyvatelstva, ale je nutno také proto, abychom udrželi a zaměstnati mohli průmysl, který bramborů, ev. výrobků z bramborů nevyhnutelně potřebuje. Je to škrob, dextrin a jiné výrobky ze škrobu.

Ani před válkou nebylo u nás bramborářství na tom stupni, jako v pokročilejších zemích sousedních, kde věnovali racionelnímu pěstění bramborů dávno větší péči, než bylo u nás ještě za starých rakouských vlád.

Tak podle prof. Stoklasy vypěstilo se v Holandsku po ha až 199 q, ve Švédsku 184 q, v Belgii 175 q, v Německu 150 q, kdežto u nás, v bývalém Rakousku průměrně jen 100 q. Naše země jako hospodářsky pokročilejší, Čechy a Morava, měly o něco větší průměr, ale ten přece jen obnášel v Čechách asi 107, na Moravě 113 q.

Podle jiné statistiky v průměru let 1901 - 1910, tedy za jedno 10letí, byl průměrný výnos po 1 ha v Německu 135 q, u nás 101 q.

Vidíme, jak je to ohromný rozdíl mezi výnosem bramborů v Německu a u nás a jak přirozeně taková menší sklizeň má také vliv na průmysl a na zásobování obyvatelstva.

Během války přirozeně klesla výnosnost tato ještě daleko více, jak nedostatkem hnojiv, tak špatným zpracováním půdy, takže byl podle výkazů statistického státního úřadu v Čechách v r. 1919 průměrný výnos pouze 664 q, tedy proti tomu předválečnému, který obnášel asi 110 q, o celou ¹/₃ menší.

To je klesnutí výnosu po hektaru. Ale vedle klesnutí výnosu po hektaru klesla také během války značně osevní plocha bramborů, výměra půdy, osázené brambory, takže vidíme, že pouze v Čechách na příklad z 286.366 ha, které byly osázeny brambory v roku 1915, klesla výměra ta na 218.021 ha v roku 1919, tedy o celou čtvrtinu. A uvážíme-li pokles produkce po ha, přicházíme k výsledku, jak to prof. Brdlík vypočetl a jak to již ministr ve své řeči uvedl, že celkem produkce bramborů v Čechách je o 64 % menší, než před válkou. I když tu statistiku nebereme tak přesně na procento, vidíme, že zde musíme počítati, že produkce brambor jest o více než polovinu menší, než před válkou. To znamená, že v zemích našich, v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, kde bylo osázeno průměrně asi 541.759 ha výměry země, jest jen v těchto zemích - Slovensko nečítaje - sklizeň bramborů menší asi o 35 milionů q. Potom není ovšem divu, když sklizeň bramborů o tolik poklesla, že nemáme dostatek bramborů ani pro aprovizaci, ani pro krmení a tím zase pro výrobu masa a tuků, ani pro průmysl, který bramborů potřebuje.

Příčiny poklesnutí jsou ovšem různé. Především je to nedostatek sadby. My víme, že v mnohých okresích by se bylo sázelo bramborů víc, ale následkem dodávek v předminulých letech některým hospodářům nezbylo ani bramborů pro sadbu, když se chtěli zásobiti pro výživu svou.

Další příčinou poklesu jest nedostatek hnojiv, o tom bylo zde již mluveno a byl v té příčině také podán naší stranou, kol. Mašatou a společníky návrh, aby stát opatřil potřebná umělá hnojiva. Návrh byl zde minulého týdne projednán a přijat. Dále jest to špatná jakost sadby, která velmi neblaze působí na snížení výnosu. Jest to degenerace bramborů. Víme, že brambory trpí degenerací velice a že jest nutno, aby bramborová sadba byla velmi často vyměňována a nahrazována novou, aby se alespoň střídala z jedné krajiny do druhé, z polohy vyšší do nižší, kdežto za války bylo to úplně znemožněno. Jak působí používání dobrého semene, mohli bychom dokázati mnoha ciframi a pokusy, které se konaly zemědělskými radami a Ústřední hospodářskou společností v Praze po celá desetiletí. Z těchto pokusů lze dokázati, že mnohdy lepším semenem docílí se dvojnásobné sklizně, než ze sadby špatné.

Za tím účelem snažíme se a žádáme také, aby byla zřízena pěstitelská, šlechtitelská stanice pro pěstění bramborů, která by jednak opatřovala a rozmnožovala dobré sorty cizí, jednak vypěstovala naše dobré sorty, které by v krajinách, v nichž brambory se pěstují, dále rozšiřovala. Návrh na zřízení této stanice byl podán již loňského roku kolegou Chroustovským, mnou, Zikou a Hodžou a byl dne 25. července 1919. Národním shromážděním schválen. Přípravy nějaké se již staly k provedení této stanice, my však musíme žádati a trvati na tom, aby byla zřízena již letos, poněvadž z důvodů, které jsem uvedl, jest nutno, aby produkce bramborů co nejrychleji byla zvednuta, a znamenalo by to ztráty mnoha milionů pro státní pokladnu, kdyby stanice tato nebyla brzy zřízena. Máme sice při hospodářské škole v Táboře výzkumnou stanici pro pěstování bramborů, také při zemské lnářské škole ve Žďáře máme stanici, která byla na základě návrhu v zemském sněmu moravském kolegou Sonntágem, tehdy přísedícím zem. výboru, zřízena, tyto stanice však daleko nedostačují pro velké úkoly, které musíme žádati po stanici bramborářství.

Jest nutno zříditi velký ústav, který by co možná nejrychleji těmto úkolům dostál. Uznávám, že jest potřebí, řešiti tyto otázky systematicky, vybudováním výzkumného ústavu, ale poukazuji na nutnost, aby tato otázka zřízení pěstitelské stanice pro brambory byla jaksi předem vyňata z velikého komplexu a rychle řešena. Jest to odůvodněno tím, poněvadž trpíme klesnutím produkce brambor nejvíce. Zvýšení výnosu bramborů má význam nejen pro zemědělství, pro aprovizaci obyvatelstva, ale také pro průmysl. Ne snad jen pro zemědělský, který se zabývá zpracováním brambor, lihovarnictví a škrobařství výrobou derivátů, škrobu (dextrinu atd.), ale i pro průmysl jiný, který zase výrobků bramborových potřebuje, jako na příklad textilní průmysl bavlnářský, který bez bramborového škrobu nemůže pracovati. Před válkou vyráběly škrobárny na území naší republiky ležící přes 4.000 vagonů škrobu, z čehož asi 52 % se vyváželo. V letech válečných vyrobilo se škrobu v Čechách a na Moravě v roce 1916/17 pouze 60 vagonů, v roce 1917/18 112 vag. a v roce 1918/19 pouze 51 vag. Proto je zde citelný nedostatek škrobu a náš průmysl textilní a bavlnářský, kterého jsme zdědili z území bývalého Rakouska 85 %, musí nevyhnutelně škrob dostati, má-li pracovati.

Mají-li tyto závody býti zaměstnány, musíme míti škrob, a nebude-li domácí, musíme kupovati cizí, ovšem značně dražší; na př. dnes stojí holandský škrob as 1400.- K, a, poněvadž ani toho není, kupují továrny naše škrob rýžový za 3-4000 K. Tím ovšem zdražuje se výroba, ceny tkanin. Případně bude nutno, následkem nedostatku škrobu vůbec mnohé závody zastaviti, což znamená ztrátu práce pro statisíce dělníků. Škrob nutným jest i pro jiné druhy průmyslu, jako výrobu zápalek, dále k výrobě dextrinu na lepidla pro pošty, dráhy atd.

Jindy vyváželi jsme značné množství škrobu a jeho derivátů, a kdybychom nyní mohli tak činiti, bylo by to zajisté naší státní pokladně velmi prospěšným, neboť bychom prodali výrobky ty za hranicemi za ceny značně vyšší.

Druhým důležitým odvětvím zemědělské výroby, jež pro nynější hospodářství státní má neobyčejný význam, je naše lnářství.

Pěstování lnu bývalo v minulosti v horských krajích naší vlasti hlavním odvětvím hospodářství a základem hosp. existence rolnictva těchto vysoko položených krajů s chladným podnebím, kde nedařila se již řepa cukrovka, ječmen a pšenice. Lnářství mělo pro krajiny ty důležitosti z toho důvodu, že poskytovalo obyvatelstvu v době zimní zaměstnání a výdělku spracování lnu. - Následkem však nízkých cen lnu, zaviněných konkurencí bavlny a cizího lnu, klesalo lnářství velice, jak viděti nejlépe z tohoto porovnání: Lnu sklizeno bylo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku

tedy během 10 roků klesla sklizeň více než o polovici.

Důležitost lnářství vynikla tím více ve válce, kdy přestala se dovážeti k nám bavlna i cizí zahraniční len, a stále více pociťuje se nedostatek tkanin k výrobě prádla. Nyní dostalo se i našemu, dříve odstrkovanému lnářství uznání a výrobkům jeho odbytu, leč zvýšení produkce znemožněno jest více překážkami.

Především jest to nedostatek řádného semene, neboť semeno lněné rychle degeneruje a bývalo vždy v dobách mírových častěji nahrazováno původním semenem ruským. Po dobu války nebylo to možným, poněvadž zrovna západoruské gubernie, z nichž jsme semen odebírali (Pskov, Pernava, Riga a j.), byly územím válečným. Teprve letos jest možno alespoň něco semene ruského k dalšímu u nás pěstění dostati, ovšem za ceny vysoké, za kterouž cenu rolník náš semeno to platiti nemůže. Jest tudíž nutno, aby vláda nákup ten umožnila.

Dalším prostředkem ku zvýšení produkce lnu jest řádné vybudování stávajících lnářských škol v Humpolci a ve Žďáře a zřízení školy takové na Slovensku, případně přetvoření některé stávající tam školy rolnické, jež leží v kraji, ve kterém se len daří, ve lnářskou. Školy tyto musejí býti opatřeny také máčírnami a třelnami pro spracování lnu. Na Slovensku samém pěstuje se nyní len na 1714 ha půdy (kdežto v Čechách na 12 tisících ha), mohlo by se tedy lnářství na Slovensku rovněž velmi rozvinouti a poskytnouti daleko více suroviny pro náš průmysl.

V mnohých krajinách, kde se len nepěstoval, jeví se nyní následkem nedostatku tkanin a plátna živý zájem pro pěstování jeho. Máme krajiny, kde se před 50 lety pěstoval len, pak se ale toho nechalo, poněvadž to bylo skutečně nevýnosné, ale dnes by se obyvatelstvo opětně vrátilo k jeho pěstování, potřebuje však poučení, poněvadž dávno již nevyzná se v kultuře lnu. Z toho důvodu žádáme, aby byl zřízen státní inspektorát pro lnářství, aby byl zde inspektor a dva instruktoři, jeden Čech, jeden Stovák, aby v takovýchto krajinách pořádali schůze a zakládali pěstování lnu. Musíme obyvatelstvo náležitým způsobem poučovati, jak se len má pěstovati, ale také, jak se má zpracovati. V mnohých krajinách se len pěstuje, jako na př. na Slovensku, ale není tam v celém kraji žádného řádného závodu, v němž by se zpracoval. Len se musí voziti k zpracování na Moravu, event. do Slezska a tu musím poukázati, že při nynějších zvýšených železničních tarifech není to naprosto možno. Dříve obnášel na př. tarif na 100 kg a na 100 km surového lnu 74 h, kdežto nyní obnáší K 4,36, tedy šestkrát více. Při tom však čítá se dovozné za plný vagón, ačkoliv možno surového lnu naložiti pouze 22 q. Tím způsobem se len dovozem tak ohromně zdraží, že není pomyšlení, aby se len surový po dráze dopravoval. Proto jsem za Svaz lnářů podal na vládu v tom smyslu žádost, aby pracováno bylo na snížení tarifů na drahách.

Len je dnes naší jedinou surovinou textilní, kterou můžeme nejen doma opatřiti obyvatelstvu prádlo, - jak dlouho ještě nebude to možno dovozem surovin z ciziny - ale také náležitě podepříti náš průmysl přádelnický a tkalcovský. S potěšením mohu sděliti, že naše zemědělství získalo zabráním Hlučínska veliký závod v Kuchelné k zpracování lnu, kde se bude moci len i z našeho nynějšího Slezska zpracovati.

Jak v těchto dvou oborech klesla produkce zemědělská, tak i v oborech jiných. Nebylo a není to vinou našeho zemědělce, náš zemědělec pilně se snažil, aby udržel svoje hospodářství a svoji výrobu v pořádku. Jsou to zde jiné příčiny a sice ty, že hlavním pravidlem výrobním zemědělství jsou zákony přírody, které nemůžeme změniti. Půda se nedá šiditi. Půda neodpustí chyb, nedostane-li se jí, co jí patří, nedá úrody a proto je nutno, aby každý, i kdo není zemědělcem, uznal tuto pravdu, aby se podepřením zemědělské výroby mohl poskytnouti celému státu a celému státnímu hospodářství pevný základ, jak průmyslu, tak obchodu a tak i naší státní pokladně. Souvisí to ještě s mnohými jinými otázkami, ale pro nedostatek času nemohu se o tom šířiti a poznamenávám jen k otázce, která byla nadhozena kol. Jarošem: nedostatečné zásobování. To se vysvětluje jedině tím, že sklizeň byla nejméně o 50 % menší a tu jest nemyslitelno, aby aprovizace brambory byla normální. Musíme počítati s tím, že každý zemědělec potřebuje jisté množství bramborů pro sebe, sadbu a výživu své rodiny a teprve ten přebytek může odvésti.

Uvádím na příklad: když takový zemědělec sklidí 80 q bramborů, z těch 60 metr. centů potřebuje pro sadbu a pro svou vlastní potřebu, může odvésti 20 q. Kdyby se mu podařilo zvýšiti sklizeň o ¹/₄, byl by sklidil 100 q, potřeba jeho zůstává stejná, potřebuje stejně pro sadbu a pro svou potřebu 60 q, ale může odvésti 40 q. Ačkoliv se produkce zvýšila o 25 %, kvantum pro aprovizaci odvedené se zvýšilo o 100 %. V tom jest ten rozdíl, že z přebytků produkce, které nespotřebuje ve vlastním hospodářství, těží pak aprovizace a každé zvýšení produkce má pak neobyčejný význam pro aprovizaci a potřebu průmyslu.

Rovněž v otázce cenové jsou marné ustavičné ty debaty a to psaní, tím nedocílíme zlacinění, nýbrž jen zvýšením výroby. U zemědělců můžeme žádati snížení cen jen v tom případě, když jim umožníme zvýšení sklizně. Když zemědělec ze stejné výměry pří nepatrném zvýšení režijních nákladů sklidí více, může dáti výrobky laciněji. To musí býti snahou vlády, aby produkce z těch devastovaných, vyčerpaných půd se zvýšila. Pak jest možno docíliti i snížení cen.

Jenom ještě několik slov považuji za svou povinnost říci p. kol. Jarošovi vzhledem k jeho výtkám, že přece jenom se nedodává dosti dobře se strany zemědělců, že zemědělci nekonali své povinnosti. Jest nesprávné, když počítáme pořád, kolik procent kontingentu se dodalo. Bylo konstatováno, že průměrem 50 až 60 % v některých okresích až 80 % se dodalo. Mohu říci z vlastní zkušenosti, že náš okres nemůže předepsaný kontingent dodat, poněvadž byl týž přemrštěně předepsán, poněvadž ten kontingent vypočítala komise, která nebyla odbornická, a v hospodářské radě, kde jsme o tom jednali, samí zástupcové konsumentů, příslušníci socialistických stran, uznali, že kontingent jest skutečně přehnaný, že se nemůže dodati. Podepsali s námi společně žádost na zemský hospodářský úřad, aby kontingent byl snížen. Ovšem kontingent snížen nebyl, počítá se pořád dle něho, ač i v Brně se uznalo, že celý ten kontingent na nás žádati nemohou. Když dodáme toho kontingentu 60-70 %, bude to všechno, co zemědělci dodati mohou. A jestliže v některém okresu se dodalo 50 %, jest to ve skutečnosti možná 70 až 80 %, poněvadž se více dodati nemůže, i kdyby se posílaly jakékoliv rekvisice, více se tam nenajde.

Jen malou poznámku ještě k tomu, že pan kol. Jaroš řekl, že hnojiva by se neměla dávati zadarmo. My jich nežádáme zadarmo a řekl bych, že bychom nežádali vůbec ani žádné slevy, kdybychom ty plodiny mohli zase za tu cenu prodati do ciziny, za jakou je prodává stát, kdybychom mohli sami hospodařiti s tím cukrem nebo s ječmenem anebo sladem, pak bychom ty vysoké ceny mohli platiti. Ale musí každý uznati, že nemůže se dnes žádati, abychom platili 200 K za q superfosfátu, který stál dříve 9 K, kdy jest stanovena cena žita a pšenice na 80 K Pak by nemohl zemědělec hnojiva potřebovati, poněvadž by se mu zdaleka nevyplatilo. Stát, který musí nakupovati nedostávající se drahou mouku, může i tohoto drahého hnojiva potřebovati.

Mám ještě poznámku malou ohledně výmlatu a přidělování uhlí. Pan kol. Jaroš řekl, že bylo přiděleno k výmlatu 149.000 vagonů uhlí; v tom jest nějaký omyl, poněvadž celkem bylo do 7. ledna podle výkazu, který zde mám, přiděleno pouze 22.311 vagonů.

Z toho však bylo dodáno pouze 7994 vagóny, zbývá dodati 10.542 vagóny.

Mám zde také přípisy od různých statků, kde se na příklad uvádí: Schwarzenbergská správa Plavnice, okr. České Budějovice, neobdržela do dnešního dne ani 1 kg uhlí. Velká zemědělská obec Černuc, okr. Kralupy, do dnešního dne disponované uhlí neobdržela, ač mají 4 mláticí garnitury; Stejskal, Sušno, okr. Mladá Boleslav, vůbec žádného uhlí neobdržel; velkostatek Velký Dvůr, okr. Rychnov n. Kn., třikrát telegraficky urgoval, nedošlo nic. Je zde ještě celá řada podobných příkladů.

Výtky, že zemědělství nekoná svoji povinnost, nejsou oprávněny. Zemědělství naše povinnost svou koná a konalo své povinnosti, i pokud se týče výroby. I americká misse, která cestovala Čechami, uznala, že nikde v okolních státech nenalezla pozemky tak obdělané, jako v Československé republice. Vyslovila neobyčejné uznání pilnosti českého zemědělce.

A jestliže snad ta úroda tak poklesla, jestliže zemědělec právě následkem té neúrody nemohl dodati pro ostatní obyvatelstvo, kolik by bylo třeba, - bylo by to i v jeho prospěchu, kdyby mohl více dodati - není to jeho vinou, nýbrž vinou válečných poměrů, vinou devastace půdy, vinou většího nedostatku hnojiv.

Je to v zájmu celého státu, ne zemědělství samého, ale i všech ostatních výrobních a spotřebních tříd, v zájmu státní pokladny, aby vláda v rozpočtu pamatovala na potřeby zemědělství, na zvýšení zemědělské produkce, poněvadž tím položen bude celému našemu zemědělství a tím celému státu do budoucna nejpevnější základ. (Výborně! Potlesk.)