Pánové! Ministerstvo školství a národní
osvěty, jak známo, vypracovalo návrh zákona
o zřízení okresních osvětových
sborů a místních osvětových
komisí, které mají pracovati k výchově
všech občanů naší republiky v dobré
republikány. Návrh ten byl Nár. shromážděním
přijat. Naše ministerstvo má tedy všechny
možnosti, pomocí svých osvětových
orgánů v celém státě dozírati
na působení kinematografů a dáti si
o něm referovati. Tito členové místních
osvětových komisí měli by též
za úkol, dohlížeti na to, zda nenavštěvují
dítky taková kinematografická představení,
jež jsou mládeži zakázána. Z toho
znovu je zjevno, že řádné spravování
věcí kinematografických je organicky spjato,
ba srostlé s ministerstvem školství a národní
osvěty, nehledě k tomu, že ministerstvo školství
a národní osvěty má už dnes svou
kinematografickou položku v rozpočtu a odborného
referenta o kinematografii.
Výstražný příklad, kam vede fakt,
že správa kinematografie jest v rukou neodborných,
representují t. zv. kinoškoly, k nimž licence
udělovala zemská polit. správa, tedy úřad
podrobený min. vnitra. (Předseda Tomášek
přejímá předsednictví.)
Četli jste, pánové, snad v novinách
aféry těchto "škol" a některé
z nich jsou již zavřeny. Vídeň prodělávala
své kinoškolní aféry již před
válkou, ale my jsme si je k srdci nevzali. Nechci se však
o této nechutné věci šířiti,
jen tolik chci říci, že tyto kinoškoly
jsou pravidelné podniky vyděračské
a dodávají národu nejvýše herecký
proletariát, mravně zkažený; jinak jsou
úplně zbytečné. Smí-li politický
úřad udělovati licence k nějaké
kinoškole nebo filmové akademii, pak by stejně
logicky měl rozhodovati i o malířské
akademii, o konservatoři hudby atd.
Doufám, pánové, že jsem vám dosti
jasně vysvětlil, o jak důležitou otázku
kulturní běží. Můžeme tvrditi,
že usnesení kulturního výboru, které
bylo jednohlasné za velké presence členů,
schválil veškeré opravdu inteligentní
svět český, jest na naší straně
i obecenstvo i lidovýchovní pracovníci a
všecka žurnalistika, pokud není snad inspirována
ministerstvem vnitra. Pro meritum naší resoluce vyslovil
se poradní sbor ministerský pro kinematografii a
rovněž listopadová resoluce sjezdu majitelů
biografů.
Není třeba snad podotýkati, a v resoluci
je to také jasně řečeno, že i
tehdy, když bude správa kinematografie svěřena
ministerstvu školství a národní osvěty,
budou ostatním ministerstvům ponechána jejich
přirozená práva všude tam, kde ona jsou
ve věci instancí odbornou.
Pánové, jest jisto, opakuji, že veškerá
snaha o povznesení lidu, veškeré vzdělávání
lidu, veškeré vychovávání lidu
ve školách a institucích lidovýchovných
je marná, pokud kinematografie, která má
vliv mnohem větší než školy, - o
tom jsem přesvědčen - nedostane se do rukou
povolaných a nebude vedena jako instituce kulturní.
Nejde nám o to především, co kinematografie
je, ale o to, aby se mohla stát v budoucnosti nejvydatnější
pomocnicí dobré knihy a dobré výchovy
osvětové vůbec. Aby se to, pánové,
mohlo státi brzy, k tomu směřuje naše
resoluce, kterou, prosím, abyste přijali jednohlasně
a tím ukázali, že veškeré otázky
kulturní má toto Národní shromáždění
skutečně na srdci. (Výborně!
Potlesk.)
Předseda (zvoní): K slovu není
nikdo přihlášen. Debata odpadá. Přistoupíme
k hlasování. Prosím o zaujetí
míst. (Děje se.)
Je nám hlasovati o resoluci, obsažené ve zprávě
kulturního výboru. Mám jí snad přečíst?
(Hlasy: Ne!) Není tomu tak.
Kdo souhlasí s návrhem resolučním,
obsaženým ve zprávě kulturního
výboru, prosím, aby povstal. (Děje
se.)
To je většina. Návrh resoluční
je schválen a tím je tento odstavec denního
pořádku vyčerpán a přistoupíme
k dalšímu, jímž je
3. zpráva imunitního výboru o žádosti
okresního soudu v Kralupech za vydání
člena Národního shromáždění
Biňovce pro přečin zdražování
(tisk č. 2111).
Zpravodajem je pan kol. Kouša. Uděluji mu slovo.
Zpravodaj poslanec Kouša: Slavné Národní
shromáždění!
Loňského roku na podzim vydali jsme k žádosti
okresního soudu v Kralupech kol. Biňovce,
a sice z toho důvodu, že jest obviněn z předražování
zboží.
Kol. Biňovec sám si přál, aby
byl vydán, jak imunitním výborem, tak i slavným
Národním shromážděním.
Kol. Biňovec měl za to, že bude rychle
postaven před soud, aby se mohl obhájiti, ale nestalo
se tak. Jak jest vám známo, spisy, tykající
se celého případu kol. Biňovce,
se ztratily a dokonce naše měšťácká
žurnalistika - a byly to "Národní Listy"
v první řadě - mezi řádky podezřívaly
kol. Biňovce, že jaksi měl v tom své
vlastní prsty, že ta akta soudní někde
uvázla. Konečně se akta našla (Sláva!)
a kol. Biňovec byl tomu osobně povděčen,
že se ta akta našla, a domníval se, že bude
záhy postaven před soud, aby se mohl obhájiti,
aby zkrátka to podezření mohl rozptýliti.
Ale co se stalo? Místo toho, aby kol. Biňovec
byl postaven před soud, okresní soudce dr. Procházka
v Kralupech dal si zavolat k sobě osobu jemu úplně
neznámou (Posl. Dr. Rašín:
Komu?) - Dru Procházkovi v Kralupech - a dal se
od této neznámé osoby o kol. Biňovcovi
informovati. Jest zajímavo, jak se dal informovati, že
kol. Biňovec má prý v té své
rodné obci 90 korců spachtovaných polí
a že prý nejí již suchý chléb,
že si ho dává dokonce máslem mazati,
že býval v dílnách státních
drah chudým pomocníkem zámečnickým,
ale nyní již jest velikým boháčem,
že prý si pomohl, že prý má majetek,
nemovitosti, dům, cihelnu, koně a dobytek a že
je pachtýřem 90 korců pozemků, jako
by snad bylo privilegiem velkostatkářů a
sedláků a jiných zámožných
lidí, aby měli cihelny, domy atd., aby si mohli
sami pole pachtovati; to jaksi podle toho názoru soudce
dra Procházky a neznámého informátora
jest výsadou jiných tříd. Sociální
demokrat může jísti suchý chléb,
může chodit bez kalhot, bez podrážek.
(Veselost).
To jest všechno v pořádku, ale jakmile má
sociální demokrat chalupu, tak ne! (Posl.
Sís: Nemá ale mít,
poněvadž je to proti soukromému
vlastnictví!) Kol. Biňovec zdědil
tu chalupu po svých rodičích, vlastně
jako dělník v dílnách státních
drah a samo sebou se rozumí, že ideálem sociální
demokracie jest, aby každý dělník se
svou rodinou měl svůj vlastní domek. Zkrátka
okresní soudce Dr. Procházka má zvláštní
zálusk na kol. Biňovce. (Posl. Hrizbyl:
Nechodil se do Prahy informovat?)
Chodil. Dr. Procházka jest vůdcem národní
demokracie v Kralupech a on dokonce chtěl býti členem
Národního shromáždění.
Patrně jaksi záviděl kol. Biňovcovi,
že byl poslancem na říšské radě
a že jest členem tohoto slavného shromáždění.
(Posl. Dr. Rašín: To jest
znamenitý referát!) Pane kolego Rašíne,
to jest dobrý referát! (Posl. Dr.
Rašín a posl. Sís: Výborně!)
Že se vám a "Národním Listům"
nelíbí, za to nemohu. (Posl. Dr. Rašín:
Naopak, mně se líbí!)
Kol. Biňovec však si přeje býti
vydán. Imunitní výbor, pojednav o poznámkách
soudce dra Procházky, usnesl se doporučiti slavnému
Národnímu shromáždění,
aby posl. Biňovce vydalo.
(Posl. Dr. Rašín: Výborně! Posl.
Pospíšil: Není snad již
pozdě? Posl. Biňovec: Není
pozdě, o to jsem se staral sám,
aby nebylo pozdě!)
Předseda: Ke slovu není nikdo přihlášen,
debata odpadá, přistoupíme k hlasování.
Prosím o zaujetí míst. (Děje
se.) Jest nám hlasovati o návrhu výboru
imunitního, aby posl. Fr. Biňovec byl soudu
vydán.
Kdo s návrhem souhlasí, prosím, aby povstal.
(Děje se.)
To je většina. Návrh je přijat
a tím tento odstavec denního pořádku
jest vyřízen.
Přistoupíme k odstavci
4. Zpráva kulturního výboru o návrzích
členů Národního shromáždění
dra Mareše, dra Srdínka, dra
Krejčího a soudr. (tisk č.
161, 168, 208 a 433) na změnu
zákona z 28. února l882, ř. z. č.
24. o universitě Karlově Ferdinandově v Praze
(tisk č. 2112).
Zpravodajem jest pan kol. dr. Mareš. Uděluji
mu slovo.
Zpravodaj posl. dr. Mareš: Slavné Národní
shromáždění!
Po lhůtě téměř celého
roku předstupuje kulturní výbor před
Národní shromáždění znova
s návrhem na změnu zákona z r. 1882, kterým
byla stará universita Pražská rozdělena
v universitu českou a v universitu německou, ale
tak, že se jevila německá universita pravým
pokračováním staré university Karlovy
. . . (Hluk).
Předseda (zvoní): Prosím pány
kolegy na levici, aby zachovali klid.
Zpravodaj dr. Mareš (pokračuje): . . . kdežto
universita česká jevila se jako ústav docela
nový. Tehdy Národní shromáždění
v zasedání dne 28. února vrátilo kulturnímu,
tehdy školskému výboru jeho návrh a
sice pravou příčinou toho bylo, že v
tom návrhu se mělo odpomoci tísni české
university tím způsobem, že by některé
budovy, náležející universitě
německé, byly přiděleny universitě
české.
Motiv byl tedy ten, že nemá býti německé
universitě nic vzato, co jí skutečně
náleží. Národní shromáždění
tenkrát dalo na jevo, že mu jde právo nade
všechno a že nechce nikomu křivditi a činiti
násilí. Zato však tenkráte Národní
shromáždění dalo školskému
výboru direktivu, jak by asi měla býti provedena
ta změna. Ta direktiva byla, že má býti
německá universita od university Karlovy odloučena,
dále že má Karolinum jakožto symbol staré
university Karlovy ve své hlavní budově býti
odevzdáno universitě české; taktéž
starý archiv, universitní insignie a památky
po českých profesorech staré university pražské,
které se zákonem z r. 1882 dostaly v držení
ústavu německé university.
Tyto resoluce schválilo Národní shromáždění
při debatě o rozpočtu na r. 1919. V tom smyslu
přepracoval také kulturní výbor onen
návrh a sice tak, že německá universita
má zůstati ve svém materielním majetku
naprosto nedotčena, že však má býti
odloučena od university Karlovy s příslušnými
důsledky toho, že česká universita bude
pokračováním university Karlovy, že
jí bude odevzdáno Karolinum, totiž jeho hlavní
budova, která nepochybně musí býti
zachována jako nejcennější historická
památka českého národa i Prahy, že
jí bude odevzdán také archiv, poněvadž
universitní archiv chová dokumenty, které
jsou nesmírné ceny právě pro historii
a kulturu českého národa. Konečně
i insignie, pečeti, atd.: Nyní má Národní
shromáždění moc, všechno to učiniti.
Avšak záleží na tom také, je-li
tu též k tomu právo. Tato otázka práva,
totiž jaké právo na universitu Karlovu má
universita německá a jaké právo má
universita česká, a může-li německá
universita bez porušení práva býti odloučena
od staré university Karlovy, tato otázka zvláště
mi také leží na srdci. A s touto otázkou
práva chci se zde zvláště zabývati.
Neboť v polemikách a diskusích, které
se vedly v časopisech o této otázce, bylo
na mne vrženo podezření, že jest mi hlavní
věcí, poškoditi anebo docela zničiti
německou universitu (Slyšte! Slyšte!)
a ne povznésti ústav vlastní. Bylo mi vytčeno,
že ze všeho, co přednáším
o universitní otázce, mluví slepá
nenávist ke všemu německému a nationální
fanatismus, který prý mi vynesl u vlastních
krajanů příjmení "nadšovinista".
Proto právě velmi mi záleží na
tom, aby zde byla ta otázka práva náležitě
objasněna. K tomu ale pravím: Nenávist a
fanatismus hledá všude každý tenkrát,
když jest jím sám naplněn vrchovatě!
(Posl. Sladký: Výborně!
Zcela správně!) Každý
člověk jest povinen, hájiti své cti
a důstojnosti, poněvadž jeho vlastní
čest a důstojnost má mu býti vzorem,
jak si má vážiti cti a důstojnosti každého
jiného, to jest právě smysl toho přikázání:
Miluj bližního jako sebe! Milovati sebe, to jest vzor,
podle kterého má býti milován každý
jiný. A tak i národ jakožto duchová
osoba má býti dbalý své cti a důstojnosti
a, kdyby křivdy a bezpráví, které
kdy utrpěl, nenapravil, když může, tedy
by se prohřešil na vlastní cti a důstojnosti.
(Tak jest!)
Jest otázka tedy, jaký zdroj práva jest v
této naší otázce. Tímto zdrojem
jest zakládací listina krále Karla IV., císaře
německého. V této listině výslovně
se praví, třeba že slovy tehdy obvyklými:
Zakládáme vysoké učení, aby
věrní obyvatelé království,
kteří jsou vědy lační, nemusili
po cizině žebrati, nýbrž měli stůl
v království připravený a aby jim
bylo k slávě, zváti cizince k účastenství.
To jest zcela zřetelné; tedy universita byla studium
generale, které mělo býti přístupno
všem. Jako hosté, ale hospodáři byli
věrní obyvatelé toho království.
(Posl. Sladký: To byli Češi!) To byli
Čechové, ale byli to také Němci v
tehdejších českých městech. Vy
víte dobře, nebudu toho opakovati, že přišlo
mnoho Němců z ciziny na universitu do Prahy, že
universitu opanovali, vládli nad ní třemi
hlasy, kdežto na Čechy připadal jediný.
To nebylo zřízení Karla IV., nýbrž
zřízení autonomní.
Němci svou početní převahou to tak
zařídili. Němci v Čechách usedlí
nebyli počítáni k německému,
nýbrž byli počítáni k českému
národu, asi tak, jak také nám to přikazují
mírové smlouvy. Ovšem čeští
Němci tenkráte o universitu nedbali. Máme
dokumenty staré, že mezi studenty na universitě
bylo Němců z německých měst
v Čechách mnohdy mnohem méně, než
českých studentů z nejzapadlejších
vesnic.
Víte také, a nebudu to opakovati, jak král
Václav z příčin politických
přišel k tomu, aby ten poměr převrátil.
Pamětihodná jsou úvodní slova dekretu
kutnohorského krále Václava. Nevím
toho doslovně, ale smysl jest ten: Jest zajisté
povinností každého člověka, milovati
svého bližního, ale proto přece bylo
by nespravedlivé, ano neslušné, dávati
přednost cizímu před vlastním. Tedy
ten poměr byl obrácen tak, že Čechové
měli vládnouti třemi hlasy a Němci
jediným.
To jednání se potom protáhlo přes
půl roku. Němci nechtěli se podrobiti tomuto
rozkazu královskému. Bylo jim nabízeno rovné
právo na universitě s Čechy, ale oni ani
toho nepřijali a zapřísáhli se pokutami,
že raději vyjdou z Prahy a nikdy se nevrátí,
než aby se s Čechy srovnávali na polovic. Dosud
ještě málokdy byla právní konsekvence
tohoto činu uvážena. Tedy Němci ze svévole,
zapřísáhnuvše se mezi sebou, odešli
z Prahy. Nikdo jich nevyhnal. O tom máme klasické
svědectví Husovo, který byl obviněn
v Kostnici, že Němce z Prahy vyhnal. On však
řekl: "Ne já, nýbrž jejich vlastní
přísaha je z Čech vyhnala." Tedy měli-li
Němci jako národ právo na universitu Karlovu,
tedy se ho svévolně vzdali pod trestem křivopřísežnictví
a zároveň s tím, že se nikdy již
pro učení do Prahy nevrátí.