Úterý 13. ledna 1920

Pánové! Ministerstvo školství a národní osvěty, jak známo, vypracovalo návrh zákona o zřízení okresních osvětových sborů a místních osvětových komisí, které mají pracovati k výchově všech občanů naší republiky v dobré republikány. Návrh ten byl Nár. shromážděním přijat. Naše ministerstvo má tedy všechny možnosti, pomocí svých osvětových orgánů v celém státě dozírati na působení kinematografů a dáti si o něm referovati. Tito členové místních osvětových komisí měli by též za úkol, dohlížeti na to, zda nenavštěvují dítky taková kinematografická představení, jež jsou mládeži zakázána. Z toho znovu je zjevno, že řádné spravování věcí kinematografických je organicky spjato, ba srostlé s ministerstvem školství a národní osvěty, nehledě k tomu, že ministerstvo školství a národní osvěty má už dnes svou kinematografickou položku v rozpočtu a odborného referenta o kinematografii.

Výstražný příklad, kam vede fakt, že správa kinematografie jest v rukou neodborných, representují t. zv. kinoškoly, k nimž licence udělovala zemská polit. správa, tedy úřad podrobený min. vnitra. (Předseda Tomášek přejímá předsednictví.) Četli jste, pánové, snad v novinách aféry těchto "škol" a některé z nich jsou již zavřeny. Vídeň prodělávala své kinoškolní aféry již před válkou, ale my jsme si je k srdci nevzali. Nechci se však o této nechutné věci šířiti, jen tolik chci říci, že tyto kinoškoly jsou pravidelné podniky vyděračské a dodávají národu nejvýše herecký proletariát, mravně zkažený; jinak jsou úplně zbytečné. Smí-li politický úřad udělovati licence k nějaké kinoškole nebo filmové akademii, pak by stejně logicky měl rozhodovati i o malířské akademii, o konservatoři hudby atd.

Doufám, pánové, že jsem vám dosti jasně vysvětlil, o jak důležitou otázku kulturní běží. Můžeme tvrditi, že usnesení kulturního výboru, které bylo jednohlasné za velké presence členů, schválil veškeré opravdu inteligentní svět český, jest na naší straně i obecenstvo i lidovýchovní pracovníci a všecka žurnalistika, pokud není snad inspirována ministerstvem vnitra. Pro meritum naší resoluce vyslovil se poradní sbor ministerský pro kinematografii a rovněž listopadová resoluce sjezdu majitelů biografů.

Není třeba snad podotýkati, a v resoluci je to také jasně řečeno, že i tehdy, když bude správa kinematografie svěřena ministerstvu školství a národní osvěty, budou ostatním ministerstvům ponechána jejich přirozená práva všude tam, kde ona jsou ve věci instancí odbornou.

Pánové, jest jisto, opakuji, že veškerá snaha o povznesení lidu, veškeré vzdělávání lidu, veškeré vychovávání lidu ve školách a institucích lidovýchovných je marná, pokud kinematografie, která má vliv mnohem větší než školy, - o tom jsem přesvědčen - nedostane se do rukou povolaných a nebude vedena jako instituce kulturní. Nejde nám o to především, co kinematografie je, ale o to, aby se mohla stát v budoucnosti nejvydatnější pomocnicí dobré knihy a dobré výchovy osvětové vůbec. Aby se to, pánové, mohlo státi brzy, k tomu směřuje naše resoluce, kterou, prosím, abyste přijali jednohlasně a tím ukázali, že veškeré otázky kulturní má toto Národní shromáždění skutečně na srdci. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): K slovu není nikdo přihlášen. Debata odpadá. Přistoupíme k hlasování. Prosím o zaujetí míst. (Děje se.)

Je nám hlasovati o resoluci, obsažené ve zprávě kulturního výboru. Mám jí snad přečíst? (Hlasy: Ne!) Není tomu tak.

Kdo souhlasí s návrhem resolučním, obsaženým ve zprávě kulturního výboru, prosím, aby povstal. (Děje se.)

To je většina. Návrh resoluční je schválen a tím je tento odstavec denního pořádku vyčerpán a přistoupíme k dalšímu, jímž je

3. zpráva imunitního výboru o žádosti okresního soudu v Kralupech za vydání člena Národního shromáždění Biňovce pro přečin zdražování (tisk č. 2111).

Zpravodajem je pan kol. Kouša. Uděluji mu slovo.

Zpravodaj poslanec Kouša: Slavné Národní shromáždění!

Loňského roku na podzim vydali jsme k žádosti okresního soudu v Kralupech kol. Biňovce, a sice z toho důvodu, že jest obviněn z předražování zboží.

Kol. Biňovec sám si přál, aby byl vydán, jak imunitním výborem, tak i slavným Národním shromážděním. Kol. Biňovec měl za to, že bude rychle postaven před soud, aby se mohl obhájiti, ale nestalo se tak. Jak jest vám známo, spisy, tykající se celého případu kol. Biňovce, se ztratily a dokonce naše měšťácká žurnalistika - a byly to "Národní Listy" v první řadě - mezi řádky podezřívaly kol. Biňovce, že jaksi měl v tom své vlastní prsty, že ta akta soudní někde uvázla. Konečně se akta našla (Sláva!) a kol. Biňovec byl tomu osobně povděčen, že se ta akta našla, a domníval se, že bude záhy postaven před soud, aby se mohl obhájiti, aby zkrátka to podezření mohl rozptýliti.

Ale co se stalo? Místo toho, aby kol. Biňovec byl postaven před soud, okresní soudce dr. Procházka v Kralupech dal si zavolat k sobě osobu jemu úplně neznámou (Posl. Dr. Rašín: Komu?) - Dru Procházkovi v Kralupech - a dal se od této neznámé osoby o kol. Biňovcovi informovati. Jest zajímavo, jak se dal informovati, že kol. Biňovec má prý v té své rodné obci 90 korců spachtovaných polí a že prý nejí již suchý chléb, že si ho dává dokonce máslem mazati, že býval v dílnách státních drah chudým pomocníkem zámečnickým, ale nyní již jest velikým boháčem, že prý si pomohl, že prý má majetek, nemovitosti, dům, cihelnu, koně a dobytek a že je pachtýřem 90 korců pozemků, jako by snad bylo privilegiem velkostatkářů a sedláků a jiných zámožných lidí, aby měli cihelny, domy atd., aby si mohli sami pole pachtovati; to jaksi podle toho názoru soudce dra Procházky a neznámého informátora jest výsadou jiných tříd. Sociální demokrat může jísti suchý chléb, může chodit bez kalhot, bez podrážek. (Veselost).

To jest všechno v pořádku, ale jakmile má sociální demokrat chalupu, tak ne! (Posl. Sís: Nemá ale mít, poněvadž je to proti soukromému vlastnictví!) Kol. Biňovec zdědil tu chalupu po svých rodičích, vlastně jako dělník v dílnách státních drah a samo sebou se rozumí, že ideálem sociální demokracie jest, aby každý dělník se svou rodinou měl svůj vlastní domek. Zkrátka okresní soudce Dr. Procházka má zvláštní zálusk na kol. Biňovce. (Posl. Hrizbyl: Nechodil se do Prahy informovat?) Chodil. Dr. Procházka jest vůdcem národní demokracie v Kralupech a on dokonce chtěl býti členem Národního shromáždění.

Patrně jaksi záviděl kol. Biňovcovi, že byl poslancem na říšské radě a že jest členem tohoto slavného shromáždění. (Posl. Dr. Rašín: To jest znamenitý referát!) Pane kolego Rašíne, to jest dobrý referát! (Posl. Dr. Rašín a posl. Sís: Výborně!) Že se vám a "Národním Listům" nelíbí, za to nemohu. (Posl. Dr. Rašín: Naopak, mně se líbí!) Kol. Biňovec však si přeje býti vydán. Imunitní výbor, pojednav o poznámkách soudce dra Procházky, usnesl se doporučiti slavnému Národnímu shromáždění, aby posl. Biňovce vydalo. (Posl. Dr. Rašín: Výborně! Posl. Pospíšil: Není snad již pozdě? Posl. Biňovec: Není pozdě, o to jsem se staral sám, aby nebylo pozdě!)

Předseda: Ke slovu není nikdo přihlášen, debata odpadá, přistoupíme k hlasování. Prosím o zaujetí míst. (Děje se.) Jest nám hlasovati o návrhu výboru imunitního, aby posl. Fr. Biňovec byl soudu vydán.

Kdo s návrhem souhlasí, prosím, aby povstal. (Děje se.)

To je většina. Návrh je přijat a tím tento odstavec denního pořádku jest vyřízen.

Přistoupíme k odstavci

4. Zpráva kulturního výboru o návrzích členů Národního shromáždění dra Mareše, dra Srdínka, dra Krejčího a soudr. (tisk č. 161, 168, 208 a 433) na změnu zákona z 28. února l882, ř. z. č. 24. o universitě Karlově Ferdinandově v Praze (tisk č. 2112).

Zpravodajem jest pan kol. dr. Mareš. Uděluji mu slovo.

Zpravodaj posl. dr. Mareš: Slavné Národní shromáždění!

Po lhůtě téměř celého roku předstupuje kulturní výbor před Národní shromáždění znova s návrhem na změnu zákona z r. 1882, kterým byla stará universita Pražská rozdělena v universitu českou a v universitu německou, ale tak, že se jevila německá universita pravým pokračováním staré university Karlovy . . . (Hluk).

Předseda (zvoní): Prosím pány kolegy na levici, aby zachovali klid.

Zpravodaj dr. Mareš (pokračuje): . . . kdežto universita česká jevila se jako ústav docela nový. Tehdy Národní shromáždění v zasedání dne 28. února vrátilo kulturnímu, tehdy školskému výboru jeho návrh a sice pravou příčinou toho bylo, že v tom návrhu se mělo odpomoci tísni české university tím způsobem, že by některé budovy, náležející universitě německé, byly přiděleny universitě české.

Motiv byl tedy ten, že nemá býti německé universitě nic vzato, co jí skutečně náleží. Národní shromáždění tenkrát dalo na jevo, že mu jde právo nade všechno a že nechce nikomu křivditi a činiti násilí. Zato však tenkráte Národní shromáždění dalo školskému výboru direktivu, jak by asi měla býti provedena ta změna. Ta direktiva byla, že má býti německá universita od university Karlovy odloučena, dále že má Karolinum jakožto symbol staré university Karlovy ve své hlavní budově býti odevzdáno universitě české; taktéž starý archiv, universitní insignie a památky po českých profesorech staré university pražské, které se zákonem z r. 1882 dostaly v držení ústavu německé university.

Tyto resoluce schválilo Národní shromáždění při debatě o rozpočtu na r. 1919. V tom smyslu přepracoval také kulturní výbor onen návrh a sice tak, že německá universita má zůstati ve svém materielním majetku naprosto nedotčena, že však má býti odloučena od university Karlovy s příslušnými důsledky toho, že česká universita bude pokračováním university Karlovy, že jí bude odevzdáno Karolinum, totiž jeho hlavní budova, která nepochybně musí býti zachována jako nejcennější historická památka českého národa i Prahy, že jí bude odevzdán také archiv, poněvadž universitní archiv chová dokumenty, které jsou nesmírné ceny právě pro historii a kulturu českého národa. Konečně i insignie, pečeti, atd.: Nyní má Národní shromáždění moc, všechno to učiniti. Avšak záleží na tom také, je-li tu též k tomu právo. Tato otázka práva, totiž jaké právo na universitu Karlovu má universita německá a jaké právo má universita česká, a může-li německá universita bez porušení práva býti odloučena od staré university Karlovy, tato otázka zvláště mi také leží na srdci. A s touto otázkou práva chci se zde zvláště zabývati. Neboť v polemikách a diskusích, které se vedly v časopisech o této otázce, bylo na mne vrženo podezření, že jest mi hlavní věcí, poškoditi anebo docela zničiti německou universitu (Slyšte! Slyšte!) a ne povznésti ústav vlastní. Bylo mi vytčeno, že ze všeho, co přednáším o universitní otázce, mluví slepá nenávist ke všemu německému a nationální fanatismus, který prý mi vynesl u vlastních krajanů příjmení "nadšovinista".

Proto právě velmi mi záleží na tom, aby zde byla ta otázka práva náležitě objasněna. K tomu ale pravím: Nenávist a fanatismus hledá všude každý tenkrát, když jest jím sám naplněn vrchovatě! (Posl. Sladký: Výborně! Zcela správně!) Každý člověk jest povinen, hájiti své cti a důstojnosti, poněvadž jeho vlastní čest a důstojnost má mu býti vzorem, jak si má vážiti cti a důstojnosti každého jiného, to jest právě smysl toho přikázání: Miluj bližního jako sebe! Milovati sebe, to jest vzor, podle kterého má býti milován každý jiný. A tak i národ jakožto duchová osoba má býti dbalý své cti a důstojnosti a, kdyby křivdy a bezpráví, které kdy utrpěl, nenapravil, když může, tedy by se prohřešil na vlastní cti a důstojnosti. (Tak jest!)

Jest otázka tedy, jaký zdroj práva jest v této naší otázce. Tímto zdrojem jest zakládací listina krále Karla IV., císaře německého. V této listině výslovně se praví, třeba že slovy tehdy obvyklými: Zakládáme vysoké učení, aby věrní obyvatelé království, kteří jsou vědy lační, nemusili po cizině žebrati, nýbrž měli stůl v království připravený a aby jim bylo k slávě, zváti cizince k účastenství.

To jest zcela zřetelné; tedy universita byla studium generale, které mělo býti přístupno všem. Jako hosté, ale hospodáři byli věrní obyvatelé toho království. (Posl. Sladký: To byli Češi!) To byli Čechové, ale byli to také Němci v tehdejších českých městech. Vy víte dobře, nebudu toho opakovati, že přišlo mnoho Němců z ciziny na universitu do Prahy, že universitu opanovali, vládli nad ní třemi hlasy, kdežto na Čechy připadal jediný. To nebylo zřízení Karla IV., nýbrž zřízení autonomní.

Němci svou početní převahou to tak zařídili. Němci v Čechách usedlí nebyli počítáni k německému, nýbrž byli počítáni k českému národu, asi tak, jak také nám to přikazují mírové smlouvy. Ovšem čeští Němci tenkráte o universitu nedbali. Máme dokumenty staré, že mezi studenty na universitě bylo Němců z německých měst v Čechách mnohdy mnohem méně, než českých studentů z nejzapadlejších vesnic.

Víte také, a nebudu to opakovati, jak král Václav z příčin politických přišel k tomu, aby ten poměr převrátil. Pamětihodná jsou úvodní slova dekretu kutnohorského krále Václava. Nevím toho doslovně, ale smysl jest ten: Jest zajisté povinností každého člověka, milovati svého bližního, ale proto přece bylo by nespravedlivé, ano neslušné, dávati přednost cizímu před vlastním. Tedy ten poměr byl obrácen tak, že Čechové měli vládnouti třemi hlasy a Němci jediným.

To jednání se potom protáhlo přes půl roku. Němci nechtěli se podrobiti tomuto rozkazu královskému. Bylo jim nabízeno rovné právo na universitě s Čechy, ale oni ani toho nepřijali a zapřísáhli se pokutami, že raději vyjdou z Prahy a nikdy se nevrátí, než aby se s Čechy srovnávali na polovic. Dosud ještě málokdy byla právní konsekvence tohoto činu uvážena. Tedy Němci ze svévole, zapřísáhnuvše se mezi sebou, odešli z Prahy. Nikdo jich nevyhnal. O tom máme klasické svědectví Husovo, který byl obviněn v Kostnici, že Němce z Prahy vyhnal. On však řekl: "Ne já, nýbrž jejich vlastní přísaha je z Čech vyhnala." Tedy měli-li Němci jako národ právo na universitu Karlovu, tedy se ho svévolně vzdali pod trestem křivopřísežnictví a zároveň s tím, že se nikdy již pro učení do Prahy nevrátí.

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP