Měli bychom nyní přistoupiti k odstavci třetímu,
ale poněvadž bylo vysloveno přání,
aby bylo umožněno ústavnímu výboru,
pojednati ještě o některých pozměňujících
návrzích, které k tomuto odstavci denního
pořadu byly podány, nebude-li proti tomu námitek,
posunu tento odstavec na konec denního pořadu a
přistoupíme k odstavci čtvrtému. (Námitek
nebylo.)
Námitek není, přistoupíme tedy k odstavci
čtvrtému, jímž jest
3. zpráva právního výboru o vládním
návrhu zákona (tisk č. 1591) o upotřebení
části správních přebytků
hromadných sirotčích pokladen (tisk č.
2037).
Zpravodajem jest pan kolega dr. Matoušek, uděluji
mu slovo.
Zpravodaj posl. dr. Matoušek: Vážené
Národní shromáždění!
Tím, že jsme zákonem z 23. července
1919 č. 447 sb. z. a n. snížili věk
zletilosti s 24 na 21 let, značně dotkli
jsme se správních přebytků sirotčích
pokladen. Také chystanou reformou správních
úřadů dotkneme se jistě dosavadních
předpisů o tom, kam mají se odvádět
správní přebytky sirotčích
pokladen. Ačkoli dnes jde pouze o prodloužení
zákona z r. 1901, dovolte, velectění pánové,
vzhledem k tomu, že ministerstvo sociální péče
ve svém dopise ze dne 30. července 1919 žádalo,
aby přebytky sirotčích pokladen nebyly přikazovány
zemím, nýbrž jemu, a poněvadž již
se zde vyslovila otázka, kterou se budeme musiti zabývati,
abych už při této příležitosti
zmínil se o některých zásadách,
které dosud rozhodovaly při řešení
otázky, kam mají se odvádět správní
přebytky sirotčích pokladen.
Přebytky pokladen, vykazované v Čechách,
na Moravě, ve Slezsku, Dolních a Horních
Rakousích, činily v roce 1876 3 mil., roku 1888
již 11 mil., roku 1898 dokonce 21 mil. zlatých. Vláda
tehdejší právě, že najednou se
ukázaly tak silné a veliké přebytky,
musela se zabývat otázkou, kam s nimi. Tedy ne finanční
tíseň, nýbrž neočekávaná
prosperita sirotčích pokladen působila zde
vládě obavy. Bylo několik návrhů
na použití přebytků sirotčích
pokladen. Nejnebezpečnější byl návrh,
který žádal, aby sirotčích pokladen
bylo použito k stavbě úředních
budov.
Tento návrh byl ovšem velmi atakován, jmenovitě
od přísedícího zemského výboru
dolnorakouského Josefa Schöffela, který dokonce
nazval jej atentátem na sirotčí pokladny.
Jednotlivé zemské sněmy v zemích,
v nichž sirotčí pokladny vykázaly milionové
reservní fondy, žádaly, aby přebytků
těch bylo použito ve prospěch sirotků
samých nebo k účelu podobnému, opírajíce
se o historický vývoj pokladen, a též
o spontanní projevy novějšího zákonodárství.
Zemský sněm a výbor ve Štýrsku
navrhoval, aby reservního fondu jejich použito bylo
k vybudování polepšoven. U nás byl to
Karel Adámek, který se zastal přebytků
sirotčích pokladen, žádaje ve svém
spise "Zemský sirotčí fond", aby
přebytků těch výhradně použito
bylo k prospěchu sirotků samých. I jiní
navrhovali, aby byl zřetel brán hlavně k
sirotčím pokladnám a ne k účelům,
které nijak s účelem sirotčích
pokladen nesouvisejí. Také úřednické
korporace žádaly, aby těchto přebytků
bylo použito k poskytování úvěru
a k vybavení z dluhů státního úřednictva.
Konečně z kruhů agrárních přišel
návrh, aby část přebytků oněch
byla věnována ku zvelebení rolnických
družstev. Zemský sněm v Dol. Rakousích
usnesl se přímo na osnově zemského
zákona, přikazujícího úroky
oněch přebytků zemi. Tento zákon vyšel
roku 1901 a o něm se právě v naši osnově
jedná.
Dnes přichází ministerstvo sociální
péče a žádá, aby nebyly správní
přebytky přikazovány zemím, nýbrž
přímo ministerstvu sociální péče
byly přebytky ty předány. Ačkoliv,
jak pravím, upustilo od tohoto návrhu, přece
bude ten návrh aktuelní v té chvíli,
kdy budeme míti reformu správy, kdy budeme museti
uvažovati, kam s přebytky, když zde nebude již
dřívějšího subjektu.
Dovolte proto, velectění pánové, abych
v stručnosti poukázal na ty otázky, kterých
se toto řešení bude dotýkat. Není
pochyby, že správné rozřešení
té otázky, kam patří po právu
i mravnosti přebytky sirotčích pokladen,
předpokládá předem odpovědět
na otázku, jakou právní povahu mají
sirotčí pokladny. Judikát č. 165 -
to je ještě starý rakouský judikát
- pokládá sir. pokladny za jmění účelové,
právnickou osobností udané a státem
spravované.
Tilsch ve své učeb. obč. práva přiznává
sirotčím pokladnám samostatnou osobnost
právnickou přes to, že jsou spravovány
jinou právnickou osobou, totiž státem,
a to je asi názor dnes panující. K tomu přidává
se i dr. Cerman ve svém spise: Soudní správa
hromadných sirotčích pokladen.
Tuto otázku bude předem řešit a pak
ovšem je další, neméně důležitá
otázka: Jaký je primérní účel
celé soudní správy sirotčích
pokladen? Je to jistě v první řadě
zájem sirotků samých - k nim v první
řadě bych měl upírat všechen
zřetel při používání správních
přebytků sirotčích pokladen. Nelze
si ovšem zapírat, že vývoj poměrů
už v bývalém Rakousku směřoval
k tomu, pojem zájmů sirotků- vkladatelů
rozšířit i na mládež jenom sociální
i hmotné podpory potřebující. Vývoj
tento nepochybně posiluje dnešní doba, která
směřuje stále více k sociální
spravedlnosti.
Myslím však, že by nebylo správné,
v tomto vývoji jít dál, než právě
připouští jednak ten primérní
zájem sirotků-vkladatelů, jednak zájem
těch, kteří dnes správu pokladny vedou
(přednostové soudu za osobní zodpovědnosti
vedou pokladny), a proto i tento zřetel při použití
nesmí být přehlížen. A tu myslím,
toto řešení musí míti výraz
i v tom, komu úřad přebytky potom, až
reforma správy snad odstraní subjekty zemí,
poukáže. Dle mého náhledu nejen ministerstvu
sociální péče, které by mělo
snad na zřeteli právě tu rozšířenou
starost a zájem o všechny sirotky, o všechnu
mládež mravní a sociální podpory
potřebující, nýbrž že tu
musí býti také orgán, který
by tyto konkretní úkoly chtěl řešiti.
A proto bych si přál, aby nejen ministerstvo sociální
péče, nýbrž také ministerstvo
spravedlnosti bylo určeno k tomu, aby o těchto fondech,
které budou přikázány snad jednomu
nebo druhému ministerstvu, rozhodovalo, právě
proto, poněvadž je to ono, které dozírá
na správu sirotčích pokladen.
To jsou všeobecné poznámky, které jsem
si dovolil přičiniti při zákonu, jímž
prostě chceme prodloužiti platnost zákona ze
dne 3. června 1901 č. 62. ř. z. Poněvadž
jeho platnost vypršela a poněvadž dnes nelze
věc definitivně řešiti, nezbývá
nic jiného, než prodloužiti platnost tohoto zákona,
který přikazuje přebytky mimořádných
sirotčích pokladen nadále zemím do
21. pros. 1919, a já proto na základě porady
v právním výboru jako zpravodaj dovoluji
si doporučiti Národnímu shromáždění,
aby zákon přijalo. (Potlesk.)
Předseda (zvoní): Ke slovu není
nikdo přihlášen. Debata odpadá. Přistoupíme
k hlasování. Prosím o zaujetí
míst. (Děje se.)
Dám o zákonu hlasovati v celku, poněvadž
má pouze 3 paragrafy a žádný pozměňovací
návrh nebyl učiněn.
Kdo souhlasí tedy s §§ 1., 2. a 3. zákona,
jak je obsažen ve zprávě právního
výboru, jakož i s nadpisem jeho, prosím, aby
povstal. (Děje se.)
To je většina. Zákon je schválen
v prvém čtení.
Přistoupíme ke druhému čtení.
Přeje si p. zpravodaj slova ke druhému čtení?
Zpravodaj posl. dr. Matoušek: Ne!
Předseda: Není tomu tak.
Kdo souhlasí se zákonem, přijatým
právě ve čtení prvém, také
ve čtení druhém, prosím, aby povstal.
(Děje se.)
To jest většina; zákon jest schválen
také ve druhém čtení a tím
tento odstavec denního pořadu jest vyřízen.
Slovo si vyžádal dále p. min. předseda
k zodpovědění naléhavého dotazu,
který byl podán, a já mu uděluji slovo
uprostřed projednávání denního
pořadu z toho důvodu, poněvadž jest
odvolán k důležité poradě. Myslím,
že proti tomu nebude nejmenší námitky.
(Nebylo.)
Dotaz dám nejprve přečísti a žádám
p. zapisovatele dra Stojana, aby jej přečetl.
Zapisovatel dr. Stojan (čte):
Mírová smlouva versaillská přiřkla
Československé republice z hornoslezského
území část bývalého
historického Opavska, obývanou t. zv. Moravci, kteří
po 177letém roztržení vracejí se zase
k československému národu.
Bohužel jest to jen malý zlomek hornoslezského
území, na které máme z důvodů
historických a geografických, jakož i z důvodů
ethnografických a hospodářských plné
a nepopíratelné právo. (Tak jest!)
Ztraceno pro nás na pravém Poodří
Rybnicko, Vladislavsko, Žárovsko a Pětinsko,
není dosud rozhodnuto o Hlubčicku a přímočaré
demarkační rozbraničení, vedené
od Bohumína na západ k Bavorovu, odtrhuje se od
souvislého území 11 obcí ryze moravských:
Bořetín, Boleslav, Křenovice, Petřetín,
Velké Petrovice a Šamarovice.
Marně dosud čeká však český
lid na obou březích Opavy na obsazení alespoň
tohoto malého území hlučínského,
přiřknutého československé
republice mírovou smlouvou versaillskou.
Všecky přípravy v Opavě k úřední
okupaci jsou již vykonány, aby zamezena byla jakákoliv
anarchie a chaos, přece dosud není ani potuchy o
dni, kdy 177letá násilná křivda má
býti dějinnou spravedlností odčiněna.
Co naše vláda váhá s obsazením,
dosavadní držitelé moci na Pruském Opavsku
nezahálejí a všemi prostředky snaží
se provedení mírové smlouvy oddáliti
a československou republiku co nejvíce poškoditi.
Zdá se, že chtějí nám odezdati
poměrně bohatá území vydrancovaná
a zbavená všeho potřebného, ba nejnutnějšího.
Opětovně jsou prováděny bezohledné
rekvisice obilí, koní, dobytka, strojů a
celé vlaky rekvirovaného zboží jsou
odváženy do Německa. Velké zástupy
vojsk stále umístěny jsou na Ratibořsku,
aby se odtud stravovati mohly. Ba ani bohatých lesů
nechtějí ušetřiti a podle došlých
zpráv hodlají zpustošiti zejména nádherný
lesní kraj na Landeku, jehož přírodní
krásy pro Velkou Ostravu jsou neocenitelné. Zároveň
již od konce července pokoušejí se horečně
a soustavně, uvésti domorodé obyvatelstvo
na Pruském Opavsku ve zmatek a poštvati ho co nejvíce
proti československé republice. K tomu cíli
založil hlučínský dr. Weigel spolek
"Deutsch-Mährischer Volksbund", jehož odbočky
ustavují se v každé obci na Ratibořsku.
Úmysl jest jasný: másti a štváti
domácí pokojný lid, buditi nechuť a
nedůvěru k československé republice
a po obsazení mařiti znovu plodnou práci
kulturní a národnostně menšinovou.
V těchlo dnech rozšiřuje Weigel na všech
schůzích zprávy, že prý v těchto
dnech v Praze vyjednává pruská delegace s
Ratibořským Landratem v čele o odstoupení
pruského Opavska československou republikou Německu
za peněžitou náhradu a že jednání
má prý příznivé vyhlídky.
Zejména pan ministerský předseda Tusar přijal
deputaci velmi vlídně a činil jim určité
naděje, neboť prý proti své vůli
nemohou býti připojeni k československé
republice.
Ba dokonce vyjednávají prý s panem presidentem
Československé republiky prostřednictvím
pana ministerského předsedy.
Tyto zprávy nejen zcela desorientovaly pruské Moravce,
nýbrž vzbudily v českém lidu slezském
skutečné pobouření, tím povážlivější,
že mysli jeho jsou rozjitřeny nadmíru neudržitelnými
poměry na Těšínsku.
Proto táží se podepsaní:
1. Jsou panu ministerskému předsedovi vylíčené
poměry známy?
2. Jest pravdou, že vyjednává pruská
delegace o Pruském Opavsku v Praze?
3. Jest pan ministerský předseda ochoten, ihned
sděliti průběh a výsledek vyjednávání?
4. Jest pan ministerský předseda ochoten, ihned
sděliti k upokojení obyvatelstva, kdy a za jakých
okolností dojde k obsazení Pruského Opavska,
a zda-li obyvatelstvu i Československé republice
budou nahrazeny všechny škody, dosavadním vandalstvím
způsobené?
Post. Rýpar a soudr.
Předseda: K zodpovědění tohoto
dotazu vyžádal si slovo pan ministerský předseda.
Uděluji mu je.