Předseda
(zvoní.) Prosím pány na pravici, aby
poněkud se umírnili!
Zpravodaj dr. Meissner (pokračuje)
. . . již při částce 10 K, 50 K a podobně.
Byly-li spolupachateli osoba vojenská a osoba občanská,
osoba občanská podléhala mírnějšímu
trestu než vojenská, ač dopustily se stejného
deliktu. Osoba občanská byla stíhána
třebas jen pro přestupek, kdežto osoba vojenská
pro zločin, osoba občanská, šlo-li o
částku mezi 600 K a 2000 K, mohla býti odsouzena
podle sazby od 6 měsíců do jednoho roku,
osoba vojenská podle sazby mezi 5-10 léty. Všechny
poukazy na tuto nerovnost a nesprávnost zůstávaly
marny, prostě z toho důvodu, že ku změně
vojenského trestního zákona bylo potřebí
v říši rakousko-uherské stejného
postupu v obou polovicích říše, že
tu byl odpor se strany vojenských úřadů,
a důsledkem toho byly vojenské osoby přísněji
a krutěji trestány než osoby občanské.
Předloha naše byla podána
již v měsíci listopadu a z nahodilých
důvodů se stalo, že právní výbor
teprve nyní ji může předložiti
slavnému Národnímu shromáždění.
Nebude snad naprosto žádného sporu potud, pokud
předloha zvyšuje částky směrodatné
pro trestnost, pro kvalifikaci majetkových deliktů
a přikloňuje se k zásadám, vysloveným
v tak zvaném zákoně Ofnerově. Avšak
navrhovatelé šli dále. Navrhovatelé
nechtěli se spokojiti s částkami upravenými
zákonem Ofnerovým, nýbrž vycházejíce
z názoru, že hodnota peněz zejména v
poslední době silně poklesla, že dnešních
50, 200, 2000 K nerovná se 50, 200 anebo 2000 K ještě
před 4 lety, že tedy neodpovídá to úmyslu
zákonodárcově, když ponechají
se staré sazby při velmi citlivém poklesu
peněz, žádali, aby částky byly
zvýšeny a to nejen pro platnost vojenského
trestního zákona, nýbrž i pro oblast
platnosti občanského trestního zákona.
Avšak při projednávání v právním
výboru ozval se z vážné strany odpor.
Byl to expert pan profesor Prušák, který, vycházeje
z názoru, že krádež jest trestným
činem antisociálním, že jest spíše
třeba přísněji ji stíhati,
že jest třeba vynaložiti všechny prostředky,
aby byly majetkové delikty potlačeny, aby zločinnost
v tomto směru byla zmenšena, postavil se proti zvýšení
částek, směrodatných pro trestnost
činů majetkových.
Vzhledem k jeho námitkám
upustil právní výbor od zákonodárné
úpravy, když byl zástupce ministerstva spravedlnosti
slíbil, že v nejbližší době
předloží ministerstvo osnovu zákona,
kterou se upravují majetkové delikty vůbec,
a to jednotným způsobem pro občanské
osoby i pro osoby vojenské pro území, které
dříve patřilo k Rakousku, stejně jako
pro území, které patřilo k Uhersku.
To byl také hlavní důvod, který vedl
právní výbor k tomu, že upustil od zvýšení
těchto částek a že nesáhl k úpravě
podobné, jaká byla provedena v republice rakouské,
poněvadž by tím byl býval ještě
více vynikl rozdíl mezi naším trestním
zákonem a mezi trestním zákonem uherským,
kde jest kvalifikačních okolností, způsobujících
z majetkových činů, zejména ze zpronevěry
a krádeže, zločiny, mnohem více nežli
podle zákona u nás platného.
Já bych, vážené
shromáždění, při té příležitosti
právě jako navrhovatel oněch předloh,
které nemají se státi zákonem, řekl,
že je sice krádež činem antisociálním,
a že jsem dalek toho vystupovati v roli zákonodárcově
jako obhájce těchto deliktů a že také
stojím na stanovisku, že krádež, pokud
je zjevem antisociálním, zejména pokud je
provozována po živnostensku, má býti
stíhána velice ostrým, ba odstrašujícím
způsobem. Avšak námitky, které s hlediska
vědeckého byly předneseny a proneseny proti
úpravě našeho zákonodárství
tak, jak námi bylo proponováno, myslím, že
neodpovídají všeobecnému nazírání
v kruzích těch, které jsou povolány,
aby soudily o majetkových deliktech.
Kdyby byl u nás tak všeobecným
názor, že každá krádež a priori
má býti posuzována jako zločin a jako
čin vysoce antisociální, že mírnost
při posuzování krádeže není
na místě, a že naopak v nynější
pokleslosti morální by spíše mělo
býti užíváno měřítka
přísnějšího, pak by v první
řadě musil se projevovati v kruzích těch,
které jsou dle svého povolání určeny
k tomu, aby soudily nad těmito trestnými činy.
My však vidíme, že jak soudcové z povolání,
tak soudcové z lidu, dívají se na majetkové
delikty, zejména krádež a zpronevěru,
docela s jiného hlediska. Návladnictví a
soudcové z povolání hledí stlačiti
cenu za tím účelem, aby to, co by jinak musilo
býti žalováno nebo odsouzeno jako zločin
krádeže, bylo kvalifikováno toliko jako přestupek,
nebo hledí stlačiti cenu přes 200 K pod 200
K, přes 50 K pod 50 K, aby kvalifikace byla nižší.
Soudcové z lidu v častých případech
odpírají přisvědčiti k otázce,
činí-li cena ukradené nebo zpronevěřené
věci nad 2000 K, poněvadž pociťují
jako nespravedlnost, aby stíháno bylo něco
jako zločin těžkým žalářem
od 5 do 10 let, co ještě před 2-3 lety, kdy
hodnota peněz byla vyšší, bylo stíháno
jako zločin žalářem do jednoho roku
nebo po případě jako přestupek.
Nehájím něco,
co by odporovalo všeobecné morálce, nýbrž,
co jest v souhlasu se všeobecným názorem, platným
ve všech kruzích soudců, jak soudců
z povolání, tak soudců z lidu. A jako jsem
ve své písemné zprávě učinil,
mohu se odvolati na článek presidenta nejvyššího
soudu Dra Popelky, uveřejněný v "Právníku",
v němž poukazuje na to, že tu dvě příčiny
způsobily divergenci ve vině a trestání
majetkových deliktů: jednak změněný
poměr hodnot mezi drahým kovem a jinými statky,
jednak, že se cena peněz vyjadřuje v úvěrních
papírech peněžních, že se cena
vyjadřuje nižším měřidlem,
nežli kterého bylo dosud užíváno,
to jest bankovkami znehodnocenými místo zlatými
zemskými mincemi. Žádá od soudu, aby
v každém případě přepočítal
sumu dle kursu bankovek na mince měny korunové.
Ostrá slova proti krádeži,
jsou v jistém směru jistě odůvodněna,
v jistém však jdou příliš daleko,
poněvadž nepřihlíží se k
tomu, že krádež není vždycky jen
po živnostensku provozována, že jsou také
krádeže nahodilé, krádeže, které
jsou spáchány z bídy nebo z nerozvážnosti,
není proto správno, ihned z každého
delikventa dělat zločince, že jsou krádeže
méně významné, méně
dalekosáhlé a že by bylo naopak protismyslné,
prohlašovati zásadně každou krádež
nebo zpronevěru za zločin.
Kdykoliv slýchávám
ostrá slova proti krádeži a zlodějům,
pozastavuji se nad jedním: proč neslyšíme
stejně ostrá slova proti jiným majetkovým
deliktům, které jsou ještě nebezpečnější
sociálně, které jsou ještě horší,
a které by zasluhovaly ještě přísnějšího
trestání a pronásledování?
Proč neslyšíme stejně ostrá slova,
jako slyšíme proti krádeži v továrnách
na tabák, na dráhách, na poštách,
proč neslyšíme stejně ostrá slova
proti úplatkářství v úřadech,
proti těm, kteří podplácejí,
a ještě ostřejší proti těm,
kteří se dávají podplácet?
(Výborně!)
Jako jest nebezpečno pro stát,
když zřízenec poštovní vykrádá
balíčky svěřené dopravě
poštovní, jako jest protisociální a
má býti přísně stíháno,
když železniční zřízenec
věc, která jest svěřena jeho dohledu,
pro svůj užitek si přivlastní a zcizí,
stejně, ba přísněji ještě
má býti stíhán onen zjev, který
se u nás zahnízdil, proti němuž bohužel
se podniká dosud málo, proti němuž je
všeobecná morálka naprosto otupena, který
nám rozežírá naši správu,
který by zasluhoval větší pozornosti
a přísnějšího trestání.
(Výborně!)
A kdykoliv ozvou se hlasy proti šlendriánu
v továrnách na tabák, na poště,
na dráze, kdykoliv ozvou se hlasy proti krádežím,
mám za to, že mají býti provázeny
hlasy proti úplatnosti, proti korupci, která dnes
panuje v byrokracii. (Výborně!)
Ještě bych si dovolil
při té příležitosti upozorniti
na to, že naše trestní zákony stíhají
každé odcizení cizího předmětu
při nejmenší části jako přestupek
krádeže, který má za následek
jistou újmu na politických právech, který
musí býti stíhán vězením,
tedy ztrátou na svobodě, že i když jde
o odcizení nepatrné věci, která má
sloužit k bezprostřednímu ukojení potřeby,
na př. vzetí kousku chleba, housky a pod., nemáme
ustanovení, která mají trestní zákony
v jiných státech, o tak zvaném odcizení,
kde majetkové delikty méně významného
rázu jsou trestány jako činy, na které
může býti uvalena peněžitá
pokuta a které se stíhají toliko na žádost
poškozeného. Také toho jsme chtěli docíliti
svými návrhy, které směřovaly
k opravě vojenského i občanského trestního
zákona, ale k této úpravě nedošlo
právě vzhledem k slibu ministerstva spravedlnosti.
Doufám, že ministerstvo spravedlnosti svůj
slib co nejdříve vtělí ve skutek a
že nebudeme se již zabývati otázkou, jak
příštipkářsky upravovati staré
zákony rakouské a uherské, nýbrž,
že co nejdříve přikročíme
k řádné, jednotné kodifikaci trestního
zákona pro celou republiku vůbec.
Tím bych byl se svou zprávou
hotov a dovolil bych si na konci této zprávy vysloviti
ještě jedno přání. Nejraději
bych viděl, kdybychom vojenský trestní zákon
nepotřebovali kodifikovati, nýbrž kdybychom
se ho mohli zbaviti jako nepotřebného balastu. Jsem
toho názoru, že rozlišování mezi
justicí občanskou a justicí vojenskou se
do naší doby nehodí. Mám za to, že
nemůže býti zvláštní justice
občanská a zvláštní justice vojenská,
nechápu, proč by o deliktech obecného rázu
nemohly rozhodovati občanské soudy stejně,
je-li pachatelem osoba občanská či osoba
vojenská. Snad by se dalo uvažovati o tom, zdali pro
čistě vojenské delikty, porušení
subordinace, zbabělost, deserci atd., by se nedoporučovalo
- i když by nebyly zachovány zvláštní
soudy vojenské - tedy alespoň, aby živel vojensko-laický,
který dnes ve způsobu soudů kmetských
se u vojenských soudů uplatňuje, nemohl se
uplatniti i u občanských soudů, půjde-li
o čistě vojenské delikty. To je věc,
o které by se hovořiti dalo, ale jinak mám
za to, že rozlišování mezi justicí
vojenskou a občanskou je odbytou věcí, že
musíme se domáhati také v tomto ohledu unifikace,
že musíme prostě žádati, aby vojenské
soudy byly odstraněny.
Ale žádáme-li
to pro vojenské osoby, pak tím spíše
musíme se domáhati toho, aby bylo odstraněno
vojenské soudnictví nad občanskými
osobami. Měli jsme příležitost poznati,
co znamená justice vojenská, je-li jí dáno
právo, rozhodovati o politických deliktech, spáchaných
občanskými osobami v Rakousku. Uváděli
jsme tolik argumentů - knihy byly psány o té
pověstné justici. Bohužel, naše vojenská
justice v politických deliktech zdá se, že
chce kráčeti v šlépějích
rakouské vojenské justice. Nechci se ve svém
referátu o tom blíže zmiňovati, to bude
předmětem zvláštního jednání.
Podrobení občanských
osob pod pravomoc vojenskou bylo něco naprosto výjimečného,
bylo-li pro to nějaké omluvy, mohla platiti jen
potud, pokud jsme byli ve stavu válečném.
Dnes, kdy nejsme ve stavu válečném, odpadly
důvody i záminky pro rozšíření
pravomoci vojenských soudů nad občanskými
osobami, pročež by vláda měla co nejdříve
zase zavésti řádný stav v soudnictví
a podrobiti občanské osoby pravomoci občanských
soudů trestních. (Posl. Stivín: To by
tam nesměl býti Klofáč se svou partou!
Dává otvírati poslancům dopisy!)
Poměry, které jsou dnes - a říkám
to v plném vědomí slov pronášených
- neliší se ve mnohém ohledu od poměrů,
které byly za starého Rakouska. Ničemu jsme
se nenaučili. Kdybychom poměry tam panující
nepodrobili kritice, kdybychom připustili, aby se u nás
zahnizďovaly zlozvyky staré rakouské vojenské
justice, podkopávali bychom tím důvěru
v naši justici vůbec, a toho bych si v zájmu
její pověsti za žádných okolností
nepřál.
Mohu tudíž ukončiti
přáním, aby slavné Národní
shromáždění předlohu přijalo
jako nepatrnou splátku, nikoli jako dalekosáhlou
reformu a myslím, že jistě bude odpovídat
právnímu cítění velké
části této slavné sněmovny,
když vyslovím též přání,
aby vláda u nás odstranila poměry výjimečné
a zavedla i ve vojenském soudnictví řádný
stav právní. (Potlesk.)
Předseda:
K slovu není nikdo přihlášen. Debata
je skončena. Přistoupíme k hlasování.
Prosím o zaujetí míst. (Děje se.)
Poněvadž předloha
sama má pouze 3 články a žádný
pozměňovací návrh nebyl učiněn,
budeme hlasovati o nich v celku. Námitek proti tomu není?
(Nebyly.)
Kdo souhlasí s článkem
I., II. a III. zákona, jak je obsažen ve zprávě
výborové, jakož i s jeho nadpisem, prosím,
aby povstal. (Děje se.)
To je většina. Článek
I., II. a III., jakož i nadpis zákona jsou schváleny.
Přeje si pan zpravodaj ke
druhému čtení slova? Není žádných
textových změn?
Zpravodaj posl. dr. Meissner:
Nikoli.
Předseda:
Kdo souhlasí se zákonem, přijatým
právě v prvém čtení, i ve čtení
druhém, prosím, aby povstal. (Děje
se.)
To je většina. Zákon
je schválen i ve druhém čtení
a tím je tento odstavec denního pořádku
vyčerpán. Přistoupíme k dalšímu,
jím jest jednak:
2. Zpráva výboru ústavního
jednak výboru právního o vládní
osnově zákona (tisk č. 1589), jímž
se prohlašuje 28. říjen za svátek
státní (tisk č. 1678).
Uděluji slovo nejprve p. zpravodaji
výboru ústavního, p. dru Weyrovi.
Zpravodaj posl. dr. Weyr:
Vážené shromáždění!
Osnova, o které jednáme,
má dvojí význam. Jde jednak o to, aby nejvýznačnější
den naší republiky, 28. říjen, byl prohlášen
za státní svátek. (Posl. Johanis: 1. květen
jste měli udělat svátkem!) Prosím,
to je vládní předloha. Když vláda
podá předlohu, nebudeme proti tomu.
Národním svátkem
28. říjen zůstane vždy, k tomu není
třeba zvláštního zákona, jde
o to, aby byly připnuty k tomuto dni také právní
následky a důsledky, tedy takové důsledky,
jaké se připínají k jiným svátkům.
Budeme míti tudíž dne 28. října,
když bude osnova tato přijata, státní
svátek, a můžeme říci, že
na území československé republiky,
pokud nepatří na půdu Slovenskou, bude to
vlastně prvním svátkem státním,
poněvadž naše zákonodárství
rakouské dosud oficielně žádných
státních svátků neznalo; znalo pouze
církevní svátky, které státem
byly ovšem jaksi obyčejem respektovány. V Maďarsku
byly již dříve svátky státní.
A tím přicházím,
poněvadž intence tohoto zákona jsou zcela jasné
a nesporné a není třeba šířiti
se o nich ještě v mém referátě,
k druhému významu této osnovy. A tento význam
jest ovšem zásadní, na př.: totiž,
že zavádíme vlastně docela novou úpravu,
které náš dosavadní právní
řád neznal. My jsme žádných státních
svátků neznali, jak jsem již řekl, nýbrž
jen církevní svátky, a když nyní
zavádíme 28. říjen jako státní
svátek, tedy si musíme býti vědomi,
že je nutno tuto materii jednotně upraviti.
Není možno nadále,
aby moderní stát, který jest si vědom,
že jest něco jiného než církev,
prostě respektoval církevní svátky
různých náboženských vyznání,
protože, kdyby měl býti spravedlivý,
musil by pak uznávati svátky všech náboženských
vyznání a měli bychom snad více svátků
nežli všedních dnů. Bude rozhodně
nutno v této věci udělati pořádek
a sice ve smyslu, jak se samo sebou rozumí, odluky církve
od státu. Zavádíme-li nové svátky
státní, bude tím více nutno, abychom
po případě oklestili svátky již
stávající, poněvadž by zajisté
nebylo možno, zaváděti vždy nové
a nové svátky a staré nerušiti, jelikož
věc ta má, jak zajisté lehko lze nahlédnouti,
též hospodářský význam.
Zavedením každého
nového svátku snižuje se pracovní doba
ne denní, nýbrž každoroční,
národa a jest po případě škoda
takovéto doby. Rozumí se samo sebou, že úprava
svátků státních nemusí býti
nutně v rozporu s úpravou církevních
svátků. Bylo by zajisté nesprávno,
kdyby stát, který má velkou většinu
vyznavačů určitého vyznání
náboženského, stanovil státní
svátky na jiné dny, než jsou stanoveny svátky
církevní. Stát musí si arciť
vyhraditi a stanoviti též po případě
svátky čistě státní, významu
politického, svátky takové, které
s náboženskými vyznáními nemají
co činiti.
S tohoto stanoviska vycházel
ústavní výbor, když se usnesl, navrhnouti
slavnému plenu mimo vládní osnovu zákona
též zvláštní resoluci, která
zní takto:
"Vláda se vyzývá,
aby s urychlením předložila Národnímu
shromáždění osnovu zákona o úpravě
státních a církevních svátečních
dnů."
Jménem ústavního
výboru prosím slavné Národní
shromáždění, aby jak osnovu vládní,
kterou jsme nechali nezměněnou, tak resoluci tuto
přijalo. (Výborně!)
Předseda
(zvoní): Ke slovu není nikdo přihlášen,
debata je skončena. Přistoupíme k
hlasování, prosím o zaujetí
míst. Poněvadž zákon má pouze
2 paragrafy a žádný pozměňovací
návrh nebyl učiněn, budeme hlasovati o něm
v celku. Námitky proti tomu není? (Nebyly.)
Kdo souhlasí s § 1. a 2. zákona tak, jak jest
obsažen ve zprávě výboru ústavního
a právního, jakož i s nadpisem zákona,
prosím, aby povstal. (Děje se.) To jest většina.
Zákon jest schválen v prvém čtení.
Přeje si pan zpravodaj slovo
k druhému čtení? Žádná
textová změna?