A nyní, velectění
pánové, k otázce rozluky manželské.
Já prohlašuji docela otevřeně a upřímně
před tváři celé sněmovny, že
také já pokládám manželství
za svátost. Ale já je nepokládám za
svátost proto, že to katolická církev
tvrdí, já je nepokládám za svátost
a za svaté proto, že mu bylo požehnáno
před oltářem, že mu požehnal služebník
té aneb oné církve. Mně jest svatým
jenom takové manželství, které bylo
uzavřeno z čisté, upřímné
a obětavé lásky bez jakékoliv obchodní
spekulace na věno anebo pohodlné zaopatření,
bez jakéhokoliv nátlaku se strany cizí. Já
tu prohlašuji otevřeně, že neznám
na světě nic krásnějšího,
vznešenějšího, nic posvátnějšího,
nežli je domácnost, ve které oba manželé
znamenají jedno srdce, jednu duši a v té lásce
vroucí k sobě a k svým drahým drobným
dětem, v té něžné péči
o tu jejich výchovu, o ten každý jejich první
krůček, vidí ten nejpodstatnější
úkol svého života na zemi. (Hlas: Výborně!)
Takové manželství, vážení
pánové, jest mně svatým, a jest mně
svatým a bude mně svatým, i kdyby mu žádný
kněz na světě nepožehnal, a zůstává
v mých očích úhelným kamenem,
na němž lze jedině vybudovati pravé
lidské štěstí.
A pánové, já
za věčné peklo pokládám takové
manželství, v němž není upřímné
pravé lásky, v němž jsou na denním
pořádku sváry, různice, kletby, slzy
a pláč. Takové manželství není
svatým a není v mých očích
ani svátostí, i kdyby mu žehnala celá
řada kněží kterékoliv církve.
Ono jest ostatně zajímavým, že sama
církev učí, jak zde bylo podotknuto, že
svátost manželství neuděluje manželům
kněz, nýbrž že si ji udělují
manželé sami. Z toho tedy vysvítá, že
manželé mohou si tuto svátost uděliti
i tehdy, uzavrou-li sňatek občanský před
světským úřadem. To jest jen logický
důsledek církevního učení,
i když církev tohoto důsledku neuznává
a prohlašovala až do dnes každý občanský
sňatek za neplatný, ačkoliv manželství
takto uzavřené bývá často mnohem
mravnější, mnohem šťastnější,
mnohem spokojenější a mnohem čistější
nežli manželství uzavřené před
jakoukoliv církví, manželství, ve kterém
manželé u oltáře kterékoliv církve
oddaní se v manželství potom rvou, anebo navzájem
mezi sebou hádají aneb podvádějí.
V těchto případech obyčejně
docházívá pak k rozvodu od stolu a lože.
Rozvod ten netýká se ale trvání toho
manželského svazku, neboť i po uskutečnění
rozvodu zůstává církevně uzavřený
manželský svazek v plné platnosti a obě
strany - a to jest také charakteristické - jsou
povinny zachovávati si vzájemnou věrnost
i tenkráte, jde-li o ženu, kterou muž, opilec
a surovec, krvavými ranami posetou i s dětmi do
mrazivé noci vyhnal na ulici, a když jde o muže,
kterého žena docela vyloženě nestydatě
s jiným podváděla. Tímto způsobem,
poněvadž tito rozvedení manželé,
kteří de facto spolu již nežijí
v žádném společném svazku a nesmějí
uzavříti nový sňatek, přímo
vháněna jest celá řada nešťastných
lidí do konkubinátu, do nelegitimního života
a důsledky tohoto krutého systému odnášejí
pak ovšem ty nešťastné ženy, uctívané
veřejným míněním, mravnostní
policií naší přezdívkou kuběn,
a nešťastné děti, kterým se vpaluje
na čelo, na to nevinné, dětské čílko
již v kolébce cejch hanby, cejch dětí
prokletých, poplvaných, cejch dětí
nemanželských. (Výborně!) Naše
republika musí býti pečlivou matkou všem
svým dětem, ona nesmí dopustiti, aby vlivem
jejího zákonodárství stávali
se lidé - a já pravím, čeští
lidé - zoufalými a nešťastnými
tvory. Nechce-li snad církev sleviti se své staré
praxe, která mně se zdála vždycky dosti
krutou, bude-li v těchto dobách, kdy vane celým
světem duch revoluční, duch velkých
převratů v každém ohledu, chce-li v
této době státi na tom středověkém
strnulém "non possumus", pak jí klidně
ponecháme jejímu osudu. Ale česká
republika nesmí a také nebude v tomto ohledu sloužiti
jakékoliv církvi za děvečku, jako
to dělal katolický stát rakouský,
jejž za to stihla spravedlivá odměna, spravedlivá
odplata. (Výborně! Hlasy: Nebyl katolický!)
V tom svém řízení a vedení
byl katolický, jeho representace byla katolická,
já vím, že duch jeho nebyl katolický,
to docela otevřeně prohlašuji.
Podotknu zde jen několik historických
reminiscencí, ze kterých vysvítá,
že Řím dělal výjimky i po této
stránce, šlo-li o osoby urozené a korunované.
Neproklel českého knížete Oldřicha,
který se rozešel se svou neplodnou manželkou
a pojal za choť Boženu, dceru zemana Křesiny,
ještě za života své první manželky.
Uznal sňatek kněžny Markéty Maultasch,
která zapudila svého prvního manžela
Jana a provdala se ještě za jeho živobytí
za markraběte Ludvíka. On prohlásil dokonce
za svatého císaře Karla Velikého,
který zapudil svou manželku Desideratu a oženil
se za jejího živobytí s allemanskou princeznou
Hildegardou. (Výkřik: Trpěný svatý!)
Trpěný, netrpěný, ale přece
jen svatý. (Veselost.) Papež Paschalis III.
prohlásil jej svatým a v Cáchách jest
dosud jako svatý uctíván. (Hlas: To by
se muselo zrevidovati!) Není ovšem naším
úkolem, tuto revisi prováděti.
Jest z toho viděti, že
církev římská nebývala vždycky
tak nemilosrdnou a neústupnou v otázce manželské
rozluky jako je tomu dnes. (Výkřik: To by se
musilo přezkoumati!) Vždyť to jsou historická
fakta, pane kolego, vždyť uvádím jen historická
fakta, co vám mohu jiného předložiti,
a jejich pravdivost dosvědčí každý
inteligentní, vzdělaný muž.
Nám se dnes nejedná
o milosrdenství neústupné církve,
to zde prohlašuji, my na tu církev neústupnou
prosbami neútočíme, my na ni prosebně
útočiti nižádným způsobem
nebudeme, ale nám jde o milosrdenství republiky.
A ne o milosrdenství republiky, ale o její spravedlnost
nám jde v prvé řadě. Ta naše
republika zrozená z českých slzí,
z českého utrpení, z české
krve, z českých bojů, z českých
emigrací, z českého mučednictví,
z českých poprav, ta republika, ta naše milovaná
matka, ta nesmí býti macechou ani jedinému
svému dítěti! My se také jedině
k ní obracíme a my také jedině k ní
voláme: "Buď dobrou matkou všem svým
dětem, ty draze vykoupená, nedej nezaslouženě
trpěti srdcím nešťastným, smaž
potupu s čela tisíců obětí
a vdechni tam slavným osvobozujícím svým
slovem veliké usmíření a svoje požehnání."
(Výborně! Hlučný potlesk. Řečníku
se gratuluje.)
Předseda
(zvoní): Slovo dále má pan kolega
Kroiher.
Posl. Kroiher: Slavné
Národní shromáždění!
Předseda
(zvoní): Prosím o klid!
Posl. Kroiher (pokračuje):
Dovolte mi, abych napřed vyslovil uspokojení, že
konečně jednou dojde v Čechách k tomu,
že svoboda bude zavedena ve způsobu, jak kdo chce
uzavříti svůj sňatek. Za starých
rakouských časů tomu tak nebylo. Jest všeobecně
známo, že ku příkladu důstojník
nemohl uzavříti sňatku civilního,
takže mnohý z nich přestupoval na jinou víru
a dával se proti svému přesvědčení
oddávati od kněze víry, ve kterou nevěřil.
V naší republice zdálo by se, že taková
svoboda jest. Bohužel není! A já jsem povděčen,
že teď zákonem zavedena bude. Že není
svoboda ve způsobu, jak kdo chce sňatek manželský
uzavříti, to, přátelé, nám
ukázaly bohužel poslední dny, kdy jeden z našich
hrdinů zahraničního vojska podle svého
vlastního přesvědčení uzavřel
sňatek v kostele katolickém a byl za to předmětem
útoků, bohužel že se strany, která
si říká pokroková. Já jsem
byl toho názoru, že vděčíme za
svou svobodu z veliké části svým legionářům,
a když nám jí ti legionáři přinesli,
že by bylo také správno, abychom se jich zeptali,
kterak se té svobody užívá, abychom
si z nich vzali příklad. Zatím však
jsme toho svědky, že oni jsou poučováni
ve směru, kterak smějí užívati
své svobody.
Přátelé! Myslím,
že to by se naše veřejnost ocitala na cestě
šikmé a že by bylo naprosto nesprávné,
kdyby takovéto hlasy měly se více po Čechách
rozšiřovati. A dokonce jest nesprávné,
jestliže se tyto výtky onomu důstojníkovi
podpírají tím, že očekáváme,
že v našich legionářích nám
vyroste nové husitské vojsko. Já jsem se
také totiž trochu obírat historií, a
mohu říci, že v husitském vojsku nechodili
se oddávati na radnici, v husitském vojsku že
se neoddávali, pohrdajíce formami církevními
a civilními, až na tu malou část, kterou
Žižka slavné paměti potřel na řece
Nežárce u vsi Valu. A myslím, že není
přáním nikoho z nás, aby naše
armáda zahraniční i domácí
se rovnala těm Mikulášencům, kteří
tam vykrváceli.
Ke věci druhé, pokud
se týká nerozlučitelnosti anebo rozlučitelnosti
manželského svazku, řekl bych zde jedno: podle
mého názoru, který není ovšem
pouze názorem mým, nýbrž je to názor
největších učenců, lidstvo spěje
k tomu, že v něm vždy víc a více
proniká názor o potřebě nerozlučitelnosti
sňatku. Ale ovšem ta cesta, kterou se lidstvo dostává
k tomuto cíli, není přímá.
Ona vykazuje občas odchylky a před jednou takovou
odchylkou právě nyní se nacházíme.
Poklesla mravnost, a to si nesmíme zapříti.
A důsledek té pokleslé mravnosti je volání
po nutnosti nerozlučitelností manželství.
Tedy je zde omyl, jestliže se tvrdí, že rozlukovým
zákonem bude podpořena, anebo že teprve začne
nějaká nemravnost. Naopak! Rozlučitelnost
manželství proto je žádána, poněvadž
ta nemravnost již je tady. A není to v historii lidstva
poprvé, co nemravnost se objevila a co si hledá
ventil v rozlučitelnosti manželství. Mohl bych
více takových příkladů uvésti,
ale uvádím jen nejmarkantnější,
a to je doba římská, doba, kdy počínalo
křesťanství, doba kdy univira, žena, která
se spokojila po celý život svůj s jediným
mužem, náležela mezi největší
zvláštnosti Říma. A jak se tenkráte
nalezl lék proti tomu? Ten lék se nalezl v novém
učení, které přišlo z Galileje.
A Prohloubením náboženského
cítění, prohloubením vědomí
odpovědnosti před Pánem Bohem, přišla
také sama sebou hlubší zodpovědnost
mravní mezi lidmi navzájem, i v tom jejich vzájemném
svazku manželském, a důsledek byl ovšem,
že přestaly rozvody, důsledek byl, že
byla věrnost právě v tom smyslu, jak jí
zdůrazňuje církev svatá, jak ji také
zdůraznil korreferent p. dr. Stránský, nejen
v těch chvílích, kdy v manželství
jsou stránky dobré a příjemné,
nýbrž hlavně v těch chvílích,
kdy přicházejí v manželství věci
zlé a odporné.
Já pak jsem toho názoru,
že jest marno dnes zavírat oči před
tím mravním stavem naší společnosti,
že jest marno chtít pouze rozlučitelností
manželství se stanoviska státu, chtít
všechno to zalepit před očima veřejnosti.
Naší snahou musí býti snaha prvního
křesťanství, t. j. prohloubením mravnosti
lidstva pracovati k tomu, aby lidé netoužili po rozvodu,
aby netoužili po rozluce manželství, pracovati,
aby věděli, jaký závazek na sebe berou,
když předstoupí před oltář.
O těchto věcech ostatně
ještě více bude mluveno a já jsem se
přihlásil ke slovu ne tak, abych prohlásil
své a své strany stanovisko k otázkám
manželským, nýbrž proto, abych zde prohlásil
stanovisko své a velkého množství přes
1800 českých kněží k § 63.
(Slyšte!), k otázce nuceného neb dobrovolného
bezženství kněžského. Nejsem oprávněn,
mluviti jménem celého českého duchovenstva,
ale jsem oprávněn říci to jménem
více než 1800 českých kněží,
kteří na dotazníkovou akci faráře
Zahradníka-Brodského prohlásili, že
chtějí pracovat k tomu, aby nejen ve státu,
nýbrž také v církvi bylo zavedeno dobrovolné
bezženství kněžské, nikoliv bezženství
nucené. (Výborně!) My jsme to prohlásili,
domnívajíce se plným právem, že
stojíme na půdě nejen církevní,
nýbrž přímo na půdě křesťanství,
na půdě Krista Pána. Stojí zajisté
psáno v evangeliu: "Kdo můžeš pochopiti,
pochop" a není tam psáno "Kdo chceš
mně sloužiti, musíš pochopiti." I
pro kněze, jako pro každého jiného,
jest panictví pouze radou Krista Pána, žádným
přikázáním, neboť kdyby to bylo
bývalo přikázáním, byl by si
zajisté Spasitel náš vybral všechny apoštoly
panice. Kdyby to bylo bývalo přikázáním,
byli by všichni apoštolové propustili manželky
své, třebas ještě podle zákona
židovského, a byli by od té doby vedli také
prokazatelně život bez manželství, život
čistoty, abych tak řekl, vdovské. O tom však
nemáme žádných dokladů, nýbrž
naopak máme z historie církevní doklady,
že v prvních stoletích, zvláště
pokud byla církev pronásledována, měla
duchovenstvo ženaté. Máme toho doklady konečně
i v tom, že ve východní církvi až
dosud tato praxe se udržela. Ve východní církvi
nejen nesjednocené, nýbrž také v církvích
s katolickou církví sjednocených, trvá
manželství kněžské, ovšem
v tom smyslu uzavírané, že jest ženatý
již člověk na kněze svěcen, ale
kdo jednou na kněze jest vysvěcen, již ženiti
se nemá. Ovšem že to přivádí
všelijaké nesnáze již proto, že jestliže
člověk příliš mlád do
stavu manželského vstoupiti musí k vůli
svěcení, tedy jeho volba bývá spíše
volbou očí než rozumu a výsledek bývá
také někdy špatný.
My stojíme tedy na slovech
Krista Pána, stojíme na těch slovech apoštola
Pavla, která zde již byla citována, že
v tomto smyslu není žádného rozkazu,
nýbrž že dává pouze radu. A pak,
abych nemluvil pořád o těch prvních
dobách církevních, nestojíme pouze
na té původní staré a opuštěné
praxi, nýbrž dovoláváme se nikoho menšího
nežli papeže Lva XIII., zajisté slavné
paměti nejen v církvi, nýbrž i v laickém
světě. Tento sv. otec povídá v encyklice
"Rerum novarum" tato slova: "Co se týče
volby stavu, není pochybnosti, že svobodě každého
jednotlivce jest ponecháno, aby buď rady Krista Ježíše
poslechl a život panický vedl, anebo aby vstoupil
v manželství. Přirozené a původní
právo, to jest lidské právo k manželství,
člověku brát anebo hlavní účel
manželství, Bohem na počátku stanovený,
jakýmkoli způsobem obmezovati nemůže
žádný zákon lidský." (Slyšte!)
A zákon o nuceném bezženství kněžském
jest zákonem lidským, neboť jest to pouze zákon
církevní. (Tak jest!), zákon, který
nebyl hned s počátku stanoven na ekumenických
sněmech celé církve, nýbrž zákon,
který povstal na jednotlivých sněmech provinciálních,
a sice právě tam, kde méně bylo kultury
v těch dobách na západě.
My ovšem bychom mohli býti
k tomuto citátu. pokáráni, jak to na sebe
vztahu jeme. Vždyť nám církev nebere to
právo, nýbrž my jsme se ho při své
ordinaci, při svěcení, sami zřekli.
Neboť tam se praví: Zůstaneš svobodný!
Coelebs manebis! a kněz, resp. podjáhen, když
tam přistupuje a přijímá svěcení,
jaksi mlčky přijímá také tu
podmínku, za kterou se mu svěcení udílí.
(Posl. Juriga: Ale mlčí!) Dobrá, i
když mlčí. Qui tacet, consentire videtur, kdo
mlčí, zdá se, že souhlasí. Ale
já zde pravím: jak nemá mlčet ten
bohoslovec, který ve stáří nejvýše
24 a někdy také 22 let přistupuje před
svého biskupa, aby z jeho rukou přijal svěcení?
Jak má najednou říci: Ne, já za těchto
podmínek nepřistoupím a světit se
nedám, - když tu má na očích,
co tomu řeknou jeho rodiče, co tomu řeknou
jeho příbuzní, co tomu řeknou všichni
jeho domácí, kterak se mu budou posmívati,
co tomu řeknou všichni ti, kteří se
mezitím věnovali jiným studiím, která
on by teprve podnikal a kde on bude o 4 léta za nimi pozadu,
a co mu musí konečně říci každý
člověk: Tohle jsi nevěděl už
dříve? (Hlas: Čtyři roky před
svěcením!) Čtyři roky před
svěcením to věděl, 4 roky byl jednostranně
tam vychováván, 4 roky tam byl a pořád
se mu ta věc ukazovala s lepší stránky.
4 roky tam byl a všichni, kteří byli v tom
semináři, mu pomáhali, aby přemohl
všechna ta pokušení. Ale potom, když přijde
ven, pak tam nemá nikoho, ani rektora, ani spirituála,
pak tam nemá nikoho, nýbrž řadu lidí,
kteří ho svádí k tomu, aby porušil
ten zákon, který na sebe vzal.
Tam v semináři je to
snadno zachovávati, poněvadž je člověk
stále v rukou toho svého spirituála, ale
ven, ven když člověk přijde a vidí
na tom svém starším spolubratru, u něhož
potom je kaplanem, že on po případě
sám celibát nezachovává, když
slyší, co se všechno mluví, a když
sám je předmětem přemnohých
nástrah, - pak, přátelé milí,
já to zde veřejně povídám,
ač je to věc ožehavá, pak je to zázrak,
jestli ten člověk zůstane čistý
a zachová celibát. (Výborně!)
Není to vždycky vina kněze, jestliže on
klesne, v mnohem větším počtu procent
je to kněz, který je sveden, a ne který svádí.
A důsledek ovšem potom je smutný. Bohužel,
že se před všemi těmi důsledky
u nás zavírají oči, a že se zavírají
zvláště na těch místech, která
by v zájmu církve měla míti oči
co nejvíce otevřeny. Já žasnu, když
slyším, anebo když čtu, že lidé,
stojící v církvi na vysokých místech,
troufají si nám kněžím, kteří
známe tu praxi buď proto, že jsme hříšníci,
nebo proto, že jsme svědky hříchů
druhých, říci, že ten celibát,
to nucené bezženství kněžské,
jest nějakou zvláštní ozdobou církve
svaté, že je to nějaký pramen, ze kterého
prýští nějaká zvláštní
obětavost pro zájmy té církve. - Já
nevím, ale podle mého názoru skvost v prvé
řadě musí býti čistý,
má-li zdobiti toho, kdo ho nosí. Ale, bohužel
- a já jsem si vědom té zodpovědnosti,
kterou mám, když to pravím, - bohužel
to musím říci, že tento skvost celibátu,
bezženství kněžského, není
tak čistý, jak by býti měl, třebas
na druhé straně není pravdou, že by
porušené bezženství bylo tak obecným,
jak se praví. My kněží českoslovenští,
ale nejen my, nýbrž kněží také
jiných národů, žádáme,
aby byl odstraněn celibát nucený a aby byl
zaveden celibát dobrovolný. Kdo můžeš
pochopiti, pochop, kdo však nemůžeš pochopiti,
kdo nebyl dost silným, aby odolal, lépe jest, aby
se oženil, než aby hořel na tomto světě,
a aby hořel na věčnosti. My chceme návrat
k původní praksi církve, a sice v zájmu
svém, v zájmu svých domácností,
v zájmu církve a v zájmu národa.
V zájmu svém proto,
poněvadž není nešťastnějšího
člověka nežli ten kněz, který
nepochopil, který neměl dost síly, aby odolal,
který po případě, když chybil,
neměl dost síly, aby se vzchopil a napravil. Postavení
takového kněze je hrozné. On jest pořád,
jako kdyby stál na půdě viklající
se, a neví, kdy upadne. Každé jeho slovo, všechno
to, co na místě božím hlásá,
je nejisté, všechny jeho úkony podle učení
církve jsou sice platné, ale jsou spojeny s hříchem,
on hromadí hřích na hřích a
důsledek jest, že má v srdci svém peklo.
Ale i kněz, který zůstane čist - a
jest jich více než si myslíte - i ten má
to peklo s těmi ostatními, a víte proč?
Protože nenajde člověka, který by mu
věřil, že tu čistotu zachovává.
(Výborně!) A já to zde pravím
veřejně, že i lidé, kteří
se prohlašují za jinak docela dobré křesťany,
kteří s námi kněžími drží,
ani ti lidé nám nevěří, a já
jsem přesvědčen, že ani naši nejbližší
příbuzní nám nevěří,
nýbrž že všichni říkají:
"Jsou také lidé, tedy nic divného, když
takovým způsobem chybí!" A tu pravím,
ovšem že bezženství, život panický
má býti příkladem pro všecky
ty, kteří si život panický mezi laiky
vyvolili, a pro ty, kteří ještě nevstoupili
do manželství. Ptám se vás však,
jaký jest to příklad, kterému nikdo
nevěří? (Tak jest!)