Předseda
(zvoní): Slovo má dále pan kolega
Laube.
Posl. Laube: Vážené
Národní shromáždění!
Bohužel musím se v debatě,
která jedná o jednom z nejdůležitějších
sociálních zařízení, vzhledem
k pokročilosti času omeziti jenom na krátké
konstatování některých názorů
a zásad, které považuje strana naše za
nutné, aby byly vyřešeny a aby tak problém
neb otázka příští existence a
zaopatření válečných invalidů
dospěly oné mety vývoje, onoho uspořádání,
které by umožňovaly odstranění
nebo zmírnění křivdy neb neštěstí,
které stihlo jednotlivé příslušníky
našeho národa ve službě válečné.
Lze ovšem konstatovati a myslím, že pokud se
týče žalob, které se pronášejí,
zejména, které padly z úst váženého
kolegy předřečníka co do zaopatření
legionářů a co do péče o zraněné,
neb vrátivší se legionáře, jde
specielně o případy jednotlivé, o
případy jednotlivého hrubství, nebo
nepochopení toho kterého úředníka,
ale myslím, že mluvím z duše a jménem
všech českých lidí, že stojíme
za tím, aby legionářům dostalo se
nejvyšší péče, nejvyšších
obětí, nejvyššího opatření,
které může Československá republika
přinésti. (Výborně!)
A myslím, že také
mluvím jménem všech rozhodných lidí
v republice československé, když říkám,
že každého jednotlivce, každého úředníka,
který by jednal s legionáři způsobem,
o němž mluvil můj předřečník,
poženeme k soudu a poženeme k odpovědnosti,
(Výborně!) poněvadž považujeme
takovýto postup proti legionářům za
nejtěžší zločin na lidskosti, a
za nejtěžší zločin na hrdinech,
kteří přinesli největší
oběti samostatnosti a svobodě českého
národa. (Výborně! Potlesk.)
V tom, myslím, že jsme
za jedno všechny strany národa, že podobné
věci a podobné výstřelky trpěti
nebudeme a také trpěti nesmíme. Chci tady
konstatovati, že předloha o válečných
poškozencích dotýká se nejenom invalidů
těch, které vidíme s amputovanými
končetinami, nýbrž že tu má předloha
na mysli také onu řadu lidí, kteří
uhnali si zárodky nevyhojitelných chorob, ty, u
nichž se později ještě v dohledné
době objeví, že nemoc a z ní pochodící
neschopnost k obvyklému občanskému povolání
byly následkem útrap válečných.
Myslím a jsem přesvědčen,
že předloha především má
tu také na zřeteli, aby se dostalo zaopatření
těm, kteří tu zbyli po těch, kteří
buď jsou nezvěstní, neb kteří
zemřelí na poli válečném. Tu
musím konstatovati, že předloha ministerstva
sociální péče sama především
sleduje onen moment, aby všichni ti, kteří
jsou válečnými poškozenci nebo válečnými
invalidy byli sepsáni, aby především
u všech bylo zjištěno, do jaké míry
jejich neschopnost pracovní, jejich neschopnost k občanskému
povolání tu jest, a aby podle toho byli zařaděni
a k té veliké přípravě zákona,
který bude teprve materielně řešit problém
poškození válečných invalidů,
resp. především bude sledovat onen veliký
účel, aby pokud možno vráceni byli svému
občanskému povolání.
Teprve ve druhém případě
sleduje a musí sledovati předloha onu část
svého poslání a svého úkolu,
aby těm, kteří jsou neschopni, nebo u nichž
schopnost pracovní byla do značné míry
zmenšena, se dostalo určité pevné výpomoci,
nebo příspěvku z prostředků
státních, aby tato část národa
netrpěla a nemusila se vyživovati prostředky,
které jsme tak trpce a s takovou vehemencí vyčítali
starému státu, starému Rakousku, které
se právě k invalidům a k válečným
poškozencům chovalo v minulých dobách
způsobem, který vyvolával co nejširší
rozhořčení a roztrpčení každého
slušného člověka.
Jest pravda, že u nás
poměry vyžadují při řešení
problému invalidů ohromnou zodpovědnost,
že vyžadují ohromného promyšlení,
neboť nesmí se tu zapomínati, že předloha
sleduje především úkol, aby invalidé
vráceni byli svému občanskému povolání,
a tu lze konstatovati s plným pochopením, že
právě organisace invalidů, výsledkem
jejíhož snažení, myslím, že
ve značné míře jest také předložená
předloha, sleduje především onu velkou
akci, aby buď individuelně umožnila jednotlivcům
z nich existenci, nebo aby způsobem organisovaným,
tedy sdruženým, korporacemi, družstvy, záložnami,
snažila se napomoci dnešním invalidům
k založení nové hospodářské
a společenské existence. Tu jest přirozeno,
že příští zákon, který
se bude obírati materielním odškodněním
nebo, správněji řečeno, příspěvky
poškozeným z války, musí směřovati
k tomu účelu, aby také toto složení
svépomocných organisací invalidů nalezlo
určité, pevné ozvěny v samém
zákoně, aby tato činnost invalidů
mohla býti mocí zákona náležitě
dotována a podporována. Já se tu ovšem
nemohu ubrániti skepsi, vidím-li, že po 5měsíčním
trvání československé republiky nemohli
jsme ještě nebo nepřikročili jsme k
vyřízení řady problémů,
k zaopatření těch, u nichž není
vůbec naděje, že budou kdy schopni, aby si
výdělkem vlastních rukou zaopatřili
existenci. Já chci říci, že se mi zdá
ne dosti správné, vidíme-li se v zámcích
povalovat společnost, která nepracuje, která
z velké části zavinila válku světovou,
a proti tomu pro ty, kteří nejsou schopni vůbec
žádného pohybu, nebo kterým musí
býti držena ještě osoba k jejich ošetřování,
že pro tyto nemůžeme nalézti místo,
aby tam nalezli ošetřování, že
je musíme pořád ještě ponechat
v nemocnicích vojenských, rozstrkaných po
všech možných koutech nebo po všech možných
vojenských barácích. Já tu chci říci,
že je nejvýš na čase, aby v této
věci Národní shromáždění
našlo cestu, aby místa, která budou volná,
zejména budovy veřejné, byla získána
nejen pro ošetření těchto lidí,
ale také pro léčení těch, kteří
si přinesli nevyhojitelnou chorobu. A jako mluvím
docela otevřeně a konkretně v té věci,
musím konstatovati, že zrovna tak zdá se mi
nesprávné, jestliže po dobu 6 měsíců,
po které trvá československá republika,
děti našich invalidů, sirotci, kteří
zůstali po těchto nešťastnících,
musejí se potulovat po obcích bez ochrany, bez péče,
vydáni snad péči řekl bych relativní
nebo nedostatečné, péči svých
příbuzných, a jestliže tu nemůžeme
udělat žádný rozhodný čin,
aby také v otázce zaopatření dětí,
v otázce zaopatření sirotků, stalo
se takové radikální opatření,
aby také ústavy pro jich výživu, ústavy
pro jich výchovu byly zřizovány a za tím
účelem potřebné budovy, v nichž
nikdo nebydlí, které slouží luxu a zábavě,
včasným způsobem byly rekvirovány.
Nemohu mluviti k meritu věci,
chci jenom konstatovati, že obsah samotné předlohy
svědčí o vysokém smyslu pro dobu,
ve které žijeme, poněvadž určitá
ustanovení, zejména § 4. předlohy znamenají,
že rozhodování o příspěvku,
kterého se má dostati poškozeným invalidům,
nemá se díti oním způsobem tak odsouzení
hodným, jako se dálo za starého Rakouska,
a že ministerstvo sociální péče
po té stránce vychází vstříc,
aby nejenom živly úřední, živly
povolané svou funkcí, nýbrž aby také
živel laický, ti, kdož mají zkušenosti
z praktického života, byli povoláni při
rozhodování o tom, do jaké míry možno
by bylo podepříti prostředky republiky člověka,
který na válečném bojišti, nebo
povoláním v povinnosti vojenské ztratil svou
schopnost pracovní, nebo jest vysazen trvalému chřadnutí.
Chci ovšem konstatovati, že
především předloha nemluví jenom
o přímých poškozencích válečných,
nýbrž že také zahrnuje i železniční
zřízence, kteří byli povoláni
do obvodu války ze svého domicilu, ze svého
působiště, a chci při té příležitosti
konstatovati, že bude potřeba, aby při vyměřování
rent u lidí, kteří si platili již své
zvláštní pojištění, kteří
přispívali na své pojištění
pensijní, nebyla kumulována renta resp. příspěvek,
kterým bude přispívati stát invalidovi
s nárokem, který si dotyčný zřízenec
svými vlastními příspěvky získal;
tu nemůže býti brán ani ohled, ani při
rozhodování o příspěvcích
těchto železničních zřízenců
na to, že již nějaké renty starobní
nebo pensijního zaopatření požívají.
Myslím, že by bylo zbytečné,
abych mluvil dlouho o celé věci, poněvadž
z celé předlohy vychází na jevo, že
Národní shromáždění jest
toho přesvědčení, toho dobrého
mínění, že ve prospěch válečných
poškozenců musí se udělati všecko,
co jest v moci a síle prostředků naší
československé republiky. (Výborně!
Potlesk.)
Předseda:
Slovo má dále pan kolega Antonín Slavík.
Posl. Ant. Slavík:
Slavné Národní shromáždění!
Hned po vypuknutí války,
když byly sem přivezeny první transporty raněných,
viděli jsme, že na všech stranách jevila
se veliká sympathie, veliký zájem o tyto
raněné a kde kdo byl by rád pomohl. Veřejná
dobročinnost, jednotlivci, spolky, korporace, všechny
chtěly se starati o invalidy, všechny slibovaly, že
první povinností bude, aby právě o
tyto ubožáky bylo postaráno. Když válka
trvala dlouho a invalidů stále a stále nám
přibývalo, když číslice ta rostla
do úžasné výše, tu jsme pozorovali,
že ta sympathie pomalu začala ochabovati nejenom u
obecenstva, ale i u samotné vlády vídeňské
nebylo již pozorovati toho zájmu, jaký byl
s počátku, poněvadž viděli, že
starost o invalidy vyžadovati bude velikého finančního
nákladu. Já jsem přesvědčen
o tom, že kdyby válka byla dopadla pro Rakousko vítězně,
že by to bylo s těmi invalidy dopadlo velmi smutně,
že by jim nebylo zbývalo - aspoň veliké
většině - nic jiného, než aby šli
na domovskou obec a to břemeno bylo by převaleno
na obec, aby se o ně cele postarala. My proto vítáme
předlohu zákona, že se této starosti
ujímá stát. Velectění pánové!
Přenechati tuto starost o invalidy veřejné
dobročinnosti nebo soukromým korporacím,
odpusťte, nebylo by správné, poněvadž
nemůže býti snad, neřekl bych toho pochopení,
ale tolik organisační práce, jako jestliže
stát sám tuto organisaci chce prováděti.
Jakým způsobem je možno,
aby tato organisace byla provedena? Dle mého náhledu
musí se postupovati tím směrem, aby jednak
po stránce morální, jednak po stránce
hmotné byla otázka tato luštěna. My
jsme viděli, že již dřívější
vláda rakouská po stránce morální
zavedla různé kursy pro invalidy. Já bych
řekl v tomto slavném shromáždění,
že těch kursů vyrojily se ohromné spousty
u všech možných škol a společenstev.
Ale právě ta velká spousta těchto
kursů nepřinesla nám to ovoce, které
jsme od těchto kursů očekávali. Tyto
kursy, které trvaly 4, 6 až 8 neděl, měly
nám vychovávat invalidy pro praktický život.
Promiňte, my jsme viděli, že z těchto
kursů měli jsme velký počet kursistů,
ale pro praktická místa, pro praktický život
velmi málo vychovaných lidí. To bych nerad,
aby se opakovalo. Já, který jsem měl příležitost
po celou tu dobu zasedat v invalidních komisích,
měl právě nejvíce také usnadněnu
příležitost, nahlédnouti do nitra a
duše invalidů a do jejich přání.
To bylo právě chybou, že invalidé byli
vzati z povolání vlastního a posazeni do
povolání cizího, kde za několik neděl
měli z nich býti vyškolení lidé.
My pravíme, že se v prvé řadě
musí hledět k tomu, aby pokud možno dotyčný
invalida byl zachován svému původnímu
zaměstnání, jak i pan ministr sociální
péče zde řekl, a teprve jen tam, kde původní
zaměstnání není možno, pro ty
invalidy aby byla vyhledávána práce jiná.
Musím na tomto místě konstatovat, že
překvapí - a já bych si přál,
kdyby pp. členové Národního shromáždění
súčastnili se takových několika invalidních
komisí, kde by nahlédli právě do tohoto
života invalidů, - že celá ta řada
lidí zmrzačených v pravém slova smyslu
jeví skutečně ještě chuť
k životu, že celá ta řada lidí
hlásí se, aby se jim dostalo vzdělání,
aby se jim usnadnil ten život, a chtějí, aby
se mohli státi ještě platnými členy
společnosti lidské.
Je pravda, že malá část
této chuti nemá a že tato malá část
na dotaz, co by sobě přáli, řekne:
"Nic, kdo mne zmrzačil, ať mne živí!"
Jsou to strašná slova, ale sl. Národní
shromáždění, já bych řekl,
že ti lidé mají pravdu, kdyby bylo staré
Rakousko. Ale republika jim toho neudělala, ta slova proto
nemají dnes místa a, jestliže správným
způsobem zde se postupuje, vidíme právě,
že u těch lidi, kteří tak pessimisticky
se vyslovují, za krátko tento pessimismus mizí,
a zase bych rád, aby se šli páni podívati
do některého toho invalidního družstva,
které bylo zřízeno, a viděli by tam,
že ti lidé naučili se výborně
pracovati, naučili se společenskému životu
a že skutečně vykonávají práci,
nad kterou člověk žasne.
Slavné Národní
shromáždění! Po této stránce
bych si přál, aby zaveden byl jiný způsob,
než byl za staré vlády rakouské. Má-li
kdo býti vyškolen k jinému zaměstnání,
pak prosím, aby mu byla ponechána tak dlouhá
lhůta, až skutečně z dotyčného
člověka stane se v tom jeho novém zaměstnání
člověk celý a nikoli člověk
částečný. Jinak ovšem nutno hleděti
ponechati jej při zaměstnání původním.
Co mne jako příslušníka
české strany agrární zajímalo
a těšilo, bylo to, že celá řada
invalidů žádala: "Dejte nám domoviny!"
Naši invalidní lidé z venkova přímo
o to žádají a, máme-li nyní skutečně
tu možnost, pak přál bych si ze srdce, aby
co možná největšímu počtu
invalidů, kteří o to budou žádati,
tyto domoviny byly dány. Na těchto domovinách
ať založí si skutečně znova krby
domácí, založí si plné štěstí
rodinné. Usnadněme jim, aby mohli, ať v zahradnictví,
ať v semenářství nebo v kterémkoli
jiném oboru dobře se uplatniti. Velectěné
shromáždění, zajisté vykonáme
tím velký kus sociální práce,
jestliže těm lidem umožníme, aby oni sami
se živili a svou prací vydělali si svůj
chléb. Dávati jim podporu je velmi krásné
a je nesporno, že ti lidé si jí zaslouží,
ale ta podpora nesmí býti dávána ve
formě nějaké almužny, anebo ve formě
takové podpory, aby dotyčnému člověku
dali to znáti - (Člen Nár. shromáždění
Prokeš: Flašinet!) - Prosím, přijdu
k tomu - že ten člověk bere od státu
podporu jen za to, že se stal invalidou. Dotyčný
musí bráti podporu a dostávati ji jen jako
příspěvek za to, že stal neschopným
k další práci. (Hlas: Renta!) Ano renta,
to jsou právě ty renty, o kterých mluvil
pan ministr, a my nesmíme připustiti - a doufám,
nepřipustíme nikdy, aby, jak řekl pan kol.
Prokeš, některý z invalidů musel
žádati na státu flašinet. Toto bylo za
starého Rakouska, tak odměňoval stát
rakouský naše válečné invalidy,
ale v naší republice jistě ani jednomu invalidovi
takový nástroj nedáme a ani jeden invalida
v naší republice nebude se s tímto nástrojem
potloukati po světě. Mám za to, že nejen
invalida, ale vůbec lidé, kteří ve
stáří - (Člen Nár. shromáždění
Vaněk: To přenecháme bývalým
arcivévodům, ti mohou choditi s flašinety!)
My jim toho dopřejeme - nemohou pracovati, nesmí
býti odměňováni takovýmto způsobem.
Pan ministr sociální
péče řekl, že počítá,
že invalidů bude asi 140 tisíc. Mám
za to, že těchto invalidů bude větší
počet, poněvadž, pokud jsem měl příležitost
tady jen v pražské komisi to přehlédnouti,
bude asi přes 25 tisíc invalidů za tu dobu
válečnou. Ale přihlášených
invalidů možná že bude jen takový
malý počet proto, poněvadž jest celá
řada samostatných zemědělců
i živnostníků, kteří nebudou
se hlásiti jako invalidé, a že tím ten
počet poněkud klesne, ale jinak jsme počítali
v komisi, že v království českém
budeme míti nejméně 100 tisíc invalidů,
tedy na celou republiku vypadlo by ovšem číslo
mnohem větší.
Že mezi invalidy nejsou jen
dělníci, nýbrž všechny stavy, jest
samozřejmo. Já musím jen k tomu, co řekl
jeden z mých pánů předřečníků,
podotknouti, že také mezi invalidy najdeme spoustu
úřednictva. Tyto stavy, které byly velmi
povolávány a celá spousta těchto lidí
jsou jako invalidé a, jestliže máme pochopení
pro dělníka, domkáře, chalupníka,
rolníka a živnostníka, máme to pochopení
i pro úředníka, který na vojně
tak strašlivě utrpěl.
Slavné Národní
shromáždění! Tedy po stránce
hmotné, která má býti věnována
invalidům, tam ovšem bych si přál, aby
po této stránce bylo o ně tak postaráno,
aby nemusili býti odkázáni ještě
na nějakou almužnu, anebo něco jiného,
nýbrž, aby nejen o ně, ale také o jejich
rodiny bylo plně postaráno. Jestliže říkám,
že chceme míti naši republiku sociálně
spravedlivou, pak jest přece samozřejmo, že
musíme také dáti to na jevo tím způsobem,
že o lidi, kteří obětovali přece
to nejdražší co měli, totiž obětovali
svůj život, že pozůstalým po těchto
lidech musíme také věnovati tu péči,
aby o ně bylo postaráno. A ti, kteří
obětovali své zdraví za nás, jest
přece samozřejmo, že se jim musíme postarati
o to, aby za tyto činy byli také odměněni.
Jestliže uznáváme že chceme přirozeně
starati se o všechny invalidy, kteří snad byli
jako vojáci na rakouské straně, tím
spíše musíme uznati tu snahu, že chceme
se starati o ty, kteří šli do našich legii.
My víme všichni, že na tu frontu válečnou
nešel z našich lidí snad nikdo dobrovolně,
že tam všichni šli s přinucením,
protože tam byli komandováni a honěni, proto
jest správný výrok, který řekl
ministr Staněk, že naši vojáci nebojovali
tam pro Rakousko, nýbrž pro svobodu národů.
Ale když vidíme, že na druhé straně
za hranicemi vstupovali lidi dobrovolně, které nikdo
nenutil do těch legií, kteří obětovali
svůj život jedině a výhradně
z lásky k vlasti, z lásky, aby vybojovali nám
samostatnost národa, pak jest přirozenou věcí,
že o tyto lidi bude postaráno na prvém místě.
Nechceme míti nikoho, aby snad někde utrpěl,
a já pravím, jestliže nechceme, aby v naší
republice byli lidé, kteří jsou odkázáni
na veřejnou dobročinnost, a chceme-li, aby z naši
republiky zmizela bída a hlad, aby zmizela žebrota,
pak, vážené shromáždění,
musí zmizeti na všech stranách, nejen u invalidů,
kteří byli v naší frontě, anebo
legionáři, nýbrž musí zmizeti
se všech vrstvách, které na dnešní
bídě jsou nejvíce angažováni.
Vážené shromáždění,
jest velice smutno, ještě dnes, že i naši
invalidi jsou odkázáni na dobročinnost a
že jest to právě "České
Srdce", které živí celou řadu nejen
invalidů, nýbrž právě rodiny
těchto invalidů.
Slavné Národní
shromáždění, máme-li pochopení
pro tyto invalidy, musí ještě více dotknouti
se každého, kdo vidí bídu jich vlastních
rodin. Přál bych si, aby někteří
pánové byli při těchto komisích,
aby viděli skutečně ty lidi zmrzačené,
a pak jsem přesvědčen, že bude se pohlížeti
na tento stav docela jinak, než se pohlíží.
Ze celé Národní shromáždění
bez rozdílu stran bude státi za požadavky invalidů,
jest mi úplně jasné a zřetelné.
Mám za to, že nebude nikoho, kdo by tyto požadavky
nepodporoval. Ale právě proto, jestliže chceme,
aby tyto požadavky byly skutečně brzy uskutečněny,
pak není jiné cesty, než té, jestliže
sám stát, ministerstvo sociální péče
přikročí pokud možno k nejrychlejšímu
řešení, a to tím spíše,
protože nynější zákon dává
mu velké pole působnosti na této otázce.
Pokud jsem mohl ve výboru sociální péče
slyšeti vývody pana ministra sociální
péče, musím říci, že plán,
který tam rozvinul, svědčí skutečně
o tom, aby právě tato otázka co nejdříve
byla rozřešena.
Nemám jiného přání,
než to, aby naši invalidé mohli říci,
že se republika o ně postarala, že se o ně
stará, a cítili se šťastnými a
spokojenými v té domovině, pro kterou nejvíce
trpěli. (Výborně! Potlesk).