Myslel jsem, že pouhá
pohrůžka bude pro každého, jen poněkud
slušného kněze tak hroznou, že se neodváží,
aby zneužíval nějak kazatelny. A kdyby snad
jednotlivý, některý kněz nechtěl
uposlechnouti, řekl jsem si: "U všech všudy,
nač pak zde je vysoká hierarchie, což pak tato
nemá povinnost náboženství chrániti?
Vždyť jsou to vesměs starší páni,
kteří znají význam kostela a náboženství
a zabrání tomu z úřední moci!
(Ministr dr. Zahradník. Takoví páni hrabata
nejsou staří a neškodní!) To je
také pravda, ale nebývají příliš
ohniví, poněvadž bývají již
vyžilí; ti by také mohli býti skromnější.
(Veselost).
Mně bylo ovšem řečeno
velmi dobrými znalci poměrů: "Ale kam
toto vede, kde jde o světskou moc, je náboženství
něčím naprosto vedlejším, těm
kněžím jde jen o jejich kapsu a právě
tu a tu světskou moc chtějí chrániti!
Proti těm nemůžeme zakročiti ničím
jiným, nežli trestem!"
Velectěné shromáždění!
Cítím přespříliš to zlo,
které s kazatelen se rozsévá, cítím
přespříliš význam těch
statků právních, o které jde, tedy:
náboženství, kostel, veřejný
pokoj a řád. Když tedy jiným způsobem
nelze tomu čeliti, tedy konečně i před
svým svědomím i před svým vědeckým
přesvědčením řekl jsem si:
Není žádné překážky,
abys pro zákon tento nehlasoval. To jsou právě
také důvody, ze kterých prosím, abyste
tento zákon schválili. (Výborně!
Hlučný potlesk).
Předseda:
Dalším řečníkem jest pan kol.
opat Zavoral. Uděluji mu slovo.
Posl. opat Zavoral: Velectěné
Národní shromáždění!
Přihlásil jsem se dnes
k debatě, poněvadž jde o otázku, která
tak hluboko zasahuje do života katolické církve.
Sám již po dlouhou řadu let vykonávám
úřad kazatelský a tu myslím, že
mám i právo i povinnost, dnes promluviti o otázce
tak na výsost důležité. Já jsem
vděčen panu dru Boučkovi za tón,
v jakém svá slova i své obžaloby pronášel.
Ač stojíme oba jistě na stanovisku velmi
od sebe odlišném, smím přece říci,
že z jeho slov, když mluvil o náboženství,
když mluvil o katolických chrámech, bylo cítiti,
že váží si obojího. Vděčím
mu za to. Také moje slova budou zníti vážně
a myslím, že také z mých slov vycítíte,
že jsem si vědom, že hájím něco,
co hájiti jest nejen mou povinností, nýbrž
také mým právem. (Výborně!)
Tolik stesků bylo tu pronášeno
na to, že jmenovitě v nynější době
rozvířené, rozvášněné,
na mnohých kazatelnách a jmenovitě prý
na Moravě se politika vnáší na kazatelnu,
že se lid štve, lid že se pobuřuje, ba dokonce
mnozí kněží že jdou tak daleko,
že i osobními útoky napadají čest
a dobré jméno svých protivníků.
Pravda, já nemám žádné možnosti,
zkoumati opravdovost těchto žalob. Vy víte
všichni, jak v této vážné a rozvášněné
době není možno ihned bráti v plné
ceně všechny obžaloby, kterými jedna politická
strana druhou napadá. (Hlas. To je stará obžaloba!)
Ale ať jakkoliv to jest, odpověď naše v
této věci musí býti jasná a
musí býti určitá. A tu prohlašuji
jménem klubu našeho, - ale jsem jist, že také
jménem veliké, největší většiny
českého kleru - že také dle našeho
přesvědčení politika na kazatelnu
nepatří (Výborně! Potlesk)
a že čím svědomitěji některý
kněz svůj úřad béře,
tím více že se bude chrániti všeho,
co by mu právem smělo býti vytýkáno
jako zneužívání náboženství
ve prospěch politický. Ta slova prohlašuji
tím bezpečněji a tím jistěji,
poněvadž nemluvím jen jménem svým.
Sv. otec Benedikt přísným zákazem
zapověděl politické spory přinášeti
na kazatelnu a já jsem vítal tehdy ten příkaz
z té duše radostně, protože, čím
vážněji béřeme my svůj
úkol, spásu duší míti účelem
vší svojí činnosti, tím více
chápeme, že není dobře možno, politickými
spory svou pastorální činnost ztěžovati.
Ne moje jen je to přesvědčení - chraň
bůh, abyste myslili, že mluvím snad, abych
se zalíbil, - jest to přesvědčení
kněží, kteří ještě
lépe rozumí vážnosti svého úřadu,
že ta chvíle, kdy kněz s kazatelny mluví
k věřícímu lidu, jest a musí
býti sváteční chvílí
nejen pro ten lid, ale i pro kněze samého.
Přichází tam
ten lid po týdenní lopotě a práci,
přichází tam po těch těžkých
starostech denních a přichází tam,
aby konečně slyšel zase jednou slova z jiného
světa, než je ten svět, ve kterém žije
po celý ten týden své těžké
práce, přichází tam, aby tam slyšel
slova, která povzbuzují, slova, která zušlechťují,
která umravňují a k Bohu vedou. Velectění,
kněz, který je si vědom tohoto svého
úkolu, ten jistě v té věci vykoná
svou krásnou, velikou povinnost, nezapomene ani na chvíli,
že jest poslán ne tak ku zdravým jako k nemocným,
nezapomene ani na okamžik, že pod tu kazatelnu se stavějí
lidé všech politických stran, všech sociálních
tříd, a dobře si rozváží,
aby politickými spory a štvaním chtěl
roztrpčiti ještě ony mysle, které přišly
kolikráte právě v neděli jen proto,
aby zase trochu klidu nabyly, aby to nepřátelství,
které mezi ně politická antagonie vnesla,
se stišilo a umírnilo, aby spolu zase v míru
a klidu mohli klidně žíti.
Po té stránce tedy,
velectění pánové, není a nemůže
ani mezi námi býti velikého sporu. A proto
klub náš, když šlo o otázku tohoto
paragrafu, když jsme slyšeli, že pro žaloby,
které byly přednášeny, ať již
pravdivě aneb nepravdivě, má býti
uchystán paragraf, který, pánové,
kdyby ve svém plném znění byl uzákoněn,
opravdu by ochromoval každou kazatelskou činnost,
opravdu by znemožňoval právě svědomitým
kněžím jejich pastorální působení,
klub okamžitě a jednomyslně prohlásil,
že o té věci chce se dohovořiti. My
jsme šli ještě dále. Když jsme o
té věci uvažovali, řekli jsme si sami,
že vyzveme episkopát, aby v nejbližších
již dnech připoměl kleru ten přísný
příkaz sv. Otce, aby mu připomněl,
že v těchto vážných dobách
my to máme býti v prvé řadě,
kteří trochu oleje křesťanské
lásky máme do těch vzbouřených
vln nalíti, a klub chtěl jíti ještě
dále svým vlastním prohlášením
ke kleru, chtěl jaksi podepříti ještě
tuto akci a o totéž chtěl klerus poprositi.
Tu se pak nedivte, velectění,
- a pan referent dr. Stránský mi již odpustí,
že jej vezmu do debaty - že nás překvapil
a že nás přímo roztrpčil ten
způsob a ten ton, jakým pan referent dr. Stránský
návrh odůvodňoval. Dostalo se mu sice
potlesku při několika větách, ale
předseda Národního shromáždění
sám jej volal k umírnění, a to bylo
jistě memento, které panu referentovi mělo
připomenouti, že v tom odůvodňování
zašel trochu dále, než zajíti měl.
Nemluvím o tom, a nevyčítám to, že
ve svém temperamentu hodně rozčileně
a hodně trpce mluvil o těch štvanicích,
jak se to nazývá, na kazatelnách, ač
pan referent žádného specielního případu
neuvedl. To všecko bych chápal. Ale pan referent dokonce
zase Bílou Horu do té debaty přitáhl
a imputoval nám, že si zase nic jiného nepřejeme,
než aby se vrátily ty doby, kdy bychom živé
lidi za jazyky opět přibíjeti směli.
(Posl. dr. Stránský: To jsem neřekl!)
Tak asi to bylo.
Velectění pánové,
Bílá Hora! My čeští kněží
známe také její dějiny, dobře
víme, co všecko přivedlo ten náš
národ až na Bílou Horu, a víme, co ten
osmý listopad celých 300 let ještě pro
český národ znamenal. Ale právě,
že to tak dobře víme, proto tak z té
duše toužíme, aby konečně celá,
plná pravda byla zjevna, se všemi světly a
se všemi stíny, lhostejno pak, na které straně
těch stínů více bude. Celé
dějiny katolické církve jsou svědky
toho, že se na církvi nikdy nic hůře
a strašněji nevymstilo, než když ti chvilkoví,
dočasní representanti zneužili své moci
a když násilím chtěli získati,
co jedině duchem pravdy a duchem lásky získati
možno. Všecko to víme. 300 let již uplynulo
od Bílé Hory, ale my stále a stále
pro ty viny námi nespáchané jsme ubíjeni,
ačkoliv víte to vy, jako to víme my, že
v těch 300 letech na tisíce kněží,
každým úderem svého srdce národu
oddaných, napravovalo a napraviti chtělo, čím
se dříve chybilo.
Velectění, po té
stránce musíme konečně volati k vám:
Nechceme nic než spravedlnost! Suďte nás tak,
jak jsme! Najdete na mně, najdete na nás dosti a
dosti chyb a nedostatků, - víme dobře, že
nejsme vždycky a jenom ve všem tací, jací
máme býti - připomínejte nám
to, nuťte nás, abychom svou povinnost konali tak,
jak ji konati máme, nuťte nás k tomu, abychom
vedle své pastýřské činnosti
o spásu duší vroucí láskou k
otčině a pravým činorodým sociálním
cítěním dávali příklad
a byli vzory. Na to všecko máte právo; my vám
to právo sami přiznáváme, ale oč
prosíme, ve jménu spravedlnosti prosíme:
Ustaňte konečně, těmi starými
výtkami, kterých jsme se nedopustili my, ubíjíte
a podlamujete to naše, věřte, že těžké
a zodpovědné povolání kněžské.
Pan referent však šel ještě
dále.
S pathosem, který mladým
mužům sluší, volal, že zahajujete
kulturní boj, a přidal, že se boje toho nebojí.
Chápu dobře, že se nebojí. Ten potlesk,
který se při těch slovech rozlehl touto dvoranou,
byl ovšem důkazem, že v tom kulturním
boji, bude-li zahájen, velká většina
tohoto Národního shromáždění
s ním bude státi, a naše strana že jest
zde příliš nepatrnou, aby ten boj mohla vyhráti.
Chápu, že se nebojí, ale nemohl jsem se ubrániti
pocitu, že by byl takt vyžadoval, aby to nebyl právě
dr. Stránský, který ten kulturní
boj zde první vyslovil. (Hlas: Israelita!) To jsem
nechtěl říci. To mládí mne
u vás, pane doktore, velice zaráží.
Hned chci říci, proč. Vy jste řekl:
"Nebojím se", ale vím, že jest zde
celá řada velice vážných lidí,
kteří nesoudí o tom kulturním boji
tak lehce a kteří také nejsou bez obav. Já
si vzpomínám na scénu, když pan ministr
Rašín zde mluvil a když vyčítal
mnohým členům Národního shromáždění,
že při svých návrzích, které
podávají, ani tolik práce si nedají,
aby s tužkou v ruce hleděli vypočísti,
co ten který návrh bude republiku státi.
Ozval se odpor proti slovům ministrovým, ale mnozí
z nás jsme cítili a mnozí to i vyslovili,
že ministr neměl tak docela nepravdu. A tu se mi zdá,
že i pan referent se dopustil podobné chyby, že
tak docela nedomyslil, čím by konečně
ta mladá republika takový rozvířený
a rozpoutaný kulturní boj mohla platiti, že
také nepropočítal, (Výkřiky.
Hluk. Předseda zvoní) ještě pravím,
nepropočítal, k čemu by to mohlo vésti.
(Nepokoj a výkřiky.)
Předseda
(zvoní): Prosím o klid.
Posl. opat Zavoral (pokračuje):
Teď mluvím zatím já. Budeme státi
v boji zajisté, jak nám naše povinnost bude
kázati. Tu přidal pan dr. Stránský:
Veďte jej s námi! Já jsem přesvědčen,
že pan dr. Stránský v tu chvíli to myslil
upřímně, jenže bohužel ty věci
nejsou tak jednoduché a nejsou tak snadné, jak si
je představoval. Prohlašuji já zase - myslím,
že jménem celého klubu i věřícího
lidu: Velectění, kdekoli půjde o odstranění
všeho toho, co my sami cítíme jako těžké
závaží na své působnosti, kdekoli
půjde o některé reformy, na nichž očividně
bude viděti, že mají za účel,
opravdu zvednouti mravní úroveň lidu... (Výkřik:
Co privilegia?) O privilegiích nikdy ani slovem nepromluvíme,
předem říkám, že pro privilegia
ani jediného kroku neučiníme - dnes jsou
doby příliš vážné, abychom
chtěli na svých výsadách státi,
(Posl. Johanis: Ani v otázkách majetkových?)...
ani v otázkách majetkových neuvidíte,
že bychom vám činili překážky,
a to říkám já, který konečně
svým postavením, svojí existencí to
zaplatí. Kde půjde o otázku sociální,
kde budeme viděti, že tím církevním
majetkem může býti bídě uleveno,
ale toho výtěžku že církev nepozbude,
nýbrž jednotlivec, snad se smluvíme více,
než tušíte, ale ne o privilegia a výsady.
Doba jest tak veliká, že my všichni, kteří
chceme býti kněžími, chceme jako kněží
zemříti s dobrým svědomím a
na všechno jiné budeme mysliti, než na výsady
a privilegia.
Pravím ještě jednou:
kdekoliv půjde o reformu takovou, předem pravím,
budeme s vámi mluviti, budeme hleděti se domluviti.
Ale jedno pravím se vším důrazem: pamatujte,
jsme katolíci a v této víře chceme
žíti a bohdá i umříti. To znamená:
ve všech těch reformních snahách půjdeme
až k hranicím, které nám pro zvýšení,
zlepšení, zušlechtění katolického
života svatý Otec určí. Za ně
ani krok. (Výborně!) To prohlašujeme
a to jest odpověď naše na ten ohlášený
kulturní boj. (Posl. Aust: Tak Řím napřed?)
Ne katolík bez svatého Otce. (Posl. Heinrich:
Vždyť vy ho neposloucháte!) Všichni
mají hřích, kteří ho neposlouchají,
to přece víte sami. (Veselost.) Nezdá
se vám, pánové, že bychom měli
přece tu debatu nechat na té úrovni, na které
se vede? Snad to bude lepší ve prospěch všech.
Věc jest vážná, mluvte vážně;
na výkřiky snad bude později dosti času.
(Posl. Johanis: To je opepření debaty) Někdy
odpočinek pro řečníka.
My prohlašujeme: my kulturní
boj nevyvoláváme, my se toho boje lekáme,
ne ale z nízkých, ne ze sobeckých důvodů.
V poslední chvíli znova pravím: rozvažte
dobře, než se rozhodnete. Víte všichni,
že ta naše mladá republika teprve pracuje o svých
základech k lepší bohdá a šťastnější
budoucnosti. Dobře víte vy všichni, kteří
věci béřete vážně, že
při spolubudování té lepší
budoucnosti republiky naší všech paží
bude třeba, všech hlav a všech srdcí.
A tu rozvažte, je-li vlasteneckým činem, pobouřit
a roztrpčit právě ty veliké davy klidného,
pracovitého, loyálního katolického
lidu. (Posl. dr. Bouček: Tomu chceme zabrániti!)
Proti štvaní z kazatelen mluvím již půl
hodiny - toho lidu, pravím ještě jednou, který
tu loyálnost, radostnou poslušnost i vůči
republice bude míti za svou náboženskou svatou
povinnost. A tuto povinnost na kazatelnách kněží
mu budou a kněží mu musí připomínati
a proto pravím ještě jednou: nebraňte
takovýmto výjimečným zákonem
a nezavazujte ústa těm, kteří po této
stránce v těžkých dobách té
naší vlasti velké služby mohou prokázati.
Prosím, abyste odmítli
tento zákon, který chystáte. Rozhodne-li
se ale většina přece pro něj, pak nepřipusťte
ony podrobnosti toho zákona, který by potom vším
jenom byl, než zákonem, který svobodný
stát svobodným svým dává občanům.
Nemám dále, co bych přidal. Věřte
mi, že ta slova, která jsem pronesl, mně diktovala
láska k otčině a církvi, obojí
stejně veliká a obojí stejně upřímná.
(Hlasy: Ale k Římu jest větší!)
Řekl jsem: láska k církvi, ano, nezapírám.
(Výborně! Potlesk.)
Předseda:
Nežli udělím slovo dalšímu řečníku
v listině zapsanému, přečtu návrh
pana kol. dra Dolanského a soudr. k této
předloze. Návrh ten ostatně byl již
ohlášen a zní:
"Buďtež v návrhu
zákona, jímž se doplňuje § 303
tr. z., jak vyšel z právního výboru
k návrhu dra Boučka a soudr., v odstavci
druhém článku I. v řádku 4.
po slovech "jiná osoba v podobné funkci činná,
která" vynechána slova "při úkonu
náboženském, zejména"; v témž
odstavci řádek 5. po slovech "při vykonávání
úřadu kazatelského" vynechána
slova "při přisluhování svátostmi";
v témž odstavci řádek 9. vynechána
slova "buďsi přímo nebo nepřímo";
vloženo pak budiž v témž odstavci v řádku
11. za slova "kritisuje platné nebo" slovo "vládou".
Návrh jest dostatečně
podporován a jest předmětem jednání.
Uděluji slovo dalšímu
řečníku v listině zapsanému,
a sice p. kol. Krojherovi (Zvoní).
Posl. Krojher: Vážené
dámy a vážení pánové!
Nebyl jsem přítomen
ve schůzi právního výboru, když
se jednalo specielně o paragrafech návrhu, tvořícího
předmět dnešního našeho jednání.
Měl jsem tenkráte zaměstnání,
že jsem jako člen deputace musel býti u presidenta
naší republiky, čímž, myslím,
jsem dosti omluven. Ale, pánové, je mi dnes skutečně
milo, že jsem tam nebyl, poněvadž mohu tím
snáze říci p. referentovi, jakožto původci
motivace tohoto návrhu, že motivace jest naprosto
dokonalá, taková, že s ní úplně
souhlasím. (Slyšte!) Ano, prohlašuji ještě
nad to, že, myslím, by bylo stačilo na odůvodnění
tohoto návrhu, aby pouze tu motivaci přečetl,
aby byl zjistil některý fakt, že skutečně
bylo někde kazatelny zneužito, nebo aby byl aspoň
zjistil možnost takového zneužití a konečně,
kdybych byl já na jeho místě, byl bych přidal
ještě kratičkou větu: že právní
výbor sice při tomto návrhu nebyl veden snahou,
která se mu ve skutečnosti podařila, ale
že s tím načisto souhlasím, podporovat
dobrý úmysl papeže, který zapověděl
duchovenstvu politiku zanášet na kazatelnu, a že
k tomu církevnímu zákonu my přidáváme
pouze světský trest.
Kdyby to byl p. referent udělal,
tedy by to bylo docela stačilo. Pan referent však
šel dále, než kam sáhala jeho povinnost.
Následkem toho jest konečně i naší
povinností, abychom ho následovali, třeba
bychom neschvalovali úplně tyto cesty vzhledem k
tomu, že tu bylo řečeno leccos, co není
správné a z našeho Národního
shromáždění mají přece
vycházeti pouze věci zjištěné
a pravdě odpovídající. Nevím,
proč bylo do této debaty přiváděno
Staroměstské náměstí s popravami
a ostatními mukami, které tehdejší hrubá
doba dovedla vynalézti pro své poražené
protivníky. Ale když již se tak stalo, pak bych
v té debatě rád měl podotčeno,
že ti, kteří tam tenkrát trpěli,
naprosto nemají, - a prosím, abyste mne nechali
domluviti - naprosto nám nemají býti vzorem,
neboť oni sice statečně trpěli tam na
popravišti, takže člověk, když čte
historii toho jejich utrpení, když čte tu jejich
přípravu na smrt, musí splakati, i když
není s nimi jedné víry, ale já myslím,
že náš český národ dnes
potřebuje a v posledních dobách potřeboval
jinou statečnost, a to je statečnost, vsaditi svůj
život na bojišti ve prospěch spravedlivé
věci. (Hlas: Tak jest!) Pánové, to
již je chyba, když má člověk statečnost
tenkrát, když ho vedou na šibenici. On má
míti statečnost, aby pod tu šibenici vůbec
nepřišel. A tu si musíme přátelé,
zjistiti, že také v tehdejší době
- a prosím, abyste si nemysleli, že já tyto
vědomosti mám z nějakého tak zvaného
klerikálního historika, já je mám
z Pavla Skály ze Zhoře, který sám
pod následky Bílé Hory trpěl, který
toto všechno sám prodělal, - že v tehdejší
době měli míti vědomí, jako
každý takový člověk, který
začíná povstání, je-li to muž
rozumný, že povstáním buď se boří
trůn, anebo se staví popraviště. Třetí
cesty není, a pokud je ta třetí cesta, pak
to znamená pouze přípravu k novému
povstání. Toho si tito pánové tenkráte
nebyli vědomí a místo, aby byli důsledně
hájili po Bílé Hoře Prahu, šli
s deputací prosit své nepřátely, aby
jim bylo odpuštěno. To nejsou pro nás vzorové.
Pánové, rád bych byl, aby se také
v dnešních dobách neukazovalo na ty lidi, jako
na naše vzory, neboť naše republika nic jiného
tak nepotřebuje, jako obětavost nás všech,
svých členů bez rozdílu. Ale v Pavlu
Skálovi ze Zhoře si můžete přečísti,
kterak vojsko stavovské trpělo hladem, takovým
hladem, že na Rudolfově u Čes. Budějovic
byli vojáci, kteří měli zastaveny
boty u markytánů, a vedle na Hluboké bylo
schováno za 1,000.000 dollarů okolní šlechty,
který million si sebral Buquoy. (Posl. Vaněk:
Totéž jako dnes!) Ano, jako dnes! Byla to hanba,
že ti lidé, o něž se jednalo, schovávali
ty věci, neobětovali jich pro věc svou vlastní,
nýbrž schovávali je tak dlouho, až přišel
Maximilián a až si je odvezl, místo aby je
měli vlastní jejich lidé, aby se ozbrojili,
aby vojáci lépe bojovali, ponechávali si
to pro toho kořistníka, na kterého se nyní
nadává. Ano, je to pravda, historie se opakuje a
to v nebezpečnějším způsobu se
opakovalo v poslední válce, co bylo tenkrát
zavedeno. To jest: ulejvání. V Pavlovi Skálovi
ze Zhoře máte stížnost, že je Praha
plna různých oficírů, kteří
se zde po Praze baví, ale vojsko nechávají
bez jakékoli starosti o ně v jejich táboře.
Pánové! I tenkrát jsme měli takové
lidi, jako teď, kteří na sněmu se hájili,
že není možno odváděti dávku
ze jmění, a to proto, poněvadž, jak
povídal p. Pětipeský, člen direktoria,
"poněvadž mnohé tyto šmuky ozdobeny
jsou šmelcem a jsou práce řemeslné,
kterých že by bylo škoda" a nechal i ten
šmelc a práci řemeslnou bavorským žoldákům.
Pánové, já myslím, že to není
žádný vzor pro nás, a že bylo škoda,
v této debatě takový příklad
uváděti. Ale také z jiných příčin
je zbytečno to uváděti.