Národní shromáždění československé 1918 – 1920

To podle mého názoru by mělo býti vodítkem pro jednání při předlohách jiných. Jen ještě bych tu řekl ke konci svých vývodů jedno: pro každý parlament platí dva druhy zákonů. Jedny psané a druhé nepsané. Psané, to jest ústava a jednací řád, a druhé nepsané, to jest právo zvykové, to jest tradice. Každý parlament má svou tradici, která není v žádné ústavě a jednacím řádě, a sebe lepší jednací řád nezabrání špatné tradici a sebe horší jednací řád neznemožní tradici dobrou. V našich rukách jest, jakou tradici dáme parlamentarismu našemu. Řeknu pro svou osobu, že jsem se těšil na práci v Národním shromáždění, že jsem si představoval, že práce ty budou takového druhu, že všechno bude posuzováno s hlediska toliko čistě věcného.

Očekával jsem, že tradice tohoto parlamentarismu, řekl bych, přímo této historické doby, bude taková, že budeme moci s pýchou na ni pohlížeti, že až někdo přijde později a bude listovati v dějinách. Národního shromáždění, bude moci říci: Národní shromáždění stálo na výši své doby. Ale, velectění pánové, parlamentarismus, resp. zákony nepsané předpokládají jedno: předpokládají vědomí dalekosáhlosti a vážnosti parlamentarismu, a toto vědomí musí vésti k tomu, že v prvé řadě řečník jest veden těmito nepsanými zákony, ale že v druhé řadě těmito nepsanými zákony musí býti veden také posluchač, že posluchač musí si zvykati poslouchati třeba nepříjemnou mu kritiku nebo názor, se kterým nesouhlasí, že v tom spočívá parlamentarismus a v tom spočívá poměrné zastoupení, když každý - i kdyby byl jediný poslanec za jednu stranu - má právo, volně nerušeně pronésti svůj názor. (Výborně! Potlesk.).

To jest, pánové, základem každého parlamentarismu, a myslím, že ještě není pozdě. Jsme, pánové, v historické době. Budujeme nejen svůj parlamentarismus, nýbrž budujeme také parlamentarismus svých obcí a svých samosprávných sborů. My máme býti příkladem nejen, jak se parlamentárně má jednati, nýbrž také pracovati, máme býti příkladem, jak má vypadati sbor, který je složen na základě poměrného zastoupení. My máme býti sborem, který má býti příkladem toho, jak vypadá koalice práce, a ne koalice "prát se".

Pánové, myslím, že bylo by chybou, kdybychom my obcím, pro něž tak demokratický volební řád utvoříme, dali jen zákon a kdybychom jim měli dáti špatný příklad.

V prvé řadě, vážení pánové, dejte našim obcím a samosprávným sborům vzorný, zářivý příklad! (Výborně! Hlučný souhlas a potlesk.).

Místopředseda dr. Hajn: Generální debata jest skončena a protože nebyl žádný návrh učiněn, přejdeme k debatě podrobné. Tu rozděluji na 7 částí:

V I. skupině je hlava prvá;

v II. skupině hlava druha, třetí, čtvrtá;

v III. skupině hlava pátá, šestá, sedmá;

ve IV. skupině hlava osmá;

v V. skupině hlava devátá;

v VI. skupině hlava desátá a jedenáctá, a zvláštní skupinu VII. činí resoluce.

Zahajuji debatu o první skupině, totiž o právu volebním a volitelnosti.

Slovo má referent dr. Meissner.

Zpravodaj posl. dr. Meissner: Vážení pánové a dámy!

Nebudu Vás unavovati dlouhým výkladem. Vše je v písemném doprovodu k zákonu. V této hlavě prvé jde o právo volební a volitelnost.

U práva volebního rozsah jeho není sporný. Sporné by nanejvýš mohlo býti, zdali mají býti nějaké důvody, které vylučují z volitelnosti.

Dalším sporným bodem by mohla býti otázka povinnosti voliti. Pokud jde o povinnost voliti, mám za svou povinnost, jako zpravodaj a jako vykonavatel vůle většiny ústavního výboru, tedy nikoliv jako projev svůj osobní, říci, že ústavní výbor ve své většině trval na tom, aby byla zavedena povinnost voliti, že volební právo není pouhým právem politickým, že to je také povinnost, a že z této povinnosti lze čekat nové výhody, že lze čekat, že také všechny vrstvy zúčastní se na volbách, že nebude žádných takových, kteří by svou neúčastí způsobili, že by o volbách rozhodovali jen ti, kteří jsou agilnější. To je podstatný rozsah ustanovení, obsažených v hlavě prvé.

Místopředseda dr. Hajn: Došla resoluce pana Pospíšila. Prosím, aby byla přečtena.

Sněmovní tajemník dr. Haasz: (čte):

Paragraf 1. budiž doplněn těmito slovy: "Voliči, kteří mají volební právo ve svém stálém bydlišti a svým zaměstnáním jsou nuceni přechodně bydleti v obci jiné, mají volnou jízdu všemi dopravními prostředky státními do místa, kde mají své voličské povinnosti zadost učiniti, i zpět."

§ 10. první odstavec budiž pozměněn: "Obecní zastupitelstvo volí se při prvních volbách, podle tohoto volebního řádu provedených, na dobu tří let, později na dobu pěti let, počínajíc ode dne, když volba obecní rady stala se právoplatnou."

Místopředseda dr. Hajn: Tento návrh je předmětem jednání a debaty a má slovo proto člen p. Pospíšil.

Posl. Pospíšil: Vážené Národní shromáždění!

Račte mi dovoliti napřed několik všeobecných poznámek k vývodům p. referenta. Já jsem již předevčírem, pánové, výslovně prohlásil, že návrhy. pozměňovací, které jménem svého klubu jsme podali, podali jsme jedině a pouze za tím účelem, aby toto dílo velkolepé, na kterém právě pracujeme, bylo co nejdokonalejší. Také včera náš předseda zde autoritativně prohlásil, že také plenum sněmovní nesmí býti podceňováno, že jeho hlas musí býti v těchto věcech slyšán, byť snad pan referent dosti odůvodněně byl snad názoru jiného, že má býti zde hlavně směrodatné ustanovení výboru, které zajisté opravdu může do nejmenších podrobností sledovati, kam ten dotyčný paragraf směřuje.

Přes to přese všechno trváme na tom, že také plenum sněmovní nesmí býti v této otázce podceňováno. Náš zástupce, je pravda, byl přítomen v ústavním výboru, pronášel názory své i názory svého klubu, ale tyto názory nebyly vždycky uznány, nebyly všechny uznány, byly také zamítnuty. A proto, pánové, nemůže nám nikdo bráti za zlé, jestliže v této důležité věci pokládáme za potřebné, odvolati se k té nejvyšší instanci, kterou nesporně je Národní shromáždění.

Toto právo má nejen klub, ale každý jednotlivec, každý z nás přirozeně, jak zde pan referent také docela správně řekl, - bez rozdílu stran, že musí býti mínění také jednotlivců zde respektováno, a to zvláště mínění taková, která nejsou pronášena s nějakým úmyslem snad agitačním, nebo úmyslem oposičním, neb dokonce obstrukčním.

Pánové, ani stín oposice, neb obstrukce nesmí ležet na našich opravných návrzích. Již proto ne, poněvadž by to bylo v přímém odporu k našemu předvčerejšímu prohlášení, že totiž touto předlohou uskutečňuje se náš dávný sen. Bylo by to také v odporu k té snaze naší, aby toto prozatímní Národní shromáždění co možná nejdříve ustoupilo ústavodárnému shromáždění definitivnímu, které má vyjíti právě z lidové volby.

A zaráží nás právě naopak, pánové, pověst s jisté strany, že volby do obcí mají se konati podle tohoto zákona až snad někdy v květnu, neb dokonce i později. Nevíme opravdu, proč by tak mělo býti. Jestliže bude předloha uzákoněna snad, když již ne dnes, tedy příštím týdnem, tu jistě technické přípravy k volbám obecním nebudou tak rozsáhlé, nebo nebudou vyžadovati snad ani dvou měsíců, takže po této lhůtě volby do obcí konány býti mohou.

Pan referent zde pravil, že tyto volby, tyto přípravy k volbám budou dlouho stíny vrhat také do Národního shromáždění. A jest nesporno, že tyto vlivy nebudou zušlechťující, že tyto vlivy budou jistě škodlivé práci tohoto Národního shromáždění, a tu, pánové, jistě stojí za uváženou, nebylo-li by snad dobře, práce Národního shromáždění právě z tohoto, jistě důležitého důvodu, který pan referent zde přednesl, na nějakou dobu snad přerušiti.

Ale to není předmětem naší úvahy. Včerejší jeden řečník, pan kol. Špatný, pravil zde, že ony návrhy jsou snad malicherné neb bezpředmětné. Že se p. kol. Špatný snad mýlí, - totiž že ty návrhy nebyly snad malicherné, anebo bezpředmětné - toho myslím jest nejlepším důkazem, že aspoň jeden z těch návrhů nalezl milosti před očima ústavního výboru, tedy instituce, která k tomu jest skutečně oprávněna. Jak pan referent řekl, jeden bod těchto návrhů byl ústavním výborem přijat. A tu jest mi podivný způsob, kterým p. referent mluvil, totiž, že by mohl snad jako osoba soukromá se vyjádřiti o těch bodech, které byly podány, že však to učiniti nechce, poněvadž se - zcela správně - pokládá za tlumočníka ústavního výboru.

A tu se táži: jestliže ústavní výbor se o jednom mohl vysloviti - a to příznivě, - proč se nemohl vysloviti také o bodech ostatních, neméně důležitých, proč toho neučinil - ať již příznivě či nepříznivě, na tom nám nezáleží? Myslím, že ústavní výbor byl k tomu povinen právě proto, že jsme o to žádali, a zcela správně jsme označili ústavní výbor jako jedině kompetentní, aby se o tom vyslovil, a tedy pan referent mohl býti tlumočníkem názorů ústavního výboru. Zůstává nám podivno, když to učinil o jednom bodu, proč to neučinil též o bodech ostatních.

Nyní, pánové, přešel bych ke speciální debatě, a to zrovna k § 1.

Právě ten doplněk, jak zde byl čten, který týká se paragrafu 1., není nikterak malicherný, ani bezpředmětný. Bezpředmětný nemůže býti již proto, že jistě mnoho dělníků, mnoho studentů, mnoho vojínů bude nebo by bylo postiženo, mnoho oněch lidí, kteří za svým zaměstnáním po určitou dobu jsou nuceni dlíti mimo své bydliště a kteří potom v případě voleb by byli nuceni z místa své práce, svého zaměstnání, jeti drahou nebo jakýmikoliv dopravními prostředky do svého bydliště, aby tam vykonali své právo a svou povinnost volební, a rozumí se samo sebou, že by to musili činiti na svůj vrub.

Když tito lidé, většinou chudí dělníci, studenti, ať již po případě středoškolští či vysokoškolští, a také vojíni, jsou zákonem vázáni, svoji občanskou povinnost vykonati, nesmíme býti tak nespravedliví k nim, abychom připustili, aby měli s tím nějaké větší výlohy, nežli jiní voliči. Jest přirozeno, že volič, který volí ve svém bydlišti, nemá s tím zvláštních výloh, ale ten, který by byl nucen jeti do svého trvalého bydliště pro vykonání své povinnosti občanské, ten při nejmenším by musil míti nahrazeny ty výlohy, právě spojené s onou cestou. A tu myslím, že je sociální spravedlností, aby takovým voličům byly ony náklady volbou jim vzniklé hrazeny, a to, aby byly hrazeny státem aneb, jinak řečeno, aby bylo jim poskytnuto volné jízdy k vykonání jejich občanského práva tam i zpět. Výlohy ty by byly hrazeny státem ve vlastním jeho zájmu, poněvadž jistě i úkon volebních cest je úkonem, který se koná v zájmu státu.

Přirozeně, pánové, že toto ustanovení neplatí o oněch lidech, na př. obchodních cestujících nebo obchodnících a podobných, kteří s místa na místo přejíždějí, že se to může týkati nanejvýš oné kategorie osob, o kterých jsem právě mluvil. To by byl paragraf 1. a tím bych skončil.

Místopředseda posl. dr. Hajn: Došel návrh kolegy Síse, Sokola a Viktora Dyka k této skupině. Pan tajemník přečte návrh.

Sněmovní tajemník dr. Haasz (čte): Návrh člena N. S. Františka Síse, K. S. Sokola, V. Dyka a soudruhů na změnu jednotlivých míst osnovy o volebním řádu do obcí.

Podepsaní navrhují tyto změny osnovy o volebním řádu do obcí:

§ 5. se škrtá.

Podepsán F. Sís a 21 člen.

Místopředseda posl. dr. Hajn: Tento návrh je předmětem jednání.

Listina řečnická takto vypadá: přihlášeni jsou pro člen Hrouda a členka Štychová a proti soudce Mattuš. Dávám slovo nyní panu členu Hroudovi.

Posl. Hrouda: Vážené shromáždění!

Mluvíme-li o novém volebním řádu do obcí v československé republice, musíme se podívati na samosprávu vůbec a zamysliti se nad tím, čím nám byla, jest a mohla býti, kdyby byla pochopena.

Tu vzpomenouti nutno slov Albína Bráfa, jednoho z českých lidí, který problém české samosprávy opravdu prozkoumal a snad nejbolestivěji na sobě protrpěl, když dospěl k závěru o ní, že máme dvojí svědomí, veřejné a soukromé, čili jinak řečeno, sváteční a všední.

Veřejně mluvíme o samosprávě samou chválu: jest zdrojem národní síly, zárukou budoucnosti a baštou svobody, ale soukromě jí nadává kde kdo, a vesměs narážíme na rozpor mezi tím, co reklamujeme, a tím, co pro ni skutečně podnikáme.

Stačí stopovati veřejný život, zejména, jak se na schůzích hovoří a ve veřejném tisku o naší samosprávě píše, a jistě nebudu míti v celém shromáždění žádných odpůrcův, když zde prohlásím, že význam české samosprávy v souboru našeho národního života se nedoceňuje. (Hlas: Tak jest!)

O nedocenění samosprávy po stránce národní, kulturní i sociální lze vypravovati celé kroniky, kteréž nejsou směšné, ale pro jejich podvratné pochopení možno je směšnými nazvati.

Nejsem žádným snílkem samosprávy, též ji nikterak nechci přeceňovati, ale také nejsem z těch, kteří se zaberou do jediné věci a potom myslí, že se kolem jejich záměrů celý svět otáčí.

Máme podobných lidí dosti ve veřejném životě a ještě více v samosprávě.

Jeden horuje pro regulační plány, druhý pro bytovou otázku, třetí pro knihovny a čítárny, ovšem vesměs pro věci důležité a potřebné, ale v celkovém souboru samosprávy ne první a také ne hlavní.

Podle posudku samosprávných odborníků byla a jest samospráva v celku národního bytí vedle hospodářství a školství, ve kterémž obém musí hráti prim, hlavní složkou, důležitým činitelem a podkladem naší velké politiky.

Důsledně připomínám, že bude základem zahraniční politiky naší republiky, když bude zde silná a zdravá politika vnitřní, pak myslím, že není zbytečno připomenouti každému, jehož se dotýče, že to musí býti zdravá domácí politika, tak zvaná drobná práce, kteráž musí býti podkladem a oporou celkové politiky jak v příští konstituantě, tak i v samotné vládě.