Stát však nesmí
upadat v krajní snahy centralisační a musí
se zejména vyvarovati toho, aby příliš
neosekal právomoci místní samosprávy
a neučinil z ní bezvýznamný sbor,
který by měl právo býti zvolenu, avšak
neměl by možnosti, o správě rozhodovati.
(Souhlas.)
Rozdělení právomoci
souvisí organicky s všeobecnou daňovou reformou.
Nechci předbíhati rozhodnutí, jaká
tato reforma bude a jak rozvrhne veřejná břemena
na jednotlivé vrstvy, avšak tolik mohu vysloviti,
že má-li kdo důvody stěžovati si
na tíživá břemena veřejná
ve formě dávek nepřímých a
je-li kde příčina domáhati se, aby
byla břemena zmírněna, jsou to právě
vrstvy nemajetné, odkázané na příjem
plynoucí z práce, které ve válce nejen
se neobohatily, nýbrž ztratily poslední předmět
spotřební (Hlas: Tak jest!)
Mám proto za neodůvodněný
názor, že by vláda nových vrstev v obcích
znamenala křivdu na vrstvách majetných. Ostatně
vzpomeňte, co obce ztratily nehospodářstvím
a korupcí mnohých posavadních obecních
správ, a jistě doznáte, ze výdaje
na četné, nové úkoly kulturní
(Hlas: Tak jest! Výborně!) a všeobecné
prospěšné nevyžádají při
svědomitém hospodaření tolika obětí
finančních od obyvatelstva místního,
jako si vyžádala nehospodárnost a osobní
prospěchářství velmi četných
členů obecních správ posavadních.
(Tak jest!)
Třeba se ještě
dotknouti toho, zdali budou nové vrstvy, ke správě
obcí povolané, schopny, aby svědomitě
a pečlivě spravovaly jim majetek svěřený
a zde vůbec vzhledem k nedostatečnému školskému
vzdělání jejich vědomostí stačí
k tomu, aby vedly složitý stroj správní.
Mohl bych tu klidně odpověděti otázkou,
zda-li i v jiných převratných dobách
měšťanstvo, svrhnuvší okovy samovlády
a poddanství, bylo již naskrze vyspělé,
když mu byla dána do rukou správa obcí.
Než to by byla odpověď příliš
laciná a lehkomyslná. Sám důtklivě
si stavím před oči, nebudou-li nové
vrstvy v postavení onoho přítele Hamletova,
když mu tento dával do rukou flétnu s výzvou,
aby na ni zahrál. Nebyl pro svou neschopnost s to, aby
z tohoto výborného nástroje vyloudil tón.
Nemůže neschopný hráč diskreditovati
nejlepší nástroj demokratický?
Tyto mé pochybnosti zaplašuje
pevná víra ve svědomitost a organisační
smysl dělnictva. Dělnictvo i u nás dokázalo,
má-li smysl pro svědomité a - mohu říci
- vzorné hospodaření s cizím
jměním. Družstevní podniky dělnické
mají obraty mnohamilionové, nemocenské pokladny,
kde je soustředěno jmění, k němuž
přispěli jak dělníci, tak zaměstnavatelé,
jsou spravovány tak opatrně, že vykazují
ohromné reservy, a dělnické správy
nemocenských pokladen mohly by ve svém celku býti
vzorem mnohým posavadním správám obecním.
Kdo poznal, co tvůrčí a organisační
schopnosti dříme v dělnictvu, nemůže
míti obav o budoucí správu obcí. Dělnictvo
není živlem bořivým, nýbrž
tvořivým a státotvorným. Z jeho řad
vyšli samoukové, kteří svým rozhledem,
tvůrčí a organisační schopností
jsou vynikajícími pracovníky národními
a další řady dělníků prokáží
svou schopnost, organisovati a spravovati jednotlivé sbory
státní, jakmile jim demokratická zařízení
umožní práci ve sborech těch. (Souhlas.)
Je tu však třeba spolupráce
všech složek národa a zejména politických
stran. Politickým stranám uděluje předloha
o řádu volebním velká, možno
říci, mimořádná práva.
Ona z nich tvoří jistý druh právnických
osobností, přímo je opravňuje, aby
nahrazovaly nebo napřed určovaly vůli voličů.
Má to své výhody i nevýhody. Za výhodu
pokládám, že vliv politických stran
nahradí újmu, která mohla by někdy
vzejíti z toho, že osoby zvolené, nejsouce
vázány svým majetkem na obec, nemají
trvalého vztahu k obci (Předseda: Prosil bych
o klid!), kterou spravují. Nehledě k tomu, že
tato újma byla jistě větší, když
o správě měst rozhodovaly honorace, které
v jednom období byly do města dosazeny a v druhém
již přeloženy byly do místa jiného,
vidím ve zvýšeném vlivu politických
stran velmi účinný korrektiv proti tomu.
Neboť politické strany v zájmu svého
jména, udržení posic a svého vzrůstu
budou působiti k tomu, aby jejich stranníci spravovali
obec svědomitě a dobře, byť i k obci
je vázalo jen přechodné bydliště.
Ba mám hybnou sílu: zřetel a lásku
ke straně, za mnohem účinnější,
než pouhou starost občanovu, aby jeho majetek nebyl
příliš zatížen dávkami obecními.
Politické strany budou si
však musiti uvědomiti, že z práv, jež
jim předloha dává, plynou také velké
povinnosti. (Tak jest!)
Vrstvy, které budou nově
povolány ke správě obcí, nesmí
býti ponechány samy sobě. Pokud školská
soustava nebude vybudována tak, aby i vrstvy, odkázané
toliko na školství obecné, vycházely
ze škol připraveny pro život veřejný,
do té doby budou musiti politické strany nahrazovati
lidu to, co na nich vyučovací soustava zanedbala.
Pořádati lidové kursy o samosprávě,
vydávati lidově psané listy, samosprávě
věnované, a spisky o jednotlivých oborech
právních, udíleti porady při jednotlivých
úkonech, buditi vědomí o odpovědnosti
úřadu a o svědomitém hospodaření
se svěřeným majetkem veřejným,
potírati přísně zjevy korrupce a nepotismu
ve správě samosprávných těles,
toť jsou nejpřednější úkoly
stran pro nejbližší budoucnost. Jestli naše
činnost již před válkou nesla se tímto
směrem, bude nyní musit býti zmnohonásobněna,
neboť půjde o více, než o jméno
a pověst stran, půjde o to, aby státní
ústrojí ve všech složkách řádně
fungovalo a aby nebyla otřesena důvěra v
zařízení lidová. Úsilí
naše musí býti takové, abychom dosáhli
nápravy vztahu politických stran k samosprávě,
který tak trefně charakterisoval Bráf v "Listech
politického kacíře": "Samospráva
náleží k nejdůraznějším
bodům českých politických programů
všech stran a k nejzanedbanějším částím
české politiky bez rozdílu stran."
Jsem u konce svých vývodů.
Řekl jsem na počátku, že klademe základní
kámen ústavy republiky a že tedy jsme účastni
aktu slavnostního. Tímto aktem jest učiněn
první krok k tomu, aby mezi státem a lidem byly
utvořeny pevné, věcné vztahy, aby
stát nebyl lidu něčím vzdáleným,
co by lid uctíval, anebo čeho by se bál,
nýbrž aby lid na všech zařízeních
státních viděl a hmatal, že jsa povolán
všude k řízení státu, má
zájmy totožné se zájmy státu.
Mám-li při kladení
tohoto základního kamene vyjádřiti
heslem přání své, mohu tak učiniti
slovy: aby celá stavba ústavy republiky, jež
se vznese nad tímto základním kamenem, byla
až pod střechu ryze demokratická, aby i uvnitř
budovy její sociální rozdělení
bylo nevýsadní a rovnoměrné, tak aby
lid po příkladu výroku, Ludvíku XIV.
připisovaného, mohl plným právem hlásati:
"Stát jsem já." (Výborně!
Dlouhotrvající potlesk.)
Předseda
(zvoní): Přistoupíme ke generální
rozpravě.
Do řečnické
listiny jsou zapsáni: Dr. Franta, Ant. Němec,
dr. Horáček, Slavíček, Šrámek,
Děvečka, dr. Uhlíř, Ecksteinová,
Lukeš, Špatný, ing. Pospíšil,
V. Dyk, Modráček.
Nežli udělím slovo
prvnímu řečníku zapsanému,
dovoluji si upozorniti, že ve smyslu § 39. jedn. řádu
jest nám rozhodnouti o řečnické lhůtě.
Navrhuji ve shodě s pány předsedy klubů,
aby lhůta řečnická pro generální
i speciální debatu stanovena byla na půl
hodiny.
Jsou proti tomu námitky?
Námitek není.
Jest tedy tato lhůta přijata.
Žádám pány
řečníky, aby ve smyslu tohoto usnesení
se zachovali.
Vždy 5 minut před uplynutím
půlhodinové lhůty upozorním řečníka,
že se lhůta chýlí ke konci.
Prvním řečníkem
je p. dr. Franta. Uděluji mu slovo.
Posl. dr. Franta: Slavné
Národní shromáždění!
Dovolte, abych se nejprve dotkl několika
slovy toto, o čem se zmínil pan referent.
Pan referent pravil ve své
řeči, že je nutno právě nyní,
kdy tvoříme nový volební řád
do obcí, aby obecní zřízení
přihlíželo k různým druhům
obcí. Pravda, žaloba ta jest odůvodněna,
že nynější obecní zřízení
bylo šablonovitě sděláno, z Vídně
rozesláno do jednotlivých zemí a podle toho
byla upravena obecní zřízení, která
jsou skoro stejného znění ve všech bývalých
cislajtánských zemích. Jest toho škoda
proto, že již samé úkoly obcí v
různých zemích jsou tak naprosto různé
a úkoly malých obcí a úkoly velikých
obcí jsou příliš odlišné,
nežli aby mohly býti posuzovány a strčeny
pod jeden zákon.
Velmi správné bylo
jistě také a šlo nám všem ze srdce,
že finanční základy obce musejí
se upraviti docela jinak. Vídni ovšem tehdáž
nezáleželo na tom, aby obec postavena byla na silný
základ, nebyla vůbec nakloněna tomu, aby
samosprávným sborům dala tento základ
finanční, a víte dobře, dámy
a pánové, že to byla právě jedna
z příčin rozvratu zemské samosprávy
v Čechách, - ta okolnost totiž, že nebyly
upraveny finance zemské a samosprávné.
Pan dr. Meissner zmínil
se také o tom, co nazýváme dvojí kolejí,
aby tato kolej přestala. Nyní může přestat,
nyní nemusíme tak žárlivě střežiti
to, abychom vybudovali samosprávu.
Nyní je stát náš.
Dříve byla jen samospráva v českých
krajinách naše, a proto jsme ji musili tak žárlivě
budovat a střežit. Nyní přestává
tato obava a zajisté bude dobře, když spojíme
všechno a když z té dvojí koleje uděláme
kolej jednu.
A nyní dovolte, abych přikročil
k vlastní denní rozpravě. Nic není
tak bezpečného pro život mladého státu,
jako urychlovat úkoly, které jsou nutny a nic není
tak nebezpečného, jako úkoly ty oddalovat.
Vzpomněl jsem si na to, když jsem četl zprávu
o zahájení mírové konference a kdy
Lloyd George pravil, že nejkrásnější
výmluvností je ta, která věc urychluje,
a nejšpatnější ta, která věc
zdržuje. Slova ta vztahují se však nejen na výmluvnost
slova, ale vztahují se také na činy, na skutky.
Je správné přísloví: kdo rychle
dává, dvakrát dává, zvláště
když se něco má stát na základě
všeobecného mínění. Mnohé
myšlénky,mnohé idee potřebují
generací ke svému uskutečnění.
Ale když již veškeré kruhy jsou proniknuty
nějakým přesvědčením
obecně, - tedy rychle, ne sice ve chvatu, ale rychle myšlenku
uskutečniti. Vztahujeme-li slova Poincaréova na
konferenci při zahájení mírové
konference, že z úplného shroucení centrálních
mocností musí se vyvoditi všechny závěry,
všechny důsledky v zájmu spravedlnosti, - vztahujeme-li
je také na naše poměry, musíme míti
na zřeteli, že musíme jednati podle spravedlnosti,
a tu máme dnes právě jaksi základ,
o kterém můžeme rokovati, o kterém se
budeme usnášeti, a máme příležitost
k osvědčení této spravedlivosti.
Vstoupili jsme do nového státu nehotovi. Je to přirozeno,
neboť samostatnost přišla dřív,
než jsme se nadáli, dřív než si
to mysleli ti, kteří viděli a věděli,
že centrální státy se shroutí.
Vždyť teprv podzim přinesl vlastně jistotu,
že se tak stane v době nedaleké; bylo to viděti
tehdá při pokusech v Čechách, které
se staly 14. října, kterých se účastnili
i aktivní důstojníci, a kdy stát už
neměl, - řekněme: síly - aby je potrestal.
Návrh pro ústavu byl
ovšem připraven. Avšak události po 28.
říjnu způsobily, že byly z návrhu
toho jednotlivosti vytrhávány a že se stávaly
skutkem, zákonem.
Jedním z těchto návrhů,
které byly uloženy v oné prozatímní
ústavě, bylo také to, aby byla rozpuštěna
všechna obecní zastupitelstva, a aby byly zřízeny
správní komise. Avšak při tak rušné,
hybné době nebylo to vůbec možno, a
tak vznikla nutnost, abychom se postarali co nejdříve
buď o nutné opravy volebního řádu,
nebo o celou základnu, o celou budovu novou.
To se stalo, a to dříve,
než se očekávalo. V ústavním
výboru všechny strany poctivě přičinily
se k tomu, aby volební řád byl zdemokratisován.
Tento návrh volebního řádu jest první
velkou prací, jest to první čin, kterým
se má dokumentovati zdemokratisování republiky.
Přijali jsme již sice
zákony, na př. zákon o řádech,
titulech, šlechtictví, ale to jsou jenom jaksi přiznání
se k demokratickému principu. l zákon o 8hod. době
pracovní mohl býti usnesen v docela jiném
státním zřízení, v docela jiném
okruhu, než zde, ale demokratický zákon volební
do obcí usnésti - to skutečně může
jen stát tak demokratický, jako je náš.
Byla nám dána lhůta
3 týdnů, která nemohla býti zachována,
poněvadž i při veškerém úsilí,
abychom byli hotovi, nebylo to možno, jinak by bývala
musila býti předloha čistě jenom promrskána.
Ale z toho, že jsme nemohli zachovati lhůtu i při
veškerém úsilí, jde jedno jasně
na jevo: že budoucně pro veliké složité
úkoly nemůže se dáti Národním
shromážděním lhůta tak krátká.
(Výborně!).
Důležito ovšem jest,
že nebylo podáno žádné minoritní
votum a z toho nutno souditi, jaké bylo jednání
při těch veškerých rozdílech
názorů, jaké jednotlivé strany tam
měly, - bylo přece jenom velmi mnoho - abych tak
řekl - součinnosti.
Politický význam bude
míti reforma tato nesporný; bude to jaksi generální
zkouška pro volby do Národního shromáždění,
po případě pro župy, ačkoliv
snad ta věc jest vzdálenější.
A možná, že to bude také generální
zkouška pro definitivní volbu presidenta republiky,
bude-li se díti tato volba plebiscitem.
Nevíme dosud, jakým
způsobem se budou jednotlivé tyto volby díti,
ale jistě každá strana bude sčítati
své hlasy a podle toho zařídí své
další chování k předlohám,
které přijdou.
Hlavní zásady nového
volebního řádu, abych v krátkosti
je shrnul, jsou asi tyto: Snížení věku,
usedlost 3 měsíců, přiznání
volitelnosti ženám, přiznání
práva volebního vojákům; volitelnost
začíná 26. rokem s jednoroční
usedlostí, dále stanovení povinnosti volební,
stanovení velkého počtu obecního zastupitelstva,
zachování relativní většiny v
obcích venkovských, jakož i poměrné
zastoupení.
Já, bohužel, mohu se
vysloviti jen několika slovy, poněvadž máme
tak krátkou lhůtu k řečnění
o jednotlivých věcech.
21. rok může býti
považován za nízký, anebo vzhledem k
některým státům, kde jest 20 let zavedeno,
za vysoký. Jisto ovšem jest, že jsme obklopeni
tak státy, kde 21. rok zaveden jest při volbách
do zákonodárných sborů. V té
věci ovšem těžko lze něco činiti
i právě těm, kteří by si třeba
21. roku nepřáli. S tím zkrátka
se musí každý spřáteliti.
Nové je, že volitelnost
byla přiřčena ženám, a to musí
každý přítel pokroku vítati s
největší radostí. Dnes otázka
ta je nesporná, ale byla dlouho sporna, nejdéle
snad právě ve státě, ze kterého
vzešlo světlo koncem 18. století, ze kterého
vzešlo tolik pro rovná práva. Kdyby bylo tehdy
již bývalo přiznáno volební právo
ženám právě ve Francii, zajisté
že by to bylo všude šlo lehko, ale právě
proto, že Francie to byla, která ženám
nechtěla volební právo dát, právě
tato okolnost zdržela ještě uplatnění
této zásady ve světě. Musíme
míti ovšem na paměti tehdejší dobu.
Vždyť na př. Tayllerand a Mirabeau měli
o vzdělání žen a volebním právu
jejich přímo hrozné názory a je ku
podivu, že přece tehdá jiní byli, kteří
soudili jinak, jako na př. Condorcet. Že pronikalo
toto přesvědčení stále ve Francii
dále, je známo, a také je známo, jak
vyslovuje se Côde Napoléon o ženách a
jejich soukromých právech, kde je žena rovna
dokonce i těm, kterým bylo ode dávna veškeré
právo upíráno, totiž zločincům.
Tak trvalo to dlouho a dlouho, až teprve ve čtyřicátých
letech Considérant a Viktor Hugo uhodili na tuto strunu.
Jak tomu je dávno v Anglii, kdy - roku 1867 - John Stuart
Mill podal návrh na poskytnutí volebního
práva ženám, kdy se to z počátku,
jak Carthy píše, považovalo přímo
za žert a teprve během debaty vyšlo na jevo,
že jedná se o vážnou věc a jak
je to důležito. Nyní vidíme, že
celý národ uznává právo žen
na to, aby nejen mohly voliti do obecního zastupitelstva,
nýbrž aby také byly voleny.
Ústavní výbor
skutečně tak učinil a dal okázale
zadost právu žen. Všechna obmezení, která
byla v původním návrhu a která se
týkala žen, byla docela škrtnuta. Doufejme, že
působení žen v celém životě
bude míti za následek, aby pravdou stalo se to,
co psal Reewes o tom, když byly zavedeny volby australské:
že ve veřejných shromážděních
jeví se tím méně surovosti, ale více
obratnosti, a že tolikéž pravdiva jsou slova
Foxova, že "žena je rovnocenná s mužem,
ale více než rovnocenná právě
v těch citech,které vedou k pravému blahu
země".
O volitelnosti nebudu se šířiti.
Připomínám jen to, že 26. rok znamená
přece již jakousi zkušenost a jakousi znalost.
Není sice při volbách do obce zapotřebí,
by zvolený ovládal toho tolik, jako zástupce
v zákonodárném sboru, ale přece
jakousi zkušenost a znalost musí každý
míti.
Pokud se týká volební
povinnosti, byla tato otázka předmětem sporu,
avšak mám za to, že zrovna tak, jako ku konci
byla celá předloha jednomyslně přijata,
že i tento odstavec o povinnosti volební bude přijat.
Pokud se týče relativní
většiny, tu bych si dovolil říci následující:
poměrným zastoupením chceme dojíti
toho, aby menšiny došly zastoupení, ale zachovávati
při tom zásadu pro malé obce, že stačí
relativní většina, která je třeba
dosti značnou menšinou, to se mi zdá býti
nelogickým. Tedy zde může býti v těch
menších obcích většina vyloučená
úplně ze spoluúčasti na správě.