Preto prosím, aby zákaz,
daný ministru Šrobárovi pri jeho vyslaní
na Slovensko, aby v nedeľu a vo sviatok boly krčmy
zavreté a pálenka sa nesmela predávať,
ostal v platnosti navždy, a aby ti, ktorí zákaz
tento prestupujú, boli trestaní.
Prosím a žiadam, aby
vláda podporovala boj protialkoholistický, který
dosiaľ viedla len cirkev a niekoľko spolkov striezlivosti.
Tieto boly dosiaľ bez moci, bude-li ich ale vláda
podporovať, zmizne alkoholismus ze Slovenska a národ
sa bude môcť volne vyviňovať mravne i zdravotne.
Ale nie len z národnostného
i zdravotného ohľadu žiadam, aby sa zabezpečila
výchova mládeže, ale - zvlášte
z ohľadu náboženského. Každý
človek má 2 najsilnejšie ideály, najsvätejšie,
ktoré ho vedú celým jeho životom a to
sú presvedčenie národné a presvedčenie
náboženské.
Každý musí mať
tieto 2 city, hoc i mnohý ten druhý popiera. Každý
predsa musí mať svoj názor náboženský,
či už náboženský, alebo protináboženský.
Ti, ktorí majú názor
protináboženský, bojujú práve
tak vytrvale za svoje presvedčenie, ako ostatné
strany náboženské. Otázka je len ta,
ktorá strana tvorí väčšinu.
To vie každý, že
Slováka len náboženské presvedčenie
zachovalo pred zúfalstvom, pri mravnom živote. Chcel-li
by mu kto toto presvedčenie odobrať, uvalil by to
najväčšie nešťastie na náš
národ.
Hlásame tú najväčšiu
slobodu. Aká sloboda by to ale bola, chcela-li by strana
protináboženská, čítajúce
5-10 %, svoje presvedčenie oktrojovať na veľkú
väčšinu národa? Každý nech
volne hlása svoje presvedčenie. Pán ministerský
predseda dr. Kramář, 10. decembra, keď som
tu bol prvý raz, povedal tie významné slová,
že Slovákov chceme mať tak, ako sú, so
všetkými ich dobrými vlastnosťami.
Myslím, že k tým
najkrajším vlastnostiam Slováka patrí
práve jeho náboženstvo, ktoré mu preto
nesmieme vziať. Naši protivníci, ktorí
chceli nás od Čechov odtrhnúť, štvali
práve tým, že Češi nám odeberú
náboženstvo, najväčší náš
poklad. Naši Slováci však sami hovorili, my známe
Čechov, ako národ múdry. Nemôžeme
si predstaviť, že by tento múdry národ
tak netaktne pokračoval, aby hneď zo začiatku,
len čo štát bol utvorený, chcel nám
brať náboženstvo. Chlodvikovi, královi
Frankov, povedal remešský biskup Remyg pri jeho prestúpení
na kresťanskú vieru dľa dejepisca tieto slová:
"Incende, quod adorasti et adora, quod incendisti."
"Pal, čomu si sa klaňal, klaňaj sa tomu,
čo si dosiaľ pálil."
Tým chcem povedať, že
kresťanská viera, ktorá Frankov a Francúzov
priviedla k tomu najväčšiemu rozkvetu a ktorá
i národ československý udržovala po
dlhé storočia, musí byť základom
jeho vývoju i naďalej.
Musím sa dotknúť
i volebného zákona. Tento bod je ten najdôležitejší
a musíme sa s ním dôkladne zaoberať.
Predom pripomínam, že, má-li táto reforma
byť spravedlivá, a má-li byť zastúpená
každá vrstva, nesmieme žiadať len všeobecné
tajné hlasovacie právo, ale i právo, ktoré
je proporcionálnym, aké je už v niektorých
štátoch. Čo je právo proporcionálne?
Právo, kde by i menšina bola zastúpená.
Predstavte si, pánovia, že zpomedzi obyvateľstva
je 60-70 % roľníkov a len 40-30 % stavu mestského,
alebo intelligentov. Máme-li 100 okresov, bude dľa
starého volebného práva 100 poslancov jednoho
smýšlania, ktorí však budú zastupovať
len tých 70 okresov rolníckych, mešťanská
a intelligentná trieda, tých 30 %, nebude zastúpená
vôbec. Preto žiadam, aby jedným z najhlavnejších
bodov nového volebného zákona bola proporcionalita,
aby i menšiny boly zastúpené.
Pokladám za potrebné
prehovoriť ešte niekoľko slov o vyvlastnení
majetkov. S touto zásadou musí vo všeobecnosti
súhlasiť každý demokraticky smýšľajúci
človek.
Medzi nami není iste ani jednoho
takého aristokrata alebo kapitalisty, aby túto zásadu
vo všeobecnosti zavrhoval. Ja len zo stanoviska cirkevného
sa odvolávam na Vás, aby ste pri odjímaní
cirkevných majetkov v prvom rade pamätali na cirkevný
proletariát, na nižší kňazstvo,
ktoré dosiaľ najväčšiu rollu hralo
na poli národnom, aby i ono bolo odmenené, aby se
i jemu dostalo patričnej mzdy z cirkevného majetku.
Prebytok, ktorý bude potrebný
k plateniu nižšieho i vyššieho kňazstva,
má byť upotrebený v dorozumení s cirkevnou
samosprávou patričnej cirkve. Tak je to všade.
Niektoré cirkve majú už teraz svoju autonomiu,
iné si ju budú žiadať, a myslím,
že snadno ju dostanú. Nech sa dá preto cirkevný
majetok do autonomnej správy cirkevnej, pravda, pod dozorom
štátnym, aby tieto majetky používaly sa
k účelom štátnym, k zakládaniu
škol, nemocnic, čo je tiež úkolom štátu.
Aby ale ráz týchto cirkevných majetkov bol
zachovaný, žiadam, aby patričné cirkve
podržaly si správu týchto medzi ľudom
kolonisovaných majetkov s tou výhradou, že
musia byť venované ku společenským,
krajinským účelom.
Myslím, že tým
bude položený základ jak národný,
tak náboženský a budeme-li štát
takto zakládať a takto stavať, dojdeme k veľkému
rozkvetu, a som presvedčený, že dielo toto
bude korunované vencom stálej slávy. (Výborně!
Potlesk.)
Předseda:
Dále uděluji slovo dr. Masarykové.
(Potlesk.)
Posl. dr. Masaryková
(uvítána hlučným potleskem):
Pane předsedo, vážené Národní
shromáždění!
Navazuji na slova vládního
prohlášení: "Všechny základy
mravní byly válkou, nepoctivou a prolhanou politikou
Vídně a Budapešti otřeseny. Vláda
jest si vědoma své povinnosti, že musí
vší silou působiti k tomu, aby zejména
výchově mládeže, vládou rakouskou
za doby války tak zvlčilé a zanedbané,
věnována byla nejvážnější
práce."
Nepokládáme slova tato
za programové prohlášení všeobecného
rázu. Praktičtí činitelé v
Praze-VII. i ve středu Prahy mne žádají,
abych vám, vážené Národní
shromáždění, řekla tato fakta:
Pro děti, sirotky opuštěné, pro děti
nemocné nemáme v Praze přístřeší,
nemáme srdce, které pro ně tluče.
(Hlas: Slyšte!) Uvádím tyto příklady:
Tři děti byly uzavřeny s mrtvou matkou dva
dny (Hlas: Hrozné!) a žena, která vyšetřila
případ, neměla, kam by děti uvedla.
Uvádím další
příklad: Otec vrátil se z vojny těžce
nemocen, žena mu za války umřela, má
drobné siroty, musí jim sám práti,
děti ošetřovati, pracovati, není možnost
si práci hledati, a pro ty děti není útulku.
Uvádím třetí
případ: Vidím to malé dítě
před sebou: pětileté, těžce rhachitické,
nemůže státi na nožkách. Přišlo
a dívalo se vážnýma, starýma,
velikýma očima. My jsme neměli pro to dítě
domova.
Praha naše královská,
slavná naše Praha nemá pro ty děti útulku.
Útulna v Bartolomějské ulici podle slov ředitele
má místo pro 20 dětí. (Hlas:
Stěžují si, že se s nimi špatně
nakládá!) Nominálně byla založena
pro 60 až 70 dětí. Včera jsem se ještě
šla podívati, abych nepřeháněla
ani v nejmenším. Deset dětí trpí
katarhem očním, mají očka slepená,
není možna isolace, dvě ošetřovatelky
mají též katarh. Do učebny jich, jest
to jedna z největších místností
útulny, byla umístěna okresní vyživovací
kancelář číslo C, ovšem úplně
rakouským způsobem, poněvadž na školy
sáhá se nejdříve. Dětem bere
se nejdůsledněji. Je to táž historie,
která se stala se sirotčincem, kde na sta dětí
bylo ze sirotčince vypověděno, bylo tam umístěno
několik prostitutek, které nemohly býti účelně
léčeny, poněvadž celá věc
byla nereelní.
V Praze potřebujeme naléhavě
útulny, ale ihned. Možno to udělati obratem,
bude-li vyživovací kancelář odstraněna
na příslušné místo, jest možno
do toho pokoje umístiti do 3 dnů 15 postýlek.
Ty postýlky jsou, jen není
jasná jejich "příslušnost",
rozhoduje-li o nich to neb ono ministerstvo. To ostatně
bývá i při jiných příležitostech.
Jest potřeba, aby se udělala
v Bartolomějské ulici první stanice, jakási
sběrna. Jest možno, aby se zde umístilo 50
dětí, ale nemohou tam býti ani týden,
ani 14 dní. Byl by to, promiňte drastičnosti
výrazu, ale my, kteří jsme v práci,
nemůžeme se tomu vyhnouti - byl by to očišťovací,
odvšivovací ústav pro naše děti,
kde by zůstaly 2-3 dny a pak umístily by se v jiné
útulně trvale. Jest naléhavě nutno,
aby Praha měla pořádnou útulnu, neboť
nemohu se dívati těm lidem, kteří
pracují, ani do očí. Oni říkají:
co vlastně děláte v Národním
shromáždění? A já mám
říci, že politiku. (Hlas: A co město
Praha? Ta nic?) Nejde nám jen o peníze,
jde o porozumění, jde o to, abychom věděli,
jaká jest naše povinnost. Dante říká,
že lenost jest malá láska k dobrému,
a my máme té lásky k dobrému a dětem
ještě málo.
Jiný případ,
- mám vlastně 2 právě tak drastické,
nechci Vás unavovati, nechci, aby se mi vytklo, že
také řečním. (Posl. Zeminová:
To jest právo a povinnost! Proto jste zvolena, abyste mluvila!)
Raději, abychom ty postele již dostali. Já
Vám ty případy uvedu, jestliže si přejete.
Vyšetřovala jsem případ tuberkulosy.
Přišla jsem do rodiny,
kde otec měl amputovanou nohu a otevřenou tuberkulosu
kosti. Byl velice špatný a vlhký. Nedaleko
postele byl hrnec, do kterého nemocný plival. Všecko
bylo zašpiněno a v nepořádku. Muž
měl 11letého hošíka. Odcházejíc
všimla jsem si, že pod postelí zrovna v blízkosti
hrnce jest narovnáno mnoho růžových
a bleděmodrých škatulek. Ptala jsem se, k čemu
slouží, a dověděla jsem se to. Obec,
jest to obec v obvodu Velké Prahy, dala jeho ženě
koncessi, aby v sobotu nakoupila cukroví a prodávala
je za rohem. Žena jeho cukroví nakoupila a v sobotu
narovnala do nebezpečných škatulek a tam na
rohu prodávala. Bylo to v dělnické čtvrti
a kupovaly to nedoživené děti. Otázka
tuberkulosy i otázka samosprávy hrozně jsou
tu demonstrovány, starosta vyhýbá se platit
občanu příspěvek, aby nemusil platit
příspěvek, dá tak otravující
a jedovatou koncessi.
Třetí případ
týká se mládeže, která vlivem
války byla stržena až do zločinnosti.
Pro ty děti nemáme místa v naší
republice. A teď, když bychom je měli, nevíme,
které ministerstvo rozhodne o těch nešťastných
postýlkách. Ale já už to vím,
trvalo to 14 dní - ale už jsem to vybádala.
(Veselost.)
A dostaneme je, kde je možno
pomoci hned.
Má řeč má
dvě výhody. Je krátká a za druhé
doufám, že z ní něco ihned bude; totiž
že ty útulny do 14 dnů s vaším
souhlasem, vaší sympatií, vaší
silou budou. (Výborně!)
Pánové, já se
domnívám, že nevidíte ty oči
dětí, sice si myslím, že bychom přišli
rychle k politice práce; myslím, že nevidíte
ty staré oči malých dětí. Před
těma dětskýma očima ustupuje faleš
a klam, ať je zde nebo tam. Ty nás musí spojiti.
Před těma dětskýma očima zodpovídáme
se z osudu našeho národa. A jestli těm dětským
očím budeme věrni, pak vyhrajeme. (Výborně!
Hlas: To je budoucnost národa, děti!)
Před 500 lety národ
božích bojovníků stál proti celému
světu. A my budeme těm dětským očím
věrni, poněvadž jsme Čechoslováci.
(Výborně!) A my budeme státi mezi
pobloudilým Německem a mezi ubohým, nešťastným
Ruskem pevni a svorni, poněvadž budeme těm
dětským očím věrni. (Souhlas.)
K socialisaci našeho národa
dojdeme jen neúnavnou, věrnou, oddanou prací!
(Výborně!). Ne všeobecnými frázemi,
ne dlouhými řečmi (Výborně!),
ne žurnalistickým štvaním. (Výborně!
Hlučný potlesk. Poslanec Johanis: Nejen sliby, slečno,
nýbrž musí býti také skutky!)
Půjdeme pro ty postýlky
spolu. (Poslanec Johanis: Tak platí! Výborně!
Vy nemáte, slečno, lůžka, my nemůžeme
dostati roury!) Já vám zas pomohu, získati
roury pro vaše sanatorium. (Poslanec Johanis: Musíte
míti moc peněz! Hlas: Aby kapitalisté byli
uspokojeni!)
Já nechci se pouštěti
do politiky, já chci zůstati při těch
dětech, poněvadž slova neplatí, je třeba
činů (K poslanci Johanisovi) a vy půjdete
se mnou pro ty postýlky pro útulnu! (Poslanec
Johanis: Tak prosím!)
Prosím, já končím
ultimátem: Poněvadž jsem naší vládě
bezpodmínečně, věrně oddána,
žádám, aby dělala svoje povinnosti,
abychom měli do 14 dnův ústřední
útulnu a abychom měli do 2 měsíců
všechny útulky, jichž potřebujeme.
(Výborně!) Budeme-li svých povinností
takto pamětlivi, pak bude platiti, co řekl Neruda:
Jsme malá republika, malá hvězdička,
ale jsme z kvádrů. (Výborně! Hlučný
potlesk.)
Předseda:
Dalším řečníkem pan poslanec
Vaněk. Uděluji mu slovo.
Poslanec Vaněk: Slavné
Národní shromáždění!
Ujímaje se slova ku programovému
prohlášení vlády, mám ten dojem,
že prohlášení to přichází
poněkud opožděně, a že by bývalo
na místě, aby bylo učiněno již
v prvních dnech naší nové vlády
Československé republiky. A pravdou jest, co zde
již bylo řečeno, že od obtíží,
od chaosu, který nám nastává, nás
mohou zachrániti jenom rychlé činy. Strana
naše, za kterou mám čest zde mluviti, jest
s prohlášením vlády srozuměna,
a my jsme ochotni koaliční vládu v provádění
tohoto programu podporovati. Jsme sobě plně vědomi
obtíží, s nimiž naše mladá
Československá republika musí počítati,
neboť jsme vyčerpáni na všech stranách!
Scházejí nám produkty, schází
nám organisace práce, schází nám
do značné míry i chuť k práci,
poněvadž lid pracující je těžce
dotčen tím, že na jeho záchranu, zejména
po stránce hospodářské, pokud týká
se výživy jeho, až dosud tak málo bylo
podniknuto.
Velectění pánové!
My musíme se jen obdivovati té trpělivosti,
s jakou pracující lid těžkou svou práci
až dosud vykonával a nesmíme se nijak diviti
tomu, že lid začíná býti netrpělivý.
Při těžké práci, nemít
doma pro svou rodinu výživy, nemít slušného
bytu, nemít žádného ošacení,
žádné obuvi, dívati se na všecku
tu bídu, která ze všech koutů domácnosti
cení na rodinu strašlivé své zuby, jest
jistě situace hrozná, nesnesitelná a odtud
potom plyne ta nechuť ku práci, na kterou tak mnozí
řečníci zde sobě stěžovali,
že nelze docíliti větší výkonnosti
v práci.
Velectění pánové!
My zejména plně souhlasíme s tím odstavcem
programového prohlášení vlády,
který se týká ostrého postupu proti
lichvářům s potravinami. Jsme přesvědčeni,
že kdyby vláda byla přišla s ostrým
opatřením ihned po svém nastolení,
že bylo by to značně přispělo
k uklidnění, uspokojení širokých
vrstev lidových. Než, musíme i tak býti
spokojeni, že aspoň nyní vláda chce
dohoniti to, co zameškala. Že jest toho potřeba,
ukazuje, velectění pánové, zjev, který
jsme mohli pozorovati v dnešním tisku. Tady z Prahy
velkořezníci posílají na venek telegramy,
aby se sem vepřové maso nedováželo,
poněvadž prý kleslo v ceně. Zde bylo
řečeno často: jmenovat, jmenovat! Jména
těchto velkořezníků jsou uvedena v
novinách. Vláda jistě sleduje všechno
to, co v tisku je obsaženo, a má tedy možnost,
ihned zde exemplárně zasáhnouti. Jsem velmi
zvědav, co v té věci bude učiněno.
Velectění pánové!
Další, velmi sympatickou součástí
prohlášení jest otázka vyvlastnění
velkostatků. I zde lid dlouho již na počin
vlády čeká. A jisto, že i v tom směru
bude uklidněn, bude-li viděti dobrou vůli,
že vláda opravdu chce vážné kroky
ve směru tomu činiti. Ovšem, velectění
pánové, jest ihned zapotřebí říci,
že si představujeme vyvlastnění velkostatků
nikoliv takovým způsobem, aby byly snad široké
vrstvy pracujícího lidu zase zatíženy
poplatností do několika pokolení, nějakými
miliardovými náhradami, nýbrž, že
vyvlastnění to stane se tak, aby společnost
pracujících zatížena nebyla. Žádné
náhrady! Vyvlastnění bez náhrad, poněvadž
tento majetek, který se nalézá v rukou kapitalistických
velkostatkářů, to není žádný
výsledek vlastní osobní práce, to
je vlastně majetek válečných zbohatlíků,
majetek válečných lupičů ze
17. století uvnitř českého národa.
(Výborně! Potlesk.)
Tímtéž právem,
jakého ti páni, ti předkové dnešních
válečných zbohatlíků, tohoto
majetku nabyli, tímtéž právem mohou
býti o něj zase připraveni, nanejvýš,
že by se z důvodu lidského soucitu jim a snad
jejich žijícímu pokolení, vyměřila
mírná renta, aby snad jakž takž mohli
býti živi. Předpokládám ovšem,
že i při tom by společnost jim určila
jako všem ostatním povinnost práce.
Velectění pánové!
V prohlášení vlády praví se dále,
že je důležitým úkolem vlády,
vštípiti našemu lidu zase cit povinnosti práce.
I s tím můžeme souhlasiti, avšak předpokládáme,
že jednou z hlavních povinností republiky jest,
aby ona tu povinnost práce důkladně a náležitě
vštípila všechněm příslušníkům
republiky.
Již italský státník
Macchiavelli praví, že svoboda nemožna jest tam,
kde žije mnoho lidí z práce jiných bez
práce své vlastní, a svoboda i v naší
republice nebude možna, dokud zde budeme mít množství
trubců vedle společenských včel. Společenské
včely měly by pracovat, měly by ten med do
úlů snášet a trubci by jen žili,
užívali a vládli. Tak tomu nerozumíme!
My žádáme, aby byla prohlášena
zákonitá povinnost práce pro všechny
zdravé muže i ženy dospělé, ti
aby všichni pracovali a starali se o výchovu příštího
pokolení, a tomuto pokolení novou povinnost práce
určili a vštěpovali.
Při všem porozumění,
které pro program vlády přinášíme,
shledávám však, že v programu tom něco
schází. Pohřešujeme v programu péči
o válečné invalidy. Tato otázka je
stejně akutní, ta otázka stejně naléhá
na rychlé rozřešení, jako ony otázky,
které ve vládním prohlášení
jsou uvedeny. Zde shledávám, že současná
společnost stává se jednostrannou a nevděčnou.